Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


   Práce v Irsku


Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Sám sobě, že nejsem schopný si zprovoznit ani jeden počítač. Následkem toho upravuji fotografie na tabletu. Výsledek je tak značně ovlivněn nejen mou neschopností cokoli slušně vyfotit, ale i postpocesingem na upatlané dotykové obrazovce o úhlopříčce šesti palců. Malých palců.

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Známému z Erbilu, jelikož se konečně trefil. A hned třikrát. To vám bylo radosti. مبروك



Kaming sún!

Jak český hasič a český policista prchali v pantoflích před černochy.

Kterak jsem poblil sebe, rybářovu loďku i břehy zanzibarské.

Jak jsem v Africe objevil skutečný skvost, modré zebry!

Osobní masérka, její pes Buzerant a opravené rameno.

Kterak jsem pracoval. Opravdu, nekecám.

Zabili Freddyho.

    "Já jsem policista a mám obušek! Je ti doufám jasné, co ti obuškem provedu?" pravil temně pan policista Lemiš.

o tu trapné, hnusné a nic neřešící. Napište o tom, podělte se o vaše zážitky!

Nabubřele egoistické zápisky 
 
      
starší zápisky v deníku
                     
10.2. 2016 středa
Vstáváme ještě za tmy a za svítání vyjíždíme. Lépe řečeno - sjíždíme. Sjíždíme do kráteru Ngorongoro, který jest krásnou podivuhodností. Je pod mrakem, šero a vzduch plný vody po nočním dešti. Kráter Ngorongoro je součástí většího celku, NCA neboli Ngorongoro Conservation Area, což je oblast o rozloze téměř 8300 kilometrů čtverečních. V oblasti jsou zajímavosti jako například známá Olduvajská rokle či Crater Highlands. Ovšem koruna je jen jedna - kráter, po kterém je celá oblast pojmenována. El-Nkoronkoro neboli Dar života, tak pojmenovali kráter Masajové, kteří se sem přihnali, vypudili ostatní kmeny (zejména Datogy) a nyní jsou sami vyháněni v zájmu ochrany přírody... pod čímž je možno si představit zejména bambiliony dolarů, které přivážejí bambiliony turistů.

Kráter samotný je kaldera v nejširším místě měřící téměř 20 kilometrů, což z ní dělá největší neporušenou a nezatopenou kalderu světa. Hloubka kráteru je přes 600 m a plocha přibližně 260 km čtverečních. Zkrátka, v porovnání s okolními pláněmi nic velkého. Ovšem pravá zábava se skrývá uvnitř kráteru - ne sice přímo archa Noemova, ale každopádně taková spousta zvířat, že se zde zapřísáhlému vegetariánovi musí dělat špatně z těch tun lahodného čerstvého masa.

Snídaně
Před východem slunce vycházejí lvi na snídani.

Na oněch 260 čtverečních kilometrech žije něco kolem 25 tisíc zvířat. Pakoně, zebry, opice, hroši, gazely, bahnivci, vodušky, antilopy, hyeny, šakalové, servalové, gepardi a spousta jiných. A k tomu kompletní velká africká pětka - lvi, levharti, nosorožci, sloni i buvoli.

"Guten Tag, milá zvířata!", prohlásil v roce 1892 Němec Oskar Baumann, pravděpodobně první Evropan, který do kráteru vlezl. A první věc, kterou udělal, bylo, že se poškrábal ve vousech. Druhou věcí bylo to, že hned zastřelil tři nosorožce. Před první světovou válkou se dokonce v kráteru usadili i bratři Adolf a Friedrich Siedentopfové, spokojeně farmařili a zvali na lov zvěře své kamarády. Už v roce 1928 byl ovšem lov zvěře v kráteru zakázán, výjimkou byla jen farma zmíněných bratří. V roce 1951 vznikl Národní park Serengeti, který Ngorongoro obsahoval, již o 8 let později se ovšem  osamostatnila NCA. Rok 1979 znamenal ochranu pod křídly UNESCO.

V současnosti dochází k vytlačování posledních Masajů z pastvin kráteru a i když mají ještě dovoleno napájet zde svá stáda, musí kráter každý den opustit, aby se mohli další den zase vrátit. Což je, vzhledem k nutnosti vystoupat a sejít od římsy na dno kráteru docela opruz.

Pakoně
Nejnudnější souboj nejhloupějších zvířat. Pakoně v akci.
Přetlačování je vyloženě statické, zvířata se o sebe opřou hlavami a tupě drží dlouhé minuty.

"Tisíc dolarů, nabízím tisíc dolarů!" pronáší pan policista Lemiš nedaleko bahnivého jezírka s hrochy a mně je jasné, že ani tentokrát nezbohatnu.

"Kdo vrazí tomu hrochovi s největšími zuby piercing do ucha, tomu dám tisíc dolarů!" doplňuje pan Lemiš nonšalantně. Tisíc dolarů nabízí sem, tisíc dolarů tam, pročež nezasvěcenému člověku připadá jako nesmírně rozhazovačný člověk. Nikoli, zdání klame, jedinec škodolibý je to, chytající neopatrné osoby do osidel mamonu.

Zajímavostí kráteru jsou kromě nabídek policisty Lemiše i zdejší lvi. Žijí jich zde desítky a vůbec se nedivte, když se přihlouple usmívají, mají nejrůznější tiky, pro nic za nic slintají a příšerně šilhají. Minimální příliv nové krve totiž způsobil, že se mezi sebou množí víceméně pořád ti samí jedincové a tak je tato spokojená rodinka samozřejmě lehce zdegenerovaná a dementní. Za poslední přibližně půlstoletí byla populace zdejších lvů ovlivněna nejvíce zřejmě epidemiemi nejrůznějších nemocí a bodalkou, což tedy není zrovna příjemný hmyz. Zejména deštivé léto roku 1961 způsobilo přemnožení bodalek a následujícího roku klesla populace lvů ze zhruba stovky na pouhých 12 (některé zdroje udávají jen 8) jedinců. A například v roce 2001 klesl počet lvů mezi lednem a dubnem o 34%.

Když už jsem zmínil úhyn v roce 2001, nemohu nepoznamenat, že toho roku měli mrchožrouti skutečné hody. Informace jsem samozřejmě nenalezl pod dubem, pod bukem ani v levé zadní kapse, nýbrž při dodatečném pročítání archivních čísel týdeníku Arusha Times. Díky jakési neznámé nemoci (ač byly vzorky krve uhynulých zvířat zaslány do laboratoří v Evropě (Nizozemí) i Africe (JAR), nepodařilo se zjistit, na co zvířata vlastně hynula) toho roku jaksi "navíc" prchlo do věčných lovišť na šest stovek velkých savců. A nebyli to jen zmínění lvi. Neznámá nemoc a později opět nálety přemnožených bodalek způsobily, že v Ngorongoro zhynulo bídnou smrtí 69 zeber, 193 pakoňů, 323 buvolů a dokonce i tři hroši a pět nosorožců. Zejména nosorožci jsou tvorové, za kterými se do kráteru jezdí takzvaně na jistotu. Zatím, dokud ještě posledních pár kusů zůstalo.

Sloni a zebry
Kráter jest plný zvěře. Zde zebra pozoruje sloní penis.

"Zabiju ho! Vykleštím a zakopu do mraveniště! Nasypu mu do chřtánu žhavé kaštany!" vřeští pan Yusuf the Horrible a osádka automobilu souhlasí. Tedy až na osobu, které se to týká. Pošahaný Estonec totiž fotí svým mobilním telefonem tak, že skáče ze strany na stranu, od okénka k okénku, kýve celým vozidlem a naprosto tak znemožňuje, aby si všichni ostatní pořídili alespoň trochu neroztřesené záběry. A fotí všichni. Kolem automobilu totiž procházejí ve vzdálenosti pár desítek centimetrů a možná ani to ne lvi. Naprosto ignorují turisty a soustředí se jen na býložravce, které jako každý den čeká svižná rozcvička v podobě šíleného úprku. Nejpomalejší jedinec to má poměrně špatné, jelikož ho lvi kousnou do hýždí, do hřbetu a poté do krku a dotyčný pakůň či zebra už si nezaběhají.

Téměř celý den jezdíme po kráteru, kocháme se a fotografujeme. A mně se to líbí, vše je pěkné, nikde žádná mříž a žádná klec a tak se i smiřuji s tím, že všude pojíždí desítky automobilů a snaží se najít nejlepší místo k nejlepšímu pozorování. V Ngorongoro je slané jezero Magadi, řeka Lerai i les, takže v kombinaci se stěnami kráteru skýtá pozorování fauny i pěkné pozadí, nejen poněkud nudnou savanu jako třeba v sousední Serengeti.

"Chachacha, dětský foťák! Velký tlustý bílý muž a má jen dětský fotoaparát!", pošklebuje se mi pan Lemiš. Zahanbeně hledím k zemi a je mi stydno. Pan Lemiš má totiž pravdu. Těsně před výletem jsem si pořídil co nejuniverzálnější objektiv (16-300 mm f 3,5-6,3 Di II VC PZD Macro, což už samo o sobě znamená, že univerzálnost je asi jediným pozitivem, navíc dost diskutabilním), jelikož jsem byl líný s sebou tahat objektivů se světelností 2,8 hned několik, byť mi leží ve skříni. Chyba. V kombinaci s obstarožním fotoaparátem, který znemožňuje použít s alespoň trochu nepobliózním výsledkem ISO od 400 výše a navíc celkovou neschopností fotografovat jsem odsouzen ke cvakání uboze nudných obrázků. Ostatní turisté jsou samozřejmě poučení, ambiciózní a vybavení. Pročež se to všude kolem jen hemží vybavením v hodnotě slušného rodinného domu či luxusního automobilu. Popravdě - wildlife asi s fotoaparátem ze supermarketu, případně objektivy za pět peněz asi obstojně zkrátka fotit nejde.

Pštrosi
Pštrosice, pštros a buvoli.

Kráter patří mezi takzvaných Sedm přírodních divů Afriky a i když je možno se dohadovat, zdali tam patří či nikoli, návštěvníci jsou povětšinou spokojeni, ba zhusta i nadšeni. Nu, není to zrovna zábava levná a i když jen náklady na vjezd do kráteru se pro automobil pohybují minimálně ve stovkách dolarů za pár hodin, zajisté to za návštěvu stojí. Zvláště, když z města Arusha sem vede pohodlná asfaltová silnice. Co už.

Nocujeme ve stejném kempu jako první noc na safari, s výhledem na jezero Manyara. V baru mají opět studené pivo, ve sprchách teplou vodu a ve vzduchu otravné komáry.

"Tak dnes už, milý pane Lemiši, v kartách vítězit nebudeš! Vyhrožoval jsi policejním obuškem a chtěl jsi mi ho vetknout kdovíkam, když tě nenechám vyhrát. Ale já jsem hasič! Už jsi měl někdy někde vetknutou hasičskou hadici?" pronesl večer výhružně pan hasič Yusuf. A tak vyhrával on. Přístě bych si měl vzít na podobné výlety alespoň kůl z chmelnice, jinak proti policistovi s obuškem ani hasiči s hadicí nemám šanci.

U lesa Lerai
U lesa Lerai

11.2. 2016 čtvrtek
"Tady být domov slonů!" pravil pan řidič-průvodce a ukázal kamsi do vysoké trávy.

"Sloni asi být na dovolené," pravil jsem smutně já a taktéž ukázal do vysoké trávy.

Posledním národním parkem na výletě je park Tarangire. Průběh návštěvy je ovšem již předem určen. Jednak není období sucha, takže je v parku všude vysoká tráva, která spolehlivě skryje většinu zvířat. A druhak - po několika vydatných deštích za posledních pár dnů se včera v noci otevřela oblaka. Z nich ovšem nepadali pečení holubi, ztracené ponožky pana Gagarina ani zbloudilé rakety ze Severní Koree. Z oblak padala voda. Hodně vody. Následkem toho je většina cest v parku nesjízdná i pro terénní automobil a zvířata prchla kamsi na vzdálené pahorky.

"To nebýt dobrý čas na slon!" lamentuje pan řidič.

Hodina pojíždění.

"To opravdu nebýt dobrý čas na slon!"

Hodina pojíždění.

"Slon nebýt protože nebýt dobrý čas na slon!"

Hodina pojíždění.

"Čas špatný na slon, my slon nevidět!"

A tak hodiny a hodiny projíždíme parkem smířeni, že dnes toho moc neuvidíme. Pravda, v porovnání s předešlými dny toho moc nebylo, ale i přesto je lepší jet do Tarangire po dešti než být třeba v Horní Děložné v suchu. V Horní Děložné totiž nejsou k vidění stáda gazel a antilop, rodinky prasat bradavičnatých, spousty opic a pár slonů, které jsme nakonec přece jen viděli. Nějakým zázrakem se mi podařilo vyfotit i přímorožce, ovšem tím zábava vzhledem k přetrvávajícímu dešti víceméně skončila.

Gazely
V období dešťů je zvířena v Tarangire povětšinou skryta ve vysoké trávě.

Do Tarangire se jezdí hlavně za slony, za vskutku monstrózními baobaby a park je také oblíben u milovníků ptáků (tímto zdravím čtenářku Chochovin a nymfomanku K. a prosím, aby se ohledně ptáků zdržela komentářů). Žije zde kolem 550 druhů opeřenců a to je určitě víc, než je schopný běžný návštěvník vůbec zaregistrovat (opět prosím nymfomanku K.....). Nicméně pro orientaci - je zde možno spatřit všechno od agapornisů přes plameňáky, zoborožce až po dropa kori, což je nejtěžší létající pták.

Večer jsme již jen dojeli do nedaleké safari-metropole Arusha, zaplatili smradlavému řidiči a nejpomalejšímu kuchaři světa obvyklé dýško a odebrali se na hotel.

Tedy - celý výlet mne poměrně příjemně překvapil. Očekával jsem více turistů a celé kolony terénních automobilů, ovšem kromě kempů docházelo ke shlukování jen při objevu nějaké vzácnosti - námátkou levhart či lovící lvi. Celá legrace nebyla sice zrovna zadarmo, ovšem s tím se až tak moc udělat nedá. Naprosto drtivou část zaplacené částky si totiž nevezme agentura nebo bídně (či vůbec) placení řidiči a kuchaři (jejichž "mzda" občas závisí převážně na tom, co jim dají po výletě turisté), ale tanzanská vláda, potažmo správa parků. Vstupné se totiž pohybuje za pár hodin v parku v částkách, kterou si průměrný Čech (to je příslušník takového kmene ve střední Evropě) vydělá povětšinou minimálně za několik dní a průměrný tanzanský domorodec za několik měsíců. Byť mají místní vstup výrazně levnější, nějak si na žádného tanzanského turistu nevzpomínám. Příjemně mne překvapila i úroveň ubytování, strava i místo v automobilu, kde jsem měl určitě víc prostoru než třeba v ekonomické třídě renomovaných aerolinií. Zkrátka vše proběhlo bez nějakých punkových zážitků, nesežral mne lev a pan Yusuf nesežral lva.

Večer jsem opět zasedl s oběma spoluvýletníky ke kartám. A to jsem neměl dělat.

"Já jsem policista a mám obušek! Je ti doufám jasné, co ti obuškem provedu, když mě nenecháš vyhrát?" pravil temně pan policista Lemiš.

"A já jsem hasič a máš hasičskou hadici! Je ti doufám jasné....", ponechal pan hasič Yusuf the Horrible viset ve vzduchu strašnou výhrůžku.

Pročež jsem raději prohrával, mile se u toho usmíval a přemýšlel, kam půjdu zítra potupně žebrat o jídlo a střechu nad hlavou a břichem.

Buvol
Toto není kráva, nýbrž buvol. Na hlavě nemá vlasy učesané na pěšinku, nýbrž rohy.
A vůbec to není milé zvířátko, nýbrž člen velké africké pětky.

12.2. 2016 pátek
Nu, stačilo společnosti, pravil jsem sobě, snědl něco antimalarik, vyzvracel se, poplival krví květiny v hotelu a v lehké horečce a ne zrovna nejlepší kondici vyprovodil expedičníky pana Yusufa a pana Lemiše. Oba dobrodružníci odjíždějí na východ, umýt si nohy v Indickém oceánu a následně si vložit do pusy trubičku, nasadit potápěčské brýle, strkat hlavu pod vodu a děsit korálové ryby.

Já odjíždím na západ, do vnitrozemí. Ač poněkud nevybaven informacemi a už vůbec ne kontakty, hodlám bez trubičky a potápěčských brýlí děsit domorodce u jezera Eyasi. Konkrétně domorodce kmene Hadzabe, což by, údajně, ještě stále měli být nomádi s minimálním kontaktem s civilizací.

Z města Arusha odjíždím narvaným minibusem do městečka Karatu. Tři hodiny po asfaltové silnici. Přes cestu přebíhají žirafy, lvi, zebry a na rameno mi slintá domorodkyně, pročež mi ostatní cestující závidí a dělají na mne lascivní gesta. V Karatu, obvyklé zastávce výletníků při cestě do Serengeti  přesedám na otřískaný džíp a následuje několik hodin po nezpevněné a po deštích rozmáčené cestě k jezeru Eyasi, konkrétně do vesnice Mangola. Jak už to tak bývá, našla si mne kromě mouchy tse tse i štěstěna v podobě spolucestujícího.

Karatu, autobusové nádraží
Karatu, autobusové nádraží. Jízdní řády samozřejmě neexistují. Když se naplní vozidlo,
může se vyjet. Kamkoli.

"Kampak kampak, velký tlustý pane?" otázal se domorodec slušnou angličtinou. A jak jsem se doveděl, pán je učitelem ve vesnici Ghorofani, kterou mám po cestě. A co víc - pán zná pána, který zná pána co zná pána a ten má bratrance, jehož nevlastní bratr má kamaráda, který... už to přijde.... kupuje čas od času od lovců kmene Hadzabe paviány. Zatetelil jsem se štěstím a počal sosat spoustu informací. Výsledkem bylo, že nejedu do Mangoly, ale vystupuji již v Ghorofani, tam na mne čeká mladík se dvěma motocykly, jeden pro něj, jeden pro mě. Jízda koryty potoků, po stezkách, vysokou trávou i mezi termitišti. O pár hodin později a dvacet kilometrů dále lezu z motocyklu, následuje asi pět kilometrů chůze a....

"Humba bumba ho ho bo ba!"

"Také mne těší, pane z jeskyně," pravím slušně.

Stmívá se. Jsem u jeskyně, kolem mne pobíhá asi deset příslušníků kmene Hadzabe a asi padesát psů. Na stromě před jeskyní jsou pověšeny lebky paviánů, antilop a jakýchsi šelem. V jeskyni hoří oheň a line se omamná vůně z ručně balených cigaret z omamných bylinek, kterým se běžně říká marihuana.

"Jaba dumba bulu bulu mlask mlask mlask!"

"No tak to vám pěkně děkuji... a když jinak nedáte, ustelu si tady v obýváku hned vedle spižírny," děkuji slušně, lezu do jeskyně a ukládám se vedle spálené opičí pracky.

Ticho rozhodně není to, co lze v jeskyni africkým nomádů v noci najít. Všichni hýkají, smějí se, pokuřují jointa za jointem, šprým střídá šprým a do toho se všude kolem rvou desítky psů.

Hadzabové žijí v oblasti už dobrý 10 tisíc let. A za celou tu dobu se víceméně nezměnili. Vítejme v domě kamenné. Necelá tisícovka příslušníků kmene žije roztroušena po severní Tanzánii a zhruba třetina stále tak, jak jejich předci před tisíci lety. Skupiny o maximálně dvaceti či třiceti jedincích jsou stále lovci a sběrači žijící v jeskyních či toulajících se krajinou. Zajímavostí je jazyk Hadzabů, který není příbuzný s žádným jazykem okolních kmenů a jen vzdálená podoba připomíná známý mlaskavý jazyk Sanů, někdy označovaných jako Křováci.

"Vy nemáte mobilní telefony? Ani Coca Colu?"

"Ua ua ba ba ba!"

"No tedy... to žasnu!"

Vskutku, žádné mobily ani limonády. Jen ta opičí pracka v mém rohu jeskyně smrdí tak, že ji nechtějí ani psi.

Hadzabe
Lovci hadzabští holdují marihuaně.

13.2. 2016 sobota
Do svítání chybí určitě aspoň dvě hodiny, ale již jsem vzhůru. Oči mne pálí od kouře a Hadzabové opět rozdělávají oheň naplno.

"Ua ua bubulááá!"

"E?"

"Tutu fofo mlask mlask mlask!"

"Děkuji pěkně, ale já si ten luk a šípy nevezmu. Nejsem žádný lovec, umím leda tak utrhnout mouše nožičky!"

Kromě luku a šípů jsem odmítl i navléct se do kůže z paviána, což se lovcům zrovna moc nelíbilo. A tak jsem alespoň vyfasoval čelenku z prasečích štětin. Což mi jistě dodalo na kráse.

Vycházíme za tmy na nákup do supermarketu. E... téměř supermarketu. Čtyři lovci, smečka psů a já. Zatímco Hadzabové bez zjevné námahy naprosto tiše postupují ve tmě kamsi mezi keře do tmavé krajiny, já mám co dělat, abych jim stíhal. Klopýtám, funím, naříkám a čas od času sprostě kleji, když nakopnu kámen,větev nebo si zvrtnu kotník v nějaké díře.

Hadzabe na lovu
Civilizace se u Hadzabů projevuje na pohled zejména (někdy pouze) tím, že mladší lovci
mají trička a kraťasy pod obvyklými kůžemi z paviánů.

Lovci mají kromě nožů jen luky a několik šípů. Šípy se liší jak délkou, tak především hroty. Na lov ptáků je šíp opatřen jen jakýmsi malým válečkem těsně za špičkou, zřejmě proto, že ptáka je tak snadnější srazit a není třeba mu do tělíčka udělat tunel. Několik šípů je opatřeno jen hroty z páleného dřeva. A nejméně je šípů s relativně masivním kovovým hrotem opatřeným zpětnými zářezy. Tyto šípy jsou na větší zvířata, ponejvíce antilopy. Nejobvyklejší kořistí Hadzabů jsou ovšem paviáni. Některé šípy jsou pravidělně máčeny v rostlinném jedu, pročež není nejlepší nápad se jimi například škrábat za uchem.

Lovci se co chvíli mlčky sehnou, hledí do písku a poté se opět svižně přesouvají. Já v písku vidím jen změť stop, mé stopařské schopnosti se omezují leda tak na to, že umím rozeznat, jestli sněhovou závějí proskákal zajíc nebo projel běžkař. Což se mi zrovna zde moc nehodí.

Přesouváme se podle stop a podle zvuků, které vydávají smečky paviánů. Všude kolem pobíhají psi. Že paviáni nejsou jen milé opičky mi dochází poprvé ve chvíli, kdy se rozednívá a já vidím, že minimálně polovina psů je zjizvená, potrhaná, kulhá, chybí jim uši či místo nich mají jen nepravidelně ukousané zbytky.

Několik přestávek na nezbytné kouření marihuany. Jak se na dobu téměř kamennou sluší a patří, oheň na zapálení se rozdělává ručně vrtěním klacíku. A jak se sluší na 21. století, děje se tak na čepeli nože.

Čas od času některý z lovů vystřelí do křoví, kde já nevidím kromě listů a trnů vůbec nic. Že je tam i chutná snídaně mi dojde ve chvíli, kdy se na zem zřítí holub s šípem v břiše.

Lovec Hadzabe
Lovec kmene Hadzabe se snaží sestřelit družici.

"Vavavava! Ó ó ó! Bubu baba!"

Psi ožili a rozběhli se k zalesněnému pahorku. Ožili i lovci, tahají šípy z toulců, radostně a vzrušeně mlaskají a běží za psy. Snažím se neztratit, protože cestu zpět do jeskyně bych nenašel ani náhodou.

Paviáni žijí ve smečkách, mají dle obecného mínění vynikající maso a je jich dostatek na to, aby se stali oblíbenou kořistí. Když se tedy zadaří. Což se dnes nezadařilo.

Psi i lovci běží k pahorku, na kterém se stromy hýbou pod spoustou opic. Paviáni nemají kam utéct, vrcholek obklopili šílející psi a blíží se i Hadzabové. Zbytek akce byl rychlý, překvapivý a pro mne poněkud nečekaný. Vše začalo tím, že se do štěkotu vsů začalo ozývát vřískání opic silněji, než bych čekal. Následně se psí štěkot změnil ve vrčení, vytí a skučení. Do toho zvuky, které jsem nikdy neslyšel a doufám, že jen tak neuslyším. Paviáni nejsou zrovna operní pěvci, pročež, když se rozlítí, vydávají zvuky ne právě libé. V té chvíli zpomalili i Hadzabové. A asi tak o sekundu později jsem již jen zaznamenal, že kolem mne s nepěkným výrazem v očích proletěli všichni čtyři lovci, za nimi se řítí několik psů a podívaná na desítky paviánů rvoucích se se zbylými psy mne zrovna klidem v duši nenaplnila. Zbaběle pádím ze svahu za lovci a tak nějak neřeším, že mi trny v křoví trhají kalhoty, větve šlehají přes bílý břich a rudou tvář.

Ech, celý úprk nebyl delší než pár stovek metrů, ale popravdě řečeno, znám i lepší zábavu.

Vracíme se do jeskyně. Lovci nejsou spokojeni, kolem kulhají krvácející psi a co jsem si tak stačil všimnout, pár jich rozhodně chybí. Vřískání paviánů z pahorku už nezní nijak rozzuřeně.

Nu, takže dnes guláš z paviánů k večeři nebude. Naopak paviáni již asi do kotlíku házejí ulovené psy.

Lebka
Jeskyně a jejich okolí je nazdobeno s vkusem a elegancí.

Po zbytek dne se tak toulám po planině, Hadzabové vyrábějí nové šípy, pijí vodu z dutin baobabů, kouří marihuanu a sbírají všechno, co se dá sníst. Žádná velká hostina, mám takový pocit. Několik ještěrek, pár holubů, jeden had a bobule, které jsou příšerně hořké.

Na noc jsem se rozhodl ustlat si v písku před jeskyní, protože po předešlé noci jsem tak vyuzený, že smrdím i sám sobě. Netrvalo ovšem dlouho a pokorně jsem zalezl zpět na své místo vedle opičí pracky. V jeskyni je sice pořád kouř a čpavý zápach potu a moči, ale aspoň mě tam nežerou komáři.

14.2. 2016 neděle
Můj motocyklový vodič z Ghorofani k Hadzabům kupodivu dorazil podle dohody ve správný den, takže po ránu se loučím s nomády a odjíždím zpět do civilizace. Ubytoval jsem se přímo v Ghorofani a zbytek dne se motal po okolí. Celá oblast kolem Eyasi je stále více a více navštěvovaná turisty, ovšem v drtivé většině se jedná o organizované zájezdy buď v rímci safari nebo jako takzvaných kulturních okruhů. Turisté zaplatí bambilion peněz a jsou odvezeni k nejrůznějším vesnicím a etnikům, pobydou pár minut, udělají si fotky a jedou dále. I když úprk před paviány rozhodně není něco, co bych si chtěl zopakovat, individuální návštěva okolí jezera byl asi nejlepší nápad, který jsem na tomto výletě do Tanzanie měl. Lokální doprava, přespání zadarmo nebo za pět peněz a vstupné jsem neplatil dokonce ani v Ghorofani, kde je jinak vybíráno zhruba deset amerických peněz (letošní cena) v kanceláři hned u vjezdu do vesnice.

Datoga
Ženština kmene Datoga nedaleko Ghorofani u jezera Eyasi.

Kromě Hadzabů jsem ještě vlezl do vesnice známých kovářů Datogů (kteří mimo jiné vyrábí kovové hroty šípů pro Hadzaby a výměnou si berou maso paviánů a med) a poté k nedalekým pastevcům téhož etnika, kteří se mi snažili nabízet místní ženštinu. Jelikož jsem jim ovšem sdělil, že nemám stádo krav, pohrdavě mne poslali pryč, že si mám najít ženu v Evropě, že tam ji dostanu i bez krávy.

Celý pěkný pobyt u jezera byl završen nevšedním setkáním. Že zde uvidím geparda jsem vskutku nečekal. I gepard vypadal překvapeně, zřejmě ještě nikdy neviděl dvounožce, kterak se škrábe na tvarohově bílém břichu.

15.2. 2016 pondělí
Zapůjčil jsem sobě motocykl asijské výroby, což už samo o sobě je jistě známkou ztráty pudu sebezáchovy. A den trávím tím, že z Ghorofani vyjíždím na všechny strany. Z vesnice vedou vyježděné a vychozené stezky, na jejichž konci bývá povětšinou hliněné stavení s velkou ohradou. Ve staveních bývají ženštiny, vyprávějí si legrační historky a smějí se. Nu, možná se smějí vždy jen tehdy, když se objevím ve dveřích chýše, jelikož jsem si pořídil interesatní výzor za pomoci afrického slunce a jezerních komárů. Pročež má hlava i obličej vypadá jak obrovský rudý medicinbal sloužící jako názorná pomůcka k výuce následků neštovic.

"Jen pravý dobrodružník pohrdá repelentem a opalovacím krémem!" poučuji domorodkyně.

"Hehehe chichichi!"

Datoga family
Spousta ženštin, stěny oplácané kravskými hovny a všudypřítomný pach kouře a moči.
Sen pravého muže.

Jezero Eyasi a jeho okolí slouží stále víc turistům jako hřiště k návštěvě mizejících, přežívajících i transformujících se kmenů. Ať už z Arushy nebo z blízkého Karatu je možné oblast navštívit v rámci takzvaných kulturních prohlídek v rámci jediného dne. Často se tak děje v rámci safari v národních parcích severní Tanzanie. Zatímco Masajové se turismu a civilizaci do značné míry již přizpůsobili, Datogy, Hadzaby a jiné kmeny podobný proces teprve čeká nebo je v plném proudu. A tak tisíce a možná desetitisíce let staré obrázky mizí. Potichu, nenávratně a s rychlostí, která plně odpovídá tsunami v podobě importované kultury.

Odpoledne již opět lezu do natřískaného a otřískaného džípu do Karatu, přesedám na minibus do Arushy a večer se tak už mohu po mnoha dnech oddávat orgiím. Orgie spočívají v tom, že nejím kukuřičné těsto bez chuti jako u jezera Eyasi, nýbrž si sypu do chřtánu spoustu grilovaného masa, kterými ulice Arushy voní zejména večer. Nedá se říci, že by město bylo zrovna místem vynikajícím kulinářskými zvyklostmi, ovšem relativní blízkost pobřeží a znatelné indické a arabské vlivy přece jen znamenají, že si i náročný strávník má z čeho vybrat.

Datoga woman
Pokud nemáte stádo krav, neumíte vyšplhat žirafě po krku a známým africkým chvatem ako-od-tsrp zneškodnit lva, jste jen neschopný bílý muž a vnadnou africkou ženštinu
etnika Datoga si nezasloužíte.


starší zápisky v deníku


chochoviny@centrum.cz
WhatsApp: WhatsApp nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (tajná šifra)

pravého potěšení z Chochovin dosáhnete 
- za přispění tří a více fernetových promilí
- při nastaveném rozlišení monitoru 1024x768 pykselů... a více, ale ne zase o moc
- při velké míře tolerance a fantazie
- za minimalizaci enormního množství gramatických zběsilostí může trpělivá příležitostná editorka,
knihovnice paní Alena (pokud má zrovna čas a nervy se již zotavily)
- detašované pracoviště v šumavských hvozdech zabývající se taktéž gramatickou korekturou ovládá pan Kyblíček,
v současné době neaktivní, nezvěstný a pravděpodobně ve hvozdech hnijící