Krásné jezero Atitlán vzniklo naplněním sopečné kaldery. Nachází se v horském masivu Sierry Madre na západě Guatemaly v departementu Sololá a jest bezpochyby místem, které stojí za návštěvu.

Atitlán je nejhlubší jezero ve střední Americe. Průměrná hloubka je 220 metrů, největší zhruba 340 metrů. 12 kilometrů dlouhé, 5 kilometrů široké. Plocha přes 130 km². Údaje se liší, jelikož opravdu podorobné měření zatím kupodivu neproběhlo.

Na březích jezera je rozeseto nemálo vesnic. Pravda, párkrát za den mezi nimi po příšerných cestách projede autobus, ale většina lidí volí samozřejmě dopravu lodí.

Typické přístaviště a lodě veřejné dopravy na jezeře Atitlán.

Zatímco pro místní je cestování mezi vesnicemi všední a nudnou záležitostí, návštěvník z daleké ciziny může jízdy pojmout jako přepěkný zážitek.

Lago de Atitlán, pohled z vyhlídky kdesi na slnici mezi Panajachelem a Sololou.

Jakmile se uklidní legendární vítr Xocomil, jsou západy slunce na Atitlánu až zoufale barevné, klidné a kýčovité.

Antigua v Guatemale má za sebou pět století historie, bývala dříve hlavním městem země a mimo jiné se městu dostalo přezdívky Město svatého Jakuba.

V roce 1717 zasáhlo oblast tehdejšího hlavního města Antigua Guatemala zemětřesení, které zničilo přes tři tisíce budov. Myšlenky na přesun hlavního města získaly na síle. Definitivně je však o nutnosti tohoto kroku přesvědčilo až další zemětřesení v roce 1773, při němž zůstala v troskách většina města.

Na rozdíl od hlavního města země, Guatemala City, je Antigua bezpečná a klidná. A navštěvovaná jak kvůli architektuře, tak kvůli okolí - pro svá panoramata. Antigua je běžně označována za nejkrásnější město země. Severně od města se nachází vycházková cíl ke kříži Cerro de la Cruz, viz obrázek.

Brána Santa Catalina. Tento až jedovatě žlutý symbol Antiguy bývá motivem spousty fotografií a pohlednic. Oblouk byl postaven roku 1694. Na jedné straně oblouku jest klášter Panny Marie a na druhé klášter Santa Catalina. Řádové sestry mohly skrz oblouk přecházet z jedné budovy do druhé bez toho, aby se jim úchyláci snažili spatřit odhalený kotník. V pozadí sopka Agua.

Barokní kostel La Merced, jedna z ikonických staveb Antigui. Poměrně zdařilá rekonstrukce. Kostel patřil Řádu mercedariánských rytířů, známý také jako Královský, nebeský a vojenský řád Naší Milosrdné Paní a vysvobození zajatců

Fasáda kostela La Merced. Kostel přežil do dnešní doby mimo jiné i proto, že byl již konstruován tak (na základě zkušeností se zemětřasem roku 1751), aby se nezřítil při prvním větším zemětřesení. Před kostelem se večer (ne každý) konají obžerství, kdy ve stáncích místní obyvatelstvo prodává zejména nejrůznější grilované lahůdky.

Španělé se po řadě zemětřesení rozhodli nestavět metropoli znovu a přestěhovali všechny důležité úřady do bezpečnější lokality – na místo dnešního Guatemala City.

Po přemístění úřadů do současné metropole Ciudad de Guatemala odešla i většina obyvatel a z Antiguy se na stalo provinční městečko plné ruin. Návštěvník může směle říci "naštěstí".

Občas Guatemalu pobaví některý z více jak tří desítek vulkánů. Na obrázku je slunce v oblacích sopečného prahu po erupci sopky Pacaya.

Sopka Pacaya měla jeden ze svých akčních dnů v roce 2010. Kvůli erupci přestala na několik dní fungovat letecká doprava a byl vyhlášen stav krajní nouze. V desítky kilometrů vzdáleném hlavním městě Guatemala City tehdy leželo na ulicích asi 8 centimetrů sopečného popela.

Sopka Pacaya je mnohdy zahalena v mracích. Popel z guatemalských vulkánů přináší ovšem jedno pozitivum – velkou úrodnost půdy. Od konce občanské války výkonnost země roste a velmi důležitou roli v tom hraje právě tradiční zemědělství.

Díky dostupnosti je Pacaya zřejmě nejnavštěvovanější guatemalskou sopkou. Když zrovna teče červená láva, tak to každého turistu baví, píchá do lávy klacíkem (který sebou nesí průvodci a nebo nabízejí místní děti) a poté nadšeně jásá, když klacík shoří.

Sopka Santiaguito chrlí sopečný prach. Pěkná podívaná nedaleko města Xela.

Kromě turisty využívaných shuttle busů mezi nejrůznějšími turistickými místy po Guatemale i celé střední Americe si může výletník užít i dopravy domorodců. Ó ano, proslulé chicken busy kam oko dohlédne, řev jejich motorů kam ucho doslechne a tuny téměř hmatatelných plynů z výfuků kam až nos dosáhne.

Chicken busy jsou vyřazené školní autobusy z USA, které si guatemalští kutilové přizpůsobili k příměstské i meziměstské dopravě.

Busy někdy v původní žluté barvě, ale většinou v pestrobarevné kombinaci brázdí guatemalské silnice od slavné Panamericany až po nezpevněné cesty mezi horskými vesnicemi.

Do opravdu zapadlých vesnic nejezdí ani chicken busy. Na korbu pick-upu se našroubuje konstrukce z pár tyčí, kterých se drží cestující.

Trh v Solole jest kromě přehlídky všemožných barev také masochistická soutěž v délce sedění na žhnoucím slunci

Kukuřice má v guatemalské kuchyni nezastupitelné místo. Kukuřice a také fazole. Po několika pobytech v Guatemale jsem se naučil nemít kukuřici a fazole rád. A když se nikdo nedíval, dokonce jsem plodinám i vulgárně nadával.

Mimochodem, téměř polovina kukuřice spotřebované v Guatemale se dováží z USA, a tam se zase plné dvě pětiny úrody kukuřice ze zákona využívají pro výrobu biopaliv.

V roce 1900 měla Guatemala pouze 885 tisíc obyvatel, přičemž dnes je jich 16 krát více. Během 20. století tak šlo o nejrychleji rostoucí národ západní polokoule. Šklebáci jsou všude.

Dětská prodavačka banánů v Chichicastenango. Zemědělství už nepředstavuje nejvýkonnější součást ekonomiky. Tuto úlohu převzal před delší dobou sektor služeb, po němž následuje průmysl. Teprve na třetím místě figuruje zemědělství. Ač zemědělství produkuje pouze osminu HDP, je v něm zaměstnáno více než 50 % práceschopných lidí.

59% Guatemalců je evropského nebo smíšeného evropsko - domorodého původu. Evropský podíl je převážně španělského původu. Dalších 40% obyvatel jsou původní obyvatelé, většinou z etnické skupiny Mayů.

Krásné indiánské kroje, nesrovnatelné s jinými zeměmi střední Ameriky, o zbytku světa nemluvě. Mayské jazyky byly v době nechutné občanské války zakázané, rodiče raději neučili děti jejich mateřštině. Nyní ovšem probíhá renesance mayských jazyků, v provozu jsou bilingvní školy, vyučuje se v mayském jazyce, i učitelé jím umí mluvit. Existují i kurzy mayské filozofie či matematiky.

V indiánských oblastech většinou drží tradice ženy. Muži i tím, že odcházejí za prací do již globalizovaných měst, oblékli nudné šaty už dávno. Na mužský oděv měla vliv i desítky let trvající občanská válka. Muži byli povinně členy civilní obrany, mayské oblečení tak samozřejmě nepřipadalo v úvahu.

V dnešní Guatemale vznikla první čokoládová tyčinka na světě. Vyrobili ji Mayové. Na tržištích ji však neprodávali, jelikož byla vzácná a drahá.

Ačkoli se potomci Mayů neoblékají do džín jako obyčejný americký farmář, první modré džíny vznikly právě v Guatemale.

Guatemalské trhy patří k tomu zajímavějšímu, co lze při výletech po světě spatřit. Mnohobarevné a pestrobarevné oblečení domorodkyň i domorodců činí pro návštěvníka okounění zajímavým.

Domorodkyně ve vsi Chajul.

I v druhém desetiletí 21. století je v Guatemale pouze 40% obyvatel gramotných. Být negramotný samozřejmě neznamená být hloupý, jak zajisté vykřikují intelektuálové Franta s Pepou po osmém pivu v kdejaké zaplivané české putyce.

Tradiční oblečení často doplňují poměrně netradičně vypadající doplňky. Například plyšové bambule.

Bambule! Čím víc bambulí, tím víc krásy. Správná ženština z guatemalských hor má bambulí bambilion.

Celkem se v Guatemale používá 53 různých domorodých jazyků a dialektů, z nichž 22 je mayských. Obrázek je z neturistického tržiště v Chichicastenango.

Pohled na Flores z vyhlídky nad vesnicí San Miguel. Flores, ač vcelku pěkné místo, slouží téměř výhradně jen jako přístupové místo k Tikalu a mayským zříceninám v blízkém i vzdáleném okolí. Včetně proslulého El Miradoru na severu.

Flores nabízí turistické zázemí zejména návštěvníkům Tikalu, který se nachází zhruba 70 kilometrů od města.

Celý ostrov se dá obejít kolem dokola za asi patnáct minut

Převozníci za pět peněz pendlují z ostrova Flores ke břehu k vesnici San Miguel.

Ó Tikal. Turistický, ale i přesto pěkný. Některé z pyramid dosahují výšky přes 60 metrů, pročež vystupují nad horní patro lesa. Tikal byl cosi, co můžeme nazývat městským státem. Samozřejmě se ale v různých pramenech uvádí Tikal jako království.

Stejnojmenný národní park je nejznámější přírodní a kulturní atrakce v celé Guatemale.

Každý rok park navštíví přes 250 000 turistů z celého světa. Masakr. Řešením je vlézt do Tikalu před svítáním a vypadnout před polednem, kdy už bývají na některých místech až desítky lidí.

Odhaduje se, že v době největšího rozkvětu, tedy kolem roku 750, žilo ve městě 10 tisíc až 100 tisíc lidí. Byť nejnovější odhady uvádějí (zejména na základě mapování lokalit pomocí laserové technologie) čísla až násobně vyšší. Pro zajímavost - v Praze žilo v té době zhruba 15 lidí a i z toho ještě Pišta Hufnágl spadal pod nedalekou Horní Děložnou a do Prahy chodil jen za dcerou krysaře Antonína.

Naleziště Tikal se dnes rozkládá na zhruba dvaceti čtverečních kilometrech. Prohlédnout si je možno na tři tisíce staveb.

Spousta informací ohledně Tikalu je stále v rovině odhadů a dohadů. Mayové jsou i dnes relativně záhadou mimo jiné proto, že se zachovaly pouhé 4 mayské kodexy. Stovky mayských knih byly spáleny zejména v 16. století za dohlížení katolického mnicha Diega de Landy.

Dynastie vládců Tikalu se táhla přes 800 let a na trůně se vystřídalo 33 vládců. Jak je v současné době o Mayích známo, nebyli to žádní svatouškové a dle názorů nejednoho badatele byla pro Maye krev maltou, která tmelila jejich životy. Tikal nebyl výjimkou, jak dokládají osudové střety s konkurenty jako například Caracol.

Dalšími podobnými lokalitami v zemi je kupříkladu Yaxhá, Iximche, Aguateca nebo El Mirador.

Ač je Tikal rozlehlý a rozhodně ne zcela zmapovaná, na území Guatemaly jsou i další skvosty. Díky laserové technologii, jež z výšky skenovala danou oblast, se v tropickém lese podařilo v roce 2018 najít rozsáhlou síť pozůstatků mayských měst. Bylo odkryto přes 60 tisíc ruin obytných budov, pyramid, studní či opevnění a to na ploše přesahující 2100 km2. Jde o lokalitu u města El Zotz.

Zvoník v městečku Nebaj. Dle mého názoru jde o muže s ocelovými ušními bubínky. Na první pohled nudný zvoník v barokním kostele. Díky až čítankovému synkretismu lze však pod prvním dojmem najít nemálo odkazů do věků Mayské říše. Zvlášť v izolovaných vesnicích gautemalských hor.

Guatemalskou populární turistickou destinací je město Chichicastenango. Na obrázku čtyři staletí starý kostel svatého Tomáše, patrona celé oblasti.

Kostela svatého Tomáše, středobod dění v Chichicastenangu. Byl postaven v roce 1541, ale na místě, které bylo bylo k náboženským účelům využíváno už v předkolumbovské době. Z rituálního místa zůstalo zachováno jen schodiště tvořené osmnácti stupni. Číslo 18 představuje každý měsíc roku v mayském kalendáři.

Každou neděli a čtvrtek se tu konají velké trhy, největší v celé Střední a Jižní Americe. Místní umělci i řemeslníci zde nabízí ručně vyrobené výrobky od tkanin, přes textil, oděvy, masky, řezby až po keramiku.

Málokteré město má na svém kontu tolik jmen, jako má Chichicastenango. Někdy je uváděno jako Santo Tomás Chichicastenango, španělskými kolonizátory bylo nazváno Tzitzicaztenanco (Kopřivové Město), původní název zněl Chaviar. Domorodci dodnes nazývají město „Siguan Tinamit“, což znamená „místo obklopené útesy“. V současné době se obecně používá zkráceného a zjednodušeného jména Chichi.

Na obrázku ceremonie před kostelem svatého Tomáše. Pán vlevo zrovna telefonuje, pán vpravo ani moc neskrývá lahev s chlastem.

V souladu s náboženským synkretismem používají chrám i současní mayští kněží etnika K’iche (také Quiche) ke svým rituálním účelům. Pálí v něm obětiny svým bohům. Nejčastěji zapalují kadidlo, svíčky i kuřata.

Země je centrem mayské civilizace. Víc než polovina populace Guatemaly jsou přímí potomci Mayů. V současné době je v plném proudu cosi jako národní obrození po maysku.

Každý průvod je ukázkou řízeného chaosu, kdy o sebe zakopávají kneží, hudebníci, nosiči nosítek se sochami svatých a davy čumilů.

Vesnická kutálka pomocí více či méně tradičních nástrojů vyluzuje spoustu zvuků a patří ke každému procesí.

Forma ohňostroje, který však víceméně postrádá ohně, o to více způsobuje dělové rány. Zkrátka místo ohňostroje hlukostroj. Další z nedílných součástí náboženských rituálů a zejména průvodů cofredías.

Průvod cofradías, náboženských bratrstev. Zakládání těchto bratrstev zavedli Španělé. Mayové si však novinku oblíbili a v současnosti jsou bratrstva téměř výhradně v jejich rukách. Každé bratrstvo pečuje o svého světce.

Průvod v ulicích Chichi. Zajímavostí je, že ve městě funguje dvojí správa veřejných věcí. Katolická církev a stát jmenují kněze a městské úředníky. Občané si volí samostatnou radu, starostu a soud, který rozhoduje o případech pouze místních domorodých obyvatel. Občané si volí i vlastní náboženské a civilní důstojníky.

Capilla del Calvario. Chichicastenango (alias Chichi) je známo stále silným vlivem předkřesťanských pověr a zvyků Mayů (nazýváno mayismus) a jejich živým mixem s křesťanstvím. I nyní, v druhém desetiletí 21.století, pálí indiáni tyčinky, svíčky a na podlaze křesťanského kostela se vrší kukuřice či lahve alkoholu jako obětiny.

V Guatemale převažuje křesťanství, samozřejmě hlavně katolická víra, importována španělskými hrdlořezy. Velký podíl ale mají i protestanti, kteří tvoří dokonce asi třetinu populace. Zhruba každý desátý Guatemalec je bez vyznání, v poslední generaci přibylo i vyznavačů "domácího" mayského ritu.

Semuc Champey. Přírodní vápencový kaskádový "most" dlouhý přibližně 300 metrů, pod nímž protéká řeka Cahabón.

Vyhlídka nad Río Cahabón, respektive Semuc Champey. Domorodé ženštiny se kochají nevšední krásou.

Dle dopadajícího (či nedopadajícího) světla mění přírodní bazény na vápencovém podloží barvy od černé přes modrou, zelenou či tyrkysovou až po jedovaté odstíny žlutozelené.

Na vrcholku "mostu", či spíše překlenutí, pod kterým proudí řeka sama, se nachází terasovité bazény s tyrkysovou vodou, v níž je možné koupání.

V jezírkách omývají svá těla obtloustlí cizinci z Evropy (to jako já), stáda amerických středoškoláků i místní občanstvo.

V jezírkách se dá vyvalovat, přelézat či přeskakovat z jednoho do druhého, pod vodou proplouvat do malinkých jeskyní a na několika místech se dá slanit pod povrch k Río Cahabón, která tam hučí a hřmí.

Río Cahabón nedaleko Semuc Champey.

Potomci mayských válečníků. Schody kostela Santo Tomás, Chichicastenango.