Chochoviny

   Dnes je ,  poslední aktualizace:  

 

  Proboha proč?
  Chocho na výletě
  Fotogalerie
  Stará žumpa



chochoviny@centrum.cz

Putovní hovně


Hnedy hovenHnědý
 hoveň

Milý Covide-19.
Ty hovado!

Ruzovy hovenRůžový
 hoveň

Popelářům, kteří z popelnice na Strkoffě vytáhli mnoho knih a nechali je opodál, aby si je vědění lační občané mohli rozebrat.
Pročež jsem ukořistil Mein Kampf z roku 1927 či Smutné tropy z roku 1966, samozřejmě včetně strany 127 s přepěknými kresbami kaďuvejského hošíka.


 

Kaming sún!
....nebo spíš později...

Kterak jsem se stal bezdomovcem.

Jak házet kameny na velbloudy v Afghánistánu.

Kterak pašovat meloun do Tádžikistánu.

Zatknutý v Hongkongu!

Strašlivě posrán divou zvěří v jeskyni na Lomboku!

Pozdě, ale přece - konec Chochovin.



Editorka:
paní knihovnice Alena

Odborný výsměch:
podivný mužík Hruucoon

 Po chodníku se chuligánsky po zadním kole řítí Sněhurka a za ní sedm trpaslíků!


 4.3. 2019 pondělí
Jak se ukázalo, učinit si z města Kerman základnu pro výlety do okolí je výborný nápad. V dojezdové vzdálenosti jest spousta pěkných míst a z města lze podnikat spousty jednodenních výletů. Ideální pro návštěvníka, kterému se nedostává času, aby například týden plival olivové pecky z hradeb Bamu či Rayenu, týden stavěl pískové bábovičky v poušti Lut či alespoň po dobu celého týdne padal z okna zaroastriánských věží ticha.
Mimo výletů do okolí není Kerman až tak zajímavý z pohledu běžného turisty, avšak jinak se jedná o veskrze autentické íránské město, na hony vzdálené turistickými hordami obleženému Yazdu či Esfahanu.
Kerman se svým zhruba milionem obyvatel jest desáté největší íránské město. Ekonomicky žije město ze dvou naprosto rozdílných komodit - důl Sarchashmech je (údajně) druhý největší důl na světě těžící měděnou rudu. Komoditou druhou jsou pistáciové oříšky - provincie Kerman je největším (údajně) producentem těchto laskomin na světě.

Grand Bazaar, Kerman
Grand Bazaar, Kerman
Brzy ráno jest na tržišti klid a prázdno.


Ač není Kerman obvyklým cílem turistů, i přímo ve městě se nachází nemálo zajímavostí a míst hodných navštívení. Tradiční městské lázně jsou částečně zrekonstruovány a jak už to v orientálních lázních bývá, skýtají možnost uniknout velkoměstu a pro Evropana jest zajisté interesantní i atmosféra. Snad bych jen podotkl, že jsem byl v lázních za atrakci, jelikož se mi podařilo třikrát uklouznout už při cestě z převlékárny a navíc jsem byl jediný, kdo se nepyšnil mohutným knírem. Pěkná je v Kermanu, byť poněkud oprýskaná, mešita  Jameh, dle íránských zvyklostí krášlena modrými obklady. V Kermanu je i velká a stará mešita Malek, zbudovaná v 11. století. Kuriozitou je první zaroastriánské antropologické muzeum na světě, byť si myslím, že potenciál zůstal - zatím - poněkud nenaplněn. A samozřejmě je všude po městě rozeseto několik desítek více či méně zajímavých mešit a hrobek.

Pan řemeslník
Pan řemeslník na Velkém trhu ve městě Kerman.
Řemesla jsou v Íránu stále zhusta vykonávána postaru, dokonce i ve velkých městech.
Navíc řemeslníci běžně pracují na tržištích či ve svých krámcích na očích kolemjdoucích,
pročež je možno kochati se pohledem na dovednosti děděné z generace na generaci.

 

Kerman má, nepřekvapivě, i svůj starý velký trh, zhusta zvaný jednoduše Grand bazaar. Labyrint uliček se kříží pod architektonicky líbezně vypadajícími kopulemi, loubí jest vysoké, k bazaru přiléhají dvory a rekontruovaná karavensaraj a za zdmi a branami tržiště pokračuje desítkami stánků rozložených po krajích ulic pro pěší. Turistů naprosté minimum, ovšem ruch vpravdě staroorientální. Jednotlivé části tržiště jsou často pojmenovány po panovnících, za jejichž vlády vznikly. Jednotlivé obchůdky jsou provozovány nejen prodejci, ale i řemeslníky a zatímco některé stánky jsou od pohledu nové, jiné se pyšní tím, že se v nich čile obchodovalo již před 1500 lety.

Grand bazaar, Kerman
Odrostlejší jedincové se nedožadují kapesného jako v Evropě, nýbrž se věnují
sebevzdělávání a práci.

 

V podvečer již pílím na autobusové nádraží, jelikož se mi času nedostává a mám v úmyslu opustit město a zavítat na venkov.

"Esfahak!" volám na autobusovém nádraží v Kermanu. Nádraží leží daleko za městem a zejména jakési nádvoří obklopené kancelářemi dopravních společností je až podivně krásné - bazén, fontánky, upravené stromy a keře.

"Esfahan!" volá na mě asi bambilion prodejců jízdenek.

"Esfahak!" volám opět já.

"Esfahan!" volá už jen půl bambilionu prodejců.

"Esfahak!" volám znovu.

"Esfahan?" ptá se opatrně jeden z těch, kteří ještě vytrvali.

"Ne Esfahan, ale Esfahak!" artikuluji přepečlivě. Nehodlám totiž jet do notoricky známého velkoměsta Esfahanu, nýbrž do vesničky Esfahaku.

Rozhostilo se ticho. Nejenže do Esfahaku nic nejede, ale nikdo ani netuší, kde Esfahak je. Pročež nelením a telefonuji do Teheránu svému známému panu Omidovi, který mi návštěvu Esfahaku doporučil. O pár minut později již mám jasno. Jasno v tom, že nikomu nic jasné není a nejméně jasné je to, jak a kdy se do Esfahaku dostanu. Zakupuji tedy alespoň jízdenku kamsi na sever. Autobus projíždí skrze městečko Deyhook, odkud bych se snad do Esfahaku nějak dostal.

Ehm.

Místo v šest hodin vyjíždí autobus v devět.

V deset jest první hodinová pauza.

Již po půlnoci zastavujeme u policejní kontroly nedaleko Deyhooku. Následuje mávání rukama, poskakování střídavě na levé i pravé noze, mávání nohama a poskakování po rukou. Má perština jest na úrovni eskymáckého nemluvněte. Na stejné úrovni je i čeština či angličtina íránských policistů. Nicméně vystupuji z autobusu. Třeba dostanu čínskou polévku, že ano.
 

Autobusové nádraží v Kermánu
Autobusové nádraží ve městě Kerman.
Cestování po Íránu je vesměs příjemná zkušenost.

5.3. 2019 úterý
Asi ve tři hodiny ráno došla policistům trpělivost. Mně pro změnu došlo, že v tento čas se odsud těžko někam dostanu. Naštěstí se nacházím v Íránu a ne někde v Evropě, lidé jsou tu méně špatní, pročež  mám o nocleh postaráno. Jeden z policistů mě odvezl k sobě domů. Dostal jsem k dispozici prázdnou místnost, koberec, deku a naftová kamna, jelikož je zima.

Po rozednění se pan policista dostavil ze služby, probudil paní manželku a paní manželka mi zhotovila chutnou snídani. Načež jsem si byl nucen prohlédnout si přibližně 56441634351 fotografií z rodinného alba a vypít přibližně 3215665 kalíšků čaje.

Jakmile se vzduch trochu ohřál a perské slunce počalo nejen vypalovat sítnici v mých očích, nýbrž i trochu hřát, odvezl mne pan policista za městečko. Počal jsem stopovat a úspěch se dostavil již s prvním automobilem. To znamená zhruba po hodině čekání. Pan řidič mne odvezl až k hledané vesnici, která leží hned u silnice směrem na město Tabas.

Esfahak
Ač to na první pohled nevypadá, vesnice Esfahak se probouzí k novému životu.
Životu turistickému.

 

"Ó, Esfahaku sličný!" volám uprostřed polí. Tetelím se radostí, kterak jsem unikl městům a ocitl se zde, ve vesnici čarokrásné.

Esfahak má jen pár stovek obyvatel, přičemž se téměř všichni živí zemědělstvím. Kromě pár výjimek, kterýmiž jsou kuchař a číšník ve zdejší restauraci. Jde o jednu z vesnic, kterou se rozhodli v Íránu opravit, vyčistit a učinit z ní místo vhodné k rekreaci, kam se budou sjíždět íránští občané z celé země. Na turisty ze zahranicí totiž Írán pohlíží stále s jistou nedůvěrou, naopak Íránci mají cestování v krvi a díky ne zrovna velkým šancím užít si dovolenou v zahraničí čile a s nadšením poznávají svou krásnou zemi.

Esfahak, abych byl přesný, není jen obyčejnou vesnicí, nýbrž oázou v poušti Tabas. Opravená vesnice byla v podstatě zničena při zemětřesení v roce 1978, ovšem díky materiálu, ze kterého byla postavena, byla obnova, či spíše rekonstrukce, relativně snadná. Esfahak je totiž vesnice hliněná. V současnosti tak na první pohled místo vypadá jako nehostinné ruiny. V turistické sezóně do vesnice přijížději nejen íránští turisté, ale i vesničané z okolí. Vesničané prodávají turistům datle, šafrán, ručně tkané koberce a turisté jsou spokojeni. Dokonce dochází k hromadnému hulákání a bezuzdnému poskakování, což se nazývá pění lidových písní a lidové tance.

Esfahak
Voda je do oázy přiváděna z pramene vzdáleného od Esfahaku několik kilometrů.
Pročež je Esfahak místy až překvapivě zelený.

 

Některé ze starých domů jsou dokonce opraveny tak, že návštěvníkům lačným vesnického života nabízí tradiční ubytování. Tradiční ubytování znamená horko ve dne, zimu v noci, štěnice v posteli a ráno neohleduplné vřískání drůbeže a ještě neohleduplnější hýkání oslů.
Nyní ovšem turistická sezóna není, ve starém Esfahaku jsem naprosto sám. Jen po pár hodinách proběhla vesničkou skupinka zahalených ženštin.
Za vesnicí svítí svěží palmy a za nimi zdobí horizont ostrohřbeté pouštní hory.
Dá se říci, že jsem přijel do Esfahaku v pravý čas. Nejen mimo turistickou sezónu, ale hlavně v době, kdy rekonstrukce již značně pokročila, vesnička jest pěkná, ale ještě se z ní nestala turistická atrakce.

V prázdné restauraci u silnice do sebe liji čaj a pojídám íránské laskominy. Do zhruba 40 kilometrů vzdáleného města Tabas přijíždím autostopem, kdy jsem vystřídal 3 automobily, vždy mi zastavil hned první, na který jsem mávnul. Nabízené peníze každý z řidičů rezolutně odmítl, zato si se mnou každý vyfotil tolik selfíček, že by se i čínský turista podivil.

Po setmění již lezu do prázdného autobusu  - směr Teherán.

Esfahak
Vesnice Esfahak - hliněné domky, palmy a hory

 

6.3. 2019 středa
Po 12 hodinách jízdy vystupuji v Teheránu. Odjíždím do svého oblíbeného hostelu Tehran Heritage, načež trapně sexisticky pochválím veliké oči a ještě větší poprsí recepční M., která se u toho vždy hezky chichotá a naschvál zadržuje v plicích vzduch, pročež  se prsí.

Po zbytek dne bloumám po ulicích, dopřávám si čerstvých šťáv vymačkávaných z ovoce na nárožích a snažím se přežít všecní den ve velkoměstech. Velkoměsta nemám rád, jelikož velkoměsta se vyznačují hlavně tím, že je v nich spousta lidí. A nikdo normální přece lidi nemůže mít rád. To dá zdravý rozum, že.

Oblíbenou zábavou v každém větším íránském městě je nejen pro mě pozorování silničního provozu. Podle znalců je v tomto bezkonkurenční město Kermán. Tam se bojí jezdit i řidiči z Teheránu řka, že nechat se ve zlomku vteřiny přejet sedmi automobily, patnácti motocykly, dvaceti bicykly, buldozerem a slepým vozíčkářem patří v Kermanu k tradičním zábavám.

Grand bazaar, Kerman
Pán na tržišti ve městě Kerman.

Zatímco v Asii jest zajisté ve městech vyšší počet motocyklistů a v poslední době i automobilů, doprava se valí jako řeka v deltě, bez větších excesů, bez tsunami, bez peřejí a zrádných vírů. Írán? Provoz je zásadně neplynulý, až mám občas pocit, že se místní řidiči pokouší na střídačku testovat plyn a brzdy i na rovných a prázdných úsecích. Pokud tříproudá silnice už náhodou nedostačuje pro šest proudů automobilů, krajní vozidla využijí chodníků, pročež je vidět nezřídka chodce, kterak se šplhají na hromosvody a okapy, aby jim vozidla nepřejela pantofle. Ovšem tou pravou třešničkou na dortu jsou v íránských městech motocyklisté. Ti totiž nejenže nerozlišují vozovku od chodníky, ale běžně jezdí po obrubnících a po schodech, bežně jezdí v protisměru a evidetně jim nikdo neřekl sladké tajemství, že se dá jezdit v mezeře mezi automobily (samozřejmě, že v protisměru) i rychlostí pod 90 kilometrů v hodině. Navíc většina motocyklistů neustále převáží jakési bedny, tyče, trubky a koše, slepice i kůzlata, kanystry s vodou, lopaty, krumpáče i kladiva na rozbíjení atomů, stohy toaletního papíru,  případně ženštiny ze své rozvětvené rodiny. Takový kníratý íránský hustokrutý motocyklista sedící na nádrži a za ním tři ženštiny s vlajícími čádory, to jest věru občas akční podívaná.

Zvláštní kategorií bývají náctiletí, kteří se jízdou v plném provozu baví. Náctiletí sice nepřevážejí sem a tam nejrůznější zboží a členy rodiny, zato s oblibou zdobí sebe, své motocykly a pohybují se způsobem nanejvýš chuligánským.
A hle, zleva se ozývá kvičení nízkoobjemových motorů a po chodníku se chuligánsky po zadním kole řítí Sněhurka a za ní sedm trpaslíků!

Starý pán z Varzaneh
Kovář, nožíř, brusič, opravář bicyklů, výrobce nářadí, řezbář, kuřák a abstinent.
Starý pán z městečka Varzaneh, u kterého jsem strávil několik hodin
v družném mlčení, pozorováním zručností mnohých.

 

7.3. 2019 čtvrtek
V jednu ráno odjíždím na letiště neuvěřitelně čoudícím a smrdícím prastarým sovětským Žigulem, ve čtyři odlétám do Istanbulu a odpoledne do Prahy. Autobus z letiště na nádraží, vlak ke mně na vesnici a večer jsem si na balkóně zapálil mix strkoffské marihuany a tabáku z Jordánska. Řekl bych, že za dnešek nikdo na celém světě nezlikvidoval tolik kyslíku, jako já. Má uhlíková stopa opět směle konkuruje Velké příkopové propadlině i Mariánskému příkopu.
Kolegyně M., militantní ekoteroristka, by mi zase řekla, že jsem nedobrý ohavník. A jako obvykle by měla pravdu.

Poušť Lut
Naprostou většinu dne jest poušť Lut šedá. Pár minut před západem
slunce se na chvíli zahalí do barev teplých

 

8.3. 2019 pátek
Sedím ve svém českém bytě a smutně hledím z okna na to, kterak se Strkoff kolem mě rozrůstá. Popíjím íránský čaj se šafránem a cucám íránské cukrové homolky, taktéž se šafránem, byť sladké nesnáším. Asi nějaká nostalgie žaludečních šťáv (tento nesmírně vědecký termín zajisté ocení budoucí generace gastroenterologů). Jídlo je totiž v Íránu nejen dobré, ale zejména nesmírně rozmanité. A vůbec - Írán jest jedna z mála zemí, u které jsem tak úplně neprošvihl vhodnou dobu k návštěvě. Írán ještě stále není zahlcen čínskými turisty a jinou špínou, ba není ani zahlcen špínou evropskou. Alespoň ne nikterak masivně. Důvodem je samozřejmě režím, který v Íránu panuje. Z režimu nejsou zrovna nadšeni sami Íránci, respektive velká část z nich, z íránského režimu nejsou nadšeny ani všemožné lidskoprávní organizace a jiné obskurní spolky šířící po světě evropský či dokonce severoamerický názor na práva jedince. Pro výletníka jako jsem já je však Írán zemí zaslíbenou.

Trh, Kerman
Ač v Íránu samozřejmě existuje přehršel dekadentních zábavních center, nákupních
komplexů a podobných semenišť neřesti, stále je téměř v každém městě trh pod otevřeným
nebem, kde je možno spatřiti scénky dohadování se o ceně, roznášky zboží na hlavách či
trakařích, kde je možno užít si pachu shnilého ovoce a kde návštěvníkovi přes nohu
občas přeběhne roztomilá krysa.
Obrázek jest z jednoho z kermánských tržišť.

Historie se z asbtraktního tajemna mění na zcela hmatatelnou, o tisícileté nádhery návštěvník zakopává na každém kroku. V Íránu je možno kochat se přemnoha pouštěmi i rajskými zahradami, klouzat se po sněhu i po písečných dunách, máchat si otylá chodidla v chladivých kanátech či si je vyhřívati v orientálních lázních, kochat se pohledem na delfíny, lezce či karety u ostrova Kešm nebo cucat čaje na některé z mnoha střešních teras v lesích lapačů větru. Kochání se Íránem je přitom možno provozovati s naprosto dostatečně fungující turistickou infrastrukturou v zádech - letecká, železniční i autobusová doprava je nadmíru dostačující. Hotely a nejrůznější malé penziony jsou rozesety po celé zemi. Jídlo je možné získati nejen v restauracích, ale kdekoli na ulici, případně na pozvání u domorodců. Ostatně, což je jedna z největších výhod současného Íránu, domorodci ještě stále nejsou turisty unaveni a otráveni.  Nečastují je pohoršujícími výrazy, nevrhají po nich nepěkné pohledy, třaskaviny ani mrtvá domácí zvířata. Naopak - výletník jest pro Íránce, zvláště na venkově, objektem zájmu a výletníkovi se dostává veškeré péče, přitom bez násilného vnucování.

Cítím ve svých starých, zlámaných a rozpadajících se kostech, že se kvapem blíží doba, kdy současný íránský režim padne. A bude nahrazen řežimem čínským, americkým, ruským a zejména režimem ne zcela zvládnutého chaosu. Pročež doufám, že se do té doby stihnu do Íránu ještě několikráte podívati.

Nedaleko Kermanu
Nedaleko Kermanu, cestou k Bamu.

 


starší zápisky v deníku