Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


   Práce v Irsku


Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Nic proti kukuřičným plackám. Ale mít je na snídani, oběd a večeři nepřetržitě posledních několik týdnů, to věru mé chuťové buňky zrovna nevyšlechtí. Placky s kečupem. Placky s rýží. Placky s banánem. Placky s papájou. Placky s vodou. Placky s plackami. Ba dokonce i placky bez placek. Jen tak, holé placky!
Plac plac placky!
Plac plac placky!
Plac plac placky!

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Panu Howadoorovi, panu Konvičkovi, panu Zemanovi a ostatním pouličním  komediantům. Tradice flašitenářů, žonglérů a jiných lidových performerů není mrtvá!



Kaming sún!

Osobní masérka, její pes Buzerant a opravené rameno.

Kterak jsem pracoval. Opravdu, nekecám.

Zabili Freddyho.

Jak přijeli zlí pánové, zbořili nám hangár a já si musím hledat jinou práci.

Jak se nechat kousnout hadem a udělat ze sebe úplného pitomce.

Kterak jsem začal opět chodit do školy.

Jaké to je bydlet v indiánské rodině.

Jak mne pan učitel učil kouřit marihuanu a žvýkat kávová zrna.

Co je to JTU a DTU a kterak viset a padat v salvadorských vodopádech.

    "Modré zebry! Modré zebry! To by mi ani prapraprapradědeček nevěřil!" volají Masajové.

o tu trapné, hnusné a nic neřešící. Napište o tom, podělte se o vaše zážitky!

Nabubřele egoistické zápisky 
 
      
starší zápisky v deníku
                     
20.2. 2016 sobota
"Ó Zanzibar, ostrov plný přívětivých domorodců, bílých pláží a bambilionu barev moře! Ó Zanzibar, ostrov plný voňavých koření, lahodných pokrmů na každém rohu  a vnadných ženštin nabízejících pohled na svá vyvinutá poprsí!"

Tak i jinak lákají cestovní kanceláře k výletům, tak i jinak si představují občané, zejména ti evropští, svou dovolenou snů.

Realita je ovšem poněkud jiná.

Tak především - Zanzibar není jeden ostrov, nýbrž se tak nazývá souostroví dvou větších ostrovů - Unguji a Pemby - a spousty ostrovů menších, jako jsou například Popo, Pungume, Mnemba, Ukanga, Bawe, Chapwani, Changuu, Kizongo, Chumbe, Kwale, Mautani, Latham, Nianembe, Miwi, Tumbatu či Uzi. Pokud je mi známo, obydlené jsou jen ostrovy Tumbatu, Uzi, Pemba a Unguja. Ostrov Unguja je jižní z dvojice větších ostrovů a právě Unguja je běžně nazýván Zanzibarem. Aby mýlek v geografickém označení nebylo málo, hlavním městem Zanzibaru není Stone City, nýbrž Zanzibar City a Stone City je jen částí Zanzibar City....eee...eee... to by pro počátečné zmatení nezasvěcených čtenářů geografií části tanzanského pobřeží stačilo. A nyní se naučíme swahilský jazykolam....
Nebo raději jindy.

Zanzibar (Unguja především) rozhodně není plný přátelských domorodců, nýbrž je plný domorodců úplně normálních, snažících se vydělat na tsunami turistů, kteří se na ostrov hrnou celoročně. Zcela prost slušného chování a politické korektnosti dodávám, že zatímco zdejší Arabové se snaží vydělat na provozování restaurací, hotelů a větších obchodů, černoši přemýšlí, kterak by návštěvníka očůrali, přelstili či přímo okradli.

Po spatření reality města jsme se rozhodli, že tuto velkou skládku odpadků opustíme a odjedeme na druhou stranu ostrova, na východní pobřeží.

Zanzibar, veřejná doprava
Dopravní prostředky na Zanzibaru nejsou přecpané, ovšem i tak se místa
k metání kozelců nedostává.

"Jé, vidíte to? To je ale krásné, takové milé!" zahučel znenadání na ulici pan policista Lemiš. Pan Lemiš povětšinou své názory nevyjadřuje (pominu-li výkřik "Ty vole, ta je! Tý bych se udělal do kozaček!", kterým kdysi při návratu z Iránu počastoval na letišti jednu pěkně stavěnou pasažérku), pročež jsem byl zaskočen.

"E?" otázal jsem se, přičemž jsem do sofistikovaného dotazu zakódoval pobídku k rozvinutí přání pana policisty.

"No ta malá auta! Ty pěkné sedačky! Tohle si chci vyzkoušet. Tohle CHCI!", vysvětlil pan Lemiš.

Pan hasič Yusuf vytřeštil oči a já suše polknul.

O chvíli později se již soukáme na korbu miniaturních nákladních automobilů, které jsou upraveny k převozu pasažérů a fungují na Zanzibaru jako forma veřejné dopravy. Prostor by byl malý i pro výlet Klubu indických fakírů s poruchou růstu, natož pro normálně vyvinuté černochy a Evropany. Úzké lavice po obvodu. A především vzdálenost mezi podlahou a stropem činí odhadem metr. Pročež jsem dvě hodiny kvílel a nadával, jelikož mne do zad nesnesitelně pálil podivně umístěný motor. Ještě více kvílel pan Lemiš a celou cestu nervózně poposedával. Aby celé zábavě nebyl jen tak konec, na poslední půlhodinu přisedl mentálně postižený chlapec, těsně se přitiskl k panu Lemišovi a počal se na něj tlačit, slintat a vydávat hlasité skřeky.

"Ty vole, Lemiš, víš o tom, že jsi celou dobu seděl na pěticentimetrovém šroubu?" pravil obdivně při vystupování pan Yusuf a pan Lemiš si počal počítat díry ve vlastním pozadí. A ne, vážení čtenářové, toto počítání s erotikou nijak nesouvisí.

Ubytovali jsme se v jednoduché chýši se slaměnnou střechou pár metrů od moře. Pivo bylo studené, písek bílý a moře opět hrálo všemi odstíny modré a zelené.

Dhow
Dhow v provedení pro několikačlennou osádku rybářů.

21.2. 2016 neděle
Po zanzibarských plážích se plouží Masajové ve svých tradičních červených hadrech a nabízejí turistům nejrůznější cetky. Turisté vypadají poněkud znuděně, občas si zakoupí náramek či jinou zhovadilost a dál nastavují své bachory africkému slunci. Líné ráno ovšem náhle pročísl ostrý hvizd a následné volání, křik, různé zvuky překvapaní a údivu.

"Modré zebry! Modré zebry! To by mi ani prapraprapradědeček nevěřil!" volají Masajové, stojí v kruhu, vytahují mobilní telefony a nadšeně fotografují.

Uprostřed davu se natřásají, pózují a usmívají dvě individua. To pan hasič Yusuf a pan policista Lemiš vytáhli své oblíbené plážové oblečení. Celotělové elastické plavky s modrými a bílými pruhy. Pohled vskutku hodný všech masajských bohů.

Modré zebry
Zanzibarský endemit - modré zebry.
Když zrovna nedávají autogramy či nepózují před fotoaparáty turistů i domorodců,
modré zebry se věnují tréninku mužných póz.
Vlevo na snímku se nachází obyčejný pes, který zahanbeně hledí do písku,
jelikož nemá modré pruhy.

22.2. 2016 pondělí
"Chachachá, ty jsi komunista!" směje se pan Lemiš panu Yusufovi. Ten se za své naivní přesvědčení nestydí, dokonce se nezdráhá sem tam zapět Internacionálu a nezřídka uhodí pěstí do stolu a naprosto vážně praví: "Peklo na vás, ohavní buržousti! Peklo na vás, škůdci největší. Peklo na vás a my prostí se dočkáme ráje!"

Hrajeme karty, popíjíme pivo a občas vlezeme do moře. K večeru, když poleví největší horko, odcházím s panem Yusufem do vsi, abysme se podívali, jestli se něco neděje. Neděje se samozřejmě nic. Pan Lemiš do vsi nechodí, jelikož je vyvalený na lehátku jak prase v neckách a pohrdavě haleká: "Nejsem žádný sprinter ani vytrvalec, prudké pohyby nejsou pro mě! Jen si klidně jděte, já pohlídám pláž, aby ji někdo neukradl!"

Nicnedělání nám již poněkud leze na mozek. Pan Lemiš se směje panu Yusufovi, že je komunista. Pan Yusuf se směje mně, jelikož mne obehrává v kartách. A já se směji sám sobě, jaký jsem pitoma, když prohrávám s komunistou.

Ženština zanzibarská
Již od pohledu je jasné, že je lepší dostat se do spárů divokému lvovi nežli
mocné africké ženštině.

Pláže na Zanzibaru jsou povětšinou, k mému překvapení, prosté odpadků. Pravda, sem tam se objeví zbytky igelitové tašky či podobného svinstav, jinak je ovšem písek zavalen maximálně mořskými řasami. Což se sice možná nevyjímá pěkně na fotografiích, ovšem mně to nikterak nevadí, jelikož jde o věci přirozené. No dobrá, kdyby občas z moře připlula plná lahev fernetu, asi bych se nezlobil.

23.2. 2016 úterý
Nu, nic proti písku a sdílení chatrče se dvěma individui v pruhovaných celotělových plavkách, ale nadešel čas se přesunout. Pročež jsme si opět vlezli na korbu miniaturního nákladního automobilu a odjeli do města Zanzibar.

Jednou z pěkných atrakcí města je večerní trh. Koná se na nábřeží, je značně turistický, ovšem zajisté stojí za návstěvu. Spousty stánků osvětlených spořivými žárovkami nebo svíčkami a u stánků je možno zakoupit nejrůznější lahůdky. Nejčastěji pečené či grilované maso nejrůznějších druhů a úprav. Kromě ryb, chobotnic, hovězího a kuřecího masa či grilované zeleniny je v nabídce i zmrzlina, pivo či různé šťávy z čerstvě vymačkaného ovoce.

"Já si dám kuře. Pečené kuře. V Česku ho mám jen třicetkrát do měsíce, tak si ho dám i tady. Kuře, to je ta správná exotika!" pravil pan Lemiš.

"Správný expedičník se nesmí bát. Správný expedičník a dobrodružník si nedá nějaké blbé kuře," vykládal moudře pan Yusuf, načež se zastavil u stánku s mořskými plody.

Načež ukázal prstem na pěkně rostlou chobotnici uloženou na kostkách ledu a pravil: "Tohle já chtít. Za pět peněz!"

"Za pět peněz? Ale za pět peněz je chobotnice syrová. Za šest peněz bude lahodná, grilovaná, úplně nejvíc nejlepší," podbízivě se vnucuje pan prodejce.

"Pět peněz! Syrová chobotnice nebýt problém, já mít zuby jako krokodýl!"

Osmá hodina večerní, pan Yusuf žvýká chobotnici. Také o hodinu později pan Yusuf žvýká chobotnici. Deset hodin večer. Pan Yusuf žvýká.

"Nechceš to už vyhodit? Vždyť budeš mít veké žvýkací svaly, budeš vypadat ještě ošklivěji než teď a na ulici se ti budou občané smát," promlouvám moudře.

"Ty ses úplně zbláznil! Zešilel jsi! Ztratil jsi zbytky soudnosti! To mám jen tak vyplivnout pět peněz? Jsem snad bambilionář?" volá rozrušeně pan Yusuf. A žvýká. V očích mu již popraskaly žilky, u nosu se počíná tvořit pěna a na krku naskakují zduřelé žíly.

Pche, pečené kuře, to zvládne každý. Ale syrová chobotnice, to je výkon hodný dravé šelmy.

Zanzibar, ulice.
Zanzibarské Kamenné město se pomalu rozpadá. V letácích cestovních kanceláří
se tato informace skrývá pod výrazy "ulice mají svou atmosféru" nebo
"je možno cítit závan historie".

24.2. 2016 středa
Nedaleko Kamenného města je část přístavu, která ráno slouží k příjezdu rybářů, vykládce úlovků a další distribuci ryb a jiných mořských tvorů. Tak nějak by to pravděpodobně popsaly cestovní kanceláře. Podle mého lze realitu popsat i trochu jinak.
V nejšpinavější a nejsmradlavější části přístavu se za svítání počínají shlukovat zástupy otrhaných páchnoucích mladíků oblečených zhusta ve fotbalových dresech. S nimi se dostaví i mohutné domorodkyně, přesně odpovídající typické "africké mamá", tedy ohromná stvoření disponující gigantickým poprsím, hlubokým drsným hlasem, rukama lamačů skal a silou odbržděné lokomotivy. Krátce po svítání ke břehu přijíždí lodě, vesměs dhow, rybářů. Ještě předtím, než lodě zakotví jedna vedle druhé, vrhají se jim vstříci mladíci, na hlavách nasazeny plastové kbelíky, pročež vypadají tak trochu... tak trochu víc.... jako stádo poněkud mentálně zaostalých triatlonistů na startu plavecké části závodu.
Jakmile se broděním či plaváním dostanou k lodím, sundají kbelíky z hlav a nastaví je rybářům. Ti plní nádoby úlovky, zejména rybami malými, menšími, nejmenšími, úplně prťavými a miniaturními. S plnými kýbly ryb se poté pánové brodí zpět ke břehu a sypou náklad ženštinám do velkých proutěných i plastových košů. Velké ryby jsou přenášeny na břeh po jednotlivých kusech a pohled na pána, který má na vrcholku hlavy nasazenu chobotnici patří k pěkným zážitkům. Celý chaos trvá jen zhruba dvě hodiny, poté se ženštiny i s úlovky odeberou na tržiště, kde ryby prodávají a kopou do psů, kteří se snaží ukořistit cosi i pro sebe.

Výlov
Vykládka úlovku v přístavu Kamenného města.

Na Zanzibaru je možnost zakoupit spoustu suvenýrů. Na výběr jsou suvenýry kýčovité a suvenýry kýčovité ještě více. Jelikož jsme pánové s estetickým cítěním, dali jsme přednost suvenýrům méně kýčovitým. Pročež jsme nakoupili spoustu dřevěných masek. Pan policista Lemiš poté sobě zakoupil i fotbalový dres velikosti XXXL, což vzhledem k velikosti jeho těla stačí na to, aby na něm dres připomínal buď svěrací kazajku nebo elastické tričko.

Večer jsme odjeli na letiště a odletěli přes Zanzibarský průliv do pár kilometrů vzdáleného Dar Es Salaamu. Letiště na Zanzibaru je letištěm sice mezinárodním, ovšem vizuálně připomíná vesnické letiště kdesi v Horní Děložné. Díky relativně nově zavedené lince jisté nízkonákladové společnosti stála letenka méně, nežli by stál lístek na loď a následná cesta na letiště.

Školačky
Při cestě ze školy sbírají školačky mořské řasy.
V Evropě, zvláště v zaostalém Česku, momentálně mnoho lidí věří, že z řas vyrostou
zástupy teroristů a s bambitkami a noži v zubech ubohou Evropu znásilní.

25.2. 2016 čtvrtek
Letiště v Dar Es Salaamu je tak trochu zoufalá díra s jen občas fungující klimatizací, jen občas fungujícími toaletami a přibližně deseti sedačkami u přepážek odbavení, které samozřejmě ani zdaleka nestačí zájmu cestujících. Čeho je naopak na letišti dostatek, to jsou všemožní kontroloři cestujících, přesouvači zavazadel, poradci kontrolorů, poradci poradců, asistenti přesouvačů a přesouvači kontrolorů i asistentů. Rychlost vykonané práce odpovídá myšlení většiny afrických obyvatel, tedy "co bych pracoval rychleji, ten banán na stromě mi stejně rychleji neuzraje".

Ve tři hodiny ráno jsme odletěli do Istanbulu a poté do Prahy.

Afriku mám rád. A výlet se vcelku vydařil, byť zrovna safari a Zanzibar patří k tomu nejdražšímu a nejturističtějšímu, co lze v Africe podniknout.

"Milí expedičníci, jakpak se vám dovolená líbila?" táži se v Praze na letišti pana Havla dobrodružníků pana Josefa a pana Lemiše.

Odpovědí jsou mi temné pohledy a skřípání zubů. Což si vykládám tak, že oba pánové se umí ovládat a na veřejnosti nepronášejí na účet černého kontinentu a jeho obyvatel nepěkné vulgarity. Do Afriky již pan hasič ni pan policista zřejmě nepojedou.

Mistr nože
Zanzibarský porcovač ryb.

26.2. 2016 pátek - 3.3. 2016 čtvrtek
Po množství požitých banánů, útěku před opicemi a monstrózním zvracení v Zanzibarském průlivu odlétám zpět do Irska, bych se nechal týrat kolegy a sám kolegy týral.
Sice jsem uvažoval, že bych si z výletu do Afriky přivezl párek paviánů a párek černých domorodců, navlékl je do postroje a nechal se do práce vozit na valníku pod zástavou politické a jiné nekorektnosti, ale nakonec jsem nápad podle vzdal. Paviáni i domorodci by se třeba rozmnožili (tím nemyslím mezi sebou, aby mne někdo nenařkl z kdoví čeho) a co já pak s nimi. Úplně stačí šklebáci všude kolem. To tak, mít ještě paviánčata.

Jelikož ovšem těch několik kilometrů nehodlám chodit do práce pěšky a nedávno ukradený bicykl mi nikdo nevrátil, rozhodl jsem se pořídit si bicykl nový.

"Ledvinu! Nabízím ledvinu za pět peněz! Oko! Ono za pět peněz! Sádlo! Metrák sádla za pět peněz!" postávám nyní na ulici a snažím se zaujmout kolemjdoucí. Co naplat, nefunkční ledvinu, poloslepé oko ani vepřové sádlo nikdo nechtěl. Bicykl mě stál bambilion, i když jsem si pořídil loňský model, a mně nezbývá, než si vydělat alespoň na čínské polévky a igelitové sáčky, co používám, když si roztrhám ponožky.

Bicykl nenese žádné označení kromě mého šťastného čísla 13, má karbonovou vidlici, pročež protéza tolik netrpí a ruka v místě šroubů nečerná, jako se mi to při opakovaných nárazech stává. Navíc jsem hned při první jízdě zmasakroval tři slimáky a s ďábelským chechotem se tak opět řítím po silnicích severně od Dublinu. Samozřejmě jsem si bicykl opatřil po posledních zkušenostech bytelným zámkem. Bicykl váží necelých osm kilogramů. Zámek s metrovým řetězem pět a půl kilogramu. Ehm.

Bicykl 13
Bicykl 13


starší zápisky v deníku


chochoviny@centrum.cz
WhatsApp: WhatsApp nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (tajná šifra)

pravého potěšení z Chochovin dosáhnete 
- za přispění tří a více fernetových promilí
- při nastaveném rozlišení monitoru 1024x768 pykselů... a více, ale ne zase o moc
- při velké míře tolerance a fantazie
- za minimalizaci enormního množství gramatických zběsilostí může trpělivá příležitostná editorka,
knihovnice paní Alena (pokud má zrovna čas a nervy se již zotavily)
- detašované pracoviště v šumavských hvozdech zabývající se taktéž gramatickou korekturou ovládá pan Kyblíček,
v současné době neaktivní, nezvěstný a pravděpodobně ve hvozdech hnijící