Červen 2002



1.6. 2002 sobotaJez pod Vyšším Brodem, kde jsem se loni dvakráte cvaknul jsem letos projel jako mistr světa a ne na nafukovacím sajrajtu, jako jakcísi maníci na této fotce, nýbrž na vratké, smrtelně nebezpečné loďce. Hm, je fakt, že to přede mnou sjížděla i desetileté děcka.
Včera jsem na čundrslevu odjel do Vyššího Brodu. A dnes jsem vsedl do kanoe a pokořil tok Vltavy nad Lipnem. Řeka teče Šumavou a je tam hezky. Svítilo slunce, bylo teplo a voda ani ne moc studená.

Takový divný den.

2.6. 2002 neděle
Poprvé jsem sjel jez pod Vyšším Brodem. On je to v podstatě úplně lehký jez, vlastně nejdřív takový metrový skok a vzápětí průjezd mírným vracákem skrze jazyk. Jenomže já jsem těžký jak prase před porážkou a místo abych vracák přejel, tak do něj loď posadím a vlny okamžitě zalijí vnitřek vodou, načež se loď stane nestabilní a následuje Chachá, nebozí vodáci najíždějí do vracáku v jezu ve Vyšším Brodě. potupný akt, kdy se zcela nemotorně nořím po hlavě do divého proudu. 
Zase svítí slunce, je pěkné počasí a řeka teče tak akorát.

Takový divný den.

Večer jsem se rozloučil a odjel.

3.6. 2002 pondělí
Vůbec nemám náladu něco psát, natož něco vtipného.
Hned po ránu mám fotit skoro čtyřicet lidí. Tentokrát to byla várka z černých snů. Skoro všichni byli zřejmě stálí obyvatelé místních blázinců, kteří si ve volném čase přivydělávají v nějakém obludáriu. Chtěl jsem některé fotky dát na web, ale kolegyně protestovala a tak nic nebude.
Chcípl Mrzák.
Krab Mrzák obcuje s myšíRáno jsem přišel do práce a Mrzák ležel pod stolem s promáčknutým bokem a zlámanýma nohama. Jako nejpravděpodobnější se mi jeví vysvětlení, že vylezl z akvárka a protože mám akvárko na vyšším stole, tak ze stolu se Mrzák zřítil na zem. Ale je to nějaké divné, nedovedu si představit, že by se krabovi jen tak promáčknul bok, byť na tomto místě není krunýř celistvý a obzvlášť pevný. Mám podezření, že se spíš Mrzák snažil marně bojovat s koštětem uklizečky. A uklizečka zvítězila. Zvlášť této verzi odpovídá i to, že byl Mrzák natlačen pod kabely počítače, což si nedovedu představit, že by udělal sám. Hm, to se třeba pletu a doufám, že se tato verze nepotvrdí, jinak bych musel uklizečku proklát jejím vlastním koštětem a následně v ní koště zalomit.
Mrzák na slunci s kvalitním UV litremAch jo, co nejdřív si pořídím kraba nového, protože jsem si na něj zvykl a takový krab je naprosto skvělý a báječný. Abych měl na mrzáka památku, tak jsem si ho ještě vyfotil... Mrzák se slunečními brýlemi, Mrzák se sluchátky a tak podobně.
Mám fakt blbou náladu, takovou unavenou a všichni mě děsně štvou.

4.6. 2002 úterý
Volal jsem do jedenácti prodejen zvířat a podobné havěti a žádal kraba. Nikde ho neměli. Následně jsem navštívil šest dalších obdobných prodejen, ale bez výsledku. Při tomto putování jsem viděl spoustu akvarijních ryb, odporných hadů, strašilek, kudlanek a dvou hlídek revizorů, z nichž mě jedna lapila, ale kraba nikde nemají. Jsem naštván.
Došel pohled z Nepálu od pana Howadoora, který dostal v Káthmandů úplavici a já už vím z čeho, jelikož na pohledu stojí:
Mrzák telefonuje"...sedím v baru, chlastám jakýsi koktejl z manga či čeho a žeru děsný čínský pokrm, co strašně pálí."
Přes oběd jsem měl schůzku s vysmátým Tinem a šíleným Martinem. Tino je černoch z Beninu, co se pořád směje a za každým druhým slovem říká "ty voue", protože neumí říct "ty vole". Povídal, že Afrika je v pohodě, jenom do Lagosu fakt nemám jezdit, protože mě hned na letišti znásilní, skalpují a sní.
Šílený Martin je pošuk, který cestuje jak se mu chce a nebere v úvahu pojmy jako jsou například sezónní deště, občanské války a podobně. Tak prostě uprostřed největšího horka, uprostřed léta došel na letiště, zakoupil letenku a odletěl do Čadu, což je v Africe a v takovém Čadu nežijí Čadové nebo Čadánci či jak se obyvatelům Čadu má říkat, ale žijí tam praštění černoši, kteří provozují akční hrátky, v takzvaně civilizovaných končinách označovaných jako občanská válka. A šílený Martin tam letěl a potom ještě jel do Nigeru a do Mali a do Burkiny a teď je z něj obchodník a spřádá s vysmátým Tinem obchodní plány. Martin chce z Afriky vozit sloní kůže a Tino chce do Afriky vozit počítače a mobily. Martin se směje Tinovi, že v Africe na počítač nikdo nebude mít a Tino se směje Martinovi, že chce dovážet nějaké plesnivé sloní kůže.
Oba jsou úplně praštění. Nicméně Tino mi dal kontakt na dalšího černocha, který je z Mali a snad by mi měl zařídit víza.
A do toho všeho vedu rozhovor s podivným individuem zvaným Mokrejš. Debata probíhá tak, že on je ohromně odvážný a plánuje ohromné věci a já mu říkám, že není odvážný, ale blbec.

Já: "Pocitam, ze na Gumotexech se na Nigeru strasne nadrete, protoze vetsinou je to samy volej, pokud vim."

Mokrejš: "Jo, jenomze na hore jsou zatarasy, na konci destu jiste proud, a
potrebujem stabilni lod na bagaz. Kdybychom meli financne na kajaky .... a
ostatni na nich umeli ....

Pred Kerekoussou jsou nejaky skaly, aspon 1x 3 metrovy skok. Pak je to
opravdu asi olej, ale vrsek asi az tak nudny nebude. ;) Vime to teda jenom
z jedny knizky "To Timbuktu" od Marka Jenkinse, ktery to jel na skladacich
kajaich."


Abych to shrnul. Pan Mokrejš se hodlá vzít do Afriky nafukovací kajaky a sjet Niger a Milo, což jsou dvě africké řeky plné hrochů, krokodýlů a bacilů a pan Mokrejš je celý šťastný, že na maličkých ubohých nafukovacích loďkách bude mezi krokodýly zdolávat třímetrové skoky do vody.

Ohromný spisovatel pan Zapletal  s darem, který jsem dostal a daroval mu ho.Tino, Martin i Mokrejš jsou úplní pošuci a tak s nima asi nikam nejedu a nepoletím, místo toho si udělám výlet k Sahaře a potom na jih.
Tak. Psala knihovnice Alena, že Howadoor je trouba a já jsem mistr světa.
No, to o mistrovi světa nepsala, ale o Howadoorovi jo.
Také mi zaslala fotky s panem spisovatelem Zdeňkem Zapletalem, což je úplně ohromný spisovatel, jelikož na pozvánce na besedu s ním byla použita jedna z mých idiotských kreseb. A protože já jsem k velikým spisovatelům jako je Hemingway, Čapek, Howadoor či Zapletal ohromně velkorysý, daroval jsem panu Zapletalovi dva bochníky chleba, což byla odměna za to, že tvořím zrůdné malůvky pro knihovnu paní Aleny, kde se konávají různé besedy, jako byla například beseda s panem Zapletalem.

5.6. 2002 středa
Byl jsem na zakázku fotit jednu slečnu, tedy spíš mladou paní a ona je úplně divná, jelikož se chtěla nechat fotit v Praze a navíc v příšerném centru plném příšerných turistů. Podrážděně jsem jí řekl, že turisti jsou mizerní hadi a papež je senilní vůl, načež ona pravila, že vůl jsem já a čeští hokejisté. S těmi hokejisty jsme se shodli a tak jsem ji tedy fotil a navíc i starou babku na lavičce v parku.
Večer jsem trhnul rekord a dokázal sežrat tři velké bagety během cesty tramvají ze zastávky U svobodárny do zastávky Palmovka, což je zhruba pět minut jízdy, i když je fakt, že díky výpadku proudu se to jelo téměř deset minut. 
A také jsem našel třešeň se zralými třešněmi a tak jsem se cpal a potom vyklepával pecky, co mi zůstaly za trikem.
Howadoor je opravdu had a jeho web se stává semeništěm odpadu a veškerých myslitelných humusáren. Kromě nehorázných lží, pomluv a tak podobně, jak už to u něj bývá, navíc postrašil čtenáře svých obludných stránek děsivou fotkou sebe samého.
Teď jen hledám všude možně, kde bych našel nějaký schopný server, provozující ankety a poté udělám anketu a v ní bude spousta možností, jakýže je Howadoor had.
Poslední dobou mám extra blbou náladu a nebo nějaký negativní nádor na mozku, jelikož už se nebavím ani nad věcmi, nad kterými jsem se bavil, ba někdy i hýkal smíchy.
Například mě nerozesmála paní, která nastoupila do tramvaje a začala plačtivě pokřikovat na lidi: "Nenechala jsem tu psa? Kde je můj pes?". Chladným mě nechal i žebrák, který seděl u výstupu z metra, měl o sebe opřenu bílou hůlku a dělal slepého. A když se objevili policajti, vystřelil ze svého štaflu a s bílou hůlkou v ruce si začal rádoby nenápadně prohlížet výlohu knihkupectví.
Dokonce už jsem se ani nepozastavil nad scénkou u kolejí, kdy se vypotáceli dva studenti a začali na širé okolí povykovat: "Skipi, Skipi, Skipi je nááááš kamaráááád! A jáááá ho mám ráááád! Protože jéééé kamarááááád!".
Možná mě to nepobavilo proto, protože nevím, jestli se to píše Skipi nebo Skipy, já totiž ještě neuměl číst, když seriál o klokanu Skipim či Skipym běžel v televizi. No a na gymnáziu už jsem se to nedověděl, zdali napsat Skipi nebo Skipy, to jen cholerický biolog pan Šperka při výkladu o klokanech zběsile mával rukou a řval: "Kdepak, žádný klokan, to jen vycpanou jakousi prackou blbnou seriály lidi!" a popisoval, kterak tvůrci seriálu neohrabaně spodobnili klokana, který si sám otvírá dveře, láhev piva a čte si noviny, nebo co všechno onen klokan činil.
Stará ženština na lavičce a kolem svinec z kvetoucích olšíÚchylný Howadoor psal, jak v dětství se spolužákem Ottou Židáčkem vrhali dřevo do vzduchu a nechali si ho padat na hlavy. Mě však spíše zaujal vztah Otty Židáčka s jeho matkou, jelikož pan Howadoor popisuje, že matka Ottu tloukla sukovicí a tak podobně.
A při této příležitosti jsem si vzpomněl na spolužáka Davida Šmída, všeobecně nazývaného "Šmejd" případně "ten magor" či "debílek".
Šmejd měl mámu zdravotní sestru a otce učitele, japanologa, bonsajistu a karatistu, karatistu mocného, instruujícího ostatní mocné karatisty a také svého syna Šmejda.
Otec nutil syna Davida mocně posilovat tělo i vůli v duchu japonských tradic a tak Šmejd postupem času totálně zmagořil, v rámci zocelení těla tloukl do zdi (prý zodolňoval klouby), dělal spousty dřepů se školní taškou nacpanou učebnicemi, dělával spoustu kliků a pohyboval se zásadně velice rozvážně, v duchu prý japonských tradic. Ten pohyb spočíval (a spočívá) v toporném držení těla a Šmejd do tělesného pohybu zapojuje jen a pouze tu část těla, která je k pohybu nezbytně nutná. Takže například při chůzi normální člověk nevědomě pohybuje celým tělem, vlní zády, pohupuje rukama a tak podobně. Šmejd ne. Dle Šmejda je nutno při chůzi používat pouze nohy, takže při chůzi vypadal jak kdyby polknul kus chmelového sloupu a od pasu nahoru ochrnul. Například při hře zvané stolní tenis, nebo námi odborníky také ping-pong hráči obvykle pobíhají u stolu a konají dynamické pohyby, ovšem Šmejd ne. Šmejd stojí kamenně na jednom místě a na letící míček, námi odborníky zvaný ping-pongový míček, reaguje střelhbitým vymrštěním ruky s pálkou (námi odborníky zvanou ping-pongová pálka), ovšem zbytek těla zůstává naprosto nehybný. 
Pošuk Howadoor v mladých letech. To aby bylo každému jasné, že takto vypadající člověk nemůže být normální.No a takto se Šmejd pohybuje neustále.
Kromě asketické otcovy výchovy se na Šmejdově mentální destrukci podílela i jeho matka, zdravotní sestra, zřejmě značně ovlivněna prací.
Šmejd vždy ráno vstal, na pokyn otce vykonal ranní rozcvičku, zalil se v rámci otužování studenou vodou a poté usedl k snídani. Na snídani mu matka nachystala přesně odváženou stravu přesného složení a mimoto řadu prášků na udržení zdraví. A tak každé ráno Šmejd dorazil do školy nadopován vitamínem C a zmražen studenou vodou. Ovšem po otcově pobídce k otužení samozřejmě matka dbala na to, aby syn nenastydnul a tak Šmejd nosil téměř po celý rok pletené rukavice a pravou ruskou beranici. To si nedělám žádnou legraci, nebylo vyjímkou spatřit mezi studentíky oděnými do kraťasů a triček Šmejda, kterak svým toporným způsobem kráčí ulicí, oděn ve svetr, beranici a rukavice. Je ovšem fakt, že beranici nosil jen od září do května, zatímco na červen, červenec a srpen nahradila matka synovi beranici jinou čepicí, což byla jakási zateplená kšiltovka, prostě čepice s kšiltem, vycpaná a na uších měla takové huňaté chlupaté klapky.
Já jsem u Šmejdových rodičů velice, velice neoblíben, dá se dokonce říci nesnášen, pročež je vždy zvesela zdravím s širokým úsměvem na líci a táži se jich, jak se mají a jakýže je to dnes hezký den a oni odvětí "dobře" a "ano" a prchají kamsi v dál.
Vždy když jsem přijel za Šmejdem na kole, tak jsem jen slyšel doporučení maminky: "S tím klukem nikam chodit nebudeš, vždyť je to hrůza!" a na to Šmejdův otec otcovsky pravívával: "Ale no tak, nech ho jít... ale za pět minut ať jsi zpět!" a Šmejd šel a pět minut jsme se bavili a on po očku s hrůzou sledoval hodinky a okno, odkud vrhala smrtonosné pohledy jeho maminka. A když uběhlo vyhrazených několik minut, rozhrnul se na okně závěs a Šmejdova maminka nahlas pravila: "Davide, je nutno umýt nádobí, pojď!" a Šmejd šel a myl nádobí a musel říkat všechno, co jsem mu říkal a rodičové poslouchali, zdali jsem jim syna nezkazil nevhodnými řečmi, vždyť já jsem vlastně nevychovanec, jelikož nemlátím karatisticky do zdi, nedělám ranní rozcvičky a nepožírám tuny prášků. 
A dokonce chodím po ulici jen tak bez beranice, takže vlastně skoro nahý.
Vyvrhel. 

6.6. 2002 čtvrtek
Jak jsme šli "na kulečník a jedno pivo"
Když jsem dojel, padnul jsem do postele a usnul. Ráno jsem si sundal boty, svlékl se a dal si dlouhou studenou sprchu. Moc nepomohla. Já to věděl, že se mám vykašlat na Zelího, když prohlásil: "Jdeme si zahrát kulečník a dáme možná i pivo."
To je tím, že jsem se stal skoro abstinentem. Nepiju a tak nic nevydržím.

Jsem přiopilý, utahaný a v práci chtějí, abych pracoval. Mám chuť na sex, chuť se opít, chuť na všechno se vykašlat, poslat všechny do hajzlu a někam jít.
Místo toho sedím v práci, ťukám do počítače, pracuju, buším si do hlavy celou encyklopedii, abych byl zítra chytrý a čtu si Probuď se a zpívej.
Ráno mi psala jedna známá, kterou vlastně vůbec neznám. Ta známá má nádherný tělo, studené oči a je blondýna. Napsala mi, že blondýny jsou prodejné děvky. Odepsal jsem, že prodejné děvky miluju. Ona už neodepsala.
Jindy mi píše, že jsem mizera, někdy, že jsem sračka a pak zase, že držka. Mám ji za to rád, ještě jsem od ní neslyšel žádné sladké cinty.

Je dusno, když začne pršet, půjdu na déšť zmoknout. To mám rád. Teda pokud se pak můžu převléct do suchého.

Hm, teď mám náladu jít si zaplavat do řeky, někam pod splav, to je fajn, když cítím tu hmotu vody, jak se mnou mává.

Fuj, úchylné zápisky, měl bych se sebou něco dělat. 

7.6. 2002 pátek
Blbý den. 
Odpoledne jsem šel do takového velkého domu, kam chodí samí chytří lidé co metají chytrá slova na všechny strany. Ten dům je moc starý a jmenuje se po jednom králi, co chlastal víno. Se mnou šlo do toho domu ještě dalších několik set lidí a potom nás posadili do veliké místnosti, dali nám spoustu papírů s otázkami a jeden papír, kam se dělaly křížky se správnými odpověďmi.
Někdy nezbývá, než se smát. Sám sobě. Všichni byli děsně soustředění a já také, ale vydrželo mi to asi tak dvě minuty, než jsem si přečetl prvních pět otázek. Poté jsem se začal smát, odložil otázky, vzal papír, kam se mají dělat křížky a jako v sázkové kanceláři porůznu po celém papíru udělal křížky. Poté jsem vše odevzdal a za udivených pohledů jsem, usmívajíce se blaženě, odešel do deště a bylo mi fajn.
No jo, jsem úplný pitomec, protože nevím, v jakém pořadí se začaly užívat věci jako vidlička, brýle, krumpáč, parafínová svíčka a keramika na kruhu. Nevím ani, patří-li k sobě pánové Levinas, Lacan, Derrida, Lyotard a Foucault, neznám bohy staré Mezopotámie, dokonce nevím, kdo nepatří do pětice Kvapil, Frejka, Krejča, Hilar a Tröster. A kdyby jenom to, ale já ani nepopsal, co dělají Mandys, Olič, Putna a Šlajchrt. Ani nevím, kdy byl natočen film Můj přítel Ivan Lapšin, zapomněl jsem, kdy bylo povstání děkabristů a jak to bylo s Nikitou Chruščovem a jestli byl dřív uveden Hadrián z Římsu či Paličova dcera nebo snad dokonce Naši furianti, ani rozbor baptiseria jsem nezvládl, ani jak to bylo s Musorgského Semjonem Kotkovem a zdali psal Wilibald Gluck opravdu jen operety. Děsné. No dovedete si představit většího blbce? Já tedy ne.

8.6. 2002 sobota
Šli jsme se Zelím a Bártem na kulečník. Do jiné hospody než obvykle.
U stolu vedle seděli tři pánové. Policajt, boxer a dělník. Nejlehčí z nich měl asi tak 120 kilo a půl metru přes bicepsy. 
Zahájili jsme hru. Po prvních asi deseti šťouchách jsme měli nula bodů. Pánové vyvalovali oči, načež policajt zvolal: "Teda hoši, to je síla."
Znervózněli jsme.
Policajt: "Co to je?"
Další nepovedená rána.
Boxer: "Boxuje tu někdo?"
Zhruba šedesátikilový Bárt se snažil být vtipný a pravil: "Jasně, my všichni!"
Policajt vycenil zlověstně zuby, začal pravou rukou pěstí mlátit do své levé dlaně a řval: "Fakt? Vy boxujete? No tak jo!"
Zbledli jsme a začali koktat, že to byl vtip.
"My jsme studenti!", snažil se Bárt vyžehlit situaci.
Dalších pár nepovedených ran v kulečníku.
Boxer: "Kurva co to je!"
Dávám další nepovedený šťouch.
Policajt řve: "Zabiju tě! Já tě zabiju!"
Rychle předávám tágo roztřesenému Zelímu a teď je řada na něm.
Vedle.
Nejlépe je hrát kulečník a sem tam si nechat rozbít hubu pro větší soustředění Policajt protáčí oči v sloup a zatíná ohromné pěsti.
Bárt ani na několikátý pokus netrefuje žádnou z koulí. Má štěstí, už ho odepsali jako totální nemehlo.
Hraju zase já, stavím se ke stolu a za zády řev: "Kurva jak to hraješ? Koukej trefit pravou dolní falší modrou na čtvrtku přes mantinel!", řve policajt a naznačuje mi úder, kdy mám trefit kouli, která následně trefí jinou kouli, mantinel, odrazí se do rohu, do druhého rohu, pak nazpět, doprostřed a na konci po asi dvaceti odrazech má trefit cílovou kouli.
Vedle.
Policajt zařval vyskočil ze židle a sérií boxerských úderů ničí zeď. Naštěstí jen vyrazil tága z držáků na vedlejší zdi a otřásl obložením zdí v hospodě.
Velice rád předávám tágo dál.
Hraje Bárt, chlápci pohrdavě mlčí a nijak to nekomentují. Mám asi padesát bodů, Zelí taktéž a Bárt dva.
Beru tágo a hned se ozve:"To nedáš! Takhle kdybych viděl sportku, tak jsem milionář!"
Opět se netrefuji.
"Zabiju tě, já tě zabiju!", řve nervní policajt, vyskakuje ze židle a já se schovávám za stůl.
Beru tágo a zezadu opět řev: "Vole! Držíš to jak biskup hever, kurva!"
Boxer: "Kdo tu boxuje?
Dělník: "Dej do toho ránu!"
Policajt: "Hovno ránu, s citem!"
Bojím se šťouchnout a vybírám, koho poslechnout, kdo by mě zabil ohleduplněji.
Vedle.
"Zabiju, zabiju!!!", ječí policajt a pěstí tříská do stolu.

"My už půjdeme, víte, my už končíme.", snaží se ustoupit Bárt, jenže odpovědí mu je řev, že to teda ne, ať koukáme hrát. Jsme nuceni objednat si ještě pivo a hrát. Uf, Zelí konečně nahrál sto bodů, máme oficiální důvod prchnout, což neprodleně činíme.
U baru platíme, číšník kouká jak jsme vynervovaní a dává nám tak hodinu a půl kulečníku zdarma.
Na ulici prcháme do Aera a Zelí šeptem, opatrně poznamenává: "Nikdy více."
A má pravdu.
Tak.

9.6. 2002 neděle
Za poslední peníze, zapůjčené panem Zelím, jsem zakoupil prostěradlo, aviváž a sójovou omáčku. Budu totiž prát, spát a žrát. Úplně neintelektuálně trávit čas, jak také jinak, když jsem zůstal přes víkend v Praze.
Alena z Rychnova mi poslala knížku Probuď se a zpívej a já jsem ji přečetl za den. Ohromný pan spisovatel Zapletal tam píše, kterak bez peněz jel na Slovensko a zpět na Moravu a je to ohromně dobrodružná knížka, čtenáři ohromně bublá krev adrenalinem a tak podobně. A tak já taky napíšu knížku, jak jsem vyjel s deseti korunami stopem do dalekého Španělska a jak mi zastavil homosexuál a jak jsme s Vencou přešli hranici a přemlouvali celníky, ať nás kontrolují a jak jsem se vzbudil v Německu a kolem byli čtyři dobrmani a jak mi zastavil Francouz a dovezl přes Německo až do Dijonu a jak jsme tam bloudili čtvrtí kameníků a hrobníků a spali u letiště a jak jsme potom pojížděli po pár kilometrech po vesničkách ve střední Francii a jak nám zastavil pán s lahvemi a Venca seděl na lahvích a jak nám zastavil polský doktor a dovezl nás ke kempu, že prý je levný, ale my neměli vůbec žádné peníze a tak jsme hned po doktorově odjezdu utekli od kempu a spali u dálničního odpočívadla a jak jsme se vnutili do autobusu a u moře nás pozvaly k sobě na hotel dvě slečny a my jsme šli a bylo to fajn a jak potom Venca pěšky přešel Pyreneje, že už ho to ve Stopování je veselá akční záležitost. Španělsku nebaví a že chce do Litvy a já šel do nějaké vesničky a všichni Katalánci zrovna spali, i když bylo poledne, protože rozumní lidé v poledne neběhají jak magoři na slunci, nýbrž dodržují siestu a čerpají síly na večer a potom mi zastavila jedna paní a dala mi peníze a zavezla k moři a já se koupal a pozvala mě k sobě jedna servírka, co byla z Plzně a ve Španělsku pracovala a tak jsem se umyl a najedl a tak podobně a potom jsem spal na plážích a vždycky večer tam chodili dvojice a osahávali se a fňukali a taky tam přišel tlustý Američan a dal mi peníze, prý na čaj a já koupil místo čaje hrací karty s nahatými slečnami, abych něco přivezl Tarabisovi a potom jsem nad Tarabisem v těch kartách vyhrál spoustu peněz a když jsem ze Španělska odjížděl, tak jsem stopnul český autobus a to bylo dobré, protože jsem se vezl zadarmo a ostatní lidi v autobusu za cestu platili a koukali na mě skrze prsty, ale nebili mě, protože jsem byl špinavý a oni by se ušpinili. A potom jsem přijel do Žatce a byl jsem velký cestovatel a všichni se mě ptali, jestli mě nikdo nepřepadl, nesnědl či nezotročil a že jsem hrozně velký hrdina a já od té doby vím, že všude dobře, doma nejhůř, jak praví staré české přísloví, jelikož všude se dá jet a je to úplně v pohodě a tak od té doby čas od času někam jezdím, například do Polska a do Německa a taky na kole jsem jezdil do samoobsluhy a taky na Moravu a na Slovensko a do Maďarska a na Ukrajinu a do Chorvatska se opít a do Afriky a na Sibiř a tak jezdím a vím, že je to nemoc, opravdová nemoc, takový bacil, člověk se infikuje a jezdí pryč, i když ví, že jsou to jen vyhozené peníze a čas a že by bylo lepší zakoupit si skleničku, láhev fernetu a slunečník a sedět pod slunečníkem a pít a smát se těm blbům, co by pořád někam jezdili, jako je například Howadoor, co pořád někam jezdí a pak vykládá, jak nikam jezdit nebude a stejně jede, protože má také toho bacila, tu hroznou potvoru a to člověk prostě jezdit musí a když nejezdí, tak dostane nejezdící bacily a to je pak člověk úplně nemocný.
Výborně výborně, zaplácal jsem dnešní zápisek úplnými hovadinama, tak to má být, lidi si to přečtou, zhnuseně si odplivnou a už to číst nebudou a nebudou mi pak ani psát, jaktože jsem nenapsal nic nového a že je to hrozné a měl bych za to jít ke zdi, ale ne čůrat, ale na odstřel.

10.6. 2002 pondělí
Psala mi knihovnice Alena, že ves Slemeno už není Slemeno, jelikož tam někdo uloupl písmeno "L".
Poté mi napsal jakýsi anonym, že prý jsem úchyl. Nic nového.
V televizi teď dávají skoro pořád jeden naprosto imbecilní pořad, jmenuje se to přímý přenos ve fotbale a probíhá to tak, že hodinu a půl se na trávě válejí líní tupci a různě poklusávají a kopou se navzájem, jak už to tak fotbalisté dělávají. Ovšem všiml jsem si, že v průběhu těchto pořadů nejsou v televizi reklamy a hned mě napadlo, jak je asi šťastná jedna moje známá, která je frigidní a vždy provozuje sex jen když je v televizi reklama, ona se tak dohodla se svým přítelem a když to přítel v době reklamy nestihne, tak má prostě smůlu. A jelikož při fotbale reklamy nedávají, hned jsem jí napsal, jak je teď spokojená. A vzápětí přišla nadšená odpověď:

"Joooo! Frigídek ráj! Dej bůh, ať zůstane. Amen. U nás je teď tak krásné bezsexuální období, až jsem z toho na větvi."

A když už jsem u té korespondence, nemohu nezmínit troubu pana Howadoora, který se v seriózní konferenci o cestování projevuje například takto:

Dotaz:
"Vazeni kolegove, v lete se chystame na sedmitisicovy kopec. Mam otazku na vsechny, kteri uz maji sve zkusenosti s tak vysokyma horama, jake doporuceni by nam udelali ohledne obsahu nasi lekarnicky.
Dekuji.
T. Hrus"

Odpověď pana Howadoora:

"Lékárnička na sedmitisícovku - pytel na mrtvoly."

Blb.

Večer jsem byl na kulečníku. Byla tam Ester, která je prťavá a málem neuzvedla tágo, byla tam Lucie, která tágo bohužel uzvedla a málem mi tak vyrazila oko, byl tam Bárt, který hraje úplně příšerně a tragicky a byl jsem tam já a prohrál jsem s Bártem.
Strašné. 

11.6. 2002 úterý
Chtěl jsem napsat dnešní zápis co nejdříve, ale nešlo to, protože by to byl strašlivě, ale opravdu strašlivě sprostý zápisek, plný nechutných výrazů a nabádání k bankovním defenestracím.
To jsem totiž dostal výplatu. Což o to, výplata, to jsou peníze a tak se vždy po výplatě dobře najím a splatím dluhy. Tak jsem přišel k bankomatu, to je taková velká bedna, do které zasunu kartu, co jsem dostal v bance a potom do bankomatu ťukám spoustu různých čísel a nakonec z té bedny vylezou peníze a já se jdu najíst.
Ovšem dnes ne. Vložil jsem kartu, naťukal spoustu čísel a na obrazovce se objevilo "NEPLATNÁ KARTA". Co? Znovu a znovu jsem to zkusil, leč ten hloupý nápis se tam objevoval pořád. I zašel jsem do banky, byť tyto ústavy zrovna nezbožňuji.
Tam jsem se dověděl, že karta má prošlou dobu platnosti.

Logo jedné zkurvené banky. Já: "A jak jsem to měl zjistit?"
Blbá bankovní úřednice: "No měl jste se informovat."

Z toho plyne, že do banky se musím chodit ptát, zdali mi ještě funguje karta a kdy tomu už tak nebude.
Pokračoval jsem: "Aha, tak mi ji vyměňte a bude to."
Blbá bankovní úřednice: "Zajisté, ovšem ne zde, musíte si zajít na pobočku, kde vám kartu vystavili."
Já: "Prosím? Ale to musím jet z Prahy do Žatce!"
Blbá bankovní úřednice: "Ano."
Já: "Hm, tak snad někdy, teď bych si chtěl vybrat peníze na přepážce."
Blbá bankovní úřednice: "To nejde."
Já: "Prosím? Proč by to nešlo?"
Blbá bankovní úřednice: "Peníze si musíte vybrat na pobočce, kde máte založeno konto."

ZKURVENÉ banky. Ty hnusné domy jsou úplně k hovnu a to jsem ještě slušný. To snad ne. To je naprosto to samé, jako bych si dal peníze k sousedovi a jen u souseda si je mohl zase vyzvednout. S tím rozdílem, že bych u souseda nestál fronty, nebavil se s blbou bankovní úřednicí a neúčtoval by mi nechutné poplatky za nic. Na co má ta kreténská banka nějaké pobočky, když spolu vůbec nespolupracují a peníze si můžu vyzvednout jen v té, kde jsem si je uložil? Hovada.
Když už se tak materiálně rozčiluji, tak musím poznamenat, že se jedná o sviňskou banku, zvaná Komerční banka a i když nevím, jak to chodí v ostatních bankách, tak v Komerční bance to chodí naprosto hrozně. Nic nezařídí a když ano, tak blbě a po vystání front, posílání z přepážky na přepážku, zaplacení spousty peněz a jednání s debilními dementními úřednicemi.
Sakra.
Na co já vlastně nějakou blbou banku potřebuji? Žádné platby přes konto neprovádím, výplatu si můžu vybrat v hotovosti, tak proč to všechno?
Zrušit banky. Srovnat se zemí. Z bankovních úředníků nadělat utopence.
Tak.

12.6. 2002 středa
Kvůli jedné zasrané bance a mé blbosti, jelikož jsem služby oné instituce využil, jedu do Žatce. Nevím za co, když má hotovost činí nula peněz a ještě nula haléřů.
Protože vlak, kterým se dá jezdit načerno, do Žatce rozumně nejede, zjišťoval jsem si, jak si opatřit peníze na autobus. Zjistil jsem, že stále existují vratné lahve. A dobří lidé mi doporučovali prostituci a kreslení obrázků na Karlově mostě. Jenže já potřebuji padesát peněz a to bych nabízenými způsoby nevydělal ani za rok a do té doby bych uhynul hladem a nasráním na blbou Komerční banku.
A do toho mi píšou lidi, že jsem prý odporná socka.
Pche.
No a aby toho nebylo málo, tak v ranní poště mi psal Howadoor úvodní část popisu jeho cesty do Himalájí.
Spoustukrát jsem ho označil za lháře, ovšem tentokrát se překonal. Zíral jsem na jeho neskutečné bláboly a hledal alespoň zrnko pravdy. Nenalezl jsem. Na několika řádcích mě nařknul z lpění na spacáku, navíc smradlavém, nařknul mě z pojídání zkažených jídel, nebo dokonce ještě něčeho horšího, než jídlo, dále mě ten had nařknul z lokání fernetu přímo z lahve, což zásadně nečiním (skoro) a celé to završil jakousi obludnou tezí o nějakém upíru či čem a že prý pojedu do Afriky vykrádat hroby.
Howadoor. Úchyl. Fantazírující paranoidní úchyl je to. Fuj.

Dušan, známý svými pachovými projevy, nepřemůže mých velkých 16% štěstí. A do toho všeho mně píšou mí známí, pracovně možno označit "magoři", abych jim honem poslal výherní čísla do sportky. Narážejí na to, že jsem nějakým divným, mně, ostatním i Pánubohu neznámým způsobem udělal písemnou část přijímacích zkoušek, co jsem páchal v pátek.
Počítal jsem. Vzhledem k tomu, že jsem většinu otázek ani nečetl, jen na dalším papíře zaškrtal náhodně možné odpovědi, měl jsem 20% šanci, že se trefím do správné otázky, jelikož možných odpovědí bylo ke každé otázce pět. Když od všech bodů odečtu body za otázky, kde jsem náhodou odpověď znal, vyjde mi, že jsem získal 36% možných zbylých bodů. Co z toho plyne? Že mám 16% štěstí. Ha! Někdo má smůlu a tak by měl třeba mínus 10%, někdo by měl třeba 5%, ovšem já mám zcela nadstandardních 16% štěstí! Báječné a skvělé, jdu sázet sportku a skákat po hlavě z věže, nechám se sežrat žralokem, nechám na sebe dýchnout Dušana! Vše přežiji, vše vyhraji! 16% štěstí! 

13.6. 2002 čtvrtek
Ha, za půjčené peníze jsem na čundrlslevu odjel do Žatce. Zatnul jsem zuby a přetrpěl frontu v hovadské bance, získal novou kartu do automatu a tento jsem se jal oloupit. Zdařilo se.
Obtěžkán desetitisíci jsem potkal matku a šel se najíst. Je to skvělé, ta výplata.

Zpátky jsem jel busem, který kličkoval od vesnice k vesnici a jel hrozně dlouho. Řidič měl rozhalenou košili, slepené vlasy, kravatu uvázanou na opěrátku sedadla a s každým se zdravil. mával v každé vesnici na někoho, tu na babku na zahradě, tu na chlapy u hospody nebo na staříky u rybníka. Kolem Rakovníka je krásně, kvetly louky, voněl les a přitom příšerná silnice Praha - Karlovy Vary byla jen pár kilometrů daleko.
Zakoupil jsem si lístek jen do Řevničova a teprve v autobusu se znechucením zjistil, že mě řidič asi vyhodí, jelikož si bude pamatovat, kam jsem si lístek zakoupil. V autobusu totiž jel jen řidič, jeho známý, co pil pivo a smrděl a já.
Ovšem řidič nadále zdravil vesničany a já si vychutnával jarní cestu načerno. 

Jak jsem sežral výplatuVýplata je báječná, pročež jsem kromě již zmíněné večeře snědl ještě dva párky v rohlíku, kilo hrachových lusků, jednu pizzu, dvě bagety, mouchu co mi vlétla do pusy a celé jsem to zaplácl půl kilem arašídů.

Dnes jsem tak projížděl stránky o všem možném a na stránce o výživě jsem narazil na diskuzní fórum a mimo jiné tam bylo moderované fórum s názvem "Nepřijatelné sexuální praktiky". No a zjišťuju, že lidové jsou opravdu různí.

Fórum: Nepřijatelné sexuální praktiky
Jirka: Co je to praktika?
Duffo: Praktika je kdyz broucek treba polibi berusku a ono se ji to libi/nelibi. Také jsem se bavil s hadem Ignorem, zvaným Igin a ten mizera se vychloubal, jak všechny okrádá, jak je skvělý vyděrač, příživník, obludný cizopasník, kreatura vysávající dobré lidi a tak podobně. Blacklight: Máš si vydělávat sám, jsi přece podnikatel, ne?

Ignor: Ale rodice me plati takovyty nechutny nutny vydaje a to co si vydelam jde pouze me jako nadstandard. 

Blacklight: Aha, takže normálně vydírání rodičů, parchante, kapitalismus na tebe.

Ignor: No ja si ziju v lokalnim-soukromem socialismu. Sponzoruji me moje rodice, castecne i rodice Renci, takze to jde. Ale musim predstirat ze se snazim, aby to dlouho vydrzelo...

Blacklight: To snad není pravda, to musím napsat do Chochovin, jak žiješ. 

Ignor: Ty vole.To tam nepis.!

Blacklight: Napíšu. Hehe. To je zajímavý, čtenáři budou nadšeni.

Iginův "lokálně-soukromý" socialismus, aneb okrádání bližních.Ignor: No tak samozrejme je to sponzoring zakladnich veci jako bydleni, najem, elektrika atd. No neco jim platim tam u Renci. Ale mene nez mi daj rodice=>jeste usetrim z toho co mi davaj rodice.

Blacklight: Hm, já to do Chochovin napíšu, aby to vyznělo, že v podstatě každého okrádáš, vydíráš a zneužíváš, aby to bylo akční.

Ignor: Jo a jeste tam pripis, ze na me vlastne vydelavaj vsichni ostatni - nebot plati dane, ze kterych ja castecne ziju na VS.
Ignor: ..Takze na me vydelavaj uplne vsichni a ja je okradam!  Jupiii.


Jo a ještě jak jsem byl v Žatci a potkal matku, tak mi řekla, že jedna sestra se zbláznila a druhá bydlí v nějakém plesnivém sklepě. Jsme fajn rodina. Teď píšu deník a kolegyně Andrea se dusí, asi něco spolkla. Je úplně rudá, prská, kašle a mává rukama. Tak moment, počkám jak to dopadne. Hm, tak nic, přežila to.

A ještě mi večer přišla SMSka od otce, že na konci srpna budeme skákat z letadla a dělat blbosti. Má na mysli skákání padákem, ovšem těch blbostí se obávám už teď. Abych neskončil jak ten pán na leteckém dnu v Žatci, co skočil, padák se neotevřel a ten pán měl potom stehna za ušima.

14.6. 2002 pátek
Pozvěte si nějakého opilého zpěváka a znepříjemněte například tchýni i chvíle odpočinku
Večer jsem zašel za Zelím a prchli jsme do hospody. Tam jsem Zelího neohroženě vyzval na kulečníkový souboj a poté prohrál. Zelí mi neřekl žádnou zajímavou historku a tak se mi podařilo získat pouze historku od jedné známé, která líčila, jak její známá, co má obrovská prsa, se opila, ale děsně moc a poté odkvačila na hřbitov, kde se jala zpívat. Zpívala nahlas a zvesela, až přijela policie a milou ženštinu zatkla. Opilá dívka se hájila, že přece nic špatného nedělala a opilým hlasem se hájila, že jen zpívala dušičkám.

Hm, jenom obyčejná historka o tom, jak to dopadá, když se ženy opijí. Prostě ostuda. Kdežto když se opijí muži, je z toho maximálně ostuda interní, v rámci pijícího klubu. 
No, pominu-li například případ, kdy jsme šli z hokeje a jeden kolega pomočil policejního psa.

15.6. 2002 sobota
Ráno jsem jel do Žatce. Vlakem. Zakoupil jsem si lístek ze Zličína do Kladna a byl nemile překvapen, že průvodčí začal kontrolovat lístky už ze stanice, kde jsem nastoupil. Potupně jsem tedy sbalil noviny a přesunul se do dalšího vagónu. Takže nakonec čundrsleva vyšla, ani za Kladnem mě nevyhodili a tak jsem za ušetřené peníze dojel z nádraží k domu taxíkem a ještě mi zbylo.
V bytě byl jen pes a matka, ani jedna sestra, takže klid. Všechno jsem snědl, znásilnil pračku spoustou špinavých věcí, co jsem přivezl a šel spát.
Pršelo. Úplně skvěle pršelo, pořádný slejvák, průtrž, nádhera. A já blbec to prospal.
Na poště jsem si vyzvednul dopis od mé nemilé sociální správy a finančního úřadu a zjistil, že po mně chtějí zhruba se vším všudy dvacet tisíc peněz, tak jsem se zasmál. A teď jen doufám, že to s humorem budou brát i oni.

16.6. 2002 neděle
Vstávat v sobotu v pět hodin a v neděli v půl šesté, to je úchylka. Nicméně jsem tak učinil a je to dobře, protože ráno bývá klid, chládek a z hospod se trousí poslední opilci, což je zábavné. 
Nová turistická atrakce... autobusový zájezd na lov černých pasažérů.Jel jsem ze Žatce do Prahy opět na čundrslevu. Ovšem nejel jsem tak jen já, nýbrž i nějaký jiný člověk a ten měl smůlu, jelikož jsme přijeli do Slaného, v té době už jsem jel asi tak hodinu načerno, a řidič autobusu vstal a řekl: "Kdo nevystoupil a má lístek jen do Slaného?"
Ticho.
Řidič: "Já vím, že měl někdo vystoupit!"
Ticho.
Řidič: "Tak to teda ne, ukažte lístky!"
A sakra, tak to není nic moc, až mě vyhodí ve Slaném. Naštěstí černý pasažér seděl o kus přede mnou, řidič ho lapil, vysadil a já jel zvesela načerno dále až na konečnou.

Bohužel jsem o pár minut nestihl sraz s Bártem na nádraží a tak jsem se nemohl účastnit další Bártovy akce, které on nazývá "výlet", leč já vím, že se jedná o bloudění podle Bártových srandovních map. A do toho všeho, když je člověk zblouzen, žízniv, nasrán a zmaten, povykuje Bárt hesla jako například: "Toto není krajina, toto je pohádka!" a snaží se zuřivým důvěřivcům, co se mu vložili do rukou a do jeho orientačního nesmyslu, vlít kapku energie a chuti do žil. 
Marně.

Tak této akce jsem se nezúčastnil, pročež jsem celý den spal a jedl. Zkusil jsem nový recept, pečené olivy, ale chutné to bylo až poté, co jsem přidal láhev kečupu, kari koření a meruňkový jogurt.

17.6. 2002 pondělí
Knihovnice Alena mi zaslala popis jedné expedice a trasa té expedice se částečně kryje s místy, která bych chtěl letos na podzim navštívit. Alena se tak zařadila k zástupu lidí, který mi říká, jak v Africe zhynu, ba i umřu a poté se tito lidé, neznalí tamní situace, snaží zastrašit mě exotickými zvířaty, která tam navíc vůbec nežijí a tak mi slibují, že mě na Sahaře sežere tygr, puma a jeden exot mi dokonce předpovídal, že mě do země zadupe kapybara.
Ein scheintotes LandAlena na to šla chytřeji. Nejdříve vyprávěla lákavě o báječné expedici a o článku a tak a poté poslala ofocený popis expedice, kde se to hemží hesly a slovy budícími hrůzu a strach, stačí si přečíst "...ein scheintotes Land..." nebo "...mit Panzerfaust und Bajonett kämft..." a všude jsou fotky ozbrojených černochů, na smrt utahaných velbloudů a divých kočovníků.
Nicméně já vím, že ve skutečnosti je to země oplývající dobrými lidmy, křišťálovými studánkami, svěží zelení, pečenými holuby a fernetovými prameny.
Aha, tak to ne, to jsem se spletl, to je ráj a ne Sahara a Afrika.

18.6. 2002 úterý
Včera večer jsem šel na kulečník. Byla tam Lucie a Bárt, pročež jsem kolem sebe házel pohrdlivé pohledy a chytré rady, jelikož ti dva jsou ve hře ještě větší polena než-li já a to značí, že spíše než o hru jim jde o to, aby si neublížili. Leč po chvíli jsem byl na chvostu bodování, zmaten, rozladěn a pokořen, zatímco Lucie i Bárt zvesela bodovali s ještě zveseleji se smáli. Leč poté jsem vytáhl z rukávu můj trumfující úder, spočívající v tom, že dám dělovou ránu a ono to nějak dopadne. Jelikož jsem dával nejdělovější rány, body mi začaly přibývat, Lucie i Bárt se propadali studem, zuřivostí a do nižších pater bodování a vůbec se mnou nemluvili, Lucie mi říkala jakýže jsem idiot a náfuka a úplný pitomec co nic neumí a Bárt přikyvoval a navíc vykřikoval: "To snad ne, taková náhoda!" a vykřikoval to po každém mém šťouchu, leč já nasadil buldočí výraz a drtil jsem oba nepřátele šťouchy z říše snů a drtivě zvítězil, což Lucie ani Bárt psychicky neunesli, vrhli se na počítadlo bodů a s chechotem, z něhož čišelo zoufalství a poraženecká nálada, vymazávali mých sto bodů a sobě načítali bodů tisíce, leč já jen nafoukaně a povýšeně mávnul rukou a vyhrál.
Tak.

Howadoor na svých lživých nechutných stránkách popisuje nedramatickou příhodu s kamarádem Skútrem, pročež jsem se rozhodl, že to tak nenechám, jelikož mám takových nedramatických příhod úplnou spoustu, ba ještě větší spoustu a postupně je čas od času budu psát, aby všichni viděli, kolikže mám nedramatických skoro úplně pravdivých příhod.

Například dnes uvedu příhodu a Houmrovi, což je spolužák z gymnázia, které jsme společně navštěvovali a kde Houmr i studoval.
Když jsem se nudíval, což bylo téměř neustále, mívával jsem samé dobré nápady, tedy byly dobré, dnes už se mi zdají vrcholně imbecilní, vyčichlé a pubertální.
Jeden z takových dobrých nápadů spočíval například v tom, že jsem zneužíval Houmrovy ohromné školní brašny, které se říkalo "popelnice" a která vypadala jako babiččina nůše potažená šusťákem. S Houmrovou popelnicí se daly dělat báječné věci. Jako například to, že jsem vzal zubní kartáček, řádně použitý, dále jsem vzal gumu od trenýrek, taktéž řádně použitou, kartáček přivázal na gumu a celé nenápadně zavěsil na Houmrovu popelnici. Poté Houmr kráčel městem a byl šťastný a všelijak rozveselen, jelikož byl středem zájmu všech lidí a myslel, že ho všichni obdivují, jaký je statný junák a dmul hruď a lidi se ohlíželi a smáli a kartáček na gumě pružil a létal nahoru a dolů a Houmr se stále dmul a lidé hleděli a druhý den přišel Houmr do školy děsně rozlícen a mával kartáčkem na gumě od trenek a kdybych neprchnul, tak mi přinejmenším vetkne kartáček do oka a gumou by mi vystřelil oko druhé.
Zuřící Houmr s krvavýma očima, krvavými zuby a aurou zuřivostiKdyž se po pár dnech Houmr uklidnil, zakoupil jsem velice silné lanko a počkal si na dobu oběda, kdy škola končí a po chodbě se valí davy hladových studentů a všichni prchají a po úzké chodbě se valí proud studentů, hotový zabiják, kdo se zastaví či padne je nemilosrdně zašlapán ve jménu plného žaludku. A já si počkal na takovýto okamžik a také jsem si počkal na Houmra a na jeho brašnu-popelnici a v tom chaosu jsem uvázal jeden konec lanka na Houmrovu popelnici a druhý konec lanka jsem uvázal na odpadkový koš. A Houmr nahodil brašnu na chrbát a vyrazil na oběd a lanko se odvíjelo a odvíjelo a když byl Houmr hluboko v davu, tak sebou cuknul, lanko se napjalo a Houmr stál v proudu divých lidí a byl velice zmítán a zmaten a poté viděl mě, kterak jdu kolem a směji se a v tom se mu podlily oči krví a hrozně klel a s nasazením života se snažil odpojit brašnu od lanka a ze všech stran byl otloukán a okopáván proudícími lidmi a já se nechal tím proudem unášet a tak ani nevím, jak to skončilo, poté jsem jen potkal Houmra, kterak se rudý zuřivostí snaží vymyslet na mě hroznou pomstu.

No, to byly dvě z nedramatických příhod o tom, jak jsem studoval.

19.6. 2002 středa
Dostal jsem mejla:
"Pane magistře,
vzhledem k tomu, že mám několik pracovních dotazů, prosím Vás o přijetí.
Vlasta Koudelková"

Odepsal jsem:
"Přijímám."

A teď čekám, až se Vlasta objeví, byť nevím kdo to je a vím, že ten mejl jsem dostal omylem.

Včera jsem psal o mém studiu na gymnáziu a dnes tedy připojím další dílek, aby bylo jasné, že jsem do školy chodil a nebyl žádný záškolák.

Na gympl se mnou chodil i pan Tarabis, známý to pedofil. A míval úplně pitomé nápady. Například jednou jsem přišel do třídy, Tarabis tancoval na lavici, hřmotně se chechtal a volal: "Plaváček, plaváček!" a celé to směřoval na mě. Vzápětí jsem zjistil, že umyvadlo ve třídě je napuštěno vodou a na dně umyvadla plave můj sešit a to sešit důležitý, z předmětu zvaného Základy společenských věd a ten předmět pro mě byl důležitý proto, protože mě na něj měla kantorka, které se přezdívalo HNK (Hovno Na Ksichtě) a ta kantorka mě neměla ráda, jelikož jsem na ní házel prasátka zrcátkem a ona si mě všimla a také jsem hrál o hodinu piškvorky a toho si také všimla a vůbec si všímala, že u mě nemá tu správnou autoritu a tak si to vynahrazovala tím, že mě vždy povolala k tabuli, já přišel, uklonil se, ona mi dala pětku a já si šel sednout.
No a sešit z tohoto předmětu plaval na dně umyvadla. Tarabis hýkal radostí, ovšem pouze do druhého dne.
To jsem si totiž přinesl mrkev, cibuli, okurku, cukr, ocet, zavařovací sklenici, víčko, takové udělátko, kterým se utěsní víčko na láhev, prostě všechno toto jsem si přinesl a způsobil sobě a jiným velikou radost a Tarabisovi splín, jelikož jsem mu mezi cibuli, mrkev a okurky zavařil sešit z filozofie.
Studium je protkáno řadou kontaktů se spolužáky Ovšem Tarabis se nedal a tak jsem druhý den přišel ráno do šaten a smál se, jelikož všude byla cítit spálenina a já si myslel, že při nějakém pokusu ohořela naše chemikářka, zvaná Bílá nemoc.
Leč poté jsem přišel ke své skříňce a už jsem se nesmál, protože onen zápach spáleniny a kouř se linul z mé skříňky a vedle se smál Tarabis. Otevřel jsem skříňku a zjistil, že místo krásného dlouhého bílého pláště na laboratorní práce z chemie je ve skříňce jen ramínko a na něm ohořelý límec a zbytek rukávu. Idiot Tarabis škrtnul sirkou a vtipně se domníval, že mi upálí na plášti kus rukávu. Jenže plášť začal hořet veseleji, než Tarabis počítal a jelikož v zavřené skříňce se hasí požár značně blbě, tak mi z pláště zůstal jen límec a kus rukávu.
Nicméně já to tak nenechal, na druhý den jsem si do školy přinesl misku, klacík a spoustu sádry, přidal jsem vodu, sádru připravil a asi o hodinu později jsem se bavil, jelikož se gymnáziem začaly šířit zvěsti, že po chodbě pobíhá jakési individuum zvané Tarabis a to individuum zuří a shání kladivo, kterým by šla rozbít obrovská sádrová koule, uplácaná kolem visacího zámku na šatní skříňce.

Tak, to byl další důkaz toho, že na gymnázium jsem docházel pravidelně a měl jsem tam i spolužáky. 

20.6. 2002 čtvrtek
Tarabis opět obtěžuje svými pedofilními sklony. Poslal SMSku:
"Zavřenej jsem za znásilnění 12 leté holčičky během přijímaček na CG. Dostal jsem pět let, ale zavřeli mě mezi samé holčičky."

Ano, úplný blbec je to, zřejmě mu slunce nedělá dobře a tak jeho fantazie má prostor k realizaci.
Včera večer volal Tarabisovi Zelí.
Zelí: "Jak se máš?"
Tarabis: "Dobře, lížu si kulky."

Já vím, že je úchylné psát sem takové věci, ale je nutno burcovat veřejnost, aby věděli, že lidé jako Tarabis žijí a existují a dokonce fungují jako učitelé, dokonce na církevní škole a na starost mají malé děti.
To nás čeká hezká budoucnost, s generací vychovanou panem Tarabisem.

Ráno jsem šel do práce. Před vchodem jsou takové telefonní budky, kam člověk přijde, hodí do takové krabičky peníze, nic se neděje, člověk zuří, kope do budky a poté odejde, případně opodál škodolibě sleduje dalšího občana, vhazujícího do automatu další peníze.
No a takovou budku mám před vchodem domu a ta budka má jen tři stěny z plexiskla, což je taková hmota, která vypadá jako sklo a tak je špatně vidět, protože sklo je takové průhledné a vypadá, jako by nebylo.
A tak ta budka má tři takové stěny, které jako by nebyly a já jsem šel kolem a v budce na zemi stál holub a vyzobával nějaké zvratky, zřejmě z předchozího večera. 
Jakmile jsem to uviděl, dostal jsem báječný nápad. Přiskočil jsem k budce, takže jsem stál u strany bez plexiskla a začal jsem dupat a mávat rukama a hýkat. Holub se zděšeně podíval, cože je to za exota a spěšně se dal na útěk, což holubi praktikují takzvaným letem, tedy pohybem ve vzduchu, což například já neumím.
Holub tedy vzlétl a prásk! Plexisklo. Zděšený holub nevěděl, která bije, já dupal a chechtal se a holub zase vzlétl a prásk a prásk a vždy z plexiskla spadl na zem a zase vzlétl a zase naboural.
Jenže to viděla jedna ženština a hrozně mě seřvala, že prý jsem hovado a barbar a fyzicky mě odtáhla a otlučený holub odletěl stranou bez plexiskla.
Co z toho plyne? Že holubi jsou otlučení a ženštiny nerozumí pořádně srandě.
Teď se těším, až takto nachytám v budce například nějakého důchodce.

Odpoledne za mnou přišla do práce knihovnice Alena a smála se mrtvému krabovi a přinesla mi knížku a taky časopisy v němčině, což mi dělá schválně, poněvadž ví, že němčinou nevládnu a jsou to pro mě muka. Ale je fakt, že jsou v těch časopisem i pěkné obrázky, tak koukám na obrázky.
Potom jsem šel s Alenou do metra a byli tam revizoři a já Aleně ukázal, jak se prochází rojnice revizorů a dmul jsem se pýchou. Potom Alena odjela a mě chytli revizoři na další stanici.

Večer jsem šel s Ester, Zelím a Maňasem na kulečník. Maňas je takový divný člověk. Zelí ještě divnější a Ester to slušelo, když se musela natáhnout přes celý stůl a my jí mohli koukat do výstřihu.
Opět jsem nevyhrál, pročež jsem prohrál.

Také jsme pili pivo a poté jsme šli do hrozného pajzlu a pili jsme jiné pivo a tak jsem opivněn šel z Jarova do Libně a to bych za střízliva rozhodně nedělal, takovou blbost.
Na Palmovce zvracel nějaký člověk a u divadla Gong se prali cikáni. A v parčíku u domu, kam lidi chodí venčit psy, tam se po sobě váleli nějací puberťáci.
Šel jsem přiopilý spát. 

21.6. 2002 pátek
Na Staroměstském náměstí leží Skot. Má typickou skotskou sukni a pod ní nic. Sukni má vyhrnutou až ke krku. Kolem chodí skupinky japonských turistů a hihňají se a fotí si orloj. Taky tam chodí skupiny německých turistů a řehtají se a fotí si toho Skota.
Vyslanec Slovenské republiky - pan Laco  

Lidové jsou různí.
Odpoledne jsem měl sraz s jedním člověkem, co je z Popradu jako já. Říká každému "ty kokote", případně většímu uskupení lidí "vy kokoti" a je takový bezprostřední.
Jeli jsme do Brna. Nakoupil jsem si deset čínských polévek a pár lahví fernetu. Polévku jsem snědl jen jednu.
Pan Palun pije i na ženě, ba co víc, nechá se jí napájet  

Přijeli jsme na chatu zvanou Pohoda a pili.
Večer přijela delegace. Mých krajanů. Ano, přijelo šest exotů se Slovenska. Na autobusovém nádraží vylezli z autobusu, někteří honem utíkali ulehčit si od vypitých piv, ostatní ječeli a kolem mě se začal vznášet opar alkoholu a také láhev becherovky.
Odjeli jsme k přehradě, kde čekal pan Howadoor. Přivezl mi tričko z Nepálu a spoustu koření také z Nepálu. Potom vypil za pár minut dvě piva a jen tak obdaroval nějakého bezdomovce co seděl vedle několika stovkami korun. Bezdomovec užasle breptal, že to přece nejde a tak, leč Howadoor velkoryse mávnul rukou a odjeli jsme na chatu.
Kolem desáté večer byl jsem se stal obětí útoku slovenské legie. Bohužel ne jediné sličné ženštiny, kterou ti opilci přivezli, nýbrž obětí útoku pánské části zájezdu. Po fernetové smršti se nějak objevila veliká láhev modré vodky a ještě něco a potom už jen vím, že do mě opilec Laco tu vodku nalil, opilec Palun mi strčil do pusy žábu a spolknul jsem víčko od piva usnul v ledničce.
Ach jo.
Začalo se rozednívat a slovenská legie dále těžce pařila a i ostatní pařili, ale já už si toho nějak moc nepamatuji.

22.6. 2002 sobota
Nějaký piersing v něčím pupíku

Lidé přijížděli a odjížděli a všichni pili.
Poté hrozným způsobem začali otravovat Slováci a další, že koření od Howadoora mám moc a že se mám rozdělit. Tak jsme na pingpongovém stole dělili koření. A tak už vím, že je pěkná blbost rozdělit sáček chilli koření a poté si promnout oči.
Něčí poprsí za něčího pohledu  

Pořád jsme se chodili koupat a hráli ping-pong a Člověče nezlob se a někteří si hráli soukromě a hekali u toho a taky jsem v rámci přátelské pomoci stanovil pro Slováky pitný režim a tak už kolem poledne někteří vypadali divně, kolem odpoledne vypadali hodně divně a večer už se spíš než se mnou bavili s bezvědomím.
Večer došlo k zajímavým soutěžím, například kdo komu dříve prošlápne břicho, v čemž jsem prohrál, jelikož jsem nevydržel, ale ještě jsem stihnul jednomu kamarádovi zpustošit žebro, pročež se kroutil v křečích a funěl a vůbec vypadal nějak podivně.


23.6. 2002 neděle
Ano, to jsme my.Cha. Slováci jsou opilí a nadávají, cože to mají v puse za chuť a tak šli na pivo. Já se šel v pět ráno vykoupat, potom jsem si koupil nanuk a pil fernet.
To víčko od piva jsem asi neměl polykat. Sice jsem úplně v pohodě, trávicí procesy bezproblémové, ale každý mi nutí otvírák a posílá na záchod.
Oproti pátku a sobotě se nic nezměnilo, pouze už není fernet, tak se pijí nějaké humusy, no fuj.
Na schodech a na chodbě se budí lidé, co už nedošli do postele, či jim postele někdo obsadil, slunce svítí, jedna exotická ženština k všeobecnému zhnusení vybíhá, ba i běží, prostě jen tak po ránu běhá, prý to dělá pro zdraví a drahá polovička té ženštiny sedí a pije pivo a kouří a říká, že tak to má být, že to tak mají rozdělené a v průměru jsou oba zdraví, protože ona běhá tolik, jako on pije. Čemuž ovšem nevěřím, protože to by musela každý den běhat maratón.

Večer jsem přijel do Prahy a šel do hospody a bylo to fajn, konečně chládek.

24.6. 2002 pondělí
No jako obvykle. Lhář a fámysta Howadoor na svém odporném webu úplně překroutil a protkal lží víkendové události. Pravdu má jen v tom, že se opil.
Po krušné noci, ranním pivu a cigáru následuje spánek podpořený výpar z okurekZatímco jeho přítelkyně Blable se doma zmítala v porodních bolestech a povídala mi do telefonu, jakýže je Howadoor nelida a bezcita, tak ten nelida a bezcita stál vedle mě, chlastal střídavě fernet, víno a vodku a kul a opilými Slováky plány, jak zničit ruský tank.

Alkohol je hrozná metla lidstva, já to o víkendu viděl, lidé ztrácejí zábrany i sílu, všichni se všem zdají krásní a člověk toho nakecá tolik, že druhý den může klidně trávit vysvětlováním, že to co řekl vlastně neřekl a když to řekl, tak to nemyslel vážně a nebo se přeřekl.

Ještě lepší jsou opilé ženštiny, které nejdříve pohrdavě hledí, jak pijí ostatní a povídají něco o Sodovce a Komoře, což byla dvě biblická města, které stihla zkáza nevýslovná, asi jako Hirošimu, Nagasaki, Kawasaki, Suzuki, Hondu a Chánov, což biblická města nejsou, ale zkáza je stihla také a ty ženštiny říkají, jak je to hrozné, že všichni pijí, že se pak chovají jako prasata a co by tomu řekla jejich rodina a při druhém panáku ty ženštiny stále nadávají, ale ne tak nahlas a při třetím panáku už nadávají na to, že nemají čtvrtého panáka a při pátém přestanou mluvit o rodině a zanedlouho je možné takové ženštiny spatřit, kterak v objetí kamaráda nahé Ženštiny nejen chlastají a souloží, nýbrž i strkají prst do vody v rámci hygieny klopýtají mezi ostatními a poté jsou tyto ženštiny už jen slyšet a těm zvukům se říká například hekání a funění a tak podobně.
A je to pravda, například o víkendu to přesně tak vypadalo.

No a ráno taková ženština má ráno oteklé oči a dopotácí se a nic neříká, je úplně mimo a jiná ženština přijde, zapálí si cigáro, vypije pivo a spadne na stůl vedle sklenice s okurkami a vypadá jak bezdomovci, co vypijí ředidlo a taky jen tak leží nebo vypadá jako já, když se najím, ba nažeru, to taky jen spadnu a ležím a říkám si, jaký jsem vůl, že jsem sežral jídlo, co jsem měl na tři dny dopředu.

Napsal mi Houmr, že jsem cynický dobytek, člověk zasloužící si bič a poté oprátku a ještě jiná hrozná muka.

Také mi napsal otec, že se pověsím a skočím, on to myslí dobře, má na mysli padák a to bude fajn, to člověk padá a kouká kam spadne a pak zafouká vítr a člověk spadne úplně jinam, například do lesa a poté je ohromně rozradostněn, protože balit padák mezi stromy, to je úplná lahoda, to je jako když si chce někdo vyměnit kolo na autě za jízdy.

Odpoledne jsem byl na očkování a zcela neprozřetelně jsem si nechal s další dávkou na žloutenku píchnout i břišní tyfus a to jsem dělat neměl, ta sestřička pravila, že mi nějak divně cuklo v ruce a mě bolí ruka, hlava i břicho. Ale sestřičku jsem nepoblil, ani nepogrcal, jak říkají Slováci.

A nejtrapnější to bylo večer, kdy mě Bárt porazil v kulečníku. Já sice hraju jako poleno, ale on hraje jako daleko větší poleno a tak trpím jako zvíře, že mě porazilo větší poleno.
Ach jo.

Přemýšlím, kam pojedu o víkendu. Dřív jsem měl každý víkend plný, teď nevím kam jet. Asi se nechám někam pozvat, což probíhá tak, že potají zjistím, kde se vyskytují mí známí a poté jim znechutím víkend mou přítomností. Tak.

25.6. 2002 úterý

Jen zopakuji, co už všichni víte.
Howadoor je magor.
To není tak, jakože si malí kluci před barákem navzájem říkají "ty magore".
Howadoor je opravdový magor.
Po všech hovadinách, co ho napadají, jsem si myslel, že už mě ničím nepřekvapí. Ignoruji jeho poznámky, abych lezl na právě vybuchující sopku, nejdu s ním ani na příšerné stokilometrové pochody, nelezu s ním do Himalájí... a dnes jsme se bavili:

On: "Mám skvělý nápad!"
Já: "Povídej."
On: "Nechceš se zúčastnit noční plavby?"
Já: "Jasně! O co jde?"

Jelikož je Howadoor movitější, pořídil si speciální žárovku na noční plavby, kdežto já jen lojovou svíčkuHowadoor bydlí u pěkně velké brněnské přehrady, tak jsem byl potěšen, že mi nabízí vyhlídkovou plavbu výletní lodí za letní noci, se spoustou fernetu a kolem tančícími nahými ženštinami. Jenže...

On: "Dáme si na čelo baterku a přeplaveme přehradu tam a zpátky!"
Já: "COOOOOO????"
On: "No jasně, aby nás nepronásledovali a viděli na nás."
Já: "Ty jsi ožralý?"
On: "Ne, já to myslím vážně, v noci tu brázdí vodu tajné černé lodě poháněné tajemnými silami!
Já: "Ty jsi cvok."
On: "Jaký cvok? Prostě když uvidíme tajnou loď, schováme se na dno!"
Já: "Schovat se na dno??????"
On: "Jo, budeme schovaný ležet na dně přehrady a vypouštět bublinky a čekat, až ty lodě přeplují."
Já: "Kašlu to na noční plavání s baterkou a tajné lodě, beztak žádnou baterku ani nemám."
On: "Nevadí, dáš si na hlavu svíčku, to taky půjde, líp uvidíš."

On je opravdu úplně pitomý.

Včera večer jsem šel z kulečníku. Kolem se potáceli tři kluci, odhadem tak deset až dvanáct let a podroušenými hlasy řvali, kdo vypije víc piv a kdo je jak ožralý a radili si, jak správně pít.
V telefonní budce stála nějaká ženština. Jednu nohu měla zvednutou u hlavy a hladila si ji. Stála tam vedle i jedna dívčina a zeptala se mě, co ta ženština v budce dělá.

"Onanuje!", odsekl jsem nerudně, jelikož jsem byl unaven, utahán a znechucen, že mi ujela tramvaj.

Dívka se rozběhla k budce, nalepila se téměř na sklo o pozorovala ženštinu uvnitř.

"Neonanuje, jen si hladí nohu.", pronesla dívčina zklamaně a odešla. 

26.6. 2002 středa

Místo krásných objektů se poprsí na některých osobách mění v mučící nástrojeJeštěže není možné jen tak na zemi najít kulomet, motyku nebo kovadlinu. Při mém včerejším rozpoložení bych tyto předměty i bez zbrojního pasu převelice užil. To jsem totiž zase jednou vyšel do centra hnusné Prahy. Tuny turistů, tuny aut, všude samá reklama, kravál, hnus a sajrajt, na zblití, příšerné. Šel jsem a doufal, že do mě nabourá nějaké auto, abych pak mohl zmlátit řidiče, jelikož to se mi vždy uleví a pak jsem spokojený, ale jako naschvál se mi všichni vyhýbali, tedy kromě zástupů imbecilních turistů, ale na ty si netroufnu, jelikož takový zástup bych těžko zmlátil, navíc jsou to často turisté z Japonska a oni by užili to svoje karate a judo a podobné agresivní činnosti a bylo by.
Tak jsem chodil a byl nabobtnalý zuřivostí, protože to tak musí být a člověk s tím nic neudělá. Dokonce ani revizoři mě nechytili, takže jsem neměl být na koho drzý, aspoň jsem si vyfotil hnusnou ženskou, co měla na poprsí nápis "Mučící nástroje" a to je to celé, v blbé Praze je i ženské poprsí mučicími nástroji.

Náladu mi zlepšila knihovnice Alena, která mi slíbila, že pošle strašné odhalující materiály z Howadoorova soukromí, dokonce materiály úplně nechutné a zrůdné a dokonce i materiály z dětství malého Howadoorka.
Také mi minulý týden přivezla nějaké časopisy, které jsou fajn, protože je v nich spousta fotek. Zuřivý terorista s růžovým kulometem, postrach zasraných Američanů Dnes jsem si tak četl o teroristech a zjistil jsem, že to nejsou jen hrozní zabijáci, příšerní nelidové, vousatí vrahové s jizvama, jako jsem viděl například na Sibiři v obchodě s potravinami, kde viseli fotky teroristů a u nich bylo napsáno, že jsou hrozně zlí a kdo je chytí, tak dostane asi tak milion a bude geroj, tedy hrdina a pokud to nikdo nezjistí, že chytil teroristu a že dostal peníze, tak takový geroj si možná ten milion i užije.
No ale v časopise od Aleny jsou teroristé vyfoceni a vůbec nevypadají zle, vypadají spíš jako loupežníci z Čapkových pohádek, mají takové milé výrazy a růžovou hlaveň kulometu. A tyhle fotky bych poslal jednomu magorovi do Ameriky, ten magor je tamní prezident a pořád křičí, jakýže je chudák a já bych mu ty fotky poslal a on by viděl, jak vypadají etliche Porträts von Taliban-Kämpfern.

Fuj, teď čtu ty materiály o Howadoorovi a zrovna se tam píše o sexu mezi kosem a žížalou.
Prase Howadoor.

27.6. 2002 čtvrtek
Perverzní odhalení! Howadoor dobytkem! Důkazné materiály!
No, zhruba tohoto znění mi přišel dopis a v něm se mimo jiné psalo:

"...diktoval malý čtyřletý Howadoorek s rukama za zády a vypouklým bříškem (podle vyprávění jeho sestry)."

Čekal jsem něco o princezně a tak podobně, co jiného by mohlo vyprávět čtyřleté dítě, že ano, ovšem spletl jsem se. Howadoor už ve čtyřech letech spřádal úchylné myšlenky na to, jak zkřížit žížalu s kosem a zajistit dokonce jejich reprodukci.
Ano, je to otřesné a nic na tom nemění fakt, že už ve čtyřech letech byl schopen vlastní rukou nadepsat své ohavnosti, vybavit je příšernými ilustracemi a poté donutit babičku, aby jeho zrůdnosti zaznamenala písmem.

A nyní už důkaz, cože to spáchal to malé, ohavné dítě s vypouklým břichem.

Rukopis úchylností s vlastnoručním Howadoorovým nadpisem a ilustrací"Jednou z rána dostal kos nějaké bolesti. Vzbudil žížalu a povídá jí. Žížalo, budu mít mláďátka. Jé, já se stanu maminkou, řekla žížala, a já zase tatínkem, řekl kos. Rychle musíme koupit výbavičku pro kosátka. Tak pojď, řekl kos, a šli. Hledali obchod, kde se prodávala výbavička, a konečně ho kos našel.Vešli do obchodu a vybírali výbavičku. Najednou kos povídá: Já vidím výbavičku, která by se jim hodila. Vem troje žížalo, mně se zdá, že budu mít tři. Tak vzali troje. A co kočárek, povídá žížala. Neboj se, já je budu nosit, já dvě a ty jedno. V pořádku, u pokladny zaplatili a šli domů. Jak přišli domů, byl večer a šli spát. Jak se žížala ráno vzbudila, bylo jí něco podezřelé v kosovém pokoji, slyšela tam asi hlasy. Jak uvařila snídani, dodala si odvahy a nahlédla klíčovou dírkou, ale nic tam neviděla. Tak otevřela dveře a div úžasem nestrnula. Byl tam kos a 3 kosátka. Jé, vykřikla. Nekřič, povídá jí kos, nebo je vzbudíš! To abych přivařila rychle ještě snídaně, když je nás tak moc. Rychle vařila a byl nejvyšší čas, neboť kosátka už křičela hlady a vstávali. Teď měla žížala plné ruce práce, jen vařila, prala, uklízela a kos je musel nosit na procházku. Naříkal, jak je unavený, když musí nosit tři kosátka, a žížala mu řekla, dobře ti tak, měl si koupit kočár. Tak já pro něj jdu, ale upaluj, řekla žížala, já se nemůžu zdržovat, já mám své práce dost, a přiber tam plének, je jich málo a kup krupici. Kos všechno koupil, vrátil se domů a povídá, tu to máš žížalo a už mě 
neotravuj. Naložil děti do kočárku a jel do parku. Cestou se stavil u sousedů na třešně, aby měli kosátka vitaminy."


Ano, chápu, jste zděšeni oprávněně. Taková čuňárna. Žížala s kosem. Fuj.

Howadoor se dověděl, že tyto hnusné materiály z jeho dětství spatřily světlo světa a tak mi okamžitě začal vyhrožovat a nejen mně, vyhrožuje každému, kdo hodlá tyto zrůdnosti zveřejnit, vyhrožuje strašlivými muky a podobnými věcmi, ovšem Chochoviny nejsou periodikum, které by dbalo na jakési hrozby šílence, Chochoviny myslí na lidstvo a proto se kochejte. A v zásobě jsou i další Howadoorovy příšernosti, jako například alkoholické dýchánky, popisující zvířecí orgie v hospodě a jmenuje se to "Jak kos a žížala s kosátky jdou do restaurace" a potom mám ještě další nechutnost a tentokrát o nechutné krádeži gigantických rozměrů, krádeži zemědělských plodin a to se zase jmenuje "Jak kos objevil třešně".
No co vám mám povídat, bude to tu samá Howadoorovská prasárna.


Aby se z toho nikomu neudělalo špatně, tak mu spravím chuť tím, že sdělím tajemství. Objevil jsem dokonalé rodinné auto. je veliké a veze sebou tekutiny pro celou rodinu nejméně na víkend a když se bude šetřit, tak je co pít i celý týden. To auto je takové pěkné a na cisterně má napsáno "FERNET - výjimečně hořký, výjimečně dobrý".

28.6. 2002 pátek

To takhle předevčírem, ve středu, za mnou přišla šéfová, respektive její e-mail, zvesela se usmívala a pravila (stále skrze e-mail):
"Nešel bys zítra na školení?"

No jak bych mohl oponovat šéfové, že ano, zvláště, když v programu se skvěly položky jako "snídaně, občerstvení či oběd".

A tak jsem se vypravil. Konalo se to v takovém ohromně velkém hotelu, pro jistotu jsem si tedy vzal sako, kravatu i čisté ponožky. A dobře jsem udělal. Když jsem z metra přelezl do autobusu a dojel k hotelu, z nablýskaných aut vylézali roztodivně odění lidé, všichni ohromně seriózně odění, samá kravata, sako a neroztrhané kalhoty, ženštiny měly podivné účesy a hluboké dekolty.

V hotelu se chodí po takových červených kobercích, o které jsem si hned očistil boty. Taky je tam spousta lidí v uniformách, co se klanějí a ptají se pořád, jestli něco nepotřebujete a všude je fajn, protože je tam klimatizace a hraje taková hnusná hudba a všechno je čisté a blýskavé a veliké.

Tak jsem přišel k prezentaci a tam jsem se podepsal a všichni si vyměňovali vizitky a já nemohl, jelikož jsem neměl vizitku, jen včerejší noviny, co jsem ráno našel na autobusové zastávce.

Na těch kobercích by se i dobře spalo, ale bytu mi sebou žádný nedaliOna ta akce byla vlastně takový velký raut, to je takové sezení a chození, kde všichni mají rovná záda, decentně se usmívají a kynou si a hlavně pojídají a korzují.
Jako správný rautista jsem také korzoval a požíral co jsem kde našel a také se decentně usmíval.
Rautisté se také vyznačují tím, že neříkají vtipy jako "...a potom se Pepíček pozvracel" a nahlas se tomu nechechtají, jak to bývá obvyklé mezi nerautisty, takoví rautisté říkají vtipy jako třeba "... a ony ty akcie klesly a index P50 stoupnul" a poté se všichni usmívají a praví: "Hleďme, jakýže to byl dobrý vtip" a ženštiny si cudně zakrývají ústa, to jako aby se nesmály moc veřejně, jelikož to rautisti nedělají.

Tak jsem tedy korzoval a usmíval se a požíral všechny možné chlebíčky, protože ostatní je pojídali také, tak aby na mě zbylo. Když už jsem byl nacpaný k prasknutí, šel jsem se napít. Bylo tam všemožné osvěžení, leč fernet bohužel ne. Všeho osvěžení byla spousta, jen mléko skoro žádné, pouze na stole stál na všechny ty lidi jediný džbánek, pročež jsem si pospíšil a třičtvrtě honem vypil.

No, bylo to fó pá, jak my rautisti říkáme, jelikož to mléko nebylo jen tak na chlemstání, jak jsem předvedl, to mléko bylo do kafe, co všichni popíjeli a každý si do kafe nalil jen pár kapek.

Také jsem chtěl ze všech chlebíčků vyžrat olivy, ale lidé na mě po tom výstupu s mlékem nějak divně koukali, proto jsem toho raději nechal.

Další fó pá, jak my rautisti říkáme, se mi povedlo, když jsem se snažil osladit si čaj. Na stole v misce totiž ležely takové malinké papírové pytlíčky, jak se do nich balí cukr, tak jsem vzal hned dva ty pytlíky, jelikož sladím hodně a nad čajem je roztrhnul. Jenomže to nebyl cukr, byly to větrové bonbóny a já je z výšky vysypal do čaje a ten se rozstříkl, ach jo.

Poté jsem měl ještě nějaké školení a to bylo fajn, to jsem se pobavil, jelikož vedle mě seděl pán a ten měl propisku a vždy ji vypnul a podrbal se s ní v uchu, strkal si ji snad až do hlavy. A jednou ji zapomněl vypnout a pak měl počmárané ucho, čemuž jsem se smál a poté jsem se smál zase, jelikož ta propiska byla z toho ucha mastná a nepsala a pán se ji zuřivě snažil rozepsat.

Odpoledne jsem odešel a dokonce jsem i odolal pokušení nasypat si do igelitky do zásoby všechny zbylé pochoutky a chlebíčky, které jsem již nestačil sežrat, jelikož mi už stejně bylo blbě.

A zase mě chytili revizoři. To bylo fó pá, jak my černí pasažéři říkáváme.

Na snímku je spousta lebek, které mohou posloužit například jako ešusy29.7. 2002 sobota
Vstával jsem brzo, neb jsem zatoužil po vzdělání mé zpustlé mysli a hned po ránu jsem jel do Kutné Hory, což je takové město, kde jsou všelijaké zajímavosti.

Vlak jel naprosto normálně, to znamená, že měl zpoždění a byl přecpaný. V Kolíně jsem přestoupil do dalšího vlaku, který byl natolik normální, že měl zpoždění ještě větší a narvaný byl tak, že se lidi skoro ani nevešli do vagónů. Já naštěstí vybojoval místo u dveří z vagónu a u dveří na WC a tak jsem nevěděl, kam dřív vypadnu.
Vypadnul jsem nakonec až v Kutné Hoře a vrhnul jsem se do poznávání.

Ten idiot v plášti a helmě jsem já,  právě jsem vylezl ze štoly a nemohu narovnat záda, ani nasadit intelektuální výraz, což zpravidla nasazuji.Nejdříve jsem coby student prolezl do tamní kostnice. Ač ověšen fotoaparáty, tvrdil jsem, že fotit nebudu a tak jsem za to ani nezaplatil, načež jsem využil foťáky a metal blesky po celé kostnici.
V kostnici je to fajn, je tam spousta kostí a přitom vůbec nesmrdí, jelikož jsou to opravdu jenom kosti a bez masa. 
Jeden člověk tam začal zaníceně vyprávět, že lidské lebky jsou naprosto úžasné, že se dají použít jako ešus, například polévka se v tom dá uvařit a tak podobně. já si myslím, že to vůbec není špatný nápad, lebek je spousta, nádobí drahé a taková lebka je navíc i stabilní, pěkně se opře o čelist a nepřevrhne se.

Poté jsem tak bloumal Kutnou Horou a pil pivo, což bylo fajn, protože mi ani tolik nevadilo, že prší. A tak jsem, povzbuzen pivem, začal uvažovat, kterak se dostat do jednoho starého domu opět na studentské vstupné. Ten dům byl takový starý a vysoxký, takovým domům se říká chrám a tento se jmenoval chrám svaté Barbory, což je jistě sličná ženština, alespoň soudě dle obrázků, protože ve skutečnosti jsem ji nikde nepotkal, i když se po ní chrám jmenuje. Ani průvodkyni tam nedělá, Barbora jedna svatá.
Jak jsem tak uvažoval, kterak se prohlásit za studenta, tak šla kolem výprava Maďarů a já dostal nápad a začal jsem si brumlat "Ferencvároš" a "Budapešť", protože o moc víc toho maďarsky neumím a tak jsem prošel do chrámu s maďarskou výpravou úplně zadarmo, což mě potěšilo.

Toto je chrám svaté Barbory, který jsem zprasil UV filtrem, polarizačním filtrem a dvěma filtry ze sady Cokin a celé jsem to cvaknul proti slunci, pročež to vypadá děsně surrealistickyPoté jsem také šel do takového muzea, kde nějaká slečna povídala, kterak se těžilo stříbro a jak kde co stavěli a pak pravila: "A tuto střechu přestavěli z gotické na barokní" a jeden turista vedle se díval a poslouchal a poté pravil, že to nic není, jelikož je to staré, kdežto on má na chalupě střechu úplně novou. Potom jsem dostal bílý plášť, takovou velkou svítilnu, helmu a šel jsem do takové díry, která se nazývá štola a dřív tam lezli taky lidi a tesali a tesali až vytesali stříbro a poté byli šťastní.
No jo, jenže lidé prý v té době měli průměrně 150 cm na výšku a 50 kilogramů a já tak stál u té jejich chodby a přemýšlel jsem, jak do té chodby narvu mých sto kilo a poté slečna průvodkyně pravila, abych si rozsvítil a šel a já šel a neustále se bouchal do hlavy a do boků a do břicha a do zad a nadával jsem, ba přímo kurvoval, ale nedalo se nic dělat, vycouvat jsem nemohl, tak jsem šel dál a slečna průvodkyně pravila, že ta voda co je všude kolem je plná arzenu a abych se nekoupal a já bych ji nejraději praštil svítilnou do kebule, jelikož jsem měl co dělat, abych si nesrazil vaz, natož abych skákal do nějakých blbých kráterů plných vody.

Když jsem z podzemí vylezl, byl jsem šťasten a šel jsem na pivo.

Poté jsem jel vlakem zpět do hnusné Prahy, vlak tentokrát z nějakých neznámých důvodů nebyl přecpaný a měl jen třičtvrtě hodiny zpoždění, pročež jsem dorazil včas a šel na pivo.

30.7. 2002 neděle
Toto nejsou Pardubice, nýbrž Kutná Hora, dole je vidět chodník, v dáli nějaké lidi a kolem nějaké sochy a vpravo barák a tak.
Jako kulturně založený člověk jsem si vypláchl pusu od včerejších piv a opět pospíchal na vlak a jel tentokrát do Pardubic. Risknul jsem jízdu úplně načerno a ono to vyšlo, byť jsem musel před průvodčím prchat až na konec vlaku.
V Pardubucích bylo ráno a málo lidí a skoro všechny hospody a bary zavřené, tak jsem jen tak chodil a kochal se tím klidem, jelikož Pardubice jsou takové větší maloměsto, kde je krásně mrtvo, prostě pohoda. Potom začali otevírat bary, restaurace a hospody, tak jsem seděl, povětšinou na venkovním posezení a pil sodovku a fernet. Oteplovalo se a kolem chodily ženštiny s přiléhavými tričky a odhalenými nohami a já pil fernet a svítilo sluníčko. No co chtít víc.
Odpoledne jsem jel do Prahy, opět mě nechytil průvodčí, jelikož jsem jel na čundrslevu do Kolína a večer jsem šel do kina a tam promítali film, já pil kolu a koukal na film, co byl černobílý o jednom holiči, kterého nakonec také oholili, jelikož to se tak dělává, že když jde člověk na elektrické křeslo, tak mu oholí nohy a kus hlavy, aby lépe vedl proud a nesmrděl tak moc, jelikož to hrozně smrdí, když se pálí vlasy a chlupy.
A po kině jsem šel na pivo a chtěl po servírce její tričko, jelikož se mi líbilo, ale ona se odmítla svléknout, tak jsem šel spát.


zpět na hlavní stranu

WebZdarma.cz