Červenec 2002
1.7. 2002 pondělí
Cha, říkáte si, to je ale magor, samé blboviny tu píše, kdyby se raději vzdělával, učil se, studoval, například na nějaké veliké škole, kde jsou všichni chytří, například taková autoškola, nebo vysoká škola, ba i univerzita, či snad dokonce Karlova univerzita!
Ovšem zklamu vás. Já, abych nebyl blbý, rozhodl jsem se studovat a podal si na onu univerzitu přihlášku a nyní mohu sdělit, že je to škola úplně hrozná, mizivé úrovně, kam mohou chodit samá blbá individua, jako jsem například já.
Poté, co jsem se zúčastnil prvního kola přijímacího řízení jsem si říkal, že se tam dostanou jen ti, kteří se pečlivě a svědomitě připravovali na studium, všechno vědí a znají a ne já, který se večer před přijímačkama opil, skoro se neučil a místo přemýšlení o odpovědích jen náhodně zaškrtal různé možnosti, aniž by četl otázky.
Jenomže ejhle. Štěstí je mým slouhou a ač se to zdá podivné, černou magií nějakým svinstvem zavánějící, já prvním kolem projel jako nůž máslem a byl jsem vyrozuměn, že jsem ohromně chytrý hoch a psali mi "pane" a napsali, abych se zúčastnil i druhého kola přijímacího řízení, které je ústní a tak se pořádně podívají, cože za jedince se uchází o možnost studovat na věhlasně univerzitě pana Karla.
No a já se opět čistě oblékl a dostavil jsem se.
Za stolem seděli tři pánové, mně taky řekli "pane" a kynuli mi, abych se posadil, tak jsem se posadil a hleděl na ně a oni hleděli na mě a poté se mě tázali na rozličné věci.
Pan zkoušející: "Prosím vás, proč se sem hlásíte?"
Já: "Abych byl chytrý."
Pan zkoušející: "Aha... a co umíte?"
Já: "No, já jsem vlastně mistr světa, co všechno ví."
Pan zkoušející: "Aha... a tady máte seznam literatury... copak mi řeknete o této knížce?"
Já: "No... napsal ji jeden pán už strašně dávno a jsou v té knize obrázky."
Pan zkoušející: "Hm, hmmmm...."
A další dva zkoušející pokyvovali a poté se mě jeden zeptal, co je pro mě nejdůležitější.
"Peníze", odvětil jsem.
Pan zkoušející: "Ale já myslel jako životní hodnota!"
Já: "No ano, peníze jsou životní hodnota samozřejmě!"
Pan zkoušející: "Aha, no vlastně máte pravdu", zavrtěl hlavou.
Poté se mě třetí zkoušející zeptal, jestli mám opravdu motivaci ke studiu a já pravil, že mám motivaci velikou, že jsem od mala zaujat interdisciplinárními obory jako je například kulturologie a to obzvláště kulturologie antropologická, jelikož redukcionistické pojetí se mi zdá příliš úzkoprsé a Cicerem zavedené axiologické pojetí příliš zastaralé a dále jsem povídal, jak je to fajn, zabývat se polykognitivními jevy a symbolickými systémy jakož i kulturními artefakty, ať jsou interiorizovány nebo exteriorizovány.
Páni zkoušející kynuli hlavami a já ještě vyprávěl, jak jsem ohromně schopný, pracovitý, pilný jedinec, jak mám rád všechny zkoušející a tak podobně.
No a oni mi potom řekli, že jsem opravdu ohromně chytrý, hlavně ať nezapomenu na zálibu v kognitivních jevech a že jsem přijat.
A tak jsem přijat.
Proto vím, že univerzita pana Karla, hlavně její filozofická fakulta, má samé pochybné studenty, o jejichž inteligenci je možno s úspěchem pochybovat.
Tak.
Odpoledne jsem si dal absint, fernet, pivo a šel do Aera, kde jsem měl sraz s Bohoušem. Bohouš skučel, že potřebuje sex, jak on obvykle skučívá a pili jsme pivo, potom jsem si dal hranolky, bagetu, půl kila utopenců, ještě bagetu a šel jsem spát.
2.7. 2002 úterý
Bohouš se nudí na vrátnici a tak mi píše například toto:
"Lizu, lizu postevaka
ona zase kouri ptaka
Jsem genius eroticke poezie."
Magor je to a ne génius.
V pátek je volno,
v sobotu a neděli také, tak asi vezmu spacák a jedu se podivovat krásám kotliny české, vrchoviny moravské a hlavně se asi budu motat někde na střední a skoroseverní Moravě, zaplavu si v lomu v Olšovci, což je takový pěkný zatopený lom, kde jsme se jednou málem utopili se Zelím, jelikož kolem nás plavala skvěle vybavená ženština, my oněměli úžasem a zapomněli mávat rukama a málem se utopili, ale neutopili a dál se kochali onou ženštinou.
Taky se možná stavím ve Dvoře Králové, kde je taková veliká zahrada, kde jsou zasazeny různé rostliny a běhají různá zvířata, například žirafy tam jsou a nosorožci a je to pěkné, žádná hnusná betonová džungle jako v hnusné betonové Praze. A taky mě ve vlaku chytne průvodčí a v metru možná revizoři a vůbec, bude to takový pěkný akční víkend.
V práci jsem dnes opět dostal závažné úkoly... nejdřív volal kolega, že mu nefunguje tiskárna. Tak jsem mu dal do tiskárny papír a tiskárna funguje.
Potom volala kolegyně, že nemůže odeslat mejla. Zapomněla napsat adresu. Kráva.
A do toho všeho zase čuchám smrad z cigaret, protože těhotná kolegyně Andrea, s břichem jako demižon, začala zase kouřit cigaretu za cigaretou a do toho přijde její sestra a kouří a smrdí obě jako pošlapaní tchoři.
A poté mi pan Howadoor vysvětloval, kterak komprimovat fotky, aby nebyly hranaté.
Howadoor: "Máš neostré fotky!"
Já: "Komprimuji."
Howadoor: "Tak to komprimuj min nebo jeste lepe pouzij JPEG 4:4:4 a ne obvyklych 4:2:2"
Já: "Co?"
Howadoor: "JPEG komprimuje obraz tak, ze jej rozlozi (podobne jako televizni vysilani) na jasovou a dve barevne slozky (YUV - Y je jas, U a V vyjadruje barvu). Kazda slozka se pak koduje samostatne. Pritom se vyhodne vyuziva vlastnosti oka, ktere je na zmenu barvy ve scene mnohem mene citlive nez na zmenu jasu. Jasova slozka se zakoduje s plnym rozlisenim, tedy u obrazku 800*600 se zakoduje opravdu 800*600 pixelu, ale barevne slozky se downsampluji na polovinu, takze se nejdrive vypocte obrazek polovicni velikosti 400*300 a teprve ten zakoduje. Pri dekodovani se ziska barevna slozka o polovicnim rozliseni, ktera se zase zpatky prepocte na plne. Nejaka informace se prirozene ztrati, ale u vetsiny scen to oko nepozna nebo je to tolerovatelne.
To ale neplati u scen, ktere obsahuji ostre hrany, tedy texty, kresby, tve zabery proti slunci. Tam je jasne patrne rozmazani. Proto se da JPEG pri vytvareni alternativne prepnout tak, aby se barevne slozky kodovaly v plnem rozliseni. Obvykle to velmi vyrazne pomuze. Samozrejme to musi podporovat program, ve kterem to JPEG vytvaris. Ja to delam v Corelu, a tam to je. Naopak treba Irfan View tu volbu nema.
Vsechny prohlizece ktere jsem kdy videl umi zobrazit obe dve alternativy JPEG.
Já: "Aha... a co mám teda s těma fotkama dělat?"
Howadoor: "Nic."
Ach jo. Jsem blb obklopen blby.
3.7. 2002 středa
Včera večer jsem šel do čínského bufetu, kam chodívám a jako obvykle jsem si dal polévku a dva hlavní chody. Když jsem tam začal chodit, tak na mě koukali nějak divně, potom mi třeba přinesli všechna tři jídla najednou, ale postupně si zvykli a teď hezky dostávám jídla postupně, tak jak to má být. Takové čínské jídlo je určitě ohromně zdravé jelikož tam je tolik koření, že to spálí všechny bacily a já potom jím ohromně zdravě, nepočítám-li ovšem, že na posezení sežeru asi tak třičtvrtě kila jídla.
Potom jsem měl sraz se známými a přes mé velké protesty se šlo do čajovny místo do hospody. Čajovny, to je taková hospoda, kde se nepije pivo ani fernet, nýbrž různé kašičky a tekutiny a všechno je tam takové malé, samá vlaječka a nápis, všechno v nějaké čínštině či vitnamštině a všude smrdí různé voňavky a byliny a hoří svíčky a bublá vodní dýmka a občas tam někdo fouká do různých věcí, co jsou poházeny po zemi a ty věci různě troubí a pískají.
V takové čajovně se ani neplive na zem, jelikož se na té zemi sedí, k čemuž slouží zadek dotyčného a polšářek, který se pod ten zadek vkládá. A také to v čajovně občas děsně smrdí, jelikož do čajovny sice člověk přichází většinou obut, ale tam si zouvá boty, po těžkém dni se vyvalují oblaka divných pachů a mísí se s pachem různých kouřů hořících tyčinek a tak podobně.
V čajovně je také takové lejstro, někdy na papíru, někdy na kusu hadru a kolikrát například přivázané na nějaký klacek a na tomto lejstru jsou různá nesrozumitelná slova, různé obrázky a různé znaky, které umějí číst jen Číňani a podobné národy a například včera jsem těm znakům vůbec nerozuměl, načež přišel číšník, ovšem to není číšník, nýbrž étericky se pohybující vychrtlý mladík a ten mladík říkal třeba:
"Dejte si oulou o oulou."
A já vyvalil oči a lekl jsem se, že mě chce otrávit a on viděl, že jsem zděšen pravil:
"Aha, vidím, že pán je znalec a obyčejný oulou o oulou nepije, tak to bych mohl doporučit uata jou či choň."
A mně se udělalo špatně už jen z toho názvu, pročež jsem pověřil jednu tamní sličnou dívčinu, že jsem barbar a znám jen fernet a pivo a ne žádné oulou či choň a podobně a aby mi teda něco objednala. Ta dívčina mi objednala něco, o čem jsem se poté dověděl, že to v češtině znamená "střelný prach" a tak jsem trnul hrůzou, zvláště jsem trnul poté, co oné dívčině donesli čaj, co byl úplně hustý a vypadal jako krupicová kaše a ta slečna naznačovala, že spíše jako sperma a poté to pila a říkala, že je to sladké a vedle mě pili hnědé sádlo s mlékem a já vyběhl před čajovnu pro pivo, leč nikde žádná hospoda a tak jsem se vrátil a poté mi přinesl čaj Střelný prach. Kupodivu to nebyla krupice, ani hnědé sádlo a tak jsem to vypil a utekl. Čajový číšník na mě ještě volal, že mám druhou dávku zdarma, tak ať neutíkám a užívám si, ale já jen mávnul rukou a prchal a prchnul jsem do baru U Švejka u Brázdů a dal si fernet a pivo.
A šel jsem spát.
4.7 2002 čtvrtek
Zítra je volno, nějaký svátek a tak jsem už dnes měl vzít spacák a kamsi odjet. Nicméně pršelo a já byl líný a hlavně hladový, tak jsem seděl v čínské restauraci, cpal do sebe různá jídla a říkal si, jak
jsem ohromně líný, že je to hrůza a objednal jsem si další jídlo.
Večer jsem zašel za Bohoušem na kolej, Bohouš byl znechucen, protože mu vypadly pojistky a Bohouš, dělajíce vrátného, pobíhal porůznu s baterkou a ubytovával za strašné peníze, u toho kouřil a nadával a povídal, jak se strašně moc těší na prase, které se bude za týden opékat u Bárta. Bohouš skučí dvěmi způsoby. Buď skučí, že je kolem spousta ženštin a on je bez sexu, nebo skučí, že nemá peníze, následkem čehož hladoví, což on prohlašuje za dietu, ovšem na opékání nedietního prasete se ohromně těší, jelikož to téměř nic nestojí.
Tak takový je Bohouš a já s ním zítra jedu na čundr.
5.7. 2002 pátek
Vyjeli jsme, Bohouš a já, vlakem na východ. Neměli jsme mapu, jenom přiblbý autoatlas. Zakoupil jsem si jízdenku do Pardubic. Ovšem stala se věc nepříjemná a mizerný líný průvodčí do Pardubic nepřišel. Načež jsem tedy odešel před průvodčím prchat, což rozespalý a přiopilý Bohouš, který v pět hodin ráno pil slivovici, pochopil nějak divně a tak v přecpaném vlaku držel neobsazené místo a vyhazoval neustále důchodce, kteří si chtěli sednout.
A Bohouš pravil: "Toto je obsazeno, kolega šel za průvodčím!"
A důchodce se strašně čertil, ba byl nasrán a povídal, cože je to dnes za mládež a proč by někdo chodil za průvodčím.
No a já měl u Bohouše volné místo, leč neseděl jsem, nýbrž různě nápaditě pobíhal vlakem a prchal před průvodčím. Po
Pardubicích zahájil průvodčí razantní útok na začátek vlaku, takže na další
zastávce jsem raději vystoupil, průvodčího oběhl a vlezl do jiného vagónu. Leč průvodčí byl zřejmě zkušený bojovník s černými pasažéry a náhle změnil směr kontrol a vydal se opačně, opět ke mně. A tak jsem na další zastávce opět vyběhl z vlaku a průvodčího oběhl a zase jiný vagón. Ovšem mizerný průvodčí to opět otočil a tentokrát to bylo o fous, prchnul
jsem jen o několik metrů a na další zastávce opět přeběhl. Po této ranní rozcvičce mě to přestalo bavit a tak jsem řekl, že vystupujeme, Bohouš se zeptal, proč zrovna v České Třebové, co je kolem pěkného a já řekl, že nevím, ale že pěkné není to, že mě pořád nahání průvodčí.
A tak jsme vystoupili v České Třebové a stáli a koukali kolem a přemýšleli, kam jít. Mohli jsme jít rovně, nebo doprava,
ale nevěděli jsme, co je rovně a co vpravo a mapu jsme neměli a tak jsem prostě někam šli.
Cesta byla skvělá, ještě v Třebové jsme zakoupili spoustu jídla a následně vyplenili zahrádky, pochutnali si na malinách, rybízu, višních a dalších laskominách a potom jsme šli lesem a plánovali, že půjdeme někam hrozně daleko, že ujdeme asi milion kilometrů a budeme tak ohromní turisti.
Jenomže po pár kilometrech mě Bohouš doporučil potupnou zkratku, kam jsem se vrhnul a vzápětí se báječně sedřel nohou, narazil kotník, lýtko shrnul snad až ke koleni a na pozadí si nabalil asi tak
centimetrový nános bláta.
Bohouš se smál a potom si lehl a spal, zatímco já jsem si čistil zadek, srovnával nohu a uvažoval, že strčím Bohoušovi do nosu velikého brouka, kterého jsem nalezl.
Ale nakonec jsem mu ho jen přiložil k nosu a Bohouše probudil, ten měl z toho zkaženou náladu a povídal něco o zmrdech a tak a potom jsem ho polil vodou a šli jsme, ale byli jsme hrozně líní a tak jsme místo milionu kilometrů otočili a šli zpět do Třebové. Na hrázi rybníka Bohouš usnul a spal až do večera, já se kochal rybníkem a ženštinou, co
se opalovala opodál. A potom jsme šli zpět do Třebové.
A zakoupil jsem jízdenku na nejbližší vlak a těšil se, jak zase okradu České
dráhy, leč průvodčí přišel a pravil:
"Hehe, ta jízdenka vám neplatí, jelikož tento vlak jede úplně jinam."
A já byl naštván a Bohouš se smál. A tak jsme na nejbližší zastávce vylezli a někam zase šli a zase nevěděli kam. A tak jsme došli k rybníku a potom do hospody, kde jsme pili piva a jedli utopence a byla tam slečna, co měla černé krajkové kalhotky a kroutila u baru zadkem.
Dopili jsme, dojedli a šli spát. Spali jsme na louce u lesa. U trati. Bylo tam moc pěkně, jenom Bohouš neustále nadával, že padá rosa, pročež je prý úplně zmáčený a nadával, jako kdyby se ve spacáku topil a já se mu smál, jelikož já byl v suchu jak ty slečny z televizní reklamy na vložky a spalo se mi skvěle.
6.7. 2002 sobota
Ráno jsme vstali a šli na nádraží, že snad někdy pojede nějaký vlak. Bylo to v Opatově, cože je taková díra a vlak tam stojí jen párkrát denně. A my šli podél trati a najednou jel vlak a Bohouš zkušeně pravil: "Kdepak, ten tu nestojí." a vlak začal brzdit a zastavoval a my začali hrozně rychle utíkat, po ránu, rozespalí, s batohy na zádech a stihli jsme to jen tak tak a potom mi průvodčí prodala jiný lístek, než měla, abych nemusel platit moc peněz, taková hodná průvodčí to byla.
Vylezli jsme ve Svitavách a jedli a šli do jiných Svitav a potom šli a bloudili, jelikož jsme neměli mapu a v lese bez mapy to není nic moc. A bylo hrozné horko a my šli strašně moc kilometrů, zapocení, udření a najednou jsme šli kolem hájovny a na zemi tam ležely dvě slečny a opalovaly se, byly to úplně skvělé slečny, jen tak ve spodním prádle tam ležely a my polknuli nasucho a šli dál a moc a moc kilometrů a potom jsme jedli špek a zase někam šli a chtěli někam dojít.
Já navrhnul skvělou cestu do jedné vesnice, kde prý byl kostel a hospoda, ale Bohouš byl líný a vybral jinou cestu a tak jsme po ní šli... kurwajz, došli jsme na to samé místo, ze kterého jsme vyšli.
Nejdřív jsem chtěl Bohouše zabít, ale neměl jsem sílu a navíc Bohouš začal trpět samomluvou, které on říká filozofování a kopajíce na cestě do smrkových šišek pravil:
"Chtěl bych umět srát hovna jako šišky."
Bohouš je hrozně sprostý, tak on tak mluví normálně.
"A nasral bych na silnici a nějaký zmrd by šel a chtěl by si kopnout do šišky, hehe."
Takto byl sprostý, on tomu říká filozofování, přemítání a tak podobně.
A potom jsme konečně viděli nějakou vesnici a jelikož jsme už dlouho neměli co pít, tak jsme prchali do vesnice a tázali se:
"Hospoda! Kde je tu hospoda?"
A protože to byla česká vesnice, tak byla hospoda už otevřená a báječná a my šli na jedno pivo, protože jsme ušli moc kilometrů a byli utahaní.
Asi u třetího piva si Bohouš dal utopence, jak jsme se později dověděli, byly to už tři týdny naložení utopenci, pročež byly úplně skvostní a tak jsem si je dal také a po pátém pivu jsme se kochali vesnickými ženštinami, které stály u baru a v přiléhavém oblečení vrtěly pozadím a potom jsme ještě pili pivo a potom už si toho moc nepamatuju, jen, že jsem se s někým bavil o Rakousko-Uhersku a že jsou Američané úplně blbí a Pražáci že jsou blbí a pili jsme pivo a potom jsem asi platil a někam jsme s Bohoušem odešli a byla noc a já dělal hvězdu s batohem na zádech, aby si Bohouš nemyslel, že jsem opilý a potom jsme šli spát někam do obilí, do žita či pšenice, či co to bylo, ono na tom nesejde, jak by zhruba pravil pan Zapletal, co vždy pravíval v jedné knížce "...a co na tom sejde" a měl pravdu.
7.7. 2002 neděle
V noci mě vzbudil blb Bohouš, že prý prší, tak měl někam odvlekl a spal jsem na zemi, na
betonu.
Ráno jsem se probudil v autobusové zastávce, pršelo a bylo to fajn.
Vzbudil jsem Bohouše, ale ten mě hned po ránu seřval:
"Ty zmrde! Zrovna se mi zdálo, že šukám a ty mě vzbudíš!"
Bohouš je sprostý.
Tak jsme vstali, sbalili si věci a někam šli. Mrholilo, všude byla mlha a nikde nikdo, jen štěkali psi a Bohouš na ně řval:
"Drž hubu, ty hajzle, stejně skončíš na pekáči!"
Jelikož je Bohouš sprostý a hrubý, tak řval i na ptáky, co se opovážili
pípnout a tak jsem raději ani neštěkal, ani nepípal.
Po cestě jsme se rozhodli, že jdeme jinam a zase jsme šli jinam a potom jsem stopnul nějaké auto, vyprávěl jsem řidiči, jaký je Bohouš opilec a řidič nás hned vysadil a tak jsme šli zase pěšky a šli jsme na vlak a potom jeli do Prahy. Tentokrát mi vyšla báječná čundrsleva, ale nevyšlo mi to, že jsem jednu moc pěknou prsatou holku zval do kina a ona řekla, že nejde. Třeba to bylo tím, že jsem po víkendu smrděl, byl špinavý a měl odřenou nohu.
Nebo to bylo kvůli Bohoušovi, jelikož on vypadá špinavý a smradlavý i normálně, natož po čundru.
8.7. 2002 pondělí
Nějaký magor mi zahltil mejlovou schránku tím, že mi poslal snad dvacetkrát film, ve které na sebe zvracejí dvě Číňanky. Fakt báječný vstup do nového týdne.
Chystám se do kina, ten film se jmenuje Sex y el Lucia a je španělský a já teď chodím na mexické a španělské filmy, jelikož jsem na nich poslední dobou nějaký ujetý.
O tomhle filmu jsem četl nějakou recenzi a tam psali, že je měsíc skoro na zemi, což se mi líbí a proto na film půjdu, i když má hlavní hrdinka malá prsa.
Z čundru o víkendu mi noha už pěkně modrá, ale spíš mě štve, že přicházím o batoh, tedy o zavazadlo, se kterým jezdím asi tak deset let, koupil jsem ho
kdysi za 190 peněz jako student, byly to pro mě ohromné peníze a byl jsem rázem čundrovní mistr světa, jelikož v té době žádný velký výběr batohů nebyl, nosili se různé pytle a různé kusy látky s popruhy a vše se muselo pečlivě balit a poté se na nádražích koukalo, kdo má jak sbalenou usárnu či tele, kdežto já měl ohromný turistický čundristický batoh.
No, je fakt, že nyní je to již jen troska, špinavá, odřená, rozpáraná a neforemná. Jenomže to by nevadilo, vadí mi to, že jsem urval jeden popruh, který jsem sice následně přivázal na jiný popruh, ale už to není ono, skoro se to nedá nosit a teď se navíc trhá i další popruh a tak plánuji, kterak sobě zakoupím batoh moderní, barevný, z ultraskvělých nových materiálů vyvinutých ultraskvělými vědci, co zkoumají nad čundráckými batohy.
Tak.
9.7. 2002 úterý
Bohouš je opravdu hovado.
Po trapném víkendovém čundru, který neunesl ani psychicky, ani fyzicky píše na svoje
hnusné stránky spoustu pomluv a
neskutečných fám a já pak vypadám jako dobytek.
A do toho všeho mi napsal Howadoor, že objevil
další stránky s deníkem. Takový deník jest velice žádaný, protože takové internetové stránky jsou aktualizovány velice často a to je dobré, navíc je takový deník sondou do duše a častokrát i těla naivního blba, který si myslí, že se o deníku doví pouze lidé neznámí a anonymní. No a Howadoor mi poslal odkaz na takový jeden deník, ovšem po chvíli se počal rozčilovat, že tam není žádné tvrdé porno.
Já: Hele, on má na stránkách fotky nějakých modelek.
Howadoor: Nesnáším soft porno. Je tak nudné.
Já: To je porno? Co to má společného s pornem?
Howadoor: Nahé baby jsou porno, ne?
Já: Seš vůl, nahé baby nejsou porno.
Howadoor: Vlastně nejenom nahé. Obrázky bab jsou porno.
Já: To není porno.
Howadoor: Je to porno. A když to není se psama, tak je to soft porno a to mě nudí.
Já: Proč se psama zrovna? Já takhle vidět psa, tak dostanu hlad a chci ho sežrat.
Howadoor: To byl jenom takový příklad, s těma psama. Pošli obrázek šéfové, to bude porno.
Úchylný Howadoor poté povídal, že je hrozné být otcem dvou dětí, že už plánuje třetí, protože mít tři děti je hrozně zenové a že už přemýšlí, jak se bude jmenovat třetí dítě, když už má Pandoru a Minervu.
Včera mě opět chytili revizoři, ale byli milí, místo peněz chtělo rovnou občanku, kterou jsem jim poskytnul. Ovšem vedle byl odchycen nějaký chlápek a to byla lepší podívaná.
Revizor chtěl jízdenku... není... peníze... nemám.... občanku... a v té chvíli ten chlápek vytáhnul fotku.
Revizor se na ní podíval a potom zopakoval: "Občanský průkaz, prosím." Chlápek se ale nedal: "Občanku nemám, ale tady na té fotce jsem já s manželkou."
Revizor: "Já nechci fotku, ale občanský průkaz."
Chlápek: "Prostě občanku nemám, jediné, co mám, je tahle fotka."
Revizor: "Vy si asi myslíte, že jste vtipný..."
A chlápek se otočil a odešel beze slova na metro. Revizor se v klidu otočil a chytal další černé pasažéry.
No není to krásný přístup?
Občas prostě lidé na těchto a podobných postech překvapí. Například když jsem se se špinavým tlustým opilcem Bohoušem vracel v neděli z čundru, vlak byl jako obvykle narvaný a já spal na chodbičce u záchodů. Přišla průvodčí, probudila mě a chtěla po mně jízdenku a průkaz na slevu. Podal jsem jí jízdenku a průkazku a ona si to prohlédla a vrátila.
Ovšem...
Koukám a vidím, že místo průkazky na slevu jsem jí dal vizitku restaurace Avalon.
Divné.
Asi to dělá to horko, například včera jsem byl se Zelím, Trejbátkem a ještě jedním
individuem v hospodě a Zelí se usmíval jak magor, mluvil nějak divně a říkal, že je hrozné horko.
Typický případ úžehu a úpalu dohromady.
Jo a ještě jednu věc... sháněl jsem jednosměrnou letenku do Paříže. Jednosměrná je taková, že letím jen tam a zpátky už ne. Potom jsou ještě zpáteční letenky. To letíte tam a zase zpátky.
Tak jsem tedy volal do AAS, cože je firma, kde kupuji letenky, jelikož jsou levní a zatím bezproblémoví. A chtěl jsem jednosměrnou letenku do Paříže a ženština mi po telefonu sdělila, že samozřejmě, že s
ČSA a že stojí 16.100 peněz.
Zděsil jsem se, jelikož do evropských destinací běžně stojí zpáteční letenky kolem deseti tisíc, i levněji se dá a najednou za jednosměrnou tohle?
A tak jsem se otázal na zpáteční letenku do Paříže a ta stála 7800 peněz.
No tak nevím, jestli jsem zmagořil já, nebo všichni kolem.
Já nezmagořil.
Tedy o nic víc, než před dvacetipěti lety.
10.7. 2002 středa
Nechce se mi psát nic chytrého a intelektuálního jako obvykle a tak dávám davům nahlédnout opět do duše
pana
Howadoora. Tentokrát si můžete přečíst dva jeho slohové útvary. Upozorňuji, že je dokázal vymyslet zcela střízlivý a při plném vědomí, ač to tak na první pohled nevypadá. Jedná se jako obvykle o jeho popis křížení živočišných druhů, znovu, jako nedávno, se představí zdánlivě nesourodá dvojice - kos a žížala, tentokráte i s následky sexuálních hrátek výše zmíněných živočichů a těmito následky jsou potomci, jakési kosožížaly, pracovně zkráceny na "kosátka".
Kos, žížala a kosátka jedou na letní byt
Kos a žížala měli velké starosti. Třešně v sousedově zahradě už lidé všechny otrhali a oni neměli kosátkům co dát. Ty jsi hloupý kose, řekla žížala, už se blíží sv. Ducha, můžeme jet do lesa smažit škračenici. Tak se sbal a zítra brzy ráno vyjedeme. Tak žížala začla chystat se balit. Nakonec zjistila, že to hlavní jim schází. Upaluj kose pro vajíčka než zavřou.Tak kos šel. Tak rychle vletěl do obchodu, až málem porazil bednu s vajíčky, rychle povídá paní dejte mně 10 vajec. Jak přišel domů, šli všichni brzy spát, aby mohli ráno brzy vyrazit do lesa. Jen aby bylo hezky řekne kos. Žížalo, mám pro tebe ještě jedno překvapení. Ještě večer jsem naučil kosátka mluvit. Jé řekla žížala, měls je naučit také zpívat. Víš co, tak už chrň kose.Jak se ráno žížala probudila, kos a kosátka už se v koupelně umývali. To se musím také rychle umýt řekla žížala. Tak se rychle umyla a šla vařit snídani. Kašičku pro kosátka a pro sebe a kosa čaj s citronem a rohlík s máslem a posolený. Nejvyšší čas abychom vyrazili, řekl kos. Všechno naložili do kočárku i kosátka a jeli.
V půli cestě začli kosátka říkat pí mami, pí mami, já mám žízeň! Ah Bože, vytáhni tu šťávu kose! Kosátka se napila a klidně spala dál. Až dorazili do lesa, byl večer, postavili ještě stan, pojedli a šli spát. Ještě pod peřinou povídá kos, je tu hezky žížalo, mohli byjsme tu zůstat déle. No tak dobře, tak se teď vyspi kose. Kdyby tu tak někde byly třešně, to by bylo prima.
Jak je vidno, v Howadoorově mysli se žížala s kosem běžně dostavují do obchodů pro vejce, aby slavili pohanský svátek jakéhosi Ducha, kos málem poráží bednu s vajíčky, kosátka požírají posolený rohlík a ve stanu spí pod peřinou.
Samozřejmě, toto dokáže napsat člověk pouze na smrtelné posteli nebo pod vlivem velice silných halucinogenů a nebo to dokáže
zplodit pan Howadoor.
Ale to není vše, kochejte se dále:
Jak kos a žížala s kosátky jdou do restaurace !!!!!!
Jednoho dne se nechtělo žížale vařit oběd, řekla kosovi, že půjdou na oběd do restaurace. Kos měl námitky, že tolik obědů bude stát moc peněz a že to nebude snad ani dobré. Konečně žížala přemluvila kosa a kos mrzutě povídá no tak se ustroj a půjdeme. Žížala se ustrojila a také jedno kosátko, a kos zase 2 kosátka, a vyrazili do restaurace. Jak tam přišli, našli si pěkné místo u okna. Pan vrchní jim ihned podal jídelní lístek. Kos si vybral hovězí polévku a rajskou omáčku s knedlíkem a masem a kosátka si vybrali rajskou polévku a kuřátko s hruškovým kompotem. Kos si dal pivo, žížala si dala tonik a kosátka dostala limonádu. Nakonec si dali všichni zmrzlinu se šlehačkou. Když se dobře naobědvali pan vrchní všechno spočítal a stálo to jen 20 Kčs . Žížala si pochvalovala jak to bylo dobré a levné. Kos byl
spokojený také. Kosátkům to také moc chutnalo. A šli domů. Kos a kosátka šli po obědě spát a žížala si četla detektivku. Až se kos a kosátka vzbudili byl čas k večeři. Poněvadž měli tak dobrý oběd, udělala žížala k večeři šťouchané brambory a mléko. Až se navečeřeli, byl čas ke spaní, tak šli spát. Jen kos nebyl moc spokojený s večeří, říkal, že ho bolí břicho, že by mu bylo milejší něco od masa. Žížala mu řekla, měls ho v poledne, nemusíš ho mít večer.
Tak to vidíte, šetřivý kos požírá hovězí polévku, žížala chlemtá tonik a čte si detektivku a nakonec seřve pana kosa, že má chuť na maso.
Že by bajka na motivy rodinných poměrů? Ne, to jen úchylný pan Howadoor a jeho nevšední pohled na svět.
No a něco ze současnosti se přece jen najde... moje kolegyně Andrea je stále tlustější a tlustější, občas mám pocit, že jí bouchne břich a mně to rozbije monitor.
Pořád chodí k různým doktorům a ti jí říkají, že je tlustá proto, protože je těhotná. No a dnes přišla a s vytřeštěným zrakem mi sdělila, že bude mít dvojčata. Dvojčata, to jsou dvě děti v jednom břiše, viděl jsem to v jednom filmu, bylo to hrozné, dvě děti jsou ohromně veliké a tak už očekávám zedníky, aby mi do kanclu místo
dveří instalovali vrata, aby mohla Andrea chodit do práce. Ovšem jak bude pracovat, to nevím, jelikož už teď sedí u stolu bokem, protože by se jinak přes svůj ohromný břich nedostala ke klávesnici.
Já těhotný nikdy nechci být, je to úplně k ničemu, děti v břiše zabírají spoustu místa a potom už se tam nevejde fernet.
11.7. 2002 čtvrtek
Došla mi došla SMSka:
"Pojd do hospody, sedim tu s Vencou a chlastame, protoze mame pozarni poplach a tak nas pustili z prace."
Tuto SMSku mi v pracovní době poslala bývalá spolužačka Pavla, zrovna nasávala s mým bývalým spolužákem Vencou a chtěli, abych přišel nasávat také.
Pavla pracuje na Ministerstvu financí, pracuje v nějaké zahraniční sekci, pročež neustále někam létá a poté referuje, že ve Vídni se blbě pije, v Bukurešti už postříleli všechny psy, ve Washingtonu jsou tlustí Američané, v Anglii prší a tak podobně.
Bývalý spolužák Venca, se kterým jsem kdysi jel stopem do Španěl, ukončil jakousi příšernou školu v Německu, načež se vrátil a pracuje také na Ministerstvu financí, dělá tam právníka a ještě u toho studuje jakousi školu, tuším ekonomickou a to vysokou ekonomickou, jelikož práva již také vystudoval. Předevčírem jsem viděl Vencu v televizi, byl to jakýsi archivní pořad a Venca se tam účastnil jakési historické soutěže, jelikož on historii holduje a například když jsem na čundru šli kolem rozbořeného prasečáku, tak Venca se zastavil, vyvalil oči na prasečák a mávaje rukama halasil:
"Hleďte! Baroko! Pozdní baroko! Ta nadýchanost!"
A potom jsme šli dále a tam byli na zemi dva hlemýždi na sobě a Venca řekl:
"Hleďte! Hlemýždi! A šukají!"
A potom oba hlemýždě rozšlápl a s úděsným zlomyslným chechotem prohlásil:
"Hehe, už nešukají."
Tak to je Ministerstvo financí.
Kromě toho, že Venca šlape na hlemýždě a Pavla se jezdí ožírat do zahraničí, tak občas Pavla vsedne na kancelářskou židli s kolečky, zavolá Vencovi do vedlejší kanceláře a poté Venca přiběhne a začne Pavlu na té židli vozit po chodbách Ministerstva a u toho oba mocně halasí.
Pavla chodí s Bejkem, což je patolog a jeho bratr vlastní kafilérku a Venca chodí s Janou, což je jedna holka bez kafilérky.
Howadoor na svých stránkách opět strašně lže, protože tvrdí, že na Triglav pojedu se studenty a s nimi i polezu nahoru, což ovšem není vůbec žádná pravda, já s nimi jen pojedu do Slovinska, kde se od studentů odpoutám a uteču na Triglav, zatímco oni si budou vykládat bezpečnostní zásady a budou se učit fixovat zlomeniny a vázat námořnické uzly, jak už to u těchto školních akcí bývá.
Dnes je čtvrtek a zítra zřejmě tragický pátek, jelikož má přijet pan Tarabis, což je vedle Pavly od Bejka, Venci, Zelího, Houmra, Bohouše a dalších další můj bývalý spolužák, ovšem nejméně vypočitatelný, Tarabis je postrach vždy, když se s ním člověk objeví ve společnosti, jelikož nikdy není jisté, jestli nezačne svádět a
osahávat například policistku nebo manželku jakéhosi velvyslance na vycházce, on totiž Tarabis strašně rád osahává ženštiny na veřejnosti a to zde nezmiňuji spoustu dalších úchylek, které mívají ještě tragičtější následky.
Dočetl jsem knihu Bohům patří úlitba, což je taková malá kniha, kterou napsal jeden pán, co velvyslancoval v Ghaně a v té knížce píše, že Ghana je úplně příšerná, Burkina ještě příšernější, že všude jsou samé úplatky a všechno je zbořené a rozbořené a tak podobně.
Už takové knížky asi nebudu číst, jelikož jsou to určitě samé lži a v Ghaně i Burkině i jinde je určitě všechno báječné a skvělé, ono to tak vlastně musí být, jelikož už za zhruba pět měsíců tam letím.
Že se blíží doba odletu, to poznávám vždy před dovolenou, například před jízdou na Sibiř po mně různí troubové chtěli přivézt medvěda a teď už mi napsal jeden kolega, že by si strašně přál, abych mu přivezl černošská siamská dvojčata a že to musí být ženské. Když jsem se ho zeptal proč to chce, tak mi odepsal, že je jeho snem sexovat se dvěma černoškama najednou.
Úchyl.
12.7. 2002 pátek
Takové čínské bistro, to je fajn vynález. Doteď jsem tam chodil jen na čínské jídlo, ale včera jsem si půjčil i nápojový lístek a s potěšení jsem zjistil, že mají i pana Ferneta a za velice příjemnou cenu v příjemném balení. Dvojitý velký panák (menší dávku nenalijí) si účtují jako jinde obyčejný panák. Třicet peněz v tom bistru stojí. Nosí ho ve skleničkách na šampaňské.
Objednal jsem si kuře po sečuánsku a fernet za devatesát peněz.
Poté jsem se vypravil do kina. Do Aera. Aero je kino, do kterého se musí jít přes hospodu. A tak jsem do kina nešel.
Když jsem seděl v noční tramvaji, fernet si podával ruku s devíti pivy v mém žaludku a bylo mi fajn, teplá letní noc.
Do práce jsem přišel v devět a chtěl střízlivět, leč v deset se konala porada. Ta spočívala v tom, že mi bylo sděleno, že jsem opět nic neudělal, že jsem líný lempl a budižkničemu a tak jsem si šel koupit nanuk a potom se shodou okolností rozeřval telefon a shodou okolností volala Pavla z Ministerstva financí, co jsem o ní včera psal.
Pavla má tu vlastnost, že je schopná nepřetržité komunikace, či spíše monologu, v délce desítek minut, někdy i hodin. A tak jsem trpěl jako zvíře, jelikož Pavla povídala a povídala a mimo jiné zavedla řeč na téma žáby, kterou mi jedno slovenské hovädzo nacpalo před nedávnem do úst.
Pavla to zřejmě pochopila jako mou oblíbenou kratochvíli.
Pavla: "Aha, tak ropuchy... no přijeď k nám na chatu, na silnici je rozjetá ropucha, to si dáš!"
Já: "Nežeru ropuchy."
Pavla: "Je taková velká, i když trochu vysušená, pěkně placatá, má vylezlá střívka..."
Já: "Nech toho, nehodlám mít zase ropuchu v hubě."
Pavla: "Tudle jsem jí klacíkem rýpala do očíčka a do těch střívek, leží u nás na silnici, to by sis pochutnal."
Já: "Sakra Pavlo, já si ji nestrčil do huby, ani jsem ji tam neměl dobrovolně!"
Pavla: "Hele a taky užovky jsou u nás rozjeté a slepýši, to by sis taky mohl dát."
Já: "Nežeru žádné takové příšery!!!"
Pavla: "A nebo myši, ty mají taky venku střívka, když je rozjede auto, to by sis taky mohl dát, ale hlavně ta ropucha u nás na chatě..."
Protočil jsem oči a mlčel a poslouchal, jak Pavla povídá a povídá a povídá a potom jsem zavěsil.
Nevím čím to je, co to mám za známé, ale udělal jsem si průzkum a zjistil jsem, že mí známí jsou dobytkové, jelikož jako dobytci píšou.
Je poledne a od rána mi přišlo celkem 17 SMSek, což jsou takové přiblblé textové zprávy, co mi chodí na mobil, což je takový prťavý telefon bez drátu.
V těch 17 SMSkách se 8krát vyskytlo slovo "blbec", 6krát slovo "debil", 12krát slovo "ožralý" nebo "opilý".
Divné.
No a teď mi přišla SMSka od Tarabise a tak k součtu přidávám 1x slovo "oprcám", 1x slovo "kundu" a 1x slovo "prdel".
Odpoledne přijel pan Taraba. Blbec.
Nejdřív vyprávěl spoustu nechutných historek ohledně svého obtěžování dívčin na církevním gymnáziu, kde mu dali byt. Potom vyprávěl, jak ve svěřeném bytě hned sundal ze zdi kříž, protože se prý pod ním špatně souložilo. V metru znechucoval lidi podrobným vyprávěním, jak pojídá
konzervy se psím žrádlem a dopodrobna popisoval, v jaké konzervě jsou namleté kosti, která má jakou chuť a tak podobně.
Potom jsme jeli busem k Bártovi domů. Mělo se tam pít pivo a opékat prase.
V autobuse Tarabis vytáhl velký nůž, šišku salámu, chléb a začal v autobusu požírat salám, drobit, krkat a do toho vyprávěl jakési nechutnosti.
Povedla se mi fajn čundrsleva, zatímco hloupý Tarabis jel za plné jízdné, hehe.
U Bárta Byl už Igin a Zelí a pili teplé pivo. Poté jsme otevřeli láhev
vodky a láhev absintu, kterou jsem na Bártovi vyhrál v jedné sázce.
Následně jsem vyhrál další sázku nad Tarabisem, který mi tvrdil, že váží víc, než 66 kilo, což byla evidentní hloupost, samozřejmě váží méně a tak jsem vyhrál. A aby byl nasrán ještě více, tak jsem ho porazil v hokeji, hezky mu u toho posekal nohy a poté vyhrál nad Tarabisem opět
láhev absintu.
O půlnoci opilá Jitka skočila na záda a počala ječet zhruba to, že prý má vyražený dech a že je to hrůza a že umře a aby jsme
vyřídili celému lidstvu, že ho měla ráda a tak podobně. Jelikož s vyraženým dechem zvesela dýchala a funěla a ječela, tak jsem se tomu začal smát, což ostatním vadilo a počali se tvářit vážně a tak jsem šel do Žatce.
13.7. 2002 sobota
Do Žatce je to je pár kilometrů, zhruba dvě hodinky chůze. Vonělo obilí a kolem projela asi dvě auta. A ve vsi Radičeves štěkal pes a od rybníka
smrděl žabinec a kousek dál žumpa a byla tma a ticho a bylo mi fajn, jelikož jsem jen tak šel a nemusel jsem poslouchat příšerné teskné písně, které vyluzoval u Bárta na kytaru Igin, jelikož on veškeré bujaré veselí vždy utne tím, že počne hráti různé nepochodové a nehalekací písně, počne hrát písně k uzoufání pomalé, nudné a děsně rozjímavé, co prý v sobě mají nějaké poselství či co, jenomže každý má dvě promile alkoholu v krvi a rozjímavé písně leda tak uspávají a tak je hned po veselí a zábavě.
Na silnici jsem viděl rozjetou kočku a tak
jsem si ji vyfotil a potom jsem ji nakopal doprostřed silnice a čekal, až ji přejede nějaké auto úplně a kočka bude na kaši, jenomže žádné auto nejelo a já došel do Žatce a šel spát.
Ráno jsem přepadl matčinu lednici a sežral úplně všechno kromě jogurtů, jelikož jogurty od jisté doby nejím.
Odpoledne jsem vsedl na sestřin bicykl a vydal se opět do Milčevsi, kde bydlí Bárt a kde dnes pekli prase.
Čekal jsem nějakou velkou zábavu, ovšem polovina lidí se dívala na televizi a polovina seděla venku, kde opět trpěl Trejbátko svými přiblblými nudnými monology a slovním průjmem, jak u něj bývá zvykem.
Trejbátko křičí pořád, on to dělá, aby si ho někdo všiml, například křičí: "Vsaď se, vsaď se!" a tak se s někým vsadí a když se vsadí, tak ječí: "Hahááá! Takový blbec, takový trouba! On si myslí, že má pravdu! Podívejte se na toho blbce, on je úplná nula!" a ten druhý jen mlčí a přikyvuje, Trejbátkovy slovní průjmy je třeba s chápavým kynutím ignorovat a potom samozřejmě vyjde najevo, že sázku prohrál Trejbátko, jelikož hloupý je on, ale to už Trejbátko nekřičí nic o sázce, to už křičí zase jiné pitomosti.
No a u Bárta bylo v kůlně pečené prase, Trejbátko pištěl, Zelí pil, Tarabis vykládal své nechutné nevtipné sexuální historky a tak celou tu nezáživnost nejlépe vyřešil Bohouš, který brzo ráno přijel, vypil dva litry vína, poblil se a šel spát a spal celý den a celý večer. Bohouš vždycky všechno vyřeší nejlépe, byť to na
začátku vypadá, že tomu tak není, no kdo by si pomyslel po ránu, když šel vyzvracený
Bohouš spát, že právě spánek byl nejlepší trávením víkendu.
14.7. 2002 neděle
Fazole, fazole se špenátem, fazole, fazole s chilli papričkami, kukuřice, fazole, fazole, fazole, lahůdková kukuřice, fazole se špenátem...
Včera v noci jsem se díval na westerny, které mám rád a zrovna dávali western, který mám nejraději, jmenuje se to Pat Garret a
Billy the Kid, je to naprosto úžasný, báječný a skvělý western a nejlepší je tam Bob Dylan, který nic nedělá, nic neříká, jen jednou říká "fazole, fazole se špenátem, fazole, fazole" atd atd.
Krásně se v tom filmu umírá, úplně báječně, všichni jsou špinaví a hrozní hrdinové a jezdí na koních a střílí a střílí a dívají se přimhouřenýma očima hrozně drsně, jak to ve správném westernu má být, je to ještě daleko lepší film, než pseudowestern Mrtvý muž, kde se nedívají ani zdaleka tak pohrdavě.
A v tom mém oblíbeném westernu také drsní mužové chodí do drsných bordelů, i když "potřebují čtyři ženské, aby se jim postavil a pátou, aby klesnul", ale tak už to bývá, že když se nestřílí, tak se chodí do bordelů a nakonec se střílí i v bordelu.
No a potom skončil western a já přepnul na jiný program, kde dávali erotický film, teda zřejmě měl být erotický, jelikož se tam plazily nahé ženštiny a velice u toho hekaly, jak to tak nahé ženštiny ve filmech dělávají. Byla to pěkná blbost, tak jsem u toho usnul.
Odpoledne jsem šel na autobus, abych jel do Prahy, ale autobus nejel. Tak jsem šel stopovat.
Nejdřív mě vezli dva teplouši, co byli úplně v pohodě, povídali vtipy o teplouších a neříkali si "homosexuálové", ale "teplý" a vysadili mě u Slaného, jelikož tam jeli a i když mě zvali, abych jel taky, tak já nechtěl a chtěl na Prahu.
Asi po třech minutách kolem mě zničehonic projel Igin se Zelím a já myslel, že je asi zastřelím, že nezastavili, jenomže když kolem mě přejeli, tak si uvědomili, že jim visím za pivo a zastavili.
Tak jsem stopnul Zelího s Iginem a dojeli jsme do Prahy.
Hm, nuda.
15.7. 2002 pondělí
Teď jsem si uvědomil, že Tarabis se se svou pedofilií přestává skrývat.
Tuhle jsme čekali na návsi v Měcholupech na Bárta a Měcholupy jsou cikánská vesnice a tak po návsi chodily cikánský holky, jak to tak bývá, špinavé, smradlavé, v otrhaných hadrech a pantoflích a škemraly oheň na cigáro. nejstarší bylo asi tak 12 let. Tarabis se na ni zálibně díval, načež jsem mu pravil:
"Nech ji na pokoji, dyť je jí teprve dvanáct!"
A on pravil: "Je to krásná dospělá dvanáctka."
Tarabis je prase a to raději ani nepíši, co dělal s křížem, který sejmul ze zdi na církevní škole.
Dobytek.
Taky se jaksi divně rychle blíží podzimní dovolená a já zjišťuji, že na ni nemám peníze, pročež jsem snížil denní dávku financí na 30 peněz a kolegyně se směje, že teď nebudu jíst čínskou
instantní polévku každý den jako dosud, ale jen jednou za tři dny.
Kolegyně Andrea i její dvě děti už tu nejsou a zřejmě ani nebudou. Místo toho mi byla představena nová kolegyně a já jsem rád, že se zanedlouho stěhuji a s ní moc nebudu, jelikož nevypadá vůbec dobře, žádné zdravé plné maso.
Andrea čeká jednoho syna a jednu dceru, dohromady to jsou ta dvojčata a pro syna má jméno "Matouš" a pro dceru ještě jméno nemá. Doporučil jsem jí jméno "Cholera", ale Andrea se na mě zle podívala a odešla.
Přitom Cholera je fajn jméno, neznám žádnou ženskou, která by se tak jmenovala.
Pěkné originální jméno.
16.7. 2002 úterý
Pročítám časopis Hlava, který má v záhlaví napsáno "15.-Kč, na akademické půdě zdarma".
Já mám Hlavu zdarma, protože jsem ji vzal ve sklepě na špinavých Jarovských kolejích, zřejmě akademické půdě.
Časopis jsem uzmul, jelikož na titulní straně jsou titulky jako "Tajemství fernetu" a "Bulharská meditace zvaná Kef".
A také například "Feministky - když ženy chtějí močit ve stoje".
Nejvíc mě ovšem zaujal tvrdě realistický článek o dovolených a volnu obecně, o trávení léta a tak podobně.
Například tam píší, že
"Tradiční turisté se dělí na požitkáře a dobrodruhy, navzájem se míjejíce na autobusových nádražích a letištích. Prví se vracejí ze západu a jihu napuchlí a spálení, druzí ze severu a východu s chronickým průjmem a latentní malárií."
Výstižné. A přitom to psala ženská. Nějaká Vendula. Běláčková.
Včera jsem šel do práce děsně brzy a najednou mě lapili revizoři. Na přestupu, kde se dá sotva přejít díky stísněným prostorům, tak tam stáli čtyři revizoři, dynamicky pobíhali a odchytávali ospalé, překvapené a načerno jedoucí pasažéry.
Mě také lapili. Odevzdal jsem neplatný občanský průkaz, revizor vše vyplnil, asi pětkrát se mě zeptal, jestli nechci zaplatit v hotovosti a potom mi dal ten papír k podepsání. Jelikož
jsem byl po ránu v dobrém rozmaru, do kolonky "podpis" jsem krasopisně napsal "Dobrý den" a čekal, jak se revizor zachová. Jenomže on si toho vůbec nevšiml, poděkoval a já jsem šel.
O pár hodin později mě chytili zase jiní revizoři na jiné stanici a tak jsem začal uvažovat, že bych pokořil rekord tří odchytů za den, ale i když jsem se snažil, už mě nechytli.
Chochoviny se stávají slavné a proslulé. Kromě nabídky na vydání Chochovin tiskem došlo k rozšíření tohoto seriózního magazínu i do zahraničí. Mimo početné, do značné míry úchylné skupiny alkoholiků ze Slovenska má své pravidelné čtenáře i ve Finsku, Španělsku, Švédsku. Občas i z Nizozemí se někdo kochá. Poslední novinkou je existence Chochovin v tištěné podobě za oceánem, konkrétně v USA a schyluje se dokonce k takové věci, jako je půjčování Chochovin za tvrdý americký dolar.
Považte, ne prodej, ale pouhé půjčování - a za dolary.
No je fakt, že to budu muset teprve zařídit, zatím je jisté jen to, že se Chochoviny tiskem do Států dostaly.
Také jsem dostal báječný a skvostný nápad. Pro světovou proslulost Chochovin udělám to, že je zašlu na velvyslanectví po celém světě a třeba dostanu pozvání a budu létat po celém světě a předčítat a budu slavný a budou mě vozit v limuzínách a budu spát v hotelích s červeným kobercem a budu mít spoustu peněz na spoustu fernetu a budu kynout davům.
Hm. Zatím je fakt, že na fernet nemám, spím na třech malých matracích (nebo jako dnes na karimatce), které se snažím marně udržet pohromadě chatrným prostěradlem zakoupeným ve slevě, nelétám letadlem, nýbrž jezdím metrem, kde mě chytají revizoři, nebo jezdím stopem, kde mi nabízejí nocleh teplouši, nebo jezdím busem a vlakem a čekám, kdy mě vyrazí řidič či průvodčí. A koberec v pokoji nemám červený, ale zelený, navíc politý pivem.
Davům zatím také nekynu, byť mám takové kynutí dokonale natrénovánu, jelikož jsem to trénoval v Ulan-Ude na náměstí, za hlavou Lenina a prezidentský palác a před sebou vyasfaltované náměstí s čárami pro vojenské přehlídky. Kynutí davům jsem trénoval v pět ráno a kromě mě byli na náměstí už jen dva bezdomovci, kteří chtěli peníze.
17.7. 2002 středa
Hehe.
Bohouš pracuje jako vrátný. Na kolejích.
Na kolejích spí v jednom pokoji Zelí, Trejbátko a Trejbátkova intimní kamarádka Šárka, které Trejbátko říká "ženo".
No a když se to celé sečte, tak se dojde k tomu, že Zelímu, Trejbátkovi a Šárce vlezl do pokoje jakýsi vtipálek a zatímco ti tři spokojeně spali, tak si vzal dva mobily a dvě peněženky, Trejbátko se probudil, jenomže s jeho rychlostí myšlení nestačil reagovat a tak dotyčný v klidu odešel.
A tak je Zelí naštván a Trejbátko zřejmě také, prostě ani jeden z nich nemá smysl pro humor.
V práci pracuju a to tak, že strašně moc, dělám grafy z úplně chaotické hromady dat, na které se nedají uplatnit žádné třídicí prostředky jako jsou blbé filtry a tak podobně a po dvou hodinách zjišťování, jak to který kolega psal, hodině přepisování a třídění a hodině nadávání nad počítačem, který mi každou chvíli chcípá, vyleze jeden přiblblý graf, který vypadá tak stupidně, že se mi ani nechce věřit, že je k tomu potřeba tolik hodin úplně zbytečné práce, jelikož kolegyně si s počítačem nejspíš onikají a nejlepší způsob předávání dat je pro ně posílání obálky s papírky, kde jsou úhledně napsaná jakási čísla.
Zrovna včera jsem opět řešil ohromně závažné problémy tří kolegyň - jedna neuměla přiložit soubor k mejlu, další zmobilizovala naše informatiky, že jí nefunguje počítač (uklizečka jí vyrazila šňůru ze zásuvky) a třetí se prý "omylem" dostala na nějakou pornostránku na internetu a jak to tak bývá, při zavření jednoho okna se otevřelo druhé, potom třetí, čtvrté, kolegyni zkolaboval počítač a na monitoru měla obrázek nahé ženštiny s obrovským vibrátorem. Kolegyně se děsně rděla a říkala, ať to nikde neříkám, což jsem jí slíbil a tak to nikde neříkám, jenom to všude napíšu.
Opět jsem se opřel do plánování zimní dovolené a dostavil se nečekaný úspěch.
Jednak jsem zjistil, že letenku seženu už za 9550 peněz do Dakaru a za 8400 z Accry, k tomu jsem se dověděl, že vízum do Mali získám na velvyslanectví Mali v Dakaru za pomoci
českého velvyslanectví, vízum do Burkiny seženu v Praze na velvyslanectví Francie a taktéž v Praze seženu víza do Senegalu a Ghany. Navíc prý se vše vyřídí maximálně do dvou týdnů, tedy žádné měsíční čekací doby.
Kromě toho mi z ambasády v Dakaru napsali, že mi stačí, když si sebou povezu eura, že je to nejlepší měna a víc nepotřebuju.
Zkrátka kolem Afriky samé dobré zprávy, pokud ignoruji hloupé poznámky, které české ambasády v Senegalu a tam podobně píší, jakože
v Mali je nebezpečí banditismu a nikdo nemá chodit sám a podobné hlouposti a
Bohouš se mě ironicky ptá, na co potřebuji letenku zpátky a
blb Howadoor, který si myslí, že v Jemenu, kam chce jet na kole, bude stavět sněhuláky, tak ten mi píše, že už jsem synem smrti.
Kdepak, budu se kochat africkou přírodou, africkými plážemi, krásnými řekami a pralesy, široširými stepmi a polopouštěmi a tak podobně.
Dnes ráno jsem si byl zacvičit a byl tam i takový vyzáblý mladík. Při pohledu na mé břicho si zřejmě pomyslel, že jsou to svaly a tak mávaje činkou se mě zeptal, jak s tím má cvičit a já pravil, že to má takto uchopit a poté rukou mávat a názorně jsem to vše předváděl, jenomže na čince se uvolnil takový ten šroubek co drží kotouče a dvoukilový kotouč z činky odletěl a trefil toho mladíka do holeně a ten se chytil za holeň a zvolal: "Áááááá..ssssss..." a tak syčel a křivil obličej a já mu pravil: "Tak takhle se to dělá, akorát bez toho odhazování kotouče".
Takovou vtipnou hlášku jsem pronesl a on se ten kluk ani nezasmál. Nevděčník.
Teď mi psal Trejbátko, že jde nakreslit toho borce, co jim v noci ukradl mobily a peněženky a že ten obrázek všude vyvěsí a zřejmě až bude hledaný odchycen, tak na něj bude Trejbátko mluvit, což je úplně strašný trest a zloděj jim raději dobrovolně odevzdá mobily i peněženky a i sám přidá svůj mobil a peněženku a ještě zatančí a poděkuje.
Tak.
18.7. 2002 čtvrtek
Domluvili jsme se s Pavlou, že půjdeme na oběd.
Pavla řekla i Vencovi a tak oba tito úředníci z Ministerstva financí šli.
Pavla kulhala lehce a měla obvázaný prst. Venca kulhal více a pořád říkal: "Jdi do hajzlu!"
Pavla řekla, že půjdeme do Káefcé. Já tam nikdy nebyl, tak jsem neprotestoval
a šel.
Příště už protestovat budu.
V KFC jsou drahá kuřecí stehýnka a drahé hranolky a drahá kola, vše sladké nebo přesmažené.
A na výběr je například "5 stehýnek, velké hranolky a střední kola" nebo "4 stehýnka, malé hranolky a velká kola" nebo "hodně stehýnek, ještě více hranolek a nejvíce koly". A vše stojí například 79 peněz nebo 89 peněz nebo 139 peněz a tak všelijak podobně.
Zakoupil jsem menu za 79 peněz. Skrblík Venca otevřel hrst s mincemi a zvolal:"Jedny hranolky. Malé."
A potom jsme jedli a vedli divné řeči jako například Pavla o své drahé polovičce a nastávajícím manželu Bejkovi:
Pavla: "A řekla jsem mu pět psychických a pět fyzických věcí, které má. Například, že je přiblblý, smrdí mu hlava, má ovar a opar."
Já: "Co řekl on?"
Pavla: "Nic, mlčel."
Venca si strčil několik prstů do huby a snažil se ze stoličky dolovat kousek uvízlé potravy.
Já: "Venca, aspoň si zakryj hubu."
Venca: "Jdi do hajzlu."
Pavla: "Jedeme na vodu a chtěla jsem vzít brausinu (kola+rum) do sudu, ale nakonec bereme jen kanystr, ten sud teče."
Já: "Venca, viděl jsem tě v televizi, pěkná ostuda."
Venca: "Jdi do hajzlu."
Pavla: "Bude pařba na chalupě, globální chlastačka."
Co Pavla pracuje na Ministerstvu, tak používá slova jako "globální".
Já: "Já ani moc pít nebudu."
Venca: "Jdi do hajzlu."
Pavla jedla a neustále u toho telefonovala. Potom šla pro ubrousky a když Venca zjistil, že jsou zadarmo, nastal vnitřní boj mezi jeho dvěma egy, jestli využije něčeho zadarmo, nebo bude prase a neutře se.
Nakonec si vzal ubrousky. Holt Ministerstvo financí.
Já: "Venca, jedeš na čundr?"
Venca: "Ne a jdi do hajzlu."
Potom jsem je šel doprovodit k nim do práce. Venca vykřikoval, že jsem asociál a volal:
Pavlo nech toho asociála!"
Já na to, že nejsem asociál a Venca na to: "Jdi do hajzlu."
Potom z budovy Ministerstva vyšel nějaký úředník a na ulici volal:
"Posraná práce, posraná nekuřácká práce!", a mohutně kouřil a dýmil.
Minulý týden Ministerstvo financí vyhořelo. Tedy... někdo hodil cigaretu do koše, od koše chytil stůl, od stolu počítač a tak podobně. Jinak barák stojí dál.
Večer jsem šel se Zelím, kterého jsme vytáhli z postele a Vencou na kulečník. Venca vyprávěl, proč kulhá. No kulhá proto, protože jel z metra na
jezdících schodech a když byl skoro nahoře, tak mezi dva schody vtipně strčil palec a kus toho palce už nevytáhnul.
Hehe.
V kulečníku jsme hráli dvě hry, pročež jsem dvakrát prohrál. Může za to Venca, který ironicky po
naprosto každém šťouchu volal:
"Ano! Skvělé! To bylo hezké, že?"
A když se někdo ani netrefil do koule, tak volal:
"Ano! Skvělé! Výborně myšleno to bylo!"
V osm Venca odešel, že na něj čeká jeho choť, pro kterou zakoupil půl chleba, sýr a jogurt.
Jel jsem spát. Úplně střízlivý.
19.7. 2002 pátek
Pracuji.
Ano, zní to divně, ale já pracuji. A to tak, že hodně. Celý tenhle týden pracuji jak zjednaný, dělám grafy a grafy a dnes jsem byl dokonce na ranní poradě přinucen i přemýšlet, to už je fakt krize.
Po hodině jednání ohledně jisté věci se došlo k tomu, že by se hodil psycholog. Všichni přemýšleli, jak by takový psycholog byl báječný a skvělý, jak by lidem žadonícím práci říkal, že jsou úplně neschopné nuly a nikdo je nikam nevezme, prostě takový psycholog by byl otrlý a každý by se ho bál.
Já jsem se pod oholené vousy smál, jelikož vím, že psychologie, to jsou jen takové úplně připitomělé kecy o ničem a motání hlav různými cizími termíny.
A při tom usmívání jsem nadhodil, samozřejmě z legrace, že psychologa bych klidně mohl dělat já, jelikož mám z psychologie spoustu zkoušek, ba dokonce i nějakou zkoušku nakonec a že mám
celých šest semestrů psychologie odstudováno a chvíli bylo ticho, potom se na mě mí tři kolegové podívali a už jsem se nesmál a smáli se oni a kolega vlevo si udělal k heslu "psycholog" poznámku a když jsem tu poznámku po očku přečetl, tak jsem zjistil, že to je moje jméno. A všichni mě najednou pasovali do role psychologa, čemuž jsem se bránil a bránit budu, protože dělat psychologa je o nervy, což ovšem mí kolegové nepochopili a dělali, že neslyší mé varování, že každý psycholog skončí u psychiatra.
Už opravdu nevím, co v téhle práci dělám, dělat mám a dělat budu. Za rok a půl co tu jsem obsahovala moje práce spoustu činností. Jako například flákání, nicnedělání, psaní, archivování, školení, opravu počítačů, opravu reflektorů, focení, opravu dveří, opravu propisovací tužky, nadávání informatikům, nadávání v kantýně, připíjení, opíjení a tak podobně.
A teď bych měl ještě dělat psychologa? Já? Jak může dělat psychologa někdo, komu už na střední škole kultivovaní učitelé říkali magor?
Pracuji. Měl jsem jet už dnes pryč, někam na čundr, ale teď to vypadá, že budu
pracovat dlouho, až mi ujedou všechny vlaky a já nepojedu nikam.
Ach jo.
20.7. 2002 sobota
Tak jsem nakonec na čundr jel, i když spíše na takový pidičundr, na dva dny.
I když jsem si stokrát říkal, že na sever do Českého Švýcarska nikdy nepojedu, stejně jedu zase tam. Ve vlaku je plno trampů, ale žádný čundrák, samá zelená barva a pějí líbezné písně o jakési rose a evidentně tím nemyslí orosenou sklenici piva.
Vlak měl asi půl hodiny zpoždění, tak jsem v půl druhé odpoledne vypadnul a prchal tam, kam ještě nejezdí ani pošahaní čeští turisté, ani němečtí důchodci a nejezdí tam příšerní bicyklisté, vyžívající se v pádech na pískovcových skalách, kam nějaký vtipálek umístil ceduli "Cyklotrasa". Tam na severu jde občas potkat tramp, velice zřídka čundrák a sem tam strážce parku.
Za Českou Kamenicí jsou rozvaliny českobratrského oltáře, torza soch, všechno rozbité, porostlé mechem, hlava jedné sochy se zakutálela dolů do kapradí.
Příšerné centrum turismu, vísku Jetřichovice, jsem obešel přes jinou vísku, vlastně městečko Chřibskou, kam jsme se kdysi na
čundrech jezdívali koupat do zabahněného rybníka, ze kterého jednou za pár let vyvezli bahno a odpadky. A taky jsme tam v šestnácti letech balili třináctileté holky, kterým jsme se smáli, jak jsou malé a vlastně děti no a dneska už jsou to náramně vyspělé ženštiny a už se nesmějeme. No a tak jsem přišel do Chřibské a koukám, cedule "Camping Chřibská" a spousta malých cedulek značících, že tytam jsou časy blátivého koupání v zasmrádlé vodě, už je tam camping, samá komerce, fujtajxl.
Motal jsem se mezi spoustou bunkrů, protože tu stávala slavná obranná linie, co nikdy nikoho neubránila, dnes tu linii kříží nedaleko nějakého křížového stromu evropská turistická trasa Atlantský oceán - Černé moře. Ani nevím, jestli k Černému moři vede přes divý Balkán nebo přes Ukrajinu.
Tak jsem šel dál a konečně se dostal tam, kde nikdo nebývá a flákal jsem se mezi kopcema a potom zašel do Kyjova do hospůdky a v Kyjově mě čekal šok, jelikož tam byl nějaký
příšerně uřvaný rockový festival, všude spousty ožralých zfetovaných individuí, jak to tak na podobných akcích bývá a potom jsem tedy šel do hospody, kam chodím pokaždé a místo toho klidu a stálé klientely, která v hospodě bývala, místo té pěkné paní číšnice a jejího věčně opilého kolegy, co tvrdil, že vídává ufony, tak místo toho tam byla asi dvacetiletá tlustá ošklivá číšnice, co flirtovala s kdekým, ale vůbec to neuměla, ovšem osazenstvo pubertálního věku s kšiltovkami otočenými kšiltem dozadu číšnici rozpustile častovalo rádobyvtipnými narážkami sexuálního zaměření a všichni kouřili levné cigarety a já si dal pár piv a odešel jsem.
Šel jsem spát k přehradě, byla už noc a rockový festival ztrácel na obrátkách, na silnici seděl nějaký kluk, hlavu měl opřenou o kolena a brečel a zvracel.
Zvracel si na kolena a zvratky mu tekly po kalhotech na boty a vedle nějaký opilec ležel na stanu, který svým pádem úplně zbořil a v příkopu ležela nějaká holka a nad ní stál nějaký kluk a kouřil a na konci přehrady, u lesa k Doubici na silnici ležela nějaká holka, jen v tričku a na ní ležel nějaký kluk, taky jen v tričku a ten kluk přirážel a ta holka jen ležela a koukala někam mimo a kolem souložící dvojice stálo pár lidí s kelímky s pivem a všichni se na ty dva dívali, občas něco pronesli a nebo se napili piva z kelímku.
Vůbec to nebylo vzrušující nebo hezké, bylo to úplně nudné, stejné jako pornofilmy, co jsem na ně koukal, když jsem dělal ve videopůjčovně, stejně nudné jak soulože na vesnické zábavě na místním fotbalovém hřišti, stejně nudné, jako když se Bohouš na jedné akci ožral jako doga, snažil se kopulovat s jednou holkou, která u toho vřískala a nikdo nemohl spát, jenže Bohouš byl úplně ožralý, ze sexu se stalo nudné čekání na to, až alkohol povolí Bohoušovi se udělat a celé to trvalo několik hodin, než Bohouš neukojen usnul. Tak tak nudné to bylo u lesa mezi Kyjovem a Doubicí, když jsem šel spát a lidi tam leželi, souložili a zvraceli.
21.7. 2002 neděle
Vzbudilo mě slunce, které mi mezi stromy drze začalo svítit přímo do obličeje. Tak jsem si vyfotil svítání mezi stromy jen tak ze spacáku, bylo teplo, ale já byl stejně líný vylézt, sbalit si a jít.
To tak bývá na čundru vždycky. Člověk líně leží, kouká nahoru, myslí na blbosti, případně nemyslí na nic.
Vyšel jsem asi v sedm hodin, byla ještě padlá rosa a všude ticho, opilci z včerejšího koncertu vyspávali.
Přes Doubici jsem vyšel nad skály, co jsou u Tokání(ě). Já ani nevím, jestli je to Tokání, nebo Tokáň, všude se to píše jinak a i když jsem tam byl snad tisíckrát, nikdy mi nikdo neřekl, jak to je doopravdy. Hm.
Ze skal jsem slezl dolů a najednou jsem zjistil, že jsem tlustý opět víc, než potřebuju. Zasekl jsem se totiž v jedné díře mezi skalami a nemohl jsem se vůbec pohnout, protože na zádech jsem měl batoh a ramena jsem měl širší, než ten přiblblý průlez. Tak jsem zabral. A to jsem neměl. Kromě toho, že jsem si urval oba rukávy na triku, tak jsem sletěl po zádech nejdřív ze skalního schodu a potom zádama naletěl na kovový žebřík.
Hehe, fakt zábava. batoh se samozřejmě na žebříku zasekl a já jak totální hovädzo visel na popruzích batohu hlavou dolů. Nohama jsem se snažil nějak odkopnout, ale jaksi to nešlo. Otočit jsem se nemohl, jelikož s batohem na zádech hlavou dolů to není nic moc. A pokud si někdo myslí, že jsem se měl uklidnit a přemýšlet, tak to taky nejde, to jsem zkoušel, ale během chvilky se mi veškerá krev nalila do hlavy, já měl hlavu jak meloun a co dál, že ano.
Připadal jsem si úplně trapně a to jsem ještě nevěděl, že zábava bude mít pokračování. Rupnul popruh od batohu. Jen jeden. V té chvíli jsem svých sto kilo nechtěně razantně přemístil do strany a namlátil si o skálu. Uvolnila se i druhá ruka a já vyjel z batohu s hrůzou v očích, jelikož jsem
čekal, že poletím po zádech hlavou dolů tím skalním komínem až dolů. Naštěstí jsem si jen namlátil hlavu, záda a pozadí a zastavil se asi po metru sjíždění schodů.
Blbé. Trapné. Zoufalé.
Přes Jetřichovice jsem utekl k Dolskému mlýnu, jenže bylo poledne, světlo na houby a tak se fotit nedalo a navíc tam byla spousta dětí, jelikož nějakou vymetenou palici napadlo udělat tam tábor, snad skauti nebo pionýři, stejná verbež je to. A potom už je to jen kousek do Filipova a do Kamenice. Všechno mě bolí, jsem strašně
dotlučený a naštvaný. A taky mě štve to, že až si tohle přečte pan Howadoor, tak se bude hrozně smát, že jsem takhle dopadl po šedesáti kilometrech chůze, zatímco on chodí stokilometrové pochody a dotlučený po nich není.
Do Prahy jsem jel na čundrslevu, jeden vlak měl dvacet minut zpoždění, potom byla výluka, druhý vlak půl hodiny zpoždění, k tomu mě nasral jeden totálně ignorantský železničář a jeden železničářský plátek.
K tomu železničáři.
Sedel v Děčíně na nádraží pod cedulí "Zákaz kouření" a kouřil. Byl otrhaný a špinavý, jak už čeští železničáři často bývají.
Vtom přišel nějaký turista, mluvil anglicky a snažil se toho dementního zaměstnance českých drah na něco zeptat. Ten ani nezvedl hlavu a jen pronesl:
"Táhni si domů, co tady v Čechách otravuješ."
No a já, omlácený a utahaný po čundru, jsem se neovládl a železničáři jsem pravil:
"Ty jsi ale zmrd, co?"
Jen se na mě díval a nic neřekl.
No a potom jsem četl ve vlaku propagandistický plátek Českých drah, tuším, že se jmenuje Železničář.
Příšerné.
Na několika stránkách lži a lži a lži, naprosto nehorázné a neskutečné, totální demagogie. To není obyčejná reklama na České dráhy, ale surové obelhávání, je to horší jehovistická Strážní věž nebo prohlášení české vlády.
Já Českými drahami jezdím z několika důvodů. Jednak proto, že mám na cesty většinou dost času, takže mi nevadí neustálá zpoždění, jednak proto, že jsem prase a tak mi nevadí špinavé vlaky, tuny hnoje úplně všude, ulepená okna, rozpárané sedačky, záchody bez papíru a bez vody a podobně. Také jezdím vlakem proto, protože díky ježdění načerno nebo čundrslevám mě to vyjde relativně levně.
Ale jinak opravdu nevím, proč by měl někdo jezdit vlakem.
Tak, tenhle víkend tedy v Chochovinách žádné legrace či přiblblá témata. Opět jen vážné věci, důležitá sdělení a kritika vředů společnosti. Tak to má být, žádný bulvár.
22.7. 2002 pondělí
Z blbého pádu ve skalách jsem omlácený, všechno mě bolí a kolegyně se mě škodolibě ptá, kolika let se hodlám dožít.
Já jsem ovšem zdravě živen a tak se dožiji spousty let, případně se stanu nesmrtelným, což možná jsem už teď.
Na pohyb a zdravou výživu já dbám a to tak, že velice. Například výše zmíněný pohyb ve skalách byl velice akční a před ním jsem se posilnil zdravou výživou, výbornou tlačenkou a pěti utopenci, vše jsem zalil pivem.
Včera jsem usoudil, že nejen masem je člověk živ a tak jsem si usmažil žampiony, k tomu v syrovém těstu přismahl jakýsi salám z výprodeje a celé jsem to zalil kečupem s kousky ananasu. Bylo to výborné, navíc když jsem k tomu snědl čtvrt kila krabích tyčinek, co se jim říká krabí a dělají se z toho krabí saláty, i když to žádné krabí tyčinky nejsou, je to obyčejná ryba, nějaká mořská, co jich všude na pobřeží hnijí tuny.
Jistý čtenář Chochovin, pan DJ Docent mi píše, abych se zúčastnil filmového festivalu v Uherském Hradišti, jelikož je to prý akce veskrze příjemná počtem kultury a sexuchtivých mladých ženštin, pan Docent popisuje, kterak jsou těch ženštin plné hospody a že je to fajn.
Načež mi řekl, že jsem ošklivá obluda, ale to nevadí, protože prý o vzhled jde jen u těch ženštin, my že můžeme být ohavně ohyzdní, pročež on tam jede už popáté a těší se, jelikož zatímco na hudebních festivalech jde jen odpanit blbou šestnáctku, tak na filmovém festivalu jsou prý inteligentní dvacítky a dvaadvacítky.
Toto vše mi pan Docent barvitě popisoval a jak se tam těší a že kolem něj budou křepčit chtivá stvoření, jelikož on prý má jen "decentní pivní bříško".
A další úchylný čtenář Chochovin, známý pan
Howadoor, se mě pro změnu snaží přesvědčit, že České dráhy jsou skvělý podnik, že vlaky vůbec nejsou špinavé, že vůbec nemají zpoždění, naopak, že vlaky jsou úplně ideální, rychlé a pohodlné, plné příjemných a schopných pracovníků, člověk až žasne, jak jsou levné a spolehlivé.
Tím jsem odhalil, že Howadoor se stal zaměstnancem Českých drah na poli lží a výmyslů, České dráhy takových lidí zaměstnávají spoustu a tito lidé dávají ostatním špatný příklad, jelikož na vlaky nenadávají a dokonce, považte, tito lidé nejezdí načerno, naopak si kupují lístek tak, jak České dráhy chtějí!
Hanba!
23.7. 2002 úterý
Jím švestky se salámem. A nepiji.
Opět jsem totiž četl statistiku, jak lidé pijí a já vím, že to není dobré, opíjet se jako zvíře.
Například pan Kinšt, táta spolužačky Pavly z Ministerstva financí pil a pil a pil, pil každý den a upil se. Přitom to byl skvělý člověk, naprosto báječný a vždy, když jsme s Pavlou jeli na chalupu, kde její otec bydlel, tak jsme s panem Kinštem pili a on povídal různé věci a bylo to fajn. Všichni věděli, že se upije, ale všichni s ní pili, jelikož s takovým člověkem se každý rád napil.
Nebo takový spolužák Bohouš. Jeho táta se neupil, on zemřel jinak, avšak Bohouš se snaží upít a ukouřit, všechno co vydělá propije a prokouří, případně zve ženštiny do divadel, jelikož poté s nimi pije a s ženštinami se mu pije lépe. Bohouš se také upije.
A co pan Tarabis? No, jeho otec se neupil, jeho otec se až moc kamarádil s infarktem, i když je fakt, že si nepamatuju, kdy by se pan Taraba senior nenapil. Pil litry a litry vína, vypíjel hektolitry krabicového vína a byl také děsně fajn, rád se mnou prohrával v kartách a taky vyprávěl vtipy, kterým se smál a já ne, jelikož se mi vtipné nezdály, ale poté vždy sklouzla řeč na jeho nezvedeného syna, spolužáka Tarabise a to jsme se smáli oba dva, až jsem se za břicho a pan Taraba senior za srdce popadali, protože Tarabis je opravdu nezvedený syn, chtělo by se říci trouba, ale to já nikdy před panem Tarabou seniorem neřekl, stačilo chvilku počkat a on to řekl sám. No a pak nevím, jestli přišlo víno, nebo infarkt a teď už se s panem Tarabou nesměju, jelikož není s kým.
A já vím, že se k smrti neupiji, to mě totiž dřív všichni umlátí za ty blbé zápisky, co píšu.
24.7. 2002 středa
Tudle pan Howadoor ohromně láteřil, jaký jsem blbec, že nadávám na České dráhy, ovšem z toho si nic nedělám, jelikož Howadoor je
nevzdělanec a neví, že není jen tak snadné překopat historii a že dráhy byly odjakživa příšerné a hlavně lživé, což ostatně dokládá už výňatek z díla velkého spisovatele Karla Poláčka:
"Nepřiměřená reklama je, když Československé státní dráhy snaží se propagovati svou jakost plakátem, na němž je vyobrazena rodina, jak se kouká z okna třetí třídy a vesele se chechtá."
Ono to totiž není zcela tak, že by mě na drahách nejvíce štvalo to, že mají zpoždění, jsou drahé, špinavé a podobně. Nejvíc mě štve, že na všechny strany okolo vykřikují, jak jsou přesné, spolehlivé, levné a čisté.
V práci je to nějaké divné, jelikož pracuji a to docela hodně, pročež chodím do práce ráno a z práce večer. Podivuhodné.
Například dnes jsem zase odcházel večer a šel jsem za Zelím zahrát si kulečník, tedy to, čemu my říkáme kulečník, měli bysme tomu říkal karambol a přitom hrajeme šťouchanou.
Zelí hrál dobře, ovšem na mě neměl a tak jsem ho nezvykle geniálními šťouchy drtil a Zelí blednul a klepal se, trnul depresí a potom mi chyběly tři body k výhře a já dokázal za sedm kol dát jen jeden bod, pročež Zelí dohnal ohromnou ztrátu a vyhrál.
Sakra.
Také tam přišel Bohouš. Bohouš je poslední dny divný. Tuhle mi vracel peníze a přišel neopilý, nezkouřený a dokonce měl čisté oblečení, čímž mě hrozně zmátl. Navíc pozdravil a poděkoval, což mě šokovalo ještě víc, tak jsem se milostivě uvolil prodloužit mu dobu splatnosti a půjčil mu tak vlastně dalších 50 peněz.
No a dnes přišel za Zelím a za mnou do hospody a objednal si džus a poté hrdě odmítnul naší nabídku, že mu půjčíme další peníze, jelikož Bohouš už zase nemá za co jíst. Tak za něj jen Zelí zaplatil džus a bylo.
Měl jsem jen jedno pivo, ale stejně jsem překročil denní limit peněz o asi osm korun, pročež zítra si nedám čínskou polévku.
Pryč jsou časy hýření, které mi připomíná účet z hospody na mém
monitoru. Ten lístek z nějaké hospody jsem našel, když jsem listoval v
mapách a zřejmě se jednalo o jakousi zvěrskou akci, bohužel nevím kdy
a kde.
No a mám dilema ohromně mobilní. Týká se to mého mobilu. Jelikož se čas od času napiji a tak podobně, tak mám mobil otlučený a čas od času nefunguje. Jenže na poslední akci jsem se napil víc a mobil mi několikráte upadl na zem, dokonce jsem na něj i šlápnul a omylem do něj kopnul. Poté mobil nějakou dobu nefungoval, nyní díky mému broukpytlíkovskému umění funguje, ovšem jen za cenu dvou kancelářských sponek, proužku izolepy a kusu toaletního papíru, který tlačí baterku na
kontakty.
Ovšem chyba bude nejspíš v toaletním papíru, jelikož mobil vypadává stále častěji. A to je to dilema. Buď si pořídit mobil nový, nebo tento zahodit, někoho trefit do hlavy a být tak bez mobilu a navíc mít ještě dobrý pocit z něčí rozbité hlavy.
On by to nebyl problém, kdybych měl jiné spojení s civilizací vzdálených míst, jenomže poštu nemám, jelikož bydlím utajeně načerno, telefon samozřejmě v bytě taky není a tak je mobil jediným zdrojem informací, kdy se jde na pivo a kdy na fernet.
Musím vymyslet, jak by se zachoval Kwaku Ananse a uvidím.
25.7.2002 čtvrtek
Nyame, biribi wo soro na ma embeka me nsa.
Zatímco pan Howadoor šílí a kuje pomstu díky své natvrdlosti a neschopnosti jednat se státem, já jsem projevil svou neskonalou inteligenci a zmínil jsem v deníku hrozně známou postavu, kterou ale nikdo nezná. Protože však Chochoviny nejsou místem, kde bych hloupým lidem říkal, jak jsou hloupí, ale jsou místem plným dobrých rad a gejzírem vědomostí, tak rozšířím do povědomí ostatní, kdo je pan Kwaku Ananse, jakýže je to občan chytrý, mocný, spravedlivý a tak podobně, mimo jiné ovšem též pěkná svině.
Kwaku Ananse, nebo také Kwah'koo ahnahn'sih jest vlastně pavouk, byť někdy uváděn jako pavoučí muž. Tento pavouk je ovšem úplně jako člověk, něco jako u nás děsně vyčůraná zvířata v bajkách. Kwaku Ananse má ženu, nosí boty, ale také si třeba pouští rádio a jeho ženě se rodí postižené děti. Lépe řečeno jen to první, ostatní už byly v pořádku.
Kwaku je postava západní Afriky, děsně populární, píšou se o něm ve škole slohová cvičení, vystupuje ve spoustě báchorek a tak podobně. V západní Africe holt nemají žádné hastrmany a čerty a bájné prince a draky a podobně, mají tam pavouka, Kwaku Ananseho. Kwaku Ananse někdy dopadne jako totální trouba, někdy vyhraje, protože je děsně moc vyčůraný, Kwaku Ananse má, řekl bych, z postaviček zdejších luhů a hájů nejblíže k brouku Pytlíkovi a zároveň Ferdovi Mravencovi či českému
Honzovi, jak kdy.
Já o Kwaku Anansovi četl spoustu povídek a bajek, hodně jich je například v knížce Bohům patří úlitba od pana Klímy, na netu je spousta dalších historek, stačí zapátrat. Ač jsem v Kwakovi ohromně zběhlý, vlastně jsem takový Kwakolog, tak jsem nikdy nepochopil, na co Kwaka mají, jelikož povídky s ním jsou kromobyčejně blbé a praštěné, vhodné buď pro úplné pitomce nebo Američany, což je totéž. Ony ty historky mají začátek, konec a někdy i děj, ale vždy když je přečtu, tak vyklopím sanici a divně hledím a nic nechápu.
Jako například povídka o tom, jak Kwaku Ananse měl postižené dítě.
To totiž Kwaku a jeho žena házeli igelitové pytlíky do potoka a sypali kyanid do vody, aby otrávili ryby a pytlačili a v lese naplno pouštěli rádio a proto Kwakova žena nemohla otěhotnět.
No a když otěhotněla, tak porodila takového mrzáka, dítě mdlé, neduživé a úplně idiotní, prostě zmetka.
A od té doby Kwaku chápe, že nemá házet igelitové pytlíky do potoka a sypat kyanid do vody a tak podobně.
Toť celá povídka. Že je úplně blbá? No ano, já vím. A přitom takových povídek jsou úplné tuny, každý vypráví o Kwaku Anansem podobné zhovadilosti a já nikdy nepochopím proč.
A na závěr ještě jednu blbou povídku.
Moskyt přiletěl ke Lvovi a povídal, že je mistr světa, kdežto Lev úplný hňup.
A odletěl. A potom se chytil Kwaku Ananseovi do pavučiny. Kwaku přiběhl a začal Moskyta požírat. A Moskyt si řekl: "Jen jsem ukázal, že je Lev obyčejné zvíře a už mě požírá pavouk."
No, to je celé. Já vím, pan Howadoor by v tom viděl zase nějaký zen, nebo aspoň dítě s rakovinou, což on vídává úplně všude, ale normální člověk si ty historky přečte a propadne depresi, že je sám hloupý, když nechápe nic ani o Kwaku Anaseovi.
Tak.
26.7. 2002 pátek
Zase mě seřvala některá individua, že neaktualizuju na Chochovinách postup
příprav na Afriku, že odkazy jsou nefunkční a tak podobně. Pročež jsem Afriku aktualizoval a odkazy doplnil. A je to.
Že je Howadoor dobytek, to víme všichni. Ovšem on mi začal posílat některé nechutnosti na můj služební mejl, což nevypadá dobře, protože se děsím toho, že odjedu na dovolenou a nějaká puritánská kolegyně mi v mejlu najde poštu od Howadoora a že ji z toho klepne a já hned po návratu navštívím vazební věznici a sebou si vezmu pyžamo a zubní kartáček, jelikož to bude na mně, že si na mejla nechávám posílat prasárny a že to kolegyně nevydrží.
Dnes mi například pan Howadoor zaslal návrh billboardu, což jsou takové veliké cedule například u silnice, kde jsou veliké fotky například mobilů nebo aut a je tam veliký nápis, že si to auto nebo mobil na obrázku musí každý koupit, jelikož je to to nejlepší na světě a kdo to nebude mít, tak nebude "adidásnyj", jak jistého času pravívala moskevská mládež.
Já si myslím, že obrázek od Howadoora je úplně geniální a takové podobné
billboardy by rozzářily ulice a oči okolojdoucích, nicméně je to hodně blbý obrázek na to, aby mi byl zasílán na služební mejl.
Zítra bych měl vyrazit na čundr, pročež jsem si zakoupil kobercovou pásku, kterou používám na zpevnění nártu. Tento báječný fígl mě naučil policajt, který mě vozil do Prahy a který mě neustále vykloubený kotník. Tak si kotník prostě omotal kobercovou páskou, čímž dojde ke zpevnění, ale ne ke ztrátě hybnosti. A jelikož mám z minulého víkendu zničený nárt, tak si ho omotám páskou a naplánovaných 70 kilásků ujdu úplně s lehkostí Kwaka Ananseho.
No, to je plán. Spíš to však bude tak, že po třiceti kilometrech zakotvím v hospodě a nejbližším dopravním prostředkem pojedu zpátky.
27.7. 2002 sobota
Ha! Včera večer jsem porazil Zelího ve šťouchané alias kulečníku. Zelí to nesl velice těžce, s blížícím se koncem zoufale vykřikoval, že mám neskutečné štěstí a on nehoráznou smůlu. Úplně ke konci jen vrhal zoufalé grimasy a křečovitě zatínal prsty do stolu. Dobře mu tak, hadovi.
Dnes ráno jsem vzal spacák a prchnul z hnusné Prahy pryč. Vlak měl zpoždění, průvodčí byl opilý, koktal a nechtěl mi sdělit, v kolik hodin přijedeme do mojí výstupní stanice. Typické České dráhy.
Vystoupil jsem v Bojanovicích a šel. Nikde nikdo, jediní dva turisté zůstali daleko za mnou a tak jsem se jen kochal, jak je všude klid, jelikož tam nikde nevede žádná velká silnice a není tam poblíž žádné turistické centrum, to až na Slapech. Potom
jsem šel asi hodinu podél potoka, který byl plný jakési bílé hmoty, lepkavé, která pokryla dno potoka a strašně, ale hrozně smrděla. Normální člověk by se z toho pohledu a z toho smradu poblil, ale já zvesela uháněl dále.
Je červenec, konec měsíce, což je doba, kdy je na čundru skvěle, člověk
ušetří za jídlo, jelikož může požírat maliny, borůvky, jahody, ostružiny, houby, dokonce už i jablka a také spoustu špendlíků, žlutých, červených i červivých. To vše jsem požíral a k tomu ještě obilí. Jsou žně, obilí je tak akorát, stačí utrhnout klas, pomačkat a nastavit ruku do větru nebo fouknout. A potom si už jen zrní nasypat do chřtánu.
Potom jsem vyšel z lesa, tuším někde u obce Čím a tam je takový statek, nebo možná statkozámeček s oborami a v oborách jsou koně a o kus dál daňci a ještě jinde nějaké divné ovce. Ti koně byli divní a chtěli mě kousnout, daňci ode mě utekli a tak jsem aspoň nakrmil ovce zelenými švestkami. Potom jsem těmi švestkami trefoval do hlavy dvě malá jehňata, která po každém zásahu zvesela skotačila a snažila se povalit jedno druhé.
A tak jsem se tak motal, až jsem se domotal ke Slapské přehradě, což teda není nic moc, to je prostě spousta vody na smradlavé Vltavě a kolem spousta stanů, lodí, plážiček a spousta Pražáků, co si přišla vyvalit svá pražácká těla k vodě. Ale já nešel k přehradě, já šel po skalách okolo a na všechno jsem se díval hezky seshora a kdybych nebyl civilizovaně založený člověk, tak jsem mohl ze skal plivat na plachetnice, co pluly pode mnou.
Já ale neplival a raději jsem se smál jednomu cyklistovi, který chtěl po těch skalách jet, ale strašlivě si rozbil držku, když najel na nějaký kořen a já koukal, jak cyklista letí a padá a potom se zvedl a kulhal a přední kolo měl úplně zdeformované a měl na sobě takový přiléhavý trikot, který rychle nasákával krví praštěného cyklisty.
28.7. 2002 neděle
Přespal jsem na louce kousek od silničky k nějakému statku, pročež mě brzo ráno vzbudil nějaký místní magor se svým obstarožním uřvaným traktorem.
Sbalil jsem si spacák a šel se jen tak flákat a flákal jsem se od vesničky k vesničce, po polích a po polních cestách a svítilo slunce a to bylo celé.
Odpoledne jsem zkusil stopovat a zjistil, že to ještě umím. Na cestě asi tak dvacáté kategorie u Nahorub, kde projede asi tak dvacet aut za den, jsem stopnul auto hned po deseti minutách. Seděli v něm dva bráchové, jeden měl 18 let a druhý 15, oba měli v uchu náušnice, v autě řvalo rádio zvuky, kterým se někdy říká hudba, takové tu tuc-tuc a oba bráchové rytmicky kývali hlavami a ten mladší navíc mával do rytmu rukama, načež se mě zeptali, jestli se mi ty zvuky líbí a já řekl, že ne, potom mi nabídli cigáro, já řekl, že nekouřím a potom už se se mnou nebavili. U pumpy nabrali dva a
půl litru benzínu, protože na víc neměli a vysadili mě kousek před Prahou. Tak jsem zase stopoval a zastavil mě chladicí vůz, co vozí nanuky a auto neřídil chlap, ale tlustá ženská, co kouřila ručně ubalenou cigaretu, říkala mi "mladej" a dovezla mě až na metro.
Na Smíchovském nádraží na zemi seděl bezdomovec a opaloval se, tělo samý vodnatý vřed, občas některý prasklý a seschlý.
Tak a je to. Víkend úplně klidný, žádné vtipné historky, které bych musel popisovat.
29.7. 2002 pondělí
Hovada! Naši informatici jsou hovada. To je sdělení všeobecně známé, při zmínce o informaticích zde každý buď protočí oči, nebo si zaklepe na čelo. A ta hovada mi ustříhla přístup na moje vlastní Chochoviny. Nejen na ně, ale na všechny adresy, které Webzdarma poskytuje. Informatici jsou skutečně naprostí kreténi, hlavy vyhlodané. Ono totiž dostat se na Chochoviny a jiné adresy jde, jak mi například úchylný Slovák Palun a neméně úchylný Moravák Howadoor sdělili, byť je to nepohodlné a zdlouhavé, ovšem já potřebuju, aby mi pracovalo i FTPko kvůli aktualizaci. Takže ti kreténi informatičtí vlastně nezatrhli nic z toho, co zatrhnout chtěli, ale zatrhli nechtěně to, co mi vadí. Hovada. Kdyby si raději hleděli vlastní práce a nechali být na pokoji věci, které jim nevadí. Není problém dostat se na jakoukoli erotickou nebo pornostránku ani na jiné úchylné stránky, ale Chochoviny oni zakážou.
Zmrdi.
Kdybych věděl, kdo to vymyslel, tak na něj pošlu nejméně velblouda se vzteklinou, ba i klubko hadů bych mu za trenky vysypal.
Tak teď přemýšlím, kterak aktualizovat Chochoviny, aby to bylo častěji než jednou za měsíc a nic mě nenapadá.
Teď volala šéfová, že mám jít na nějaké seznámení se s nějakým novým, beztak přiblblým programem. Zase nějaká úplně zbytečná
zhovadilost, jelikož programátoři se ničím jiným, než tvořením spousty totálních blbostí neživí. Pokud se tedy neživí malováním obrázků rybníků, pádel, razítek a hrušek.
14.00 - plánovaný sraz
14.05 - doráží poslední účastníci, v kanceláři a z kolegyně je cítit pivo
14.10 - první pokus o spuštění programu
14.15 - kolegyně si nemůže vzpomenout na heslo
14.20 - stále si nemůže vzpomenout na heslo
14.30 - kolegyně si vzpomněla, že tam žádné heslo není
14.35 - program byl spuštěn, ovšem přes úvodní obrazovku se nelze nikam dostat, veškeré pokusy provází hlášení "Neznámá databáze"
14.45 - kolegyně zoufale prchá od počítače a ostatních asi deset přítomných mě nutí přisednout k počítači a něco se pokusit udělat
14.50 - po asi třetím neúspěšném pokusu kolegyně odchází na záchod řka, že při tomhle přijde o nervy i močový měchýř
14.51 - při čtvrtém neúspěšném pokusu se mi podařilo omylem zresetovat počítač
14.52 - při nahození počítače zjišťuji, že nemám heslo pro restart, zná ho kolegyně na záchodě
14.55 - kolegyně stále nedorazila z WC
15.00 - kolegyně stále nedorazila
15.20 - kolegyně se vrátila, byla na obědě
15.25 - program opět hlásí "Neznámá databáze"
15.30 - ustupuji od počítače a prohlašuji, že nevím, jak dál
15.31 - voláme tvůrcům programu
15.32 - dovídáme se, že je omylem nainstalována nefunkční verze
A pak, že informatici a programátoři nejsou zmrdi.
Jsou.
30.7. 2002 úterý
Volal Josef, se kterým jsem v Chomutově hrával hokej, že o víkendu mám přijet, že koupil sud piva, sud fernetu a velké prase a že všechno vypijeme a sníme. Vzhledem k tomu, že tam budou i další lidi z hokeje a známí, tak mám obavy, že na zhruba deset lidí prase, sud piva a sud fernetu stačit nebude. Se svými obavami jsem se Josefovi svěřil, načež on děl, že to je pravda, poté se zamyslel a poté pravil, že mám přijet ne v sobotu, kdy akce oficiálně začíná, ale už v pátek a že si uděláme pivně-fernetovo-prasečí náskok v konzumaci.
Tak nevím, jak to dopadne. Naposled, když se jeden můj známý ženil, tak si
Josef půjčil slavnostní oblek a odešel na svatbu a druhý den ho jeho malý synek Pepíno našel ožralého ležet v blátě u autobusové zastávky. Potom s Josefem jeho manželka nemluvila, což si Josef ohromně pochvaloval a říkal, že se hodlá nechat nacházet ožralý v blátě co nejčastěji.
Také by na té akci měl být bývalý brankář a můj spolužák Zambi, který je zajímavý například tím, že je hrozný flegmatik, občas je potřeba ho píchnout tužkou do oka, aby člověk vůbec zjistil, zda-li Zambi ještě žije. Zambi je zajímavý i tím, že si jednou zapomněl po hokeji sundat chránič jistých orgánů a poté zjistil, že se s ním nelze vymočit, Zambi je flegmatik úplně hrozný a všichni si z něj za to dělají legraci, jako například jeho kamarád Kalič, když šel se Zambim do bordelu a Zambi se prezentoval slipama, oblečenýma naruby, k pobavení obsluhující slečny. Což ovšem Zambimu nevadí a neustále Kaličovi připomíná, že zatímco on si jen obleče slipy naruby, tak Kalič vždy v bordelu škytá, což vypadá podivně.
Pokud si vzpomínám, tak jedinou aktivitu, kterou Zambi dobrovolně vykonával, bylo házení zmuchlaných papírků po naší spolužačce Mirce. Spolužačka Mirka byla ohromně zvědavá a měla ještě ohromnější poprsí, prostě pořádné plné kozzies. No a Zambi věděl o její zvědavosti i jejích kozzies a tak házel zmuchlané papírky po Mirce, která byla zvědavá, co na papírku je a tak se pro papírek ohýbala, což Zambi a okolí využívali k tomu, aby ohnuté Mirce hleděli na poprsí, což vypadalo moc pěkně.
Včera jsem snědl mou úrodu fernetovců, což je vlastně utopenec, akorát místo do obyčejného nálevu je naložen do fernetu. Původně jsem chtěl jen ochutnat, v jakém stádiu nacucání fernetovci jsou, ale skončilo to tak, že jsem sežral všech osm fernetovců, které jsem naloženy měl, pročež jsem byl přežrán a přiopit. A také jsem snědl mrkev, kterou jsem našel v lednici, protože v mrkvi jsou vitamíny a svého zdraví si má člověk hledět.
Večer přišel spolubydlící, otevřel lednici a pravil:
"Hm, jako obvykle nic. Tak to si dám pro změnu čínskou polévku."
Načež začal vařit vodu.
A po chvíli se ozvalo:
"Sakra, došly i čínské polívky!"
Načež vzal kostku bujónu, vhodil ji do vody a vše vypil.
31.7. 2002 středa
Chochoviny mám od našich hovad informatiků stále zakázané. Nevím proč. Ale co vím, je to, že mi píšou lidi, že jsem líné prase a ztratil jsem místo na světě, pokud už nehodlám aktualizovat každý den.
Pan Howadoor mi sice nabízel, že bude Chochoviny uploadovat, ale mám obavy, že při jeho stvůrné aktivní invenci by z Chochovinami provedl nějakou děsnou zběsilost.
A tak píšu Chochoviny pořád jako dosud, ale na internetu je vystavím pravděpodobně jednou za několik dní, ne skoro každý den, jako dosud.
Dnes vám, milí čtenáři, prozradím, jak ušetřit.
Základem je vzít peníze a dojít do obchodu. V regálu míjíme spousty různých drahých laskomin, kterých si samozřejmě nevšímáme.
Na konci obchodu, v temném rohu, se krčí laskominy levné, označené cedulí "Končí doba trvanlivost, SLEVA!".
Tam je potřeba velice vybírat a vybírat a nakonec vybrat meruňkový jogurt Kapucín v papírovém kelímku, pouze jediný den po datu spotřeby.
U pokladny zaplatíme tři koruny a padesát haléřů, zatímco jogurt jen o pár dní čerstvější stojí nehorázných dvanáct peněz.
Takto levně zakoupený jogurt si přineseme do kanceláře a postavíme na klávesnici, ve které jsou již zbytky rohlíků, housek, chleba, melounu, nanuků, čokolády, brambůrků, cibule od utopenců, nudlí z čínské polévky a jiných vzorků potravy konzumované v práci.
Následně uchopíme kelímek a dvěma prsty zatáhneme za papírové víčko. Protože víčko je přilepeno k papírovému kelímku pevně, je potřeba zabrat ještě více.
Poté si setřeme jogurt z obličeje, košile a monitoru a zbytkem jogurtu v roztrženém kelímku razantně mrštíme do odpadkového koše.
Když se umyjeme, protočíme oči v sloup, jelikož zjistíme, že zbytek jogurtu vytekl nejen z kelímku, ale i z odpadkového koše a na podlaze vytvořil pěknou hromádku s meruňkami.
Tak.