|
5.7. 2012 čtvrtek - 12.7. 2012 čtvrtek
„Ha-ki-ho-dóóó! Ka-ra-téééé!” ozývá se z vedlejší místnosti mého irského
bydlení. Vybíhám z pokoje a rozrážím dveře. Můj spolubydlící jest
rudý v obličeji, v ruce třímá kladivo a s nezvyklou zuřivostí tluče kladivem
do polštáře.
„E?”
„Hade mizerný, zločinče odporný, vyvrheli a osobo nedobrá!” kleje
spolubydlící.
„E?” opakuji.
„Svist kladiva jest mocnější Excaliburu!” vykřikuje šílenec.
V noci se nám do bytu vloupal zloděj, ale při své smůle a nevybaven svítilnou
šlápnul do postele a spolubydlícímu přímo na břicho. Šok veliký pro obě
strany. Spolubydlící si proto kolem
hlavy uvázl pruh látky s jakýmsi japonským nápisem a nyní trénuje boj
kladivem.
13.7. 2012 pátek
"Ty tlusté kopyto! Obézní nemotoro! Sádelnatý povaleči!" povzbuzuje mne
pan trenér,
zatímco se motám v mdlobách.
Před půl rokem jsem se na rehabilitacích v táborské nemocnici potkal s pánem,
co měl proklatě tvrdý výraz a opuchlý obličej. Rozhodl jsem, se, že
chci být také proklatý a tvrdý a v rámci rehabilitace rozšířit spektrum mých
fyzických aktivit. Které se, mimochodem, beztak skládá většinou jen ze shánění
jídla a jeho následné konzumace.
"Kotrmelec! Nevíš, co je to kotrmelec? Co se tady válíš jak raněné prase?
Udělej kotrmelec!" dští pan trenér dobře míněné rady.
Nevím, co mě to napadlo,
nechat se
dobrovolně týrat. Naposled jsem dělal kotrmelec na základní škole, obut v
bílé unifikované obuvi socialistického tábora a oděn v bílé tílko a červené
trenýrky.
"Co funíš? To je nějaký záchvat? Snažíš se na mě vyplivnout plíci nebo co? Máš
dýchat! Pravidelně a zhluboka dýchat, ne polykat a zvracet vzduch!"
14.7. 2012 sobota
Podařilo se mi rozbít mobilní telefon. Samozřejmě jsem ho přinesl do téměř
všech ze spousty malých obchůdků, které slibují "opravy na počkání" a "veškerý
servis". Nejenže mi telefon nikdo neopravil, ale navíc mi s ošklivým úšklebkem
sdělili, že se můj starý telefon už spoustu let nevyrábí, že bych si měl
koupit nový a že jsem přišel o celý telefonní seznam, což bylo nejméně třicet
čísel! No dobrá - nejméně dvacet z nich jsem beztak nepoužíval. A číslo k
hasičům, policistům a doktorům si snad nějak obstarám.
Ovšem - vše zlé je k něčemu dobré. Například jsem zjistil, že se již vyrábějí
mobilní telefony s více než třemi řádky textu a displeje hýří barvami!
15.7. 2012 neděle
Jsou knihy pěkné, některé dokonce velice pěkné, také jsou knihy těžké, nudné a
dokonce i knihy divné. Do poslední kategorie spadá útlá knížka, kterou mne
ztrestala knihovnice Alena, známá to bojovnice s větrnými mlýny. Mezi její
nejzábavnější počiny patří snaha o popularizaci pana Vaculíka či o vzdělání
natvrdlého pana Chocha.
 Knihu jsem přečetl jednou a následně mnoho jejích pasáží opakovaně. A stále
mám v hlavě guláš a přemýšlím, zdali jde o písemný výplod schizofrenika, dílko
naprostého magora či třeba spisek rafinovaného jedince, který ze sebe jen dělá
naivního troubu a potichu se baví tím, jak se čtenáři durdí nad jeho podivnými
názory.
Knížka se jmenuje "Moje zkušenost s církví v Africe". Autorem jest pan
Bernhard Häring a odbornou recenzi spáchal - ku podivu - známý kontroverzní
odborník pan Luboš Kropáček.
Kniha povětšinou popisuje, kterak autor jezdí po Africe a pozoruje znásilnění
Afriky křesťanstvím. Tím mám samozřejmě na mysli takzvanou Afrikou černou,
nikoli například Etiopii a ostatní prastaré bašty ukřižovaného pošuka.
Jak jsem již předeslal, kniha jest plna úchylných komparací (světové války
versus radovánky rwandské, burundské či konžské), pozorování hodných žáka
druhé třídy zvláštní školy ("Radoval jsem se z malých opiček, které se vůbec
nebály lidí"), nepěkného odsuzování polygamie a spousty rádobyvysvětlujících
příběhů (více či méně aplikovaných na africkou realitu) z Bible.
Kniha podivná, ba až čudná. Původně jsem ji chtěl oblažit intelektuální
recenzí, jak na Chochovinách zhusta činívám. Nakonec se však jen spokojím
ocejchováním spisovatele slovy afrického celníka, který autora knihy přivítal
na letišti: "Aha, ty jsi jeden z těch roztomilých bláznů: Vítej!"
16.7. 2012 pondělí
Před zhruba pěti lety jsem sobě zakoupil byt. Na vesnici. Jelikož jsem tenkrát
trpěl přebytkem peněz, dal jsem za byt několik milionů českých peněz. Nu. Nyní
se povaluji na podlaze a přemýšlím, zdali bych si například neměl pořídit
pohovku. Možná i kuchyňský stůl. Možná i lednice by se hodila. Nebo bych mohl
zasklít balkónové dveře, kterými mi proniká do bytu podzimní plískanice, zimní
mrazy a celoroční kvílení šklebáků z širého okolí. Musím být silný neustále,
jelikož mě rodičové plísní za to, kterak jsem neschopný, že bych si měl koupit
to a ono, byt opravit, upravit a začít žít jako člověk.
No nic, jdu si zalít čínskou polévku.
17.7. 2012 úterý
"Má duše jest smutná, jelikož ve Vietnamu nemají atomovou elektrárnu," dí
pan hasič Josef.
Sedím u hospodského stolu ve městě Chomutov ve společnosti tamní sebranky.
Probíhají předpřípravy příprav a přípravy plánování na podzimní výlet do
Vietnamu. Pan hasič Josef truchlí již teď, jelikož jest to expedičník známý
především tím, že se v místním jazyce vždy naučí věty "Mohu navštívit vaši
atomovou elektrárnu?" a "Mohu navštívit vaše skladiště chemických zbraní?".
Pan pojišťovák Lišák se zase zajímá o to, jestli přemluví prostitutku k
orálnímu sexu za hamburger jako posledně v Indonésii (v zájmu objektivity
dodám, že k orálnímu sexu nedošlo, jelikož pan Lišák neměl peníze ani na ten
hamburger). Jediným zodpovědným členem výpravy tak zřejmě budu já, jelikož se
vietnamštině věnuji poctivě a pečlivým odposlechem jsem se již vietnamsky
naučil plynule: "To slušet pane, to vam moc slušet!" a s hanoiským přízvukem
zvládnu i :"Adidas čtyži pluhy moc Adidas!".
Pan Lišák kouří opium v Íránu (rok 2008)
18.7. 2012 středa
Kreslené návody na kompletaci nábytku jsou jen pro idioty. To přece uzná každý
zručný člověk, byť i průměrné inteligence.
V noci se s ohlušujícím rachotem zřítila dva metry vysoká knihovna plná čtivě,
kterou jsem sám sestavil. Bez použití návodu. Někdy vůbec není špatné věnovat
se titěrnostem. Někdy není ani vhodné ignorovat poznámky, že je něco nezbytně
nutné. Například přichytit knihovnu ke stěně šrouby.
Ohromující výbuch ve tři hodiny ráno samozřejmě nepotěšil ani sousedy. Což mne
však nikterak nemrzí, neboť válečná sekera je beztak již vykopána celé roky.
19.7. 2012 čtvrtek - 27.7. 2012 pátek
„To snad není možné, vždyť vypadají všechny úplně stejně!” nespokojeně bručí
pan Pavouk, můj šéf na dublinském letišti. Zírá na obrazovku počítače, na
které vyskakují obličeje z internetové seznamky. Pan Pavouk jest proslulý
zálibou v sexuálních zábavách s ženštinami všemožných barev pleti, pročež se
mu také přezdívá Duhový muž nebo Pan Benetton.
„Placatý nos, šikmé oči - jak mám sakra poznat, jestli už jsem s touhle
obcoval či ne?”
Následně z kapsy vytahuje štos fotografií a jednotlivé obrázky porovnává s
obličejem na obrazovce.
„A kdyby jenom ty placaté nosy a šikmé oči - ale navíc všechny jí hromady
rýže!” stěžuje si pan Pavouk.
„Co máte proti rýži? Rýže je dobrá a zdravá. A vůbec, když Vám vadí rýže, tak
zanechte asijských ženštin a skočte na nějakou z Afriky,” radím panu šéfovi.
„Afrika? Černoška? Nezbláznil ses? Živil jsi někdy černošku? Víš co sní banánů?”
Pan Pavouk sní o rýži a banánech
28.7. 2012 sobota
Chci sobě pořídit akvárium. Pohled na němé tváře uklidňuje a když má náhodou
zavřeno pan Vietnamec u nás na návsi, přijdou vhod neonkové špízy či třeba
skaláří karbanátek.
Narážím však na nepřekonatelný problém - jaké akvárium pořídit a jaké rybičky,
aby vydržely mou nepřítomnost každý druhý týden a zhruba měsíční několikrát do
roka? No dobrá, nejde ani tak o mou nepřítomnost, jako spíše o nepřítomnost
krmení.
Zřejmě si do akvária pořídím sardinky. V
konzervě. Ech.
29.7. 2012 neděle
Jest léto. Slunce svítí, vzduch voní, ptáci štěbetají, na zápražích se
vyhřívají cikáni. Úplná idylka. A co dělají čtenáři Chochovin? Zahlcují mne
bambiliony nejapných poznámek, bambiliony emailů a dokonce mi došla i
pohlednice s fotografií hrocha a vzkazem "Aktualizuj!". A to i přesto, že jsem
poslední dávku mouder napsal před pouhým půlrokem.
"Nic o tobě nevím! A pokud o tobě něco vím, je to z Chochovin," píše mi často
má matka.
Otec o mně naštěstí nic vědět nechce. Aspoň doufám.
30.7. 2012 pondělí
Květina Sleva, má němá přítelkyně, vyjevila svou touhu nadále žíti v mém
objetí. Vypustila na svět nový list. Nu, možná se tak stalo již před několika
týdny, ale teprve nyní list prorazil huňatou vrstvu bílého mechu, kterým je
pokryta zemina v květináči. Libě jsem se na Slevu zahleděl.
Pročež jsem po bližším zkoumání zjistil, že se nejedná o mech, nýbrž o plíseň.
Sakrblé.
1.8. 2012 úterý
Vrhnul jsem na internet obrázky z
Islandu. Pořídil jsem je fotoaparátem zakoupeným den před odjezdem na
ostrov a obrázky podle toho i vypadají. Utěšuji se jen tím, že nepodléhám
moderním technologiím a pořád fotím stejně příšerně jako před mnoha lety. Být
retro je módní. Ba možná i moderní.
2.8. 2012 čtvrtek - 9.8. 2012 čtvrtek
Dalších sedm nočních směn na dublinském letišti ve službách zelených
aerolinií. Zatímco někteří kolegové fyzicky kolabují a někteří kolaborují (s
vedením), já se udržuji při životě humorem, jelikož jsem jedinec milující
decentní vtípky gentlemanů.
Například dnes jsem kolegovi a zároveň spolubydlícímu přiložil na hlavu kus
igelitu. A následně mu jej zapekl do vlasů horkovzdušnou pistolí.
Pročež se ostatní kolegové nebožákovi smáli, čímž se projevila jejich nechutná
škodolibost.
Chachachá! Legrace jak má být! Bžunda a řachanda!
10.8. 2012 pátek
Odletěl jsem do Vídně a přejel do Bratislavy. Mám sraz s Tým, čo sa vyzná v
dámských ritiach, svérázným cestovatelem, se kterým jsem nedávno navštívil
Island. Expedičník mne nalákal na prezentaci videí a fotografií, které na
Islandu pořídil.
"Vidíš? Původně jsem si myslel, že je to Němka, ale podle toho pohupování
půlek jde o Norku," vysvětluje expedičník a promítá detail masité dámské
zadnice.
"Nu, pěkné.... co tam máš dál?" táži se se zájmem.
"A tady si všimni těch svalnatých stehen. Nejenže podle tvaru i každý amatér
pozná, že jde i Islanďanku, ale právě podle těch svalů je jasné, že jde o
námořnici."
"Nějaké vodopády bys tam neměl?"
"Kašli na vodopády, krása je v řitích. Třeba tady - tahle paní asi jezdí
na koni. Pevná třísla jsou základem vertikálně pevné zadnice."
"Cože? Vertikálně pevná zadnice?" ptám se znepokojeně.
"No jasně. Neměl jsi ve škole fyziku?"
"E."
starší zápisky v deníku
| 
