Červen 2009

27.5. 2009 středa - 5.6. 2009 pátek
Devět lahodných dvanáctihodinových nočních směn v řadě.

„Jojo, exotika. Cestování. Podle mě mi teď začne ten pravý život! Teď si budu životem jen tak létat!", spokojeně praví můj estonský kolega. Jako i ostatní u nás ve firmě dostal pár desítek tisíc evropských peněz, dar zaměstnavatele v době probíhající ekonomické recese a nyní se vrací z dovolené v Brazílii.

„Tak tak," přitakal mu slovenský kolega a spokojeně se v letadle usadil, připoutal a kochal se pěknými ženštinami na letišti v Riu de Janeiru.

O několik desítek minut později let AF 447 zmizel z radarů.

6.6. 2009 sobota
„Hahá! Holé zadky, pot a bicepsy!" výskají v irském městečku Newbridge nadšeně sestry Velké oči a Copatý vetřelec. Následně mi popisují, kterak si zajely na pánský striptýz. Postupem času však nadšení obou ženštin vyprchává a já se dovídám i jiné zajímavosti. Jako například to, že striptéři byli jen tři, že nejvyšší z nich měl 156cm, že dva z nich byli teplí a třetí kulhal. Větší atrakcí se tak stalo stádo řičících irských ženštin, které v euforii mávaly na všechny strany svými ohromnými tukovými pneumatikami a pohromadě tak připomínaly obrovský kvádr sulcu o půdorysu kulturního domu středně velké české vesnice.
Večer se Copatý vetřelec oděla do všeslibujících šatů, obličej vyzdobila barvičkami, nasadila erotický výraz a odkvačila na polskou párty, jelikož jí pořadatel slíbil šišku salámu.
Velké oči nikam nešla a dělala na mne velké oči. Pochopil jsem to jako výzvu k akci a zatelefonoval do nejbližší čínské restaurace. Objednal jsem si dvojitý hlavní chod s trojitou přílohou. Zdarma jsem ještě obdržel veliký pytel čínských křupek.

„Hroch," pravila zhnuseně Velké oči, píchla mě prstem štítivě do jedné z mých břišních pneumatik a zhnuseně odešla.
 

7.6. 2009 neděle
Ženština Copatý vetřelec se nad ránem vrátila z párty a pravila, že to byla příšerná nuda, vůbec se neoddala sexu a ani se pořádně neopila. Následně se posadila před květináč, ze kterého trčí krátký klacek. Na klacku je zhruba třímilimetrový odporný výrůstek.

„Z lásky, z lásky tě mám. Ty moje krásná orchideji, " praví Copatý vetřelec k výrůstku a něžně na něj pomlaskává. Klacek s výrůstkem obdržela od jistého individua. Individuum je ze Slovenska, žije v Irsku a čas tráví tím, že v neoprenu leze do malých irských potoků uprostřed měst a vesnic a za udiveného pohledu domorodců plyne s proudem, nelítostně otloukán o kameny. Ono individuum se projevuje také tím, že místo kytic růží svým láskám posílá do zaměstnání neoprenové kombinézy a poté se za rohem potutelně chechtá reakcím obdarovaných.

„Jaká láska? Je to dole shnilé, nahoře plesnivé a uprostřed suché. Jaká orchidej? Tohle křoví roste na každém rohu, chčijí na to psi," chlubím se svými botanickými znalostmi. Leč Copatý vetřelec vyluzuje nebezpečné zvuky, pronáší nepěkná slova a poté mě nahání, drže nad hlavou velký a ostrý nůž.
Utíkal jsem velice rychle, přiběhl na letiště a odletěl do Česka.

8.6. 2009 pondělí
Vběhl jsem do obchodu a vzkřikl na paní prodavačku: „Hrnec a lžíci! Pánev a vidličku!"
Paní prodavačka si zaťukala na čelo. Pročež jsem jí předal nádherný obrázek.

„E? Co to je?" pravila ženština a třeštila bulvy, až se jí komorová voda počala nebezpečně zahřívat.

„Toť návrh mé nové kuchyně," pochlubil jsem se a dmul hruď.

„Kuchyně? Tohle? Tahle hromada harampádí? Už jen semhle do rohu chybí domalovat ženštinu žvýkající kůži a imitace jeskyně je dokonalá! A mimochodem vám tu chybí ohniště!" nepěkným komentářem častovala paní prodavačka můj výtvor.

Chopil jsem se tedy opět tužky, vyškrtal plno užitečných věcí jako zásobníky na čínské polévky, rezervní zásobníky na čínské polévky a vakuový uchovávač čínských jídel. Kuchyně nyní vypadá nenápaditě a nudně. Má vynalézavost a nápaditost byla udusána argumenty usedlé ženštiny. Zejména proto, že zásobníky na čínské polévky prý na skladě nemají.
A tak jsem sobě do svého holobytu zakoupil kuchyň.

9.6. 2009 úterý
„Tak tohle je naše zahrádka," praví známý cestovatel, expedičník a dobrodružník, pan Králíček a opírá se o bránu zdobenou velkým zlatým nápisem Dynasty of Craliczech.
Rozhlížím se po širém kraji kolem tří obrovských vil.
„Jaká zahrádka?" ptám se  a pátrám po čemsi na horizontu.
„Kam čumíš, ty hňupe? Tady všude je moje zahrádka," durdí se pan Králíček a poté píchá prstem sem, tam, onam a támhle.
„Ach tak. Zahrádka. Hm. Od Šumavy k Řípu, od Svatošských skal k hranickému Olšovci. Tož pěkná zahrádka. To bude ředkví, " dím obdivně.

Poté kráčíme na západ ke třem vilám.

„Toto je moje, tamto je bratra a tam na obzoru přebývají mí rodičové," pokračuje pan Králíček.

„A ty paneláky tam u lesíka?"

„Služebnictvo, " mávne pan Králíček zhnuseně.

Pan Králíček, cestovatel, dobrodružník, expedičník, feudální pán

Vtom již přijíždí pán a veze můj motocykl. Jelikož jsem poměrně nedávno díky náhodné náhodě utrpěl úraz ruky, týrání motorového bicyklu odkládám na neurčito. A zatím jsem využil nabídku pana Králíčka na využití jedné z mnoha podzemních prostor pod domem, které majitel označuje jako garáže.
Motocykl je pěkný, krásně hučí a chybí mu zadní stabilizační kolečka. Zatím.

Zaparkovali jsme tedy motorku do podzemí, kde se nestačím divit. Motocykly, na kterých pan Králíček zdolával divokou Indii, jiné, na kterých pokořil Čínu, na druhé straně stojí ohromné automobily, čtyřkolky, v rohu letadlo a u stropu visí motorový člun. Na zdech jsou sněžné a vodní skútry, motorové kolečkové brusle a umělohmotné nákladní vozidlo děcka pana Králíčka.

„Nekoukej tak vyjeveně, copak jsi nikdy nebyl v garáži?" ptá se pan Králíček a znechuceně kroutí hlavou.

„Což o to, v garáži ano, " pravím poněkud vyveden z míry a nesměle ťukám do jakéhosi obrovského skleněného boxu, překrytého hedvábnou plachtou.

„Hmmmm, má chlouba, " nečekaně rozrušeně šeptá pan Králíček a jediným pohybem objekt odhaluje.

„E?"

„Motorové akvárko! Speciální tvrzené sklo. Kompozitový rám kvůli odlehčení. Dvě nezávislé nápravy, dva motory."

„Tak to už by stačilo, ty si ze mě děláš poprsí neboli kozy, což?" probírám se z lehkého šoku.

„Jen se směj. Homologaci to samozřejmě nemá, ale na mých pozemcích s tím normálně můžu jezdit. Dovedeš si představit větší blaho, než si pěkně jezdit a zároveň se koupat?"

Rozloučil jsem se s panem Králíčkem a odešel zpět do normálního světa.

„A jednou si to tady taky koupím, " praví pan Králíček,
na snímku v Himaláji

10.6. 2009 středa
Odletěl jsem do Irska o den dřív, jelikož je třeba se přestěhovat. Vzal jsem obstarožní kytaru, děravý spacák, čtyři bedny od banánů plné hloupostí a dvě bedny od banánů plné čínských polévek.
Mými novými spolubydlícími jsou dva Irové. Kolega Mark a jeho drahá polovička. Markova drahá polovička podstupuje protialkoholní léčbu a pan Mark tráví dny před televizí. Pokud se oba náhodou setkají v bytě, pustí naplno sprchu, jakousi hlasitou muziku a poté souloží. Po pěti minutách vycházejí spokojení, mokří a tváří se strašně nenápadně.

„Hrozně funíš a hekáš, " pravil jsem po jedné takové akční scénce drahé polovičce pana Marka a ona se mnou od té doby nemluví.

11.6. 2009 čtvrtek - 18.6. 2009 čtvrtek
Další sada nočních směn. V Irsku panuje chaos, jelikož skoro neprší, každý den je možno spatřit Slunce a teplota atakuje nebezpečných dvacet stupňů. Můj irský šéf je nenadálou situací naprosto zmatený a odhaluje svůj břich pouličním lampám ve snaze se opálit. Další důkaz, že Slunce v Irsku je pro Iry věc neznámá.

19.6. 2009 pátek
Většinou mě po příletu do Prahy či Dublinu budí letušky, já rozespalý děkuji, vstávám, potácím se uličkou z letadla a postupně se probouzím. Dnes mne budil personál pražského letiště, jelikož jsem údajně vzdoroval snahám letušek a navíc na ně ve spánku vykřikoval nepěkná slovíčka. Pročež jsem zjistil, že spát během pracovního týdne méně jak 3 hodiny denně zřejmě nestačí.

20.6. 2009 sobota
Být nesen ošklivým zřízencem a být peskován nepěknou paní doktorkou již více nepatří mezi mé záliby. Přestal jsem proto požívat alkohol. Což v praxi znamená, že tisknu obličej zvenčí do oken restauračních zařízení a štamgastům poskytují pohled na rozpláclý nos, rozpláclé rty a vytřeštěné oči. Občas se do restauračních zařízení odvážím vejít, nesměle přicupitám k baru a pravím: „Neměl byste nealkoholické pivo?
Pan barman se počne smát a poté praví, že zajisté, že nealkoholické pivo má, jelikož mu ho před osmi lety přivezl zástupce Spolku bojovníků proti alkoholu. A tak ochutnávám nejrůznější nealkoholická piva v nejrůznějších hospodách a poté prskám a pronáším na zmíněné moky nepěkné recenze.
Půl Chochovin a ošklivou sousedku za pitelné nealkoholické pivo!

21.6. 2009 neděle
Postrach Pekelných andělů, divoký motocyklový gang Wild pink pigs, se utěšeně rozrůstá. K hyperaktivnímu hasičofotbalistohokejistopíči panu Josefovi, úplatnému policistovi panu Lemišovi a pralesnímu muži panu Lišákovi přibylo nemálo dalších členů. Aktivita zmíněného gangu se projevuje i jiným způsobem. Někteří jeho členové počali usilovat o získání řidičského oprávnění. Situace však není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Například pan Lemiš na svém motocyklu nemůže najít první rychlostní stupeň a bratr pana Lišáka označil u testů přechod pro chodce za zbytky sněhu na vozovce. Nejakčněji probíhá pokus o získání řidičského oprávnění u pana Lišáka. Na zkušební jízdy dorazil s SS helmou po svém příbuzném, který kdysi zastával funkci Obergruppenführera. Na první křižovatce projel na červenou a kruhový objezd projel rovně skrze záhon růží, vysazených u příležitosti dne Boje proti silničním pirátům. Když poté pomáhal slézt z motorky bledému zkušebnímu komisaři, podrbal se ve vousech a žoviálně pravil: „Silniční provoz je třeba udržovat plynulý!"

Členové proslulého motorkářského gangu Wild Pink Pigs (zleva):
pan Josef v helmě a botách amatérského horníka ze severního Uzbekistánu, pan Lišák zastávající hodnost
Obergruppenführera, pan Lemiš smutně sleduje odjíždějící kolegy,
jelikož nemůže najít první rychlostní stupeň

22.6. 2009 pondělí
„Obrázek! Budu mít na motorce obrázek! Malý, hranatý, plný tajemných písmen a číslic, " raduji se a kvapím na úřad vyzvednout sobě registrační značku. Ženština u přepážky se mile usmála a poté mi podala dvě hovadsky velké SPZ. Na auto.

„E? Tohle? Na motocykl?" podivuji se.

„E? Vy máte motocykl? Myslela jsem, že máte to... to takové to... bé-em-wé, " praví ženština.

„E. Mám to bé-em-wé. Ale jak to bé-em-wé souvisí s tím, že mi nutíte SPZ na auto? Chci malou cedulku na motocykl! K čemu dva ohromné plechy na auto? Vždyť bych s tím vypadal jak cikán na cestě do sběrných surovin!"

„Motocykl? Myslela jsem, že to bé-em-wé je takové to velké černé auto!"

„Aha. Hm."

23.6. 2009 úterý
Na cestě z Prahy do Žatce opět využívám služeb společnosti, která svou invencí zastiňuje všechny známé agentury specializující se na nejrůznější adrenalinové atrakce. Nedávno jsem přímo v autobuse inzultoval řidiče, jindy byl autobus společnosti zastaven mezi poli exekutorem. Autobus zabaven, cestující pro nízkou hodnotu nikoli, tudíž dále stopovali. Loni při letní bouřce na autobus padnul strom, pročež jsem dobré dvě hodiny čekal, až autobus i se zaklíněným stromem dojede na konečnou, vzdálenou zhruba 10km. Ani dnes společnost nezklamala. Ve vesnici nedaleko Žatce jsme byli zastaveni policisty. Řidič autobusu nemohl nalézt řidičský průkaz. Následně nenalezl technický průkaz s odůvodněním, že "autobus přece, do prdele, není moje soukromý auto!". Následně byl autobus odstaven, jelikož se zjistilo, že jezdí již rok s propadlou technickou kontrolou. Mimo propadlé technické kontroly policisté poukazovali ještě na propadlý nárazník, propadlou podlahu, děravou nádrž, rozbité čelní sklo a chybějící kus výfuku. Do Žatce jsem těch pár kilometrů šel pěšky a smál se dvěma spolucestujícím vozíčkářům, kteří si užívali kvality českých silnic na svých nemotorových strojích.

24.6. 2009 středa
Hodil jsem na net zápisky ze Steakové tour.

Rio Iguaçu, Brazílie

25.6. 2009 čtvrtek - 2.7. 2009 čtvrtek
Večer do práce a ráno z práce jezdím již léta na bicyklu. Poslední dobou se však zejména mé ranní návraty do domu stávají lehce zajímavou událostí. Může za to můj irský šéf, pan Pavouk. Pan Pavouk jest zralým mužem plným energie, kterou ventiluje mnoha způsoby. Například dnes si o mne očistil zrcátko a pravý bok svého auta. Což v praxi proběhlo tak, že se zezadu náhle přiřítilo auto, z okýnka pan šéf Pavouk zařval cosi nepěkného a poté se o mne v plné rychlosti automobilem otřel. S naraženým loktem jsem poněkud rozrušen zastavil bicykl a panu šéfovi poslal SMS: "T´vos fakin´ klous jů pryk!". Načež mi přišla zpráva: "T´vos maj blajnd sajt, dykhed!"

A tak jsem po čtyřech letech zjistil, že má můj šéf skleněné oko. Celý zbývající týden jsem se bavil tím, že jsem o přestávkách vyhledával pana šéfa spícího v nejrůznějších zkroucených pozicích. Poté jsem se k němu potichu připlížil a vidličkou zaťukal na skleněné oko.
Pročež jsem přišel na to, že můj šéf cinká.

zpět na hlavní stranu