Březen 2003

1.3. 2003 sobota
Jel jsem s paní učitelkou tramvají. Přistoupil revizor a chtěl, abysme zaplatili pokutu. Jako obvykle jsem mu dal neplatnou občanku, ale ta odporná sfině začala povykovat, že to teda ne, žádnou občanku on nechce, že máme zaplatit a to hned a tak podobně.
A taky ječel: "Vás já znám! Vy už u nás máte vroubek! Vy už u nás máte záznam! Vás já znám!". 
No, měl pravdu.
Paní učitelka začala vytahovat z peněženky peníze, načež jsem ji děsně seřval, ať se neopováží platit a potom jsem se dohadoval s panem revizorem. Ten slevil a že stačí, když se složíme na jednu pokutu, potom slevil, že si opíše obě občanky, potom jedna paní začala povykovat, že revizoři jsou mizerové a nekontrolují bezdomovce, to už revizor slevil jen na mojí občanku, tu jsem mu samozřejmě dal a bylo.
Jo a o zhruba deset minut později jsme jeli zase v tramvaji a přistoupil ten samý revizor, ale měl ze mě strach, mávnul rukou a utekl. Chtěl jsem běžet za ním a udat se, že jedu načerno, ale paní učitelka začala sípat, že ze mě dostane infarkt a tak jsem nikam neběžel.

2.3. 2003 neděle
Volala známá pražská fotografka Pavla, která má mládě a tak jezdí s kočárkem a volá mi.
Jelikož jsem si pořídil nedávno nový telefon a ten disponuje mimo jiné i záznamníkem, zvuk zaznamenává, tak jsem si část hovoru nahrál a ta část zní takto:

"Ty vole, já mám kozy, že musím kojit vleže. Když nekojím vleže, tak mi stříká mlíko tak... hele, teď tu projel hovnocuc... tak mi stříká mlíko tak, že se malá dusí. Jo a taky jsem byla u doktora, já chtěla aby mi ji zašil, protože rodit už nechci, ty vole, víš co to je, tahat se s tím a pak to ještě vysrat? Ty vole, zase tu projel hovnocuc."

To je přepis monologu čerstvé matky, fotografky Pavly. Celkem ten hovor trval asi hodinu, to jsem se panečku zase dověděl věcí o malých dětech. Například ... víte o tom, že se děti rodí bez zubů? Já už jo. Doteď jsem si myslel, že se rodí normálně se zubama, akorát mají zuby mléčné. Jenomže prý ne, prý se rodí bez zubů.
Musím se zeptat Howadoora, ten dělá děti jak na běžícím pásu, ten bude vědět, jestli se děti rodí se zuby nebo bez nich.

3.3. 2003 pondělí
Včera jsme kupodivu vyhráli, dokonce jsme nehráli ani nějak extra blbě. I já jsem hrál. Extra blbě, jelikož jsem byl odsunut na místo obránce, kde se v plné nahotě projeví, že neumím bruslit, jsem líný a tak podobně. 
Ostatně výřez ze zápisu z utkání: "Netradiční obsazení Chocha na post obránce přineslo překvapení - díky své váze byl ještě pomalejší, než obvykle".
Potom v zápisu následují zmínky o ostatních, jak hráli skvěle.

PFK dnes byla v práci celý den nenalíčená, pročež jsem propadal značnému zoufalství a znechucení, svět byl náhle šedý, odporný a slizce hnusný.

Spolubydlící Arnošt se vrátil do bytu kolem půlnoci, značně přiopilý, nasadil si na hlavu horolezeckou helmu, jelikož je horolezec a začal pobíhat po bytě, v jedné ruce pivo a v druhé horolezecké lano. Pošuk.

Pan Howadoor se na svých návštěvách Nepálu nakazil jakýmsi virem buddhismu, pořád zenuje a tak podobně. I zatoužil jsem být také mocně vybaven informacemi, abych mohl zenovat, třeba dostanu v práci přidáno. Počal jsem studovat encyklopedii buddhismu, abych si udělal jasno aspoň v základních pojmech. Ovšem chyba lávky! Encyklopedie se hemží příšernými názvy naprosto nezapamatovatelnými, příšerně hnusnými, dlouhými, blbě vyslovitelnými, ba i blbě přečíst se dají.

pabbadždža
pabhákáríbhúmi
upašántakléša
vimalakírtinirdéšasútra
karunápundaríkasútra
kurwadrátnakwadráttojealebordel

Pěkně blbé co? To víte, Howadoor.

4.3. 2003 úterý
Docela by mě zajímalo, co je to marguja. Marguja se to nazývá pravděpodobně ve francouzštině, jak se to píše nevím. Je to taková přerostlá ještěrka, někdy i přes 30cm na délku, je hodně rychlá a na rozdíl od zdejších ještěrek nešoupe břuch po zemi, když leze. Marguja je vztyčená na předních nohách furt čučí, co se kde děje a když to zjistí, tak zdrhne. Například když jsem ji trefil šutrem. Marguja se vyskytovala na celé mé loňské dovoloné - od Senegalu až po Ghanu. Marguja si libuje v běhání po zdech, je jí úplně jedno jestli hlavou dolů, nahoru či kamkoli. 

Samečci jsou barevnější. Někdy. Jinak marguja mění barvu podle prostředí, kde se vyskytuje. V oblastech s rudým prachem je načervenalá, v oblastech se žlutým prachem nažloutlá a mám pocit, že je schopná nahodit i barvu zdi, po které leze. Nevím, jestli je schopná měnit barvu jako chameleón, nebo se jen jedná o různě zbarvené jedince v různých oblastech.
Někteří vyčůraní černoši marguji chytají a prodávají za velké peníze debilním bělochům s tím, že jde o malé krokodýly.
A já nevím, co to ta marguja vlastně je.

5.3. 2003 středa
Jelikož do výplaty zbývá zhruba týden, období hladu dosahuje vrcholu. Ze samého zoufalství jsem dokonce i otevřel lednici, jestli tam něco nebude. Jindy do lednice nelezu, jelikož vím, že tam stejně nic není. A tak jsem tentokrát otevřel lednici a hle! Vzadu, v rohu, zastrčen na tmavém místě... kus masa ležel. Zmrzlý. Naštěstí bez datumu spotřeby či uložení, takže jsem se zaradoval, maso vytáhnul a jal se jej vařit. Po chvíli zmizela šedá barva z povrchu a když jsem odstranil i nažloutlou pěnu, vypadalo maso docela dobře, jen trochu nahořklé bylo.

Večer jsem jel do Kralup na hokej. Remíza to byla. Už vím, že správný hokejista nemá žrát šedé maso se žlutou pěnou.

Když jsem před půlnocí odcházel nebo lépe řečeno potácel se z nemocnice s vypumpovaným žaludkem, uvažoval jsem o tom, že se stanu vegetariánem.

A víte, co zvracíte, když sežerete šedé maso se žlutou pěnou? Bílou kaši.

Zápis našeho kapitána ze včerejšího zápasu v Kralupech:

"To co Chocho předvedl, to bylo vskutku komické. Já jsem se tomu celou noc smál a nemohl jsem usnout. Nejdřív nás díky němu nastoupilo 8 místo 9 proti 15 hráčům soupeře. Po 15 minutách jsem byl docela nervózní, jestli Chocho ještě vůbec přijde nebo už ne. Když jsem ho pak viděl, jak se během hry drží mantinelu a dělá krok dopředu a krok dozadu, aby se rozbruslil, přitom se už čtvrthodiny hrálo a nás bylo na ledě šest, tak jsme myslel, že omdlím. V obličeji vypadal, jak pět minut před smrtí a ty pohyby co předváděl, to by nezvládl ani Chaplin. Nejlepší bylo, jak při zápase v jednu chvíli nadskočil nad přihraným pukem a pak si sedl na prdel. 

Takže jsem měl včera pocit, že jsme hráli v 8 proti 15. A pak se divíte, že jsem vzteklej a protivnej. Že jsme neprohráli, ale jen remizovali to je snad zázrak. Já mám fakt dost. Dneska jdu k zubaři a budu se celou dobu chechtat, protože furt vidím ten Chochům zoufalej pohled, kterej vyjadřoval dotaz, jako jestli má umřít hned nebo až za chvíli." 

A vůbec.

6.3. 2003 čtvrtek

Nedávno jsem měl rozhovor s Egim.

Já: PFK je fakt nechutná, teď se na mě například podívala, děsné.

egi : Predstavuji si ji asi jako tady moji "zdenicku", takova asimetricka baba (asi metr na vysku, asi metr na sirku, asi metrak vazi), specificky dotazy: "pise mi to stisknete F10, co mam delat?"

Já  A co ji radíš?

egi : stisknete F10

Já  Jsi vůl, máš jí odkázat na F8. Nebo Ctrl Alt Delete nebo tak něco.

egi : Dalsi vec -  ptal jsem se ji, jestli   restartovala pocitac. rekla, ze mysli, ze jo. Pravil jsem "myslet znamena hovno vedet" a svihl telefonem  zavolala znova a prej takovy reci nemusi poslouchat tak jsem ji rekl, ze nemusi, a prastil s tim znova.

Já  Měl jsi jí říct ještě něco jako "jste ošklivá" nebo tak něco.

egi:  To by bylo moc slov na jednu zdenicku, to by   mohla zase ochoret, vona je imrvere marod, naposledy se flakala v jakymsi zarizeni, co se menuje "centrum bolesti", to by ses posral

Já:  Buď rád. Já bych PFK taky poslal do centra   bolesti, pokud už ne rovnou do márnice.

egi: Mam ti sehnat adresu? Nebo ju posli do bohnic, tam by se to dalo domluvit, tam mam protekci, jelikoz diky systemu byvale firmy tam skoncilo nekolik pacientu

Já   Bohnice berou blázny, ne idioty.

egi : I idioty, pokud jim rupne v guli . Jenom aby to nedopadlo jako dalsi bejvali zakaznici

Já : Co dopadlo?

egi: Na letisti zacal vedouci pri instalaci naseho  systemu po dvaceti letech kourit ,  na VSE se nejdriv zastrelil vedouci menzy   pak skoncila ta baba v Bohnicich

Já: Co děláte za systém? To si u vás objednali Bohnice a hrobaři?

egi: To byly systemy na automatizovany objednavani v jidelnach. A nejlepsi byla ONNMNM, nemocnice Novy Mesto na Morave, tam byl zkusebni provoz, prijel tam nas tehdejsi sef, udelal upgrade a odjel. hodinu na to si sefkuchar napsal vydejku, nafasoval si ve skladu provaz a obesil se na pracovisti.

Já: Nechceš vymyslet nějaký systém pro pitchu Frau Kozel?

egi: Objednejte si system Kredit od firmy Anete, to je spolehlivy

Já: Fuuuuj, zase se na mě podívala.

egi : Kdyz bude dost odolna a nepicne se z toho rovnou, v nejhorsim bidne pojde hlady, protoze ji to stejne neda nazrat

Já  Ona nežere, ona doplňuje energii, žerou jen lidi.

egi: S kreditem nedoplni. Za ty tri roky maji jeste spoustu vylepsenych verzi
A hlavne tam nedavej odkaz  na www.anete.com

Tak, tady to máte, milí čtenáři Chochovin - http://www.anete.com

7.3. 2002 pátek
Jest pátek, to je den, kdy vstávám tak v osm hodin a říkám si: "Nu hle, víkend přede mnou, slunce svítí, to zas bude nádherně zabitý čas." 
A poté jen tak ležím a civím do stropu a ještě si pravím: "Do práce dnes nebudu spěchat, mám tam být až v devět, tak tedy v osm vstanu, v půl deváté vyjedu, ve třičtvrtě vyřídím případné revizory a v devět si v práci uvařím čaj."
Následně usínám.
Probouzím se ve čtvrt na devět, zjišťuji, že nic nestíhám, přerážím se o hokejku, která se válí na zemi, palcem bolestivě nakopávám práh u dveří, který se tam válí jako hokejka a prchám do koupelny. V koupelně zjišťuji, že nevím, co jsem chtěl a prchám zpět. Nahazuji na sebe oblečení, protože jezdit tramvají nahý mi přijde značně blbé. Poté si vzpomenu, že v koupelně jsem se chtěl umýt a tak prchám zpět do koupelny. Tam strkám makovici pod proud studené vody, značně nešikovně, takže vzápětí prchám převléci si úplně mokrou košili.
V půl deváté naskakuji do tramvaje a odmítám platit revizorovi s odůvodněním, že dnes na něj fakt nemám čas ani náladu a že to vyřídíme jindy, beztak mě chytne každou chvíli, že ano.
Vybíhám z tramvaje, řidiči troubí a brzdí, já prchám a prchám, rozrážím davy turistů a v 8.59 dobíhám do práce.
Takové je skoro každé páteční ráno. Vyjímkou jsou pouze ta páteční rána, kdy do práce včas  doběhnout nestačím.
Odpoledne už je pohodové. S revizorem už si přátelsky popovídám, omluvím se mu za ranní nevrlost a on mi na oplátku dá další papírek, že jsem lump, mizera a mám jít zaplatit asi milion peněz na pokutách.

Večer přijela do Prahy matka, zakoupila si pizzu, řekla, že jsem hrozně vychovaný a odjela na východ.
Já odjel na západ.
V autobusu se mnou seděl bývalý spolužák z gymplu, nyní jakýsi právník u děsně skvělé společnosti Ernst and Young, a smrdělo mu z pusy.
Zakecal jsem se s ním, takže jsem si koupil správnou jízdenku a neošidil dopravce, což Venca smutně okomentoval: "Stárneš hochu, stárneš."


8.3. 2002 sobota
Všechno. Prostě jsem matce snědl z lednice i špajzu úplně všechno. Ta se bude divit, až přijede z dovolené.
Co jsem dělal dopoledne, v poledne, odpoledne a v noci, to je strašně tajné. Kdyby se to provalilo, tak asi opravdu skončím v blázinci.


9.3. 2002 neděle
Je mi blbě z toho, co jsem včera všechno snědl. Ale daleko víc je mi blbě z toho, co jsem páchal včerejší den a dnešní noc až do rána.


10.3. 2002 pondělí
"Tady Kobra, tady Kobra!"
V davu lidí na rušné pražské ulici stojí agent. Zvednutý límec mu kryje větrem ošlehanou tvář a krátké červené kalhoty ze second handu odhalují chlupaté kotníky.

"Tady Zmije tady Zmije!", chraptí agentovi do sluchátka.

"Kobra akce, Kobra akce!"

Agent ráznými kroky křižuje ulici a zezadu se blíží k jiné postavě, skrývající jakési letáky. Marně.
Agent se nepozorovaně přiblížil, rukou sahá do kapsy a tasí.

"Co to děláte! Tohle nesmíte!", vříská agent a mává zločinci před očima zaměstnaneckou průkazkou, kterou bleskurychle vytasil.

"Co...co...co?", klepe se vyděšený zločinec a zoufale couvá.

"Podle vyhlášky tady žádné letáky nesmíte rozdávat!", huláká státní zaměstnanec.

Zločinec pochopil a počal se smát.

"Vodprejskni!", mává zločinec rukou a agent schlíple couvá.

"Tady Kobra tady Kobra, zločinec polapen, avšak unikl!", brečí Bárt.

Tak to je práce kolegy Bárta. Bárt kontroluje. Všechno možné kontroluje. Všichni se mu smějí, protože Bárt nemůže dělat vůbec nic. Například výše popsaná dramatická scénka jest stále se opakující situace, kdy Bárt lapá roznašeče letáků, kterými se zvou cizinci na koncerty nevalné úrovně. A toto rozdávání letáků je zakázáno. Bárt se vždy rozohňuje a pravívá: "Já jim ukážu! my jim ukážeme! My jim to zatrhneme!"

Směji se mu a ptám se, jak jim to hodlají zatrhnout.

"No zatrhneme! Pokutu jim dáme! Až dvěstě tisíc jim napaříme!", volá Bárt.

"Hehehe", volám já.

"Vyhostíme je! Půjdeme s policisty a s cizineckou policií! Pozavíráme je! Koncesi zrušíme! pokutu napaříme!", mává Bárt rukama a rozdavači letáků se mu smějí a různé letáky mu potměšile nabízejí.

Pokud tedy nemáte co dělat, natiskněte si letáky na různé akce jako například "Babička má narozeniny" nebo "Bárt na hrad" nebo tak něco a potom je rozdávejte. Zanedlouho přiběhne Bárt a bude šeptat: "Tady Kobra tady Kobra! Akce!"
11.3. 2002 úterý

Čtu jako ďas. Čtu ráno, v poledne i večer. Ráno začátek novin, v poledne prostředek a večer reklamní letáky, co vždy někdo nahází ke dveřím.
Knihovnice Alena by určitě řekla, že jsem blbec, protože nečtu Ludvíčka Vaculíka. Jenže Alena mi to řekne až později, nyní se snaží, abych dopsal zápisky z Afriky.
Noviny jsou jediné čtivo, které jakž takž zvládám. 
Tak jsem aspoň vyfotil knihovnu u mě v kanceláři. Je to knihovna v krabicích od banánů a já sedím vedle a čtu noviny.

Kolegyně PFK zareagovala na skoro jarní slunce a pořídila si sluneční brýle. Vypadá jak svraštělá kožená koule s odbarvenou parukou a s dvěma černými lívanci na místě očí.
Fujtajxl, to je humus.

12.3. 2003 středa
"Zabiju tě!", vříská nepříčetně Howadoor. Howadoor je krkavčí otec a učí svoje děcko Pandoru malovat.
"Co má ta čmáranice znamenat? Kde máš perspektivu? Kde výraz? Co to je sakra?", mává Howadoor děcko před obličejem.
Děcko začíná natahovat a pěstičkou si utírá slzičky.
Nic nedbá krkavčí otec Howadoor: "Tak co to je, taková patlanice? Budou ti čtyři roky, máš mít po mně talent na malování a ty načmáráš tohle! Tak cos to namalovala, co je to za patlanici?"
"Uáááá!", vřeští děcko.
"Tak co to je?"
"Uáááá, to je tatínek, namalovala jsem tatínka!", vyráží ze sebe Pandorka.

13.3. 2003 čtvrtek
Další den donutil Howadoor svoji dcerku Pandoru, aby namalovala maminku Blabli.
Když je dílo hotovo, mává Howadoor listem papíru a na Blabli volá: "Podívej se na to! Podívej se, jak vypadáš! Jako díže! Hranatá díže!"

14.3. 2003 pátek
"Ne, tentokrát se svlíkat nebudu!", povídal Fery a cpal do košíku šest lahví rumu a basu piv.
Fery je Slovák. Z Popradu. A jezdím s ním na kulturní akce do Brna. U brněnské přehrady se objedná chalupa a všichni tam popíjejí, konverzují a Fery se svléká, tančí a poté padá v záchvatech opilosti.

Když jsme dojeli večer na chatu, řádila tam slovenská Legie zkázy. Legie zkázy je výprava, která ve jménu mezinárodní družby pašuje přes slovensko-české hranice litry a litry alkoholu a poté ve stylu uragánu kosí ideály, vědomí a těla.
Zanedlouho dorazila na chatu záchranka kvůli první otravě alkoholem.
Potom už nevím, ale Fery se asi fakt nesvléknul.

15.3. 2003 sobota
"Poďme piť!".
A išli. Všeci.
A Fery hrál flašku. Například s paní učitelkou či Koláčem, členem Legie zkázy. Koláč je zajímavý tím, že všude spí a do bradavek si sám narval piersing v podobě kroužků od klíčů.
Koláč také miluje různé miny, bomby, třaskaviny všeho druhu a hlavně miluje tanky. Zničehonic se probral ze spánku, vypil deci rumu dle staré české pověsti ("Lomikare Lomikare, do roka a do dna") a vyprsknul:
"Jaj, taký sovietsky tank, to je dačo!"
"Čo?", otázal jsem se.
"Čo čo?"
"No čo?", pokračovala intelektuální debata.
"Taký sovietský tank vydá za desať afrických!"
"Nezbláznil ses?", zjišťuji.
Následně se mi dostává informace, že i starý německý tank vydá za deset afrických, Koláč pije další deci rumu a opět usíná.
Fery pořád nemohl prohrát a svléknout se a tak se prostě svlékl jen tak, jak on to Fery dělává.
Večer došel rum. Tedy... asi nedošel, ale osmá láhev prostě někam zmizela.
Telefonuji spoustě lidí, ale nevím komu a co.
Legionář Mies mává nad hlavou podprsenkou, někdo jiný trenkami, legionář Laco flaškou fernetu a taky se uprostřed místnosti objevuje popelnice.
Přemlouvám jednoho občana, aby přivezl svou dceru, jelikož je hezká, má černé vlasy a občan mi praví, jestli jsem se nezbláznil. Tak si dávám rum a potom nevím. Nějací opilci si pletou šampón s mobilním telefonem a tak podobně.


16.3. 2003 neděle
Fery se oblékl.
Jedeme do Prahy a v autě ještě jedna ženština. Fery ji přemlouvá, ať onanuje. Ženština praví, že ne a když ano, tak jen vibračním telefonem. Tak ji prozváním, ale ženština praví, že ji to jen lechtá. A tak se nic neděje. Jedeme, jíme bagety a tak.
Večer jdu na hokej a nejsem za hvězdu, naopak se mi smějí, že jsem hovado a další nepěkné výrazy používají, jelikož jsem jim prý včera v noci opilý telefonoval a pouštěl do telefonu nějaké písně.
Nicméně jsme zvítězili.
V bytě nacházím jednu botu spolubydlícího Arnošta. Poté druhou botu. Následuje pantofle na gauči. Druhou pantofli nenachází, ale nacházím několik prázdných lahví od piva.

17.3. 2003 pondělí
Zlý je dnešní den. Podle fotek zjišťuji, že na víkendové akci bylo nejméně pět fotoaparátů, jedna kamera a také dost alkoholu.
Náladu mi spravuje jen focení v práci, jelikož jsem fotil tři neošklivé ženštiny a jedna pravila, že nikoho nemá a že půjdeme na večeři. Já jsem pravil, že na večeři nepůjdu, protože jsem utratil peníze za oběd. Ženština se zasmála, ale já pravil, že to není vtip a bylo.
Tak.

18.3.2003 úterý
Jel jsem do Žatce, jelikož nejsem Pražák a dopisy mi chodí do Žatce. A co kdyby byly v dopise peníze nebo návod, jak se zbavit pitchy Frau Kozel, že ano.
S matkou jsem se tentokrát pohádal během pár minut, jak my už to s matkou děláváme. Jelikož povídala, že jsem ji nepopřál k narozeninám a jaké je to hnusné, nezdvořilé a tak podobně. Ba ani kytku či hrocha, který proskakuje obručí jsem jí nekoupil! Pravil jsem, že hroch je hrozně nepraktický a proto jí nepopřeju, beztak to tak nedělám, narozeniny jsou záležitost veskrze blbá, o ničem, ukájení vlastního ega je to, jak my studenti pravíváme.
Načež jsem vyrazil na poštu převzít dopisy a matka šla se mnou a pořád říkala, že je to hrozné, jakéže jsem hovädzo, že nepřeji k narozeninám, že aspoň pohled bych mohl napsat a celou cestu takto povídala a já jsem nepovídal, já jsem přemýšlel, co budu mít k večeři, jestli hovězí konzervu s kečupem a cibulkou, nebo si cibulku nechám až na další den, jaképak rozmazlování.

Na poště byl dopis úplně k ničemu a tak už to mám za dnešek dva dopisy k ničemu. Další dopis k ničemu je ze Senegalu, je psaný tak, že ho nepřečtu a i kdybych přečetl, tak je mi to k ničemu, je totiž psaný anglicky či francouzsky a já jsem jazykově nejen nevzdělán, ale i neskutečně tupý.
A aby toho nebylo málo, tak jsem dostal ze Senegalu ještě dva pohledy, ty už nepřečtu vůbec, ale aspoň jsou na nich obrázky, byť jen obrázky jakési divné, nikoli jídla či jiných věcí, stojících za jakousi formu orgasmu.


19.3. 2003 středa
Stává se ze mě flegmatický asociál. Píšu tyhle sprosté zhovadilosti a přitom vím, že jen ode mě z práce to čte minimálně osm lidí, jako by archivářky, personalistky, právníci či kontroloři neměli co jiného na práci. A až se to provalí, tak mě vyrazí a mně je to fuk.
Jsem nerudný a nedělám nic kromě požírání veškerých poživatin i nepoživatin, na které natrefím. Výsledkem je to, že se mě lidi začínají bát a obcházejí mě obloukem, ovšem má to i negativní stránku a tou je to, že jsem tlustý jak prase, tlustější než obvykle. Během dvou měsíců jsem přibral čtvrt metráku, tedy 25 kilo a jsem tak líný tahat ty tuny sádla, že už se ani nevyhýbám revizorům, nýbrž jdu vždy rovnou a tak ztratím spoustu času, ono jim to totiž hrozně dlouho trvá, než mi řeknou, že patřím oběsit a upálit a než mi vypíšou pokutu, nebo co to vlastně vypisují, já ani nevím, beztak to nečtu.
Už jsem nikam nevypadnul aspoň na víkend celé věky, pořád všude kolem samí lidi, hrůza je to, nevolnost přichází a křečové žíly naskakují.
Dokonce jsem už uvažoval a to úplně vážně, že prchnu kamsi na Sibiř a postavím si srub a kolem udělám vodní příkop a zeď a palisády zroubím a vše ostnatým drátem obeženu, potok zavedu, aby se bažina udělala a vše pocukruji nášlapnými minami a bude klid.
A ještě si vycvičím hlídací medvědy, sem tam některého sežeru, prostě mi bude fajn, žádný revizor, žádní lidi a hlavně žádní turisti. A Chochoviny tam nebudu muset psát.
Večer jsem byl na hokeji. Na hokeji se dá dělat strašná spousta debilit. Například lehnout si do střely, to je vám náramná legrace. To vidíte, že někdo střílí a tak si tedy lehnete a říkáte si ejchuchu, já mám tolik chráničů a tak se mi nic nestane, jenomže najednou si neříkáte ejchuchu, jelikož na vás letí puk a chráničů je zoufale málo, například na xichtu žádné chrániče nemám a na krku taky ne a puk letí a chvíli máte pocit, že vás trefí do držky a chvíli, že do krku a pak vás napadne spásná myšlenky a vystrčíte proti puku ruce. Jenomže ouha, strkat ruce, to se musí umět, například je blbost strkat tam ruce spodní částí zápěstí vpřed. No jo, jenže ono není moc času se poradit a rozmyslet a tak teď nosím hodinky na druhé ruce, na levé nosím smradlavý elastický obvaz a žíly chvíli lezly  z ruky ven.
Tak to má být, jen ať se podívají, jak je tu hnusně.
Tak tak, flegmatický asociál se ze mě stává. Až začnu dávat přednost onanii před souloží, tak to bude dokonalé.

20.3. 2003 čtvrtek
Včera jsem vylepil na dveře sekretářky komunistů, kteří sídlí o pár místností dále ode mě, nápis:
"Vážená paní, buď přestaňte smrdět jako kupa hoven, nebo se nepohybujte mezi lidmi."

Paní sekretářka totiž páchne skutečně odpudivě, smradem třeskutým, fyzicky hmatatelným, je to něco příšerného, je to horší smrad, než když jsem kdysi klackem píchl do chcíplé kočky a té vyletěla střívka.
Bezpečně se pozná, kde se ona osoba vyskytovala, protože v těch místnostech nebo chodbách zůstává strašný smrad ještě dlouhé hodiny po jejím odchodu a to vůbec nepřeháním.
Tak tedy uvidím, jestli se má rada setká s úspěchem a vše bude vonět po fialkách.

21.3. 2003 pátek
Je zima, fialky asi ještě nerostou. Soudím tak dle toho, že papír ze dveří komunistické sekretářky zmizel a i když jsem ji dnes nezahlédl, smradlavá chodba jasně signalizovala, že zde ta pitcha prošla.

Večer jsem ujel z Prahy a jel jsem do Tábora. A tam do cukrárny, jelikož nejsem žádný pijan a tak navštěvuji cukrárny.
V cukrárně seděly dvě učitelky a nahlas rozprávěly a tak do cukrárny asi přestanu chodit a stanu se pijanem.

22.3. 2003 sobota
Na čundrslevu jsem jel zpátky do Prahy a spal. Ó , to vám byla zábava. Večer jsem se najedl a zase spal. Ó ó ó!
Zdálo se mi o tom, jak prchám před dvěma ženštinami. Ty ženštiny jsou moje známé a bydlí v malém bytě velikosti jedna plus prťavá kuchyňka, to celé pospolu, dveřmi či přepážkou nerozděleno.
Jedna z ženštin je nymfomanka a vždy se směje, zatímco ta druhá se nesměje a vždy zoufale praví, žmoulaje si kruhy pod očima: "To jsem se dnes zase nevyspala."
Ony ty dvě ženštiny totiž sdílí jedno lože, ovšem díky nymfomance vypadá situace většinou tak, že na jedné straně lože si zoufá ženština nenymfomantická a na druhé straně lože výská ženština druhá, obložena nejčastěji třemi pány, kteří výskají také.
Ale abych se vrátil k mému snu. Ženštiny mě naháněly a já běžel, což obvykle nedělám. Nakonec jsem ženštinám unikl ve spleti nočních uliček a vzápětí vběhl pod tramvaj. Jak jsem tak ležel pod koly tramvaje, vystoupil tramvaják, kopnul do mně a pravil: "Já chci mít plat jako řidič autobusu!" a potom odjel a přijelo nákladní auto a přejelo mě také. Následně jsem se probudil, jelikož mi zapípal mobil a psala matka: "Máš tu dopis od revizorů, přijeď si pro něj."
Abych to upřesnil... ty dvě ženštiny a zpráva od matky, to jest holá realita, nikoli sen.

23.3. 2003 neděle
Večer na tréninku pan trenér písknul a pravil, že stojím tam, kde stát nemám a jezdím tam, kam jezdit nemám a že jsem úplný magor a ignorant a všichni se mi smáli a potom pan trenér zase písknul a zase se rozehrálo a potom opět písknul a jen nevěřícně kroutil hlavou a díval se na mě a myslel si asi něco nepěkného. 
A když jsem jel na brankaře a vymýšlel nějaký efektní gól, který mu vsítím, tak už zdálky jsem slyšel, jak se pod maskou brankař směje, on to tak dělává běžně, protože ví, že bych měl problémy trefit stodolu, natož jeho bránu.
A zítra jedeme do Kralup, hrát tam jedeme a já tuším, že to nedopadne dobře, jelikož jsme tam tudlenc prohráli 0:12 a já si šáhnul na puk, jenom když jsem ho vyšťouchával z brány.

24.3. 2003 pondělí
Končím s anketou, která opět jen potvrzuje, že čtenáři Chochovin jsou perverzní čuňata, protože jejich největším přáním je vidět vášnivý polibek Howadoora a mé kolegyně pitchy Frau Kozel. Ono je nechutné vidět tyto jedince i osamoceně, ovšem společně, to je síla, to je maso, to je žrádlo, to je nářez, uf uf uf.
Jen divný Palun mi zase napíše, že blbec jsem já, že pitcha Frau Kozel je jeho tajný sen, on to totiž píše každou chvíli, naposled mi zaslal mejla:
"Pitchu Frau Kozel omrdat!"
A abych nezapomněl, pitcha Frau Kozel má asi dovolenou, jelikož zde není a na stole mi leží lístek "Prosím tě, zalej mi kytičky."
Ona osoba má totiž v kanclu nějaké rostliny a já se o ně zřejmě mám starat. Tak jsem se postaral, polil jsem je vodou, co mi zbyla ve fofrkonvi, když jsem si zalil čaj. Doufám, že kytičkám vařící voda nějak moc nevadí.
No a taky jsem vyhlásil novou anketu. O nejpříšernější či nejúchylnější web. Protože Chochoviny nehodlám propagovat za každou cenu, vybral jsem jiných pět kandidátů. 
Kandidát číslo jedna: 
Jde o známé sebeukájení zhrzených postižin, kterým vadí, pokud se ženština namaluje s prsy malými, jelikož to prý způsobuje těžké psychické poruchy spousty žen a pokud se prsa namalují velká, tak za tím stojí spiknutí šovinistických hovad. Ano, jde o www.feminismus.cz. 

Kandidát číslo dvě: Stránky neméně úchylné, stejně zábavné, račte posoudit. Panebože. www.osud.cz

Kandidát číslo tři: Můj tajný favorit. Něco takové se opravdu jen tak nevidí. Známého Juru a jeho životní dílo můžete posoudit na jeho Reportérovi

A máme tu čtyřku. Na 1a8 se dovíte skvosty, jako například, že "Filip Drkal nacpal igelitový sáček do zásuvky z 230V a 10A" nebo "V anketě "Kdo je chytřejší-Jiří Daněk, nebo Věra Šiljajevová?" zvítězila o 4 hlasy Věra."

Kandidát pátý: Něco ze zahraničního webu. Děti mívají různé koníčky. Například... Amie Ritchie, kouzelná holčička, jejímž koníčkem je vycpávání zvířátek, nejlépe domácích mazlíčků. Možnost koupě přes internet? Není problém. A co takhle podpora od rodiny? No jistě, rodina pro Amie střílí veverky. A na stránkách vám Amie poradí, jak správně vycpat kočku, veverku či krysu.

Tak.

25.3. 2002 úterý
Góóóól! Fanynky křepčí, vzduchem létají konfety a rozličná blýskátka a my se radujeme a všelijak slavíme, jelikož vedeme 5:4.

Mno... ta fanynka byla jedna, stará, tlustá, v zelené bundě a fandila soupeři. Vzduchem létaly pouze výrazy "boha jeho" a "do piči", protože náš třetí útok tvořili východní Slováci a zápas jsme i přes výše zmíněné vedení prohráli 5:11.

26.3. 2003 středa
Hm, pitcha Frau Kozel má pořád dovolenou a já se jí pořád starám o kytky. Dvě asi chcípnou. A co ta třetí? Ta už chcípla.
Původně jsem myslel, že je v pořádku, že má červené listy, ale potom jsem stejnou kytku viděl u jiné kolegyně a ta kytka měla listy zelené. No a když se dnes červená změnila v žlutohnědou, je vše jasné.
Jest skoro duben a pořád nevím, kam pojedu na dovolenou. Že by Sajany v létě? Nebo Turecko na podzim se slavným panem Howadoorem?
Irák? Tam bude možná docela málo turistů, to není špatný nápad. Nebo... ale to ne, to raději nenapíšu, ještě by si někdo řekl, že mám blbé nápady.
Nebo budu schopen našetřit a na zimu vypadnu do Ghany nebo střední Ameriky? A co na to Jan Tleskač?

27.3. 2003 čtvrtek
Z práce jsem prchal na autobus, opravdu prchal, jelikož času nebylo nazbyt. Stihnul jsem odjezd do Žatce jen tak tak. Po cestě jsem se málem usmažil a navíc vedle mě seděla tlustá babizna a tak jsem byl kromě slunce zahříván i tou velrybou. V Žatci jsem měl půl hodiny na to, abych zaběhl do bytu pro lístek, s lístkem na poštu, tam vyzvednul dopis a prchal na autobus, který jel zpět do Prahy.
To vše jsem dělal proto, že mi matka napsala, že mám na poště doporučený list od revizorů. Podivné, pravil jsem sobě, vždyť už mi nic neposílají a mám s nimi dohodu, že to tak i zůstane.
S vyplazeným jazykem jsem dorazil na poštu a převzal obálku s doporučeným psaním.
A v cože mi revizoři poslali? 
Nic, revizoři nic, ale nějaká smečka hovad a kreténů mi doporučeně zaslala reklamní leták s úžasnou nabídkou, jak zakoupit pračku a lednici na splátky.
Tak jsem si udělal výlet, zaplatil lístek na bus, nechal se utiskovat velrybou a podobné nechutnosti jsem páchal, abych se dověděl, že pračka je úžasná a lednička je skvělá na nanuky. Cituji z letáku: "Nevíte, co v létě s nanuky? Pořiďte si úžasnou lednici na splátky s úrokem jen 1,89% měsíčně!"
Zmrdi.

28.3. 2003 pátek
Dopsal jsem další část prosincového deníku z Afriky. Ovšem jsou to jen trosky a zpřeházené útržky deníku, který jsem si na dovolené vedl, jelikož jsem líný přepisovat všechno.
No historku o tom, jak mě praštil krokodýl do koulí jsem tam samozřejmě napsat nezapomněl.
Čtu si.
Včera tu totiž byla prsatá ženština zvaná Atrakce, přinesla mi komiksy. A potom se vrhla na hromady knih, které tu leží na zemi a výskala: "Ó ó ó! Copak to tu máme? Foucault! Ó! A tady? Ó, Darwin!"
Hrál jsem na počítači piškvorky.
"A jejeje, Islámská výzva!"
A tak různě výskala, připomíná mi knihovnici Alenu, ta se nedávno tajně pochlubila, že si hodlá zřídit soukromou knihovnu, kde by půjčovala jen samé Ludvíky Vaculíky.
Takové knihofilní ženštiny to jsou.
No a jelikož teď tu prsatá Atrakce není, tak jsem sáhnul po knize od pana Foucaulta, ta kniha se jmenuje Psychologie a duševní nemoc a je děsně dobrodružná, plná fotografií útočících tygrů a lítých rytířů a také nafukovací člun tam je a palačinka se šlehačkou či jiné nechutnosti.
Pan Foucault mimo jiné píše, že: "Freud byl špinavý šaman kmene Zulů, psychologicky vyšinutý jedinec stižený intoxikací psychických meteorů a ztrátou duševní rovnováhy a Jonáše spolkla velryba."
Doporučuji, vše je v knize jasné, srozumitelné, v praxi uplatnitelné, skoro tak dobré jako by to napsal sám Ludvík Vaculík.

A taky mě bolí zadek, jak jsem včera spadnul na hokeji na bránu.

29.3. 2003 sobota
"Brý den, Řevničov prosím!
To my, drážní cestovatelé, tak říkáváme, když si zakupujeme jízdenku. Neříkáme: "Dobrý den, jednu jízdenku do Řevničova, prosím!", nýbrž světácky jen "Brý den, Řevničov prosím."
Jenomže baba za okýnkem pravila: "Čtyřicetosm!"

"Cože?", ulekl jsem se. Tolik! Mám jen 27 peněz, to snad ne.

"Tak tedy Kladno!", zvolal jsem o něco méně světácky, nejistý.

"Tak to bude třicetdva.", vyděsila mě baba opět.

"A prosím vás, za dvacet sedm mi to dáte kam?", otázal jsem se.

"Tady to máte do Hostivic a stejně vás chytí!", zabručela babizna.

Chachá! Zbylo mi ještě sedm korun, můžu dát průvodčímu spropitné, pokud tedy na čundrslevu dojedu do Řevničova a nevyhodí mě. Nakonec jsem zaskrblil a sedm korun si nechal, může se to hodit, výplata je až za dva týdny, že ano.
A z Řevničova jsem šel na jih směr Křivoklát. Velice jsem se divil, že jsem nepotkával žádné turisty, žádné dusající důchodce, které slunce probudilo ze zimního spánku. Ovšem ouha, po třech hodinách jsem došel opět do Řevničova a tak mi došlo, že jsem zřejmě zabloudil. A tak jsem se vydal zase a zase zabloudil, ale tentokrát již ne docela, jelikož jsem potkal jakousi šílenou ženštinu s ohromným kloboukem, miniaturním batůžkem, ohromným kotlíkem a příšernou kytarou a ta mi sdělila, kde jsem a kam ona jde a říkala mi "kamaráde" a "ahoj" a pořád po mě mávala pařátou a úlisně pravila "pojď si zalomit palec". Ach jo, byla to "zelená". 
 My, samotářští dobrodruzi, osaměli vlci bloudící divočinou kolem Řevničova, takto hanlivě označujeme příšerné lesní fanatiky, kteří v rámci splývání s přírodou ignorují veškeré civilizační vymoženosti, které splývání s přírodou činí zdraví a přírodě bezpečné. Tito "zelení" pobíhají ve výstroji armád celého bývalého východního bloku, v této výstroji je v zimě zima a v létě horko, "zelení" na zádech tahají usárnu či podobnou zvířeckost, do které se nic nedá dát, je těžká, nepraktická a při používání přezek si člověk leda tak oláme prsty. Dále "zelení" nosí hliníkové ešusy, hliníkové lžíce a hliníkové kotlíky, ve kterých dle receptů děděných generacemi míchají různé mechy, lišejníky, houby, chalupářské guláše bez masa a hovězí konzervy z výprodeje, jelikož správný zelený člověk si normální jídlo přece zakoupit nemůže. Když se "zeleným" z této krmě udělá blitmo a zvesela zvrací na všechny světové strany, rotujíce po přírodním tábořišti, jejich méně blijící druzi se vrhnou na kolena a večer tráví oškubáváním všelijakých jahodníků, borůvčí, jetele a podobné flóry, jelikož správný "zelený" si nekoupí krabici čajů za pár korun, protože to není dostatečně přírodní.
Následně "zelení" sedí u ohně, sledují hustotu a množství kouře, protože správní "zelení" dělají jen oheň dle indiánských norem a popíjejí vývary jetele a borůvčí, zasypávají to jahodím a libují si, kterak jsou soběstační. Když už není co zvracet a žaludek upadnutím do kómatu odmítl protestovat bolestí, chopí se "zelení" prapodivných hudebních nástrojů a lesem se k zoufající si zvěři nese halekání písní jako například "Je tam údolí - to mě nebolí - jupí jupí" či tradiční song "Úbočíííí skáááál - já jsem tam stááál" a potom už je hluboká noc a "zelení" se balí do hadru zvaného celta, jelikož spacákem pohrdají a následuje romantická noc, kdy se k ochrnutému žaludku přidávají zmrzlé ledviny, od kouře ohně zarudlé oči a nohy otlačené ze španělských bot, které "zelení" nazývají kanady.

No abych se vrátil k mému setkání se "zelenou". Pravil jsem jí, že má krásná velká prsa, "zelená" zrudla a já utekl. Tak se na ně musí, zvlášť když pod jejím hubertusem ani nebylo vidět, jestli nějaká prsa má.

Ke Křivoklátu jsem došel večer a dle předpokládání bylo všude turistů jak naděláno, spousta zelených i jejich nejimbecilnější odrůdy, "amerických zelených" a tak jsem neváhal a za tmy pokračoval na jih. 
A pak jsem rozbalil spacák a lehl si a potom vstal a nadával, protože jsem si lehl do jakéhosi hnusného podmáčeného mechu a stěhoval jsem se o kus dál, tam už žádný hnusný podmáčený mech nebyl, ale byla tam velký šutr, o který jsem si nakopl zmrzlý palec.
A bylo.

30.3. 2003 neděle
No nic, v noci byla docela zima, to jsem nevymyslel, že jsem si nevzal bundu. A šel jsem a šel jsem a potkal jsem dálnici a stopoval směrem na Prahu a zastavil mi chlap se psem a hlavně jejich bílá dodávka a já jel.
Dobrý výlet to byl, nikterak mnoho turistů a ještě mi zbylo sedm peněz.


Večer jsem jel taky. Na ledě. Na soupeřovu bránu. Já nejsem nijak rychlý bruslař, kdo by taky vozil metrák sádla rychle, že ano, ale když jsem měl nejvyšší možnou rychlost, tak výkřik pana trenéra "Zařaď tam dvojku!" mě nijak nenadchl a navíc jsem zjistil, že mě dojeli všichni soupeři a tak jsem spadnul a rozhodčí jak vyprsknul smíchy, tak fouknul omylem do píšťalky, ale co už mohl dělat, řekl, že foukl úmyslně a že to byl brutální faul a já jsem byl hrdina.
Tak.

31.3. 2003 pondělí
Pitomé jaro, hnusné teplo. Když mrzlo až praštělo, chodila PFK do práce ve svetru a různě jinak zabalená, teď ne, teď se zase promenáduje v elastickém tričku a minisukni, oslňuje okolí křečovými žilami a sadou zimních pneumatik od hrudi po břicho - následuje poprsí - a dále až k pasu - poprsí končí.
Jako by si nemohla pořídit jedno obrovskou kompaktní pneumatiku, jako mám já.
Výlet o víkendu mě nabil energií, skotačím a všelijak se raduji, to už jsem jako ti v Iráku, ti jsou také nabíjeni energií a skotačí a když neskotačí, tak surfují na tlakových vlnách a tak podobně.
Tak, to zíráte, co? Nejsem jen tlusté tupé prase, nýbrž také sleduji světové dění, dokonce v politice se orientuji, pana Buše znám osobně, společnou fotku máme, chachá, tak je to s autorem Chochovin! A tak vím, že v Iráku je veselo a hlavně hrozí humanitární katastrofa, tudlenc si nějaký americký voják stěžoval, že nemá fazole k obědu, ale jen k večeři. A proto - kupujte fazole! Fazole pro osvoboditele Iráku! Pryč s Irákem! Hurá! Padesátá první hvězda!
Tak.