Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


 WhatsAppWhatsApp:  nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (ohromně tajná šifra)

chochoviny@centrum.cz

Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Všem zubařům světa. Podvodníci to jsou! Řezníci a mučitelé, sadisté a mizerové!

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Marihuanové zmrzlině.
Hehehe. Ehm.



 

Kaming sún!
....nebo spíš později...

Kterak pan Vajco psychicky zdeptal ekvádorského lupiče.

Práce, práce, práce.

Kterak jsem se praštil do hlavy.

Kterak jsem v Myanmaru rozsvítil Buddhu a zakoupil sobě kus jeho vlasu.

Svině opice mi už opět ukradli helmu.

Kterak mi zeměškůdce Zeman daroval fotoaparát.

Pěkná nuda na Srí Lance.

Jak jsem si rozbil motocykl.


 

 

    "Čumíte, co? Jsem tanečnice u tyče!"

o tu trapné, hnusné a nic neřešící. Napište o tom, podělte se o vaše zážitk

Nabubřele egoistické zápisky 
 
      
starší zápisky v deníku
                     

20.3. 2017 pondělí
Ranním busem odjíždíme do přístavu v Moyogalpě a trajektem do San Jorge na pevnině. Po chvilce dohadování o cenu vozidlem taxi na hranice s Kostarikou. Bezproblémové a poměrně svižné odbavení u celníků a pohodlným autobusem na křižovatku u města La Irma. Dalším autobusem do města Las Juntas de Abangares. Zde ovšem dochází k prvnímu střetu s kostarickou realitou. Kostarika není levná. Ba dá se říci, že je Kostarika poměrně drahá. Samozřejmě jde o zdaleka nejdražší zemi ve střední Americe, ale ceny si nijak nezadají ani s těmi v Západní Evropě a například početní návštěvníci z USA často jen nevěřícně zírají.

"Halo halo, dobrý muži, rádi bychom odvoz do Santa Eleny," dotírám na jednoho z řidičů, kteří u autobusového nádraží čekají na turisty, jelikož nejbližší autobus jede až za mnoho hodin.
"Šedesát dolarů," praví muž, pročež už ho odmítám nazývat mužem dobrým.
"Co o? Šedesát dolarů? Za to jsem mohl mít v Guatemale,  Hondurasu, Salvadoru i Nikarague pečenou krávu, cvičenou krysu, depilaci, epilaci a ještě bych koupil soudek rumu pro Ká a ta by jako obvykle tancovala ožralá lascivně někde u sloupu!" rozhořčeně vypočítávám radovánky bambilionáře v jiných zemích střední Ameriky.
"Jenže tohle, pane turisto, tohle je Kostarika," odvětil pan řidič.

Nespokojeně mávám rukama, vrhám pohrdavé pohledy a odcházím hledat jiný odvoz. Ptám se na několika místech, ptám se řidičů, ptám se v kvelbech i lidí na ulicích.
"Šedesát dolarů? To je nějaké levné, to hned berte! Tady jste v Kostarice!" zní chytré rady domorodců.
Zničeně se šourám zpět k panu řidiči, potupně a smutně ohrnuji spodní ret, hledím zahanbeně do země a huhňám: "Nu dobrá, tak tedy šedesát dolarů."

"No tak už to máme za 80 dolarů," usmívá se pan řidič.

Do automobilu se kromě Ká, Bé a mě soukají další čtyři výletníci z USA. Do Santa Eleny přijíždíme po několika hodinách vcelku scénické jízdy. Po cestě pan řidič popisuje okolní krajinu, zastavuje na vyhlídkách

"Čumte! Tyhle kopce vypadají jak pořádný kozy," ukazuje Ká na zaoblené kopečky připomínající ňadra po práci šikovného plastického chirurga. Oddechl jsem si, že Ká pronáší podobné poznámky v češtině a nikdo jí tak nerozumí.

"Hele, velký kozy, to umím říct i španělsky.... tetas grandes!" rozčísla jak blesk mé úvahy Ká euforickým výkřikem a pochlubila se tak jazykovou dovedností, což pan řidič i ostatní spolucestující ocenili tichým polknutím a protočením očí v sloup.

Město samo o sobě je extrémně turistické, ovšem v kostarickém pojetí - všechno funguje, všechno je čisté a oproti okolním zemím výrazně dražší. Zhruba 7 tisíc obyvatel bývá svědky toho, že v současné době přijíždí do Santa Eleny a jejího okolí zhruba čtvrt milionu návštěvníků, od batůžkářů až po bambilionáře užívající si hotely téměř alpského stylu, dobré restaurace, termální lázně a jiné vymoženosti.

"Na rozměrech záleží! Hlavně na délce! Chci ten úplně největší a nejtlustější kabel!" deklamuje hyperaktivní Ká a jen pár minut po ubytování již sedíme v mikrobusu směrem k lanovému parku. Radovánky na lanech jsou v Kostarice populární a okolí Santa Eleny a přilehlé kvakerské vesnice Monteverde je bez přehánění pro jízdu na lanech rájem.

Lanových center je v okolí Santa Eleny několik a většinou kromě zip-line nabízí i nejrůznější vyjížďky na koních, na čtyřkolkách, na horksých kolech, výlety do lesa ve dne i v noci. Kdyby turista nabídl slušnou cenu, zajisté by zorganizovali i klání ve šťourání se v nose. Zkrátka turismus je v Kostarice náboženštvím a návštěvníci, hlavně ti s plnými peněženkami, jsou místními uctíváni a je o ně všelijak pečováno.

Několik hodin tak ženštiny Bé i Ká poletovaly zavěšeny na lanech lesem, nadšeně hýkaly a dožadovaly se asistence fyzicky zdarných jinochů. Zatím já, starší usedlý pán, jsem zatínal zuby a křečovitým úsměvem dával všem najevo, že je přece úplně normální na stará kolena podstupovat aktivity, při kterých jsem byl nejednou ve stavu beztíže, nejednou jsem měl nohy výše než hlavu a nejednou mi obsah žaludku klepal zevnitř na tváře a dožadoval se denního světla. Na druhou stranu je namístě si povědět, že například jízda vysoko nad tropickým lesem na laně dlouhém 1590 metrů jest pěknou zábavou. Kromě obyčejného bunjee je také příjemné užít si známého Tarzanova zhoupnutí, tedy cosi mezi bunjee a volným pádem z pěkné výšky 45 metrů. Tato atrakce je zajímavá i tím, že zatímco se s plošiny obvykle s řevem zřítí jeden nešťastník, desítky diváků pod plošinou se škodolibě baví.

Krajina nedaleko Santa Elena
Krajina mezi
Las Juntas de Abangares a Santa Elenou jest líbezná.


21.3. 2017 úterý
Lehce prší, takže je ideální čas navštívit rezervaci Monteverde, plným názvem Monteverde Cloud Forest Reserve či Reserva Biológica Bosque Nuboso Monteverde. Horský mlžný les neskýtá tolik plytké zábava jako nedaleké zip-line, ovšem procházka je to více než příjemná. Na pouhých 105 km2 se nachází 2,5% celosvětové biodiverzity. Samotná rezervace se nachází na hranici kontinentálního rozvodí, takže je vysoká šance, že pokud někdo bude močit na to správné místo, část steče do Tichého oceánu, část do Karibského moře. Interesantní. Kromě močících turistů je v rezervaci i přes 3 tisíce nejrůznějších druhů rostlin, z toho 755 druhů stromů. Nebo také nejvíce druhů orchidejí na jednom místě. Taktéž interesantní. Přes 100 druhů savců, kolem 400 druhů ptáků, 120 druhů plazů a obojživelníků. Jen hadů je zde přes 70 druhů, což skýtá slušnou šanci na úspěch v případě, že má osoba zájem nechat se uštknout rekorním počtem plazů v rekordně krátkém čase na rekordně malém prostoru. A abych nezapomněl - na rozdíl od Guatemaly jsem konečně viděl kvesala guatemalského, ikonického to opeřence střední Ameriky.

Monteverde Cloud Forest Reserve
Monteverde Cloud Forest Reserve

Večer jsem se ještě upsal na nesmírně nudnou a turistickou návštěvu lesa v noci. Výlet spočíval v tom, že jsem byl zařazen do skupiny s náctiletými ze Spojených států amerických a po několik hodin místo ruchu nočního lesa poslouchal nadšené výkřiky. Nadšenými výkřiky omladina reagovala na překvapivá fakta sdělená průvodcem. Jakože například banány nerostou v supermarketu, že hadi se nevyskytují jen v teráriu a že  pavouci mohou vypadat i jinak, než jako centimetroví drobečci rozpláclí pantoflí kdesi na dlažbě. Následovalo divoké selfie focení s trsem banánu, který k nadšení mládeže nebyl v papírové krabici ani v igelitovém sáčku. Poté výkřiky strachu nad vyděšeným malým hadem, který jistě netušil, že mu budou všichni strkat mobilní telefony před nos a vyzývat ho k zasyčení.

Největší zábavu tak způsobila slečna Ká, která se strčila svíticí baterku do pusy a možná až do krku a takto křepčila po stezce a vyděšené pubescenty tím přiváděla na okraj infarktu. Čemuž se poté hrubě chechtala.

Monteverde Cloud Forest Reserve
Monteverde Cloud Forest Reserve



22.3. 2017 středa
Od rána s přestávkami prší, takže další díl výletu připomíná cestu mlhou nad jezerem, mlhou na cestách, mlhou nad lesy a mlhou v údolích. Nejschůdnější a nejzábavnější formou dopravy mezi Santa Elenou a La Fortunou je kombinování přepravy minibusem či autem, poté přesednutí na loď a posledních pár kilometrů opět na čtyřech kolech. Jelikož se jedná o cestu využívanou převážně turisty a jsme v Kostarice, logistika je zvládnutá do detailů včetně zastávek na občerstvení či zastávek na vyhlídkách, kde řidič blahosklonně a s úsměvem čeká, až si všichni nafotí naprosto identické obrázky.

Sama La Fortuna je městečko o 15 tisících duší domorodců, které vzniklo spojením 9 menších vsí a komunit. Turisté sem přijíždějí zejména kvůli přírodě, konkrétně sopkám, zvláště ikonickému Arenalu, vodopádům, termálním pramenům či jen vyjížďkám po okolí. Původně jsme sice měli v plánu jít právě na sopku Arenal, pravidelně řazenou mezi deset nejaktivnějších sopek celého světa, ale díky dešti a mlze nebyl kopec ani vidět. Pročež jsme, v dešti přecházejícím opakovaně v tropický liják, šli alespoň k vodopádu La Fortuna. Jak se opět na kostarické poměry sluší a patří, cesta byla plná ukazatelů, uklizená a upravená. Samotný vodopád se nachází za uklizeným a upraveným návštěvnickým centrem, kde je o návštěvníka všemožně postaráno a na vodopád je možno pohlížet z několika vyhlídek či po udržovaných chodnících sejít až k bazénku vytvořenému padající vodou. Pod přibližně 70m vysokým vodopádem se fotí turisté a ženština Ká samozřejmě leze do vody, následně se topí a zalykajíce vodou křičí, abych ji fotil. Následně křičí, abych ji nefotil, jelikož jí vodopád smetl podprsenku.
Prší. Pořád.

Vodopád La Fortuna
Vodopád La Fortuna není žádné monstrum, nicméně stojí zato si u vodopádu počkat,
jelikož voda co chvíli smete plavky neopatrným plavkyním.


23.3. 2017 čtvrtek
Vstáváme poměrně brzy, jelikož ve 4:30 odjíždíme autobusem do San José, hlavního města Kostariky. Zatímco Bé odjíždí slunit se ke karibskému pobřeží, ženština Ká vyčetla, že u pacifického pobřeží nemá pršet, má tam být krásně a ona si tak konečně vystaví pod sluneční paprsky svou bílou řiť a pořídí si tak žádané tropické opálení a rakovinu kůže.

"Jedeme do Corcovada! Podle předpovědi je tam slunečno, po dešti ani památky, nebudu mít rozmáčený obličej a nebude mi vidět na poprsí skrze mokré tričko!" nadšeně praví Ká, i když díky dešti, tenkému tričku a pohledům domorodců se zajisté může cítit jako celebrita.

Ze San José jedeme autobuse do Palmar Norte. V autobuse funguje klimatizace a pan řidič se tím neváhá pochlubit. Dle mého názoru nejde o autobus s klimatizací, nýbrž o výcvikové vozidlo speciálních eskymáckých jednotech. V takovém vozidle si nejdrsnější eskymáčtí muži ověřují limity přežití a obaleni v tuleních a medvědích kůžích nespokojeně breptají: "U všech iglú, to je ale zima!"

Zřejmě však během výcviku všichni nejdrsnější Eskymáci umrzli a vozidlo bylo nabídnuto jisté kostarické autobusové společnosti.

Do Palmar Norte přijíždíme odpoledne a sháníme dopravu do městečka Sierpe, odkud jedzí čluny do Bahia Drake. A z Bahia Drake je to do národního parku Corcovado již jen co by kamenem dohodil. Hodně zdatný vrhač kamenů a asi musel by vrhat mnoho dnů.

Do Sierpe ovšem již žádný autobus nejede, pročež si do Sierpe  bereme vozidlo taxislužby. Ovšem ani ze Sierpe již dnes do Bahia Drake čluny nejedou, pročež opět otvíráme peněženky a jedeme soukromým člunem.

Vyplatilo se. Už sama jízda po Rio Sierpe je více než pěkná. Člun v plné rychlosti řeže zatáčky po řece obklopené bujnou vegetací a z okolních stromů shlíží ptactvo včetně tukanů a papoušků ara. A najednou se řeka rozlila a objevil se oceán. Nehorázně teplé barvy západu slunce, pobřeží svítí zeleně, písek žlutě, obloha je světle modrá a oceán mu tu nejoceánovitější barvu, co si lze představit.

 

Papoušek ara
Papoušků je v Kostarice spousta. Arů ještě více.

Po pár desítkách minut plavby podél pobřeží po větších i menších vlnách (příliv a s ním lehce rozbouřený oceán je důvod, proč poslední čluny ze Sierpe vyjíždějí už odpoledne a ne navečer) přistáváme v kávově zbarveném písku pod vesnici Bahia Drake. Žádný asfalt, jen kamenitá rozbitá hlavní cesta a z ní stezky do lesa, k jednotlivým domům a k pobřeží.

Aby všeho dobrého nebylo málo, při večerním sháněním potravy se objevila restaurace Gringo Court´s.

Již jsem ve světě ochutnal leccos a leccos i snědl. Ovšem nestává se mi často, abych kvůli jídlu upadal v euforické stavy a snažil se přemluvit kuchařku, abych mohl vylízat podlahu, kam ukápla krůpěj nálevu či omáčky. A oproštěn o emoce svého žaludku (jinými emocemi vcelku ani netrpím) mohu s klidným svědomím prohlásit, že lepší jídlo jsem ještě nikdy nikde nejedl.

Malá restaurace o pár stolech s přilehlou otevřenou kuchyní má v nabídce pouze tři jídla. Veškeré suroviny jsou z okolních zahrad, z lesa či z oceánu. Ač je rezervace (a nebo hodně dlouhé čekání, zda-li se třeba v noci uvolní místo a ještě zbude nejaké jídlo) v podstatě nezbytná, ještě dopoledne host netuší, co si dá k večeři. Skvost v podobě rybího steaku o velikosti menší či větší cihly (v menu je u jídla uvedeno, že jde o porci pro dvě osoby) záleží na tom, jaká ryba bude ráno ulovena. V nabídce ovšem nejsou nějaké sardinky či obtloustký kapr, nýbrž tuňáci, černí a pruhovaní mečouni, marlíni, plachetníci, zlaci a kohoutovci. Steak je zabalen a pomalu pečen v banánovém listu, ochucen kořením a doprovázen šťouchaným bramborem a grilovanou zeleninou. Ach!

Kromě restaurace majitel nabízí i všemožné výlety, snad naprosto všechny informace týkající se okolí i blízkého národního parku a za restaurací je krmítko pro ptactvo. Ptactvo tropické, drzé, barevné a nenažrané.

V průběhu celého dne sem tam sprchlo, v noci opět leje.

"Neříkala jsi, že jsme sem jeli, protože tu neprší?" táži se ženštiny Ká, která zachmuřeně cosi ověřuje na mobilním telefonu (to je takový přístroj pro mladé).

"Doprdele notyvole... v Corcovadu nechčije, ale já myslela jiné Corcovado! To v Brazílii!"

Ech.

(poznámka v létě 2018: restaurace je v současné době přesouvána a tak kdoví, jaká bude nová, bude-li vůbec nějaká)

Západ slunce, Bahia Drake
Bouřkové mraky, tropy a západ slunce dokáže vytvořit až psychedelickou podívanou.



24.3. 2017 pátek
Mezi Bahia Drake a zhruba tři hodiny chůze vzdálenou pláží Josecito, odkud jezdí po poledni zpět do Bahia Drake rychlé motorové čluny, vede pobřežní stezka. Lesem, přes pláže, přes kořeny stromů a několik malých potoků.

Jen necelou půlhodinu chůze podél oceánu od Bahia Drake leží první z desítek pěkných malých pláží, pláž Cocolitas. Různé odstíny teplé hnědé barvy písku kontrastují s jasně zelenými palmami a bílými vrcholky vln. Naprostý klid, žádné stánky, slunečníky, žádné davy turistů hledající si poslední volné místo.

"Ó přírodo mocná, štědrá, krásou oplývající, milosrdně povolující nepatrnému, nedůležitému příslušníku hanebného lidského plemene kochati se tvými výtvory a užívati si krás tvé náruče, jak jen jsem ti vděčný," pronáším pokorně a nastavuji svůj bachor zapadajícímu slunci, zatímco mé otylé nohy omývá oceán.

Pláž Cocolitas
Pláž Cocolitas je jednou z desítek pláží táhnoucích se podél pobřeží do Bahia Drake
směrem k Národnímu Parku Corcovado

 
Chvíli po mně dorazila na liduprázdnou pláž i slečna Ká, která dosud hledala v lese ječící opice. Namočila si do oceánu prst, olízla jej a znechuceně pravila: "Fujtajxl, to je ale humáč! Voda hnusně slaná a teplá jak chcanky!"
Pacifický oceán smutně ztichl a papoušci ara šokem na chvíli přestali vřískat.

25.3. 2017 sobota
Ráno vyjíždíme na výlet do národního parku Corcovado, což má být jedna z perel nejen v Kostarice, ale i v celosvětovém měřítku. Čluny jedeme z Bahia Drake podél pobřeží až k ústí řeky Rio Sirena. Následuje výlet na pár hodin, při kterém lezeme přes mokřady, přes magrovy i jedním z posledních zbytků původního pralesa, který ještě v Kostarice zůstal. Celkem je v národním parků 13 vegetačních typů.
Biodiverzita Corcovada je zajisté úchvatná, ovšem díky vyšlapaným stezkám a množství návštěvníků si tedy rozhodně jako v divočině nepřipadám. I když jsme viděli spousty opic, kajmany, krokodýly, lenochody, tapíry, krysy agouti a údajně převelice vzácného mravenečníka dvouprstého (pod kterým počali nadšením křepčit všichni průvodci, až výjev připomínal jakýsi extatický džunglový tanec), nejčastějším živočichem národního parku Corcovado jest zpocený znuděný turista. A to i přesto, že relativně maličké Corcovado obsahuje 3% druhů světové flory a fauny, například přes 10 tisíc druhů hmyzu, největší počet papoučků ara či 16 druhů kolibříků.

Množství návštěvníků je poněkud zarážející, jelikož přístupnost parku není zrovna jednoduchá a po celé Kostarice (ostatní země ani nezmiňuji) jsou k návštěvě k dispozici vizuálně jistě peknější a výrazně levnější parky. Navíc Corcovado od roku 2014 není možno navštívit bez průvodce (návštěva od 30 dolarů výše podle dnů pobytu) a od léta letošního roku opět porostou ceny. 30 dolarů za přespání pod moskytiérou, zákaz přinášení jakéhokoli jídla (nevyjímaje ani kus banánu, energetickou tyčinku či žvýkačku) a nutnost si tako zakoupit jídlo na místě (65 dolarů na den).

Večer jsem snědl opět zhruba dvoukilový kus ryby v Gringo Court´s a vše zapil extra hustým smoothies s koňskou dávkou rumu. O tomto koktejlu mimochodem pan majitel tvrdí, že ještě nikdo nezvládl vypít více než dva.

Opice v Národním parku Corcovado
Opice jsou zřejmě jediný živočišný druh, který svou početností může
v Národním parku Corcovado konkurovat turistům.



26.3. 2017 neděle
Ač původní plán rozhodně nepočítal s delší návštěvou Bahia Drake a okolí, atmosféra vesničky na břehu oceánu a obklopené lesem (zvanou turisty z měst "džungle") rozhodla jinak.
Celé hodiny je možno nedělat vůbec nic, jen popíjet studené pivo a z terasy zírat na poletující ary, na iguany, poslouchat vřískání opic a čas od času si zajít na některou z desítek malých opuštěných pláží vzdálených od vesnice pár minut chůze.

"Doufám, že mi šváb nenasral na kartáček na zuby," pronesla temně slečna Ká na dobrou noc poté, co sympatický hmyz nalezla v tašce s hygienou.

Pobřežní stezka u Bahia Drake
Pobřežní stezka u Bahia Drake vede po plážích, lesem i po zavěšených lávkách.



27.3. 2017 pondělí
Den ve znamení cesty a jisté výzvy. Nakolik je reálné se veřejnými dopravními prostředky dostat z pacifického pobřeží Kostariky, konkrétně z Bahia Drake, k pobřeží karibskému, konkrétně do Cahuity.
V 07:25 si máčím své otylé bílé nohy ve vodách Pacifiku. Z Bahia Drake prvním ranním člunem (odjezd kolem 07:00) do Sierpe. Sdíleným taxíkem do Palmar Norte. Autobusem do San José, změna autobusových nádraží a přímý bus do Cahuity. Přijeli jsme již v noci do usínajícího městečka. V hostelu nemluví nikdo nejen anglicky (v Kostarice se na rozdíl od ostatních zemí Střední a Latinské Ameriky dá anglicky poměrně dobře domluvit), ale ani španělsky. A tak zaznívá jen italština majitele a čeština od jakýchsi hostů.

"Huhu hoho uá uá uá!" komunikuji v tajemném jazyce, jelikož s Čechy se na cestách stýkám pokud možno co nejméně. Což jde v Kostarice poměrně těžce, jelikož už si ani nepamatuji, kdy jsem spal v hostelu, ve kterém by nebyli ubytovaní i nějací Češi.

23:13 si již máčím své bílé otylé nohy ve vodách Karibiku.

 

Iguana
Leguán zelený, běžně k zahlédnutí na stromech i uprostřed měst.


starší zápisky v deníku

 


- za minimalizaci enormního množství gramatických zběsilostí může trpělivá příležitostná editorka,
knihovnice paní Alena (pokud má zrovna čas a nervy se již zotavily)