Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


   Práce v Irsku


Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Zubním pohotovostem v Česku. Všem šesti ve městě Praha, které jsem kontaktoval. Lháři a šarlatáni to jsou, zubní vrtačkou bych jim vyfrézoval chřtán.

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Zubní pohotovosti ve městě Tábor, konkrétně vybavení ordinace. Za to, že jsem si opět uvědomil, jak to vypadalo za socialismu. Cesta do pravěku.



Kaming sún!

Zabili Freddyho.

Jak přijeli zlí pánové, zbořili nám hangár a já si musím hledat jinou práci.

Jak se nechat kousnout hadem a udělat ze sebe úplného pitomce.

Kterak jsem začal opět chodit do školy.

Jaké to je bydlet v indiánské rodině.

Jak mne pan učitel učil kouřit marihuanu a žvýkat kávová zrna.

Co je to JTU a DTU a kterak viset a padat v salvadorských vodopádech.

Kterak jsem žvýkal embryo s octem a solí

Vsadil jsem si na Filipínách na  kohoutí zápasy. A prohrál. Jako obvykle.



Další aktualizace v květnu, až se vrátím z výletu.

 

 

    Nemám rád kolegy a vitamín D.

o tu trapné, hnusné a nic neřešící. Napište o tom, podělte se o vaše zážitky!

Nabubřele egoistické zápisky 
 
      
starší zápisky v deníku
                     
5.5. 2016 čtvrtek - 12.5. 2016 čtvrtek
Změnil jsem zaměstnavatele. Tedy, přesněji řečeno, byl mi změněn zaměstnavatel. Na první pohled se nezměnilo přiliš mnoho, snad kromě log na hlavičkových papírech a pár formulářů. V praxi se toho ovšem změnilo až moc. Nový zaměstnavatel například vyhodil prodejce služeb, kteří pro nás pracovali pracovali desetiletí. Pročež si prodejci zabalili pantofle, tužku, ořezávátko, sponu na kravatu, dioptrické brýle, pravítko a klotové rukávy. K tomu si přibalili i kontakty na všechny zákazníky. Načež nám prodejci sarkasticky zamávali a odešli k novým zaměstnavatelům, kteří je uvítali radostným halasením, otevřenou náručí a vášnivými polibky. A tak jsme přišli o zákazníky.
Můj nový zaměstnavatel se nyní škrábe na nejrůznějších místech a škrábe se nervózně. Behěm jediného týdne se obchody víceméně zastavily. Letadla létají poloprázdná a někdy i úplně prázdná, denní propad činí desítky tun a statisíce euro.

Aer Lingus denní tisk
Irský stát prodal své akcie v kdysi národních aeroliniích, čímž se zbavil slepice
snášející vskutku nemálo zlatých vajec.

13.5. 2016 pátek
Odlétám do Istanbulu a jako obvykle jsem udělal dobře. Hysterie živena tupými mozky a bezmozky v Evropě i jinde má zlaté časy, pročež je Istanbul poloprázdný a turistů je pomálu. Stačí však zmizet ze Zlatého rohu a nebo za Velký bazar na západ a Istanbul se vcelku nezměnil. Pominuli masivní výstavbu a rekonstrukci.
Popravdě řečeno, mám takové divné tušení, které počalo klíčit zhruba před pěti lety, že nynější turecký prezident změní zemi tak, jak se mi tedy rozhodně líbit nebude. Navzdory tomu, že

Na hotelu jest plesnivá zeď a až vlezle úslužný personál. To už tak v Istanbulu bývá.

Istanbul mosque
Istanbulské mešity jsou vesměs pěkné, s kameny do hladka ošlapanými
návštěvníky věřícími i nevěřícími.

14.5. 2016 sobota
Žádné fronty, hulákající Rusové, Češi a jiná havěť, žádné upocené skupiny důchodců snažících se držet krok s průvodkyní mávající jakýmsi infantilním praporkem na tyčce. Pročež nelením a navštěvuji místa, do kterých jsem už dlouhé roky nevlezl. Hagia Sofia, cisterny Jerabatan, palác Topkapi, ba i Modrá mešita či Fatih jsou zvláště po ránu prázdné. A potěšení největší? Velký bazar, kde už i obchodníci rezignovali a nesnaží se osamělým procházejícím vnutit cetky, kýče, ba ani tovar zajímavý.

Poněkud paradoxně je tak momentálně více návštěvníků v istanbulských synagogách a kostelích, nejrůznějších fastfoodech a provozovnách mezinárodních řetězců kaváren.

15.5. 2016 neděle
Jezdím do Istanbulu již druhé desetiletí, někdy i nemálokrát za rok, ovšem takto klidné centrum města jsem již roky neviděl. Mám na mysli historické (turistické) centrum. Ano, kdysi byl Sultanahmet centrem batůžkářů, hippies a za pět peněz bylo možno užít si pěkného ubytování, vodních dýmek a rozpadajících se uliček, pouličních prodejců ve fezech i mešit bez anglických a ruských nápisů. O pár let později již stál výlet do Istanbulu bambilion, restaurace zářily vyleštěnými sklenicemi na víno a bílými ubrusy a ubytování bylo vhodné zamlouvat dopředu.
Co se nezměnilo jsou nejrůznější zoufalci, kteří po Istanbulu metají bomby. Desítky roků to tak je, ovšem teprve letos hysterie slaví úspěch a všichni v Evropě lačně čekají na další útoky, klikají na internetu ostošest a jsou neštastni, pokud zrovna nikde nic nebouchne.

Jen tak dále. K idiotům s bombami přibyli idioti na internetu a město je tak klidné a vhodné k výletům.

Istanbul moto police
Istanbulský policista kárá místní výrostky, že nemají dostatečně vyžehlené košile.
Pravý istanbulský muž totiž nenosí tričky, nýbrž košile.
Nejlépe upnuté, silonové, za pět peněz z tržiště.

16.5. 2016 pondělí
Návrat z Istanbulu do Prahy. Jak už to tak v současném světě bývá, nikoli návrat z Orientu do odéru pivních výparů a upocených podpaží, nýbrž jen přesun mezi víceméně stejnými městy. Tak nějak mi přijde, že je větší rozdíl mezi Prahou a Horní Děložnou, nežli mezi Prahou a Istanbulem. Nuda.

Největším vzrušením je tak po příletu do Prahy pozorování bezpečnostních opatření proti lítým teroristům. Hned na letišti se znuděně prochází tragikomické dvojice tvořené vojákem a policistou. Voják bývá pubertálního věku, vyzbrojen flintou a akné. Policista je většinou již v letech, jest také vyzbrojen flintou a pivním pupkem. Pravda, já být teroristou, tak si se zmíněnou komiksovou dvojicí budu chtít udělat na památku spoustu fotografií a zajisté bych zapomenul na metání bomb.
To zase jednou Čechové vyzráli na zlé zlotřilce!

17.5. 2016 úterý
Dočetl jsem pěknou biografii. Tedy pěknou.... minimálně zajímavější než většina ostatních. Kniha se jmenuje Faktor Churchill. Možná zajímavějším faktem jest, že autorem je jistý Boris Johnson. Faktor Churchill knihaAno, to je ten sympatický (sic!) pán, který má zapotřebí - a netuším proč - prezentovat své názory na gigantické vlně populismu a demagogie. Ten, jehož projevy nesou zoufale silné známky profese novináře, nikoli spisovatele, ten, který se nečeše (já osobně řeším účes co nejčastějším přikládáním motocyklové přilby), pochoduje v zástupech sexuálních menšin či třeba starostuje (starostoval) městu Londýnu.

Faktor Churchill je sama o sobě biografie nikoli nejpodrobnější, zřejmě však nejosobnější, kterou jsem o pánovi s doutníkem a politicky silně nekorektními výroky četl.

Shodou okolností se to zrovna v těchto dnech pěkně sešlo. Populista a demagog Johnson, odhlasovaný odchod Spojeného království z Evropské unie a řičení davů, které jásají či pláčí a doufají v zářné zítřky či příchod pekla.

A pan Churchill by zřejmě opět pravil: "Nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem."

Mimochodem - výše zmíněný citát se mi nepodařilo dohledat v žádném z děl sira Churchilla, ač je zmiňován všude možně ve všelijakých verzích a v nejrůznějších souvislostech.

18.5. 2016 středa - 27.5. 2016 pátek
Opět série nočních směn na dublinském letišti. Z naší hroutící se společnosti (respektive její části, protože jinak společnost vydělává bambiliony) prchá každý, kdo má rozum. Pročež jsem se rozhodl zůstat. Exodus zaměstnanců dosáhl až komických rozměrů. Zbylí zaměstnanci bezradně bloudí prázdným skladištěm a sledují letadla, která nevozí žádné zboží. Zatímco ještě před pár týdny se kolegové hroutili z práce, kterou nebylo možno v žádném případě stihnout při dodržení bezpečnostních předpisů (a že jich na letišti je), nyní se kolegové hroutí z toho, že práce není. Ochromeni strachem ze ztráty zaměstnání vyslali dokonce delegaci za panem ředitelem, aby jim vysvětlil, co bude dál. Pan ředitel ovšem nevysvětlil nic, jelikož společně s dalšími členy vedení uprchl.

A já? Já nic. Mám rád potápějící se lodě, chaos a paniku.

Kolegové naříkají, že nebudou mít jak uživit rodinu a zaplatit hypotéku, že zhynou strašlivou smrtí na dublinských ulicích. Pročež nelením a na všechny strany rozdávám zdarma chytré rady o tom, že nikdy není pozdě. Že stále mohou zachránit svou čest a pobavit okolí tím, že skočí pod vlak, skočí z útesu, skočí do hnijícího bahna řeky Liffey či si skočí do závodní jídelny, což by jistě byla sebevražda nejtrýznivější.

28.5. 2016 sobota
Dnes mám pro vás, milí čtenářové, vlastní recept na rajčatový protlak. Čerstvý rajčatový protlak.

Milovník rajčatového protlaku vsedne na motocykl, odjede do obchodu a zakoupí dva kilogramy rajčat. Poté sáček s plody k držadlu spolujezdce. Následně je třeba vydat se na cestu, nejlépe z Tábora do Plané nad Lužnicí. Silnice vede mezi řekou a železniční tratí a pěkná dlouhá rovinka jest vhodná k vyvinutí rychlosti kolem 200 km/hod.
Po cestě předjedeme nějakého ploužícího se zoufalce v nablýskaném automobilu elegantním dynamickým manévrem. Hned na začátku obce Planá jest kruhový objezd a benzinová pumpa. Zde natankujeme plnou nádrž, pečlivě zavřeme víčko nádrže, otočíme se o 90 stupňů doprava a se zájmem hledíme na zuřícího pána. Zuřící pán halasí, pronáší mnoho nepěkných slov a zuřivě prská. Jest to pán, který si před pár minutami zajisté vychutnal předjížděcí manévr hlučícího motocyklu.
Nyní ujdeme zhruba deset metrů k vozidlu zuřícího pána a vhodným nástrojem setřeme z předního skla automobilu čerstvý rajčatový protlak.

Dobrou chuť.

29.5. 2016 neděle
Navnazen posledním výletem do Istanbulu, který byl téměř prost obvyklých hord vřískajících turistů, pořídil jsem si na konec června výlet do Turecka. Kdybych tak byl býval věděl, co mě čeká, raději bych si nasedl na vzrostlý kaktus a za nadšených výkřiků bych se tetelil, natřásal a vrážel si ostny co nejhlouběji. Jelikož jsem to ovšem nevěděl (tento zápisek píši již po absolvování oné katastrofy), omezím se na následující informace. Letím s cestovní kanceláří (poprvé v životě) a cena za týdennní výlet včetně letenek, ubytování, plné penze je méně než pět peněz. Když se v práci zadaří, za jednu směnu si vydělám i na několik podobných výletů. Mělo mě to varovat. Nevarovalo. Kliniec do oka mi treba!

30.5. 2016 pondělí
Nějak mne přestalo bavit při motocyklování sledovat, jestli jsem ještě stále na silnici nebo se válím někde v příkopu. Poslední dobou se totiž naplno projevuje absence vzorku na mých pneumatikách (teď nemám na mysli ovarové pásy na pupku) a naprosto nechtěně a s hrůzou v očích driftuji i při důchodcovském stylu výjezdu z parkoviště. Pročež jsem si zajel do města Slaný.

"Potřeboval bych nové gumy na kola! S drážkami a těmi čudlíky, aby mi to neklouzalo," pravil jsem v penuservisu a pánové suše polkli. Pravděpodobně tím, že jsem užil učených slov a technických výrazů a každému tak bylo jasné, že jsem světaznalý motocyklista. Tudíž mne neodbydou nějakou čínskou náhražkou pneumatik, kterým se vlastně ani neříká pneumatiky, nýbrž poněkud bez respektu "slisovaná tma".

Po léta jsem užíval Trail Attack 2 od Continentalu, nyní jsem přezul na Tourance Next od Metzeleru. Tož uvidím.

31.5. 2016 úterý
Od rána leštím motocykl, čistím si chrup a trénuji výraz intelektuála. Když vyjíždím na cestu do obce Oslavany, snažím se kličkovat, abych se vyhnul neopatrnému hmyzu, který by mi mohl zaneřádit motocykl, helmu a na bundě by zanechal neestetické skvrny svých vyhřezlých vnitřností a křidélek. Nejedu jen tam na obyčejný výlet, jedu si nechat prohlédnout motocykl k věhlasnému panu Tondovi.

"Tož vy jedete k Tondovi, že?" mává mi ve vsi jakási babička a prásčitým prstem ukazuje cestu k místní celebritě. Přijíždím k domu a manželka pana Tondy již vybíhá a zkušeným okem odhaduje mé jezdecké schopnosti. Načež praví: "Zajeďte si tady ke garáži. A jak vás tak vidím, raději si přeparkuji automobil, by nepřišel k úhoně."

Má pravdu, občas mám vskutku problémy vejít se na vozovku a nejsem si jistý ani tím, zdali bych například vjel do leteckého hangáru hned na první pokus, aniž bych vyvrátil vrata či nějakému Pražákovi neshodil sloupek.

Tonda přestavba BMW
Kromě vrozené trpělivosti s úplně pitomými zákazníky a opravou jejich
motocyklů se pan Tonda věnuje i činnosti až umělecké.
Na snímku pana Tondy jest počin vpravdě kulturní.
(fotografie pana Tondy)

"Tak to jsi ty, ten pacient?" uvítal mne pan Tonda a protočil oči. Učinil to nenápadně, jak se na profesionála sluší.

Načež jsem začal chrlit informace, jakože mi nesvítí červené světýlko, že se mi kvedlají držadla a chrastí u motoru.

Nebudu zabíhat do přílišných podrobností. Pan Tonda motocyl rozebral, napojil nejrůznějšími oleji a také mi vysvětlil, že jsem úplný pitomec. Neřekl to samozřejmě přímo, nýbrž postupným vzděláváním. Tak například vím, že červenému světýlku se říká odborně zadní světlo, že se neříká držadla, ale řídítka a že u motoru mi chrastilo zejména proto, že jsem tam měl rozsekaný chránič válců, který na místě držel jen starý olej a tuhé bláto.

Také vyházel a nahradil novými spoustu součástek, které se mají měnit pravidelně. Ke konci prohlídky motocyklu už pan Tonda moc nemluvil, zatínal zuby (opět nenápadně, ale já si toho všiml), nadávky pronášel naprosto neslyšně (i toho jsem si všiml) a hodinky sledoval častěji než důchodci před otevřením prodejny Lidl v čase slevy na cukr. I toho jsem si všiml.

Odjíždím v podvečer a jsem náramně spokojený. Místo držadel mám řídítka, která se již nekvedlají. Místo pevné hmoty, o které jsem si myslel, že je asfalt, jest dolit nový, čistý a voňavý olej. Motor již nechrastí. Světla svítí.

Od garáže mi kyne pan Tonda, zadržuje slzy radosti i zoufalosti a já mám neodbytný pocit, že jsem zavedl dalšího nevinného člověka na stezku trichotilomanie.

1.6. 2016 středa - 23.6. 2016 čtvrtek
Něco přes tři týdny nočních v kuse. Nemám nic proti fyzické práci, ale čeho je moc, toho je příliš. Například nemám rád vitamín D. Vitamín D jest obsažen v rybách. A když mi z Islandu přiletí dvanáct tun lososů, které je nutno manuálně (to jako rukama, jak jsem ke své nelibosti zjistil) přeložit, abych je mohl odeslat do USA (přes Island), mám vitamínu D plné zuby.
Ještě před pár lety jsem v práci trávil spoustu času za počítačem, v teple a s možností se na internetu dívat na nahaté obrázky a aktuální nabídky čínských polévek. Jetlikož však nemám rád lidi (což už se vyvinulo v poměrně sebedestruktivní fobii), dobrovolně jsem se přesunul nejen výhradně na noční směny, ale i tam, kde hrozí minimální riziko kontaktu s kolegy. Jak mi docela brzy bolestně došlo, minimální riziko kontaktu s kolegy je zejména tam, kde se pracuje manuálně.

Nemám rád kolegy a vitamín D.

Následky vitamínu D
Vitamín D mé ruce rozhodně neléčí.

25.6. 2016 sobota
Odlétám na týden do Turecka. Zakoupil jsem sobě zájezd od cestovní kanceláře. Poprvé v životě. A naposledy. Nikdy bych neřekl, že zrovna obyčejný výlet k moři se stane tím nejstrašlivějším zážitkem, který mne kdy potkal. Když tedy nepočítám ztrátu tašky s čínskými polévkami, kterou jsem dkysi nechal na autobusové zastávce.

Let z Prahy má několikahodinové zpoždění. Čehož mnozí cestující využívají k zakoupení alkoholu, který následně požívají.

"Tak já ti to tady udělám! Hned tady, pěkně mezi lidmi!" volá v odletové hale malá dívčina pod vlivem alkoholu.

A to bylo naposledy, co jsem se pobavil.

26.6. 2016 neděle
Přistáváme v turecké Antalyi. Čeká mne spousta nových věcí, které jsem dosud nezažil. Například pořadové cvičení ve stádech. Byl jsem odvelen do skupiny tvořené dvěmi Ukrajinci, dvěma páry a rodikou ze Severních Čech a zbytek stáda tvoří páry ze severní Moravy. Stádo jest naloženo do autobusu a vyráží k hotelu. Pan řidič nemůže najít hotel. Autobusem se ozývají první nadávky se silným moravským akcentem.V hotelu nikdo nemluví anglicky, ke slovu přichází ruština. Nadávky s moravským akcentem neustávají.
Hotelové pokoje postrádají několik věcí. Například alespoň základní čistotu nebo tekoucí vodu.
Nadávky s moravským akcentem.

27.6. 2016 pondělí
Doprdele kurva to je na hovno, tož ne?" zdraví se jadrně Moravané nad snídaní.

"To já už jsem byla na všech možných zájezdech, ale tady není maso! Má tu
být pět druhů masa, já to jako kuchařka musím vědět!" ječí tlustá prasnice
od Ostravy.

Někteří hosté chodí s kýblem pro vodu do hotelového bazénu, aby si na pokoji
mohli spláchnout záchod.

"Doprdele kurva tož toto je na hovno!"

Moravština jest jazyk znělý, jak tak zjišťuji.

Chce se mi plakat a potichu tluču hlavou do zdi.

28.6. 2016 úterý
Doprdele kurva to je na hovno! Tož toto!" ječí hned po ránu další z obézních klientek. U snídaně jsou zřejmě rajčata nesprávného tvaru.
Moravská část stáda se shlukla a pořádá soutěž v nadávání. Pročež jsem se
dozvěděl , že "úplně na hovno, kurva, že!" jídlo, počasí, hotel, voda, Turci,
neturci, ryby, paryby, snídaně, obědy, večeře a některé druhy blanokřídlých.

Ukrajinci mlčky pijí jednu vodku za druhou a já potichu tluču hlavou do zdi.

29.6. 2016 středa
"Doprdele kurva to je na hovno! Tohle se nedá žrát!" huláká silným ostravským přízvukem paní, která disponuje poprsím o obvodu staletého dubu a své povislé vnady si u snídaně pečlivě pokládá na stehna. Následně si rádoby nenápadně ukládá ze stolu do kabelky pečivo, sýry, zeleninu, ovoce i máslo. Až dosud jsem si myslel, že podobná jednání patří jen do říše pohádek a arsenálu zlých lidí pomlouvajících lid český a moravský. Tvrdé procitnutí.

Většinu dne trávím na bójce. Bójka je od břehu dobrých sto metrů. Sedím na
bójce a bojím se plavat zpět. Sedět na bójce dlouhé hodiny není nic moc.

VVečer trávím na pokoji a potichu tluču hlavou do zdi.

30.6. 2016 čtvrtek
"Doprdele kurva tož toto je na hovno! Deset tisíc euro!" zařvala tlustá ženština, jen co po ránu rozrazila dvěře do jídelny.

"E?"

"Ulomil se mi přívěšek ke klíčům od pokoje! A oni po mně chtějí deset tisíc euro!"

"Cože? To jste asi špatně rozuměla," ozval se odkudsi nesmělý hlas.

"Tož su snad blbá? Říkali to! Neumím anglicky a oni taky ne, ale říkali to! Nejsu blbá, jsem
kuchařka! A zase tu není pět druhů masa!" piští prasnice.

Zatínám zuby a odcházím na vzduch k moři. Poté plavu k bójce.

Večer na pokoji jako obvykle pláči zoufalstvím a tluču hlavou do zdi.

1.7. 2016 pátek
"Doprdele kurva všechno na hovno! Tož ne?"

"Taky zdravím," odpovídám na obvyklý pozdrav. Den na hotelu tak začíná jako obvykle.

Není mnoho tvrzení, o kterých lze říci, že mají neotřesitelnou a nezpochybnitelnou platnost. Jedno z těchto tvrzení praví, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Otráven stádem českých turistů a s pozadím otlačeným od spousty hodin prosezených na bójce na moři jsem se rozhodl opustit ono prokleté místo a udělat si alespoň krátký výlet. Neznalý triků cestovních kanceláří, podlehl jsem pěkným obrázkům v nabídkovém katalogu a zamluvil sobě výlet. Výlet sliboval celý den na plachetnici, svěží vítr v plachtoví, neotřelé pohledy na turecké pobřeží a podle fotografií se měly na palubě vlnit vnadné polonahé ženštiny.

Replika plachetnice rozhodně nepostrádala desítky plastových napodobenin děl, ráhen, lanoví a jiného příslušenství skutečných královen moří a oceánů. Společně se mnou se plavby účastnil asi tak bambilion ruských turistů a početná rodinka z Íránu. Krátce po vyplutí se otevřely brány pekla.

 Lodí se rozduněla zrůdná diskotéková hudba, na což reagovalo osazenstvo nadšeným potleskem, počalo se různě vrtět, křepčit a tleskat. Vnadné polonahé ženštiny se nedostavily a tak jejich roli počaly s radostí a ochotou hrát ruské dámy středního věku pohybující se někde mezi otylostí, obezitou a vykrmeností dobře živených prasat těsně před zabijačkou na bohatém venkově. Pohyb na palubě tak připomínal epileptický záchvat stáda hrochů v bikinách. Že nemůže být hůře? Ale může. Stádo hrochů vytvořilo vlnící se kruh a uprostřed začala exhibovat rodina z Íránu. Otec s břichem o velikosti i tvaru gigantického melounu byl pokryt po celém těle pěticentimetrovými chlupy a počal pohybem i řevem imitovat paviána, který omylem polknul odjištěný ruční granát. Vedle pána rodiny předváděly neuvěřitelné kousky ženštiny, od pohledu se jednalo o babičku, prababičku a praprapraprababičku. Moře počalo bouřit a já se píchl prstem do oka, abych se zjistil, zdali se mi to vše jenom nezdá.

Nezdálo, bohužel.

Za ohlušující smršti diskotékových zvuků se choulím u zábradlí, zatínám zuby, vzlykám a prosím o blesk z jasného nebe, který by ukončil mé trápení.

Blesk z čistého nebe přišel. Íránské babičky a prababičky v zajetí divokého tance vymrštily ruce vzhůru k obloze. Na světlo tak vypučela divoká chaotická změť dlouhých černých chlupů z podpaždí.

2.7. 2016 sobota
Nikdy jsem se netěšil na úprk z nějakého místa tak, jako dnes. S až dětským nadšením vbíhám v Antalye do letadla, radostně tleskám, pištím a po otylých tvářích se mi kutálejí slzy štěstí. Zastávám názor, že ne vše je třeba si vyzkoušet. Například není třeba strkat rypák do vysoké pece, abych si ověřil, že si rypák spálím. Uplynulým týdnem jsem si ovšem vyzkoušel tolik hrůzy, že bych raději do vysoké pece strčil hlavu, všechny údy a ještě bych si lebedil.Také jsem zjistil, že čeština jest značně plochý a nevýrazný jazyk, jelikož slova jako "hrůza", "děs", "peklo peklovité" či "slovenské pivo" ani zdaleka nevystihují strašlivost některých prožitků.

3.7. 2016 neděle
Z uplynulého týdne se léčím na motocyklu. Vybavují se mi zážitky minulých dnů a tak sebou občas nekoordinovaně trhnu a zuřivě otáčím zápěstím. Následkem toho se motocykl smýká, což by se zřejmě neměl. Rozsvítila se mi červená kontrolka a motocykl onemocněl. Konkrétně nefunguje funkce ABS, což sice není nemoc smrtelná, ale k čemu mít na hodinkách vodotrysk, který netryská. Telefonuji tedy jistému proslulému motocyklovému lékaři.

"ABS? No jo, to ti nikdo jen tak neopraví. Leda bych se v tom mohl pošťourat
kladivem. Ale záruku ti na to nedám a asi by to stejně nefungovalo. Takže si
vymontuj celou jednotku a pošli ji do Německa, na podzim i máš zpátky."

Ehm. To zase budou odpůrci motocyklů BMW výskat nadšením a trousit moudra.

4.7. 2016 pondělí
Jest další suché léto a i když mám všude kolem domu rybníky a nedaleko řeku, přírodní voda smrdí a Lužnice vypadá spíše jako lepkavý hnědošedý hnis.
Pročež si jezdím uživat do venkovního bazénu, který je hned za řekou. Jezdívám hned po ránu, když je ještě voda příjemně chladná, hloupé slunce nepálí a lidé hnijí ve svých postelích, případně v zaměstnání. Spokojeně se vyvaluji ve vodě či u vody a statečně ignoruji uštěpačné poznámky o hroších, velrybách či jatečních vepřích, kterými mne častují náhodní kolemjdoucí.

Vše se mění krátce po poledni, kdy se okolí bazénu plní vodychtivými občany. Není třeba navštěvovat filosofické přednášky, chci-li povznésti svůj přízemní intelekt, není třeba ležet v těžkých knihách či si posouvat cvikr na špičku nosu a rozjímat za vyluzování intelektuálního "hmmmm".

Lid český jest totiž nesmírně vzdělaný, pročež mám po chvíli ležení a naslouchání hlavu jak průzkumný balón. Český lid je zajisté ten nejvzdělanější, který kdy existoval. Jen tak, odpoledne u bazénu, dokáže probrat a naprosto jednoznačně vyřešit veškeré problémy tvorstva vodního, suchozemské i ptactva veškerého, zapeklitosti kulturní i nekulturní, nepravosti sportovní i politické, ekonomické rozpory smésti do propadliště nehezkých dějin, sjednat mír na nebesích i v Kašmíru. Tedy - on český lid nikdy nic nevyřešil, zato kvílivě pláče, naříká a vykřikuje na všechny strany hesla jako zničit, zrušit, zabavit, zabít, zakázat.

"A Vietnamky, ty vole, ty ani neumí česky, krávy, vole, do piči!" zahalekal odpoledne jeden z učených diskutujících a já raději odešel.

A to ani nejsem Vietnamka.

5.7. 2016 úterý
Ač letos zrovna moc volných dnů nemám, když už se nějaké vyskytnou, nelením a nevěnuji se dlouhé hodiny zírání do stropu či pozorování růstu sukulentů jako obvykle. Naopak, jsem v pohybu. Pohyb začne tím, že se soukám do motorkářského oblečení. Už to samo o sobě je zábava a zajisté bych se mohl účastnit nejedné soutěže o ztrátu svéprávnosti. Poté následuje náročný gymnastický prvek zvaný "prase na kladině", jehož účelem je, abych nějak umístil svůj bachor na nádrž motocyklu. Následně se za břichem vydrápu na stroj i já.

Z Plané nad Lužnicí odjíždím kolem rybníků do Košic, přes Tučapy do malebné Dírné, odbočku činívám k Červené Lhotě a vesměs prázdnými silničkami pokračuji do Hluboké nad Vltavou. Poté zpět na sever, kolem věží Temelína do Týna nad Vltavou, opět úzkými silničkami kolem Bechyně do Vyhnanic, dále na Dudov a zpět do Plané.

Někdy, jako například dnes, mám do motocyklování obzvláště velkou chuť, což by nejeden psycholog označil konstatováním "už vám naprosto jeblo". Když mívám takovou chuť, jedu výše zmíněný okruh i několikrát, dnes třikrát.

6.7. 2016 středa - 22.7. 2016 pátek
Sedmnáct nočních směn v řadě. To si kolega usmyslel, že potřebuje volno a já se mám do práce dostavit místo něj, což mi jistě někdy vrátí. Směnu činím s radostí, jelikož bych si v září rád vyjel na výlet do Guatemaly a pár dnů volna navíc se mi bude hodit. Když má kolega volno, obvykle se navléká do elastických trenýrek a elastického trikotu lehce debilních barev, na oči si nasadí sluneční brýle, na hlavu divnou helmu s otvory a na nohy obuje boty, ve kterých se nedá chodit. Kolega je totiž vášnivý cyklista a odjíždí do Francie. Tam bude stát u silnice, mávat rukama a halasit, zatímco po silnici pojede spousta podobně šaškovsky oděných jedinců. Mávání rukama a halasení se odborně říká fandění.

Další noční směny odpracovávám za své irské kolegy, kteří využili výsledek referenda o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Jedním z prvních následků hlasování jest pád britské libry, pročež v Severním Irsku pro mé irské kolegy cinkající eury vše zlevnilo. Kolegové tak vsedli do nákladního vozu a jeli nakupovat.

Jinak je ovšem v Irsku po britském referendu až neočekávaný klid. Například v porovnání s Českem, kde se k Brexitu (bude-li vůbec) vyjadřuje kdejaký pivní mozol ze čtvrté cenové.

Abych nezapomněl - mimo jiné si kolegové z Belfastu dovezli 800 rolí toaletního papíru. A já mám teď brouka v hlavě a přemýšlím, zdali jsou to zdatní obchodníci nebo tím prostě jen chtěli něco naznačit.

23.7. 2016 sobota
Se znepokojením sleduji, že má ošklivá tělesná schránka a víceméně nefunkční mozek stále více a více přestávají zvládat i zcela obyčejné činnosti, jakými je například regenerace po nočních směnách. Pryč jsou doby, kdy jsem čile vytřeštil oči, svalil se z lůžka a pravil: "To je ale pěkný den! Jako stvořený k trhání nožiček mouchám, jako stvořený ke strašení šklebáků, jako stvořený k páchání nepravostí!"

A dnes? S hekáním se různě kroutím, převracím, zvedám hlavu a snažím se rozpomenout, kde to vlastně jsem, kde jsem usnul a kde se probudil. Zírám do prázdna a občas pronesu intelektuální: "E!". Následně skučím, jelikož mne bolí v kříži, kulhám a nadávám na bolavá kolena a se zalepenýma očima se ploužím do koupelny. Tam se většinou opařím horkou vodou, následně mi upadne na podlahu zubní kartáček a při snaze jej zvednout se praštím čelem do umyvadla. Ani to mne však neprobudí, pročež se porůznu potácím prostorem, předvádím celou sadu tupých, ba až dementních výrazů a sunu se k lednici. Následně si sypu do chřtánu kilogramy všemožného jídla, poleju si obličej, tělo i  podlahu ve snaze se napít mléka a s heknutím upadám nejdříve na gauč a poté do další z fází spánku.

Zejména po větším množství nočních směn vypadají mé volné dny značně neakčně. Tedy aspoň mně přijde potácející se starý jedinec vypadající mentálně značně nevyvinutě jako neakční. Ač jsem do svého chatrného zdraví investoval v posledních třech letech řádově statisíce českých peněz, ničemu to nějak extra nepomohlo.

Tak, to bylo lehce senilní povzdechnutí , čímž jsem splnil svůj denní limit intelektuálních blábolů a mohu se opět zřítit do hlubin spánku. Bezesného, jelikož sny se mi zásadně nezdají, nebo si je alespoň nepamatuji. Naštěstí.

24.7. 2016 neděle
"Tak mě tu máte, raubíře a rebela, rabiáta divokého, nemilosrdného, ukrutného dobyvatele a ničitele!" volám a hrdě dmu hruď tak převelice, takže už jen pár decimetrů mi chybí, abych srovnal obvod břicha. Stojím na krajnici a poněkud rozklepaně se držím motocyklu.

Pravda, ještě před minutou jsem se rozhodně jako dobyvatel necítil a naopak jsem přemýšlel, ve které strouze si přeperu hnědý proužek na trenýrkách, o kterém jsem si nebyl jistý, zdali se objevil nebo ne.

Na motocyklu jezdím téměř výhradně způsobně a při vjíždění do zatáček vystrkuji nohu, abych zbrzdil případný přílišný náklon.
Nedávno jsem si ovšem pořídil nové obutí a motocykl se změnil v lítou šelmu, která se dokonce v zatáčkách naklání! Nové pneumatiky mi zkrátka až zvláštně vyhovují, což se projevilo nejvíce dnes. Jedu si tak z Košic do Tučap a v levotočivé zatáčce téměř pravého úhlu se kochám krajinou, poletujícími pěvci a hmyzem rozprskávajícím se na mém plexiskle, ležérně otáčím plynovou rukojetí, břich se mi svezl z nádrže na stranu, cukl celým motocyklem a náhle.... zvuky pekelné! Motocykl se celý třese, vyluzuje hrůzyplné zvuky a periferně vnímám odletující jiskry.

Tak jsem si obrousil stupačku. Samozřejmě nechtěně. Úplný ďábel silnic.

25.7. 2016 pondělí - 7.8. 2016 neděle
Po dvou dnech volna další sada nočních směn. Což mne zrovna moc netěší, ovšem díky zaměstnaneckým letenkám jsem stále v pracovním poměru, kde beru méně než před nějakými 11 lety, kdy jsem nastoupil. Za posledních osm let se navíc mzda nezměnila ani o cent, zatímco vše ostatní podražilo, čínské polévky nevyjímaje. Když k tomu připočtu specifika bydlení v Irsku, vychází mi z toho poněkud jasně, že v zaměstnání trávím daleko víc času, než by mi bylo příjemné. Dobře mi tak.

A ohledně specifik irského bydlení - kombinace nedostatku vhodných nemovitostí s poněkud vysokým nájemným vede k tomu, že se bydlení stalo jedním s oblíbených témat řešených médii i prostým lidem. Jednoduchý princip nabídky a poptávky jest těžce pokroucen a obyvatelstvo řeší otázku (oblíbená anketní otázka v rádiích), jestli je v pořádku sdílet pokoj s cizí osobou jen proto, aby se dal zaplatit nájem. Samozřejmě je také dobré brát v potaz, že většina irských domů jsou studené, plesnivé, hnijící a špinavé díry. V porovnání například s Českem lze zcela dobře postavit na stejnou úroveň vesnický chlév v Horní Děložné a byt ve středně velkém irském městě.

S vlastní zkušenosti mohu dodat, že nepomáhají ani hektolitry desinfekčních prostředků, kilogramy hřebíků a bambilion triků kutilství Přemka Podlahy, aby se bydlení po nějaké době nepočalo rozpadat a připomínat opuštěnou maringotku ponechanou napospas přírodním živlům.

Výsledkem předchozí hlubokomyslné úvahy je konstatování, že jest každý svého štěstí strůjcem a.... dobře mi tak.

8.8. 2016 pondělí
Tak se to tak nějak sešlo a zjistil jsem, že od konce srpna do října mám volno, nebudu týrat kolegy, kolegové nebudou týrat mě, odpočinu si od pojídání irských lososů a místo toho pojedu na výlet. Původně jsem přemýšlel o nějaké destinaci vhodné k punk zážitkům, ovšem zaměstnavatel mi již zakázal jezdit do Sýrie a Iráku, jelikož poté v Irsku na letišti vždy vyřazuji z provozu strojky na ETD (zasvěcení a zejména můj jednooký šéf vědí, že ano) a k výletu na Antarktidu není vhodné roční období. Pročež se punkové příhody konat nebudou a já skončím v poněkud nudné, byť pěkné, Guatemale.

9.8. 2016 úterý
Co může být pěknějšího, nežli trávit dovolenou mezi vnadnými studentkami v uniformách, hledět na volavky a pít cuba libre. Nic lepšího mne nenapadlo, pročež jsem se zapsal do školy v guatemalském městečku San Pedro na břehu jezera Atitlán.

Jen jsem podepsal přihlášku, už vyvstanul jiný problém. Jak v mém věku mám jít jen tak nakoupit školní potřeby? Pijáky, pravítko, ořezávátko, počítadlo a další nezbytnosti? kdo mi uvěří, že to kupuji pro sebe? Ještě mě někdo uvidí a lidi si řeknou, že jsem si pořídil šklebáky! To zase bude ostudy.

10.8. 2016 středa - 30.8. 2016 úterý
Zoufalost nemá hranic. Zatímco se v práci těžce rozjíždíme po téměř naprostém kolapsu, situace ohledně zaměstnanců zůstává stejná. Nejsou lidi. Tedy - nejsou lidi, kteří by u nás chtěli pracovat. Po tragikomických pokusech získat zaměstnance zvěnčí, dostalo naše vedení výborný nápad a sáhlo do jiných oddělení našich aerolinií. A tak se u nás objevilo 22 nových kolegů. Uklízeči, kuchaři, čističi záchodů, nosiči zavazadel. Zkrátka ti, kterých se jinde chtěli zbavit.

Noví kolegové pláčí, konsternovaně zírají a vzduchem létají slova jako "hodně špatný vtip", "co si počnu" a "sebevražda".

Pláč a konsternované zírání je asi tak jediné, co kolegové mohou dělat. Základní zácvik totiž trvá zhruba rok a jsem si tak nějak jistý, že za rok tu nově příchozí již rozhodně nebudou. Jako první utekl italský kolega Lorenzo, jelikož dostal vyčiněno, že se neumí podepsat.

Bít, bít, bít. Kladivem, lopatou, sešívačkou, tubou zubní pasty, komunistickým Manifestem i suchým lososem. A když dojdou síly - střílet.

31.8. 2016 středa
Odlétám do Madridu, odkud mi letí přímý spoj do Guatemaly. Plánuji trávit několik týdnů poctivou docházkou na vyučování do místní školy, hodlám svědomitě psáti domácí úkoly, opakovat si probranou látku a před profesory budu chodit zásadně v nepobryndaném tričku. Možná se i učeši na pěšinku, kterou budu udržovat spoustou gelu.

Zatím si jen opakuji španělskou větu: "Dvojité cuba libre, prosím, a mám na mysli dvojitý rum!"

1.9. 2016 čtvrtek
Z letiště v Guatemala City odjíždím rovnou do Antigui, nejturističtějšího města celé země. Ono se z letiště v podstatě ani jinam jet nedá. Když tedy nepočítám milovníky smogu, příšerných dopravních zácep, ne zrovna nejlepší bezpečnostní situace, průměrných muzeí a nudných trhů. Naopak Antigua je sice bezesporu až hrůzně turistická, ovšem skýtá možnost nejrůznějších výletů do nejrůznějších míst a všemožné aktivity od exkurzí na kávové farmy přes kohoutí zápasy až třeba po šplhání na sopky či let balonem.

Antigua, ulice
Antigua, po ránu bez turistů.


starší zápisky v deníku


chochoviny@centrum.cz
WhatsApp: WhatsApp nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (tajná šifra)

pravého potěšení z Chochovin dosáhnete 
- za přispění tří a více fernetových promilí
- při nastaveném rozlišení monitoru 1024x768 pykselů... a více, ale ne zase o moc
- při velké míře tolerance a fantazie
- za minimalizaci enormního množství gramatických zběsilostí může trpělivá příležitostná editorka,
knihovnice paní Alena (pokud má zrovna čas a nervy se již zotavily)
- detašované pracoviště v šumavských hvozdech zabývající se taktéž gramatickou korekturou ovládá pan Kyblíček,
v současné době neaktivní, nezvěstný a pravděpodobně ve hvozdech hnijící