Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa


 WhatsAppWhatsApp:  nula 0 42 nula sedm tři 5 osm dva 55 osm dva a rozjetá žába (ohromně tajná šifra)

chochoviny@centrum.cz

Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Že si zlomím páteř a další kosti, to se prostě stává. Ale že mě po čtyřech měsících uzdravování při první projížďce na bicyklu zezadu srazí automobil a zruší mi tak letošní motocyklování úplně, to mě tedy vskutku nepotěšilo.

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Zakoupil jsem sobě gril. Již se těším, jak budu do grilu zavírat ručičky a hlavičky uvřískaným šklebákům. Mimochodem za jeden z největších omylů matky přírody považuji, že vybavila děti funkčními hlasivkami.



 

Kaming sún!
....nebo spíš později...

Kterak jsem se praštil do hlavy.

Kterak jsem v Myanmaru rozsvítil Buddhu a zakoupil sobě kus jeho vlasu.

Svině opice mi už opět ukradli helmu.

Kterak mi zeměškůdce Zeman daroval fotoaparát.

Pěkná nuda na Srí Lance.

Jak jsem si rozbil motocykl.


 

 

    "Au, kokot vyjebaný! Veď ma picháš pod rebrá! Čo ti jebe? Jeb sa odtiaľto! Nechcem žiaden vyjebaný suvenýr, jebem ti na nôž, nechcem henten vyjebaný nôž!"

o tu trapné, hnusné a nic neřešící. Napište o tom, podělte se o vaše zážitk

Nabubřele egoistické zápisky 
 
      
starší zápisky v deníku
                     
4.4. 2017 úterý - 13.4. 2017 čtvrtek
Kde jsou ty časy, kdy mne v Irsku na ulici občas oslovila individua s krátkým sestřihem v teplákových soupravách světových značek, v ošlapaných keckách podobných značek a nabízela mi k okamžité koupi elektroniku či alespoň marihuanu. Vše mi bylo nabízeno šílenou irskou angličtinou a příslušníci otravných irských gangů při mém odmítnutí hrozili, že mi rozpářou břich a nebo aspoň na bicyklu vypustí ventilky. Tedy předtím, než mi byl bicykl několikrát zcizen. Posledních pár let už ke mně většinou přijede ojetý automobil BMW či Mercedes a kradené zboží jest mi nabízeno příšernou angličtinou východoevropskou. Nabídka marihuany je navíc rozšířena o kokain a heroin a i v zapadlém městečku Swords mi byly již dvakrát nabídnuty střelné zbraně.

Časy se v Irsku mění až překvapivě rychle v mnoha oblastech. Kriminalitu nevyjímaje. A irské gangy tak mají problém s migranty z Ruska, Pobaltí i Polska.

14.4. 2017 pátek
Již jsem si zvykl na to, že některé důchodkyně nesedí u televize, nepletou svetry a nehlídají vnoučata. Některé důchodkyně dobrovolně provozují adrenalinové sporty, lámou si kosti nebo slouží armádě. Například má matka. Rozhodně jsem si však nezvykl na to, že (zřejmě v rámci tréninku pro záškodnické operace v týlu nepřítele) armáda akčně přepadává můj český byt. Nu, stalo se, jak jsem se dověděl. To má matka zaslala mi dopis, ve kterém se praví:

Tak jsem si splnila své přání a vyrazila k tobě na venkov. Všechno dopadlo OK, i když jsem se bála, že se ztratím na hlavním v Praze na Hlavním nádraží, ale nebudu to rozvádět, stejně bys to nepochopil. Dokonce jsem vystoupila ve správné vesnici a ne například v Čierne nad Tisou. Akorát si už moc neotevřu dveře ve vlaku, páč mé prsty zkroucené artritidou to už nesvedou. Naštěstí jsem dveře v poslední chvíli vykopla. Protože jsem nevěděla, kde vlastně bydlíš, kroužila jsem několik hodin krajinou. Nicméně jsem to našla, lilo jako z konve, bláto až za ušima, na poli jsem prchala před bagrem. Jasné, že jediný, kdo nemá jmenovku na domě ani na dveřích bytu, je můj syn. Dvě noci jsem spala v obyváku, našlapala minimálně 5O km a škoda, že tam nemám kolo. Nevařila jsem, jen jsem ti vypila všechna piva z lednice.
Můžeš mi ale vysvětlit, co má znamenat zařízení bytu? Všude nějaké harampádí, ale kde máš dětský pokojík? Jsi normální? Byt bez dětského pokojíku? Víš vůbec, kolik je ti let?  Prober se!

Tvá maminka

Když jsem před zhruba deseti lety dával matce klíče od bytu, nedomyslel jsem následky. Nu co, alespoň jsem se zbavil piva, které jsem před osmi lety vyhrál v práci a od té doby plechovky stály v lednici.

15.4. 2017 sobota
Ač poloslepý a s chřadnoucími končetinami, přece jen jsem se dokopal k tomu, abych naházel na web pár obrázků. Obrázky jsou z výletu do Tanzánie podniknutého v loňském roce. Za účasti hyperaktivního pana hasiče Josefa alias Yusufa The Horrible a naopak flegmatického policisty s gigantickým břichem, pana Lemiše alias Henten-ou-ou-bebloun-uf-uf (Ten, co spolkl a nestrávil meloun vcelku). Výprava to byla ohromně dobrodružná, jelikož při ní panu Yusufovi málem ukradli pindíka, pan hasič i pan policista utíkali v pantoflích před rozzuřenými domorodci, já jsem utíkal před rozzuřenými paviány a poté jsme invazí z pevniny obsadili ostrov Zanzibar, kde výše zmínení pánové uváděli v úžas domorodce tím, že se oba převlékli za modré zebry.

Modré zebry
Pan policista Lemiš a pan hasiš Josef na Zanzibaru chystají svou loď
na vyjížďku po Indickém oceánu.

16.4. 2017 neděle
Vytahuji letos poprvé motocykl a vychutnávám si pocit osoby narvané do svěrací kazajky a na jakési kolotočové atrakci vystaven na nemilost krutému severnímu větru. Přes zimu jsem opět překročil trojcifernou hranici na váze a jelikož mám v bundě zimní vložku, sotva ohnu ruce. Ve chvíli, kdy se usadím na motocykl, břicho se počne tlačit na hrudník, hrudník na krk, krk na tři trojité brady a ve finále mi lezou oči z důlků a tisknou se zevnitř na hledí helmy.

17.4. 2017 pondělí
Ač polovina dubna, počasí rozhodně nevybízí k motocyklování s odhalenou hrudí a s obličejem nastaveným hřejivému slunci. Ba naopak. Jakmile vjíždím do vyšší nadmořské výšky, motocykl na ledové vozovce nepěkně klouže a ani vyhřívané rukojeti nestačí topit natolik, aby se barva mých rukou změnila z mrtvolně modré alespoň na fialovou. A aby toho nebylo málo, tak mi zimou tuhne tvář, nekontrolovaně slintám a sliny tuhnou v dlouhé rampouchy, pročež  připomínám tlustého šavlozubého sněhuláka.

18.4. 2017 úterý
Počasí je takové pěkné, svěží, osvěžující. Rozhodně si však dovedu představit hezčí počasí pro jízdu na motocyklu. Jelikož jsem však drsný muž (a hlavně jsem si stále nebyl schopen pořídit automobil), na motocykl jsem vsedl a odjel k panu zubaři. Kdysi mi pravil, že mám v ústech zbytečně moc zubů a že je potřeba je vyrvat. K panu zubaři jsem dojel ve stavu pro obvyklé pacianty poněkud neobvyklém. Při jízdě na motocyklu jsem si totiž užil padajících krup, na namrzlé vozovce jsem několikrát dostal smyk a jelikož jsem měl zmrzlá ústa, udělal jsem na sestřičku v recepci: "É....eee...e!"

Poté již přišly ke slovu nejrůznější blyštivé nástroje, chrchlání krve a několik injekcí anestetik.

To byste nevěřili, vážení čtenářové, jak je jízda s umrtvenou hlavou na motocyklu zábavná. Smýkání mi při zpáteční cestě přišlo ohromně zábavné a chvílemi jsem usínal, pročež jsem přejížděl z jednoho jízdního pruhu do druhého a když jsem se probral, do helmy jsem se tomu přihlouple chechtal.

19.4. 2017 středa
S nateklou čelistí jsem odjel opět k panu zubaři, by mi vytáhl stehy po včerejším zákroku. Pravda, napadlo mne i využít pomoc svých kolegů v Irsku, ale vzpomenul jsem si, kterak mi kdysi z nohy odsekávali sádru hasičskou sekerou a raději jsem se svěřil do rukou odborníka.

Poté jsem již pílil ku městu Praha, kde vždy motocykl v garáži na letišti zaparkuji a odlétám do práce.

20.4. 2017 čtvrtek - 28.4. 2017 pátek
Jakýsi vtipálek vyvěsil v práci na nástěnku pamflet popisující naše pracovní povinnosti. Pod nástěnkou leží zhroucený kolega, který noční směny zrovna moc nezvládá a jedinou radostí jsou pro něj peníze. Ty mu přiřkl soud poté, co si kolega loni zlomil ruku, ovšem šéfem byl přinucen zůstat v práci až do konce směny a až poté mu bylo dovoleno si zajet do lazaretu. Tenkrát jsme se kolegovi všichni smáli, jelikož měl zlomenou ruku na straně u řadicí páky, pročež řadit nemohl a celou cestu jel na první rychlostní stupeň. Kolegyně na něj chtěla udělat dlouhý nos, ale moc jí to nejde, jelikož v práci přišla o prst.

Modern slavery
Pracovní podmínky můj zaměstnavatel graficky zpracoval a vyvěsil
na intranet k všeobecné zábavě zaměstnanců

Na konci pracovního týdne jsem zjistil, že onen pamflet není ani tak pamflet, nýbrž materiál z firemního intranetu, kterým nás zaměstnavatel varuje před náznaky moderního otroctví.

29.4. 2017 sobota
"Co je tohle za svinstvo? Nemůžete si jít hrát jinam? Třeba strkat prstíky do zásuvky, chytat zmije holýma rukama nebo tak něco?" durdím se před domem. Šklebáci mých sousedů rostou, vylezli z kočárků a již zvládají tvořit. Tvoří zejména tak, že barevnými křídami počmárají celý chodník před domem, což já, nerudný starší pán, nesu s nelibostí.

Náhle se však objevili dva sousedé a nesli v rukách velké kladivo, sekeru a šroubovák.

"Dobrý den, sousedé. Vidím, jak šikovné děti máte, umělci z nich budou, slavní a bohatí! Úplní Píkasové, Rembranti, Botyčelové a Gogénové!" pravím bodře.

Někdy je lepší být diplomat, aby kladivo, sekera a šroubovák neseznaly chuť mé krve.

30.4. 2017 neděle
"Ťa ťa!"

"Ťin ťin!"

"Hůlky hůlky!"

"Ping pong!"

Ráno jsem vsedl na motocykl a odjel do města Český Krumlov. Jelikož je teprve duben a počasí rozhodně neláká k procházkám po kraji (s výjimkou Eskymáků, kteří si ve sněhových smrštích libují a mé osobní psycholožky, která trpí syndromem růžového vidění a procházení se v ledu, bahně a půdních sesuvech považuje za romantickou zábavu), doufal jsem, že se budu kochat líbezným městem v poklidu a bez nepříjemných rušivých elementů, jakými jsou turisté. Zvláště turisté ve skupinách. Realita je ovšem taková, že v motorkářské obuvi dupu po nohách tisíců turistů zejména z Asie, lokty si razím cestu hustými davy a uvažuji, kterak si na motocykl namontuji radlici z buldozeru pro plynulý průjezd městem.

Ulicemi promrzlého Krumlova se valí neustávající vlny zejména z Japonska a Korei, do toho skupiny Číňanů, předzvěst to strašlivé tsunami následujících let. Úzké ulice a malá náměstí mi spíše než české město připomínají skanzen. A bude hůř, řekl bych, jelikož Číňané mají víc a víc peněz, by sobě zakoupili nejen letenky, ale i celou cílovou destinaci.

Na náměstí jsou trhy, kde trhovci nabízejí kýče nejkýčovitější a turisté si vše nadšeně fotografují a zakupují. Na rohu hraje flašinetář a domy skoro nemají oprýskané omítky. Brrrr.

1.5. 2017 pondělí
"Jest květen, lásky čas! Lásky k zlatavému moku a nemyslím tím moč!" odpovídám rozjařeně na udivený pohled paní prodavačky a odnáším si 12 lahví bílého vína. Což je zajisté činnost všední. O to více jsem, za pozornosti středně velkého davu, nevšedně improvizoval na parkovišti, kde jsem zjistil, že jsem jel na nákup a zapomněl si na motocykl přicvaknout kufr. Pro motocyklisty mám tak nyní návod, kterak si odvézt 12 lahví. Na každou stranu bundy do každe kapsy po lahvi. Po lahvi se vejde i do dvou náprsních kapes, byť estetický dojem z lahvovitě tvarované hrudi není zrovna nejlepší. Do kapsy kalhot se mi vešla jen jedna lahev, další dvě jsem ovšem narval za pásek. I to mělo za následek nehezký vizuální dojem, jelikož se mi břišní pneumatiky vyvalily přes lahve a lehce na stranu. Další dvě lahve jsem narval hrdlem dolů do děr v plotně na kufr. Desáté víno jsem kabelem od navigace připevnil k řídítkům. Vrcholem artistického čísla bylo, když jsem si rozepnul přezky na botách a do každé boty jsem vedle lýtek nacpal po lahvi. Odjížděl jsem pomalu, velice pomalu a za sebou slyšel potlesk. Potupný potlesk.

2.5. 2017 úterý
Jelikož jsem zhýralec a svou minimální mzdu utrácím za naprosté pitomosti, hlouposti a zbytečnosti, nezakoupil jsem si kdysi svůj český byt za valouny zlata ani svazky bankovek, nýbrž jsem strčil hlavu do smyčky zvané hypotéka. Nyní mi nastal čas, kdy je smyčku potřeba zkontrolovat, utáhnout a opatřit novou visačkou "Trouba na dalších X roků". Tato činnost se nazývá refinancování hypotéky. Střet se světem českých bank dopadl dle očekávání. Navzdory bambilionům reklam plných ochotných usměvavých pánů a slečen, poletujících motýlů a jásavých barev jest realita poněkud tristnější. Úrokové sazby mají předaleko k těm veřejně inzerovaným, všemožné poplatky jest nutno platit s tím, že jsou to poplatky správné, kdežto ostatní banky mají poplatky nesprávné, ošklivé a nedobré. A aby toho nebylo málo, zejména ony relativně "nové, netradiční a moderní" banky při zmínce o zaměstnání v zahraničí krčí rameny, s nepředstíraným údivem otevírají ústa či mi přímo oznamují, že mám jít někam jinam.

Za všechno zlé může samozřejmě globální oteplování. Kdyby byla pořádná zima, postavil bych si útulné iglú a na bankovní ústavy bych házel sněhové koule a zmrzlé ryby.

3.5. 2017 středa - 9.6. 2017 pátek
Něco přes třicet nočních. Jediný den volna jsem si zpestřil tím, že jsem odletěl do města Řím. Město Řím jest hlavní město státu Itálie. Itálie je stát plný Italů a turistů. Italové nic konstruktivního nedělají, sedí ve slunečních brýlích (které nosí bez ohledu na počasí, denní či noční dobu) a popíjejí kafe. U toho mávají rukama na všechny strany a vřískají s energií nadržených opiček, což je italský způsob konverzace. Turisté jezdí po Římě sem a tam, potí se v příšerném italském horku a obdivují hromady rozpadajících se domů. Obdivování ruin se říká poznávání historie. Vedlejším produktem poznávání historie je, že turisté trousí nemalé peníze na všechny strany, aby Italové nemuseli nic dělat a mohli popíjet kafe.

Zatímco v Římě jest turistů bambilion a domorodců jen o něco méně, vsedl jsem na příměstský vlak a odjel poznávat historii do městečka Ostia Antica. Jde o druhé nejzachovalejší město z dob starého Říma (prý) a pokud by někdo hodlal si ruiny projít celé, ulici po ulici a dům po domu, tak mu na to jeden den rozhodně stačit nebude. Lázně i divadlo, nekropole i hostinec, chrámy, brány a na konci ulice Decumanus Maximus byla zdechlá žába s nafouklým břichem!

Ostia Antica
Ostia Antica, město z dob, kdy byl ještě svět v pořádku, jelikož bylo možno si
pořídit otroka a pohlavkovat vřeštící šklebáky.

Další den jsem se ovšem již musel vrátit do Irska, kde se krize v bydlení dotýká i některých mých kolegů, kteří tak přespávají na podlaze kanceláří.

10.6. 2017 sobota
"Jen nepřestávat, naleznouti v sobě silného ducha, vůlí potlačit únavu, vzdorovat vlastní tuposti a uragánu cizích výfukových plynů!" vykřikuji do helmy, zatímco sedím na svém motocyklu. Motocykl má dokonale tichý motor. Zejména proto, že mi došel benzín. Palubní počítač sice ukazuje dojezd pěkných 78 km, ovšem nádrž je prázdná  Pročež na motocyklu sedím, odrážím se nohama a tempem hlemýždě-důchodce se sunu kupředu. Možná by to byla legrace, kdyby se to celé neodehrávalo na dálnici D1 v podvečerní dopravní špičce. Kolem projíždějí automobily i motocyklisté. Tímto bych chtěl pozdravit skupinu osmi jezdců na motocyklech, kteří si na mne ukazovali ukazováčkem, zdviženým palcem mi zřejmě gratulovali k divadelnímu představení, kterým zpestřuji dálniční provoz a poslední ve skupině, obézní jedinec v kožené vestě s třásněmi, mě pozdravil prostředníčkem. Vztyčeným.

Před sjezdem na České Budejovice jsem toho již měl dost, z motocyklu jsem sesedl a pěšky se vydal hledat nějakou lesní studánku, kde bych se osvěžil a poté se s igelitovým sáčkem vydal škemrat do nejbližší vesnice o benzín.

I zželelo se náhle dobré osobě zoufalce a sám od sebe zastavil mi pan řidič Jan. Pan řidič Jan vezl sličnou slečnu, ovšem pro mne bylo důležitější, že se mi nesmál, nýbrž konal. A konal tak, že sjel z dálnice, obstaral nádobu, zakoupil benzín, udělal si nemalou zajížďku a benzín mi dovezl. To vše během několika málo minut. Bez zbytečných řečí, poučných komentářů a poznámek o tom, že jsem pitomec.

11.6. 2017 neděle
Udělal jsem si pěknou vyjížďku na motocyklu. Kolem Plzně přes Rakovnicko do města Žatec. Nebe modré, lesy zelené, pole žlutá řepkou a červená vlčími máky. Ještě by se hodila nějaká poznámka o běloskvoucích nohách ženštin v krátkých sukních, ovšem zejména Žatec má natolik cikánské obyvatelstvo, že se kolem míhají spíše nohy hnědoskvoucí. Nu, proč ne.

Zastavil jsem se u své hyperaktivní matky, která se pochlubila novými kolečkovými bruslemi a poté mi agilní důchodkyně upřímně pravila, že vypadám naprosto příšerně; samá vráska, kruhy pod očima a obě ruce levé. Nového jsem se tedy nedozvěděl nic.

12.6. 2017 pondělí
Opět na motocyklu. Tábor - Brno - Zlín - Odry - Nový Jičín. Otci jsem nechal v předsíni láhev 15 leté whisky, doutníky z Nikaragui a zapalovač od amerického veterána z Vietnamu. Návštěva to byla značně neveselá a to ne proto, že můj otec zrovna v Chorvatsku doplňuje do krevního oběhu nemálo promilí lihu. Páté patro je páté patro.

13.6. 2017 úterý
Po delší době jsem otevřel poštovní schránku. Kromě výzev k zaplacení všeho možného, upomínek k zaplacení nezaplaceného a nejrůznějších forem výhrůžek za nezaplacené upomínky na mne vypadl i vesnický dotazník. Jakýže prý mám návrh na zlepšení života ve vsi. Zatímco jsem si nesl papíry do bytu, na několika metrech jsem na domovní chodbě dokázal šlápnout na dětský bicykl, zakopnout o plastový model nákladního automobilu, zvrtnout si kotník na míči s obrázkem potměšile se smějícího tučňáka a nakonec na mě zahulákal jakýsi drzý šklebák: "Strejdo, ahoj!"

"Pouštět místní děti po řece Lužnici a zajistit nerušenou plavbu až k divokému jezu Soukeník," napsal jsem roztřesenou rukou do dotazníku a přimaloval lebku se zkříženými hnáty.

Začínám ztrácet krásnou naději, obklopen davy vřeštících šklebáků, že lidstvo v dohledné době vyhyne.

14.6. 2017 středa - 23.6. 2017 pátek
Poměrně klidný pracovní týden na dublinském letišti. Kupodivu žádný z kolegů nedostal rakovinu, neoběsil se, ani nebyl zastřelen kolegou jiným a stavy šílenství se projevují jen obvyklým propukáním v pláč a nekontrolovaným slintáním. Jen kolegyně P.  si užila infarkt, což má beztak ze zdravého jídla, které počala poslední dobou konzumovat. Jelikož jí ovšem po infarktu ochrnula jedna ruka, bude mít nyní problémy připravovat si podivné saláty ze zahradního plevele, misky zrní, naklíčené žaludy a podobné zdravé laskominy.

24.6. 2017 sobota
Hrůzy udeřily na země české. Zatímco před již nekontrolovanými dementními projevy prezidenta se dá uprchnout poměrně snadno, před tropickými teplotami nikoli. Motám se jak omámený kapr v sudu whisky, z trojité brady mi kape pot a škvařící se špek stéká na břišní pneumatiky a odkapává dolů, pročež za sebou zanechávám mastnou stopu. Na motocyklu se snažím navštěvovat všechny rybníky, jezy a zatopené lomy v okolí. Ovšem výsledkem je jen nalezení teplého bahna ve známých jihočeských rybnících, pomalu tekoucího teplého bahna v podobě řek Lužnice, Nežárky či Vltavy a čisté a relativně chladné vody na koupališti v Plané nad Lužnicí. Tuto oázu ovšem vzal útokem kmen  Čechů a to už je snad lepší dát přednost bahnu v Lužnici. U Černého rybníka u Bratřic mne kromě teplé vody uvítala i cedulka se strohým sdělením.

První část sdělení: "Vemte prosím na vědomí, že se nacházíte v oblasti se zvýšeným výskytem volného pohybu dětí."

Z toho by se jeden posral.

Na což myslí další část instrukcí: "Své tělesné exkrementy neroztrušujte po lese, ale odkládejte na nedalekých veřejných latrínách."

Černý rybník, Bratřice
Popravdě řečeno - rozhodně je příjemnější potkat hromadu výkalů
než šklebáka nebo dokonce více šklebáků najednou

25.6. 2017 neděle
Stačí pootočení zápěstí na rukojeti plynu a nemálo občanů projevuje značnou nelibost. Zejména tehdy, když startuji motocykl ve tři hodiny ráno. Motocyklování mne stále baví. Bez problémů ujedu šklebákům, dojedu si pro čínské polévky a u krajnice mohu přejíždět dezorientované hlodavce, kočky a jiné čerstvé potraviny. Pílím z Tábora na Moravu. Stavil jsem se u známých v Biskupicích u Jevíčka, u otce v městečku Odry a skrze Banskou Bystricu pokračoval do Bratislavy. Bloudil jsem ve městě na Dunaji, bloudil. Bloudil jsem proto, že jsem nikde neviděl trčet mezi domy palmu, což jsem v Bratislavě používal jako orientační bod. Palmy totiž pěstuje na své zahradě pan Vajco, šílený jedinec hýřící nápady renesančního rozpětí, byť vesměs provedením nezručného neandrtálce. Palma ovšem uhynula a tak jsem se musel kolemjdoucích ptát: "A kdeže to bydlí ten místní šílenec?"

Nakonec jsem ovšem sídlo pana Vajca našel. Dověděl jsem se poté nemálo nových historek ze života divokého národa na východ od řeky Moravy. Například to, že panu Vajcovi tropické palmy pravidelně zdechají. Nelíbí se jim zejména bratislavské zimy, občasné mrazy a jedincové, kteří si na palmy při bujarých večírcích chodí ulevovat.

Také jsem se dověděl, že známý proutník a dobyvatel vagín a jiných zákoutí dámských těl, anonymně zvaný například pan P. (ahoj Palune!), přešel na jinou formu sebeukájení. Naposledy byl viděn, kterak se se čtyřmi promilemi v krvi válí na vozovce a vášnivě se líbá s mláďaty divokých prasat, která vyběhla z nedalekého lesa.

Jelikož pan Vajco není schopen udržet při životě flóru, rozhodl se místo palmy pořídit si pivovar. A poněvadž u něj nikdy není daleko k činům, učinil tak. Pročež sedíme na zahradě a popíjíme lehce nakyslé pivo Vajcák, zajisté budoucí hvězdu nejedněch pivních soutěží.

26.6. 2017 pondělí
Pan Vajco je také vášnivý cestovatel, pročež si nyní přiblížíme jeho zážitky z výletu do Ekvádoru. Jazykově nevybavený dobrodružník (to jako pan Vajco) se potuloval po hlavním městě, které má, stejně jako téměř všechna větší jihoamerická města, své ne zrovna nejbezpečnější části.

"Ruce vzhůru! Vlastně ne vzhůru! Ruce do kapes a dej mi všechny peníze!" pravil domorodý lupič a aby svým slovům dodal váhy, vytáhl na pana Vajca dlouhý nůž. Domorodý lupič hovořil španělsky, což se ukázalo být jeho velkou nevýhodou.

"Čo ti jebe, kokot? Čo to trepeš, po slovensky nevieš?" odvětil rozhořčeně pan Vajco a nechápavě krčil rameny. Pan Vajco samozřejmě hovořil slovensky, jelikož jinou řečí nevládne, i když si myslí, že slova "jebať", "kokot" a "do piči" jsou slova nejen slovenská, ale i anglická, německá či španělská.

"Peníze nebo život!" durdí se lupič (španělsky) a nožem píchá pana Vajca do žeber.

"Kokot, dávaj pozor, veď ma pichneš! A čo to chceš? Nič ti nerozumiem. Ale nechcem suvenýry, mám svoj vlastný nôž!" odstrkuje pan Vajco lupiče a dává (slovensky) najevo svou nelibost.

"Peníze! Jinak tě vykuchám jak letní brigádník norského lososa!" volá (opět španělsky) již značně roztrpčený lupič.

"Au, kokot vyjebaný! Veď ma picháš pod rebrá! Čo ti jebe? Jeb sa odtiaľto! Nechcem žiaden vyjebaný suvenýr, jebem ti na nôž, nechcem henten vyjebaný nôž!" kleje slovensky pan Vajco, odstrkuje pana lupiče a dokonce se mu hotoví dát pár pohlavků. Načež se otáčí, nadává na všechny strany a odchází z místa přepadení. Naprosto konsternovaný pan lupič neveřícně zírá, stojí s nožem uprostřed ulice, počíná vzlykat a propadá v tichý pláč.

"Jebať henté suvenýry," mumlá si pod řídký vous pan Vajco, rozhazuje rukama a odchází vstříci dalším zážitkům.

Larvy v ekvádorské džungli.
Pan Vajco samozřejmě není jen alkoholik, abych mu nekřivdil. Co se jídla týče, má
daleko vytříbenější vkus. Důkazem jest proteinová večeře z indiánské vesnice
v ekvádorské džungli.
(foto: pan Vajco, dobrodružník)

27.6. 2017 úterý
Refinancování hypotéky mne přivádí v úžas, záchvaty zuřivosti, záchvaty apatie a mám chuť svůj vesnický téměřholobyt zapálit, srovnat se zemí a na hořících troskách grilovat bankovní úředníky. Refinancování spočívá zejména v tom, že na motocyklu najíždím stovky kilometrů mezi pobočkami nejrůznějších bank, katastrálním úřadem, pojišťovnami a lékárnami, kde si zakupuji prášky proti bolesti hlavy.

Situace se nakonec vyvinula tak, že přecházím k polské bance. Navzdory faktu, že mi k Vánocům nebude posílat balíček čínských polévek.

28.6. 2017 středa - 7.7. 2017 pátek
Další série nočních směn. Hniloba uvnitř naší firmy občas vytryskne v podobě tragikomických situací. A tak jsem jednou odpoledne přišel do práce, kde mi vysmátí kolegové oznámili, že jsem služebně i věkově nejstarší a proto budu mít týden na starosti cargo terminál dublinského letiště. Já. Imigrant, ekonomický uprchlík, mistr světa v neschopnosti naučit se byť i jen základní angličtinu. A to nezmiňuji fakt, že jako motivátor pro ostatní zřejmě také nejsem špička v oboru, jelikož po mých poznámkách se všichni chechtají a plácají do stehen. Tedy kromě kolegy Ding Donga, který vždy ohrne spodní ret a propukne v pláč, jelikož bere vážně mé výhrůžky, že všem utrhnu hlavu. Ehm. Typická noční směna pod mým vedením:

  • 17:59  Usedám k počítači, abych zjistil, na kolika frontách pod mou dirigentskou hůlkou vypukne chaos

  • 18:01   Kolega D. přichází nahlásit, že tahačem v plné rychlosti najel do sloupu podpírajícího střechu hangáru

  • 18:57   Dokončuji hlášení o destrukci budovy a informuji všechny okolo, že dále se zde vyskytují dobrovolně a na vlastní nebezpečí

  • 18:59   Kolega D. kolem mě projíždí plnou rychlostí, brzdí smykem a přitom civí do mobilního telefonu, na který mu jeho chlupatá přítelkyně každých pár minut posílá fotografie z gynekologické prohlídky.

  • 19:01   Vyhrožuji, že jestli někoho uvidím jezdit a nedívat se na cestu, utrhnu mu hlavu.

  • 19:02   Všichni se mé hrozbě smějí, jen kolega Ding Ding pláče.

  • 20:42   Nacházím polovinu zaměstnanců, jako se místo práce soustředí kolem telefonu kolegy D.

  • 20:43   Vyhrožuji, že utrhnu hlavu každému, kdo se bude dívat na chlupatou přítelkyni kolegy D.

  • 20:44   Všichni se mi smějí, pouze Ding Dong pláče.

  • 21:18   Přijíždí kamion se zásilkou krabích klepet pro ranní let do New Yorku. Řidič neumí anglicky, německy, polsky, rusky ani svahilsky. Dožadují se potvrzení od veterinární správy a pantomimicky předvádím krabí klepeto.

  • 23:15   Kolegové zkouší kladivem bouchat do sloupu hangáru poškozeného večerní havárií .

  • 23: 37  Utržením hlavy vyhrožuji každému, kdo se chopí kladiva. Ding Dong pláče.

  • 00:27   Zákazník s krabími klepety pantomimicky naznačuje, že získal potvrzení od veterinářů (napodobuje máváním rukou velké nůžky - klepeta, poté vztyčuje palec a nadšeně volá: "Oukej!")

  • 01:42   První ranní dodávka pošty. Pro některé jedince za rentgenem začínají hodiny nesmírně nudného zírání na obrazovku, kde defilují desítky tisíc naprostých zhovadilostí, které lidé posílají do celého světa.

  • 02:32 Kolega R. už zase spustil poplach, jelikož si na obrazovce rentgenu pravidelně plete baterie a motorky ve vibrátoru s nástražným výbušným systémem.

  • 03:45  Dostavují se kolegové z první ranní směny.

  • 04:57  Přichází kolega B. Kouří se mu z hlavy, z ramen a ze zátylku. Koktá a hlásí, že strkal prsty do nabíjecího zařízení na elektrické traktory, aby zjistil, zda-li je zařízení funkční.

  • 05:15  Pečlivě vyplňuji všechny papíry na let do Abu Dhabi, jelikož piloti Etihadu jsou puntičkáři a poctivě kontrolují vše, zejména co se týká převozu výbušnin a chemikálií. Dnešní náklad je plný chemikálií chráněných suchým ledem.

  • 05:37   Vybírám si nejlepšího řidiče a vysílám 40 tun nákladu k letadlu.

  • 05:52   Telefonát od letištní policie. Můj nejlepší řidič není zas až tak dobrý a podařilo se mu nákladem trefit vozidlo určené k vytlačování letadel.

  • 05:53   Telefonát od letištních hasičů. Můj nejlepší řidič, který není zas až tak dobrý řidič, během kolize roztrhnul kovovou stěnu kontejneru se suchým ledem. Vzduch je samozřejmě plný kouřových efektů, jelikož když se větší množství suchého ledu dostane na vzduch, je o zábavu postaráno.

  • 06:23   Telefonát od letištních záchranářů. Můj nejlepší řidič, který není zas až tak dobrý řidič, odjíždí se spáleninami do nemocnice poté, co se snažil holýma rukama házet suchý led zpět do kontejneru.

  • 10:00   Končím směnu poté, co jsem dvě hodiny vyplňoval všemožná hlášení o úrazech a mimořádných událostech. Kromě toho po mně šéf denní směny chce hlášení, proč jsem nedával pozor na své kolegy, kteří mi byli svěřeni.

  • 10:02 Ding Dong sám od sebe propuká v pláč, jelikož již tuší, že mám chuť utrhnout hlavu úplně všem.

Rentgenový snímek
Jednoduchý nástražný výbušný systém jest možno maskovat něčím, na
co se soustředí nezkušený či omezený operátor. Například zde
jsou k maskování použity končetiny a hlava jakési panenky.
Ač je to k neuvěření, stále se najdou jedincové, kteří se primitivnostmi jako
na obrázku výše (rozbuška, drát, trhavina a hřebíky, zdrojem jsou baterie) stále snaží
kamsi posílat v plané naději, že to někomu vypíchne oko.

 

8.7. 2017 sobota
Využití dálniční sítě v České republice jest momentálně tím nejpomalejším způsobem dopravy. Kromě milovníků postávání v kolonách ji duševně zdravý člověk snad ani dobrovolně využívat nemůže.
Za posledních několik dnů jsem po Česku na motocyklu jezdil mezi městy Tábor, Brno, Nový Jičín, Bratislava či Zlín. Jezdil jsem po dálnicích a poté mimo dálnice. Bez jediné výjimky byla cesta mimo dálnice výrazně rychlejší, nemluvě o faktu, že u dálnic je dražší benzín, že mi nedaleko Ostrovačic hodil z jedoucího kamionu jakýsi intelektuál francouzský klíč na motocykl (vryp na motoru tak nyní trýzní estetický koutek mé duše) a že po dálnicích se nemotají ženštiny v minisukních.

Abych byl konkrétní. Průměrná rychlost po dálnicích včetně zastávek na tankování, na kafe a na odvětrání zapařených trenýrek činila 62 km/hod. Mimo dálnice 78 km/hod.

Vrcholný kousek ovšem předvedl nerudný pán na pumpě v Plané nad Lužnicí.

"A ty svině na motorce nemusí mít dálniční známky!" pravil a významně se na mne podíval.

Doufám, že mu praskne cévka a rozsypou se čínské polévky.

9.7. 2017 neděle
Občas si zajdu do posilovny. To je taková místnost, kde se promenádují ženštiny v elastickém oblečení a kde si pánové s velkými těly a malou hlavou navzájem zálibně hledí na hýždě (na ženštiny a jejich hýždě povětšinou nehledí) a pronášejí moudra jako: "No ty máš ale napruhovaný zadek!"
Já nic nepronáším, nýbrž se snažím pomocí instrukcí z příručky "Cviky pro starší a mrzáky" udržet své obtloustlé tělo ve stavu, kdy jsem schopen si alespoň sám zavázat tkaničky a uvařit čínskou polévku.

Prásk! Příručka "Cviky pro starší a mrzáky" neříká nic o prasknutém lanku při stahování kladky a následném prudkém úderu tyčí přesně do čela. Pročež je čas na improvizaci.

Nejdříve jsem se pateticky zhroutil na zem a počal hekat. Následně mi na čele vyrazila monstrózní boule, pročež vypadám, jak kdyby mi někdo pod kůži zašil bramboru. Poté si podle rady jednoho ze svalnatých pánů bouli naříznu žiletkou, čímž sice dochází k jejímu splasknutí, ovšem za cenu spousty krve, která mi teče po obličeji, propadlém hrudníku i vystouplém břichu. Situace je dokonce tak interesatní, že si svalovci navzájem přestali okukovat zadky, hledí na mne a praví: "Fujtajxl!"

Do bytu mne odváží dobrovolník, ovšem až poté, co jsem si omotal hlavu potravinářskou fólií, bych mu krví nezacákal vůz.

10.7. 2017 pondělí
Po včerejší eskapádě mám stále tak nateklou hlavu, že nejsem schopný si nasadit motocyklovou helmu. Pročež si motocykl z Tábora do Plané nad Lužnicí odvážím bez helmy. To byste nevěřili, milí čtenářové, jaká je to legrace, když během desetikilometrové jízdy trefíte obličejem několik much, dvě včely a jednoho čmeláka. K rozbitému čelu mi tak na obličeji přibyly fialové fleky. Stávám se průkopníkem dlouhodobého make-upu pro starší pány.

11.7. 2017 úterý - 3.9. 2017 neděle
Práce. Přes padesát nočních směn v řadě. Nejkratší měla nějakých 12 hodin, nejdelší přes 40 hodin, jelikož jsem se mezi nočními směnami účastnil školení. Za pomoci vydatného přísunu nejrůznějších prášků se to dá vcelku dobře zvládnout, jen občas se z nevyspání objevují halucinace a bolesti hlavy. Také je faktem, že stále častěji se mi samovolně otevřou ústa a počnou vytékat sliny, zatímco já tupě hledím do prázdna. Tedy aspoň tak mi to líčí kolegové.

Kolega Ivan (ne, není top Rus) při nezdařném pokusu o sebevraždu.
Kolega Ivan (ne, není to Rus) při nezdařném pokusu o sebevraždu.
Nejlépe je nechat kolegu chvíli podusit a poté provést záchranu tím, že propisovací
tužkou prorazíme rázným bodnutím igelitový sáček. V ideálním případě
se trefíme tužkou skrze ucho hluboko do útrob hlavy.


starší zápisky v deníku

 


- za minimalizaci enormního množství gramatických zběsilostí může trpělivá příležitostná editorka,
knihovnice paní Alena (pokud má zrovna čas a nervy se již zotavily)