Květen 2003


1.5. 2003 čtvrtek
"Jest květen, jídla čas!", pravil tuberkulózní klasik a jal se škrábat na nějakou zříceninu.
Protože jsem taky velice romantický, nacpal jsem se utopencema a rozličnými čínskými polívkami, uchopil bicykl, ohromně elegantně švihnul nohou vpřed, vzad a přes sedlo bicyklu, usedl jsem v sportovní posez a vyjel. Jel jsem přes Satalice, Vinoř, Přezletice a tak podobně až do Všetat a potom dál na Kokořín. Ohromně rychle jsem jel, jelikož mi do zad dul svěží vítr. Pod Kokořínem jsem viděl kopec a kopce já rád nemám, tak jsem jel zpět. Vítr mi tentokrát dul na můj břich a bylo to zlé, velice zlé. Bicykl nejel a já musel šlapat, ovšem ani poté nejel o mnoho rychleji. Bicykl jeden.
Dojel jsem úplně zničený. Asi bicykl prodám a zakoupím sobě houpací křeslo.

2.5. 2003 pátek
Mám prázdnou ledničku a tak uvažuji, kam pojedu na návštěvu. Napadá mě matka, ale tam dlužím nějaké peníze. A tak pojedu k paní učitelce. Tam peníze nedlužím a paní učitelka mě vždycky nakrmí. Já za odměnu chytnu její kočku Bartoloměje za hlavu a točím jí vzduchem, nebo smýkám po stole. Když je Bartoloměj usmýkaná, tak jí foukám do čumáku, načež přijde paní učitelka a praví, že jsem blb a tak podobně. S Bartolomějem se dá dělat také například to, že se nažene do umyvadla a na hlavu se jí zprudka pustí ledová voda, z čehož je Bartoloměj celá nějaká divná. Chtěl jsem to samé udělat i paní učitelce, ale má velkou hlavu a do umyvadla se pod kohoutek nevejde.

3.5. 2003 sobota
"Otylý nenažranče!", volala paní učitelka, když zjistila, že jsem jí vyjedl lednici, "Pohybu ti třeba!"
Zděsil jsem se, ale když už je lednice prázdná, pohybu je přece třeba, aby si člověk došel pro další jídlo.
Paní učitelka naplánovala asi pětikilometrovou cestu, každý kilometr hospoda a na konci cesty ubytování s hospodou.
Ovšem po patnácti kilometrech chůze mi sdělila, že se spletla a je to ještě o kus dál. Po dalších deseti kilometrech jsem odmítl se dále pohybovat, snědl vše, co bylo v dosahu a šel spát. Po cestě jsem si fotil různou faunu, například žáby. Také jsem si fotil most v Dobronicích a třeba také hrad v Dobronicích a paní učitelku jsem fotil a fotky prodám do nějakého erotického časopisu. Ty fotky žáby samozřejmě.

4.5. 2003 neděle
Dopoledne jsme s paní učitelkou vnikli na hrad za poloviční cenu v přestrojení za studenty, čímž já jsem ušetřil 20 peněz  a paní učitelka neušetřila nic, protože platila i za mě.
Na věži mají netopýry, chtěl jsem jim fouknout do uší, ale paní učitelka rozezleně děla, že mě shodí z hradní věže a to by byl průser, jelikož kastelán u vchodu upozorňoval, že máme padat zásadně mimo okolí věže, protože pod věží mají Pražáci chaty a když jim spadne na střechu nějaký turista, tak hrozně nadávají.
A následovalo dalších patnáct kilometrů ostrou chůzí, paní učitelka mě pořád dloubala klacíkem do špeků a znepokojeně si mumlala: "Padesát, možná i sto kilometrů denně bys měl ujít, podívej se na to vepřové sádlo!"
A zase do mě dloubla.

A večer jsem jel do Prahy, v přecpaném autobusu, kde se na mě lepil teplý spoluobčan a pořád mě chytal za zuby, které mám na špagátu na zápěstí.

A celý víkend jsem završil na hokeji, kde jsme prohráli 1:8.

5.5. 2003 pondělí
Krtčí pečínka, menu pana DivišeDo výplaty je už jen týden, takže jsem úplně bez peněz a zabývám se myšlenkami, jak získat potravu levně, či spíše zadarmo.
Kdyby byly bouřky, tak bych si opatřil rýč a ryl v okolí bleskosvodů. To jsou takové dráty, které vedou ze střech domů do země. A když se zadaří, tak bouchne blesk, je sveden do země a člověk týden před výplatou si může vyrýt smažené krtečky.

 

6.5. 2003 úterý
Spolubydlící Arnošt a majitel bytu zároveň je hnusný výpotek imperialismu, buržoust jeden podlý. Zvýšil mi nájem.

7.5. 2003 středa
Matka si nedávno urazila zub, už ani nevím jak. Předpokládám, že bourala na kole, jelikož dnes psala:

"Mám kolo v opravě, utrhly se mi brzdy. Nové si nebudu kupovat, protože musím šetřit na zuby,které mi praskly na dvou místech, takže se týden živím jogurtama a ještě to bude trvat prý tak půl roku. Dostala jsem se do krásneho věku - ty chytré emancipované spisovatelky píšou knížky na téma "konečně padesát" a podobné blbosti. Já se začínám pídit po módních
doplňcích jako je umělý chrup, endoprotéza, umělé křečové žíly a podobně."

A taky napsal pan Radil:

Kulinářské hody - rozmáčený potkan s petrželkou"Když máš hlad, doporučuji specialitu - malého potkana nadívaného velkým potkanem. To necháš malého potkana pořádně rozmáčet ve vodě, nařízneš mu břicho, vyvrhneš vnitřnosti a do břišní dutiny umístíš velkého potkana. Hlavu velkého potkana necháš laškovně koukat z břicha malého potkana. Docela efektní je ještě nacpat oběma potkanům do zadku snítku petrželky pro ozdobení."

Je jasně vidět, že oproti mužům jsou ženy kuchařky naprosto bez fantazie se svými trapně nudnými svíčkovými, ananasu na švestkách, omáčce s osmi chutěmi a devíti masy a podobně obvyklými jídly.

8.5. 2003 čtvrtek
Jelikož bylo náramně pěkně, odjel jsem na bicyklu na venkov. Na venkově je rybník a kolem něj se opalují nahé ženštiny. Nejlepší dojem na ně správný cyklista udělá tak, že se pekelně rychle řítí kolem rybníka, zálibně si prohlíží nahá těla, poté vjede do písku, do kterého se přední kolo střelhbitě zaboří, celý bicykl rázem zastaví a cyklista provede buď kotoul přes řídítka nebo půlkotoul přerušený nárazem do stromu. Zvolil jsem sice efektní skok do stromu.
Z toho plyne ponaučení, že nahé ženštiny by se neměly opalovat na plážích, jelikož v písku se blbě jezdí na kole.

Ukončil jsem anketu a dlužno podotknout, že hlasující jsou lidé sadističtí, odvážným americkým vojákům nepřející. Přitom podle mě by si požírači hamburgrů zasloužili hodnotnou odměnu, jelikož sice postříleli nějaké ty civilisty, snad údajně i nějakého vojáka do paty trefili, sice sem tam nějaké to městečko milionové rozstříleli, nemocnici zdemolovali a tak podobně, ale poté nakrmili jakési kočky v zoologické zahradě. A to je chvályhodné, že zachraňují kočky a nenechali je chcípnout jako všechno ostatní. Podle mě je třeba USA velebit a chválit, sem tam nějakou tu sbírku americkému lidu věnovat a tak všelijak.

9.5. 2003 pátek
Včera jsem byl v Táboře. V hospodě. Střídavě jsem pojídal utopence a nakládaný hermelín a blondýna v červených šatičkách mi u toho vysvětlovala, jak to má správná ženština udělat, když chce daleko močit. Naštěstí to nepředvedla, zato přišla tlustá servírka, pravila: "Tak tady to máte!" a nálev z utopenců mi vylila na kalhoty. A odešla.

Pokoušel jsem se vyprat mé dresy na hokej, protože v šatně vedle mě nikdo nechtěl sedět, na střídačce taky ne a na hřišti se mnou nikdo nechtěl jezdit. Přitom jsem jim jasně řekl, že už se třetím rokem chystám dresy vyprat a že už to opravdu udělám.
Tak jsem naházel dresy do kýble, zasypal pracím práškem, polil aviváží a savem. A vše zalil horkou vodou.
Pustily barva z čísla na dresu, rozpouští se logo klubu i jmenovka, ale špína se stále drží. Nevím, co s tím.

10.5. 2003 sobota
Rozhledna ve Studenci... v současnosti v ještě horším stavu než na fotce, opravdová lahůdka se na ni vyšplhat.
Já jsem opravdu idiot. Včera večer jsem vzal spacák a vypadnul na sever. Do Českého Švýcarska, okukovat tlusté německé důchodkyně, které tam v pohorkách a s invalidními holemi zdolávají pískovcové skály. Vystoupil jsem tedy v zastávce Mlýny, kam jsem na čundrslevu dojel a vyšel jsem. Začalo pršet. Během asi hodiny jsem zmoknul jako sfiňa, vymáchal se v pár kalužích a ve finále párkrát spadnul na zadek při pokusu slézt dolů z mokrého kopce, což se mi povedlo za vydatné pomoci asi pěti podklouznutí. Také jsem došel na rozhlednu Studenec, o které se všude píše, že je zchátralá, všechno tam padá, odlupuje se a koroduje a nebohý turista se zřítí a bude. Pravda, rozhledna není v nejlepším stavu, ale protože jsem děsně zkušený dobrodruh, vystoupal jsem a rozhlížel se. Viděl jsem na jihu mlhu, na severu mlhu, na západě mlhu, na východě zamlžený les, celé to bylo ještě za stěnou deště a tak jsem viděl velké kulové s přehazovačkou, grossen Kulen mit Hopmaschine, jak my německy hovořící pravíváme. Na rozhledně je kniha, kam pošuci, kteří se dokážou dostat nahoru píší různé poznámky, jako například "Prosíme návštěvníky, aby padali opatrně a nepoškodili tak konstrukci rozhledny". Následně jsem opět děsně zkušeně a dobrodružně ze zchátralé rozhledny sestupoval dolů a vida, povedlo se, ani jsem se Rozhledna Studenec kdysi dávno, mírně po roce 1888 předpokládám nepošmykol. Zato hned pod rozhlednou jsem si vrazil pod oko větev smrku ztepilého, Picea abies, jak my latinsky hovořící pravíváme. Ještě jsem hledal pérnatec horský, abych si do něj kopnul a potom jen tak ledabyle mezi řečí ve společnosti okouzloval ženštiny tím, že bych pravil, že si jen tak světácky kopu do Lastraea limbosperma. Leč pérnatec jsem nenašel. Ani všivec, klikvu či suchopýra ne. Ani šichu, tolitu, čípek nebo sítinu. To všechno tam roste na rozdíl od chcíplé srny, kterou jsem tam viděl a která už asi neporoste.
Naprosto promoklý a od zimy vybavený různými odstíny modré jsem prchnul na vlak.
A v noci dorazil zpět do Prahy.
Budík jsem si nařídil na šestou ranní, opět sedl do vlaku a opět jel na sever. Do Českého Švýcarska. Přijel jsem, vystoupil, zmoknul, zmrznul a jel zpátky. V noci jsem byl v Praze.
Nakoupil jsem spoustu jídla, vlezl do postele a jedl.
Už nikdy nikam nepojedu, budu jen ležet a jíst.

11.5. 2003 neděle

Tetřeví a Stříbrné stěny v Českém Švýcarsku
Neprší a je hezky, takže do Českého Švýcarska nejedu.

12.5. 2003 pondělí
Vážení, vůbec nic se mi nechce psát, nikde nic nového, žádná inspirace. O víkendu jsem vyfotil jen jednu fotku, fotil jsem mlhu. Nic mě nebaví fotit. Dokonce už ani nemám nezřízenou radost z toho, že se nacpu jídlem a potom dvanáct hodin spím. V práci mě už ani neštve pitcha Frau Kozel, svůdná to kolegyně, po které slintá zejména úchylný Slovák pan Palun. Abych nezapomněl... PFK trpí stále víc a víc samomluvou, její monology trvají celé hodiny a jsou protkány výrazy jako "kočičko moje" a "to je ale demokracie".
Ve středu jsem bral, výplata se tomu říká. A teď zjišťuju, že je pondělí a já skoro všechno utratil a mám do další výplaty bratru dva tisíce. A další výplata je, pokud by to někdo nevěděl, zase až za měsíc.
Kromě toho zanedlouho začne ve škole zkouškové období. To je doba, kdy se dostavím do školy a páni profesoři mi sdělí, že jsem úplně pitomý, nic neumím a všechny semestrálky jsem ukradl někde z netu, což ostatně budou mít pravdu. Jenomže mě napadají samé zhovadilosti, případně mě nenapadá vůbec nic, ale rozhodně ne to, co po mně páni profesoři chtějí, nějaká epistemata druhé civilizační generace nebo scientistické redukce pozitivismu.
Hm, teď jsem zjistil, že pitcha Frau Kozel má na sobě pásek. Jenomže když sedí, tak se jí přes pásek převalí pneumatiky sádla a pásek není vidět. Teď se protáhla a zívnula, takže odhalila zubní protézu, hlubokou vrásku ve výstřihu, kterou před svým plešatým kamarádem s osmi dioptriemi zve "žlábkem mezi ňadry", prsa se jí převalila každé na jednu stranu břicha a vykoukl výše zmíněný pásek.
Fuj.
Jest období jara, ženštiny otravují a žadoní, že chtějí sex, do toho mi píšou jiné ženštiny blbé dotazy, jestli mám AJC, jako kdyby mě to zajímalo. 
Kromě toho je období hladu. To není jen na jaře, to je vždy zhruba čtyři týdny před výplatou.
Kromě toho je také období dešťů.
A když se všechny ta období nějak plíživě setkají, tak jejich průnik způsobí, že jsem nerudný a kdo není obezřetný, toho bouchnu do nosu.

13.5. 2003 úterý
Já že jsem magor? Jistě, ale potom by mě zajímalo, co je pan Howadoor, který mi dneska navrhnul, že budu milionář, ba i miliardář, hrozně bohatý prostě. A pak z něj vypadlo, že mu napsal nějaký ředitel cirkusu z Egypta, že prý má v plánu vozit do Egypta turisty za nepřekonatelné ceny a tím zruší konkurenci a dostane Nobelovu cenu a všichni mu budou posílat prachy.
Potom pan Howadoor zjistil, že by bylo výhodné ubytovávat v Egyptě turisty pod mostem, protože tam žije spousta krokodýlů a pro turisty by tak stačilo zakoupit jen jednosměrné letenky a opět tak vydělat.
Chtěl bych zjistit více o Howadoorových plánech na zbohatnutí, ale právě odjel kupovat gumu do papiňáku, tak někdy příště.

14.5. 2003 středa
Je středa, vstával jsem po čtvrté hodině, abych jel busem k jinému busu a druhým busem do města Sám pan velký Howadoor mi zaslal zenózní obrázek ze své sbírky vlastních maleb. Praha, sídla ve středním Česku a potom jsem jel metrem a teď sedím v práci. Požírám guláš. Guláš a dvanáct knedlíků mi do autobusu dala paní učitelka, abych prý po cestě nezdechnul hlady. Také si v práci čtu různé zprávy, které mi lidé píší mejlem, metodou to ohromně moderní.
 Například matka píše. moje matka mi pravidelně píše dotazy, jak je možné, že jsem pořád bez peněz. Poslední rok a možná i déle se i hovory vždy stočí k tomu, že bych si měl koupit byt. Abych bydlel civilizovaně, ve svém. Nejsem prý už žádný mladý studentík, ale stárnoucí individuum, jednou nohou už v hrobě. A taková individua by si měla zakoupiti byt a auto. Mé matce se nelíbí, že jsem stárnoucí individuum bez bytu. A když jsem jednou nadhodil myšlenku, že bych vzal peníze ze stavebního spoření a utratil je kdesi na cestách, tak se matka začala shánět po kulometu a dobrém advokátovi. 
Podle mě je to blbost, kupovat si byt. Proč bych nemohl i teď, na stará kolena, bydlet v podnájmech a jíst housenky a čínské polívky.

Kromě matky píše třeba pan Palun. O PFK píše. PFK alias pitcha Frau Kozel jest jedna z mých kolegyň, kolegyně veskrze odporná a nepříjemná, čpí z ní takový ten mateřský pud umocněný pražáctvím. Takové to zubení se na všechny strany, věčné otázky jako například "jak jsi se dnes vyspal" a "co jsi včera dělal" a "nemám ti něco koupit" a tak podobně. Já mám z takového Další zenózní obrázek mistra Howadoora vlezdoprdelismu husí kůži, co je  někomu po tom, co jsem dělal, ať se stará o sebe. Pražáci mají tuto vlastnost vrozenou, jde o pražské geny. Pražák mě například nikdy neposlal do prdele a pokud do prdele pošlu já Pražáka, tak on se tomu směje a myslí si, že žertuji, že jsem hrozně vtipný a jen tak laškuji. 
Mno a PFK je Pražačka. A pan Palun, to je takový pán ze Slovenska, z Bratislavy. On se oženil, tak mu z toho hrabe a PFK je jeho idolem. Když jsem mu poslal fotky PFK, tak se sice na nějakou dobu odmlčel, ale dnes mi od něj přišel mejl:

"Ty debile! To len ty si este neprekukol silu ducha PFK! Neni vsetko fyzicka krasa, ale dusevno! Ty hnupe! Ona nemluvi sama se sebou, to je vyssi stadium zenu! Ale to ty nikdy nepochopis! Nemas nacteno! Ooo-o..jedine PFK..."

No, teď právě přišlo vyšší stádium zenu, takže končím zápis a jdu se raději projít. 

15.5. 2003 čtvrtek
A do kin příchází český film Vodní svět II
Účastnil jsem se akce, která se pořádala k završení letošní hokejové sezóny.
Akce se konala v hospodě. Přišel jsem, všichni pili pivo, já chtěl sodovku, ale i mně přinesli pivo. Nejsem ovšem žádný alkoholik, tak jsem si dal pivo opravdu jen jedno.
Osmkrát.

16.5. 2003 pátek
Kdo mi pošle odkaz na web ještě většího úchyla, než má jistý Vítek Havliš, ten vyhrál.
Podle mě je Vítek Havliš ještě větší magor než pan Howadoor, který mi při popisování techniky jízdy na bicyklu tvrdí, že při konání potřeby nezastavuje. Ovšem to nic není, kam se pan Howadoor hrabe na Vítka Havliše, to je fakt maso.
No nic, ukončím anketu o jaru a je tu anketa o největšího úchyla.

17.5. 2003 sobota
Hnusný Votický kopec, asi osm kiláků furt do kopce, fujtajxl.
Včera odpoledne jsem vsedl na bicykl a jel na nádraží. Hodlám totiž jet do Tábora, ovšem jet v pátek odpoledne z Prahy po mezinárodní silnici, to je nechutné. Zaplatil jsem tedy vyděračských 20 peněz za převoz bicyklu ve vlaku a jel do Benešova. Moc jsem si ovšem nepomohl, i tak jsem jel 60 kilometrů v podstatě neustále vedle kolon aut. Ohromná zábava byla jet několikakilometový (hodněkilometrový) kopec za Voticemi, to na mě řidiči mávali, smáli se, dítka na zadních sklech činila různé grimasy a já se málem doblil. Kopce blbé.
V Táboře jsem zdařile bloudil a bohužel narazil na ochotného domorodce, který mi vysvětloval cestu na jedno táborské sídliště.

"Víte, to pojedete doleva, potom se dáte do kopce, zahnete doprava, budete v takové vilové čtvrti, potom doprava, na křižovatce zase doprava, potom doleva, u hnědého baráku doprava, pojedete kolem zahrádek, u zahrádky s velkým psem se dáte doleva, přijedete na křižovatku, tam zahnete doleva, potom slezete z kola a půjdete pěšky do protisměru k další křižovatce, pak nahoru ke kruháku, doleva ke staré zástavbě, na světlech na lávku, za světly doprava, potom asi tři kilometry rovně, pak doprava, u novinového stánku doleva, po schodech nahoru, úzkou uličkou dolů, vyjedete na kopec, po mostě přejedete silnici, dáte se doprava, napojíte se na hlavní tah a za benzinovou pumpou doprava."

"E?"

"No... možná u toho velkého psa by se dalo zatočit doprava a pak..."

"Víte, za hodinku se stmívá, já už raději pojedu."

A ujel jsem mu, šílenci.

18.5. 2003 neděle
Znáte hasiče? Hasiči jsou takoví divní lidé, co jezdí laškovně polévat vodou nebohé občany, kochající se plameny, hasiči jezdí červenými auty a mají modré majáčky.
Hasiči také pořádají hasičské soutěže. Včera jsem byl na jedné takové soutěži. Paní učitelka, moje známá z jižních Čech, je mimo jiné členka SDH, což je Sbor dobrovolných hasičů. A takové SDH mezi sebou různě soutěží.
Na louce stálo několik aut, kolem korzovala spousta pánů s velkými břichy a spousta dam, co hulila cigaretu za cigaretou.
Poté vypukla soutěž.
Ženštiny různě pokročilého věku nejčastěji po dvou a více dětech skákaly přes jakýsi špalek, běhaly po kladině a motaly se různě do hadic, které kamsi vlekly.
Následoval takzvaný útok.
To se celá skupina žen vrhnula do velké kádě s vodou, načež jiná ženština spustila ohromný sací stroj, ten z kádě začal sát vodu a některé hasičky, poté jiné hasičky na stroj napojily hadice, ty zamotaly a začaly bezhlavě stříkat všude okolo, lidé prchali, všude bylo mokro, bláto a mokré hasičky.
Paní učitelka, její sestra a další dobrovolné hasičky to vymňoukly dokonale efektně, tak jsem se už dlouho nezasmál, jenomže ony pro můj smích neměly pochopení, jelikož prý pobavit diváky nebylo úspěchem. Skončily na pěkné čtvrté místě. Ze čtyř týmů.

Poté přišla sestra paní učitelky a pravila:

"Endofriny způsobují pocit štěstí, vyplavují se při sportu, takže jsme prohrály, ale jsme vlastně šťastné."

Načež přišla jiná hasička, hodila helmu na zem, mocně ji nakopla a pravila:

"Kurwa do prdele, se na to vyseru."

Zcela zaplavené endofriny byla.

19.5. 2003 pondělí
Úchyl Havliš
Ó jéje, ani jsem netušil, co způsobí páteční poznámka o Vítku Havlišovi a anketa, kterou jsem na jeho počest zavedl.
Jak už víme, pan Vítek Havliš je úchyl mezinárodního formátu.
Čtenářové nelenili a psali. Například jistý pan Záškodník napsal:

"NO TO JSEM JEŠTĚ NEŽRAL. VÍTEK JE FAKT KAPACITA, UŽ NA VAŠE STRÁNKY KAŠLU A PŘENASTAVÍM SI DOMOVSKOU STRÁNKU NA HAVLIŠE. ZAČÍNÁM ŠETŘIT A NECHÁM SI OD NĚJ MODEROVAT SVOU OSLAVU NAROZENIN."

Úchyl Fanda BílekPan Marck si všimnul jasného vítězství pana Havliše v anketě o největšího úchyla a píše:

"Teda, Vítek Havliš, to je teda síla. Už můžeš tu anketu klidně ukončit.

Prsatá Lucie napsala:
"Toho kretena Vitka Havlise jsme meli na maturitaku...jeste k tomu jsem s nim byla na tabore...on byl jako vedouci, naprosto neschopnej, ani znasilnit me nechtel, jen jeho kamarad."

A prsatá Lucie ještě k panu Havlišovi dodává:

"Predvadel na chodbe pstrosa, vypadal jako debil. Lital tam jak kreten po chodbach, zvedal stridave nohu s rukou a pak s druhou... nasadil stupidni vyraz, fakt mu to sluselo. Jo, my se smali, teda spis jemu nez tomu, co predvadel."

Jako jeden z mála nepovažuje pana Havliše za největšího úchyla pan čtenář Vincent, jenž píše:

"Vetsi uchyl nez Havlis je tenhle typek. http://fandabilek.borec.cz/
Doporucuju poslechnout mp3, malem jsem se poblil. Faaaaakt husty."

Mno, favorit pana Vincenta, pan Fanda Bílek je opravdu také kapacita, ale při vší snaze na pana Havliše nemá.... i když... nejsou to dvojčata?
Projíždím stránky pana Fandy Bílka a opravdu... to je maso, nářez, biblická Sodovka Komora hadr.

To nám to ten týden hezky začíná.

20.5. 2003 úterý
Přišel jsem večer do bytu a hned za dveřmi byl spolubydlící Arnošt. Visel. Byt je podkrovní, jsou v něm trámy a Arnošt visel právě na tom trámu. Z pusy mu tekly sliny a měl vypoulené, úplně rudé oči.
Hned mě přešla chuť na salám, který jsem zakoupil s velkou slevou, protože byl mírně unaveně rozteklý, možná nahnilý, ale každopádně salám. Arnošt prostě dokáže člověku zkazit chuť k jídlu.

Zatím jde o hnusně chlupatého psa, ale stačí stáhnout z kůže a hned se člověku začnou sbíhat chutě.Chuť k jídlu si můžeme napravit například nějaký jiným dobrým jídlem. Pro recept můžeme sáhnout například do kuchařky na internetu. Nedávno jsem v Chochovinách uvedl recept na nadívaného potkana a protože již máte nadívání jistě nacvičené, dnes ze Psí kuchařky můžete vyzkoušet například Dvojnásob nadívaného psa.

Dvojnásob nadívaný pes
(Český moderní recept). Znáte to všichni. Dítě nedá pokoj, dokud si na rodičích nevymrčí morče. Potom následuje koťátko a nakonec štěňátko. Dítě i zvířata rostou, dítě přichází do puberty a přestává se o ně starat. A tak zoufalý rodič shání morčeti zrní, kočičce ryby a psa chodí venčit, zatímco jeho zpovykaná šestnáctileté dcera tiše hlasitě souloží ve společných prostorách paneláku, konkrétně v kočárkárně. Hloupý rodič rezignuje a po čase se kromě zvířátek stará i o vnouče. Křehoučké masíčko, nejlépe s rýží, hned bych si dal říct Moudrý rodič připraví toto didaktické jídlo.

Zabij morče, kočku a psa. Vše stáhni a vykuchej. Hlavy odděl na polévky. Z trojích jatýrek, srdíček a plíček umel jemnou fáš, smíchej se strouhankou, muškátovým květem, solí, pepřem, majoránem, dobromyslí a uvařenými jemně nasekanými zelnými listy, přidej osmaženou drobně krájenou cibulku a česnek a vyplň morče, co se do něj vejde. Morče pak vsuň do kočky, případné dutiny vyplň zbytkem nádivky a celé vsuň v psa. I zde dobře dotěsni a zašij. Pečeme v létě na rožni, zlobivé dítě připoutáme ke klice a nutíme jí pomalu otáčet nad velmi mírným plamenem. Občas potíráme grilovací směsí (paprika, olej, voda, sůl do níž máčíme lodyhy šalvěje a máty a těmito lodyhami pak mašlujeme pečínku). Už po dvanácti hodinách je pokrm hotov. Servírujeme s celozrnným chlebem a rodičovskými didaktickými řečmi typu: “Vem si ještě nožičku. Kdyby ses o něj líp staral, mohl ještě běhat. A to si nemysli, že si necháš udělat dítě a nebudeš se o ně vzorně starat.”

Uzení psi taky nevypadají špatněChuťově špatné nejsou asi ani Závitky podle Marty Kubišové aneb Kokršpanělský ptáček. Nebo korejská specialita Kim ir fena.

Ostatně mám pocit, že asi začnu často navštěvovat psí útulky, protože mě nebaví platit za potraviny nehorázné obnosy.

A až mě vyhodí ze školy, což čekám každou chvíli, tak asi prchnu z Prahy a budu dělat někde na vesnici metaře za pár korun, protože mi z tohodlenc města fakt jebe.

21.5. 2003 středa
Hovado Havliš, takové stránky by nemohlo udělat ani takové egoisticko narcisistické prase jako já
Anketu o největšího úchyla ukončuji, Vítek Havliš s přehledem vyhrál, ovšem to je zapříčeněno zřejmě i tím, že neměl v anketě konkurenci v podobě Fandy Bílka, což je úchyl na minimálně stejné úrovni.
Snažil jsem se s oběma navázat kontakt, dopisy jsem jim napsal, ale oba odpověděli neskutečnou debilitou, které se navíc sami ohromně smáli jakže jsou vtipní, tak jsem toho raději nechal.

22.5. 2003 čtvrtek
Dopsal jsem deník z Afriky, abych to už měl z krku. Dopsal jsem ho zkráceně, vynechal jsem všechny prasárny, protože by mi zase napsal Slovák Palun, že chce taky. Není tam vůbec nic vtipného, nic poučného, nic důležitého a už vůbec nic zajímavého. Tak má podle mě vypadat správný cestopis na Chochovinách.
PFK přišla do práce a ptala se mě, jak dlouho vydrží v termosce káva.

"Nevím, kafe nepiju."
"No ale jak dlouho asi tak?"
"Nevím, kafe nepiju."
"Ale jak dlouho myslíš, že by mohla vydržet."
"Nevím, kafe nepiju."
"A co čaj? Jak dlouho by mohl vydržet čaj v termosce?"
"Nevím, nepiju čaj."
"Ani zhruba nevíš?"
"Ne."

Asi po pěti minutách...

"Nevíš, jak dlouho by mohla v termosce vydržet káva?"
"Nevím, kafe nepiju."
"Aha.... a čaj?"

PFK přeskočilo. 50% času tráveného v práci věnuje telefonátům a obvyklým výkřikům do sluchátka "Ach bože", "Ty moje kočičko, miluji tě!" nebo "Lásko moje, dávám ti pusinku na čelíčko!" a kromě výkřiků provozuje malování obličeje na přední část hlavy.
Zbylých 50% provozuje pracovní činnost a srdceryvné výkřiky na všechny návštěvy kolegů:

"Já se tu zblázním! Nic nestíhám! Z toho by se jeden posral! Tohle přece není demokracie! Který debil sem koupil tak blbé rychlovarné konvice a mikrovlnné trouby! A počítač co mám, na tom se nedá pracovat, šmejd jeden! Tohle je nějaká demokracie? Nikdo mi neporadí, já se zblázním, nikdo mi nic neřekne, nikdo mě nemá rád! Tohle je nějaká demokracie?"

Načež začne přednáška o tom, že je velká cestovatelka, protože byla v Egyptě a viděla pyramidy a to je přece demokracie.

To není žádná legrace, vážení čtenáři, protože se to opakuje někdy pětkrát týdně, někdy třeba i třikrát denně.

23.5. 2003 pátek
Včera mi PFK nutila kávu a čaj a jako obvykle koblihy. Dnes byl u mě náš právník a PFK si stěžovala, že koblihy od ní nechci. Pan právník žertem odvětil, že jsem spíše na maso.
O hodinu později mi PFK nutí buřty.
Ani mentolové kapesníčky nepomohou....Večer mi zase volala devětkrát jistá Pražačka, která se přivádí k orgasmům potíráním intimních míst mentolovými kapesníčky (to mi sdělila včera). A večer ta Pražačka volala, že má pro mě ohromný kšeft, že se mám chopit fotoaparátu a honem přijet, protože má kamarádku, která hodlá nafotit akty a rvát mi ňadra do objektivu a že to je to pravé terno, protože prsa v objektivu hrozně letí, jsou v módě, jsou in, po ňadrech v objektivu se vrhnou novináři a otisknou je v časopisech a potom přijdou pánové, časopisy zakoupí a ňadra v objektivu tak odmění penězi, spoustou peněz, ó ňadra v objektivu, bez nich nelze žít.
Jenže to já znám, na to už nenaletím, člověk přijde za takovou ženštinou v dobré víře a ženština začne dělat chlípné návrhy, sex chce a je po sexu celá říčná, poulí očima a natahuje ruce, touze po zvrhlém sexu se zcela oddává a ani mentolové kapesníčky nepomáhají.
Ovšem já na takové záležitosti nejsem, mě baví jen jíst a spát, rozhodně po sobě nenechám skákat ženštiny, ono to nedělá dobrotu, člověk je příjemně najezený a usíná a najednou po něm začne skákat ženština, člověka celého rozhoupe a to nedělá dobře plnému žaludku, nebohé oběti se dělá šoufl neboli blbě a může to skončit vyvržením potravy z útrob na světlo a to už není to pravé, jíst to znovu, i když jsou předtrávená sousta teplá a dají se umýt.
Nic takového. Najíst a spát, žádná ňadra do objektivu.

24.5. 2003 sobota
Píšu si s úchylem Vítkem Havlišem. Napsal jsem mu, ze je úplný blbec a tázal jsem se, jak je vůbec možné, že takovým blbcem je, jak k tomu přišel, jestli se někde nakazil a tak vůbec. Z jeho chaotických a nesmyslných odpovědí vybírám:

"Nekterym skolam jsem moderoval maturitni ples i 5x za sebou. Dal snad ani nemusim pokracovat, vypadalo by to, ze se chvastam, coz opravdu nemam zapotrebi."

V dalším dopise píše:

"Faktem je, ze rocne moderuji cca 150 akci. Troufam si i nadale tvrdit, ze kvalita moderatora se pozna predevsim podle ohlasu klienta - tzn., pokud si ho objedna znova je s nim nejspis spokojeny. Nemam samozrejme potrebu se chvastat."

A též napsal:

"Vase stranky jsou taky uchylne."

A nebo:

"Já nejsem pedofil, má přítelkyně byla o rok starší!"

Toho kretena Vitka Havlise jsme meli na maturitaku... byl naprosto neschopny, predvadel se a moderoval sam sebe, na vsechno ostatni kaslal. Bylo to tragicke.
(ohlas na kvalitu moderátora)

Pokud chcete oslovit mistra moderátora, co moderuje 150 akcí ročně, například volbu amerického prezidenta nebo maturitní ples pětkrát za sebou a podobně, tak piště na adresu vitek@vitekhavlis.cz a o zábavu máte postaráno.

On ten Havliš je asi opravdu hovado s nekonečným rozpětím demence. Další šou je k vidění ve Vítkově poradně:

Dotaz:
Nazdar Vitku. Pripadas mi tak ze bys mi moh poradit s mym problemem. Sedim furt pri computeru. A zacali se mi delat hemoroidy. Ty jsi rikal ze te bavi sedet u pocitace. Jak to prosim Te resis ty??? Moc dekuju za odpoved... 

Odpověď:
Ahoj Prdelko... :o)) Já to řešit nemusím, protože hemoroidy nemám. Asi u počítače sedím míň než Ty. Zkus server www.doktorka.cz - ahoj a hodně štěstí! Vítek 


25.5. 2003 neděle
Seděl jsem u nádraží před hospodou, popíjel jablečný džus a dcera paní učitelky rozhazovala rukama a vyprávěla děsuplné historky z víkendu. Její matka, paní učitelka, totiž vždy vyšle dceru někam daleko, na celý víkend či lépe ještě déle a kochá se tím, jak na děcko vyzrála.
Teď bylo děcko paní učitelky například na jakémsi soustředění bojových sportů.
"Rozdělili jsme se na dvě skupiny!", dělo děcko a mávalo rukama.
"A jedna skupina utíkala a druhá se smála!"
"Proč jste utíkali?", snažil jsem se dopátrat.
 "No protože tam byl vedoucí, on se jmenuje Pepa Bouchal a ten měl tlustý provaz a tím nás mlátil", nadšeně vypráví děcko a zapíjí tři kopečky zmrzliny kolou, výrobkem zlotřilých agresorů.
"Mlátil? Proč mlátil?", nechápal jsem.
"Inu, to byla taková legrace! On nás Bouchal mlátil a my jsme běhali a hledali poklad.", dívá se na mě děcko a nechápe, že nechápu.
"Jé, já se těším na koťátka!", vyhrkne najednou děcko.
Paní učitelka má chalupu, na chalupě kočku a kočka měla koťata. Jenomže kočka proskočila oknem do chaty a týden nemohla vylézt ven, zatímco koťata nikam neskákala a zůstala venku. 
"Koťátka! Jéééé, koťátka, já se těším na koťátka!", jásá děcko, zatímco koťata už zhruba týden hnijí kdesi na půdě.
"Musíš je hledat podle hejna much!", snažím se navést děcko ke koťatům.
Paní učitelka mě pod stolem kope do holeně a výhružně syčí.
Odpoledne jsem jel do Prahy a večer na hokej. Na hokeji jsem jezdil dopředu, dozadu a vedli jsme 1:0. A taky 2:1 jsme vedli. A dokonce 3:2 jsme vedli.
A 4:11 jsme prohráli.

26.5. 2003 pondělí
Nedávno jsem dával návod na chutné jídlo ze psů, ovšem mezi námi jsou i vegetariáni. A těm dám recept dnes, recept mi řekl včera cestou z hokeje pan Báflík, příšerný to hokejista, který umí jen vykládat recepty pro vegetariány. Prý ten recept našel na stránkách jakési hudební skupiny Kaňky byznys nebo tak nějak. A opravdu, stránky jsem nalezl a na nich i zmíněný recept psího jídla pro vegetariány. Tedy... jedná se o polévku:

"Vyčíháme okamžik, kdy venku prší a tudíž můžeme očekávat, že náš čtyřnohý miláček přiběhne z procházky moker. V předsíni ho zabalíme do igelitového pytle a celé necháme lehce zapařit při pokojové teplotě 24°C. Po dvou hodinách psíka vyjmeme a za výdrž ho odměníme úzkou nebo jinou drobnou hračkou. Do tekutého extraktu z pytle přidáme 20 dg solamylu, špetku soli a lahůdka je na světě!"

A protože Chochoviny jsou samozřejmě stránkami intelektuálními, počnu dnešním dnem ve výuce hry zvané lední hokej. K tomuto vzdělávacímu seriálu mě inspirovala čtenářka Dortová, který napsala:
"Na tvoje stranky jsem narazila, kdyz jsem se svym milackem Googlem hledala neco o hokejovem treninku. Zacala jsem totiz letos v zime trenovat hokej. Dala jsem si za cil, ze do deseti let nastoupim v krajskym preboru. Asi to ale zmenim na okresni prebor. Koupila jsem si kanady. Po letech, kdy me spolecenska etiketa vedla k tomu, ze mam bruslit na krasobruslich, jsem se vzeprela teto nesmyslnosti a zacala pouzivat brusle, na kterych se da bruslit a
hlavne hrat hokej. Ocekavam, ze ve tvych denicich najdu neco ze zkusenosti zacinajiciho hokejisty, a proto je musim vsechny precist. Kdybych to tam nenasla, byla bych potesena, kdybys mi mohl dat aspon par rad do zacatku."

Tak tedy začneme.
Lední hokej jest hra nesmírně zábavná, ve hře se snoubí radost z pohybu i radost z mrzačení protihráčů. K lednímu hokeji je potřeba ledu, hokejových holí, mezi námi odborníky zvaných hokejkami, dále je nutno pořídit si touš neboli puk A také hokejovou obuv, kterou opatříme noži. Nože namontujeme na hokejovou obuv a získáme tím takzvané brusle. Brusli uchopíme a nasadíme na konec nohy. Poté uchopíme druhou brusli a učiníme s ní totéž, co s první. Nyní už jen oblečeme ribano, podvazky, suspenzor, holeně, navlékneme štulpny a omotáme izolepou. Následně nasadíme kalhoty a vestu. Přidáme lokty, případně chrániče zápěstí a konce rukou ozdobíme rukavicemi. Na krk navlékneme nákrčník, do úst umístníme chrániče zubů, plivneme a vyleštíme plexisklo a i s helmou ho nasadíme na hlavu, nejlépe plexisklem dopředu. Nyní si helmu a plexisklo sundáme, protože jsme si zapomněli obléci dres. Dres tedy oblékneme a opět nasadíme helmu.
Tímto je jedinec připraven vkročit na ledové kolbiště a počít hrát.
Další lekce ledního hokeje přijde na řadu zanedlouho, povíme si ohromně zajímavé věci, jako je například pokus o střelu, pokus o bruslení či pokus o nahrávku.

27.5. 2003 úterý
Ráno jsem šel kolem školy a dověděl jsem se, že se koná jakýsi dýchánek, zápočet se tomu říká nebo tak něco. Z počítačů. Zašel jsem a učený pán pravil:
"Dokážete toto písmo zvětšit?"
"Zajisté!"
"Hm, výborně výborně... a co takhle vycentrovat. Zvládnete tento nadpis vycentrovat?"
"No, snad ano!"
"Ó jéje, výborně! Dejte mi index!"

Index je taková malá knížečka, jak se nalepí fotka a různí učitelové do ní píší. A tak mám v indexu napsáno, že jsem ohromný informatik, programátor, kapacita převeliká a konstruktér chytrých strojů.

Odpoledne jsem šel opět do školy. Ve škole zrovna hořelo, takže jsem smrděl a i nadále smrdím jako tchoř, po spálenině. Šel jsem do školy konzultovat. Pokud totiž na školu někdo kašle celý rok, jako například já, tak na konci chodí na konzultace a tváří se ohromně sebevědomě a pod rouškou radosti ze studia a dobrovolné účasti na konzultacích se poprvé seznamuje s vyučujícím a ptá se ho, jakýže předmět to přednáší.
Vyučující se mě otázal, kdo jsem a vypadal překvapeně, když jsem děl, že jsem student.
"Student? Aha... ale neznáme se, což?"
"Ale ano, vy jste pan Bobrcký!", nenechal jsem se zaskočit.
"Ne, jsem Borecký a co si přejete?"
"Mno, takové téma na seminárku jsem si připravil... jak trhat kokosy a jejich vliv na hospodářství."
"A tak to tedy ne, kokosy chce každý... zpracujete vliv suknic na střet kultur v černé Africe... a nemyslete si, že budete stranit Arabům, nebo nedejbože Francouzům!"

A tak jsem se dověděl, že kdesi byli jacísi Arabové a Francouzi a jdu o tom psát.
Fakt.

28.5. 2003 středa
Dnes je na programu další várka instrukcí pro hráče ledního hokeje.
V lekci minulé jsme si vysvětlili jak a co si obléci. Vysvětlili jsme si to blbě, jelikož podle návodu postupovala budoucí hokejistka paní Dortová a zjistila, že brusle není radno obouvat si jako první část výstroje, protože přes ně poté nejde přetáhnout ribano. Paní Dortová mě tedy nejdříve upozornila, že jsem úplně pitomý a poté poslala fotku, jak prý dopadla, když se řídila mými instrukcemi.
Ovšem nic naplat, nadějní hokejisté touží i nadále po mých skvělých radách.
Dnes si vysvětlíme základy bruslení. Hokejista vkročí na led a padá. Proč padá? Protože led je nesmírně kluzký, brusle kloužou a nedrží. Aby brusle správně držely, je potřeba se vyvarovat prudkých pohybů. Zvedneme se z ledu a pevně zachytíme mantinelu. Mantinel je taková ohrádka ze dřeva či umělé hmoty kolem ledové plochy (protože například pan Howadoor by mi zase napsal, že neví, co je mantinel, že neví, co je ledová plocha a podobně).
Když se držíme mantinelu, opřeme se jen o jednu nohu, pokrčíme tuto nohu a poté přiměřeně zprudka narovnáme. Nohu narovnáváme ve chvíli, kdy jest brusle nastavena do úhlu odlišného od směru chtěné jízdy, nejlépe do úhlu devadesáti stupňů, mezi námi odborníky víme, že jde o úhel pravý. Pokud je vše správně provedeno, hokejista se dá do pohybu, který se zove bruslením. Nepouštíme se mantinelu a odrazovou nohu přidáme k noze druhé. Nyní máme obě nohy u sebe a dbáme, aby nože byly souběžně a ve směru jízdy. Celý akt můžeme ještě zopakovat, opět dát nohu dozadu, pokrčit a narovnat. Ovšem jedinci odvážnější a šikovnější mohou zaimprovizovat a nohy prostřídat! Ó jé, hokejista se řítí vpřed ladnými pohyby! Bruslí!
Někteří hokejisté dokonce za jízdy zvládají provádět obdivuhodné zatáčení a někteří dokonce jezdí pozadu, ale to jsou jen neefektní frajeřinky, správný hokejista bruslí pouze rovně, narazí do mantinelu čímž zastaví a poté se oku lahodícím manévrem vydá opět jiným směrem.

Tak a to je pro dnešek všechno, hokej je báječné téma pro zaplácání deníku blbostmi.

29.5. 2003 čtvrtek
Ó České dráhy, příplatek za zpoždění a pomalou jízdu
Napsala mi ženština z Francie:

"Ve Francii ctu chochoviny. A dneska je tu svatek (ne stavka, kupodivu) a udelalo se hezky, tak odchazim patrat po gigolech pro mou kamaradku.
Jsem totiz charakter.
Jaana"

Ovšem ženština z Francie mi napsala i to, cože je to za ještěra, který pobíhal po Africe a na jehož indentitu jsem se ptal čtenářů Chochovin tuším v březnu. Agama. Hrozivý ještěr je agama neboli margouillat. Marguja. Divná.

Odpoledne jsem jel do Žatce. Busem za 55 peněz a hodinu a půl. Zpátky jsem jel podnikem "Časem Dojedeš", známým pod nicneříkající zkratkou ČD. Za 86 peněz, dvě hodiny a se zpožděním. A taky málem infarktem, jelikož pokladna na nádraží byla zavřená a já si tam musel kupovat jízdenku ve vlaku u průvodčí a nemohl jsem jet na čundrslevu. Sakra.

O půlnoci dorazil spolubydlící Arnošt, poblil vanu a šel spát. Zavřel jsem dveře do koupelny, protože nejsem prase, abych ten smrad nechal vnikat do bytu. A v koupelně jsem předtím otevřel okénko do větrací šachty celého činžáku. Ať si lidé užijí.

30.5. 2003 pátek
Zakoupil jsem jízdenku na vlak. Do Kolína. Z Prahy. Vystoupil jsem v Řečanech, zakopl a spadnul na nástupišti, skrze kopřivy jsem si zkracoval cestu podél trati až k místu, kde jsem spadl do příkopy s potokem, když jsem vylezl, zase jsem šel skrze kopřivy, poté na sto metrech asi desetkráte zakop a spadnul, jelikož železniční pražce zarostlé kopřivami vidět nejsou, opět jsem šlápnul do potoka a teprve potom jsem rozbalil spacák.
V mraveništi.

31.5. 2003 sobota
Tři rybníky jsem navštívil, ve všech jsem se koupal, poté nahý ležel, vyhříval se a požíral třešně. Tlusté ženštiny a tlustí pánové, kteří přijeli na víkend z Prahy, aby se opékali na slunci a pěli tesklivé písně u nočních ohňů měli blbé poznámky, že to je slušný rybník a ne aby se jim tam vyvalovalo tlusté nahé prase.
Nicméně ani já nedokážu to, co jedna obézní ženština ve Svojšicích, kam jsem v průběhu dne došel. Obézní ženština seděla na verandě chaty a slunila se. Což není nijak neobvyklé. Neobvyklé bylo ovšem to, že jednotlivé tukové pneumatiky měla nadzdvižené a mezi nimi vražené kolíky na prádlo, aby se neopálila pruhovaně, ale aby se pneumatiky opálily ze všech stran.
Šest kolíků. Stál jsem před chatou a nevěřícně na to zíral, než se ve dveřích objevil chlap ještě tlustější než já a ptal se, co potřebuju. Myslel jsem, že je nahatý, ale to jen břicho mu viselo přes pruhované trenýrky, které tak nebyly vidět.
Řekl jsem si o vodu a šel.
Svět je plný podivuhodností.


zpět na hlavní stranu

WebZdarma.cz