Angkor, s velkým náskokem nejnavštěvovanější místo celé Kambodže, symbol země. Vyhnout se návštěvě Angkor dost dobře nejde. Na obrázku Angkor Wat, nejznámější chrám Angkoru.

Chrám Bayon je známý mezi běžnými návštěvníky gigantickými tvářemi vytesanými do desítek věží, kterých bylo původně údajně 54, ale i dnes zůstalo stát ještě celých 37.

Chrám sám o sobě jest zajisté to, co návštěvník od chrámů v okolí Siem Reap čeká - starý, monumentální, odkaz z dob, kdy obyvatelstvo Evropy v jeskyních žvýkalo kůže divokých prasat.

Chrám Bayon (nesmírně chytrými českými turisty zvaný též Bujón) stál již v době, kdy vrcholem evropské architektury byl list kapradí na klacku, čímž se Veverčák kryl před deštěm.

Šklebáci v Angkor Wat. Celý areál je samozřejmě pro domorodce bonanzou. Bonanzou díky penězům od turistů. Na své si přijde každý, od drožkařů přes prostitutky až po žebrající mládež.

Modlící se domorodci následují mnicha v chrámu Bayon.
Ojedinělá fotografie, jelikož většinou turisté převyšují místní v poměru
bambilion ku jedné.

Po Angkor Watu jest chrám Bayon druhý nejnavštěvovanější chrám celého areálu. Zdálky poměrně jednolitá a nevýrazná masa kamene dostává vskutku interesantní kontury až při bližším pohledu.

Bayon, to jsou především věže. Z původních 54 věží se stále zachovalo 37. A věže Bayonu, to jsou především gigantické tváře Lókéšvary.

Chrám Bayon nechal postavit král Jayavarman VII. a plnil funkci jediného buddhistického státního chrámu v angkorském období.

Je možno dohledati nejrůznější teorie o tom, že tváře Lókešvary na věžích Bayonu jsou ve skutečnosti tvářemi král Jayavarmana VII. a počet věží odpovídá tehdejším 54 provinciím khmérské říše. Ech, jak nebožské.

Slavné reliéfy Angkor Watu jsou pískovcové basreliéfy, zobrazující téměř výhradně scény ze života hinduistického boha Višna.

Basreliéfy Angkor Watu jsou až dva metry vysoké a rozprostírají se po celém obvodu chrámu.

Bitevní scény pokrývají stovky metrů zdí, tisíce postav a postaviček obyčejných bojovníků, válečných slonů, koní, bojujících opic armády Rámy, králů i bohů.

Některé výjevy jsou tesané s pečlivostí hodinářů, některé, zejména ty pozdější, jsou výrazně hrubší. Na devastaci basreliéfů se samozřejmě výraznou měrou podílejí i turisté, kteří neváhají kámen nejen osahávat, ale i odlamovat.

Kromě bojových scén jsou basreliéfy plné Apsar, khmérských ženštin,nymf, princezen nebeských ladných tvarů a poprsí jak z katalogů plastických chirurgů. Apsar je v Angkor Watu kolem dvou tisícovek.

Ta Prohm, zřejmě nejfotografovanější a díky některým béčkovým dobrodružným filmům druhý nejznámější chrám po Angkor Watu.

V chrámu Ta Prohm je až na výjimky záhodno zapomenout na mohutné stromy, jejichž větve a kořeny se bez námahy prodírají zdivem, trhají a odtlačují mohutné kameny a dodávají všemu až mysteriózní nádech. Podobné výjevy patří stále více minulosti.

Chrám prorostlý kořeny a větvemi je samozřejmě vizuálně pěknější, nežli jen holé kamení. Ovšem pokud by nebyly stromy vyřezávány, nezůstalo by z chrámu zanedlouho nic, než jen hromady kamení.

Stromy jsou již značně vykáceny, kořeny a větve vyřezány a vše je nahrazeno kovovými konstrukcemi, lešenářskými trubkami a podobnými lahůdkami.

Ta Prohm je až klišoidním příkladem toho, co dokáže příroda. Jen trosky zbyly z chrámu, který měl původně 566 kamenných a 286 cihlových domů a kde žilo 12640 lidí.

V celém areálu Angkoru je zatím zmapováno přes 1000 různých archeologických míst. Někdy jde o velké a známé chrámové komplexy, někdy o menší chrámy a jindy o ruiny. Na obrázku chrám Chau Say Tevoda.

Chau Say Tevoda je zajímavý tím, že ač hinduistický, je možné v něm a na něm spatřit mnoho scén s buddhistickými výjevy.

Svítání nad Angkor Wat. Nejikoničtější i nejkýčovitější fotografie turismu Kambodži, Asie i celého světa jsou pořízeny právě zde.

Toto není pokus o zápis do knihy rekordů v počtu fotografů na jednom místě.
Toto je naprosto běžná scénka opakující se v Angkoru na různých místech v různý čas každý den.
Zde konkrétně záběr na část davu fotící Angkor Wat s odrazem před rybníky
před chrámem.

Tento dav zde stojí každý den již ve tři hodiny ráno, dlouho
před rozedněním.

Bývalé gymnázium a později věznice kambodžských komunistů, proslulá Tuol Sleng, dnes Muzeum genocidy. Jde o druhou nejnavštěvovanější turistickou atrakci Kambodži.

Tuol Sleng bylo jedno z přibližně dvou stovek míst, ve kterých zdejší komunisté vraždili své sousedy, známé a další krajany. Celkem se během své čtyřleté vlády podařilo komunistům vyvraždit dle odhadů až třetinu populace.

Mnozí turisté, zejména ti čínští, do zdí potřísněných krví vyrývají srdíčka s iniciálami a fotí si selfíčka před kleštěmi na trhání nehtů či kabely a svorkami na elektrošoky.

Vyšetřovací postel v Tuol Sleng. Ne zrovna sofistikované metody věznění, mučení a zabíjení. Klacky omotané ostnatým drátem, motyky, trhání nehtů, lámání kostí a elektrické šoky.

Polévání otevřených ran alkoholem, pálení žhavými nástroji, vykrvácení. V období dešťů je v místnostech cítit krev, která vzlíná a prosakuje podlahou.

"Chtěl jsem být dobrým komunistou. Práce mě nikterak nebavila,“ pravil v jednom z rozhovorů velitel věznice a mučírny Tuol Sleng, sadistický soudruh Kang Kek Ieu zvaný Duch.

Mučírnou v Tuol Sleng prošlo odhadem 15 až 20 tisíc lidí. Přežilo (údaje se liší) maximálně12 osob. Tisíce fotografií jsou k prohlédnutí po celé budově.

Rudí Khmérové pečlivě zaevidovali každého vězně, včetně fotografií při zatčení, po výslechu i po umučení. S fotografem je spojeno i "objevení" věznice - vietnamský válečný fotograf Hồ Văn Tây při osvobození následoval zápach hnijících mrtvol.

Odrostlejší děti byly zde i na nedalekých Vražedných polích popravovány často ranou bambusovou holí do zátylku. Kojence a menší děti komunisti vraždili švinutím o kmen stromů a poté je házeli do masových hrobů.

Tuol Sleng je plný fotografií. Mezi nejznámější patří ke kovové židli upoutaná žena, které je zezadu do hlavy zarýván vrták. V náručí drží vraždená své dítě, které bylo na konci celé zábavy popraveno elektřinou.

Kam jinak uniknout, než na venkov. Zde je ještě stále možno zahlédnout mizející záblesky neglobalizované Kambodži nad řekou Mekong. Obrázek z městečka Kratie.

Zdaleka nejlepším způsobem cestování po kambodžském venkově je motocykl. Levný, všude dostupný, všude opravitelný. Díky motocyklu se návštěvník dostane i do zapadlých míst, kam vedou jen stezky.

Silnice zejména východní Kambodží jsou plné roztodivných vozidel i pasažérů.

Vozidlo poměrně běžné, námi odborníky zvané Bambusák. Řidič jest ona osoba s rouškou na ústech. Protože ze svého místa nic nevidí, na vozidle má pomocníky, kteří mu hlásí počet přejetých chodců.

Venkov je stále venkovem, jaký býval v Evropě k vidění ještě před několika desítkami let. Krása.

Stejně jako i jinde v jihovýchodní Asii, i v Kambodži je možno narazit na kohoutí zápasy. Na obrázku bojoví kohouti.

Hřbitov kdesi u Kratie. Hřbitovy a hrobky jsou běžně součástí vesnic a rozhodně se nejedná o nějaká ponurá místa.

Kolem řeky Mekong je k dostání i pochoutka nejpochoutkovatější.

Velcí říční šneci jsou vařeni ve svých ulitách. Dvanáct šneků za jeden dolar. Místní si většinou kupují jednoho či dva hlemýždě. Já jen na první zastávce utratil deset dolarů, učiněný šnekožrout.

Šneci jsou vařeni v sýrové omáčce, do které jsou přidány jakési bylinky.

Víceméně náhodou jsem nedaleko známé pagody Phnom Sombok zabloudil do malé svatyně na kopci. A zde, v lese na kopci kdesi nad Mekongem, široko daleko bez jediného člověka, objevil jsem Sixtinskou kapli vyzdobenou Hieronymem Boschem.

Svatyně samozřejmě obsahuje jako obvykle pana Buddhu a spoustu barevných obrázků z jeho života. Daleko zajímavější jsou však obrázky utrpení, na kterých se místní umělci vždy vyřádí.

Plameny pekelné, vyvržená střeva, roztrhané řitní otvory, dekapitace a kůže svlékána hříšníkům trnovými stromy zaživa. Podsvětí opravdu není nudné.

Barvy živější než neony ve čtvrtích červených luceren, živější než fantazie pana Disneyho, Salvador Dalí by se dal dobrovolně zapsat do Encykopedie nudy.

Mou nejoblíbenější figurkou jest kníratý pan kulturista, vařící si výživný guláš.

Zatímco vpravo se můžeme kochat trháním jazyka, scénku vlevo jsem nerozluštil. Reklama na zubní pastu to však zřejmě nebude.

Jak si okamžitě uvědomí každý návštěvník Kambodži, buddhismus je nedílnou součástí každodenního života. Buddhismus vyznává v 2. desetiletí 21. století zhruba 98% obyvatelstva.

Buddhismus existuje v Kambodži od 5. století. Původně šlo převážně o mahájánový buddhismus, od 13. století dominuje thérávádový.

Kambodžský buddhismus existuje bok po boku s pre-buddhistickým animismem a Brahmanskými praktikami a do určité míry se s nimi mísí. Většina Kambodžanů věří v bohatý nadpřirozený svět. Svatyně pro různé duchy a bůžky se nacházejí v domech, podél silnic i v lesích.

Na nejrůznější známky toho, jak moc je země buddhistická, je možno nalézt v podstatě všude. Na obrázku obětiny u stezky uprostřed lesa, kilometry daleko od nejbližší vesnice. Příslušníky kmene Čechů jistě zaujme zejména plechovka od piva.

Komunističtí Rudí Khmérové se postavili buddhismu vskutku komunistickým způsobem. Z odhadovaných zhruba 80 tisíc mnichů před nástupem komunistů jich přežilo po čtyřech letech komunistických masakrů 3 tisíce. Na obrázku typická scénka z ulice - mniši dostávají almužnu.

Mekong, v khmérštině nazývaný Velká řeka. Stejně jako v jiných zemích, kterými veletok protéká, je i v Kambodži zdrojem obživy, úrazů, pověstí a vůbec středobodem života. Obrázek jest od města Kratié, kde jsou v Mekondu bájní bílí delfíni, správněji orcely tuponosé.

Ach ano, motocykl. Běžný kambodžský vesničan není zrovna bambilionář a tak se každý motocykl opravuje a opravuje a opravuje.

Na obrázku není artista národního cirkusu, nýbrž obyčejný vesničan. Převoz stavebního materiálu přes potoky a říčky na chatrném motocyklu či skútru patří k běžným denním čínnostem.

Motocykl může sloužit i jako pojízdný obchod.

Pokud nemá Kambodžan peníze na pořízení motocyklu nebo skútru, musí se spokojit s bicyklem. Na obrázku živobytí prodavače košťat.

Kambodža jest vodopádů plná. Stovky vodopádů, povětšinou nikterak vysokých, v období sucha častokráte připomínají pouhé močení prostatika. Ovšem zejména ve východních provinciích je možno nalézt nějaký ten vodopád každých pár kilometrů.

Návštěvy vodopádů probíhají podobně. Od cesty vede stezka, na které stojí budka se závorou. V budce někdo vybere pět peněz a pustí návštěvníka dále. U vodopádů je obvykle nějaké piknikové místo plné odpadků a vodopád samotný.

Zejména provincie Ratanakiri a Mondulkiri jsou pro milovníky vodopádů rájem. Častokráte je možno se v nich koupat, lézt za vodní stěnu, případně skočit z vrcholu, dole si rozbít hlavu, potupně vykrvácet a zdechnout někde v rákosí.

Výhodou velkého množství vodopádů jest, že se návštěvníci rozptýlí a až na výjimky je u padající vody člověk sám. Tedy samozřejmě společně s hady.

Většinou potkávám hady pasivní, případně se ode mě snaží co nejrychleji vzdálit. V Kambodži tomu tak vždy nebylo a i kobra z obrázku na mne dělala nepěkné výrazy, roztahovala krk a nehodlala mi uhnout.

Hadů je v Kambodži bambilion. Potkal jsem je na chodnících, na silnicích, pod židlí v hotelu a samozřejmě na stromech, o které jsem se opíral, abych si vyfotil vodopády. Zde vodopády Bou Sraa.

Na kaučukové plantáže je možno narazit až nečekaně často. Společně s Thajskem a Malajsií má Kambdža na svědomí zhruba 70% světové produkce kaučuku.

Z exportu kaučuku má země příjem v řádech stovek milionů dolarů. Z kaučuku se dá například užmoulat kulička a ta vložit někomu do vlasů. Náramná legrace.

Jezero Yeak Laom, pár kilometrů od města Banlung. Osvěžující koupání, mniši s mobilními telefony. A místní dívky, které se někdy odvážou tak, že v tričku skočí do vody a skrze mokrou látku je tak možno spatřit....vůbec nic, jelikož hrudníky kambodžských dívek jsou ploché jak hladina jezera.

Jezero se pravidelně v nejrlůznějších hlasováních řadí mezi nejkrásnější jezera světa. Vzniklo při sopečné erupci, díky čemuž má téměř dokonale kruhový tvar, je hluboké téměř 50 metrů a obklopeno jest hustou zelení.

Tržnice v Kratie, v pozadí jídelna. Výhoda jídelen na tržištích je čerstvost potravin, pročež například smažení pavouci jsou krásně křupaví.

Tržnice v Kratie. Zřejmě dorazila zásilka levných pyžam.

Nejrůznější zelenina a ovoce hrají na tržištích prim. Ne každý má peníze na maso. Tržnice v Sen Monorom.

Sníst se dá samozřejmě všechno, včetně podivných sušených šelmiček nebo jakýchsi zvířecích pracek. Může být i hůře - kmen Čechů jí například knedlo-zelo-vepřo. Fujtajxl.

Trhovkyně v Banlungu. Čím zapadlejší vesnice, tím zajímavější tržnice.

Poněkud zmatený pan mnich jest nucen se přizpůsobit novým časům. O svou almužnu tak žádá i prodejce nejrůznějších cingrlátek, podprsenek či přívěsků s nápisy "I love sex!"

Maso v Kambodži na tržištích prodávají zřejmě výhradně ženštiny. Pána jsem neviděl ani jednoho.

Prasečí hlavy a babička s mobilním telefonem. Tržnice v Siem Reap.

Tržnice v hlavním městě. Na rozdíl od venkova je téměř vše importováno, často baleno v plastových přepravkách či zabaleno v sáčcích. Nuda.

Kromě poněkud nudných pokrmů z vepřového masa samozřejmě země skýtá i proteinovou nálož v podobě nejrůznějších brouků, broučků, červů a červíků.

Smažení pavouci jsou většinou velikosti dlaně. Pročež například do bagety stačí koupit dva až tři.

Hmyz je k dostání převážně jen na tržištích, v restauracích minimálně.

Úhoři, další z pochoutek kambodžských.

Ryby jsou běžná součást jídelníčku. Včetně ryb sušených, uzených či marinovaných v kdovíčem.

Samozřejmě ani nejrůznější škeble a mušle neušly mlsným jazýčkům domorodců.

Krevety, další z lahůdek, zvláště když jde o krevety grilované přímo před zákazníkem.

Z kůže stažené žabičky posypané nejrůznějším kořením či pečené se známou sladko-kyselou chilli omáčkou.

Nedá se říci, že by jídelny na tradičních tržištích dosahovaly evropských hygienických norem. A tak může nejeden zhýčkaný evropský turista později vyprávět svým vnoučatům: "A tam jsem dostal sračku z pavouka a smažené žáby!"

Obrázek všeříkající. Život v Kambodži není zrovna procházka růžovým sadem. Ale proč se stresovat, že. Ženština u Sen Monorom.