Duben 2004


1.4. 2004 čtvrtek
Jest první duben, den všech žertéřů a podobných vtipných lidí. Ó to je legrace, ten pán uklouznul na banánové slupce, ó to je legrace, jak jsme ho převezli. Chtěl jsem také žertovati a napsat fiktivní článek o tom, že mám kolem sebe spoustu chytrých a milých lidí, leč bylo mi sděleno, že jsem naivní blbec, protože takové kravině by nikdo neuvěřil.

2.4. 2004 pátek
Viděl jsem v letáku jakéhosi obchodu sekačku na trávu za výhodnou cenu. Sekačka se mimo jiné vyznačovala tím, že měla nastavitelnou vzdálenost nožů od země. Napsal jsem paní učitelce, že sekačku je nutno zakoupit a odvézt na chalupu. Na chalupě paní učitelky je totiž na jaře spousta koťat a pomocí sekačky je možno předem nastavit výšku řízků.
Paní učitelka neodpověděla.

3.4. 2004 sobota
V obchodě s pomeranči, jablky, banány a ošklivou prodavačkou jsem vyškemral krabici. Takovou velkou, jak se v ní vozí banány. Ta krabice se jmenuje krabice od banánů. Je to památná chvíle, jelikož jsem si tímto ve svých téměř třiceti letech pořídil první kus nábytku. Do krabice od banánů jsem vložil šálu, rukavice a čepici, je totiž jaro a nastává období tepla, vřeštícího ptactva a obnažených ženštin a k tomuto období již není třeba šály, rukavic, ba ani čepice.

4.4. 2004 neděle

Knihovnice Alena: V pátek jsme měli v knihovně 20 dětí na noc. Pěkný to bylo, nikomu se nic nestalo, byly vcelku hodný (usnuly v půl třetí, mrchy). Rozhrabaly celou knihovnu, ráno v pyžamkách posedávaly po spacácích, cpaly se koláčema a nalejvaly čajem. Můj čaj, potvory. I ten Suchý s Molavcovou přišli, nic moc, ale děti byly nadšený. Já bych ty malé potvory mlátila.

: 20 děcek???? No jo, to je vidět, jak lidi ztrácejí mateřské pudy. A ti dva tam co vlastně dělali?

Knihovnice Alena:  Semafor měl v Národě představení, tak po něm přišli. My jsem je uvítali sborovým zpěvem a hraním na flétny a Molavcová něco zablekotala, rozdala dětem kalendáříčky, zazpívali píseň, takovou tu blekotající a šli. Blekotali příšerně. Hodilo se to, protože jsme s dětma dělali naučnou vycházku po městě, hlavně o Šlitrovi, on tu bydlel jako dítě, a o Poláčkovi (to jsem byla já ). Tak jsme pořád zpívali ty jejich písničky, Suchého a Šlitra, po městě i v knihovně. Malé kotě spalo v botě jsem zpívala ještě u ohně.

: Tys byla Poláček? Jak jsi to provedla?

Knihovnice Alena: Koupila jsem si v sekáči sako za 10 Kč, narazila si kulicha Santa Klause s blikající bambulí. Když jsem kulicha sundala, byla jsem Poláček, četla u rodného domku a různě z Bylo nás pět, když jsem kulich nasadila byla jsem já.

: Nehrabe ti tak trochu?

Knihovnice Alena: Dětem se to líbilo.

: Dětem se líbí všechno.

Knihovnice Alena: Tohle byly vybraný děti

: Podle jakého kritéria?

Knihovnice Alena: Že čtou a že rodiče si to hlídali, aby se jich na noc zbavili. Kolegyně Ivanka byla za Rettigovou a učitelka hudby Kamila za Anatola Provazníka. Jasně jsem měla nejhezčí klobouk, všichni měli klobouky a lampióny. Nejsem nejprdlejší.

: Aha. Jen pánové v bílých pláštích byli praví, že? Kdo je Anatol Provazník?

Knihovnice Alena: Nějaký varhaník, narodil se tu.

: A tebe parodoval kdo?

Knihovnice Alena: Nono. Až umřu. Taky jsme byli na zvonici u Kryštofa, to tedy děti taky koukaly, bály se. Měla jsem takový desky se zvětšenýma fotkama budov, co už nejsou, tak jsem je různě vytahovala a nasvěcovala baterkou a vyprávěla, to se jim taky líbilo. Chtěla jsem je shodit ze zvonice dolů, ale zaprasily by schodiště.

Knihovnice Alena: No jdu rovnat knížky do dětského, mrchy to tam rozházely.

: Mělas tam mezi knihy nastražit takové sklapovací pasti na krysy, teď by byl klid.

 

5.4.2004 pondělí

Jako obvykle se nic neděje, tož sem nafrkám fotky. 

 

6.4. 2004 úterý

: Pojeď na víkend do Jeseníků a Beskyd.

Bohouš: Jedu na víkend šukat Vlaďku

: Do Jeseníků?

Bohouš: Ne, do Žatce.

: Vezmi ji do Jeseníků. A vůbec, vykašli se na sex, to je příšerná činnost.

Bohouš: Sex mě baví, je to jedinej sport u kterýho se mi nikdo nesměje

: Ona se ti nesměje? Jakto?

Bohouš: Proč by měla ? 

: No spíš proč ne. U sexu je každej směšnej.

Bohouš: Ale my to děláme potmě

: Hm, nikdy bych neřekl, že jsi tak mazaný.

Bohouš: Já ne, ona.

: Takže ani nevíš, jestli se ti směje nebo ne.

Bohouš: Hodně funím, abych neslyšel, že se mi směje.

: Nebude ti vadit, když dám tenhle rozhovor do Chochovin, že ne.

Bohouš: Ne.

: OK.

Bohouš: Ale radši ho tam nedávej, nerad ji pak lžu

: Proč bys jí měl lhát?

Bohouš: No nevím, jak bych to vysvětlil, ona čte Chochoviny.

: Hm, ta asi nebude moc normální, co?

Bohouš: Chodí se mnou, jestli na začátku normální byla, tak po roce a půl se už musela definitivně zbláznit...  a určitě ne ze samého štěstí

: Chodí s tebou, spí s tebou a čte Chochoviny. To je profil na trest smrti.

Bohouš: Na trest smrti by bylo, kdyby si přečetla čočoviny a chtěla tě vidět... a to ona nechce, myslí si že seš hajzl, takhle psát o kamarádech

: Já o žádných kamarádech nepíšu.

Bohouš: To je jedno. Bastarde, hajzle. Ona tě nechce vidět.

: Já ji pozvu na večeři, dej mi na ni kontakt. Jí čínský polívky?

Bohouš: Hajzle.

7.4. 2004 středa
Do konce zápasu chybí čtyři minuty. Vedeme 3:1. Během zbývajících čtyř minut si náš nejlepší hráč dokáže vykloubit rameno, nejméně tři naši hráči se netrefí ani na několikátý pokus do puku, dostaneme góla a v poslední sekundě ještě jednoho. To ovšem nic nemění na tom, že tým zažívá skvělé období a vytvořil rekordní sérii zápasů bez porážky. Dvou. Minule jsme vyhráli a včera remizovali.
Spolubydlící prsatá Bára má novou milenku (dominantní) a tak se vznáší životem opojena příslibem sexu a vypráví, že na sebe sypou třpytky.
Já se vznáším životem opojen kuřetem po sečuánsku, jelikož jsem už dostal výplatu.
Životem se vznáší i spousta revizorů, kteří se poslední dobou vyrojili a s nudnou pravidelností mě stále a stále odchytávají.
Pan Howadoor se vznáší v horách v Nepálu, jelikož je chytrý, neprožere všechny prachy jako já a tak má na letenku.
Snažím se zjistit, jak se vznáší letadlo mezi Port Moresby a Novým Zélandem, leč přímé spojení jsem nenašel žádné a místo toho dostávám návrhy na letenku s osmi mezipřistáními všude možně, včetně Arabského poloostrova. Cena se vznáší někde kolem sta tisíc, což je ovšem suma, kterou bych investoval všude možně, jen ne do lisu o rozměrech 30x30cm, který je eufemisticky nazýván sedadlem v ekonomické třídě.

8.4. 2004 čtvrtek
Svět se od základu mění. Zakoupil jsem sobě jízdenku na metro, tramvaje i autobusy. Budu ctít všechny zákony, úpravy zákonů, vyhlášky i přihlášky, prostě všechno.

9.4. 2004 pátek
Ještě stále jsem nepodal daňové přiznání, což mě rozladilo, jelikož budu opět dostávat dopisy, že jsem lump. Kromě dopisů i pokuty.
Náladu jsem si spravil tím, že jsem jel do Tábora načerno.

10.4. 2004 sobota
Paní učitelka zašla do obchodu a místo laku na nehty a krajkové podprsenky si pořídila boty. Nikoli boty na podpatku, by mohla nepřirozeně kroutit pozadím, ale sedmimílové boty ďábelsky vibramové, nubukové, impregnované s traktorovým vzorkem. Boty stály mnoho tisíc peněz a paní učitelka je zakoupila za účelem mé likvidace. V těchto botách hodlá běhat kdesi po horách, což bych jí schvaloval, kdyby mě nechala dole v nížině u plné ledničky. Leč paní učitelka mi oznámila, že budu po horách běhat taky a že s civilizací byl konec, žádná lednička. Medvědy budeme lovit a bobule sbírat, tak ukojíme hlad.
Bojím se, bojím.

11.4. 2004 neděle
Po včerejším třicetikilometrovém pochodu, který paní učitelka naplánovala za účelem otestování nových bot, ležím zcela zničen u televize a požírám párky. Paní učitelka odešla do hospody, by u pěti a více piv vyprávěla svým kamarádkám, že má nové boty. 

12.4. 2004 pondělí
Za nařezání a nasekání jedné fůry dřeva mohu sníst pekáč buchet. Za dvě fůry půl krůty a kilo brambor. Takový je jídelníček na chalupě paní učitelky. Pročež se oháním motorovou pilou a sekerou ... v zástupu chátra zedraná, burlaci s písní jednotvárnou, na stěně obraz tyrana...

13.4. 2004 úterý
Pan Howadoor se stále potlouká v Himaláji. Himálaji. Či snad Himalájích? Himlhájích? No prosím. Pan Howadoor je velký cestovatel, zatímco já ani nevím, jak se píší Himlháje.
Protože mám však zakoupenu jízdenku na tramvaje, nikterak mě to nemrzí, cestuji tramvajemi s pány bezdomovci a pány revizory a je mi skvěle, k čemu nějaké cestování. Nikdy už cestovat nebudu. Tedy kromě Sýrie či východního Turecka, což je idea hodná stavu mé peněženky a letošního podzimu. Nemusí to ovšem být zase tak zlé. Koupím plátěné křesílko a u východních hranic se budu dívat na místní zvyky. Například na ten, kdy se za auto nepřivážou plechovky, nýbrž se zvesela chrastí přivázanými požírači hamburgrů, což je zábava veskrze zábavná. Chtěl jsem místo Sýrie do Nikaragui a Kostariky, leč zjistil jsem, že tam Amíky bohužel netahají přivázané za auto, nýbrž je vítají chlebem, solí a ananasem a tak je v krajině samý požírač hamburgrů. Do kráteru Poas s nimi.

Lidi jsou fakt děsný - všude jich je jak sraček a když to jsou navíc Amíci, tak se furt serou před objektiv, šklebí se, jak kdyby měli nějakou křeč v hubě, všemu se hrozně divěj a všechno je pro ně grejt, fantastyk nebo prostě WOW...
Hasta proxima.
Miguel

14.4. 2004 středa

Napsala paní učitelka:

"Dnes je streda a krom toho, ze chlapi tvrdi, ze je ho tam treba a pak doma usnou na gauci,tak taky mam dve hodiny chemie...a protoze se mi nechtelo dneska se nic ucit, vymyslela jsem dva pokusy. Ten prvni je velmi jednoduchy a zvladnou ho snad vsichni...pouze prilevame kyselinu do vody a koukame, jak moc to bubla a pri jake teplote praskne zkumavka.
Ale ten druhy...to je tedy vec...musim nasi mladezi nejakym nazornym prikladem demonstrovat "srazeci reakce". Srazeci, jak znamo, predesila, ze vznikne nejaky humus, ktery jiz dale nelze rozpustit a o to mi jde. Jenze ja...ja velka chemikarka...nebudu sve sverence mucit nejakymi obycejnymi hatlapatlapokusy s chemikalii a obycejnou soli. Jdu na to vedecky a propojuji jednotlive predmety a navazuji na temata, o kterych si uz ani nepamatuji, ze je kdy brali.
V podstate jde o toto: spravne nakoncentrovat roztok dusicnanu stribrneho... pote priloziti filtracni papirky na naha tela dobrovolniku, minutu poseckat, pak smocit papirek v roztoku a...a humus je na svete. Jak proste. Hnede tecky a jejich mnozstvi naznacuje, jak moc se poti zaci v mych hodinach a s jakou intenzitou na urcitych mistech. Jenze tady nastal kamen urazu...potrebovala jsem si overit, zda to bude fungovat a jelikoz
se cela po ranu naantismradim, nenaslo by se mistecka,ktere by poslouzilo vedeckym ucelum. Tak jsem vzala zakerne obycejnou sul a rozmichala ji ve vode (vytvoril se tak roztok chloridu sodneho)...a papirek namocila do nej....jenze...efekt se mel dostavit do minuty. Cekam minutu, dve... prestavka konci,nic. Nestastne pobiham celou volnou hodinu mezi kabinetem chemie a laborkou a stkam nahlas o spatne kvalite chemikalii. Patlam a patlam, primerene sem, primerene tam...efekt zadny. Menim koncentrace jak o zivot, tu uleju, tu prisypu...nic..proste nic! Ehm...ja tam misto soli pridavala cukr.
Porad jsem ale dopadla lepe nez minule. To jsem Celestyna z osme tridy polila kyselinou sirovou, kdyz jsem mu dala facku rukou, ve ktere jsem drzela plnou zkumavku."

15.4. 2004 čtvrtek
Přijela prsatá Bára. Ne má současná spolubydlící, nýbrž má bývalá drahá třičtvrtěpolovička. Znám tři Báry a všechny jsou prsaté.
Prsatá Bára číslo jedna tedy přijela. Požírala brambor a řízek. Mezitím mi sdělovala různé věci.
"Ty jsi ale debil.", děla například.
A chvíli žvýkala řízek.
"Taky jsi blbec.", dodala.
"Hm.", souhlasil jsem.
"Potřebuju peníze.", sdělila mi mezi bramborem a přílohou.
"Aha... mám třicet korun. V práci ještě dalších osmnáct.", pochlubil jsem se.
"Potřebuju čtyři miliony."
"Čtyři miliony čeho?"
"Peněz."
"Aha.", ukončil jsem transakci.

Ještě několikrát jsem se dověděl, že jsem vůl a jeho všemožné klony, pročež jsem zaplatil sodovku a šel si zakoupit párky ve slevě.

16.4. 2004 pátek
Jsem bystrý obchodník, pročež jsem zvolil skvělý způsob výdělku. Vsadil jsem se. Vsadil jsem se s panem Bártem o pivo. Podle mé ekonomické strategie je každý ušetřený peníz plusem. Vsadil jsem se s panem Bártem, že pojedu do Iráku a nechám se tam vyfotit v tričku s americkou vlajkou.

17.4. 2004 sobota
O víkendu hodlám navštívit panenskou přírodu. Mé hodlání však není pro přírodu nikterak závazné, tudíž se nechala již dávno zprasit a já tak pojedu pouze na výlet do přírody nepanenské kamsi na Svitavsko.


Z čundru s panem Bártem - cesta na Falknštejn


Z téhož čundru - pan Bárt odvětrává tělesné pachy

18.4. 2004 neděle
Vzpamatovávám se ze včerejšího dne. Místo abych zabil čas něčím smysluplným, například jídlem, pitím a spánkem, vsedl jsem do vozu tramvaje a bloudil po městě zvaném Praha. Dobloudil jsem až k domu, který je domorodci i přespolními zván kulturní. Zakoupil jsem sobě vstupenku za nehorázných dvě stě peněz a vypukla kultura.
Několik stovek lidí sedělo a ani nedutalo, naopak dutalo pár jedinců za projektorem. Na plátně se ukazovaly různé obrázky a o nich páni cestovatelé dutali. Dutající pánové a dáma byli převážně vážení cestovatelé. Vážení cestovatelé se poznají podle toho, že ztrácejí soudnost. A tak jsem se během pouhého půl dne dověděl, že když si člověk zabalí batoh se svačinou, přidá náhradní ponožky a fotoaparát, stane se dobrodruhem. Dobrodruzi se vyznačují tím, že jsou děsně dobrodružní a páchají expedice. Kdepak Livingstone, Cook či Holub. Dávná historie. Dnešní expedičníci se vydávají v ohrožení života vstříc divokým krajinám plným šelem a nelítostných domorodců. Expedičníci jsou neustále ohrožováni zvláště zcela nečekanými úkazy. Expedičníci poté promítají fotografie z expedice a hovořívají o podivuhodnostech cizích krajů. 
"Představte si... ti lidé tam jí!", dí takový expedičník a publikum ohromeně zašumí.
"A také tam pijí! Dokonce jsem viděl domorodce i spát!", hýká takový dobrodruh.
Následně se dovídám pozoruhodné zajímavosti. Například to, že v Africe jsou sloni, že v Azii prší, že v moři je voda a ve vodě ryby. Neuvěřitelné! Zajímavé! Slečna na levé straně ohromeně vzdechne, když expedičník sdělí, že sopka soptí a že v barbarských zemích dokonce znají i auta. Pán napravo ohromeně zírá na vzdychající slečnu. Já také ohromeně vzdychám a hledím na hodinky, které se zřejmě zasekly.
Expedičníci a dobrodruzi se střídají, pořadem provází expedičník Karel Vlk, který má naučené čtyři věty, jež v různém pořadí opakuje a prokládá slovem "naprosto".
Věta první: "To bylo naprosto úžasné, něco takového jsme tu ještě neměli!"
Věta druhá: "To bylo naprosto skvělé, byl jste naprosto jedinečný!"
Věta třetí: "Naprosto úžasné, nevídané a naprosto skvělé!"
Věta čtvrtá: "A teď zatleskáme, protože to bylo naprosto supr!"
Přednášející a promítající expedičník se rdí, toliko chvály, že ano.
Kromě Karla Vlka byl druhou hvězdou večera jistý Jiří Kolobába. Pan Kolobába vždy přijde a praví, že byl ve xy (doplnit číslo nad 150) zemích světa. Následně započne minimálně hodinový nepřetržitý monolog ubíjejícím monotónním hlasem, kde sděluje, že cestování je jen pro pravé dobrodruhy a on je opravdu pravý dobrodruh, jelikož byl v xy (doplnit číslo nad 150) zemích světa. Následuje sáhodlouhé poučení, že cestování je skvělé a určitě bysme všichni cestovat měli, jelikož je to zdravé a dobré na pleť. Poté pan Kolobába začne sdělovat divy, jakože je v Indonésii hustý provoz (kdo by to byl řekl?), že je v Antarktidě zima (opravdu? ó!), že v Panamě jezdí lodě (skutečně!) a že stromy jsou zelené.
Poté pan Vlk s panem Kolobábou zahráli povedenou scénku, kdy už jsem nevydržel a vysmátý jsem prchnul ze sálu.

Pan Vlk: "Úžasné, naprosto úžasné!"
Pan Kolobába kráčí na pódium.
Pan Vlk: "Přichází pan Kolobába, největší cestovatel všech dob!"
Trapné ticho, jelikož i publikum si uvědomilo, že jest to hláška značně komická.
Pan Vlk se honem opravuje: "No... tedy alespoň od dob Zikmunda a Hanzelky."
Pan Kolobába: "Dobrý den."
Pan Vlk: "Jste naprosto úžasný. Nedávno jsi byl ve střední Americe, taky v Hondurasu... co bys nám řekl třeba o Hondurasu, co tě tam zaujalo?"
Pan Kolobába mlčí.
Napjaté ticho.
Pan Kolobába: "Honduras? E. Ehm. No. No víte, na Honduras já si moc nepamatuju."

Nu, pan Kolobába. Všude byl a všechno zná.


Medan, severní Sumatra, Indonésie, hřbitov u takové velké mešity
fotografie jest pořízena Canonem 300, oteplovací filtr Cokin, 
po západu slunce, bez stativu. Konečná úprava snímku byla provedena
vložením nevyvolaného filmu do kapsy bundy a následně jejím vypráním
s pracím práškem a citronovou aviváží (a teď ať se vyjádří ti chytráci,
 kteří mi tvrdili, že film klidně můžu utopit a nic se s ním nestane)



Také chci být dobrodruhem a expedičníkem. Ostatně, nic moc k tomu nepotřebuju. Jako například jiný dobrodruh a expedičník (já vím, ale ta Ghana je výjimka), pan David Kučera. Ó, nezvykle schopný člověk. Zvláště mě pobavila jeho přednáška v televizi o Burkině. Přednáška to byla pěkná. Já bych to asi nedokázal, zvláště pokud bych, jako onen pan expedičník, byl v Burkině cca dva dny a to před deseti lety.

Tak, to jsem se dnes krásně obul do dobrodruhů a cestovatelů.

Ještě seřvu pana Zelího, jelikož už nebyl na čundru asi pět let a pak se budu smát ghanské právničce, že si zlomila ruku, zrovna když má letět do Bolívie. Směji se jí na oplátku. Ona se totiž zase smála tomu, že jsem se vsadil s panem Bártem o pivo a fotku z Iráku. Ghanská právnička mě tam totiž bude fotit.

Nu, cestování máme za sebou. Závěrem bych měl ještě zjebat Český klub cestovatelů, což je jakási sekta, která mi nevadila až do doby, než jsem někde na výletě (tuším v Dakaru) viděl na ulicích výlohu zapráskanou samolepkou této skupiny. Poté bylo stejným způsobem zakydáno i letiště a mám pocit, že jsem to viděl ještě někde.
Tak.

Jo a abych nezapomněl... včera se na té akci slosovaly vstupenky a já vyhrál knížku. Je plná příšerně nudných historek z "expedic". Jmenuje se...e... ani nevím jak a je od pana Kolobáby.

19.4. 2004 pondělí
Včerejší zápis ze Setkání cestovatelů jsem poslal největšímu panu řediteli té akce, panu Karlu Vlkovi. Vzápětí se text objevil všude možně, aktivní čtenáři ho rozeslali známým a známí známým a už to jelo. Následně jsem obdržel zhruba třicet dopisů. V polovině z nich mi pisatelé zcela neinvenčně nadávají, v druhé polovině si ze mě tropí všelijaké žerty a doporučují mi, abych šel na dalším setkání vyprávět, kterak jsem si kde co zlomil, kde ztratil doklady, kde dostal přes hubu a tak podobně. To že posluchače zaručeně pobaví.
Nic nebude.

20.4. 2004 úterý
Prožil jsem nezvykle aktivní den. V práci jsem pracoval. Následně jsem zašel do školy, bych se dověděl, jestli už mě vyhodili. Nevyhodili. Tak jsem zase spokojeně odešel. 

"Chci být chytrý!", zvolal jsem.
"E?", zvolala paní ze přepážkou.
"Chci číst moudra!", vysvětluji.
"Hm, hm.", přikyvuje ženština.

Navštívil jsem knihovnu a hodlám si v ní podat přihlášku. Tak, jak to my chytří knihomolové děláváme. A také jsem tak učinil. 
Nyní tedy vlastním průkaz do knihovny, jízdenku na městskou dopravu, novou kravatu a stal se ze mě zcela neskandální občan. Arestu se vyhnu a ještě budu prezidentem. A vůbec.

21.4. 2004 středa
Spolubydlící prsatá Bára tráví každé ráno v koupelně zhruba hodinu, většinou však více. Z toho si přibližně půl hodiny, většinou však více, fouká na hlavu foukátkem, by měla nadýchaný vlas, jak to vidí v televizních reklamách, které lačně hltá, přičemž požírá cosi, čemu říká polévka. Nedávno jsem se zeptal, zdali ji foukání na hlavu nějak sexuálně stimuluje, ona mi však pravila, že nikoli, že ji sexuálně stimiluje pouze masturbace a tu neprovádí půl hodiny jako foukání účesu, nýbrž pouhých pět minut. Dnes si foukala kebuli 34 minut, čímž zanedbala šest celých a 80% ze sedmé masturbace. 


22.4. 2004 čtvrtek
Majitel bytu, pan Arnošt, od včerejška kdesi jezdí na bicyklu. Chvályhodné. Nedávno na bicyklu nejezdil, následkem čehož přišel do bytu asi ve tři hodiny v noci. Po chodbách a pokojích se přemisťoval za pomoci klopýtání a nekoordinovaných nárazů do zdí, nábytku a dveří. Zoufale kňučel, padal na podlahu a přemisťoval se všude možně, zejména však na WC. V oné místnosti nábožně poklekl, vstrčil hlavu do porcelánového příslušenství a věnoval se ryčnému nertikulovanému zpěvu. Následně si obřadně omyl ústa, chvíli se potácel a opět vrážel hlavu do mísy. Tuto činnost provozoval hodnou dobu a svým porcelánovým řevem mě budil. Tak jsem raději vstal a šel do práce.

23.4. 2004 pátek
Po loňské zprávě pojednávající o tom, kterak se lze v Káthmandů posrat, mám tu další dvě zprávy od zahraničního dopisovatele, nepálského guru(a?), pana Howadoora.

Kathmandu, kde na ulici přespává pan Howadoor a čeká na batoh. Fotka samozřejmě ukradena.Howadoor: Zdar
Já: Zdar. Tak kde a jak?
Howadoor: V Kathmandu. Vsechno OK, akorat nam ztratili bagly.
Já: Cože?
Howadoor: Snad se zitra najdou, slibuji.
Já: Aha.
Howadoor: Ale kdyz ne, taky prezijeme.
Já: To je normální, já myslel, že se fakt ztratily.
Howadoor: Ztratili je ale vsem co leteli do KTM z Frankfurtu, takze se spis najdou.
Já: Jo, tak to je v klidu. Spíš to jen přendali jinam.
Howadoor: Ne, ve skutecnosti je asi jenom nestihli prelozit nebo tak neco.
Já: Ovšem pokud to hodili do jinýho letadla, tak tam budeš bez báglu taky třeba tři dny, hehe.
Howadoor: To mi nevadi. I kdyz dva dny by byly lepsi, v pondeli mame vypadnout do hor. Ale den sem nebo den tam, to je jedno. Jednoho borce jsem dneska znicil dotazem na Narodni galerii, ted bych se mohl ptat po praci.
Já: Národní galerie?
Howadoor: Chlapik z cestovky ted beha po Kathmandu a shani listky do Narodni galerie. V zivote o tom neslysel.
Já: A je tam Národní galerie?
Howadoor: Ne, nakonec po zjistovani na webu si myslim, ze tu zadna neni. Ale at se snazi.
Já: Jo a až se vrátíš, jdeš rovnou do cvokhauzu?
Howadoor: Mozna se vracet nebudu. Je tu podezrele dobre. Momentalne zadne velke vedro, tak akorat.
Já: Jo, zůstaň tam, uděláš nejlíp. 
Howadoor: Sel bych asi do klastera. Musim si to promyslet. Ale ted jdu na veceri, bo mam desny hlad.

Po měsíci tu máme opět pana Howadoora a jeho další zprávy:

"Taková chodička"  - Chulu EastHowadoor: Zdar
: Nepostříleli jste se navzájem?
Howadoor: Ne,kupodivu vse je OK
: Mají tam utopence?
Howadoor: Ne,nemaji.
: Hodně turistů?
Howadoor: Jo, tady v Pokhare mraky. Na horach skoro nikdo.
: Pořídíš si zase sračku jako loni?
Howadoor
: Snazim se, ale nic. Kolega se posral na zacatku, ale nic akutniho to nebylo.
: Na začátku to nic není. Je lepší to chytit na cestu. Kolega na tebe nemá.
Howadoor: Na horach bylo dobre, vylezli jsme sekundarni vrchol Chulu East, 6100. Takova chodicka, ale byli jsme tam uplne sami.  Sli jsme pres sedlo kde snad rok nikdo nesel.
: 6100 metrů? Jako nahoru????
Howadoor: Kdepak, do dalky.
: Zabil jsi nějakého maoistu?
Howadoor: Ne,se dvema mluvil.
: A co povídali? Chtěli tvůj skalp?
Howadoor: Ja jsem neutral. A mistni doporucuji maximalni zdvorilost.
: Všude je doporučená zdvořilost. To jen Němci a Amíci se chovají jak kokoci.
Howadoor: Ptali se kam jdeme a co tam budeme delat. Pak sli pryc. Mistni se jich kurevsky bali, byli zticha jak peny kdyz se objevili. Oni maoisti obcas chteji prachy.
: Ani tě neokradli?
Howadoor: Ne, nechteli nic.
: Jo, protože jsi velký, že ano.
Howadoor: Ti nevypadali, ze by se lekli. A maji zbrane.
: Tys měl taky zbraň, ne?
Howadoor: Jo, bambusovou hulku.
: Vy horolezci sebou přece taháte ty malé krumpáče.
Howadoor: Ale balila mne lodzarka, ze jsem velky.
: Kdože tě balil?
Howadoor: Majitelka lodze. Takova asi cyricetileta Nepalka.
: No vidíš... ubytování zadarmo!
Howadoor: Skoro mne dostala, ale ja se pak zkouril hasisem a bylo to.
: Jsi odvážný, prostě se nedáš.
Howadoor: Kdepak, ja jsem strasny posera. To kolega je odvazny. Az sebevrah.
: Proč sebevrah?
Howadoor: Visel magor na cepinu na sesti tisicich nad petisetmetrovou dirou. Posuk.
: Visel tam schválně?
Howadoor: Jo, naschval. Ozvu se za dva tri dny z KTM. Zdar.

24.4.2004 sobota
Dopoledne jsem jedl a odpoledne pracoval, bych měl peněz na čínské polévky. Můj zaměstnavatel, mimo jiné i můj hokejový kapitán (funkci obdržel za zásluhy, ne za to, že za celou sezónu dokázal dát jen jeden gól) seděl na gauči a zíral na televizi. Já pracoval v rohu místnosti, tiše a obětavě, jak se na námezdní sílu sluší a patří. Pan kapitán zíral na televizi a nadšeně mi vyprávěl, že si zakoupil kvůli mistrovství světa v hokeji televizi novou. A opravdu. Nová televize pana kapitána pokrývá půl zdi, je obrovská převelice. Manželka pana kapitána z nové obrovské televize až zas tak moc nadšena není, leč bylo jí řečeno, že velkou televizi je potřeba, aby se na ni vlezlo v záběru celé hřiště. Když pan kapitán přestal s vychvalováním televize, započal oslavně pět různé ódy na jakousi krabičku, která stála mnoho tisíc, je ohromně digitální, černá a díky ní bude mít pan kapitán ten nejlepší zvuk i obraz široko daleko.
Tak řečnil pan kapitán a já pracoval. Na nové velké obrazovce se míhaly barevné reklamy v úžasné obrazové kvalitě a pokojem se linul krystalicky čistý zvuk.
Načež začal přenos hokejového utkání. Obraz se okamžitě zaseknul a zvuk zmizel úplně. 
Následovala série nepublikovatelných nadávek, pan kapitán zuřivě mačkal všechny možné ovladače, nadával na černou digitální krabičku za mnoho tisíc a málem si převrhnul pivo. Do chaosu jsem já vznášel požadavky na instrukce ohledně práce a paní manželka přinesla panu kapitánovi k obědu plný talíř jídla. Pan kapitán si ovšem jídla nevšímal, mě si také nevšímal, pobíhal po pokoji s ovladačema a běsnil. Načež vyběhl z obýváku na chodbu, vyskočil na ledničku a zařval: "Hlásit!".
Načež vyrazil poklop ve stropu a začal se z ledničky soukat na střechu.
Paní manželka se postavila k televizi a já nenápadně počal ujídat přinesený oběd.
"Hlásit!", ozvalo se slabým hlasem ze střechy.
"Pořád stejné!", hlásila paní manželka.
"Tak hlásit sakra!"
"Říkám, že je to pořád stejné, volala paní manželka od televize.
"Sakra, tak řekne mi někdo, jaký je teď obraz?", vřískal už nepříčetně pan kapitán ze střechy, kde zoufale lomcoval anténou.
Dojedl jsem zhruba polovinu oběda a přemýšlel, zdali to nebude nápadné. Usoudil jsem, že ano, pročež jsem oběd sežral celý.
"Nic neslyším! Utvořte řetěz a hlaste!", ječel pan kapitán.

Paní manželka stála u televize, já se postavil na chodbu, pan kapitán visel na anténě.
"Pořád nic!", ječí paní manželka z obýváku do předsíně.
"Pořád nic!", ječím já z předsíně do podkroví.
"Do prdele!", ječí pan kapitán ze střechy.

"Pořád nic!"
"Pořád nic!"
"To snad není pravda!"

"Už je to lepší!"
"Už je to lepší!"
"Honem honem, ještě?"

"Teď se ztratil obraz!"
"Teď se ztratil obraz!"
"To snad není pravda!"

"Naskočil obraz!"
"Naskočil obraz!"
"Johohóóó!"

"Naskočil zvuk!"
"Naskočil zvuk!"
"Hurááá!"

"Gól!"
"Gól!"
"Kdo dal gól? Jaký gól? Kde dól? Komu gól? Sakra! Lezu dolů!"

"Vypadl zvuk!"
"Vypadl zvuk!"
"Doprdele!"

"Vypadl obraz!"
"Vypadl obraz!"
"Uáááááááááá!"

Když po hodné chvíli pan kapitán slezl ze střechy, zničený tím, že propásl první třetinu, slušně jsem se rozloučil a odešel, nežli zjistí, že jsem mu snědl oběd.
Tak já pracuji.

25.4.2004 neděle
Jest neděle, já opět pracuji. Tentokrát nikoli u pana kapitána doma, nýbrž v jeho firmě, která se vyznačuje tím, že je tam na tabuli namalována postavička, mající místo nosu penis.

26.4. 2004 pondělí
Spolubydlící prsatá Bára se stěhuje pryč. Není to proto, že má velká ňadra, nýbrž proto, že na ta ňadra nenechala sáhnout majitele bytu.
A až si tohle majitel bytu přečte, vyhodí i mě.

27.4. 2004 úterý
V práci mě přestěhovali opět jinam. Jest to zatím nadmíru skvělé, neboť má nová kolegyně nemluví. Nová kolegyně odvedle mluví i za ni a to zejména výkřiky jako "kurvapráce" "jásenatovyseru" a "doprdele".

28.4. 2004 středa
Byl jsem se projet na bicyklu. Jel jsem podél řeky Vltavy, která má tu smůlu, že teče skrze město Praha, pročež se jedná o řeku podřadnou. Za městem Praha směrem na město Kralupy jsem čekal s ostatními bicyklisty na přívoz. A dověděl jsem se sice svérázný, leč zřejmě účinný způsob, jak se vyhnout sexu. Bicyklista v zelených elastických kraťasech vyprávěl kolegovi cyklistovi v černých elastických kraťasech, že nejlepší je dohodnout si sex se dvěmi až třemi ženštinami najednou. Najednou časově i prostorově. A nikdy jinak. Jelikož je velká pravděpodobnost, že se jen občas najde den, kdy alespoň jedna z ženštin nebude míti svůj rudý týden a on volno. Tím se eliminuje počet dnů, kdy by byl nucen k sexu. Takto hovořil bicyklista v zelených elastických kraťasech. Načež ještě přidal radu, že je potřeba se hodně vymlouvat na práci, jelikož to je jediný důvod, který ženštiny uznávají. Pokud muž pracuje, ženština tuší, že vydělává na ni a tak dokonce krotí i své věčné sexuální obtěžování.
Takto moudře oba pánové hovořili, načež jsem zjistil, že sebou nemám ani těch pár korun na přívoz. Leč zaplatila za mě obtloustlá obstarožní turistka a já nastoupil. Kdysi dávno mi kolotočář sdělil, že si mám přesednout, jinak mu převážím kolotoč. Teď mi převozník pravil, ať se přemístím doprostřed. Raději jsem se ani neptal, jestli je to kvůli mé váze.

29.4. 2004 čtvrtek
Od doby, co jsem sobě zakoupil čtvrtletní jízdenku na tramvaje a metro mě chytil revizor pouze jednou. Jsem z toho celý nesvůj, tudíž jízdenku raději ztratím.

30.4. 2004 pátek
Za pomoci otvíráku na konzervy, kávové lžičky, klíčů a koncovky USB skládám dohromady jakési součástky mého počítače, které ve stavu jejich rozptýlení opustil informatik řka, že víkend volá.


zpět na hlavní stranu