Ač se to nezdá, v Laosu je možno natrefit na pěkné vodopády každých pár kilometrů. Na obrázku je Tad Fane (také Tad Fan, případně Tat Fan), 120 metrů vysoký vodopád nacházející se necelých 40 km od města Pakse.

Vodopád Tad Yuang, zhruba 10 km od Paksongu, 40 km od Pakse.

Pohled z hlavy vodopádu Tad Yuang. Okolí vodopádu tvoří pěkný les a pod vodopádem se dá koupat.

Sochy od městem Pakse. Oblíbené místo zejména pro místní mládež, která sem leze páchat nepravosti. Děvčata i chlapci holdují bublinkové limonádě, cigaretám a dokonce si špitají neslušné návrhy.

Sochy se nacházejí vysoko nad městem, pročež jde o místo navštěvované zhusta při západu slunce.

Buddhimus jest v Laosu všudypřítomný, konkrétně se jedná o větev Theravada.

Laoští mniši jsou samozřejmě mniši pokrokoví a pěšky se jim tak chodit nechce.

Trhovkyně vyrábí a prodává halucinogenní květiny na tržišti v Pakse. No dobrá - jde o květiny uživané při jistých buddhistických činnostech.

Banánová dáma na tržišti ve městě Pakse.

Kromě množství vodopádů je v Laosu i množství jeskyní. Spousty z nich jsou vyzdobeny soškami, sochami či buddhistickými vlaječkami. Na obrázku si je možno všimnout, že některé sochy mají ponožky vskutku punkového designu.

Vápencové skály a scény vskutku bukolické, typická krajina Laosu.

Nedá se říci, že by byl laoský venkov posetý mrakodrapy či blyštivými budovami z oceli a skla.

Sušárna prádla v období sucha. V období dešťů sušit prádlo až zase taková legrace není.

Krajina kolem Vang Vieng jest díky ostrým vápencovým kopcům pěkně členitá a ideální na to, aby zde výletník celé dny kontrolovaně bloudil na bicyklu či motocyklu.

Západ slunce u Vang Vieng. Díky všudyapřítomnému prachu ve vzduchu jsou západy slunce většinou ukrutně barevné.

Na vápencové kopce kolem Vang Vieng se dá vylézt a kochat se výhledy po okolí. Zde výhled nad vesničkou Pha Ngeun severně od Vang Vieng.

Zatímco turista z Evropy má častokráte problém zvládnout motocykl či skútr na kamenitých či písčitých cestách, místní ženštiny zvládají vše jednou rukou, s nonšalancí a elegantním slunečníkem.

Dopravní špička nedaleko Vang Vieng.

Cukrárna a krysárna na autobusové zastávce kdesi v Laosu.

Krysy nejsou zrovna nejlevnější jídlo, proto je není možno zakoupit na každém rohu.

Stejně jako ostatní roztomilá zvířátka, i krysy je možno vařit, péct či třeba vyudit.

Žabičky jsou k dostání sušené, uzené, pečené či například máčené v medu.

Netopýři a roztomilí hlodavci v růžovém košíku. Ranní trh v Luang Prabang.

Netopýři na tržišti v Luang Prabang.

Veverkám to na banánových listech prostě sluší. Srdce estéta plesá.

Ranní trh v Luang Prabang je místem, kde se každému sbíhají sliny. A ne že ne.

Typická architektura v Luang Prabang - nejen kláštery, ale i ostatní domy jsou (zvláště v centru) dřevěné, udržované a zrekonstruované poměrně s citem.

Chili papričky všemožných druhů jsou vhodné ke smaženým pavoukům, pečeným netopýrům i dalším lahůdkám.

Bambusový most mezi Luang Prabang a Ban Xang Khong.

Rýže, rýže, rýže. Různé barvy, tvary a velikost zrna, různé ceny. Stejně jako v jiných jiasijských zemích (například Myanmaru, Vietnamu či Kambodži) je stále více kvalitní rýže vyváženo do Číny, kdežto místním zůstává horší kvalita.

Buddhismus vyznává v Laosu podle různých statistik 50-80% obyvatelstva. Včetně mnicha na bambusovém mostě spojujícím východ Luang Prabang s klášterem Wat Xiengleck za řekou.

Jednou z největších atrakcí města Luang Prabang jsou ranní almužny. Po staletí ještě před svítáním vycházejí mniši z kláštěrů a při procesí po ulicích vybírají od věřících dary, v naprosté většině vařenou rýži. Zatímco na hlavních ulicích se jedná o čirou turistickou hrůzu, ve vedlejších ulicích jde stále o klidnou podívanou, která se dá vyfotit teleobjektivem bez toho, aby přihlížející a fotografující vyrazil fotoaparátem mnichům zuby a dárcům šlápl na hlavu.

Postupem času se tradice zvrhla v extrémně nechutnou cirkusovou podívanou. Hordy turistů se chovají jako dav pod vlivem nedobrých omaných látek a výsledkem je naprostá destrukce pravidel, soukromí, tradic a výjimkou není ani fyzické obtěžování mnichů kvůli selfie.

Na každém rohu, v každém tištěném materiálu o Luang Prabang a na každé recepci v hotelích visí ve všech možných jazycích instrukce, jak by se měl návštěvník během ranních almužen chovat:
Oblečte se s respektem k mnichům, zakryjte si ramena, hrudník a nohy. Chovejte se tiše. Nefotografujte s bleskem. Udržujte si od mnichů odstup nejméně 3 metry. Obdarujte mnichy, jen když to pro vás něco znamená. Sundejte si obuv. Ženy musí klečet, muži mohou stát.

Zejména hromadné nájezdy čínských nájezdníků (ovšem nejen čínských) jsou tragickou podívanou. Hystericky vřeštící turisté strkají mnichům fotoaparáty a mobilní telefony těsně k obličeji, pubertální mládež z USA a Evropy kolem mnichů poskakuje často jen v trenýrkách či bikinách, blesky oslepují mnichy i přihlížející, jak smyslů zbavení chytají turisté mnichy kolem ramen, aby si udělali společné foto.

Laos byl kdysi znám jako Země milionu slonů. V současné době zůstalo v zemi posledních několik stovek slonů, z nichž necelá polovina žije stále ve volné přírodě.

Přívaly turistů způsobily, že jsou sloni stále více přesouváni z plantáží do jakýchsi sloních kempů, kde slouží jako lákadlo pro turisty a jako daleko jednodušší a vydatnější zdroj příjmů.

Zatímco některé sloní kempy slouží spíše jako turistická atrakce, kde jsou turisté vysazeni na hřbet zvířat a za párminutovou jízdu zaplatí bambilion, jiné kempy slouží spíše jako záchranné stanice, kde je zvířatům dopřána relativně slušná péče včetně té veterinární.

Hadi, žáby, ještěrky, pavouci, gigantické mnohonožky a nejrůznější kořeny naložené v rýžovém víně a v rýžové whisky.

Slunečníky na nočním trhu v Luang Prabang. Barevné a vyleštěné pro turisty, povětšinou o poznání obyčejnější pro denní použití domorodci.

Nádoby na rýži jsou vzdušné a rýže se tak nezapaří.

21. století dorazilo i na noční trhy v Luang Prabang. Zatímco noční trh je téměř výhradně turistický, trh brzy ráno naopak téměř zcela pro místní.

Luang Prabang je městem starodávným, kde se úspěšně podařilo bez nějakých větších excesů splynout architektuře starých laoských dřevěných budov a buddhistických chrámů s architekturou koloniální.

V roce 1995 se Luang Prabang (respektive jeho centrum) zapsal na seznam světového dědictví UNESCO, což způsobilo příliv peněz a turistů. V zóně zařazené organizací UNESCO do Světového dědictví se nachází 33 chrámů. Vesměs vskutku pěkných nejen zvenčí, ale i interiérem.

Před rokem 1995 navštívilo město a jeho chrámy několik tisíc turistů ročně. Rok 2017 - tři čtvrtě milionu turistů. Pokud si chce výletník stále užít v chrámech klidu, nezbývá mu, než aby si přivstal. Ideální čas je krátce po svítání, kdy turisté odcházejí na snídaně do svých hotelů poté, co na ulících hromadně znásilnili mnichy při ranní almužně.

Lodě na Mekongu zaparkované na noc. Se stále se rozšiřující a zlepšující sítí silnic lodí na řece ubývá a stále více z majitelů se zaměřuje na turistický ruch. Ať už se jedná o delší výlety po řece k turisticky zajímavým místům nebo o krátké vyjížďky při východu a zejména západu slunce.

Západ slunce nad řekou Mekong. Ne sice něco, z čeho by se výletníci hroutili krásou, každopádně je určitě lepší trávit západ slunce na břehu Mekongu než někde v centru jakéhokoli asijského města, Luang Prabang nevyjímaje.

Vodopády Kuang Si leží necelých 30 km od Luang Prabang, proto se jedná o zřejmě nejnavštěvovanější vodopády celého Laosu. Jedinou šancí, jak se vyhnout davům turistů, je přijet brzy ráno nebo naopak k večeru.

Tat Kuang Si se skládají z mnoha menších přepadů a jezírek, v zásadě však mají tři stupně. Nejvyšší z nich má přes 60 metrů a k hlavě vodopádu se dá vylézt po schodech vedoucích přímo kolem padající vody.

V Tat Kuang Si se dá luxusně zaplavat, užít si přírodní vodní masáže a poslouchat například občasný řev medvědů z nedaleké záchranné stanice.