21.5. 2010 pátek
Žádné lampiony, hesla, šátky a provolávání slávy? Co to má být? Celý den jsem se motocykloval kolem řeky Ohře, až jsem dorazil do města Kadaň. Město je proslulé zejména tím, že každé září vybíhají občané do ulic, kejklíři kejklí a kapsáři kapsí. Město si tak připomíná návštěvu Karla IV., což byl český, arelatský a římský král, německý císař, lucemburský hrabě, moravský markrabě a mrzák. Karel IV. proslul zejména tím, že jezdil po celé Evropě a sbíral nejrůznější zdechliny, uhnilé prsty, vypadané zuby a skleněná oka. Tyto artefakty se nazývají pozůstatky svatých a Karel IV. jich nakradl pěknou řádku. Relikviemi kolem sebe mával, klaněl se jim a vymýšlel nejrůznější ceremonie. Tím se stal slavným a později ho Čechové namalovali na peníze.
Mě ovšem nikdo nikam nemaluje, občané nevybíhají a keklíři nekejklí. A přitom jsem určitě tlustější a mám větší motocykl, nežli Karel IV.
Opustil jsem nevděčné město a při jízdě mezi řepkovými poli helmou masakroval desítky včel. Však já světu ukážu!

Město Kadaň

22.5. 2010 sobota
„Jeď! Šlapej! Dři! Poť krev!", volám na oba spolujezdce. Je to tak. Severní pípa, cyklisticko-maškarně-chlastací preteky, není závod pro slabé. Slunce praží, teplota stoupá k tropickým výšinám. Jelikož jsou oba moji spolujezdci ducha mdlého, zvolili si na horký den vskutku vhodné ustrojení. Jeden jede přestrojen za Jemenského válečníka. Včetně jemenského nože a turbanu, který způsobuje, že vnitřek hlavy nabývá konzistence vařeného vejce. Druhý spolujezdec se zabalil do igelitu řka, že jest prezervativem. Míříme od hospody k hospodě, od nebohých servírek získáváme razítko do itineráře a půl litru pěnivého moku. Po páté hospodě, pátém pivu a dvaceti kilometrech pan Jemenec prohlásil, že špičkový závodníci doplňují potřebnou energii i při závodě. Načež si objednal smažený sýr a dvojité hranolky. Půl litru přepáleného oleje dostal spolu se žluklou majonézou zdarma. Následující kilometry pan Jemenec kvílí, že není eskamotér a neumí zároveň zvracet i jet na bicyklu. Pan Kondom podobné problémy neřeší. Pan Kondom řeší, kterak se dostat tu z pole, tu z příkopy. Značně omámen alkoholem není schopen se udržet na cestě, pročež za sebou každou chvíli slyším divné zvuky, rány, úpění a poté zcela nespolečenské vyjadřování. Řítíme se severočeskou krajinou, vítr ve vlasech, v turbanu a v igelitu - záleží na jezdci. Závodníci ostatních týmů zůstávají hluboko za námi, v bezedném poli poražených, v bažinách hanby a ponížení.

Pan Jemenec s trojobalem hlavy - český šátek,
cyklistická helma a jemenský šátek
 

„Doprdele! Pomoc! Hasiči! Plastický chirurg!", vříská večer v cílové hospodě pan Lišák, kterému opilý kolega vhodil zapálenou cigaretu na silonovou paruku. Závodní pole je opět pospolu. Svorně ožráni kromě mne. Já, jakožto abstinent, vystupuji s ukrutnými bolestmi v krajině břišní v místním vesnickém cirkuse jako Muž, co spolknul velrybu. Docela by mne zajímalo, který idiot vymyslel pravidlo, že abstinenti jsou při závodě povinni vypít dvojnásobné množství nealkoholických piv.

Pan Lišák v extázi ve vítězném gestu. Byť skončil poslední.
Jako ostatně vždy.

23.5. 2010 neděle
„Prijed na svatbu. Rada te uvidim", obdržel jsem textovou zprávu na můj mobilní telefon. Ač pokročilého věku, pořídil jsem si přístroj schopný přijímat textové zprávy. Odepsal jsem, že na svatby nejezdím, jelikož se tam nepodávají čínské polévky a beztak... s cizími lidmi nikam nechodím a na svatbu už vůbec ne. Načež mi přišla zpráva, že jsem hloupý ignorant a že "ja jsem tvoje sestra". A tak již vím, že se mi vdává sestra. Ještě bych měl zjistit která.

24.5. 2010 pondělí
„Ó Buffalo Bille, jak jsi jen mohl! A já ti věřil, že v sedle je možno žít," skučím před půlnocí. Slézám z motocyklu, chodit nemohu. Sedět nemohu. Nic nemohu. Ruce mám vytahané, vnitřnosti pěkně naklepané, nejrůznější hmyz zaplnil mi uši, nos, mezery mezi zuby a ve vlasech mám vážku. Stehna mám tlučená od mé tukové pneumatiky, tisíc dvě stě kilometrů poskakující v divokém rytmu. Ráno jsem odjel na motocyklu do města Písku. Poté do Českých Budějovic, Brna, Banské Bystrice, Žiliny, Valašského Meziříčí a opět přes Brno zpět do Plané nad Lužnicí.

25.5. 2010 úterý
Vsedl jsem na motocykl, jak to dělávám stále častěji. Zachtělo se mi divočiny, pročež jsem vyrazil na východ. Na východ od civilizace se nachází mnoho zajímavých zemí. Například Uzbekistán, Afghánistán, Pákistán, Kazachstán či Morava. Jelikož mi vystačil benzín jen na pár kilometrů, dojel jsem pouze na Moravu. Morava se vyznačuje koncentrací nesmírně zajímavých občanů, kulturní zatuchlostí a svébytným jazykem, podobným češtině. I když je Morava malá země, přesto je možno v každém koutu najít cosi odlišného. Na jihu obrovskou pěstírnu sínic, označovanou jako Brněnská přehrada. Nedaleko jsou i světoznámá hnízdiště komárů. A také je jih Moravy známý nezdolnými občany, kteří pěstují vinnou révu, plody poté nechají zkazit a po desetiletí sobě i širému okolí namlouvají, že výsledkem je lahodný mok. Z jižní Moravy jsem odjel na Moravu severní. Taktéž pěkný, rázovitý a na úplném severu razovity kraj. Zdejší řeč se někde podobá jódlování, kolem města Ostravy štěkání. Zatímco celá Morava používá některá ustálená slovní spojení, jako je například "hajzli z Prahy" (na jihu vyslovujeme jako ´hajzli z Prahi), na severu je ještě hojně ke slyšení pěkný znělý výraz "Banik pyčo". Kulturně obohacen jsem na cestě zpět do Jižních Čech užil slavnou panelovou obdobu Route 66, vedoucí z Brna do Prahy(i) a zpět, pročež jsem z motocyklu po perném dni sesedl naklepaný jak řízek po péči kuchaře s třesavkou.

Motocykl mezi smetankami

26.5. 2010 středa
Zajímavé. Složité kulinářské procesy zvládám s bravurou. Nikdy nesmíchám olej z čínské polévky Modrý drak s nudlemi z polévky Yum-Yum. Ale s jistotou a pevnou rukou afghánského ostřelovače jsem si do bot místo odstraňovače puchu shnilých nohou nastříkal lehce mastný přípravek na čištění motocyklových plastů.

27.5. 2010 čtvrtek - 3.6. 2010 čtvrtek
Během mých poměrně pravidelných pracovních týdnů v Irsku, které obnášejí sedm nočních směn v řadě, útočím vždy ve čtvrtek na asijské obchůdky v centru Dublinu. Obcházím jednotlivé kšefty a zkoumám nabídku čínských polévek. Jako téměř vždy skončím v obchodě indických bratrů. Konverzace je zábavná pro celý obchod, pročež zákazníci ve frontě nereptají, že musí čekat na obsloužení. Ani indičtí bratři ani já nevládneme anglickým jazykem, v jehož zvláštní verzi smlouvání probíhá

„Dobrá den, pane Chocho. Zase dva krabice polífka?"

„Dobrá den, pane Ind. Záležet na cena. Dobrá cena a já koupit víc polífka."

„Polífka levná, vy bohatý, ja nemůžu dát sleva!"

„Já nebýt bohatý! Já kostelní myš! Já jíst jen polífka!"

„Jen polífka? Já vám nevěřit!", směje se Ind.

„Celá život! Jíst čínská polífka a pít voda!", dušuji se.

„OK. Dva krabice za čtyři bambiliony."

„To moc drahý! Dva krabice za dva bambiliony!"

„Nedat! Dva krabice je tři sta polífka! Dát sleva na tři bambiliony, protože vy být dobrý zákazník!"

„Celá život! Voda a čínská polífka!"

„Ach jo. OK. Tak dva bambiliony", dí smutně Ind a soustrastně se na mě dívá.

Odcházím z obchodu obtěžkán dvěma bednami čínských polévek.

„... celá život čínská polífka. Nevěřit!", brumlá si Ind pod mohutný knír.