Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


 WhatsAppWhatsApp:  nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (ohromně tajná šifra)

chochoviny@centrum.cz

Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Prodal jsem motocykl. Jelikož zlámaný loket se ani zdaleka nehojí tak, jak jsem očekával, nejsem schopný pořádně jezdit ani na bicyklu, natož na oři motorovém.

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Občas přijde slepý k houslím. Částečně slepý sice jsem a k houslím jsem nepřišel, ale udělal jsem si výlet do Mozambiku. Nechat se 40 minut fackovat ploutví velrybího žraloka jest zážitkem navýsost příjemným.



 

Kaming sún!
....nebo spíš později...

Kterak mi zeměškůdce Zeman daroval fotoaparát.

Pěkná nuda na Srí Lance.

Jak jsem si rozbil motocykl.

Kterak jsem šklebákům přednášel epickou poezii.

Otrokářem v Mozambiku.

Zoči voči černé mambě v baru v Malawi.

 



 Ač by se tak podle názvu mohlo zdát, nejedná se o žádný barmský pornofilm.
4.12. 2017 pondělí
Hlavní město Kambodži určitě nebude tím, do kterého bych se někdy vracel obdivovat kouzelná zákoutí, zajímavá tržiště či nějak extra zapamatováníhodné stavby. Královský palác je poněkud sterilní, skoro vůbec se nerozpadá a i keře kolem něj jsou sestříhány s až zoufale nudnou pečlivostí. Tržiště již pozbyla Phnomphenhu autentičnosti a neliší se od dalších velkoměstských tržišť po celé globalizované Azii.

Tržnice v Phnomphenhu
Restaurace na tržišti v Phnomphenu vynikají spíše přepáleným olejem než
neobvyklými jídly či netradičními recepty.

 

Obvyklým atrakcím se rozhodně vymyká bývalé gymnázium a později věznice kambodžských komunistů, proslulá Tuol Sleng, dnes Muzeum genocidy. Expozice v podobě jednoduchých cel jsou doplněny tably fotografií mučených, vyslýchaných a popravených (děti byly popravovány často bez výslechu) a poměrně jednoduchými, ale naprosto dostačujícími popisky. Některé cely byly ponechány víceméně ve stavu, v jakém je při osvobození věznice našli vietnamští vojáci. Muzeum je chladné, strohé, syrové. Návštěvou jsem si ověřil, že stále ještě existují věci, ze kterých se mi dělá značně nevolno a že jsou stále věci, které zřejmě nikdy nepochopím.

Nepochopím ani některé návštěvníky (zdravím zejména rozjařené čínské zájezdy), kteří do cel na zdi potřísněné krví vyrývají srdíčka s iniciálami a fotí si selfíčka před kleštěmi na trhání nehtů či kabely a svorkami na elektrošoky. 

5.12. 2017 úterý
Na tržišti jsem si koupil pečivo a tři pěkně rostlé smažené pavouky. Zhotovil jsem si obloženou bagetu, jelikož mne čeká sedmihodinová cesta do města Kratie, kde si hodlám umýt nohy v Mekongu a podráždit tak zrak tamním známým bílým delfínům. Kteří samozřejmě bílí vůbec nejsou.

Smažení pavouci
Smažené pavouky je nejlepší jíst čerstvé a ještě teplé. Později ztrácejí křehkost,
gumovatí a lepí se na zuby.

 

Pohodlný autobus s klimatizací a na konci cesty přímo na břehu řeky město, které rozhodně není žádnou asijskou špinavou dírou. Překvapení veskrze příjemné. Ubytoval jsem se v hotelu hned na nábřeží, balkón skýtá výhledy na provoz na Mekongu a turistů je zde až překvapivě málo.

Jelikož je do západu slunce ještě spousta času, přepravil jsem se trajektem přes řeku na ostrov Koh Trong. Zde jsem si zapůjčil bicykl, za jehož design a technický stav by se styděl i můj praděd a následně jsem se již oddával bicyklování po celém ostrově. Zážitek prostý byť i jen náznaků akčních scének, zážitek bukolický, pastorální, zážitek plný kličkování mezi koňskými i kravskými lejny. Na závěr jsem si veskrze pěkný den vylepšil koupáním v Mekongu, jelikož na ostrově Koh Trong jsou mimo jiné i písčité (a čisté) pláže s luxusním přístupem do vody.

Večer jsem si zašel na masáž za 2 dolary na hodinu.

"A pán si bude přát i orál nebo ruční práci?" otázala se asi po půlhodině paní masérka, byť na stěně visela cedulka s pěkným nápisem v asijské angličtině: "No here sexi!". Po zbytek masáže jsem s hrůzou přemýšlel nad riziky nabízených služeb. Paní masérka měla totiž asi 140 roků. Ruce připomínaly seschlá chapadla chobotnice vydatně ozářené v Černobylu, zatímco bezzubá ústa vrásčitý otvor do bran pekelných.

Trh v Kratie
Pyžamová párty na tržnici v Kratie.



6.12. 2017 středa 
Hned ráno jsem sobě zapůjčil motocykl a vydal se na celodenní výlet podél Mekongu. Přes Kampi a Sandan až do Samboru, trajektem přes Mekong a zpět ke Kratie. Nedaleko ostrova Koh Trong, za odbočkou na Chreuy Bantey u vesnice Prolong jsem se na pramici i s motocyklem nechal převézt zpět .

Zastavuji se v každé vesnici, jelikož pagody ve vesnicích jsou hezčí, nežli ty velké a udržované. U vesnických pagod se válejí vepři, pagody se rozpadají a ženštiny na obvodové zdi věší prádlo na sušení.

Poněkud nerozkošnou se ukázala návštěva u Kampi, kde je návštěvnické centrum, odkud jezdí turisté na vyjížďky po Mekongu, aby spatřili legendární irrawaddské neboli tuponosé delfíny, zvané též orcely. Tito savci vypadají na pohled poněkud dementně, zejména hlava postrádá ladnost typických hlav delfíních. Což nic nemění na faktu, že spatření orcel tuponosých je asi tak bambilionkrát vzácnější, než zírání na běžné delfíny kdesi v moři. U Kampi je návštěvnické centrum rozpadlá zoufalost, byť kdysi se jednalo na zdejší poměry o poměrně honosný komplex staveb, zahrnujících vzdělávací centrum, prodejny lístků a suvenýrů a podobně. Zatímco z původní slávy zbyly rozpadající se betonové trosky a vybledlé a rozlámané cedule, vstupné a související služby rozhodně sestupující tendenci nemají. Značně znechucen situací, vynechal jsem oficiální postup a místo toho odjel pár kilometrů po proudu a domluvil se na výletu s rybářem. Za zlomek ceny a bez ostatních výletníků. Žádné celké představení se nekonalo. Během asi hodinové projížďky jsem viděl několikrát delfínní hřbety a dvakrát podivuhodné stvoření vyskočilo nad hladinu a ukázalo se tak v celé své hezké ohyzdnosti. Zajímavostí je, že na některých místech v Bangladéši (možná i jinde) používají rybáři orcely k nahánění hejn drobných rybek do rybářských sítí. Za odměnu poté rybáři dají delfínům pár větších ryb. A další zajímavostí je, že i když jde o poměrně vzácného živočicha, tak před pár lety byla objevena populace čítající zhruba 9000 kusů v mangrovech kdesi v Bangladéši.

Nedaleko Kampi se mi poštěstilo natrefit víceméně náhodou na dvě místa, na která budu vzpomínat zajisté ještě dlouho a budou se mi u toho něhou nad poznáním rozechvívat buňky tukové i umělecké (bez poznámek, vážení čtenáři).

Naprosto luxusní záležitostí jsou stánky, které na břehu Mekongu nabízejí pečené a vařené vodní šneky. Plži jsou otočeni otvorem v ulitě vzhůru, do ulity je nalita omáčka chutnající po sýru a poté jsou přidány bylinky. Následně jsou šneci položeni na rošt a zhruba dvacet minut vařeni ve vlastní šťávě, omáčce a bylinkách. Ó jé!

"Dvanáct šneků za dolar," pravila paní kuchařka.

"Tak bych si dal za deset dolarů," odvětil jsem nadšeně a paní vyvalila své šikmé oči tak, že málem skončily na roštu vedle šneků.

Vaření pečení vodní šneci
Vaření vodní šneci v sýrové omáčce s bylinkami.

 

Kromě náramné žranice (šnečí chuť jsem cítil při každém škytnutí a krknutí ještě další tři dny) jsem víceméně náhodou nedaleko známé pagody Phnom Sombok zabloudil do malé svatyně na kopci. A zde, v lese na kopci kdesi nad Mekongem, široko daleko bez jediného člověka, objevil jsem Sixtinskou kapli vyzdobenou Hieronymem Boschem. Opravdu. Plameny pekelné, vyvržená střeva, roztrhané řitní otvory, dekapitace a kůže svlékána hříšníkům trnovými stromy zaživa. Barvy živější než neony ve čtvrtích červených luceren, živější než fantazie pana Disneyho, Salvador Dalí by se dal dobrovolně zapsat do Encykopedie nudy.

Nadšen lidským utrpením i jeho uměleckým zobrazením zvesela poskakuji od svatyně zpět k zaparkovanému  motocyklu. Tam ovšem chmury sedly na mou mysl a nevesele pronáším do hloubi lesa:

"Vážené opice, apeluji na váš zdravý rozum! Zpytujte své svědomí a nepůsobte újmu nebohému výletníkovi! Okamžitě mi vydejte ochranu mé lebky!" 

Opice však nedbaly dobrých mravů a helmu zcizenou z motocyklu nevrátily. 

"Zbiji vás jak cholerik vzteklého psa, tvorové nedobří!" 

Do Kratie se vracím v nedobré náladě, bez helmy a to mě ještě čeká to nejhorší.

"Huhu hoho huhu hoho!" vysvětluji krádež helmy majiteli motocyklu, když mu ho večer vracím. Pán nevládne řečí anglickou, ba ani českou, já jsem pro změnu úplný pitomec, který není schopný sdělit v místním dialektu tak banální problém, jako je krádež helmy opicemi.

"O ó! E?"

"Hula hula nebýt helma!"

"Ójé! Ó jéje!"

"Huhu helma huhu úplně huhu fuč!"

Celá nedobrá zkušenost s proradnými živočichy mne stála dvacet dolarů.

Chudák pan Buddha se musí dívat na obrázky stvořené reinkarnovaným
Hieronymem Boschem.



7.12. 2017 čtvrtek 
Že se čas od času nějaké vozidlo porouchá, s tím se dá počítat. Zvlášť v poněkud odlehlejších oblastech Kambodži. Ale že se ze šesti různých vozidel pět neopravitelně pokazí a já budu nucen vždy pracně hledat místo v nějakém projíždějícícím, to jsem tedy nečekal. Do Sen Monorom tak dojíždím až za tmy. Celý den v háji a rozhodně to nenapravila ani čínská polévka k večeři. Cožpak polévka, ta špatná nebyla, ale v polévce nalezený chuchvalec černých hrubých chlupů evidentně lidského původu mi na náladě nepřidal.

Phnom Sombok
Jak vidno, v pekle teče pivo samo od sebe přímo do krku, zatímco si hodovník
dopřává koupele. Detail jedné z maleb v Phnom Sombok.



8.12. 2017 pátek 
Zapůjčuji si skútr (i když se ukázalo, že motocykl by byl v tomto případě vhodnější) a odjíždím k vodopádům Bou Sraa. Kdybych byl býval věděl, co jsem nevěděl, místo návštěvy vodopádů bych raději dojídal chlupatou polévku ze včerejšího večera.

Jednak jsou vodopády nehorázně turistické (byť návštěvníky jsou místní, bledou tvář jsem tam nezahlédl ani jednu) a jednak opravdu nemám rád, když se opírám o strom, abych si vyfotil vodopád a před obličejem se mi náhle začne komíhat živočich. A už vůbec nemám rád, pokud je oním živočichem had. V mrákotách se potácím pryč, zatímco zhruba třímetrová zelená potvora s hnědým ocasem se ani neomluvila.

Vodopády Bou Sraa
Vodopády Bou Sraa jsou navštěvované výletníky i hady.

 

Daleko větší zábavu jsem si doprál na cestě zpět do Sen Monorom.

"No tedy... to já nikdy nevidět, co to být?" táži se domorodce, který vedle mého skútru zaparkoval jakési vozidlo vybavené dvěma koly.

"To být motorka! To být moje motorka!" pronesl hrdě pan domorodec, čímž mne uvedl ve zmatek.

Již jsem tedy za život viděl spoustu naprosto příšerných motocyklů a stejně jako ostatní se směji motocyklům italským i vlastníkům Klubu zapařených varlat v kožených kalhotech, ale toto? Ložiska na obou kolech jsou takzvaně všesměrová, což se v praxi projevuje tím, že se kolo otáčí nejen kolem své osy, ale kolem všech os, na které se dá jen pomyslet. Motor sice vypadal, že byl kdysi určen k pohonu, ale nyní slouží jen jako zvuková imitace zapáleného muničního skladu. Výfuk? Ano, i ten je na motocyklu přítomen, ovšem jelikož je evidentně už spoustu roků ucpaný, modročerný kouř jest chrlen z motocyklu na všechny strany, doprovázen prskáním jakýchci tekutin, pravděpodobně oleje. Pravým mistrovským dílem je ovšem obutí zadního kola. Majiteli se sice nedostalo peněz na novou pneumatiku, ovšem rozhodně se mu dostalo fantazie a zručnosti. Na ráfek nacpal duši naplněnou pískem a každých pár centimetrů vše upevnil kusy řetězu z jiného motocyklu. Když to tak shrnu, nejbytelněji a nejspolehlivěji vypadá mosič s trsem banánů.

"Ale to být úplně paráda! Já valit oči, pane domorodec! Já chtít jet ten motorka zkusit a vy jet můj skútr!"

Po intelektuálně a jazykově uspokojující konverzaci jsem následně na vypůjčeném stroji ujel přes 40 kilometrů, téměř až do Sen Monorom. Protože, ač to vypadá neuvěřitelně, motocykl opravdu jel. Konecně jsem pochopil, co to opravdu znamená, když je motocykl hlučný, co jsou to emise, co je to driftování, co je to horký olej na odhaleném lýtku a co jsou to vibrace připomínající spíše rytmické údery bejsbolovou pálkou. Nicméně - když jsem zařízení vracel majiteli, byl jsem nadmíru spokojený a radosti se ve mně nahromadilo více, než když jsem na svém nudně dokonalém motocyklu v Evropě přejel sousedovi psa.

Motocykl!
Budiž motocykl!

 

Odpoledne jsem vsedl do minibusu a v noci vylezl v městečku Banlung. Ubytoval jsem se v hotelu francouzského majitele. Hotel Banlung Balcony sám o sobě patří k tomu nejlepšímu, co si může výletník dopřát. Bazén, balkóny, bytelná budova a velké pokoje bývalé vládní budovy. Ovšem pravé bohatství donesl pan majitel na bar. Domácí rum nejrůznějších příchutí, tolik připomínající můj oblíbený rhum arrange z ostrova Réunion.

"O lalá!", pochlubil jsem se svou znalostí francouzštiny. Notně opilý jsem ve tři hodiny ráno spadl do bazénu. V koupelně jsem poté rozbil zrcadlo, jelikož jsem se jej snažil otevřít v domnění, že jde o dveře na balkón. 

Den se zkrátka vydařil, že.

9.12. 2017 sobota
Na doporučení majitele hotelu Banlung Balcony jsem si na dnešní den vypůjčil skútr o obsahu 350ccm, což v naprosté většině případů bývá kdekoli v Asii úplný nesmysl, jelikož kvůli stavu cest a hustotě provozu je potenciál, minimálně ten výkonnostní, zkrátka nevyužitelný. Ne tak v okolí Banlungu. Za den jsem najel přes 300 kilometrů, což je vzhledem k množství zastávek vzdálenost na hranici zvládnutelnosti, řekl bych. Provoz v okolí Banlungu je ovšem velice mírný a na prašných cestách mimo hlavní trasu víceméně nulový. Taktéž asfaltové silnice i silničky nezpevněné jsou v až překvapivě dobrém stavu a přes potoky a říčky jsem jsem skútr tahal jen párkrát.

Jezdím od vodopádu k vodopádu, od vesnice k vesnici, do oblasti těžby drahých kamenů u Chum Rum Bai Srok a den končím u jezera Boueng Yaek Lom.

Kdesi u Banlungu
Silnice mezi vesnicemi nejsou v nejhorším stavu, pročež je místní motocyklisté
využívají i k přepravě těžkých nákladů.

 

Vodopády Katieng, Kachang, Ou Sensranoh, Cho Ong a další nejsou nikterak spektakulární, ovšem od Banlungu jsou vzdáleny jen v řádech kilometrů a kupodivu jsou návštěvníků téměř prosté. Princip návštěvy je téměř u všech stejný. Přijíždím k závoře s budkou. Z budky vyleze mladík, kterému platím vstupné, poté jdu pěšky k vodopádu a dělám "Jéééé!", případně "Hmmmmm". Rozpadající se budka i závora, rozpadající se přístřešky a lavice podél cesty k vodopádům. Vše zbudováno za účelem zvýšit návštěvnost a posloužit jako posezení k piknikům. Nedostatek návštěvníků a zájmu provozovatelů v kombinaci s okolní tropickou přírodou ovšem vykonaly své.

Poněkud nechutnou podívanou jsou sloni podél cest, zejména podél cest vedoucí k vodopádům, chrámům a jiným zajimavým místům. To si takhle majitel přitáhne slona k silnici, přiváže ho řetězem ke stromu a před slona postaví cedulku s nabídkou jízdy na zvířeti. Poté přijede turista, nadšeně na slona vyleze, zaplatí pár dolarů, majitel slona s turistou vede po okruhu dlouhém maximálně několik stovek metrů a celá zábava je u konce. Že na slony uvázané často na přímém slunci není zrovna radostný pohled asi není třeba dodávat.

Vodopád Katieng je zajímavý například tím, že kromě vody má pro zájemce i jiné atrakce. To si tak vykračuji po hlavní cestě lesem k vodopádům, když se najednou ne více jak dva metry přede mnou vztyčí kobra. Roztáhne krk do známého tvaru a vzdorovitě na mne zírá.

"Zatraceně, zvíře nevzdělané!" zařval jsem vztekle poté, co jsem s děsem uskočil vzad a dále klopýtavě couvám. Kobra rozhodně nejeví známky toho, že by mi chtěla uvolnit cestu.

"Copak jsi nečetla skautské příručky? Každý had je přece plachý, bere nohy na ramena a před lidmi utíká, co mu nohy stačí! Nemáš snad vyvinutý Jacobsonův orgán?" řvu na hada. Kobra však žádné nohy nemá, ba nemá ani ramena, pročež mou poznámku o útěku ignoruje. Z cesty hada dostávám až házením kamenů. Nemilá to zkušenost. Nechápu, proč zrovna já, vášnivý nemilovník hadů, potkávám tyto potvory všude možně a zde v Kambodži v podstatě každý den.

S jezerem Yaklom jest tak trochu problém. Problém pro někoho, kdo nemá rád lidi, jako například já. Kráterové jezero Yaklom jest totiž opravdu pěkné, koupání v něm je více než osvěžující a i krajinu bezprostředně u jezera pokrývají husté lesy, což je příjemná změna oproti nekonečným kaučukovým plantážím a polím zničeným intenzivním zemědělstvím. Jezero je ovšem převelice turistické a zvláště u příjezdové cesty připomíná davy na pohřbu neoblíbené tchýně, kdy se všichni přišli podívat, zdali dotyčná opravdu skonala. Jezero je téměř 50 metrů hluboké, pročež je voda plná ryb nádherně čistá, další příjemná změna oproti blátivým jezírkům všude v okolí.

10.12. 2017 neděle
Ráno odjíždím turistickým shuttle minibusem přímo do Siem Reap. Pravda, veřejnou dopravou bych se tam dostal také a levněji, ovšem jednak přímé spojení veřejnou mezi Banlungem a Siem Reap neexistuje, jednak by mi to trvalo minimálně celý den. Takto přijíždím do Siem Reap po obědě, ubytovávám se v jednom z bezpočtu hotýlků a pronajímám si drožkaře, bych ještě dnes viděl něco z chrámů kolem města.

Vybral jsem si chrám Bayon (občas známý jako Bayun a mezi některými českými turisty jako bujón) a s hrůzou si uvědomil, co mě čeká následující dny. Chrám sám o sobě jest zajisté to, co návštěvník od chrámů v okolí Siem Reap čeká - starý, monumentální, odkaz z dob, kdy obyvatelstvo Evropy v jeskyních žvýkalo kůže divokých prasat. Z dob, kdy vrcholem evropské architektury byl list kapradí na klacku, čímž se Veverčák kryl před deštěm. Chrám Bayon je známý mezi běžnými návštěvníky gigantickými tvářemi vytesanými do desítek věží, kterých bylo původně údajně 54, ale i dnes zůstalo stát ještě celých 37. Kromě věží je ovšem záhodno kochat se pěknými basreliéfy a výhledy do okolí. Opravdové znechucení mi ovšem způsobily davy. Zajisté, neočekával jsem džungli, fasování mačet a objevování tajuplných krypt, zákoutí plných ztrouchnivělých lebek, zákeřných hadů a pravěkých čínských polévek. Ovšem co se děje nejen v Bayonu, ale i v širém okolí a v podstatě v každém chrámu v okolí Siem Reap, to jest hrůza hrůzoucí, peklo pekelné a apokalypsa apokalypsová. Davy návštěvníků, armády turistů, hrůzostrašná masa lidského masa, kostí a tuku, vagóny fotoaparátů, kilometry selfie tyčí. Smyslem cestování je zvláště pro Asiaty nikoli vidět, poznávat či ochutnávat. Smyslem cestování jest fotit si selfíčka.

Bayon
Modlící se domorodci následují mnicha v chrámu Bayon.
Ojedinělá fotografie, jelikož většinou turisté převyšují místní v poměru
bambilion ku jedné.

 

Znechucen jsem za tmy odjížděl ze zábavního parku, kterým se Angkor stal, ovšem to jsem si zrovna moc nepomohl. Nezajímavé město Siem Reap  a zvláště jeho centrum se v noci mění v turistické ghetto plné prostitutek, neonů, nudných restaurací, stánků s pečenými hady a štíry,  bordelových naháněčů na skútrech, prodejců drog, přiopilých turistů a jiné pakáže.  

11.12. 2017 pondělí 
Dlouho před svítáním jsem zatnul zuby a připojil se k davům. Neoddiskutovatelné krásy proslulého Angkor Watu, rozloha ještě hezčího Angkor Thomu s Bayonem v centru a Terasami malomocného krále, Preah Khan zasvěcený poměrně nezvykle Buddhovi, Brahmovi i Šivovi zároveň, královská jezírka Sra Srang, kdysi tropickými stromy prorostlý Ta Prohm.

Ta Prohm
Ta Prohm a jedno z míst, kde ještě zůstaly v chrámu vrostlé kořeny stromů.

 

Takže si to uvedeme na pravou míru. Masový turismus v podobě, se kterou jsem se nikde jinde nesetkal. Koncentrace nesnese srovnání s ničím, co jsem kdy viděl. Peruánské Machu Picchu je oproti Angkoru liduprázdné místo, kde je víc lam a mraků než turistů. Ranní karavany džípů do Ngoro Ngoro, balijské pláže, plácek před orlojem v Praze v pravé poledne nebo pouť v Mekce jsou oproti kambodžskému komplexu Angkor oázy klidu. Samotný Angkor Wat, stavba staveb (či spíše komplex staveb), jehož silueta tvoří centrální část kambodžské vlajky, je samozřejmě turisty zaplaven od svítání do soumraku. Ostatně, Angkor Wat je pro spoustu lidí synonymem celého historického parku, byť se jedná jen o jednu z desítek a stovek staveb v okolí a celý archeologický či historický park má přibližně 400km2. Aby si člověk prohlédl basreliéfy, musí si tvrdě vybojovat místo a celou dobu čelit vřískotu procházejících, jejich loktům a ranám stativů fotoaparátů. Angkor Thom je na tom podobně a například vyfotit si Bayon bez turistů se rovná kouzelnickému triku pro pokročilé. A Ta Prohm, zřejmě nejfotografovanější a díky některým béčkovým dobrodružným filmům druhý nejznámější chrám po Angkor Watu? Je nutno zapomenout na mohutné stromy, jejichž větve a kořeny se bez námahy prodírají zdivem, trhají a odtlačují mohutné kameny a dodávají všemu až mysteriózní nádech. Stromy jsou již značně vykáceny, kořeny a větve vyřezány a vše je nahrazeno kovovými konstrukcemi, lešenářskými trubkami a podobnými lahůdkami. Což samozřejmě nevadí armádám návštěvníků, které se valí po úzkých cestičkách, přes průlezy a přes zborcené zdi.

Obrázkáři
Toto není pokus o zápis do knihy rekordů v počtu fotografů na jednom místě.
Toto je naprosto běžná scénka opakující se na různých místech v různý čas každý den.
Zde konkrétně záběr na část davu fotící Angkor Wat s odrazem před rybníky
před chrámem. Tento dav zde stojí každý den již ve tři hodiny ráno, dlouho
před rozedněním.
Ech.

 

Večer se vracím unavený a otrávený. U Bayunu nahání zřízenec prase, které zcela neohleduplně zničilo záběry desítek fotografů, čekajících na vhodné světlo, aby si vyfotili odraz chrámu na hladině vody. Prase ovšem z vodního zrcadla posetého červenými květy leknínu dokázalo vyrobit hnědou nevzhlednou břečku. Turisté se vztekají, nadávají praseti i zřízenci.

12.12. 2017 úterý
Ač jsem si hned první den zakoupil za mnoho amerických peněz vstupenku na týden dopředu, zkušenosti z prvních dvou dnů mi úplně stačily. Zakoupil jsem si na večer  letenku s mou oblíbenou společností Air Asia ze Siem Reapu do Bangkoku. Místo do historického parku odjíždím na hlavní městský trh Psar Leu. Trh je velký a živý. I když nic, z čeho bych skákal nadšením a tlustýma rukama se plácal do tlustých stehen. K obědu jsem si dal žáby plněné zázvorem, jelikož jsem tuto kombinaci zatím nikde jinde neviděl. Zodpovědně mohu říci, že zatímco pečení pavouci s pečeným ananasem je kombinace chutná, žáby se zázvorem si již určitě nedám.

Psar Leu
Kromě opravdu příšerných turistických trhů je v Siem Reap i tržnice Psar Leu,
kde je možno zakoupit nemálo laskomin. Pokud by někdo ze čtenářů
identifikoval na klacku natažené sušené zvířátko, ať mi dá vědět.

 

Ještě před odletem na letiště jsem v centru Siem Reap zjistil, jak to vypadá s cenami zdejších služeb.

"Haló haló, bílý pane, hodina za deset dolarů!" nabízí se maličká asiatka v minisukni, s příšerně zmalovanými rty a na komicky vysokých podpatcích.

"Nezlobte se, éterická vílo, ale strašně jsem se přežral žábami na zázvoru a na akční dobrodružství se necítím. Ale potřeboval bych vyžehlit na cestu košile a kalhoty," lákám slečnu.

"Košile i kalhoty? Třicet dolarů!" vypálila po chvíli přemýšlení dívenka.

Panečku.

Večerním letem v nevyžehlené košili a pomačkaných kalhotách odlétám do Thajska, do Bangkoku. A nadávám si, že jsem Angkor nenavštívil tak před 30 lety, kdy ještě za zástupy turistů byly vidět chrámy, lateritové hradby nebyly upraveny buldozery, na zdech nevisely obrovské cedule upozorňující na finanční i odbornou pomoc Číny a Indie, kdy byly jezírka a vodní kanály zarostlé a Bitva u Srí Lanku, jezerní bitva mezi Khméry a Čamy nebo Stloukání mléčného moře nebyly vyleštěné reliéfy opatřené mnohojazyčnými popisky.

Kdesi v Angkoru
Kdesi v Angkoru.


13.12. 2017 středa 
Přejíždím zdarma autobusem na hlavní letiště Suvarnabhumi a jelikož mám do odletu několik hodin, střídavě se cpu v letištních restauracích (ano, občas neprojevuji ohledně jídla přílišnou fantazii a jsem schopný se celé dny cpát úplně obyčejnou thajskou kuchyní) a když zrovna trávím, porovnávám angkorské zobrazení Stloukání mléčného moře se skulpturou na stejné téma zde na letišti.
Odlétám do Kataru poloprázdným letadlem. V Dauhá na letišti nikdo nemůže ani za nic pochopit, že si do hotelu neberu taxi, ale hodlám jet autobusem městské dopravy. Autobus ovšem jede na čas, je naprosto čistý, pan řidič mluví anglicky a nesnaží se mě ošidit. Jaký to rozdíl oproti upoceným arogantním hňupům, na které mám štěstí v autobusech z letiště v Praze.

Mám pokoj v 37. patře a výhled na noční Dauhá vůbec není špatný. Hlavní město Kataru bylo založeno až  roce 1820 víceméně jako satelitní výběžek tehdy největšího města Al Bidda a hlavním městem země se stalo v roce 1971 poté, co Katar získal nezávislost a zamával Britskému protektorátu.  Tatímco dnes má Al Bidda jen něco kolem jednoho tisíce obyvatel, Dauhá má zhruba jeden a půl milionu duší. Rodilých Katařanů je ovšem jen něco kolem 20%, což do budoucna slibuje buď nějakou pěknou lokální válku nebo aspoň chaos, zmatek a rozbité nosy, nebo se Dauhá vyvine ve skutečně kosmopolitní město, k čemuž momentálně jakž takž směřuje. Angličtina se stává víceméně paralelním oficiálním jazykem a od roku 2004 už dokonce mohou kupovat a vlastnit pozemky i ne-Katařané. Kromě národů celého světa stěhujících se do Kataru za bezpečím a petrodolary se v zemi začíná rozpínat i mor křesťanský. A co hůře, kromě již existujících kostelů jest v Dauhá od března 2008 i kostel katolický.

14.12. 2017 čtvrtek
Pán na recepci (z Nepálu) mi doporučil svého známého taxikáře (z Filipín) a ten přijel se svým známým z Bangladéše. Pán z Bangladéše pracuje v Kataru na stavbě a ve volných chvílích dělá návštěvníkům průvodce. Ostatně, naprostá většina pracovníků ve službách a na stavbách nejsou Katařané, nýbrž cizinci. Jezdíme po městě, občas se někde zastavíme a pán z Bangladéše nezavře pusu a tlačí mi do hlavy všechny možné informace. Načež jsem mu pravil, že když bude chvíli mlčt, dám mu dalších pět dolarů dýško. Dauhá jest čisté město, ba až sterilní. Mix mrakodrapů se silnými prvky ze zdejší architektury a umění obecně navrhují štědře placení architekti a architektky z celého světa. Domorodí pánové chodí důstojně, čistě ustrojeni, k vidění jsou u ženštin nepřekvapivě burky i nikáby, byť to není pravidlem.

Že by ovšem běžný návštěvník města měl od rána do večera co dělat, to zase ne. Výjimkou je, pokud by někdo přijel do Dauhá nakupovat nejdražší automobily, nejdražší hodinky, nejdražší kabelky, nejdražší šperky a jiné nezbytnosti a nutnosti v nejnablýskanějších značkových obchodech s nejúslužnějšími prodavači a prodavačkami.

Doha, Katar.
Tradiční lodě typu dhow před rychle se měnícím a do výšky rostoucím Dauhá
.

 

No dobrá, v Dauhá by si jistě přišli na své i trhači rekordů v pití čaje. Můj bangladéšský průvodce mne tahá po tržištích a kavárnách a mám pocit, že má známé naprosto všude. Známí mého bangladéšského průvodce zase mají pocit, že pokud každých pět minut nevypiji tři litry čaje, zhynu strašlivou smrtí, smrtí zvanou čajová žízeň.

"A tak si myslím, že osmnáct litrů čaje by mi i stačilo," pravil jsem panu průvodci a nenápadně se škrábu za uchem, abych zjistil, zdale nezačínám obrůstat čajovými lístky.

Načež jsme odjeli do známého súku Waqif a do také známého súku sokolů, což je v podstatě součást Waqifu. Zatímco na ulici jest živo a čajovny, kavárny a krámky plné, v súku sokolů je klid. Bohatí Katařané sedí, popíjejí čaj, hrají si s mobilními telefony a hovoří. Vedle lavic a křesel je několik bidel, na kterých zaslepeni koženými čepičkami sedí zhruba dvě desítky sokolů. Atmosféra navýsost příjemná. Sedím v rohu a kochám se. Pánové čas od času vstanou, prochází kolem sokolů a diskutují s prodavačem. Kochám se. Bangladéšského průvodce jsem vyhnal ven a pravil mu, ať se nevrací, dokud nevypije tolik čaje, kolik jsem musel u jeho známých vypít já. Pan průvodce vytřeštil zrak a smutně odešel.

Sokoli jsou vesměs prodáváni na aukcích, ale není ani neobvyklé, že zájemce si koupí sokola prostě jen tak v súku, přičemž si cenu dohodne jen s prodavačem - pečovatelem.

Zhruba po hodině mého zírání ke mně přišel jeden z pánů a pěknou angličtinou pravil: "Salam alejkum, přišel jste si koupit sokola?"

"No rád bych, třeba tam toho s rudou čepičkou," šprýmuji.

"Osmnáct tisíc dolarů," pravil pán.

Zamrkal jsem.

"Můžu slevit na patnáct."

Vyvalil jsem oči.

"Tak dvanáct tisíc?" usmívá se pán.

"Ech... něco za sedm dolarů  a patnáct centů nemáte?" táži se nesměle a tahám z kapsy mince.

Pán se na mě podíval jak na exotický hmyz, znovu se usmál a poslal mě do sokolí nemocnice, která se sokolím súkem sousedí.

Tržiště se sokoly, Doha, Katar.
Súk se sokoly jest tichý, na hony vzdálený řízenému chaosu jakýchkoli jiných súků.

 

15.12. 2017 pátek
Ještě nedávno bych tvrdil, že v současnosti nejrychleji se měnící světové velkoměsto jest Istanbul. Teď už si tím nejsem tak jistý. Dauhá včera není Dauhá dnes a už vůbec ne to, co bude (z) Dauhá zítra. Pravda, ještě mohou dorazit sovětští soudruzi a Dauhá bude jako předevčírem. Nicméně, enormní investice utrácené na přestavbu, či spíše znovuvybudování města mi nepřijdou utracené chaoticky, byť o účelnosti bych si dovolil pochybovat.

Například Muzeum islámského umění se mi převelice líbí zvenčí i zevnitř, zhruba 8 kilometrů chodníku podél vody s výhledem na Perský záliv je v prosinci více než vhodných k procházce a súk Wakif je vcelku příjemná zkušenost, i když bambilion světelných let vzdálená od jakýchkoli jiných súků, které jsem kdy viděl.

Odlétám zpět do Irska, do Dublinu. To je město, kde žijí Poláci, Nigerijci, všemožní Asiaté a patří k tradici vyházet svinstvo nějakým omylem se nacházející v odpadkových koších, protože správné irské město má být přece pokryté odpadky a zvratky z víkendové zábavy.

16.12. 2017 sobota - 24.12. 2017 neděle
Ač jsem již před lety změnil zaměstnavatele, nové vedení se stále zmítá v chaosu. Nám, téměř nádeníkům, už je všechno dávno jedno. Naprostá apatie, vzdoruprostá docházka do zaměstnání a ostentativní ignorace šéfů, zákazníků i dodržování základních pracovních pravidel. Šéfové ještě občas mají snahu užíti cukru výkřiky: "To dnes máme ale pěkný den!"
Po odpovědích typu: "Možná, ale rozhodně ne tady!" se zesměšňují výhrůžkami: "Přišel jsi zase pozdě, odcházíš zase dřív a mezitím zase nic neděláš! Příložím ti na tělo žhavé železo!"
Reakcí na podobné hrozby bývá smích a někteří podřízení cvrnkají šéfy do ucha. Jelikož panuje naprostý nedostatek zaměstnanců, nikoho není možno vyrazit. Snaha přijmout nové zaměstnance končí po jejich prvním pracovním dnu. Pokud se někdo z nově přijatých objeví i druhý den, tak jen proto, že si v práci zapomněl hrnek na kafe.

25.12. 2017 pondělí
My, starší nerudní pánové, to už tak prostě máme. Nemám rád šklebáky. Nemám rád sladké. A nemám rád Vánoce.

Vánoční dopis z BankyKdysi za mnou o Vánocích soused vyslal své potomky předškolního věku s tácem vánočního pečiva, prý od Ježíška. Výsledkem bylo, že šklebáci odběhli s pláčem a mými výkřiky za svými zády. Výkřiky jsem oznamoval, aby si ten sladký hnus zase odnesli a že žádný blbý Ježíšek neexistuje a že Ježíš byl jen pošahaný líný zoofil, co plácal bláboly a nechal si za to platit, jelikož se mu nechtělo pracovat. Následně jsem si pustil na maximální hlasitost punkrockovou kapelu  Sex Deviants. Ta je sice příšerná, ale k nastolení té pravé vánoční nálady to stačilo.

Od té doby mám v tomto směru od lidumilovného souseda pokoj. Škodolibí a suroví lidé se však vyskytují i jinde. Podotýkám, že děti i Vánoce nesnáším stále, ba možná ještě více, než před lety. Z banky jsem dostal k Vánocům dopis následujícího znění:

Vážený pane Chocho, 

vánoční svátky jsou nejkrásnější, když se na ně díváte z dětské perspektivy. 
Jsou až po okraj naplněné očekáváním, bezednou radostí a nekonečným těšením. 

Zkuste proto letos zapomenout na dospělácké problémy a místo nich si raději užijte bezstarostné Vánoce naplno. Vraťte se ve své mysli do dětských let, kdy Vaše hlava byla plně zaměstnána třeba vymýšlením toho, jak vlastně ten Ježíšek vypadá. 

Přejeme Vám, ať prožijete uvolněné Vánoce v příjemné společnosti svých nejbližších. A v novém roce se těšíme na další spolupráci! 

S přátelským pozdravem 

Váš bankovní poradce

 

Doufám, že zasílání podobných dopisů je kvalifikováno jako trestný čin. Já jim dám bezednou radost, já jim dám dětskou perspektivu!

26.12. 2017 úterý
Přišel jsem do sázkové kanceláře a pravil: "Výplatu na užitečného blba, prosím!"

Slečna za přepážkou chápavě přikývla. A tak jsem si vsadil na vítězství omezenosti českých voličů v nastávajících prezidenstských volbách. Nemám totiž nejmenších pochyb, že soudruh Zeman, fanatický milovník verbálního a politického rimmingu, opět zakouří Pražský hrad.

27.12. 2017 středa
"Ale to jsem netušila, že slavíte Vánoce," funí paní pošťačka a táhne do schodů těžký balík. Na poštovní schránku jsem si nalepil nejrůznější výhružné nápisy, pročež se služebníci České pošty bojí mi doručit všechno možné, letáky počínaje a vesnickým zpravodajem konče. Ve schránce mi tak končí v podstatě jen složenky a výhružné dopisy nabádající mě k zaplacení nezaplaceného.

"Vánoce? Já a Vánoce? Slavit?" odpovídám výhružně a jdu do kuchyně pro paličku na maso a dlouhý nůž. Pročež paní pošťačka na nic nečekala, praštila balíkem a již pílí pryč.

Knihy od knihovnice Aleny
Knihy od knihovnice Aleny jsou staré, pročež mají i spoustu fyzických vlastností,
které již dnes knihy nemají. Voní, papír má strukturu lákající k osahávání,
tisk je nádherně zdobený nechtěnými nedokonalostmi a obrázky zobrazují
věci dnes již často nevídané.

O chvíli později již však vyluzuji zvuky vyjadřující spokojenost. To se opět zželelo knihovnici Aleně nevzdělaného jedince a poslala mi nemálo knih, které by jinak skončily pravděpodobně kdesi v antikvariátu či na skládce. Nastal čas radosti. Knihy od knihovnice Aleny pocházejí vesměs ze zapadlých vesnických knihoven. Jde o knihy staré, ba i prastaré a tudíž politicky nekorektní, pročež se texty jen hemží nejrůznějšími negry, bídáky a tlustými nešiky. Dnes již samozřejmě žádní negři neexistují, z bídáků se staly osoby "konající dle odlišného úsudku" a z tlustých vydřiduchů "silní lidé, kteří mají jiné přednosti".

28.12. 2017 čtvrtek - 1.2. 2018 čtvrtek
Přijíždím do práce a hangár carga na dublinském letišti duní. Ač povědomí o České republice v civilizovaném světě rok od roku klesá, díky prezidentským volbám mí milí kolegové opět zjistili, že ona krásná země plná tupých obyvatel stále existuje. Hangár tak rozechvívají ryčné tóny ruských pochodových písní, na skříňce mám nalepenu sovětskou vlajku a spolupracovníci se chechtají a ukazují si na mě prsty. Kolegové z Nigérie, Španělska, Irska, Anglie či Polska se smějí a stůl v kanceláři mám pokrytý vytištěnými fotografiemi a výroky staronového českého prezidenta.

"To jsou ale blbci, že? Ti Čechové," směji se společně s kolegy a mávám svými nečeskými cestovními pasy.

"Ale proč? Proč tohle?" dotazují se kolegové.

"To už je dávno. Čechové takhle jednou ráno vylezli ze své nory a nemohli najít cestu zpět. Tak bloudili a zabloudili na západ, mezi lidi. Mentálně jsou ale stále v norách na východních stepích," objasňuji spolupracovníkům historická fakta.

Několik nočních směn musím poslouchat Alexandrovce. To se tedy mám. Těší mě ovšem vědomí, že po zhruba pěti týdnech nočních v řadě budu mít v únoru a březnu pět týdnů volna, odjedu někam do háje a Alexandrovce poslouchat rozhodně nebudu.


starší zápisky v deníku