Červenec 2018

1.7. 2018 neděle
"Já bych chtěl na vodu! Balancovat!", škemrám na další rehabilitaci.

Má rehabilitační zdravotní sestra protáčí oči v sloup, kroutí hlavou a pohrdavě prská.

"Nebojte se ničeho, neutopím se. Pojede se mnou zkušená slečna Ká. Ta má takové poprsí, že je to jak dvě bójky. Mezi bójkami se utopit nejde!"

"No já Vám nevím...." znejistěla paní rehabilitační sestra nad mými intelektuálními argumenty.

"A technicky to vlastně ani není možné, abych se utopil. Mám přece toto!" a ukázal jsem si na svůj obrovský břich.

Při pohledu na svůj pupek si zase jednou mohu říci, že kvantita argumentů zvítězila nad kvalitou. Mám povoleno rehabilitovat na paddleboardu!

Teď jen doufám, že slečna Ká nečte Chochoviny.

2.7. 2018 pondělí
Jelikož se léčím v Jižních Čechách, respektive v oblasti rybníků a bažin Jižních Čech, nejvyšším kopcem široko daleko je hromada hnoje za vsí Košice, pročež jsem rezignoval na kariéru horolezce. O to více si ovšem dopřávám chůze. Není ostatně jiného zbytí, jelikož jiné fyzické aktivity zatím nezvládám, pokud tedy pominu vystupování z autobusu, což se stalo vítanou zábavou pro ostatní spolucestující a taktéž pro pana řidiče, který před zastávkou schválně prudce brzdí, pročež jsem nucen vyděšeně se chytat tyčí a hlasitě úpět bolestí.

Již několik týdnů téměř každý den chodím podél řeky Lužnice k jezu Soukeník. U jezu Soukeník jest pěkný travnatý plácek, kde se opalují ženštiny nahoře bez a mezi nimi kálí psi. Obyčejně jsem chodíval k jezu smáčet své mastodontní tělo, avšak momentálně jsem ve stavu, kdy nezvládnu vylézt z řeky na břeh, pročež se do vodních dobrodružství nepouštím. A tak sedávám u jezu, smutně hledím na zhruba metrovou zídku, kterou nejsem schopný zdolat, smutně hledím na vodu, která jako každý rok získává barvu a konzistenci zvratků, smutně hledím na kálející psy a o něco méně smutně na ženštiny nahoře bez.

Jez Soukeník je na pohled jezem nesmírně nudným, spádová deska jest krátká s mírným spádem. Pomníčky kolem jezu ovšem značí, že vodní vývar hned za jezem je při zvýšeném průtoku místem, kde se topí nepoučení a nepoučitelní vodáci a diváci na ně mohou ze břehu křičet povzbuzující výkřiky: "Plavej, makej, to dáš!" a poté: "Máš to marné!"

3.7. 2018 úterý
Radovánky po spadnutí z motocyklu nespočívají jen v hekání, fňukání, naříkání a vytí bolestí. Na programu mám i společenskou hru známou pod jménem "Já ne já ne to ty to ty!"

Kromě mne jsou účastníky této hry ještě česká pojišťovna, irská pojišťovna, lékaři v Česku, můj irský zaměstnavatel, personální oddělení mého irského zaměstnavatele sídlící z velké části v Indii, dále různé ústavy sociální nepéče v Česku a Irsku, nezanedbatelnou roli hrají i čeští a irští poštovní doručovatelé a obecně spolupráce české a irské pošty. Hra je náramně zábavná zejména proto, že nikdo z účastníků nezná její pravidla. Hra je plná paradoxů, kdy se každý z účastníků dožaduje splnění časové lhůty od ostatních účastníků, přičemž je každému jasné, že čas je asi to jediné, čeho má každý hráč neomezené množství.

Hru jsem spustil já osobně a účelem bylo domoci se finanční podpory, na kterou bych měl mít podle všech předpisů, podpisů, zákonů, smluv a dodatků nárok. Co si budeme povídat - ani čínské polévky nejsou zadarmo.

Momentálně se hra poněkud zasekla v 355452545421245. kole, kdy je na tahu jistý člen personálního oddělení mého zaměstnavatele. Tento jedinec se totiž začal dožadovat zasílání dokumentů faxem, což se ukázalo býti kamenem úrazu. Pro ostatní plejery totiž, a oprávněně, patří fax do stejné kategorie komunikačních předmětů jako kouřové signály, starořímské doručovací vozy a Kopčem s Veverčákem na poštovním mamutovi.

4.7. 2018 středa
Kdybych za každou debilní myšlenku, kterou zrealizuji, dostal peníz, byl bych zajisté bambilionářem. Seděl bych v lázni z rumu a ležérně volal na své služebnictvo: "Slouho, připrav mi čínskou polévku!"

V rámci rehabilitace jsem dnes pojal výtečný nápad, že si zajdu do posilovny a budu rehabilitovat ostošet. Postavil jsem si pod hrazdu stoličku, opatrně na štokrle vylezl a oběma rukama hrazdu uchopil. Ve chvíli, kdy jsem si tu blbost rozmyslel, se židlička skácela a já zůstal na hrazdě viset. Jen vteřinu, zajisté ne déle. I to ovšem bohatě stačilo k tomu, abych nelidsky (beztak to jinak neumím) zařval a zřítil se na zem. Popraskaly mi všechny tejpy kolem krku, na zádech i na rameni. Před očima mi nepoletují skotačivě rozverné jiskřičky nýbrž se bolestí převalují amorfní černé skvrny.

5.7. 2018 čtvrtek
Poprvé vynechávám rehabilitaci. Včerejší cirkusové číslo v posilovně mne zanechalo v nepěkných bolestech. Jelikož jsem však člověk hýřící dobrými nápady, udělal jsem si večer léčivou kašičku. Smíchal jsem plato Ibuprofenu, Valetolu a několik tablet Palexia, mého oblíbeného opioidu tapentadolu. Pro pěknou vůni jsem přidal špetku marihuany. A ještě další tři špetky. Pravda, konzistence a zvláště chuť nenadchne žádného labužníka, nicméně kašička splnila svůj účel. Bolest poměrně rychle ustoupila a před půlnocí už jsem dokonce i přestal zvracet.

6.7. 2018 pátek
Jako obvykle kráčím podél řeky z Plané k Sezimovu Ústí a jako obvykle nejsem ušetřen lekce lidskosti. Den co den leží na mé trase nahá ženština. Ženština je zrzavá (včetně podvozku) a chytá rakovinu kůže každý den celé dlouhé hodiny. Což jsou údaje vcelku běžné, nezajímavé. Zajímavější je, že ač je všude kolem řeky, a u jezu Soukeník obzvláště, spousta volného místa, ona nahatá zrzavá ženština si lehává zásadně co nejtěsněji k jediné zdejší pěšině, častokrát jednou nohou pěšinu přehradí. A aby toho nebylo málo, jako vrchol této letní ekvilibristiky leží s nohami roztaženými tak, že by i čínské gymnastky jen tiše záviděly.
Každý den se mi tak naskýtá nevšední pohled a pocit, že kdybych se trochu snažil, spatřil bych všechny vnitřnosti slepého střeva nevyjímaje a možná bych i na druhém konci spatřil skrze hrdlo světlo na konci tunelu.

Častokráte přemýšlím, zda-li se jedná o lekce nudismu, gynekologie či patologické anatomie.

7.7. 2018 sobota
"Vstávej, lemro líná, konečně ti ukáži, jak se ladně pohybovat na vodě a unikat žralokům!" halasí dobrodružnice Ká.

Spolkl jsem poznámku o tom, že jsem v bezpečí, jelikož žraloci vepřové nežerou. Namísto toho jsem si natáhl své havajské kraťasy s hippie květinovými vzory. Díky své obezitě ovšem vypadám, jako bych na sobě neměl kraťasy, nýbrž tanga.

Šílená Ká přijela z města Praha a přivezla paddleboard. Popravdě jsem ani netušil, že se věnuje relativně bezpečným aktivitám, jelikož většinou Ká jezdí rallye, létá letadlem či na chatrném prkně sjíždí sopky ve Střední Americe.
Odjeli jsme k Veselským pískovnám. Veselské pískovny se skládají z pěti větších vodních ploch, které zde zůstaly po vytěžení písku. Kromě toho se zde nachází i naučná stezka, která zas až tak moc naučná není a rozhodně to není něco, nad čím by bylo třeba žasnout a nadšeně hýkat. Nicméně je vše takové, ehm, hezké české.

8.7. 2018 neděle
Nedá se říci, že bych se stal odborníkem na používání paddleboardu, nicméně aktivita jest to báječná, líbí se mi převelice a dovedu si představit, že postupem času by byla na rehabilitaci po zlomenině páteře více než vhodná. A dovedu si představit, kterak na prkně jezdím po proudu pěkných řek či si zaletím k vodě kamsi do dáli, jelikož k paddleboardům existuje spousta užitečných doplňků, jako je například rybářská stolička, přístřešek, plachta, přídavný motor, držák lahví fernetu a podobně.

A příhoda z všedního života. Sedím si tak na prkně, na druhém konci sedí Ká a pádluje. Kolem pluje na prkně jakási paní. Se zájmem se na mne dívá, pročež dmu hruď a vilně na ženštinu mrkám. Ženština se ovšem otočila na Ká a pravila: "Vezete si pěkně vykrmeného mrože, jak tak vidím."

9.7. 2018 pondělí
"Tak tady mě máš, starý Soukeníku, starý pán tě přišel pokořit!" volám na jez. Jez Soukeník má již 80 let, což je sice o něco více, než-li mám já, ovšem od jistého věku už zkrátka všichni patříme do škatulky "pravěk".

Skrze rákosí jsem dokulhal do řeky a slastně se vnořil do zasmrádající vody. Je to takové buď a nebo. Přeražená páteř mě víceméně již v ničem neomezuje, kruciální jest však zlámaná ruka a zejména potrhané rameno.
Z řeky je totiž potřeba i nějak vylézt a jak jsem po mnoha kluzkých lekcích zjistil, skrze rákosí a bláto cesta zpět nevede. Pročež s výrazem Hillaryho a Norgaye tisknu svůj gigantický břich na kameny zpevněnou hranu jezu, pravou rukou si pokládám levou ruku přes okraj, komicky balancuji na jedné noze, nelezu, nýbrž se sápu, funím a hekám, posouvám jeden tukový ovar za druhým směrem k nebesům a následně se vyčerpaně převaluji na hřbet.

Metr, možná i metr dvacet! I já tak nyní mohu zasvěceně diskutovat o zdolávání kolmých skalních stěn. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco lezci mají zedřené povětšinou jen konce prstů, já vypadám jak po intimních radovánkách se stádečkem dikobrazů. Jediné místo, ze kterého nekrvácím a které není pokryto odřeninami jest vrcholek mé hlavy, jelikož své gumové koupací čepice se jen tak nevzdám.

10.7. 2018 úterý
Jsou živočichové, které vídám jen zřídka. Mezi ně patří například slepýši. Zvířátko s nepříliš intelektuálním výrazem, nenápadné, šedivé vizuálně i projevem. A hle! Při kulhání podél řeky jsem zjistil, že takový slepýš jest vhodný například ke vzdělávání šklebáků. Z nějakého mně neznámého důvodu nacházím momentálně jen na úseku mezi Planou nad Lužnicí a Sezimovým Ústím slepýšů nemálo. Konkrétně - dnes jsem jich potkal osmadvacet. Všichni do jednoho již ve věčných lovištích, rozjetých bicykly či rozdupaných. A zde přichází na ředu tajná vzdělávací funkce - každý ze slepýšů je zkroucen do jiného tvaru, jasně připomínající písmeno abecedy či číslici. Dnes jsem tak potkal slepýše O, U, I, N, M, V, C, L, J, D, S, 8, 7, 6, 3, 2, 9 a dokonce dva slepýše přeseknuté, takže jejich tělíčka tvořila písmena Q.

Slepýš O.

Pročež ve svých fantaziích již opět tonu v hromadách bankovek a zlata, hodám totiž zbohatnout na vydávání Slabikáře mrtvého slepýše.

11.7. 2018 středa
Nastal den, kdy i takoví dobytkové jako já pohrdnou vodami řeky Lužnice. Nedostatek vody a horko jako každý rok způsobily, že místo vody se sune korytem bláto, puch se šíří po okolí a u hladiny se ležérně vyvalují desítky ryb. Ryby se vyvalují nafouklým břichem vzhůru a nedá se říci, že by zrovna překypovaly životem.

Na první pohled idylické místo se poslední roky již od června stává díky
hnijící vodě místem nelíbezným a od července se v řece dobrovolně koupou
už jen milovníci plavání mezi zdechlými rybami.

12.7. 2018 čtvrtek
Je sedm ráno, teplota už stoupá do nepříjemných výšin a já stojím před obchodem, bych si doplnil zásoby čínských polévek a dalších laskomin. Poněkud mne ovšem zneklidňuje, že krátce před otvírací dobou zdaleka nejsem před obchodem sám, rozhodně jsem však i přes svůj pokročilý věk nejmladší široko daleko. Kolem se sveřepými výrazy postávají desítky důchodců. Jsou porůznu zavěšeni na nákupních vozících, důchodcovské hole jsou pevně zapřeny o dlažbu pod úhlem 15 stupňů, což je jasné znamení předstartovní pozice. Stará paní v hubertusu dokonce nervózně hrabe důchodcovskou filcovou botou o dlažbu jako dostihový kůň před startovním výstřelem.

Přesně v sedm nula nula zareagovala fotobuňka a dveře se otevřely. Mistrovství světa důchodců v úprku na ultrakrátké trati právě odstartovalo! Dostal jsem několik ran holí, přes nohu mi přejelo několik nákupních košíků a dvě kolečková křesla. Naprosto konsternovaný opatrně vcházím do obchodu. Všude pobíhají důchodci! Bez jakýchkoli zábran mávají holemi, klapou umělými zuby a s nevšedním nadšením vhazují do nákupních vozíků vepřovou krkovici a cukr. Kilogramy a kilogramy vepřové krkovice a desítky kilových balení cukru. Naprosto surrealistická podívaná. Stařenka s úpěním tlačí vozík s 35 kg krkovice. Stařeček funí za vozíkem s pyramidou půl metráku cukru.  Opatrně jsem si naskládal do košíku svých obvyklých 12 balení čínských polévek, každé po 10 kusech, a odebral se k pokladně. Připadám si značně napatřičně, jelikož jako jediný nemám cukr ani krkovici. Společenskému ztrapnění ovšem není konec. Když jsem dorazil k pokladně, obézní prasnice za kasou (takový smutný archetyp české pokladní) vyvalila oči na můj nákup, postavila se a zvedla balení polévek, aby se podívala, zda-li pod nimi něco neskrývám.

"Kde máte cukr? A krkovici?" otázala se tónem jako policista při výslechu dopadeného sériového vraha.

"Nemám.... já jen polévky. Čínské," zašeptal jsem provinile.

Všichni důchodci ve frontě počali pohoršeně kroutit hlavami a cosi si šeptat.

Když jsem se slzami na krajíčku o hodinu později pílil ke svému bytu, potkal mne soused.

"Jen blbec, jen úplný blbec jde nakupovat ve dnech, kdy začínají slevové akce!" vysmál se mi.

Pročež jsem se dozvěděl, že v Česku existují takzvané letákové dny, kdy důchodci nemohou dospat, v davech se řítí do obchodů a nakupují zboží ve slevě. Také již vím, že polovina Česka bude až do příští akce jíst jen a pouze vepřovou krkovici s cukrem.

13.7. 2018 pátek
Prsatá Ká mi sdělila, že jako správná bambilionářka má kromě pražské rezidence i haciendu v ráji. Respektive v Českém Ráji. U haciendy má Ká krytý bazén, kam leze se svou kamarádkou. Kamarádka se také jmenuje Ká a také má gigantické poprsí. Když se obě slečny přiopijí, odhodí podprsenky v dál, v bazénu se k sobě tulí, zhotovují fotografie a ty mi posílají. Tedy - dostal jsem fotografii jen jednu, abych byl přesný.

Využil jsem nabídky a do Českého Ráje si udělal výlet. Konkrétně do vsi Obruby, která se kromě dvou prsatých Ká v bazénu pyšní ještě tím, že má ve znaku jedovatou rostlinu, úpolín nejvyšší.

Jelikož Ká jako obvykle hýřila aktivitou, mimo jiné mne dotáhla i k Suhrovicko-drhlenským rybníkům. Čímž mi zhatila plán nadávat na všechno široko daleko a zvláště na kmen Čechů, který umí vše buď zničit a nebo rozkrást. Suhrovicko-drhlenské rybníky totiž představují přepěknou soustavu brouzdališť, malých i větších vodních nádrží, jezu, lávek přes vodu a vše jest doplněno lavičkami, dřevěnými špalky, hnízdišti pro kachny či ledňáčky. Orobinec i halucha samozřejmě skýtají ideální místo pro nejrůznější žáby, balvany na břehu slouží jako nuditická pláž pro ještěrky či užovky. Interestantní je i minilanovka na ruční pohon, kterou je možno na jeden z ostrůvků posílat nejrůznější věci. Na ostrově sídlí králíci, kterým je tam možno přes vodu posílat například jetel či mrkev. Samozřejmě je možno poslat králíkům přes vodu i mikrovlnou troubu, do které si nějaký ušatec vleze, poté stačí troubu přitáhnout zpět a zapojit do elektřiny.

14.7. 2018 sobota
Jest víkend a stezky v Českém Ráji jsou narvané výletníky. Tak to už zkrátka v Česku bývá. Lidé si žijí v blahobytu a místo aby pod bičem pána dřeli kdesi na polích, promenádují se po lese, vřískaji a zavazí. Rehabilitace chůzí jsem tedy přetrpěl. Odpoledne a večer jsem rehabilitoval alkoholem a grilováním, což jsou samozřejmě navýsost sofistikované a zvláště po dvou promilích všechno přestává bolet

15.7. 2018 neděle
Jak zajisté každý ví, jsem člověk holdující moderním technologiím, uvědomuji si, že je rok 2018. Pochopil jsem princip splachovacícho záchodu i smutný fakt, že se nemohu po ulicích promenádovat v bederní roušce z králičí kůže a kyjem zabíjet psy na vodítku, bych sobě připravil vydatnou krmi.

Dnes jsem využil jednoho z ultramoderních zařízení, která jsem si pořídil, abych zjistil, zda-li mám svůj pochroumaný motocykl nechat opravit či si pořídit stroj nový. Ultramoderní zařízení se nazývá mobilní telefon (to kdyby někteří z méně vzdělaných čtenářů netušili) a několikrát do roka, obvykle dvakrát až třikrát, jej používám k telefonování. Jako například dnes, kdy jsem telefonoval svému dvornímu mechanikovi, legendárnímu panu Tondovi z Oslavan u Brna.

"Tak povídej, paciente," vyzval mne pan Tonda, přičemž označení "pacient" neužívá díky tomu, že jsem rozbitý fyzicky, nýbrž naráží na mou mentální výbavu a zejména tím připomíná mé naprosto elementární neznalosti, co se motocyklů týče.

"Tak kola to má dvě. Jedno vepředu, jedno vzadu," popisuji stav motocyklu, jelikož mne pan Tonda vyzval k zevrubné prohlídce a následnému reportu.

V telefonu se ozvalo podivné zafunění a zvuk připomínající skřípání zubů. Zřejmě nějaké poruchy spojení.

"U předního kole jsou ty dvě tyčky, tak jedna je ohnutá."

"Tak to nic moc, vidlice v háji," pravil pan Tonda.

"Taky chybí všechny čudlíky."

"Čudlíky?"

"No jasně. I se světlem. Taky někam zmizely všechny ty velké hodinky!"

"Jakože jsi úplně zničil kokpit, že? A světlo? Samozřejmě i budíky!"

"Nu. A ten výfuk bez díry je také takový divný. Plandá."

"Cože? Výfuk bez díry? Plandá?"

Ano, vážení čtenářové. Díky ultramodernímu zařízení, mobilnímu telefonu, jsem se od pana Tondy dozvěděl, že mému motocyklu chybí v podstatě všechno, co se nacházelo před nádrží, vidle jsou ohnuté, kardan visí a netváří se zrovna radostně, zkrátka bude potřeba motocykl opravit. A zčásti v podstatě postavit znovu.

"Vidím to tak zhruba na sto tisíc peněz," pravil pan Tonda.

Zatraceně. Trudné časy mne čekají. Budu se muset omezit v konzumaci čínkých polévek a na vesnických zábavách nebudu ožralým ženštinám strkat za tepláky srolované bankovky a vyzývat je ke striptýzu na fotbalovém hřišti za rybníkem.

16.7. 2018 pondělí
Venkovní koupaliště sice nebývají mou nejoblíbenější koupací lokalitou, ovšem jsou i horší místa - například sterilní kryté bazený, většina českých řek nebo hotelový bazének v malijském Bamaku, kde chovají krokodýla Jean-Pierra, což jsem kdysi zjistil opravdu až na poslední chvíli.

Vesnické koupaliště pár stovek metrů od mého bytu mám však rád. Zvláště hned po ránu, kdy je koupaliště prázdné a trávník ještě není posraný od psa pana správce.

Plavání tak postupně přidávám ke každodenní chůzi, pročež se rehabilitace stává pestřejší a zábavnější. Zvláště, když dorazí trafikantka T. a bez ostychu nastaví slunci bezchybně tvarované poprsí.

Český venkov - hnůj, burani a pěkná koupaliště. Zemský ráj to na pohled.

17.7. 2018 úterý
Jelikož mám spoustu volného času, rozhodl jsem se zvelebit si svůj vesnický byt. Například jsem do zdi zatloukl háček na plynovou masku, abych ji měl vždy po ruce. Plynovou masku totiž potřebuji, jelikož opravdu nevím, jak se zbavit smradu z dekorace. Má tříhlavá dekorace visí na zdi v obývacím pokoji již několik roků a naprosto sveřepě odmítá přestat smrdět. Ano, jedná se o tři embrya lam, která jsem si kdysi dovezl z Bolívie. Embrya jsou sušená a uzená a já doufal, že pronikavý čpavý zápach časem vymizí. Nevymizel. Zkoušel jsem všechno možné, ba dokonce jsem se zastavil i v prodejně obuvi, abych se dotázal na prostředek proti zápachu z bot. I sousedka bylinkářka mi dala radu, i truhlář, ba i bulharský kuchař z hospody U Anděla. Postupně jsem zkusil všechny dobře míněné rady. Tedy - myslel jsem si, že jsou dobře míněné, nyní již o tom pochybuji a myslím si, že si ze mě všichni jen tropili žerty.

Embrya jsem nastříkal sprejem do bot. Výsledkem bylo, že jedno embryo navlhlo a na hlavičce má nyní nepěknou skvrnu. Páchne ovšem i nadále. Pod embrya jsem poté naskládal vonné bylinky. Embrya smrdí nadále, v bylinkách se ovšem usídlily jakési housenky, pročež jsem bylinky musel vyhodit. Na radu pana truhláře jsem embrya nastříkal bezbarvým matným lakem. Že prý lak zápach zadrží. Nu, zadržel, na dva a půl dne. Kolem půlnoci dne třetího se ovšem ozvalo slyšitelné prasknutí a vzápětí do bytu explodovala smrdutá nálož vzduchu, který se pod lakem nahromadil. Nejvíce jsem ovšem naletěl bulharskému kuchaři. Ten mi dal sáček okrového koření, že prý mám embrya posypat a odporný smrad vmžiku nahradí exotická vůně orientu. Nejenže koření smrad nezastřelo, nýbrž s ním zareagovalo v jakési podivné chemické reakci, zápach připomíná směs čpavku a potu cestujících pražského metra. Navíc se ukázalo, že mám na ono tajemné koření alergii, takže slzím, kýchám, dusím se a kvílím. A embrya? Embrya nic, spokojeně si smrdí.

18.7. 2018 středa
"Nechcete někdo? Letos se mi urodilo a už nevím, co s tím!"

Po ulici kráčí starší paní, klátí se ze strany na stranu. V každé ruce má k prasknutí narvanou igelitovou tašku, ze které trčí zelené listy. Paní však nenabízí jetel pro králíky.

"Já už nevím, co s tím. Mám nadělané mastičky, oleje, pomazánky, koláčky, máslo, čokoládu a pořád mi zbyly čtyři velké pytle," zoufá si paní před autobusovou zastávkou. I zželelo se vesničanům nebohé stařenky, pánové otvírají ledvinky, dámy kabelky a každý kdo chce, dostává marihuany, kolik si jen žádá. 

Odpoledne mi klepe na dveře pan soused a také jsem obdržel několik hrstí bylinek.

Strkoff je občas takový... malebný. Scénka jak stvořená pro ilustraci pana Lady.

Zábava na celý večer se může skrývat v hrsti bylinek.

19.7. 2018 čtvrtek
Mám plný kredenc vonící marihuany, ovšem jelikož jsem po bouračce ztratil v některých prstech cit a některé nejsem schopný ohnout, zazvonil jsem u souseda a pravil: "Potřebuji ubalit!"

Zajímavé bylo to, že mne soused neinzultoval, nevzal po hlavě pohrabáčem, ba ani pohlavkem mě nepočastoval. Automaticky pochopil, že když chci ubalit, jedná se o trávu. Takové mám vnímavé sousedy!

A tak sedíme na balkoně, hledíme do oken souseda policisty ve vedlejším domě a kouř vyfukujeme nad okno dalšího souseda policisty, který má byt pode mnou.

20.7. 2018 pátek
Čtvrt roku od bouračky. Po mém dotazu na možnosti vylézt na bicykl a bicyklovat s větrem o závod má rehabilitační sestra protočila oči, což jsem bral jako souhlas. Nebohou jihočeskou krajinu tak opět budu skrápět sádlem, které ze mne v horkých dnech odkapává a drsný vzorek pneumatik na mém šlapacím oři bude nemilosrdně drtit slimáky, chřestýše, čivavy a podobnou havěť.

21.7. 2018 sobota
Dojela slečna Ká a opět jsme se vydali k Veselským pískovnám. Se zájmem jsem sledoval, kterak Ká ladně naskakuje na prkno, mává pádlem a bez větších problémů se prohání po vodní ploše. Abych to upřesnil - nezaujal mne ani tak fakt, že je něco takového obecně možné, ostatně k tomu je paddleboard stvořený. Zaujal mne fakt, že se svým hrudním vybavením značně nadstandartní velikosti se Ká nepřevažuje a nepadá co pět metrů směrem dopředu.

"Zase mi čumíš na kozy, co?" přerušila Ká několikrát za den mé fyzikální výpočty a pozorování.

22.7. 2018 neděle
Podle rad pana doktora, který mne před pár měsíci propouštěl z nemocnice v Plzni, nastala doba, kdy bych se měl do města piva, pěkného Jazzu bez hranic a poněkud jednodušších hokejových fanoušků dostavit na kontrolu. Neočekávám nějaká zásadní moudra prýštící z pánů v bílých pláštích, leč hodlám se dopíditi, zda-li bude nutno nechat si odstranit z páteře implantáty a nebo budu i nadále terčem nejapných vtípků, kdy na mne někteří jedincové házejí magnety v naději, že si mi skrze kůži přichytí na nejrůznějších šroubech. Kterých jsem stále plnější, nutno trudnou pravdu dodati.

Do Plzně to mám vlakem necelé tři hodiny a už to bude samo o sobě peklo. Vlaky mám sice rád, ovšem stále nejsem ve stavu, kdy mi sezení delší než zhruba dvě minuty dělá dobře a všechno nad hodinu se pro mne stává krutým utrpením.

Pročež, abych se pojistil, do plzeňské nemocnice ještě telefonuji, bych se ujistil, že zítřejší termín platí.

23.7. 2018 pondělí
Skrze České Budějovice jedu vlakem do Plzně. Dle předpokladů sedět schopen nejsem, pročež jsem zvláště v rychlíku z Budějovic do Plzně nachodil v uličce zhruba pětadvacet kilometrů. Když jsem kolem poněkud konsternovaných pasažérů procházel po stošedesátédruhé, počal jsem svou nezvyklou aktivitu provázet smutným pohledem a výkřiky: "Zaběhl se mi krokodýl!"
Čímž jsem se mazaně zbavil tázavých pohledů a zároveň jsem volbou fiktivního zvířete odradil případné aktivní jedince, kteří by mi chtěli s hledáním pomáhat.

Výzdoba ve Fakultní nemocnici Plzeň jest pastvou pro oči.

Když jsem dorazil do špitálu na domluvenou hodinu, ukázalo se, že na stejný čas je objednáno dalších stopadesát pacientů. Následkem tohoto zjištění jsem opět zavrhl možnost čekat vsedě a k pětadvaceti nachozeným kilometrům z vlaku jsem přidal dalších patnáct.

"Pan Chocho!" vylezla ze dveří ordinace sestra.

"Tady, tady, já! Obézní starý pán, to jsem já!" nadšeně halasím a kvapím za sestrou.

"Tak se posaďte, s čím Vám mohu pomoci?" pravil jakýsi cizí pán.

"Nu, měl jsem domluvenou schůzku s panem doktorem," odvětil jsem, pohrdaje nabídkou k usednutí.

"Pan doktor tu není," bohorovně odvětil pán.

"Cože?"

"No není tu, někam odešel."

"Ech.... tak to já si počkám," zaúpěl jsem zoufale a již se smiřoval s tím, že mě čeká dalších pár desítek nachozených kilometrů.

"Pan doktor tu dnes nebude. Ani zítra. A potom má dovolenou. Ale můžete to zkusit v záři!" snažila se mne uklidnit zdravotní sestra.

Dveře jsem si otevřel kopnutím, věnoval všem v čekárně pohled s přáním dýmějového moru a plný nebývalé energie jsem opustil špitál. Hnízdo felčarů a ranhojičů.

Na chodbě jsem si ještě přečetl literární výzdobu Fakultní nemocnice Plzeň. K příspěvkům Smrt imigrantům, smrt Alláhovi, smrt zmrdům, smrt humanistům a popisu svérázné sexuální praktiky "Tři kokoty do huby a sekeru do zad" jsem se již hotovil dopsat vulgární poznámku "Aby vás husa kopla!". Leč ovládl jsem svou zlost a odešel na vlakové nádraží. Cestou vlakem zpět přes České Budějovice jsem v chodbičce nakulhal dalších zhruba dvacet kilometrů.

Nad invencí písmomalířů by ve Fakultní nemocnici v Plzni
zajásal nejeden kulturní antropolog

24.7. 2018 úterý
Z bytu to mám na koupaliště na bicyklu zhruba pět minut. Sjedu z kopečka z proslulého Strkoffa kolem zámku dolů na hlavní silnici, odbočím vpravo, po pár stovkách metrů vlevo, přejedu most a již se kochám průzračnou vodou a vědomím, že průzračná voda zajisté obsahuje nemálo moči občanů, kteří se zkrátka neobtěžují si zajít na toaletu.

I dnes jsem opustil Strkoff, spustil se z kopce dolů a před odbočením na most zastavil, bych dal přednost protijedoucím vozidlům. O chvíli později se již válím na vozovce, hlasitě řvu a vzduchem se line zejména nespisovné označení dámského pohlaví. Zezadu do mne totiž zcela bez bázně a hany naboural pan řidič. Levou nohu jsem si samozřejmě nestihl vycvaknout z rychloupínání a samozřejmě jsem se zrovna na levou stranu zřítil. Následkem čehož mnou zmítá nejenom vztek, nýbrž i bolest z vykrouceného kotníku.

"No já jsem Vás viděl, ale myslel jsem, že se tam vejdu!" krčí rameny pan řidič.

"Já jsem všechno viděla!" vybíhá z prodejny jakási paní.

"No to jsem snad ještě neviděl," doplnil jsem já a počal pěstí bíti o asfalt.

25.7. 2018 středa
Na rehabilitaci jsem dnes do táborské nemocnice dorazil v pochmurné náladě. Kotník mám černý a kulhám jak John Silver.

Má rehabilitační sestra vytřeštila oči, udiveně pohledem sjela všechny odřeniny a pravila: "Dnes si dám rum!"

26.7. 2018 čtvrtek
Kvůli poničenému kotníku vynechávám jinak každodenní chůzi podél řeky. Místo toho jsem si kotník pevně omotal kobercovou páskou, zastrčil slámu do bot a vyjel do velkoměsta. Vsedl jsem na vlak a odjel do města Prahy, bych osobně navštívil pojišťovnu a dotázal se, po několikáté, na legendární a spoustou tajemství opředenou žlutou kartu pojištění, která opravňuje k návštěvě lékaře ve dvou zemích Evropské unie, na rozdíl od obvyklé karty modré. Jako obvykle jsem se nedozvěděl nic. Respektive jsem dověděl informace, které jsou v rozporu s informacemi z Irska a tak i přes roky a roky snahy je pro mne žlutá karta stále nedosažitelná.

V Praze je kromě pojišťoven, venkovanů nadávajících na Pražáky a Pražáků nadávajících na venkovany i pan Zajíček, legendární to cestovatel, ultimátní motocyklista, bambilionář a svérázná to figurka.

"Á, pan Zajíček, milovník úřednic!" zdravím jedince postiženého zvláštní odrůdou úřednického donjuanismu a svérázným vyjadřováním.

"Úřednice už mne nebaví," šokoval mne pan Zajíček, který byl známý tím, že jen úřednice pro něj byly vším, jiných ženštin si nevšímal,  a sexuální hrátky si nedovedl představit bez nejrůznějších razítek, sbírek zákonů  a lascivního foukání na intimní partie skrze ruličku formuláře Bz15K27DJ05.

"E?"

"Ať žije imigrace! Uprchlíci! Je potřeba podporovat ta ubohá stvoření!" rozohnil se pan Zajíček.

"E?"

"No prostě teď dávám přednost snědým tělům, úřednice už mne nebaví," vysvětlil dobrodružník. Načež z něj vypadlo, že má hrozně velké a široké srdce (jiný orgán nezmínil), pročež se nyní věnuje obcování s nejrůznějšími Asiatkami, Eskymačkami a tak podobně. Ba co více, do domu si nastěhoval jakousi Filipínku, by mu postrojovala a za odměnu Filipínce dopřeje nějaké to jídlo, ba i nový slamník.

Tak si dnes žijí pražští bambilioáři.

Pan Zajíček, známý dobrodružník, šílený motocyklista,
aktivní podporovatel migrace a zejména migrantek.
Na snímku vykrádá čínský sklad prázdných lahví, aby je poté
v apartní ledvince (taktéž na snímku) propašoval do Česka a následně
vratné lahve zpeněžil.

27.7. 2018 pátek
Ač se peněz jako obvykle nedostává, věnoval jsem se dnes nákupům. Nakupoval jsem oblečení. Od havárie jsem totiž nejenže přibral několik desítek kilogramů, ale tvar těla se z dříve poměrně pravidelné koule změnil na nepopsatelnou neforemnou hroudu sádla. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem se snažil po koupeli obléci si župan. Že i plandavý župan o velikosti XXXXXL na mně bude vypadat jak elastický trikot na těle školou povinné gymnastky, to jsem věru nečekal.
Zakoupil jsem tedy záclonu, doprostřed udělal tři díry na hlavu a ruce a všem tvrdím, že se jedná o módní pončo inspirované starými Aztéky.

28.7. 2018 sobota
Díky tomu, že jsem se přesunul z kategorie obézních jedinců do kategorie jedinců slušnými slovy nepopsatelných, s velkými obtížemi zvládám i příšerná letní vedra. Pročež jsem vsedl do vlaku a odjel do města České Budějovice, abych sobě zakoupil ventilátor.

Vlakem jezdím rád a s úsměvem toleruji i typicky české zvyky. Mezi ně patří nejen obvyklé brečení, nadávání, kňourání a pomlouvání, nýbrž stále i vybalování připravené svačiny v podobě řízků a tuhého zapařeného pečiva. Zvykem typicky českým jest i pokládání nohou na sadačky. Pravda, cestující si kvůli pohodlí vykládají hnáty na sedačky zřejmě ve všech rozvojových zemích světa, česká specialita ovšem spočívá v tom, že si cestující nejdříve vyzuje boty. Což se stalo i při mé dnešní cestě. Ženština cestující se mnou v kupé se usadila, snědla řízek, vypila pivo z plechovky a poté to přišlo. Vyzula si boty a nohy umístila nikoli na protější sedačku, nýbrž na sedačku, kde kterou jsme oba sdíleli. A bez rozpaků si hnáty natáhla přímo ke mně. Peklo otevřelo své brány! Kombinace horka, pivních výparů a zápachu nazelenalého řízku doplnil čpavý útok deroucí se skrze vesele pruhované ponožky mé spolucestující. Masakr! Vzduch zhoustl na densitu krupičné kaše. Již chápu, kde vzali inspiraci autoři pohádek o Rákosníčkovi, když napsali: "Za mlhou hustou, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, je rybník Brčálník. Ve dne je docela obyčejný, ale sotva ho večer přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci."

Autoři Rákosníčka zkrátka jezdili českým vlakem.

Příslušnice kmene Čechů si užívá pohodlí tradičního českého způsobu
cestování železným ořem.

29.7. 2018 neděle
Naházel jsem na net obrázky z výletu do Myanmaru. Obrázky jsem editoval na zapatlaném tabletu o úhlopříčce 9 palců a popisky doplňoval ve značně nestřízlivém stavu, pročež je výsledkem fotoreportáž v novátorském stylu dadaistického cestování v digitální mlze. Do Myanmaru bych se klidně ještě podíval znovu, byť bych již rozhodně vynechal Bagan  a naopak se vydal do oblastí severních. Dokud je ještě čas. Otázkou ovšem je, jestli v době, kdy píši tyto řádky, již není pozdě.

Kdesi v kopcích severního Myanmaru.
Obrázek je z mého čínského mobilu za pět peněz a skutečně
se jedná o fotografii a ne o obrázek středně nadaného šklebáka
základní školy.

30.7. 2018 pondělí
Když jsem v dubnu upadl na motocyklu, jistý příslušník Policie se nerozpakoval a zaslal mi dopis, že jsem příšerné kopyto, ničitel vozovek a že prý budu platit pokutu a vyfasuji zákaz řízení nejméně na půl roku. Snažil jsem se argumentovat, že motocykl s prasklou kyvkou je poněkud neovladatelný, tudíž věta "Řidič nezvládl řízení a nepřizpůsobil styl jízdy okolnostem" mi přijde úplně, ale úplně blbá. Pan policista ovšem ani na pozdější argumenty víceméně nereagoval. Pročež jsem si začal dopisovat s úřadem v Rokycanech, se soudním znalcem a sličnou Njeri, dlouhonohou letuškou z Keni. Pravda, sličná Njeri se mnou neřešila dopis od českého policisty, nýbrž mi řekla, že jsem blbec, protože padám z motocyklu, místo abych se válel kdesi na pobřeží Indického oceánu, kde si pořídila chatrč s vířivkou přímo na pláži.

Ale zpět k dopisu pana policisty. Výsledkem mého otravování bylo vyjádření soudního znalce, že za karambol nemohu, následoval dopis od úřadu v Rokycanech, že za karambol nemohu a žádný zákaz řízení mi nehrozí. Což je zpráva veskrze pozitivní, jelikož to znamená, že z motocyklu klidně mohu padat znovu a znovu, zkrátka kdy se mi zachce.

S letuškou Njeri jsem se seznámil kdysi v Istanbulu v restauraci pod věží Galata. Byl jsem opilý, pod vlivem vykouřeného opia a slečně letušce jsem zcela bez zábran zíral na nejrůznější části těla. Pravděpodobně jsem i slintal, to si již nepamatuji. Zato si pamatuji, že ona slečna bez varování vstala, surově mě píchla vidličkou do hřbetu ruky a zvučným hlasem africké ženštiny pravila: "Jmenuji se Njeri a znamená to ´dcera válečníka´!"

zpět na hlavní stranu