Město s pěkným jménem La Paz (Mír) leží ve výšce zhruba 3700m nad mořem. Ač ve městě sídlí parlament, vláda i pan prezident, La Paz hlavním městem Bolívie není. Tím je Sucre, kde sídlí bolivijské legislativní orgány.

Kromě smrdících autobusů a otřískaných vozidel taxi se dá po La Pazu pohybovat i další formou hromadné dopravy - lanovkou. Což je užitečné zejména při přepravě mezi městem El Alto (v podstatě s La Pazem tvoří jednu aglomeraci) a La Pazem samotným. Lanovku postavila rakouská forma a linky nejsou značeny čísly nebo písmeny, ale barvami.

Po celé Bolívii (ale i v Peru, Ekvádoru a jiných latinskoamerických zemích) je běžné, že vedle sebe existují původní náboženství a křesťanství. Na obrázku místo v El Altu, kde se koncentrují všemožní domorodí lékaři a předpovídači budoucnosti.

Běžný je výklad budoucnosti z listů koky (převážně ženštiny zvané yatiri) oblíbený i u turistů, ale i diagnostika nejrůznějších chorob či neplodnosti.

Rituálů majících základy v pohanských dobách se samozřejmě v roli léčitelů a vizionářů objevují běžně i pánové. Obrázek z El Alto nealeko konečné lanovky. Zde se soustřeďuje mnoho desítek podobných postaviček každý den od svítání do soumraku.

"Ordinace" léčitelů a věštkyň, El Alto.

Mercado de Brujas neboli Trh čarodějnic jest pastvou pro oči zejména pro nepřipravené turisty. Bambiliony druhů prášků, vodiček, tabletek, kořínků a mastiček na zvýšení potence u mužů a chuti u žen. A samozřejmě, sušená i uzená embrya nebo mláďata lam. Trh není primárně turistická atrakce, naprosto drtivou většinu nakupujících tvoří místní.

Bolivijské rodiny zakupují lamí embrya nikoli k obědu, nýbrž aby vykonaly cha'lla (cha'lla ovšem může být provedena nejrůznějšími způsoby v jakýkoli čas, běžně i denně), tedy oběť. Oběť jest určena pro Pachamama (Matka Země), což je původně incká bohyně plodnosti a lama jest její posvátné zvíře. Embrya lam místní zakopávají pod základy svých domů, aby je ochránila a zároveň přinesla štěstí.

Západ slunce na Isla del Sol na jezeře Titicaca. V popředí hlavní město Yumani, v pozadí bolivijská pevnina.

Domorodá ženština na Ostrově Slunce. Isla de Sol leží v bolivijské části jezera Titicaca.

Na ostrově nejsou (zatím?) motorová vozidla a tak se po více jak 80 ruinách z inckých dob motají pouze pěší domorodci, turisté, lamy, osli, kozy, ovce, koně a další zvířena.

Chincana, nejzachovalejší ruiny na Ostrově Slunce.

Ostrov sám o sobě jest vyprahlý, kamenitý. Podle pověsti Inků zde přišel na svět bůh Slunce.

Isla de Sol se dá bez problémů přejít podél během pár hodin zejména díky zrekonstruovaným a udržovaným chodníkům z předkolumbovských dob.

Město Copacabana, Bolívie. Vpravo jediná bolivijská veřejná pláž (jezero Titicaca).

Momentka od jezera Titicaca. Pečivo lákavě vypadá, poněkud hůře chutná. Pokud u jezera nějaké jídlo stojí za ochutnání, pak jsou to na všechny možné způsoby připravovaní pstruzi.

Domorodkyně na tržnici ve městě Copacabana. Bolivijské ženštiny stále s oblibou nosí buřinky, byť mladší generace se spokojí s neelegatními kšiltovkami či, hrůza pohledět, chodí dokonce prostovlasé!

Vládkyně nad sametově jemnou údržbou řitních otvorů obyvatel Copacabany. Tržnice nedaleko náměstí.

Salar de Uyuni, největší solná pláň světa, má rozlohu přes 10 tisíc kilometrů čtverečních. Hexagonální solné desky jen zvýrazňují už tak zajímavé pohledy, kdy vlivem optického klamu často automobily i hory na obzoru "poletují" vzduchem.

Ač je turismus v oblasti velice rozvinutý, vzhledem k obrovské rozloze se turisté koncentrují vesměs jen u pár nejzajímavějších skal, v místech ubytování a nebo na Rybím ostrově.

Oblíbenou zastávkou jest ostrov uprostřed soli zvaný Incahuasi nebo také Isla del Pescado. V některých chvílích zde parkuje mnoho desítek automobilů, ze kterých se řítí zástupy fotografujících výletníků.

Název Incahuasi derivoval z kečujských slov "Inka" a "wasi" (dům), tedy Dům Inky. Jde o skálu porostlou desítkami až desetimetrových kaktusů, což uprostřed solné krajiny dodává místu značně pitoreskní nádech.

Kromě kečujského Incahuasi (Inkawasi) je místo označováno i jako Rybí ostrov, jelikož zdálky silueta může zejména kokou nakrmenému domorodci připomínat rybu.

Kromě kaktusů je na místě možno pozorovat zkamenělé pozůstatky korálů, jelikož Salar de Uyuni ležící nyní ve výšce 3500 metrů bylo kdysi pleistocénní jezero Ballivián.

Solné pláně ukrývají i jiný nerost, díky kterému celé Salar de Uyuni zřejmě ve své současné podobě přestane existovat. Solná krusta totiž ukrývá 50-70% světových zásob lithia.

Terénní automobily jsou dopravním prostředkem pro naprostou většinu návštěvníků. Výjimkou je pár motocyklistů, ještě méně cyklistů a šíleci, kteří jdou přes pláně pěšky.

Barevné skály jižně od Salar de Uyuni. Na obzoru vulkán Ollague.

Rudočervené skály, modré nebe Altiplana a kouřící vulkán Ollague.

Cesta vede místy mezi pozůstatky korálů, jelikož kdysi dávno, moc dávno, ba úplně nejvíc dávno (sic!) se zde nacházelo moře.

Cesta přes Salar de Uyuni je nesmírná zábava a skvostná podívaná. Asi tak prvních pět minut. Ač to z obrázku nelze moc dobře poznat, naprosto nejdůležitější částí výbavy jsou dobré sluneční brýle. Milovníci vypálených očí si brýle brát nemusí.

Vulkán Licancabur u chilských hranic. Krajina čarokrásná. Laguna Verde (Zelená laguna) v popředí je známá vysokým obsahem arseniku, síry a jiných lahůdek, což způsobuje, že ani ve výšce 4400m nezamrzá a zůstává vhodná k masochistickému koupání až do teploty mínus 21,2 stupňů pana Celsia. Při nižších teplotách by ovšem laguna zamrzla a všichni lední hokejisté ze širého okolí (tedy pan Pedro z bolivijského Uyuni a pan José z chilské Calamy) mohou počít trénovat.

Nejen hodiny jízdy přes solné pláně, ale i hodiny jízdy po nudných cestách jsou zřejmě důvodem toho, že velká část domorodých řidičů se ořere hned první den a nevystřízliví až do dne posledního.

Laguna Colorada. Borax, arsenik a plameňáci, zejména plameňák Jamesův. Pěkné barvy má laguna díky červeným sedimentům a koloniím červených řas. Bílá barva značí boraxové plochy.

Jezero leží nedaleko hranic s Chile ve výšce 4278m. Největší hloubka je pouhých 1,5m.

Gejzírové pole Sol de Maňana ve výšce 4850m. Nic, z čeho by návštěvníkovi údivem spadla čelist, ale jako příležitost k protažení stojí za návštěvu. Za návštěvu rozhodně stojí i milovníkům čichání sirných výparů.

Laguna Caňapa (tuším) s plameňáky.

Na lagunách kolem Salar de Uyuni se koncentrují plameňáci zejména v listopadu. Ovšem i v jiná roční období (obrázek pořízen v září) se vždy pár ptáků na lagunách najde.

Rozmohl se nám tu takový nešvar - nekteří intelektuálně méně nadaní turisté (osobně jsem byl svědkem zejména skupinek turistů čínských) hází na plameňáky kameny, aby ptáci vzlétli a bylo možno si pořídit selfíčko s plameňákem ve vzduchu.

Plameňáci na laguně Ramaditas.

Na lagunách je možno natrefit na tři druhy jihoamerických plameňáků - chilský, Jamesův a andský.

Znalcům samozřejmě netřeba připomínat, že maso plameňáka rozhodně není žádná delikatesa.

Samozřejmě by bylo mylné si myslet, že Bolívie není rozvinutá země, kam nezavítala civilizace.

Ikonický Kamenný strom (Árbol de Piedra) je 7 metrů vysoká skalní formace nedaleko písečných dun Siloli v Národní rezervaci Fauna Andina Eduardo Abaroa.

Rocas de Dalí, poněkud nevýrazných kamenů a skal v písku, připomínajících údajně díla známého umělce.

Vikuni, plachá zvířata s velkýma očima. Další z pohledů, kvůli kterým stojí za to se do oblasti vypravit.

Ve Valle de Rocas neboli Údolí skal je možno lézt k pěkným vyhlídkám a kochat se nevšedními, téměř leteckými pohledy.

Valle de Rocas slouží jako pastviny pro lamy. Pastorální výjevy Altiplana.

Pokud se vám zdá, že má mládě lamy levou přední nohu v sádře, tak máte stejný pocit, jako jsem měl já. Jenže já mám aspoň omluvu, jelikož jsem již několikáty den žvýkal koku.

Cementerio de Trenes neboli Hřbitově vlaků leží hned za městem Uyuni.

Vlaky odstavené na slepé koleji z dob (údajně až 19. století, ovšem nejstarší rok, který jsem našel vyražený na jedné z lokomotiv byl 1903), kdy byla v Uyuni továrna na výrobu vagónů.

Dle tvrzení mnoha průvodců za devastaci nejstarších vlaků mohou zaměstnanci železnice, kteří po privatizaci byli propuštěni bez odstupného. Ovšem ani bujná fantazie mi nepomáhá představit si, kterak by drobní Bolivijci odlamovali kola mnohatunových kolosů.

Místo bývá první nebo poslední zastávkou při výletech do Salar de Uyuni. Což znamená, že kolem deváté hodiny ráno stojí u kolejí minimálně stovka aut.

Protože nedaleké město Uyuni není zrovna městem vysokých zdí a domů s čerstvě opravenou omítkou, zdejší sprejeři používají k tréninku často odstavené vlaky.

Houpačka na Hřbitově vlaků. Užitné industriální umění.

Vlakový hřbitov skýtá výborné útočiště pro místní mládež, která se zde oddává popíjení alkoholu a vzájemnému osahávání.

To, co by optimista nazval sedlem, nasadil na koně můj indiánský průvodce až poslední den poté, co mi kůň Okurka několik dní holým hřbetem (bez sedla) sadistickým způsobem masíroval třísla, stehna a řitní otvor. Žádná legrace.

Arabské hřebce a jejich ladnou jízdu jistě už viděl kdekdo. Ovšem příšerné herky bolivijského venkova, to je teprve něco. Zejména tehdy, když se jmenují Okurka a Brambora. Na obrázku intelektuální pohled Okurky.

Málokdo zná jména Harry Alonzo Longabaugh a Robert LeRoy Parker. Ale kdo nezná jména Sundance Kid a Butch Cassidy (ano, i Paul Newman a Robert Redford a samozřejmě Raindrops Keep Fallin' on My Head, jak jinak), je u mne jen červotoč v pilíři kultury lidstva. Desperáti a bandité, před nimiž se třásla nejedna ženština chtíčem a nejeden muž strachem. Legendy nejlegendovatější, hrdinové mých dětských a nyní i stařeckých snů. I když byl slavný film natáčen převážně v Mexiku, je Tupiza a její okoli s proslulými bandity navždy spojena.

Ač poslední skutečně potvrzené zprávy o životě obou pánů (nemyslím teď herce) pocházejí z roku 1907 od cínových dolů v Bolívii (prý měli hlídat mzdy horníků), legenda končí nedaleko Tupizy. Po jedné z krádeží se prý oba bandité v nedalekém San Vincente dostali do přestřelky, která skončila tím, že Butch ulevil zraněnému Sundance Kidovi ranou mezi oči a poté si sám prostřelil hlavu. Důkazy ovšem nejsou žádné a v roce 2014 zesnulý forenzní antropolog Clyde Snow zjistil, že v hrobě udaném jako hrob banditů leží kostra německého horníka Gustava Zimmera.

Do bolivijské Tupizy se jezdí převážně ze dvou důvodů. Prvním je návštěva Salar de Uyuni, což je dobrý nápad. Účastník se totiž vyhne jízdě v konvoji se stovkami jiných, jako je tomu v případě výletu na Salar z města Uyuni. Druhým důvodem návštěvy Tupizy je okolní krajina.

Západ slunce bývá krátký a barvy intenzivní. A po horkém dni následují mrazivé noci.

Krásná krajina kolem Tupizy a úplně autentický domorodec s batohem z Číny. Kaňony, vyschlá i plná koryta řek, skály nejrůznějších barev, které zejména večer dostávají hutnou sytost. Kaktusy, potoky, skalní brány, vesničky s polorozpadlými domy z nepálených cihel. To vše se dá v okolí Tupizy absolvovat na koni.

Romantika? Ale kdeže. Ve dne horko, pálící slunce, v noci třeskutá zima (zejména, když zafouká vítr) a řiť po několik dnů týraná kostnatým hřbetem koně jménem Okurka. U řeky Río San Juan del Oro.

Pestrobarevný čínský batoh mého indiánského průvodce má zřejmě odradit případné strojvůdce, aby srazili ubohého výletníka z daleké Evropy.

Krajina kolem Tupizy je rozhodně hezčí než zbídačené herky.