Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


 WhatsAppWhatsApp:  nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (ohromně tajná šifra)

chochoviny@centrum.cz

Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Prodal jsem motocykl. Jelikož zlámaný loket se ani zdaleka nehojí tak, jak jsem očekával, nejsem schopný pořádně jezdit ani na bicyklu, natož na oři motorovém.

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Občas přijde slepý k houslím. Částečně slepý sice jsem a k houslím jsem nepřišel, ale udělal jsem si výlet do Mozambiku. Nechat se 40 minut fackovat ploutví velrybího žraloka jest zážitkem navýsost příjemným.



 

Kaming sún!
....nebo spíš později...

Kterak jsem se praštil do hlavy.

Kterak jsem v Myanmaru rozsvítil Buddhu a zakoupil sobě kus jeho vlasu.

Svině opice mi už opět ukradli helmu.

Kterak mi zeměškůdce Zeman daroval fotoaparát.

Pěkná nuda na Srí Lance.

Jak jsem si rozbil motocykl.



 "Mám ohromně velký močový měchýř!" holedbala se ženština Kamila.
15.11. 2017 středa
V sedm hodin ráno vyjíždíme lodí z Mawlamyine do Hpa An. Cesta lodí není zrovna nejrychlejší, ovšem jedná se o příjemnou alternativu k cestování autobusem. Navíc je zajisté příjemnější polykat nad řekou komáry bohaté na proteiny než polykat prach bez proteinů kdesi u silnice.

Po cestě se neplánovaně zastavujeme ve vesnici Kor Nat u pěkného kláštera U Nai Auk (či také Kawhnat). Areál rozlehlý, s minimem turistů. A hlavně - uvnitř jsou přepěkné malůvky, poloplastické zobrazení i dřevořezby pana Buddhy, jeho zážitků a - jako snad všude v Myanmaru - nejrůznější zobrazení pekla a pekelných zážitků.

Dřevěné sošky v U Nai Auk.
Dřevěných sošek v nejrůznějších scénách jsou uvnitř kláštera U Nai Auk tisíce.


 
"Ale to je pěkné! I když začíná pršet!" stojí ženština Kamila před jeskyni Linno, odkud vylétají po soumraku statisíce netopýrů. Vskutku. Netopýři den co den na minutu přesně opouštějí jeskyni, by se rozletěli po okolí za potravou. V jeskyních kolem Hpa An žije 10 druhů netopýrů, přičemž v jeskyni Linno samotné druhy čtyři. Domorodci v okolí jeskyně každý týden sklidí 30 kilogramů guána.
"Aha, tak to neprší, to na mě jen serou netopýři," zjistila o chvíli později ženština Kamila, pročež jsme raději odjeli zpět do města. 
U jezera v centru jsem si dal na večerním grilování rajčata plněná sušenými rybičkami, ořechy a pálivými papričkami. Noční trh či spíše řada stánků s nejrůznějšími pochutinami je v Hpa An a okolí proslulý, byť se nedá říci, že by se jednalo o nějaký světový unikát.

Netopýři u jeskyně Linno, nedaleko Hpa An.
Netopýři při západu slunce u jeskyně Linno, nedaleko Hpa An.



16.11. 2017 čtvrtek
Celý den se motáme kolem Hpa An, hlavního města státu Kayin. Vše se dá v kostce popsat dvěmi slovy - jeskyně a chrámy. Od vskutku pěkně vyzdobených jeskyní až po něco, proti čemuž by se i Disneyland jevil jako zoufale nudná a černobílá podívaná. Příjemnou změnou je ikonický chrám Kyauk Kalap zbudovaný uprostřed jezera, jelikož je to jedna z mála zastávek na hojně navštěvovaném turistickém okruho kolem Hpa An, která nesouvisí s žádnou jeskyní. Možná zajímavější než některé jeskyně je možnost kochat se pastorálními výjevy, domorodci potícími se při dřině na rýžových políčkách, vesnicemi bez aut a satelitních talířů.

Jeskyně Kawgoon.
Jeskyně Kawgoon, jedna z bezpočtu jeskyní v okolí Hpa An.
Kromě tradičních soch stojí za zaznamenání tisíce zlatých pagod tvořících
jakési stuhy na červeném pozadí,
vše pečlivě vyryté a vybarvené do stěn a především stropů jeskyně.



17.11. 2017 pátek 
Jelikož ženština Kamila se oddává snění a skrze mobilní telefon si špitá cosi perverzního se svou drahou polovičkou v Česku, vstávám ve tři hodiny a ještě za tmy na motocyklu odjíždím pod kopec. Kopec se jmenuje Zwegabin. Jde o kopec jen 722m vysoký, ovšem vzhledem k okolní placaté krajině jde o velice pěknou vyhlídku. Zhruba 10 kilometrů od Hpa An, uprostřed ploch posetých stovkami soch Buddhů je vstupní brána, od které je to na vrchol kopce zhruba dvě hodiny stoupání. Na vrcholu je - jak jinak - buddhistický chrám, po kterém se motají mniši, opice a turisté.

Výhledy z kopce Zwegabin.
Pouhých 722m vysoký kopec Zwegabin jest vhodné místo k výhledům do okolí.

 

Vstupné jsem neplatil, jelikož v budce ještě nikdo nebyl a po celý výstup jsem nepotkal ani osobu. Zato jsem potkal vskutku východ slunce a už jen kvůli tomu se vyplatí na kopec vylézt. Téměř letecké pohledy na vápencové skály a kopečky rvané z noci surovým barmským sluncem jsou vizuálně přepěkné. O nic horší nejsou ani výhledy z vrcholu samotného, odkud jsou vidět bílé a zlaté pagody v okolí i známý Kyauk Kalap uprostřed jezera.

Jelikož v deset dopoledne by měl odjíždět autobus z Hpa An do Baga, vsedám opět na motocykl a řítím se zpět. Autobus z Hpa An opravdu jede ve stanovený čas, přijíždí do Baga ve stanovený čas a tak po chvíli čekání přesedáme na další autobus a míříme do jámy lvové, nejturističtějšího místa celého Myanmaru, legendami a nadšenými "aaaach" opředeného Baganu.

Mnišky na ulici v Hpa An.
Mnišky na ulici v Hpa An.



18.11. 2018 sobota
Po 11 hodinách noční cesty přijíždíme do města Nyaung U. Střetnutí s realitou a turismem je tvrdé, nekompromisní. Již před městem autobus zastavuje a musíme zakoupit vstupenky do oblasti, na autobusovém nádraží taxikáři víceméně nesmlouvají a nasazují ceny vskutku turistické, na hotelu mluví anglicky a recepce je plná letáků s nejrůznějšími nabídkami, od masáží či populárního letu balónem až po pronájem soukromého letadla.

Východ slunce, Bagan.
Podobně jako například v turecké Kapadocii, ani v Baganu není svítání možné
spatřit bez horkovzdušných balónů.

 

Město Nyaung U slouží jako základna pro drtivou většinu návštěvníků Baganu, přičemž sám Bagan je v podstatě ohromná archeologická zóna, jevící se jako starobylé město tvořené výhradně chrámy.

Jest krátce po svítání, pročež se motám po městě, lezu na vcelku živé tržiště a kochám se zástupy mnichů a mnišek na cestě za každodenní almužnou.

Poté již následuje to, kvůli čemu se do Baganu jezdí - celý den až do západu slunce se motám po planině, do chrámu k chrámu a zírám. Používám k tomu nejběžnější dopravní prostředek, který je k tomuto účelu používám - elektroskútr. Zatímco místní mají povoleno se mezi chrámy pohybovat na benzínových motocyklech, turistům je povoleno užívat je elektrická vozítka. Což je ostatně vzhledem k minimálním vzdálenostem nejen naprosto dostačující, ale hlavně je daleko příjemnější pohybovat se mezi chrámy v relativním tichu, ne v hukotu, který by jinak stovky motocyklů působily.

Zlatomalíři v pagodě Sulamani, Bagan.
Zlatomalíři v chrámu Sulamani, Bagan.

Bagan, občas označovaný jako Pagan, je bývalé hlavní město Paganského království, za jehož vrcholu, tedy mezi 11. a 13. stoletím, stálo ve městě přes 10000 pagod, chrámů, svatyní a klášterů. První a jeden z největších zničujících zásahů znamenaly pro říši i město nájezdy Mongolů. I přes uběhlá století a spousty zemětřesení stojí dodnes stále několik tisíc budov, údaje se shodují na čísle kolem 2200. A to i přes fakt, že před pouhými dvěma lety došlo k zemětřesení, které zničilo dalších 400 chrámů, včetně několika největších. Ostatně od počátku 20. století až do roku 1975, kdy došlo k jednomu z největších zemětřesení vůbec, proběhlo kolem přes čtyři sta dalších otřesů, což mělo za následek stovky dalších zničených staveb. Interesantní.

Večer jsem si zajel na jednu z mnoha pagod, na které se dá vylézt. Za účelem kochání se západem slunce, což je aktivita, bez které se návštěva Baganu obejde jen těžko.

Západ slunce, Bagan.
Západy slunce jsou v Baganu extra barevné. A při troše snahy i klidné, jelikož
je k dispozici stále dost pagod, které večer nejsou obsypány fotícími turisty.



19.11. 2018 neděle
Zatímco největší a nejznámější stavby na planině jsou téměř nonstop obklopeny turisty, stále je možno najít místa, kde za celý den není prostě vůbec nikdo. A to platí i pro západy a východy slunce, kdy jsou některé pagody fotícími turisty doslova obsypány.

Celý den opět jezdím mezi pagodami a chrámy a to samé činí i ženština Kamila. Jelikož je ovšem ženština Kamila poněkud samorostlá, nečiní jí potíže vyvětrat si podvozek před prodavačkami suvenýrů tím, že odhodila sukni a pochlubila se spodním prádlem s obrázkem ovečky Shaun. Na nezvyklý pohled reagují domorodkyně padáním do mdlob. Když se svým poprsím a poněkud výraznějším výstřihem oblažila i jednoho z mnichů, raději jsme opět odjeli k pagodám bez lidí.

Koňské povozy, Bagan.
Jednou z forem cestování po baganské planině je jízda v rozhrkaném voze taženém
polozdechlým koněm. Sice jde určitě o lepší možnost než autobusy s čínskými turisty,
nicméně favoritem zůstávají pro většinu návštěvníků bicyklu nebo elektrické skútry.

 

Večer jsme vylezli na jednu z pagod a jako obvykle se kochali západem slunce, které díky vzduchu plného prachu mělo svou obvyklou narudlou barvu.

"Pivo, to jsou zdravé minerály!" ozvalo se večer na ulici. Ó ano, neklamné znamení, že odněkud z pobřeží a po cestě letadlem, busy a lodí dorazily maminy na opušťáku.

Pozitivní vliv turismu je možno pozorovat ne zrovna často, ale v případě Baganu, respektive Nyaung U se tak stalo. Spousty restaurací s lahodnou krmí a studeným pivem, přičemž lokální jídelny nevymizely. Návštěvník tak má na výběr, kde si nacpat žaludek a poničit játra.

Bagan
Zatímco některé stavby jsou opraveny a udržovány, jiné jsou postupně erozí,
vegetací a zemětřeseními odsouzeny k zániku.



20.11. 2018 pondělí
Východ slunce na pagodě, celý den na elektickém skútru, západ slunce na pagodě a večer válečný pokřik "Pivo, to jsou zdravé minerály!", kterým maminy na opušťáku oznamovaly, že skončil čas kultury a nastal čas minerální.

Dnes se u mě naplno projevila nemoc, kterou začne v Myanmaru trpět časem zákonitě každý návštěvník. Jde o nemoc zvanou "přepagodizace" spočívající v tom, že dotyčný vidí pagody úplně všude, o pagodách se mu zdá a v restauraci inzultuje číšníka poté, co je mu servírována rýže v podobě kopečku, nápadně pagodu připomínajícího.

Ač jsou nejrůznější chrámy, svatyně a pagody nejrůznějších tvarů, barev a stupně rozkladu, ač se dá na některé šplhat a do některých lézt, ač jsou některé prosté a jiné zlatem zdobené, časem se člověku začne stýskat po nenápaditě postaveném činžáku z cihel či rozpadajícím se paneláku.

Fotící mniši, Bagan.
Mezi nejhorlivější fotografy patří v Baganu mniši.



21.11. 2017 úterý 
Ráno odjezd do Mandalay a přestup na minibus do Pyi Oo Lwin. Úroveň autobusů bezproblémová, ba i kvalita silnic. Ovšem provoz je natolik hustý, že do cíle přijíždíme až večer.
V Pyi Oo Lwin jest chladněji, hotel je levný a nadočekávání pěkný, trh živý. Teplota klesla na arktických 28 stupňů, takže jsou tu k vidění pletené čepice, beranice a zahřívací klapky na uši. Na hotelu je opravdová teplá sprcha, nikoli jen roura ze zdi, chrlící horkou páru. Na pokoj přinesli víno, ještě víno, další víno a aby toho nebylo málo, zakoupil jsem další lahev. Jahodové víno, jelikož tím jest město Pyi Oo Lwin proslulé.

Aby toho luxusu nebylo moc, zastavil jsem se na trhu u jednoho ze stánků, ukázal na hromadu hnědého čehosi a pravil: "Toto já chtít!"

Mám totiž rád nakupování věcí, o kterých netuším, k čemu by mohly být, co se s nimi dělá a jaké to bude mít následky.

Paní prodavačka zdvihla obočí, odehnala mouchy a poté mi do igelitu zabalila asi kilo sušeného masa. Maso se ukázalo jen jako polosušené a i přes veškerou snahu jsem nezjistil, zdali se jedná o maso hovězí, vepřové, kočičí či ze silnice seškrábané rozjeté ježky.

Již před usnutím jsem si ověřil starou matematickou rovnici, že jahodové víno plus polosyrové maso rovná se ukrutné bolesti břicha.

Ovocné víno
Pyi Oo Lwin je známé, hlavně mezi obyvateli Myanmaru, jako místo, kde je možno
zakoupiti ovocná vína. Mezi místní specialitu patří například víno jahodové.
Fajtajxl příšerný.



22.11. 2017 středa
Zapůjčuji si skútr a trávím den na výletě kolem města. Již jsem jezdil na ledasčem, ovšem stroj, který dnes sedlám, mne radostí z motocyklování zrovna nenaplňuje. Kole rozhodně nejedou v jedné stopě a rozhodně nemají tvar kola. Pneumatiky sjeté až na plátno drží pohromadě hromadu drátů a kus kovu, co kdysi býval ráfkem. Mezi těmito objekty splňujícími definici multidimenze se nachází motor. Což je jediná plně funkční součást dopravního prostředku. Od motoru vedou nejrůznější dráty a lanka k čemusi, co by mělo plnit funkci řídítek. Řídítka ovšem neslouží ani tak k řízení jako spíše k tomu, aby se bylo za co držet. Změnu směru jízdy provádím za pomoci zoufalých pohledů a vroucných přání. I když slovo "jízda" by bylo vhodno v tomto nahradit spojením "blíže neplánovaný pohyb prostorem a časem".

Město Pyin Oo Lwin bylo založeno Brity v roce 1896 jako MayMyo, tedy pod jménem plukovníka bengálské pěchoty,  mimo jiné veterána indického povstání z roku 1857. Dnes čtvrtmilionová aglomerace byla vystavěna jako letní sídlo britské správy, protože díky své nadmořské výšce přes 1000m zde je výrazně snesitelněji než v pouhých 70 kilometrů vzdáleném Mandalay. Ostatně britské dědictví je zde na první pohled patrné ještě více než v jiných městech země, ať už jde o věž s hodinami na hlavním rozcestí, koloniální domy či známé bryčky, které vychrtlí koně tahají po městě (nikoli však do okolních vesnic) a tvoří tak část městské hromadné dopravy.

MHD v Pyi Oo Lwin
Městská hromadná doprava v Pyi Oo Lwin jest směsí Divokého západu, britského
impéria a tradic obyvatel města, v jejichž žilách koluje mimo jiné krev
nepálských Ghurků či indických dělníků.

 

Na skútru se opatrně přesouvám k jedněm z mnoha vodopádům u města. Vodopády Anikasan za výlet opravdu stojí. Nejde ani tak o návštěvu vodopádů samotných, jako spíše o pěkný trek lesem podél vodopádů. Sestup skrze les z horní části vodopádů až po spodní část obnáší klouzání  a padání na rozbahněných stezkách, koupání v nespočtu menších vodopádů a jezírcích pod nimi a na konci je možno sobě zakoupiti studené pivo v rozpadlé chatrči. Hodina až dvě čiré zábavy, zvláště pokud někdo trpí hrošími zvyky a má chuť vlézt do každé louže a strčit hlavu pod každý dostupný vodopád.

Poněkud tragické jsou vodopády Pwe Kauk, které jsou spíše shlukem stánků s ovocným vínem, restaurací a můstků přes kalnou vodu. Navíc jsou, k vzhledem ke snadné dostupnosti, přecpány návštěvníky z města, kteří sem chodí piknikovat a soutěžit v disciplíně "mámo, táto, naházíme kolem sebe co nejvíc prazdných lahví, plechovek a dalšího svinstva".

"Dobrý den, na zítřek bych chtěl jízdenky do Hsipaw, dožaduji se večer na vlakovém nádraží lístků.

"Tady papírek, zítra jízdenka!" odvětil pán za přepážkou a podal mi papírek o velikosti 2x3 cm vytržený ze stránky ušmudlaného školního sešitu. Na papírku není napsán čas, cena, destinace, nic. Jen mé jméno. Ech.

Vodopády Anikasan
Jeden z horních úseků vodopádů Anikasan.

 

23.11. 2017 čtvrtek
"Bijte to nebohé stvoření a nebojte se, nemá energii na to, aby se bránilo," povídám kočímu, který nás veze za svítání na nádraží. Zubožený koník jen nešťastně hledí, kterak jsem se vydrápal na bryčku a ví, že táhnout cizince o hmotnosti menšího mamuta zkratka není žádná slast.

Na stále starobritsky vypadajícím nádraží jsem odevzdal lístek se jménem a kupodivu dostal správnou jízdenku, pečlivě ručně vypsanou. Přijíždí vlak do Hsipaw. Všude spousta lidí, pan výpravči v bílé uniformě. Místní i turisti ověšeni foťáky, případně mobily na selfie tyčích. 

Rozbitý vlak
Čas od času se letitý vlak rozbije. Poté je třeba vagón nadzdvihnout pomocí
archaických heverů a dle rad chytrých přihlížejících opravovat.
Amatérskou operaci všichni pasažéři-opraváři kupodivu přežili.


Vlak vyjíždějící každé ráno před svítáním z Mandalay a končící večer v Lashio jest úplně obyčejný. Pomalý, ale žádné punkové scény, rozpadající se vagóny a místní čarodějové točící nad hlavou zdechlou kočkou. Uličkou čas od času prochází prodejci občerstvení, případně hulákající prodejci vychvalující svou úplně nejlepší kosmetiku na celém světě a svůj úplně nejlepší lék na rýmu a ploché nohy na celém světě. Většina výletníků volí cestu vlakem kvůli přejezdu slavného viaduktu Gokteik přes potok Gohtwin. Ech. Zoufalá nuda, oproti které je akčním zážitkem i čtení Čekání na Godota indickým uspávačem hadů. Největším vzrušením je tak stádo turistů i místních pasažérů, kteří se snaží vyfotografovat adrenalin ejakulující scény, které se ovšem jaksi nedostavují. Čas od času se letitý vlak rozbije. V takové chvíli se z vagónů vyhrnou cestující a počnou vlak opravovat. Když náhle náš vagón s bouchnutím poklesl a vlak zastavil, ukázalo se, že je třeba si vyhrnout rukávy a vrhnout se do práce. Vypůjčili jsme hevery od přihlížejících automobilistů, kameny z náspu, několik železných tyčí a pracovní obuv v podobě čínských pantoflí. Za pomoci vytrvalého bouchání, několika stržených heverů a mnoha opravdu gigantických hřebíků a šroubů jsme vagón opravili, nasedli a jeli dále. Všichni pasažéři-opraváři kupodivu přežili.
Město Hsipaw funguje jako základna pro treky po okolních horách a vesnicích - ve vlaku je tedy spousta výletníků, ale vzhledem k zaměření destinace na treky naštěstí chybí zájezdy vřeštících Číňanů. 

Večer začíná pršet a jak se ukázalo, nejde o žádnou krátkou přeháňku.

Vlak dp Hsipaw
Vlak mezi Mandalay a Hsipaw je zhusta využíván turisty hlavně kvůli viaduktu Gokteik.
Daleko zábavnější je ovšem sledovat domorodce.



24.11. 2017 pátek
Ne, Hsipaw opravdu není město, kam by se sjížděli návštěvníci za pamětihodnostmi, starými chrámy, muzei nebo tanečnicemi kankánu. I přesto se najde pár míst, která je dobré navštívit. Například ranní trhy. Nikoli trhy dopolední, odpolední či večerní. Ranní trhy v Hsipaw začínají kolem druhé hodiny po půlnoci, v půl čtvrté ráno je již trh v plném proudu. Na rozdíl od trhů ve dne jsou prodávající i nakupující tišší, žádné hlasité vykřikování cen, handrkování se a vychvalování zboží. Za světla svíček a nebo žárovek napájených autobateriemi nabízejí prodejci přicházející z okolních vesnic téměř výhradně zemědělské produkty. Kupující projíždějí mezi stánky na skútrech a po takovém nákupu se po ulících pohybují obrovské koule tvořené na sebe navázanými igelitovými taškami se zeleninou, ovocem a občas nějakou tou drůbeží. Uprostřed této koule je skútr a na něm řidič či řidička s neodmyslitelným kónickým kloboukem.

Nákupní motocykl
Ranní trh v Hsipaw. Trhovci přicházejí většinou z hor a cesta trvá i několik hodin.
Na obrázku skútr, který je používán jako nákupní vozidlo. Po úspěšném nákupu
není vidět nejen skútr, ale ani řidič. Jen kdesi mezi fazolí, mrkví a banánem vyčuhují
řidičovy ruce.

 

I když stále prší, podařilo se mi přemluvit ženštinu Kamilu, aby vylezla z hotelu před polednem a odebrali jsme se k takzvanému Malému Baganu. S Baganem to ovšem nemá nic společného, jedná se víceméně o pár rozpadlých pagod nedaleko malého kláštera.

"Jé, festival jídla! Spousta jídla!" ožila ženština Kamila, když jsme se přimotali k jakési hostině pod širým nebem. Vesničané nás hned zvali ke stolům, pročež jsme nelenili a počali si cpát břichy. Poněkud mi nehrálo, že hodující se zrovna neplácají smíchy do stehen, že v nedalekém domě probíhají modlitby a že nedaleko stojí černý automobil. Když z automobilu vytáhli rakev a počali s ní pobíhat mezi stoly, tak už mi došlo, že jde o hostinu pohřební. To však jen povzbudilo v hodování ženštinu Kamilu, která z plných úst vyrážela hlášky jako: "O jednoho strávníka méně, více jídla pro mě!" a "Já bych si přidala, ať netruchlím s prázdným žaludkem!"

Vodopády u Hsipaw
Ve vzdálenosti vhodné k jednodenním výletům se v okolí Hsipaw nachází spousta
pěkných vodopádů, vesměs ke koupání.

 

Prší. Hodně prší. Pročež se nadá nikam jít. Kromě obchodu přes cestu. Naštěstí se jedná o obchod s alkoholem.

Večer jsem se se lehce přiopil, ostatní hosté hotelu se opili poněkud více a ženština Kamila se zhulákala tak, že jí na recepci nabízeli nocleh ve sklepě, protože to rozhodně nevypadalo, že by se dokázala vydrápat do prvního patra, kde byl pokoj.

"Hajzl jeden! On mi klidně napíše, že nejsem princezna!" hulákala zvláště mezi druhou a třetí lahví místního rumu a mezi princeznovským škytnutím a krknutím. Poté předčítala nahlas konverzaci, ve které si se svým drahým v Česku vyměňovala názory na rodinné soužití a já jsem usoudil, že rodinné soužití je tedy pěkné drama.

Mnišky v Hsipaw
Mnišky na cestě za almužnou. Hsipaw.



25.11. 2017 sobota
Nad ránem téměř přestalo pršet, pročež jsem se dohodl s místním průvodcem a dalšími čtyřmi turisty a vyrazili jsme na třídenní výlet. Zanechal jsem ženštinu Kamilu a její tři promile na hotelu, jelikož usoudila, že se bude následující dny věnovat rumu a truchlení.

Výlety kolem Hsipaw spočívají spíše v interakci s vesničany a krajinou než s nějakými pohádkovými výhledy a čarokrásnými scenériemi.

Dům u Hsipaw
Domy roztroušené po horách tvoří většinou jakési vesnice, často ovšem stojí osamoceně.

Jen pár kilometrů za městem začíná teritorium rebelů, kteří vyzbrojeni umělohmotnými pantoflemi a automatickými puškami vzdorují vládě. V praxi to momentálně kolem Hsipaw vypadá tak, že zatímco město je pod správou oficiálních míst, kopce a vesnice jsou pod kontrolou rebelů. Ať tak či onak, všude je relativní klid a co jsem se dozvěděl, střílí se maximálně několikrát do týdne. Na příjezdových cestách jsou u vesnic kontrolní body, což je vesměs slamenná chýše obklopená valem z pytlů naplněných pískem. V chýši se střídají rebelové v pantoflích, zdraví turisty a nesměle se klaní v uniformách vzoru "maskáčový vzor z tržiště U mrtvé pandy". Nazývat zdejší uniformy stejnokrojem bych se rozhodně neodvážil.

Procházíme mezi rýžovými poli, každých pár hodin se zastavujeme v nějaké vesnici a za pět peněz si zakupujeme u domorodců jídlo.

Spíme na rohožích ve větší vesnici, kde údajně občas i funguje elektřina.

Povstalec u Hsipaw
Nejrůznější uniformy (co dům dá) a nejrůznější výzbroj,
většinou AK47, M16 a čínské kopie čehokoli. Rebelování proti
ústřední vládě je v Myanmaru takovou svéráznou tradicí.
Napříč teritorii, náboženstvími i etniky.

 

26.11. 2017 neděle 
Dalších zhruba 30 kilometrů po kopcích, skrze řeky a potoky. Mnoho brodění, prosekávání se hustým porostem, padání do bláta a nadávání. Jelikož jsme přes den nerpošli ani jednou vesnicí, jídlo připravil pan průvodce za pomoci místních domorodců, kteří nepohrdli možností vydělat si pomocí pár peněz. Opět se ukázalo, že k dobré krmi není třeba supermarket, mikrovlnná trouba a sada keramických nožů. Stačí mačeta a znalost, které bobule se dají jíst bez rizika průjmu či blouznění. Téměř vegetariánské jídlo bylo okořeněno pouze smaženými mravenci.

Bio oběd
V lese je možno si vyzvednout snídani, oběd i večeři. Kromě 100% bio jídla je
na obrázku i bambusová mikrovlnná trouba.

 

Spíme pod širým nebem. Romanticky bych mohl říci, že jsem byl přikryt jen peřinou hvězd noční oblohy. Fakt je ovšem skutečnost, že mou přikrývku tvořila jen hejna krvelačných komarů, jelikož jsem si, já blbec starý, zapomněl ve městě nejen repelent, ale i moskytiéru.

Bambusová čajová konvice
Bambusová rychlovarná konvice. Vhodná k přípravě čaje z mechu a kapradí.
Následuje vydatný průjem.

 

Šanové mají problémy s autoritativní barmskou vládou kam až paměť méně sklerotických občanů sahá. Ostatně - s ústřední vládou mají problémy snad všichni obyvatelé Myanmaru, pročež, z jistého úhlu pohledu, probíhá v zemi nepřetržitě občanská válka, liší se jen počet účastníků a počet válečných zón. Šanové jako druhé největší barmské etnikum není výjimkou. Zkrátka mírumilovná buddhistická země, kam až oko dohlédne.

Večer se odkudsi zpoza kopce ozývala střelba v dávkách.

"Asi cvičení. Nebo střílí na vojáky," dodal klidně pan průvodce.

Pozdě v noci se nedaleko ozval výbuch.

"Asi cvičení. Nebo buvol šlápl na minu."


27.11. 2017 pondělí 
Něco přes 20 kilometrů chůze. Nespočet rýžových polí značí návrat do civilizace. Do Hsipaw přicházíme večer. Celý výlet se obešel bez auforických výkřiků "Jéééé" a "Neuvěřitelné!", přesto jsou všichni účastníci spokojeni. Spokojeni jsou i místní komáři, kteří se na mně nakrmili na půl roku dopředu.

Čajová víla
Přebírání čaje. Elektřina a sofistikované stroje se zatím nedostavily,
pročež se užívá osvědčená metoda "deseti starých ošoupaných prstů".



28.11. 2017 úterý 
Jeden ze dnů, kdy je třeba zatnout zuby a doufat, že ocelový stisk čelistí se projeví na ocelové výdrži sedacího svalstva.  Dodávka vyjíždí z Hsipaw ráno, k jezeru Inle přijíždí večer, konkrétně do města Nyaungshwe, které je s jezerem spojeno kanálem o délce necelých 4 kilometrů a kde se ubytovává naprostá většina příchozích. Ač hledání ubytování po setmění opravdu nesnáším, tentokrát dopadlo vše dobře. Ostatně není se čemu divit. Po Baganu patří jezero Inle s přehledem do dvojice nejnavštěvovanějších míst celého Myanmaru a zajisté nebude trvat dlouho a stane se z něj turistické ghetto ne nepodobné baliské Kutě, centru Bangkoku, kambodžskému Siem Riepu a dalším neblaze proslulým asijským místům, kde se vzduchem nasyceného potem, pivem a močí promenádují téměř výhradně jen turisté, prodavači kýčů a prostitutky neurčitého věku a pohlaví.

Motocyklový gang
Nejdrsnější z motorkářských gangů v Hsipaw jest zajisté gang Tři divocí mniši.



29.11. 2017 středa 
Jezero Inle je jedno z mála míst Myanmaru, které je známo i za hranicemi země. Popravdě řečeno - jezero Inle je příšerně turistické. I když, zatím, ještě stále existuje možnost, jak se alespoň jěvětším davům vyhnout. Tou cestou je pronajmout si zdejší dlouhou motorovou loď (jak to dělají všichni) a poté se domluvit s převozníkem, že nechcete to, co dělají všichni. Respektive - stejná místa navštívit v jiný čas. Pravda, podobný nápad má i spousta jiných návštěvníků, takže je nutno se už předem psychicky připravit na fakt, že na jezeře rozhodně trávit dlouhé hodiny bez toho, aby kolem neprojížděli další turisté.

Preteky clnov na Inle
Zvláště ráno připomíná kanál spojující město Nyaungshwe s jezerem Inle dálnici
závodících člunů. Desítky a stovky turistů vyrážejí na jezero.

 

Druhé největší barmské jezero (pravda, existují dvě základní metody, jak se počítá plocha jezera - čistě vodní plocha a nebo plocha včetně okolních ploch porostlých rákosem, či včetně ploch pokrytých spíše než vodou bažinami) má sice rozlohu jen něco přes 100km2 a hloubku maximálně dva metry (bavíme se o období sucha, za dešťů se rozloha i hloubka zvětší zhruba dvojnásobně), ovšem jsou to hlavně aktivity na jezeře, které sem lákají statisíce návštěvníků. Typické jsou zde vesnice jak plovoucí, tak postavené na sloupech ukotvených ve dně jezera. Většina větších vesnic má své domy stříbrotepců, tkalců, výrobsů doutníků a dalších řemeslníků. Spousta těchto domů využila situace a je uzpůsobena návštěvám turistů, kteří z lodí do domů lezou a nadšeně volají: "Ale to je tak miloučké, že si to prostě musím koupit! Sice to nikdy na nic nebudu potřebovat a skončí to kdesi ve skříni mezi dalšími nepraktickými zbytečnostmi, ale za ten příšerný lotosový šátek, přívesek i za ty ošlapané pantofle vám klidně zaplatím bambilion!"

Načež místní řemeslník praví: "Bambilion si vezmu, ale ty pantofle nejsou na prodej, nebudu jak pitomec chodit bos!"

O stupínek níže co se masových návštěv turistů týče stojí vesnické trhy, které sice oficiálně rotují co pět dní po vesnicích kolem jezera, ale zvláště v nejnavštěvovanějších vesnicích stánkaři nebalí vůbec.

Ruiny u Inle
Samozřejmě není v lidských silách, ba ani v silách nezdolných Barmánců, aby byly
všechny pagody, stúpy a chrámy udržovány v perfektním stavu. Výsledkem
jsou ruiny sousedící snad s každou vesnicí u jezera Inle. Ruiny přepěkné.
Ruiny u Inle

 

Prosta turistů není ani jediná větší pagoda na jezeře, Phaung Daw Oo. Ovšem, na rozdíl například od turistických trhů, je pagoda hojně navštěvována i místními, případně dalšími obyvateli Myanmaru. Středobodem pagody je poněkud netypické zobrazení Buddhy, který na sebe tentokrát přejal podobu pěti neforemných hrud čehosi. Čtyři hroudy vypadají jak na sebe postavené dvě koblihy, hrouda pátá je kobliha osamocená. A ano, bystrý čtenář již jistě tuší, že jelikož jsme v Myanmaru, hroudy jsou obaleny zlatem. Obvyklou zábavou tak je, že si návštěvník pagody zakoupí plíšek 22 karátového zlata vyklepaný do tloušťky křídel hladovějícího motýla a poté tento zlatý plátek nalepí na koblihy. Pročež jsou koblihy stále větší a větší a stále zlatější a zlatější. Jelikož je jasné, že zlaté koblihy potřebují čas od času na čerstvý vzduch, každý rok během svátku Thadingyut (7. měsíc barmského kalendáře) naloží místní obyvatelé čtyři koblihy na kopii královské lodě a koblihy jako součást slavnostního procesí cestují po jezeře podél břehu, od vesnice k vesnici (ve směru hodinových ručiček) a v každé vesnici zůstávají v hlavním klášteře přes noc. Zřejmě i zlaté koblihy si musí odpočinout. Pokud by se někdo nachomýtl u Inle v době výše zmíněného svátku, kromě zlatých koblih je zajisté zajímavé pozorovati závody lodí mezi místními vesnicemi, přičemž závodníci musí používat zdejší způsob veslování jednou nohou.

Phaung Daw Oo
Ano, i tyto zlaté koblihy představují pana Buddhu. Pagoda Phaung Daw Oo.

 

Šance uniknout davovým nájezdům výletníků skýtají plovoucí zahrady. Těch je totiž tolik, na tak velké ploše a propojeny tolika kilometry vodních cest, že je stále ještě možno mezi zahradami projíždět bez toho, aby byla v dohledu další loď s turisty.

Vizuálně zřejmě nejzajímavější na celém jezeře je pozorování místních rybářů, respektive způsob veslování a rybolovu. Ano, to jsou ty ikonické postavičky, které v kónických kloboucích, často ve zdejší verzi nazývané khamauk, stojí na jedné noze na vratké loďce, druhou nohou obepínají veslo a drží ho zejména pod kolenem a nártem a rukama drží proutěný koš na rybaření. Koš jest tvořen dřevěnou kostrou potaženou hustou síťovinou a nahoře má otvor. Rybář praští košem do vody, přirazí jej ke dnu a doufá, že v něm zůstane nějaká ta ryba. Pokud ano, otvorem na vrcholu koše na rybu vrhne hladový pohled a ostrým klackem či silným drátem rybu probodne. Stejně jako vesničané, i rybáři zjistili, že turisté jsou šancí dostat se jednoduše k penězům, pročež nemálo z nich začne až cirrkusově pózovat pokaždé, když se poblíž objeví loď s turisty. Ti si rybáře fotí, nadšeně výskají a poté je obdarovávají bankovkami. Jen pro zajímavost - podivné veslování je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. A pro další zajímavost - způsob veslování nohou praktikují pouze muži, zatímco ženštiny používají klasický způsob veslování oběma rukama.

Opičky na jezeře Inle
Rybářů je na jezeře Inle zvláště po ránu a k večeru spousta. Stále používají
stejný způsob rybolovu, jaký používaly generace před nimi. Jednou ze změn dnešních dnů
jsou motory, kterými si opatřili svě lodě. Změnou druhou a podstatně ohavnější je fakt, že
nemálo rybářů využívá nadšením hýkajících turistů a místo rybaření provádí na lodích
cirkusové kousky, za které jim někteří nadšení turisté platí.



30.11. 2017 čtvrtek
Ranní trh v Nyaungshwe patří k těm nejpěknějším, které jsem v Myamaru viděl. Turistů minimum, zato všemožných prodavaček, řezníků, kuchařek, mnichů, mnišek i žebráků bambilion. Potěšen tím, že ještě stále existují místa odlišná od tržišť infikovaných a zničených zmenšujícím se světěm, přiběhl jsem zpět na hotel, probudil ženštinu Kamilu a zvolal: "Zanech truchlení! Jak ti může tvůj miláček pořád psát a telefonovat, když jsi ho nechala v Česku se všemi svými vnadnými kamarádkami?"

Trh v Nyaungshwe
Ženština na trhu přímo v centru Nyaungshwe.
Paradoxně je živý a minoritami pestrý trh snad
nejméně turistické místo u jezera Inle.

 

Pravda, touto upřímnou mluvou jsem ženštinu Kamilu nepřivedl na veselé myšlenky, ale alespoň vstala a pronajatým vozem jsme odjeli do Tanggui. Což je největší a hlavní městu státu Šan, kde toho sice z pohledu návštěvníka není moc k vidění, ale je zde možno najmout si průvodce do cíle dnešního výletu, do (vizuálně) jednoho z nejzajímavějších míst celého Myanmaru. A odvážně bych řekl, že i nejzajímavějších míst celé Azie, ba i světa. Jedeme do Kakky, místa tisíce pagod. Celý komplex se nachází na území etnika Karen a kopec zastavěný pagodami se někdy nazývá Zahradou pagod. Z leteckého pohledu má Kakku tvar chodidla pana Buddhy, z pohledu obyčejného smrtelníka jde o bludiště staveb v nejrůznějším stádiu rozpadu a oprav. Téměř 2500 pagod je nalepeno jedna na druhou jako snad nikde jinde, rozhodně ne v takovém množství.

Kakku
Kakku.

Kdysi dávno na kopci nic k vidění nebylo, vesničané si sem tam uvařili čínskou polévku, případně cvrnkali kuličky do děr po krtcích, jelikož telefony ještě neexistovaly. Ve 3. století před Kristem ovšem indický král Ashoka sem poslal na výlet své misionáře, kteří se poprvé začali starat o stavbu prvních pagod. Tedy - tolik praví jedna z legend. Další větší množství stup a pagod bylo postaveno ve stejné době, kdy vznikl staroslavný Bagan, zvláště v 11. století za krále  Alaung Sithu. Ovšem největší počet staveb (tedy z těch, které přežily do dnešních dnů) pochází až ze století 17. a 18. Stupy jsou povětšinou jednoduché, na vrcholu ozdobené špicí zvanou thi, což je jakýsi kovový deštník, ke kterému jsou připevněny zvonečky, řetezy a různá cingrlátka. Na první pohled působí stupy jako homogenní masa, ovšem nemálo staveb je pokryto štukami, vytesanými tanečníky, válečníky, muzikanty a anděli, v některých výklencích se nacházejí sochy Buddhy a mezi pagodami stojí i sochy mýtických stvůr. Nejvyšší ze stup má na výšku 40 metrů, většinou jsou však podstatně nižší.

Kakku
Věžičky jsou zakončeny thi, kovovými konstrukcemi,
které za větru fungují jako zvonkohra.

 

Podívaná je to veskrze pěkná a byť význam místa je historicky vcelku nevelký, za pár hodin cesty od jezera Inle výlet rozhodně stojí.

"Mám ohromně velký močový měchýř!" holedbala se ženština Kamila večer, zatímco jsme v Nyaungshwe v hospodě (kromě piva lze zakoupit i jednoduchá levná jídla) Min Min´s čekali na příjezd nočního autobusu do Mandalay. Následně do sebe začala lít jedno pivo za druhým, což před mnohahodinovou cestou v autobusech bez toalet neshledávám zrovna geniálním nápadem. Zkušenosti starého pána se potvrdily zhruba pět minut poté, co náš autobus vyjel na desetihodinovou cestu a po zbytek noční jízdy se již ženština Kamila velkým močovým měchýřem rozhodně nechlubila.

Kakku
I největší milovníci pagod a stúp budou mít po návštěvě Kakku těchto
staveb plné zuby a prodali by i vlastní babičku, aby místo pagod
mohli na chvíli spatřit například iglú.


starší zápisky v deníku