Manizales, pohled z lanovky, která slouží ve městě jako městská hromadná doprava.
Manizales. Z téměř leteckých pohledů vypadá každé větší kolumbijské město stejně hnusně.
Čtvrt Candelarie. Plno muzeí, hostelů, restraurací a kaváren. A také vojáků a policistů.
Ospalá Santa Marta je nestarším stále obydleným jihoamerickým městem. Je také výchozím bodem k několika atrakcím. Jedním z nich je výlet do Ciudad Perdida neboli Ztraceného města a téměř každý výletník jede přes Santa Martu i do nedalekého Národního parku Tayrona.
Krajina při výstupu k Ciudad perdida jest líbezná. Hadi a jedovatí pavouci na trase jsou líbezní poněkud méně.
Součástí cesty ke Ztracenému městu je překračování několika říček a potoků.
Na jednoho domorodce připadá zhruba bambilion turistů a vzduchem létají slova jako "dobrodružství", "nebezpečí", "indiáni", "džungle" a "hadi".
Jeden z vykradených indiánských hrobů u stezky k Teyuně
Šklebák prchá před vřískajícími turisty.
Lidská ZOO na trase.
Cesta k Ciuad perdida je plná zajímavých atrakcí, jakou jsou indiáni za ostnatým drátem, šaman prodávající korálek na niti za bambilion peněz, chlupatí pavouci na suchém záchodě ve vesnici či korálovky plazící se přes cestu.
Indiánští šklebáci u řeky Buritaca.
Pochoduje se dále do hor, většinou podél řeky. Výlet není nikterak náročný, připomíná spíše procházku po nedělním obědě. Imunitní systém zhýčkaných turistů ovšem není těžké zdolat, pročež se jednotliví členové výprav často klátí a kroutí v horečce a žaludečních křečích.
Cesta po úbočích Sierra Nevada de Santa Marta vede po vyšlapaných cestách, na kterých jsou četná místa ke koupání, v křoví bzučí kolibříci a indiáni míjejí návštěvníky bez jediného slova.
Cílem výletu je Ciuad Perdida, Ztracené město neboli Teyuna, vybudovaná domorodci Tayrona. Město budované pravděpodobně od sedmého století a opuštěné a zarostlé džunglí poté, co Španělé Tayrony vyhladili.
Pěkné terasy jsou již zbaveny džungle a skýtají oku lahodící scenérie, většina města je však stále pohlcena stromy, křovím a turisty
Do nejvyšší části města vede údajně 1200 schodů. Tento nesmysl papouškují a rozšiřují celé davy turistů, ve skutečnosti jde o lehce stoupající síť stezek a kameny vydlážděných cest, skutečných schodů není více než pár desítek.
Ještě před pár lety šlo město navštívit nezávisle (tedy - jde to i dnes, ale moc legální to není), dnes jen jako součást organizovaných skupin. Nenáročnost ve spojení s přítomností kolumbijské armády činí výlet populárním mezi důchodci i mládeží a tak i přes nemalou fixní cenu lezou nahoru tisíce výletníků. Posledních osm turistů bylo uneseno v roce 2003, od té doby návštěvníci umírají povětšinou jen na uštknutí hady či utopením v řece Buritaca.
Město samo o sobě samozřejmě nebylo nikdy zapomenuto místními indiánskými kmeny, ovšem kolumbijská vláda místo "objevila" až poté, co potyčky mezi vykradači hrobů a lovci papoušků a jiné fauny přerostly v první zabití. Ke skutečnému zanesení města na mapu došlo až po masivnějších návštěvách kolumbijské armády, která sem byla vyslána potírat kvetoucí obchod s kokou, kokainem a marihuanou.
Město Barranquilla jest hnusné jak mraky nad krchovem, avšak dunění bubnů ukazuje směr, kterým jest třeba se vydat na každoroční karneval.
Náramná legrace je nechat si při plus 35 stupních pana Celsia roztákat po rukách svíce.
Karneval v Barranquille patří mezi největší v celé latinské Americe.
Vystupování v průvodu karnevalu v Barranquille je díky teplotě a době trvání pěkný atletický výkon.
Někteří jedincové snášejí horko se zjevnými mimickými problémy.
Barranquillský karneval skýtá pestrou podívanou.
Zkušená kuřačka viděla zřejmě již mnoho zim a stejný počet barranquillských karnevalů.
Festival plný barev. A tím nemyslím černou.
Spoře i nespoře oděné ženštiny, z nichž nejstarší pamatují zřejmě ještě příjezd pana Kryštofa Kolumba.
Ženštiny cartagenské jsou plné energie.
Jedna z mnoha ženštin, které vzbuzují hormony přihlížejících turistů.
Kilometry nejrůznějších souborů nejrůznějších kvalit, alegorické vozy i individuální performeři se sunou pod tribunami, koupou se v potu a pohledem či dotykem laškují s diváky.
Ano, i kolumbijské ženštiny se snaží mít alkohol pod kontrolou.
Veselí se účastní kromě organizovaných souborů i jednotlivci.
Účinkující mají rádi diváky a diváci mají rádi účinkující.
Jedna z farem v proslulé Zona cafetera.
Farem na pěstování kávy je v Kolumbii bambilion, ovšem koupit prvotřídní kávu není zrovna snadné. Kvalita je určena pro export.
O kávovníky je třeba se starat. A je to poměrně dřina.
Zatímco po většinu roku si farma vystačí s kmenovými zaměstnanci, na sklizeň přijíždějí sběrači z širého okolí.
Motýli v parku v Medellinu.
Kolumbijské trhy jsou zvláště poblíž Karibiku pestré a voní ovocem, potem a hnilobou.
Trh Bazurto, zřejmě nejautentičtější místo Cartageny.
Vitamíny, pot z rukou a sem tam nějaká ta krev nepozorné prodavačky. Ovocné občerstvení na ulicích Bogoty i jiných měst.
Mercado Bazurto jest špinavým labyrintem ušmudlaných stánků, pultů s masem a bambilionem much, těžké vůně zahnívajícího ovoce válejícího se po zemi, kotlů s laskominami, které v běžných restauracích výletník nenajde.
Lechona, plněné prase. To se prase vykuchá, co nejvíce vykostí, avšak nenaporcuje. Naopak se vepř (tedy spíše jeho kůže) naplní rýží, hrachem, cibulí a nejrůznějším kořením a poté se až deset hodin peče.
Princip přípravy lechony je všude stejný, největší rozdíly jsou ve složení náplně.
Hnízdící kolibřík v rezervaci Río Blanco.
Kolibříků je kolem Manizales spousta. Mnoho restaurací má pro kolibříky speciální pítka, pročež se hosté mohou kochat blýskavými ptáky z bezprostřední blízkosti.
Kromě pozorování medvěda Chucha je v rezervaci Río Blanco nedaleko Manizales ještě možno chytat kolibříky, ovšem valného smyslu to nemá. Kolibřík má masa jen pár gramů a je určitě lepší si k večeři chytit třeba kočku.
Červené banány v rezervaci Río Blanco.
Umělecká restaurace v San Gil.
Historické centrum Cartageny je udržované, plné uliček s hotely, obchody pro turisty, restauracemi pro turisty a prostitutkami pro turisty.
Cartagena byla založena panem Pedrem de Herediou a poměrně rychle se stala významných přístavem. Ba dokonce nejvýznamnějším španělským přístavem karibského pobřeží a severním přístupem na kontinent.
Noční Cartagena může být romantická, kýčovitá, zábavná i nudná. Podle toho pro koho a kde. Pro zajímavost - u cartagenské pevnosti Castillo de San Felipe stojí socha španělského důstojníka Blasa de Leza. Onen pán při šarvátkách o Cartagenu přišel o ruku, nohu a oko. Což mu ovšem nezabránilo, aby o pár let později, psal se rok 1741, rozdal motyčky, hrábě a jinou smrtící výbavu necelým třem tisícovkách obránců města. A poté křičel nepěkná slova na Edwarda Vernona, který který hodlal Cartagenu dobýt a měl k dispozici 25 tisíc vojáků na 186 lodích. Následně si nechal Blas de Lezo ustřelit i druhou nohu a protože ho to zřejmě nebavilo, tak si umřel. Mimochodem - Cartagenu ubránil.
Ulice Cartageny nepostrádají jistý šarm ani prodavače všeho možného.
Ulice Cartageny jsou pestré zejména díky místním individuím.
Mnoho místních se specializuje na získávání peněz od nadšených turistů. Na snímku foukač do roury.
Cartagena, město prsatých ženštin Karibiku a milionu turistů.
Kostel La Inmaculada Temple na centrálním náměstí v městečku Barichara.
Barichara je jedno z nejzachovalejších koloniálních sídel celé Kolumbie.
Dlážděné ulice, jednoduché domky s červenými střechami, koloniální kostel a pěkný hřbitov. Sedmnácté století, jak má být.
Nedaleko Guatapé se tyčí ve výšce 2100 metrů nad mořem dvousetmetrový granitový monolit La Piedra. Je sice moc velký na to, abych ho mohl svrhnout na turisty dole u jezera, ale na balvan se lze vydrápat po schodech a radostně shlížet na okolí, jelikož to stojí za to. Jezero a ostrůvky se táhnout široko, daleko i bystrozrako.
Pohled z la Piedry.
Oblast byla před pár desítkami let oblíbeným místem Pabla Escobara. Dnes sem jezdí zejména místní turisté.
Městečko Guatapé má necelých pět tisícovek obyvatel a vypadá tak trochu jako nepovedená replika Disneylandu. Díky své poloze na břehu jezera a blízkosti Medellinu bylo vždy vyhledávanou destinací Kolumbijců toužících užít si trochu čerstvého vzduchu. Stejný nápad měl ovšem i jistý pan Escobar, pročež se Guatapé na čas změnilo v místo, kde moc turistů radostí nekřepčilo a na číšníky neluskalo prsty, pokud nechtělo skončit s prázdným žaludkem a kulkou v hlavě.
Noční Guatapé.
Guatapé je známo i reliéfy na podsadách domů, které zobrazují všechno možné od funkce vodní elektrárny přes pracujícího sedláře až po opilce kácející se ze židlí.
Salento, městečka známého pojídáním pstruhů, replikami automobilů Willys Jeep a výlety do nedalekého údolí Cocora.
Na cestě do údolí Cocora. Koně ke zdejší krajině neodmyslitelně patří a to nejen jako atrakce pro turisty.
Čtyřnohé cisterny s mlékem v údolí Cocora.
Na úpatí hor národního parku Los Nevados se k nebi tyčí voskové palmy, nejvyšší palmy světa. Tyto kolumbijské národní stromy dosahují do výše až šedesáti metrů a ve společnosti okolité zářivé zeleně pastvin, pastorálních výjevů, potulujících se koní, horských říček a cholerických kolibříků působí jednoduše pěkně.
Valle de Cocora je údolí východně od Salenta a vyznačuje se spoustou návštěvníků s vypoulenýma očima a otevřenou pusou. Krása údolí je totiž nevšední.
