Květen 2007

1.5. 2007 úterý
Odlétám do Česka. V ošklivém městě Praha plném ošklivých Pražáků utíkám k doktorovi. Ano, v Irsku mají také doktory a dokonce jsem tam i pojištěn, avšak úroveň irské lékařské péče mi spíše připomíná rituální tetování somálských krav, nežli práci školeného medicinmana.

"Á, pan Chocho k nám zavítal!", vítá mě žoviálně lékař.
"Úsměvy stranou, jsem nemocný a zlý!", durdím se již ve dveřích.
"Ale ale, copak se nám přihodilo? Budeme řezat?"
"Loni jsem byl u vás s jistým suvenýrem z Afriky. Pálil jste kadidlo, kouřil dýmku míru a pravil, že jsem vyléčen. Jenomže nejsem, stůňu!", křičím na mužíka v bílém plášti.
"Asi jsme řezali málo.", špitne felčar.
"Řezali málo? Jak málo? Vždyť jsem vypadal jak klitoris po ženské obřízce, vy dobytku!", pouštím mé zlé já na světlo ordinace.
"Nevadí, nevadí, zbylo ještě dost, řezat se bude. Máme první květen, je lásky čas. Bez řezání by ani třesně nekvetly!", projevuje se pan doktor a chápe se nožů, pilek, mačet a jiných chirurgických nástrojů.

Po hodině vycházím na ulici, potácím se a zpívám, jak to vždy dělám, když nevím, dělám. To ta narkóza.
Teprve dvojitá porce v čínské restauraci mě uvádí v realitu. Hlavně realitu finanční, jelikož lékaři jsou více než lékaři obchodníci. A tímto se obchodníkům omlouvám.

2.5. 2007 středa
Odlétám zpět do Irska.
Mezi cestujícími je skupinka špinavých cikánů vedená jediným, který špinavý není. Nešpinavý cikán má černou košili, bílý oblek a naleštěné bílé boty. Přezíravě se dívá na ostatní cestující, vesměs špinavé Čechy.
"Vážení cestující, připravte si palubní vstupenky, váš let je připraven k nástupu.", pravila sličná ženština.
"Chlapci, rychle! Všichni ke mně, honem dopředu, ať sedíme všichni u okýnka!", zařval čistý cikán a jeho nečistá suita se vrhla ke sličné ženštině.
"Ale pane, vy asi letíte poprvé, že? Víte, nemůžete sedět, kde chcete. Na palubní vstupence máte číslo sedadla."
"Číslo? Jaké číslo? Já jsem byl v každé frontě první, od rána už tu čekám, abych dostal místo u okýnka!", vzteká se cikán.
Během letu jsem se moc nevyspal, jelikož cikáni, rozesazení porůznu po celém letadle si nadšeně sdělovali zážitky z letu.
"Tož Pišta, vidíš? Ty lidi jsou jako mravenci!"
"A auta, taková malá a přitom tak velká!"
"Fero, co když budu potřebovat na záchod?"
"Nesmíš, vydrž! V Irsku se vychčiješ na letišti."
"A nezapomeň říct u kontroly ´Já jsem Fero z České republiky´, jak nás učil tata!"
"A taky neříkej, že vezeme tlačenku a jitrnice!"
"Z té ďury nahoře na mě fučí!"
"To nech, to je drahé, to je érkondicionér!"

Po přistání počínají cikáni pobíhat po palubě ještě při pojíždění ke značné nelibosti letušek a pobavení pasažérů.

Po otevření dveří letadla se tata cikán nijak nehrne ven. Vystrčí ze dveří hlavu, opatrně se rozhlédne, zavětří a poté se otočí ke mně: "Pane, znáte to tu? Jsme v Irsku? Já jen, jestli mám už vystupovat nebo až na další zastávce!"

Mimochodem - vše výše napsané je pravda pravdoucí. Nekecám.

3.5. 2007 čtvrtek
Kdysi byli obyvatelé Irska nešťastní, když jim mezi ovce vtrhli Angličané, trávu pošlapali a ti zvláště otrlí a zoufalí si zadali s místními ženami. To ještě milí Irové nečekali, že přijde invaze polská a supermarkety jim zahltí polské uzeniny, které jsou horší než pošlapaná tráva a naštvaný pan Oliver Cromwell dohromady.
Další invazní vlny jsou ostrované svědky v současnosti, kdy se nájezdníky staly rumunští cikání. Letiště opouštějí plni naděje, levného kuřiva a alkoholu, často se starými koberci přes rameno. Kdyby letecké společnosti neprotestovaly, přitáhli by Rumuni jistě i se svým vychrtlým koněm a maringotkou.
V Irsku doznají cikánští nájezdníci poněkud nečekaného přivítání. Místní obyvatelstvo je nezahrnuje zlatem, nestaví hrady, ba ani neobdarovává hnusným irským pivem. Cikánstvo tak rozbíjí příbytky z igelitů a hadrů na kruhových objezdech, načež přijedou policisté, kterým se v Irsku říká Garda. Cikáni jsou vsazeni do letadel a odesláni zpět na Balkán. Kdepak, už pan Oliver věděl, že po dobrém to s Iry nejde.

Irský tkadlec, Avoka

4.5. 2007 pátek
Má matka (ano, proti všem předpokladům nepřejícího okolí jsem byl utvořen na biologické bázi, pročež mám i matku) mi zaslala textovou zprávu:
"Proč se mi nikdy neozveš sám od sebe? Proč vždycky poznám jen podle prázdné lednice, že jsi byl v Česku? Ano, já chápu, že je Irsko pěkná země, ale já jsem tvoje matka!"

Podobné zprávy dostávám poměrně často, většinou skutečně poté, co odletím do Česka a v divném městě Žatci vyplením mé matce lednici.

Nicméně, abych se dostal k jedné věci, kterou jest třeba vysvětli, pokračuji. Irsko, má milá matko, Irsko není pěkná země.

Irsko je vlezle mokré, pokud si chce člověk spočinout v zelené trávě, mělo by se jednat o vášnivého milovníka bažin. Irsko je plné Poláků a někde také Irů. V Irsku není vůbec, ale vůbec nic zajímavého. Kromě milionů turistů, kteří něco zajímavého hledají. V Irsku smíchali studenou kávu s vodou, přidali trochu mouky, aby to pěnilo a houfně onu břečku popíjejí. Někteří méně soudní jedincové onen lektvar nazývají pivem.
A v Irsku, milá matko, v Irsku jsem i já, což na kvalitě zelenému ostrovu rovněž nepřidá.

5.5. 2007 sobota
Jest květen a na dublinské letiště dorazila první zásilka vánočního zboží. Ze Singapuru přiletělo letadlo a přivezlo vánoční stromky. Zhruba deset tun. Jelikož jsem nesmírně vtipný, nejmenší stromek jsem vsadil kolegovi do reflexní vesty. Kolega ocenil zejména to, že umělé jehličí nedrželo na drátěných větvích téměř vůbec, zato se báječně uchytilo ve vestě, pročež se kolega po zbytek dne zvesela ošíval, drbal a poskakoval. A na konci dne na mě napsal nepěkné hlášení.

6.5. 2007 neděle - 16.5. 2007 středa
Vstávám ještě za tmy, kolem třetí hodiny. Provedu několik pohybů, bych si rozhýbal stárnoucí tělo (upozorňuji jisté jedince, že po ránu nemasturbuji), vsedám na bicykl a odjíždím do práce. Tam jsem pozdraven v několika jazycích, pročež již vím, jak se řekne v polštině, estonštině, španělštině, angličtině, irštině a litevštině něco jako "Dobré ráno, pitomče!".

Následuje šestnáct hodin pobíhání po dublinském letišti a jeho nejbližším okolí. V rámci pobíhání nakupuji rodinná balení žvýkaček, aby to z podřízených příliš netáhlo, píši žádosti o odstřel jiných podřízených a po zbytek času se vyhýbám nadřízeným, abych nemusel vysvětlovat, proč je podlaha věčně poplivaná žvýkačkami.

Pravda, jedná se o velice legrační práci, samé intelektuálno vlevo, vpravo a nezřídka i za rohem, leč pokud je těchto šestnáctihodinových radovánek například deset v řadě, ztrácím smysl pro konání mých staroanglických žertů a vše mne nepěkně sere.

17.5. 2007 čtvrtek
Zanedbávám Chochoviny, chrám ukájení, lůno pravdy na skládce internetových špatností. Podivná knihovnice Alena označila Chochoviny nikoli za deník, nýbrž za memoáry.
Pěkně řečeno. I když si to, milá Aleno, vskutku nezasloužím. Spojení s tak ušlechtilým slovem, jako jsou memoáry.

Snímek od knihovnice Aleny prozrazuje vytříbený vkus a cit pro pěknou kompozici.
Podpis autorky ve formě nenápadného prstu v levém horním rohu celé veledílo ještě více povznáší

18.5. 2007 pátek
Dnes jsem pracoval jen osm hodin. Po zbytek dne bloumám časem i prostorem, nevím co dělat a chápu pocit bezprizornosti.

19.5. 2007 sobota
Odletěl jsem do Česka na další návštěvu lékaře, bych se zbavil afrického suvenýru. Po cestě jsem si dal v číně kuře po sečuánsku a kuřecí maso osmi chutí na chilli omáčce.

"Tak si vlezte tadydlenc na ten stůl a my vás zrentgenujeme.", praví mi lékař.

Bzučení pojíždějícího stolu. Ticho.

"Co to je? To snad není pravda! Říkal jsem vám, abyste před rentgenem nejedl!", ohromeně vříská doktor a hledí na snímek kuřete po sečuánsku a kuřete osmi chutí na chilli omáčce.

Za tři a půl tisíce českých peněz jsem dostal rentgenový snímek, o kterém pan doktor prohlásil, že se hodí leda tak k zatmění okna. Dokud se nebudou používat přístroje, které budou schopné prosvítit mé obrovské břicho, na rentgen chodit nebudu.
Tak.

20.5. 2007 neděle
Svině kvete! Má květina Svině rozkvetla do nevídané krásy! Není to samozřejmě trapně obyčejný květ kýčovitých barev, jako mívají obyčejné květiny a jiné roští. Svině si na vrcholu svého ladného těla pořídila krásný dlouhý hnědý květ, co vypadá podobně jako list. Je fikaně maskovaná. Ó, má Svině. Svět je hned krásnější, i když jsem potkal irskou kolegyni, přezdívanou Gate neboli Vrata, jelikož obyčejné dveře díky svým mamutím rozměrům téměř nevyužívá. Do práce jezdí dodávkou, do které leze posuvnými dveřmi a práci ve skladišti s obrovskými vraty si také jistě nevybrala náhodou.

21.5. 2007 pondělí
"Nejlaději bych se dnes na fsechno vyslal!", skučím hned po ránu, jelikož jsem se hryznul do jazyka. Mimo této interesantní příhody se nic závažného nestalo.

22.5. 2007 úterý
Květina Svině potratila svůj nádherný květ. Při pozdějším rozboru jsem bohužel zjistil, že jí prostě jen uhnil list.

23.5. 2007 středa
Odletěl jsem do Dubrovníku, letos tuším poprvé. Odletěl jsem s paní učitelkou, což její současný oficiální přítel nekvituje s nadšením a do Chorvatska vysílá dozor v podobě ohromně tajného bodyguarda. Co ostatně očekávat od někoho, kdo se nechytil ani u policajtů. Mnoho se v Dubrovníku nezměnilo. Snad jen to, že je ve městě ještě více turistů a že jsem tentokrát nesežral hned první večer tři chobotnice jako posledně.

Kdesi u Dubrovníku

24.5. 2007 čtvrtek
Mach a Šebestová, jeden z mých oblíbených vzdělávacích pořadů, ukazuje mého oblíbeného hrdinu pana Horáčka, kterak se statečně vrhá do neznámých vod, zatímco ostatní jsou nudní blbci a jen trpně přihlížejí.

I já jsem se vrhnul na ostrově Lokrum ze skály. Jelikož preferuji sofistikovanější metody sebevraždy, skočil jsem tak, abych dopadnul do vody. Voda byla zpěněná, což byla náramná legrace. Až do chvíle, kdy jsem zjistil, že vylézt po žebříku nalézajícím se v příboji je ještě horší než kousnutí nadrženým koněm (pro nevzdělané připomínám, že kůň se nešťastnému člověku zakousne do ramene a poté se snaží kopulovat). Snažil jsem se dostat k žebříku a vždy, když se mi to podařilo, přiběhla odněkud hloupá vlna a srazila mne na skálu, odkud jsem sjel dolů do vody jak rozšlápnutý slimák. Zatímco jsem prožíval drama, na břehu se klidně pářili pávi a jakási ženština si mě zvesela fotila.

25.5. 2007 pátek
Tedy, já jsem prase, ale co je moc, to je moc.
Odjel jsem lodí z Dubrovníku na jakési jiné ostrovy a na palubě se vezla i dvoumetráková Němka. Prvních pět minut se smála, jak loď poskakuje na vlnách, dalších pět minut zvracela rackům do zobáků a po zbytek cesty vlnila svým obřím tělem na přídi, čímž loď ještě více rozhoupala. Poté počala zcela neelegantně kynout rukou rackům (nakrmeným) a popíjet jednoho panáka rakije za druhým.
Na podobných plavbách jsem rád. Ne každý je totiž podobný případ jako ona dederónská obluda a když už lidí zvrací, nejsou schopni pozřít připravený oběd. Pročež se mám jako král, požírám jednu chobotnici za druhou, uzené ryby a smažený baklažán, kalamáry a mouchy. Ty byly zdarma zejména u pevniny.

26.5. 2007 sobota
Odlétám z Dubrovníku nikoli do Irska, nýbrž do Česka. Činívám tak vždy, když mne popadne nezvladatelná chuť po pěkné kalné vodě plné sinic, po pohledu na veliké Čechy, vyvalující svá neforemná těla na sepraných ručnících, po pohledu na Češky, které jsou za poslední léta stále monstróznější. V Česku jsem odjel k rybníku Jordánu a kochal se. Za tímto účelem jsem sobě v nejbližším obchodě zakoupil modré koupací trenýrky s bílými a černými kotvami. Večer jsem opět vsednul do letadla a odletěl zpět do Irska.

27.5. 2007 neděle
Bydlení s polským kolegou se chýlí ke konci. Naštěstí. Z Kanady totiž telefonoval majitel domu, že se hodlá vrátit zpět do Irska a žádná nekulturní hovada v domě nechce. Pročež jsem si sbalil spací pytel, oboje trenýrky, všechny tři ponožky a květinu Svini a počal hldat další bydlení.
Nikterak jednoduchá záležitost to ovšem není. Již mnoho vody uplynulo v Lifey od dob, kdy bylo Irsko plné prázdných domů a majitelé sami vyhledávali nájemníky, často s nabídkou osobního sluhy a trubadůra pod oknem Nyní je Irsko plné polských a jiných zlatokopů, před domy se tvoří škemrající fronty a kdo si nepřivede lastního trubadůra, šanci na bydlení nemá. Nikterak nepotěší, když po prohlídce bytu majitel sdělí, že máte smůlu, jelikož je zde celkem čtyřicet pět dalších zájemců a hlavně ta blondýna s gigantickými kozzies, stvořená pro španělský sex. Pro čtenáře pokročilého věku - jak jsem se dočetl v časopisu pro třinácti a čtrnáctileté (jak vidno, nečtu jen nekrology), španělský sex je druh sexu nejlépe praktikovatelný s blondýnami s gigantickými kozzies.
A tak hledám bydlení, kde majitel nebude preferovat výše zmíněné poskytovatelky plochých tělesných zážitků a dá přednost přítomnosti éterického intelektuála, tedy mně.

28.5. 2007 pondělí
Hehe. Nejen já jsem idiot neschopný naučit se anglicky ani pár základních slovíček. Jeden z mých šéfů nám včera sdělil, ž nás čeká nepěkná práce na větru a dešti a že se máme pořádně a teple obléci, jinak skončíme jako sněhuláci. Jeden z polských kolegů, podle své neskutečné lenosti a pomalosti přezdívaný Speedy Gonzales, se dnes dostavil do práce v červenožluté koupací čepici, pruhovaných zelenofialových kalhotách a hrál na kazoo. K všeobecnému údivu a místy i zděšení nám po chvíli rozpačitě pravil, že nám přece včera pan šéf pravil, že je to vhodný úbor. Načež jsme nešťastníkovi čepici odebrali a vysvětlili že "snowman" není "showman".

29.5. 2007 úterý
Och, má důvtipnost nezná mezí, invence jest mou věrnou družkou, fantazie nejlepší rádkyní a zručnost by mi záviděla i známá dvojice starých českých pověstí, Ferda Mravenec a Přemek Podlaha.
Zakoupil jsem sobě v dublinském obchodě italskou pizzu (vyrobeno v Polsku), mexickou tortillu (vyrobeno ve Velké Británii), konzervu fazolí z Maďarska a v čínské restauraci čínskou kachnu na kari. Čínu jsem nasypal na pizzu, přidal fazole, přikryl tortillou a umístil do fofrtrouby. Lahodná vůně a zvuk fazolí rozprskávajících se uvnitř pod nelítostnými vlnami energie způsobily mé slintání, že by i psi pana Pavlova s hnusem utekli, leč nepořídili by nejlépe, jelikož tak lahodnou krmi jsem nejedl nejméně od návštěvy Sumatry, kde jsem si dal živé (napůl)  netopýry.

30.5. 2007 středa
Jest květen a na dublinské letiště dorazila první zásilka vánočního zboží. Ze Singapuru přiletělo letadlo a přivezlo vánoční stromky. Zhruba deset tun. Jelikož jsem nesmírně vtipný, nejmenší stromek jsem vsadil kolegovi do reflexní vesty. Kolega ocenil zejména to, že umělé jehličí nedrželo na drátěných větvích téměř vůbec, zato se báječně uchytilo ve vestě, pročež se kolega po zbytek dne zvesela ošíval, drbal a poskakoval. A na konci dne na mě napsal nepěkné hlášení.

31.5. 2007 čtvrtek
Bydlení s polským kolegou se chýlí ke konci. Naštěstí. Z Kanady totiž telefonoval majitel domu, že se hodlá vrátit zpět do Irska a žádná nekulturní hovada v domě nechce. Pročež jsem si sbalil spací pytel, oboje trenýrky, všechny tři ponožky a květinu Svini a počal hldat další bydlení.
Nikterak jednoduchá záležitost to ovšem není. Již mnoho vody uplynulo v Lifey od dob, kdy bylo Irsko plné prázdných domů a majitelé sami vyhledávali nájemníky, často s nabídkou osobního sluhy a trubadůra pod oknem Nyní je Irsko plné polských a jiných zlatokopů, před domy se tvoří škemrající fronty a kdo si nepřivede lastního trubadůra, šanci na bydlení nemá. Nikterak nepotěší, když po prohlídce bytu majitel sdělí, že máte smůlu, jelikož je zde celkem čtyřicet pět dalších zájemců a hlavně ta blondýna s gigantickými kozzies, stvořená pro španělský sex. Pro čtenáře pokročilého věku - jak jsem se dočetl v časopisu pro třinácti a čtrnáctileté (jak vidno, nečtu jen nekrology), španělský sex je druh sexu nejlépe praktikovatelný s blondýnami s gigantickými kozzies.
A tak hledám bydlení, kde majitel nebude preferovat výše zmíněné poskytovatelky plochých tělesných zážitků a dá přednost přítomnosti éterického intelektuálna, tedy mně.

zpět na hlavní stranu