Červenec 2003


1.7. 2003 úterý
Zakoupil jsem sobě láhev vína a celou ji vypil. Co už s ní.
Teď jsem v práci a chce se mi spát. Jen kvílení PFK mě udržuje vzhůru. Momentálně kvílí do telefonu:

"Miláčku, lásko moje, mazlíčku můj jediný, to je hrozné v tomto státě! Mám garáž a tam kálí feťáci, lásko!"

PFK umí kvílet ohyzdně nejen zvukově, ale i obsahově.

2.7. 2003 středa
Nic se neděje a jestli ano, tak o tom nevím

3.7. 2003 čtvrtek
Je mi zle. Jsem převelen na práci veskrze úřednickou. Momentálně se u mě na stole mísí spousty různých papírů, knih, novin, lžiček, kelímků, map a všelijakého jiného bordelu.
A najednou pravila šéfová:
"Budeš dělat jinde! Všechno musí být v pořádku, všechno do správné přihrádky, všechno do správných desek. Všude bude čisto, všechno úhledně vyplněné, žádný typ P!"

Kdysi do práce pozvali jakéhosi pošuka, který nám rozdal dotazníky a my zaškrtávali. Na konci vyšlo najevo, že všichni kolem mě jsou různými typy... už nevím jakými... jen já jsem typ P. Typ P se vyznačuje tím, že je to takové prase, pořádek ho rozčiluje a zneklidňuje, je z něj nervózní a pravé potěšení má typ P z toho, když zarazí ruku do hromady všemožných věcí a jako kouzelník vytáhne tu správnou a potřebnou věc.
S tím je teď konec.

"A kytky, kytky budeš zalévat!"

Ještě toho trochu.

A aby bylo ještě hůř, tak magor Vítek Havliš je ještě živ, nikým nezastřelen, neoběšen.
Opravdu špatný den.

4.7. 2003 pátek
Volal mi tudlenc náš právník, že jsem jedinec ohromně zdatný, je mi potřeba pádlo do ruky vrazit a do raftu posadit. A řekl, že pojedeme na jakýsi kanál plný obludných peřejí, balvanů a betonových kolosů a v tom kanále teče spousta vody a my pojedeme na nafukovacím člunu a budeme se radovat, jak zdoláváme ďábelské nástrahy.
Pár hodin před sjezdem právník napsal, že je mu špatně a nikam nejede. Já jel.
K nezaplacení je pocit, kdy je člověk vyvržen z člunu a řítí se zcela bezmocný korytem, zespodu je otloukán hodně, ze stran ještě více a ze břehu si na něj ukazují malé děti a smějí se, až jim tryskají slzy.
Mně slzy netryskaly, zato mi z uší, nosu i pusy tryskala spousta vody.

5.7. 2003 sobota
Zakoupil jsem sobě jízdenku na vlak. Zcela poctivě, dokonce jsem nakonec vystoupil i dříve, než jsem měl.
Vystoupil jsem v Turnově a šel. Protože pršelo, tak jsem šel v dešti. Jít v dešti je ohromná legrace, voda teče všude možně, člověk mrzne a ostatní se mu smějí. Šel jsem po takzvané Zlaté stezce Českého ráje a mám takový pocit, že bych raději šel po Via Apia a nechal do sebe bušit hřeby. Takových turistů jsem už dlouho neviděl. Déšť nedéšť, po cestě se valil proud lidí, proudem pěších se proplétal proud cyklistů. Neexistují tam ani žádné turistické stezky, jsou to spíše turistické dálnice. Proběhl jsem kolem Valdštejnu a uhnul po trase, která v mapě nebyla. Ani to mě však nezachránilo a tak jsem potkával dále změť člověčenstva lapajícího po vzduchu, obézní ženštiny, které prchly do přírody a snaží se shodit pár kilo ze své jateční váhy. Když jsem utekl i z této trasy a jen tak jsem bloumal lesem, ujal se mě pocit radosti a duševně jsem křepčil, jelikož Praha byla daleko. Čím dále jsem od Prahy, tím více se raduji. A najednou jsem se dostal do skal a tam byla malá cedulka "Reliéfy z českých dějin" a tak jsem šel, jelikož dějiny přece nejsou Praha. A došel jsem k jiné skále a tam byla vytesána ženština a mávala rukou a vedle byl nápis, že ta ženština vidí město veliké, jehož sláva se hvězd dotýká. Skoro som sa dogrcal.
Ilustrační foto z loňského roku. Josef je ten opilý nahoře, co se směje tomu poblitému dole.Přes Vyskeřský mlýn jsem došel do Hrubé Skály a tam byl na jakémsi školním výcviku pan Josef z Chomutova, nadějný to hokejista, fotbalista a hasič, jinak též bývalý spolužák, který mě obehrával v kartách o kapesné na svačinu. S Josefem ještě další dva jedincové.
Šli jsme do hospody a popíjeli pivo, ale jelikož mi pivo nechutná, dal jsem si polévku. A také brambory se sýrem. A pár piv. Potom Josef povídal, že jedno pivo má kalorickou hodnotu dvou rohlíků a že před pár dny na vodě s dalšími čtyřmi individui vypili 90 rohlíků. Pořád pršelo a Josef vyprávěl historku, že se kdesi coural Polskem a náhle dostal ohromnou chuť na pivo a tak si vyhlédl stavení nicnetušících obětí a vtrhnul jim do domu. V domě vtrhnul do ložnice, kde se nebozí majitelé oddávali chlípným hrátkám v posteli, Josef ovšem nedbal a zařval: "Davaj pivo!".
Když Josef dopověděl historku, tak jsme dopili rohlíky a kamsi šli a pořád pršelo a vypadali jsme značně zanedbaně. A jak jsme tak šli, tak jsme došli až na zámek v Hrubé Skále. V lokále hrál decentní džez pod křišťálovými lustry, na stěnách obrazy majitelů zámku, svíčky v masivních svícnech, bílo, čisto, lesk. Vtrhli jsme dovnitř. Hosté vyděšeně vyjekli a začali vytahovat peněženky a strhávat šperky, aby si alespoň holý život uchovali. Josef se pohrdavě ušklíbl a vtrhnul k prvnímu volnému stolu. Číšníci ve smokingu vytřeštili oči. Obsadili jsme stůl plný bílého prostírání, vyleštěných sklenic na víno, obrovských talířů a příborů na mnoho chodů.
"Co to je? Copak jsem chobotnice?", zahalasil Josef před konsternovanými hosty a štítivě odstrčil sadu příborů s tím, že na tlačenku stejně potřebuje jen lovecký nůž a na tolik vidliček, nožů a lžic nemá tolik rukou. Josefův kamarád si sundal značně použitý trampský kabát z výzbroje lidové armády a ve flanelové košili se ležérně opřel o stůl. Číšník se bojácně přiblížil a šeptl: "Pivečko?"
"Jak jinak!", odvětil bodře pan Josef a se zájmem vzal do ruky sklenici na víno, která byla rázem jak vytažená z chléva. Josefův kamarád mezitím uvažoval, zdali nalepí žvýkačku na ubrus, nebo na prošívané prostírání.
Hospoda na zámku Hrubá SkálaObjevila se dámská obsluha a se strachem nesla jídelní lístky.
"A to si zase odnes, my chceme pít!", vysvětlil Josef.
Číšník s motýlkem přinesl piva a začal je po jednom rozdávat, jak vyšší etiketa velí.
Josef zmatený nezvyklým způsobem roznášení se vrhnul hned po prvním pivu, i když pro něj nebylo určeno. Číšník byl úplně mimo a chaoticky poskakoval kolem stolu netušíc, co dělat.
"No nestyď se, šoupni to sem!", vyzval ho familiérně Josef a o chvíli později si s rachotem cinkal sklenicí. Při další sadě piv a pokusu číšníka rozdávat piva jak velí slušné vychování vrhnul Josef strašlivý pohled a pravil: "Zase budeš vtipkovat?". Číšník rychle postavil všechna piva na kraj stolu a utekl.
Ve finále při pokusu odejít na WC Josef vběhl do zámecké kuchyně, sdělil číšníkovi, že nemáme prachy a půjdeme místo placení mýt nádobí a při odchodu pravil klanícímu se obsluze "Tak ahoj!", čímž ji uvedl téměř do mdlob.

Potom už nic, přestalo pršet, tak jsme spali venku.

6.7. 2003 neděle
Vrátil jsem se do Prahy a zase mě chytili revizor. Za poslední tři dny potřetí.
Večer na hokeji jsem nahrál na všechny naše góly. Ha! Horší už je, že ten gól byl jen jeden a my prohráli 1:8.

7.7. 2003 pondělí
Mám asi tak dvě tuny práce. Možná i tři tuny.
Potřebuju přestěhovat počítač. Napsal jsem do žádosti slova "spěchá" a "děkuji". Už čtyři dny se nic neděje.
Potřebuju nasekat tunu, možná i dvě, údajů do jedné databáze. Při přihlášení to vyhodí hlášku "Závada - více informací se dovíte v sekci Informace". Při kliknutí na tlačítko "Informace" se zobrazí "Závada - není možno zobrazit informace".
A aby toho nebylo málo, tak se tu objevil kouzelník alias správce sítě a pravil: "Nemám čas, zase jdu!". A šel.

A do toho všeho kolegyně PFK od rána každému říká "kočinko".

Myslíte, že tím to končí? Kdepak. před chvílí mi přišel mejl:

"Naše milá kolegyně Vlaďka má 13.července 50. narozeniny. Pokud chcete přispět na dárek pro ni, zastavte se u mně během odpoledne. MB"

Tu výpověď dám asi o hodně dřív, než jsem si původně myslel.

8.7. 2003 úterý
Mám mobilní telefon. Takové malé udělátko to je, píská, hraje všelijak a zobrazuje různé věci. V telefonu mám mimo jiné i hlasový záznamník, neboli diktafon. Používám ho minimálně. Dnes jsem ho náhodou pustil a ze záznamu se ozval přiopilý ženský hlas:

"Nejsme tak bohatí, abysme mohli pít ve stínu."

9.7. 2003 středa
Bavil jsem se na ICQ se členem slovenské Legie zkázy, prasetem panem Palunem.

Já: Jakto, že jsi posledně nepřijel na chatu?

Palun: Musím pracovat doma.

Toto není pan Palun, ale pan Zaac. Pan Zaac je Palunův přítel, ale podrobnosti ohledně orálního sexu se mi nepodařilo zjistit.Já: Jak pracovat doma?

Palun: Žena chce děcko, tak jí musím dělat děcko.

Já: A to je takový problém?

Palun: Když jsem ho dělal sousedce, tak to problém nebyl, ale teď jo.

Já: A zkusil jsi s manželkou provozovat sex?

Palun: Sex? Proč?

Já: No to se tak dělá. Máš sex a potom děcko.

Palun: Sex mám každý den.

Já: A nemáš děcko? Co je to potom za sex?

Palun: Normální sex, jaký jiný. Orální.

Já: Orální? Jenom orální?

Palun: Jo, mě jiný ani nebaví, hlavně hodně polykat.

Já: Aha, tak to jo. Hodně dětí přeju.


Je odpoledne a právě se připotácela opilá PFK:
"Nechceš skleničku? Slavíme narozeniny!"

"Ne."

"A kolikpak ti je let?", pohladila mě po zádech.

Bít, bít, bít.

10.7. 2003 čtvrtek
Jé, to se ale mám. Vodní postel mi byla obstarána. Na vině jsou buď tropické monzunové deště nebo hasiči, kteří mi v rámci cvičení napustili pokoj vodou.
A tak mám vodní postel. Kromě toho také vodní knížky. A vodní koberec, vodní výstroj na hokej, vodní oblečení. Posbíral jsem CDčka, která laškovně plavala po pokoji. Pod postel mi uplavaly nějaké mapy a u dveří se na vlnách pohupovaly fotky.
Jistěže, vzhledem k tomu, že v noci prý pršelo a já měl otevřené střešní okno, by se dalo předpokládat, že tuto potopu způsobil déšť. Ale ať mi pak někdo vysvětlí, jak je možné, že byla mokrá zeď úplně mimo okna, že okna byla mokrá i zespodu a že množství vody asi tak desetinásobně překročilo to, co do pokoje napršelo za předchozí téměř tři roky.
A tak suším a spím u známých.
Až se mi mezi CDčky, knihami a jinými plovoucími věcmi vylíhnou komáři, zajdu do drogérie a zakoupím pro ně napalm. 

11.7. 2003 pátek
Zdravě je třeba žít, pravil jsem si. Sbalil spacák, otřel plíseň z věcí a vyrazil na čundr. Do Českého Švýcarska. Zdravě jsem začal žít už v České Kamenici, kde jsem si dal dva velké utopence a ještě větší vepřový řízek.
Abych nezapomněl... nalepila se na mě jakási blondýna a povídala, že se mnou půjde třeba na kraj světa. A tak šla.
Ušli jsme několik kilometrů a už byla tma a já vyprávěl, jak znám hrozně tajné místo, nikde nikdo, jen hebká tráva a měkký mech a tam budeme spát.
n tajném místě byla opravdu hebká tráva a měkký mech a na tom všem stála auta a stany a jakási pakáž halekala u ohně.
Šli jsme tedy spát o kus dál. V noci začalo pršet, tak jsme šli ještě o kus dál, až jsme našli perníkovou chaloupku a tam spali hezky v suchu, pod střechou.

12.7. 2003 sobota
Ráno bylo zničehonic světlo, to tak někdy bývá. Rozhlédl jsem se a zjistil, že spíme ne u perníková chaloupky, nýbrž u bunkru vzor 37. Kolem byla spousta cedulí, například "Vstup zakázán" a "Němci jsou bídní mizerové" a podobně.
Šli jsme přes kopec dál, kolem Dolského mlýna až do Jetřichovic. V rámci zdravé výživy jsem požil guláš a kus salámu a banánové mléko a kus vepřového a tak podobně.
Blondýna počkala, až vepřové dojím a pravila, že bylo zkažené. A šli jsme na Falkenštejn. Vylezl jsem nahoru, zatímco blondýna zůstala dole, jelikož se bála, třásla se hrůzou a počítala pomníčky, kterých je pod hradem několik.
Nahoře na hradě byla jiná blondýna, ale ta se netřásla hrůzou, ta se třásla, jelikož na ní ležel muž a konal kopulační pohyby. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli je ještě v údolí pod Havraní skálou ozvěna jako dříve, když jsou teď vysekány vejmutovky, ale raději jsem neřval, abych nebyl obviněn z neplánovaného přerušení soulože.
Pokračovali jsme no Tokáň. Po dalším guláši na sever do skal. Blondýna pištěla a hekala a vřískala, jelikož netušila, že bude muset skalní průrvou po žebříku dolů. Chtěl jsem vzít klacík a píchat ji do hlavy nebo do zadku, protože se křečovitě držela žebříku a nemohla se bránit. Také mě napadlo házet po ní pavouky, ze kterých má také panický strach. Jenomže to by spadla a skalní průrvu ucpala a já bych tam zůstal a zhynul hlady a na pomníku by bylo psáno "Utýrán hlady blondýnou". Protože je to náramně blbý náhrobek, tak jsem pavouky nevrhal.

Spali jsme pod převisem kousek od Dolského mlýna, blondýna neeroticky hekala a mazala si nohy jakousi žíravinou, že prý lepší žíravina, než bolení nohou.

13.7. 2003 neděle
Blondýnu bolí nohy a tak nikam nežene, tedy se kochám okolím, požírám maliny a obdivuji hrob Bédi, který si přál být pohřben v pionýrském táboře. Pravda, jde o hrob z roku 1972, ale i v té době se jednalo o přání podivné.
Do Prahy jsme dojeli večer a blondýna kulhala a pravila: "Jdi! Jdi už!"
Šel jsem, abych nebyl kopnut do holeně, jak mi bylo o víkendu několikráte slibováno.
Večer na hokeji mě nejdřív obránce Kemjl, zvaný manželkou Kláda, celého na střídačce polil grepovou vodou a potom jsme prohráli 4:11.

14.7. 2003 pondělí
Ryszard Kapuscinski - Eben
Dočetl jsem Eben, což je taková knížka bez obrázků. Píše se tam například, že když chceme někoho vyslýchat, je nesmysl mu řezat uši, jelikož krev nateče dovnitř a neslyší nás a my se musíme učit znakovou řeč. Taky se tam píše o Madame Diouf, která si povolila ve vlaku korzet a roztekla se po celém kupé a všichni museli utéct.
Loni jsem v Senegalu potkal chlapa, co se taky jmenoval Diouf, bydlel v Yoffu a měl uřezané uši. Taky mu chyběl vepředu zub a když se při jídle smál, tak mu tou mezerou padala ven rýže.
Měl manželku a ta měla svrab. Dioufův soused zase neměl oko. Spal jsem v Yoffu taky u jistého Osmana a ten nejenže měl všechny zuby a obě oči, ale měl i dveře se zámkem. Bydlel jsem v nejchudší části Yoffu a tam naprostá většina domů neměla ani dveře, natož zámek. Abych nezapomněl. Diouf měl syna Chalifu, taková kostra potažená kůží a obrovské nafouklé břicho. Místo pupku vyhřezlinu po urvané nebo špatně podvázané pupeční šňůře. Velké břicho, velká vyhřezlina a velké oči. Jinak nic moc. 

15.7. 2003 úterý
V neděli na hokeji si moje levé křídlo, známé jako Kopyto Báflík, fotil to cirkusové představení. Tak mu píši, aby mi fotografie zaslal. Odpověď:

"Ty kokote. Jsem v zasraný Ostravě, je tu plno zkurvených cikánů a jen pojebaný modem. Jak ti mám asi poslat 15 mega, he?"

Kopyto Báflík se vyznačuje tím, že při hokeji v naší třetině plácne do puku. Puku se zmocním já, po sérii okouzlujících kliček se řítím skrze celou ledovou arénu a v ledové tříšti překonávám gólmana, mezi odborníky se tento akt nezývá gólem. Jenomže Kopyto Báflík začne mávat rukama, jezdí za panem rozhodčím, za mnou a za všemi a dožaduje se bodu za asistenci. Asistence neboli nahrávka je ceněný hokejový skutek, jenomže to bývá nahrávka přímo na gól a ne plácání do puku, jako u Kopyta Báflíka.
To píšu proto, protože on Chochoviny čte a na hokeji bude opět zuřit.

Opilec pan Blecha, mé pravé křídlo, se pokouší ustrojit do výstroje.
Opilecké oči hokejisty pana Blechy


Kromě mého levého křídla, pana Kopyta Báflíka, mám ještě křídlo pravé. Na mém pravém křídle jest pan Blecha, jediný hráč, který dosud nedal ani jediný gól. Jinými slovy... každý obránce dal víc gólů, než on. Pche, útočník prý. Pan Blecha se dostavuje k zápasu vrávoravým krokem a šeptem poté sděluje, že šestnáct piv den před zápasem opravdu není to pravé ořechové. Pana Blechu mám rád, jelikož je zábava pozorovat opilce, kterak se na sebe snaží navléci hokejovou výstroj.

16.7. 2003 středa
Rezervace zpáteční letenky Praha - Bangkok.
Rezervoval jsem si letenku. Poletím pryč. Tam sednu na vlak a pojedu do Nongkai. A potom na sever do kopců.
Letenku jsem si rezervoval ještě v době, kdy stála 14990 peněz a já se radoval, jak vyzraji na prohnilé západní vyžírky, co nabízejí ceny daleko vyšší. Poslal jsem tedy dopis společnosti, která letenku nabízela. Obratem mi přišlo sdělení, že letenku za 14990 peněz nabízejí, ale pro mě mají speciální cenu a to 19960 peněz.
Rozezlen jsem bušil pěstičkami do stolu a plakal a psal jsem to panu Howadoorovi, jelikož on má kamaráda Vitáska a Vitásek má bratra a Vitáskův bratr kdysi v té firmě pracoval. Pan Howadoor mi poradil, že mám do firmy poslat výbušné balíčky, mám jim házet do oken shnilá rajčata a močit na dveře. Nejsem barbar a tak jsem do firmy nejdříve telefonoval a úlisně se ptal, jak je to možné a že o tom někam napíšu a bude. A bylo. Svlečna se začala rozplývat a uslintávala do sluchátka jemná slovíčka a rezervovala a rezervovala a tak najednou nebyla letenka za 19960, ale za 15500 peněz, což je sice také mnoho, ale ne moc mnoho. K tomu ještě poplatky, 1260 zhruba.
Teď už zbývá jen sehnat peníze a to nejen na letenku, ale i na pilku, kladivo a hřebíky, jelikož si hodlám na břehu Mekongu vyrobit hausbót a popluji.
Ó Wat Xieng Thong, ó Wat That Chom Sii, ó Tham Than Kaysone, Tham Yonesong a Tham Than Khamtay.
A vůbec.

17.7. 2003 čtvrtek
Nad rezervovanou letenkou jsem se tetelil radostí necelý den. Dnes volala jakási svlečna z firmy, kde jsem si letenku zajišťoval a líbezným hláskem mi sdělila, že rezervace trvá dále, ale už za jinou cenu.

"Víte, nezlobte se, ale trochu jsme podražili, ale my za to nemůžeme.", povídala opravdu líbezným hláskem.

"Podražili? O kolik?"

"Přibližně o milion."

A tak dále trvá mé pátrání, kam se dostat za cenu kolem patnácti tisíc peněz a aby tam nebylo moc turistů.

18.7. 2003 pátek
Vzal jsem kolo a vlakem se dopravil do České Třebové.
Bylo hezké počasí a tak jsem se jen tak poflakoval, žádná dřina. Přes Svitavy jsem dojel do Moravské Třebové. Pořád hezké počasí, jen kolem poletoval velký dešťový mrak. Příšerný kopec nad Hřebečským tunelem a potom tunel, asi 350 metrů dlouhý a krásně z kopce. Vymámil jsem z bicyklu rychlost přes sedmdesát. V té rychlosti jsem vyjel z tunelu a hle, po hezkém počasí ani památky. Průtrž mračen, v levotočivé zatáčce mi začalo plavat zadní kolo na vodě a v té rychlosti se moc brzdit nedalo. Tudíž jsem najel do svodidel. Nikdy bych neřekl, jak jsou drsná, neohlazená. Odřené kolo a omlácené koleno. Pod kopcem jsem se úplně promočený svalil vedle benzinové pumpy. V dešti jsem přes Moravskou Třebovou konečně Výbava do deště, všechny ženštiny se po ní otáčely. odbočil z příšerné hlavní silnice a zjistil, že blatníky jsou náramně fajn věc. Všude pobíhali lidé v pláštěnkách a deštníky, vytáhl jsem tedy i já výbavu do deště. Igelitová taška z obchodu s dírami na oči působila zvláště na místní ženštiny zřejmě ohromně eroticky, protože se za mnou všichni ohlíželi.
Po bouřce nebe hrálo všemi barvami, temně rudou, jasně žlutou, sytě oranžovou a tak podobně. I já hrál barvami. Zmrzle modrou, zuřivě rudou, naštvaně zelenou. Mé barvy byla navíc netradičně flekaté, jelikož všude poletovala spousta hmyzu a tak jsem měl ve vlasech komáry, mezi zuby mušky a do trenek mi vletěla vosa. Na vosí bodnutí jsem alergický, tudíž čekám značné zbytnění.
Jel jsem do Biskupic u Jevíčka, kde jest vhodný okruh k bloudění za tmy, čehož jsem náramně využil.

19.7. 2003 sobota
Biskupce, Konice, Olomouc, Hranice, Odry, Suchdol nad Odrou a Nový Jičín. Zvlášť fajn je kopec v Konicích, který je značně dlouhý a hnusný. Asi v polovině kopce se za mě zavěsil traktorista, poté jel vedle mě a měl úplně blbé řeči. Například volal:

"Tož synku, do kopca jezdija jen volové!"

A taky povídal:

"Tož jeď, nebo ti jednu lištím!"

A smál se. Debil.

Bohužel svítilo slunce jak zběsilé a tak jsem hrozně spálený, lidé se mi smějí a na hokeji mě budou zase plácat po spálených zádech a činit tak trapné vtípky.
Spal jsem u otce a potkal tam i sestru, která kdysi maturovala, nyní dodělala jakousi další školu a teď prý jde studovat opět. Poté bude nafoukaně chodit a pravit mi:

"Ty jsi nejen tlustý, ale i nevzdělaný. Tlustý hlupák."

Zatím mi řekla jen to, že jsem tlustý a smrdím.

20.7. 2003 neděle 
Poslední etapa na kole, z Nového Jičína na hrad a pak do Bílovce a vykoupat se do lomu u Olšovce. V lomu byly spousty lidí, tak jsem plaval jen chvíli, kopl do hlavy potápěče, který začal vypouštět bublinky a potom jsem jel do Hranic na Moravě, odkud jsem měl jet i s kolem do Prahy.
Chyba lávky. Přijel rychlík a průvodčí svorně pravili:

"Bicykl? Vlakem? Nic se nám sem už nevleze. Tedy vleze, ale to už bysme se tu nemohli vyvalovat."

A vlak odjel.

Přijel další vlak. Ta samá situace.

Přijel další vlak. Zase plno.
Tentokrát jsem se ovšem s průvodčími nebavil a vlezl do první třídy a úspěšně ji kolem zablokoval.

"Haló, pane, jízdenku! A co tu děláte s tím kolem?"

"S tím kolem jedu, protože můžu."

"Tak to tedy ne! Sem kolo nesmí, navíc jedete s jízdenkou do druhé třídy a navíc ani nemáte lístek na kolo!"

"Hezké, ale já se odsud nehnu, jinak bych se prostě nikam nedostal."

"Tak to zaplatíte za první třídu a pokutu za kolo."

"Nemám peníze."

"Výborně, tak si na příští zastávce vystoupíte."

"Obávám se, že ne."

Potom průvodčí odešel a až do konce cesty nepřišel.


Kosmetická operace pomocí převzetí energie rozjetého soupeře obličejem


Večer jsme na hokeji vyhráli. Už podruhé za posledních asi patnáct zápasů. Z nás fakt něco bude. Hrál jsem správně drsně, jak my hokejisté hrajeme. Drsnou hokejovou hrou jsem si dnes opatřil trojité vidění, z toho dvě nahnutá doleva a třetí rozmazené, taktéž jsem sobě opatřil bolesti hlavy a blicí chutě. Při těchto radovánkách jsem si vzpomněl na hodiny fyziky a jakési řeči o předávání energie a tak vím, že jsem hlavou převzal energii těla rozjetého soupeře. Výměna, řekl bych, celkem hloupá.

21.7. 2003 pondělí
S bobry laškujeme zásadně s ochranou!Psala prsatá Atrakce, která pracuje v kafilérii a stahuje kůže z mrtvých zvířat:

"Mačkala jsem se k mrtvému bobrovi a chytila jsem od něj vyrážku. Mám po celém těle vyrážky jako višně."

Proto kdo chce zavařovat višně, ať se hlásí prsaté Atrakci. Takové bobří višně jsou ohromně praktické, velké a krásně svědí. Kdo nemám bobří višně, je úplně mimo, asociál, ztracená existence, zralý leda tak na odvoz do Ameriky, bez bobřích višní nelze žít. Bobří višně, k prodeji na váhu i na kusy, lehce umistitelné, nepřehlédnutelné. Žádné prstýnky, náušnice, piersing či tetování. Jedině bobří višně.

22.7. 2003 úterý
O víkendu jsem na kole využíval sjezdů z kopců, abych otestoval, na jakou rychlost mám převody. Dosáhl jsem rychlosti 75,7km/hod. Jistě, kdybych se ještě hodně snažil, tak bych se dostal možná lehounce přes osmdesátku, ale víc už ani náhodou.
Ovšem do toho se mi dnes nacpal pan Joe, známý pana Howadoora, tudíž také pěkný exot. Pan Joe je cyklistou, cyklistou náramným a tak hned poučoval.

Při 150 šlápnutích za minutu je na Joea i gravitace krátká. Joe: 75? Nic moc teda.

Já: Helejse, mám trekový bicykl, navíc jsem měl plný nosič věcí.

Joe: To nic není, stovku bys měl udělat jako nic.

Já: Nezbláznil ses? Nejtěžší převod mám 48/11 a už při sedmdesáti musím šlapat jak pošuk.

Joe: Neumíš šlapat. Běžný cyklista má frekvenci šlapání tak 120 za minutu, to stačí na rychlost 100km/hod.

Já: Pěkná blbost, já šlapal jak ďas, o moc rychleji by to nešlo a do stovky jsem měl hodně daleko.

Joe: Ty neumíš šlapat. Trochu tréninku a normálně máš tak 150 šlápnutí za minutu. To je rychlost hodně přes stovku. Vlastně pokud nejedeš aspoň 120 km/hod, tak je to slabé. Já jezdím tak 90 po rovině a kolem 150 z kopce a když je velký kopec, tak mám i 180 km/hod.

Tak to vidíte, vážení čtenáři. Až uvidíte kolonu policejních vozů v nejvyšší rychlosti, pak jde o pronásledování Joea, který jim ujíždí na bicyklu.

23.7. 2003 středa
Po dvoudenním příšerném školení jsem se dostavil do práce a hle, kolegyně PFK nikde. Radostně výskám a požírám švestky. V tom se rozletěly dveře a vběhla jiná kolegyně:

"Zalil jsi kytičky? Vlaďka chtěla, abys jí zalil kytičky!"

"E? Jaké kytičky?", dusím se švestkou.

"Kytičky! Vlaďka tu má kytičky a podívej se, jak dopadly!", cvrnká zoufalá kolegyně do jakéhosi suchého klacku, až z něj opadávají uschlé listy.

Poté jsem dostal přednášku, že nejen o můj břuch, ale i o kytky je třeba pečovat.

Když odešla, zalil jsem kytky pomerančovou bublinkovou limonádou. 
To se PFK podiví, až uvidí bublající seno.


Rudolfova skála v Českém Švýcarsku



24.7. 2003 čtvrtek
Perlovka a taky třeba Skořepka jsou ulice v městě Praze, takovém městě východně od Kladna, ve středních Čechách. Tyto ulice jsou večer plné lehce oděných ženštin za pětistovku a ve Skořepce je čínská restaurace, kam chodím. Vedle bordelu, naproti obchodu s erotickým zbožím.
Seděl jsem tak a požíral kuře po sečuánsku, když se do útulného přítmí vřítil chlap v čepici amerického Mikuláše. Kromě čepice měl ten chlap ještě takový obal na přirození, tkaničkami přivázaný na holém zadku.
Vyděšené drobné Číňanky mu přinesly jídelní lístek, leč chlap začal anglicky povykovat a potom vypil sójovou omáčku ze stolu. Následně vtrhla tlupa dalších opilých Angličanů v dresech. Měli fotbalové dresy a na zádech jmenovky jako "Pan prdel", "Rád lížu vagíny", "Vykuř mi ho" nebo "Velký penis".
Pan Prdel vyskočil na stůl a začal zpívat, zatímco Rád lížu vagíny strhával Mikuláši obal z přirození. Pak Velký penis objednal jakési jídlo, ovšem když mu ho nesli, tak ho za huronského řevu ostatních Vykuř mi ho skopl na zem.
Netrvalo dlouho a anglický Velký penis s anglickým Vykuř mi ho stáli vedle anglického Prdele a za nimi si čeští policajti opisovali údaje z pasů.
Zaplatil jsem u tlusté Číňanky a šel pryč.


Pohled z Rudolfovy skály směrem na Děčín



25.7. 2003 pátek
Knihovnice Alena si opět usmyslela, že jsem tupé hovado a poslala mi obrovskou bednu knížek. Bednu uschovala u jakýchsi lidí na periferii města a tam jsem si pro knihy jel. Otevřela obstarožní ženština v tílku a trenýrkách a vilně mě zvala dále. Popadl jsem knížky a utekl. Nyní čtu, jak jezdil po Africe Muhammad ibn Abdalláh ibn Battúta kdysi za Karla IV. Kdeže ty zlaté časy jsou, žádné dolary po něm nikdo nechtěl, Sahara byla menší, Sahel zelený, letiště určitě ne tak špinavé jak dnes, žádné sviňské americké poplatky za bezpečnost a podobné zhovadilosti, coca-colou se nekazilo jehněčí ražničí, ó jéje.



Maska kmene Dan
(Basil Davidson, Africká minulost)



Příští týden mám dovolenou, beru spacák a prchám, i když ještě nevím kam. Asi někam pryč, rozhodně ne České Švýcarsko nebo nedejbože Český ráj. Někam pryč od lidí a když někoho potkám, tak po něm budu vrhat velké balvany, nebo si zrobím luk a budu vypouštět otrávené šípy, máčené v odvaru z ponožek.

26.7. 2003 sobota
Vzal jsem spacák, trenýrky a ponožky navíc, kus igelitu a paní učitelku a vyjel nočním vlakem na východ.

27.7. 2003 neděle

Po páté ráno vlak zastavil ve stanici zvané Štrba, nasedl jsem s paní učitelkou do zubačky a jel na Štrbské pleso. Tam po šesté ráno nastal problém, kam uložit batohy. V úschovně batohů bylo zavřeno a cedulka, že se máme ptát v pokladně. V pokladně bylo také zavřeno a cedulka "Technická pauza". Za cedulkou se ženština cpala jogurtem. Technická pauza.
Když jsem otravoval dostatečně dlouho, zavolali telefonem jakéhosi pána a ten nám vzal batohy a pravil, že jsme mladí. Paní učitelku to potěšilo, mě nikoli, jelikož mladí lidé by měli dělat samé zajímavé věci.
Sdělil jsem rozradostněné paní učitelce, že se půjdeme projít.

"Kam?", tázala se obezřetně.
"Na procházku.", pravil jsem ještě obezřetněji.
"Na procházku? Doufám, že ne na žádný kopec."
"Kdeže kopec, žádný kopec, po rovině půjdeme.", odvětil jsem.



paní učitelka pod Kriváňom


A opravdu, prvních pár set metrů jsme vskutku šli po rovině.

U Jamského plesa se začala stezka povážlivě naklánět a to směrem nahoru, z čehož měla paní učitelka pramalou radost a oblažovala mě všelijakými nadávkami. Naštěstí po chvíli jen lapala po dechu a na nadávání neměla čas. Bylo ráno, kolem jen pár lidí a Kriváň hezky bez mraků. Kriváň je takový kopec ve Vysokých Tatrách. 


paní učitelka kleje kousek pod Kriváňom

Celou cestu bylo přijatelně lidí, ovšem to se vmžiku změnilo, když se těsně pod kopcem napojila cesta od Tří studniček. Ó jé, to je vám legrace. Po Kriváni se řítí smečka pánů a zamlkle se snaží vydrásat co nejdříve, vzájemně si šlape po hlavách, skopává dolů a i lokty se snaží shodit ostatní. Za smečkou pánů klopýtá a belhá smečka ženštin, ženštiny se vzájemně přehánějí v kvílení a úpění, po čtyřech lezou po skále a jedna druhé sdělují, že jejich drahé polovičky jsou zcela bezcitné, dobytkové sprostí to jsou a magoři. Těsně pod vrcholem je člověku již vedro převeliké, funí a snaží se nenabourat hlavou do zadku někomu nad sebou. Pěna z úst kape po skále, na pěně sa šmýkajú ostatní, funí se, oči rudnou a lezou z důlků. 


jakýsi rybník či co pod Kriváňom


Na vrcholu je nával převeliký, všichni jásají, mrznou a pózují, kdo nepózuje, ten fotí pózující, všichni po sobě šlapou a razítkují se vrcholovou pečiatkou, všichni jsou velicí horolezci, i ten pán se zlomenou nohou, i školní výlet, Kriváň je dobyt, hora to vysoká, veskrze nebezpečná, supi krouží kolem, mraky krouží kolem a paní učitelka požírá čokoládu, na které je závislá.

Večer jsme sešli z hor a dojeli k městečku Svit a spali u lesa vedle řeky. Paní učitelka kvílí, že chce stan, že jinak ji sežerou jeleni, kvílí velice a tak strkám hlavu do spacáku, abych měl klid.


28.7. 2003 pondělí



pohled z Kriváňa - to svinstvo nahoře jsou mraky

Zakupuji meloun a jako zkušený cestovatel pravím, že je krásné počasí a spát je třeba na čerstvém vzduchu. Paní učitelka skepticky mlčí a vytahuje pláštěnku.
Za pár minut se brodím potoky vody, průtrž mračen přímo tropická, přes potoky se brodím v botách, jelikož jsem úplně promočený. Zvoním na mého dědu, který pod Tatrami bydlí. Děda si klepe na čelo a tiše se směje, já tiše předpovídám počasí a paní učitelka nahlas nadává.

Když jsme usušeni, vypraví paní učitelka dědovi, že spala venku, mezi divou zvěří, surovými slimáky a zubatými vážkami. Děda pokyvuje hlavou.

"Víte, já mám prostě v noci strach, co kdyby přišel nějaký jelen a začal mě očuchávat?", povídá paní učitelka.

"Jojo, jeleni...", pokyvuje děda, "...kdysi tu bývalo hodně jelenů, až do města chodili."

Paní učitelka se chystá omdlít.

"Jojo, jeleni... kdepak jeleni, teď už sem chodí jen medvědi.", pokračuje děda.

Paní učitelka se kácí a přestává komunikovat.


Vysoké Tatry za úbočím Kriváňa



29.7. 2003 úterý



pohled z Kriváňa - pro znalce: jedná se o pohled dolů

Jedeme do Staré Lubovni a sháníme ubytování, jelikož poprchá a hlásí samé deště.
Na náměstí jsme dostali leták a na něm krásný hotel a text "fitnes, bazén, vířivky".
Po cestě se ptáme místních, kde ten hotel je a ukazujeme prospekt. Místní se smějí, plácají do stehen a posílají nás mimo město.
A opravdu! Za městem stojí oprýskaný tříposchoďový panelák, na stěně má nápis "Hotel" a čtyři hvězdičky.
Všude tma, zhasnuto, ze zdi visí na drátu tlačítku a cedulka "Zvoňte". Zvoníme. Nic se neděje. Po půl hodině přijíždí nabourané auto, z něj vyskakuje chlap, z kufru cikán. Chlap přišel k zadním dveřím, kopnul do nich, dveře se otevřely a vystoupil další cikán.

"Hej, řekni Ferovi, že do práce má zítra přijít v šest hodin! Ne ve dvanáct, jako vždycky nebo v jednu, jako dneska."

Potom se chlap otočil na nás.

"Výborně, výborně, už na vás čekáme, budete mít nejlepší pokoj."

Vede nás vlhkou tmavou chodbou a potom otvírá prokopnuté dveře.

"Tady můžete spát."

Ze zdi trčí dvě zrezivělé trubky.

"Vidíte, i voda tu teče!"

Pouští vodu. Syčí vzduch a po chvíli za bublání vychrstne hnědá břečka.

"No, troška rezavé, musíte to odpustit."

Na zemi leží igelitový pytel - odpadkový koš. Díry ve dveřích jsou umně přelepeny barevnými destičkami.

"Kdybyste se náhodou chtěli umýt, tak teplou vodu pouštím od osmi do desíti. Ale jenom dole v restauraci."

Paní učitelka konsternovaně hledí po pokoji, zabíjí šváby botou, vše pečlivě fotí a něco si mumlá.


Jarabinský prielom



30.7. 2003 středa
Paní učitelka směšně klopýtá Jarabinským prielomom
V devět ráno nás vyhazují ze čtyřhvězdičkového hotelu, že už máme jít. Po cestě cedule "Penzion".

Na zazvonění vybíhá jakási ženština a táhne nás dovnitř. Buší na dveře pokoje. Po dlouhé chvíli otvírá dveře ospalá dívčina a překvapeně zírá.

"No co, už je devět hodin, už tu mám další zákazníky, dejte mi klíče!", kvičí majitelka pensionu.

Jdeme do lesa a do kopců. Nikde nikdo, jen spousta malin a trocha vody. Prodíráme se maliním, kapradím, ostružiním. Jsem naprosto mokrý od pasu dolů, z bot vylévám vodu. Paní učitelka jde za mnou a občas se topí, jelikož má zhruba metr padesát a tak není mokrá od pasu dolů, ale od hlavy dolů.
Už několik dní po sobě mě nazývá různými nehezkými jmény a zpochybňuje mé vůdcovské a organizační schopnosti.
V Jarabinském prielomu sháním tank, jelikož mi přes cestu přeběhl had. Jarabinský prielom je báječná změť stromů, kořenů a všeho jiného, člověk padá do bláta a do vody, brodí se a klopýtá. Těchto radovánek využila zejména paní učitelka, která se v blátě rochnila velice vydatně, pročež je špinavá jako vepř.

31.7. 2004 čtvrtek
"Haló, otevřete!", buší v půl deváté ráno na dveře majitelka penzionu.

E?

"Už tu mám další zákazníky a potřebují na záchod!"

Jedeme do Vyšných Ružbachů a tam chodíme a kolem chodíme a tak všelijak chodíme. A potom do Nižných Ružbachů a Podolince a svítí slunce, všude klid. V Podolinci požíráme meloun a pijeme kofolu.

Jedeme do Popradu a tam si pro změnu dávám největší pizzu. Paní učitelka si také dává pizzu, čehož jsem využil a snědl pizzy dvě.
Číšnice mě viděla a úlisně se přitočila:
"Jestli chcete, tak pro vás bysme tu měli speciální nabídku, jmenuje se to Jumbo a je to pro tři lidi."

Sbíhají se mi sliny, ale paní učitelka mě vší silou kope do holeně a číšnici odhání.

Večer nasedáme do nočního rychlíku směr Čadca a dál na západ.


zpět na hlavní stranu