Leden 2003


 1.1. 2003 středa
Je po půlnoci místního času, v Česku jest o hodinu více a tak lze předpokládat, že většina národa klopýtá z náměstí domů, zmožena alkoholem a kličkováním mezi zvratky oslavujících. To už je takový tradice, na konci roku se lidé začínají opíjet, kolem půlnoci vrhají na okolní známé různé výbušniny a po půlnoci plní záchytky a zvrací.
Na letišti v Ghaně jsem si zakoupil asi 20cm dlouhý rohlík, plněný kečupem a smradlavým mletým masem. Za 6 dolarů. 
Letím poloprázdným letadlem, které je ohromně veliké a má prťavé sedačky. Všichni cestující tiše sedí, zatímco uprostřed letadla sedí dvě Češky a jeden Čech, pod nimi se válí prázdná láhev a letadlem zní hlasitá diskuse, jak se má správně močit do umyvadla.
Přisedl jsem k oné trojici a dověděl jsem se, že ty dvě Češky přiletěly do Ghany dobrovolně, neorganizovaně s ideou "pomáhat ubohý černochům". Teď říkají "ty černé svině" a "ať si pomůžou sami".
Čech se jmenuje Martin, jel do Ghany za obchodem a říká taky "černé svině" a taky říká "tak já se tedy na Nový rok do umyvadla nevychčiju".
anketa o nápisu na náhrobkuVyletěli jsme o hodinu dřív, než jsme letět měli a než stojí v letovém řádu. Prý se pilot dohodl s ostatními. Cheche, doufám, že hodně lidí přišlo na poslední chvíli, aby se podívalo, jak vypadá vzlétající letadlo zvenčí.
Do Milána jsme přiletěl včas, přestup na skoro prázdné letadlo do Prahy a pak jen špinavá Praha.
Zakoupil jsem sobě spoustu jídla a pití, vše jsem snědl a pak mi bylo blbě.
Spolubydlící Arnošt zakoupil digitální kameru, takže mi předváděl, že na Silvestra se pomazal krémem na boty a křepčil s jakýmsi kamarádem, který měl na sobě kostým SSáka a hajloval na kameru.
Hm.

A abych nezapomněl - v Africe jsem žádnou nemoc neobdržel, na nic nezdechl a tudíž jsem nikomu radost neudělal a dobře vám tak. To máte za blbé hlasování v anketě.

2.1. 2003 čtvrtek
Všichni se mě ptají, zdali mě nesnědli v Africe, i když jasně vidí, že nesnědli a že jsem shodil pouhých 17 kilogramů.
Nechal jsem vyvolat fotky z Afriky, snad jich bude aspoň pár použitelných. Slečně ve fotolabu jsem sdělil, že chci upravit pouze kontrast a aby nechala barvy na pokoji, ona se na mě zatvářila divně a když jsem jí diktoval jméno na doklad, tak pravila "aha... pamatuji si" a tvářila se ještě divněji, zřejmě proto, že každou druhou zakázku jim tam reklamuji a deru se jim k obslužnému pultu, u kterého otravuji obsluhu a žádám, aby z mých příšerných fotek vyrobili krásné obrázky.
Odpoledne jsem si šel zakoupit nový mobilní telefon, jelikož ten starý je modrý a modré bylo přespříliš, jelikož jsem měl modrou i košili, jen oko je červené. 
Telefonoval mi otec. Pravil, že mám přijet, že už dává vařit koleno. Otec bydlí v Novém Jičíně a vždy, když mám přijet, tak zakoupí obrovské vepřové koleno, vloží ho do obrovského hrnce a vaří a vaří a když je celé koleno uvařeno, přiženu se já a vše sežeru.
Cé je správně!Hodlám zakoupit i jakési skenovací zařízení, abych mohl ohromit čtenáře Chochovin spoustou obrázků a fotek. Například je ohromím spoustou obrázků z Afriky, pokud tedy nějaké obrázky budou, pokud nevyvolaným filmům nevadí, že jsem se s nimi koupal v řece. Také jsem kdesi našel fotku mého otce, kterak táhne na ramenou raketu či jakousi bombu a směje se a kolem se taky smějí. Otec to prováděl na letišti, jelikož byl pilot a piloti na letištích bývají a tahají  bomby, aby je zavěsili na letadlo a poté létali a bomby házeli.
Tak tuhle fotku také naskenuji.
Pokud ovšem zjistím, jakýže přístroj by se mi hodil a také musím zjistit, že ten přístroj není drahý.

3.1. 2003 pátek
Mám spoustu fotografií, co jsem pořídil v Africe. Mám také spoustu fotografií, které vyhodím, jelikož jsou naprosto příšerné. Tyto dvě spousty si množstevně odpovídají, ba řekl bych, že se jedná o jednu a tu samou spoustu.
Pořád čekám nějakou ohromující změnu, která se stala v Česku, zatímco jsem byl na dovolené, leč nic se nestalo.
V práci mám na stole stále chcíplého kraba, keramického velblouda a za stolem Kozelovou. Kozelová si pořídila květenu, takové zelené v květináči je to, musí se do toho lít voda, jinak to není zelené. Zelené to nebude ani tehdy, až k vodě přidám například benzín, jelikož květenu v květináči nemám rád.

Večer jsem šel do restaurace, pil jsem střídavě čaj a sodovku. V restauraci byly ještě tři ženštiny, které pily rozličný alkohol a podle toho pronášely rozličná hlášení, jako například "polily mě šampaňským" a "on si snad myslí, že ho pozvu jen na večeři a sexu se vyhne" a vůbec se tak nezávazně bavily. Poté se jedna ženština začala chlípně vlnit a dmout poprsí a pravila, že u baru je jakýsi režisér a opravdu, u baru postával jakýsi režisér, tedy to pravila ženština, že je to režisér.
A po každém dalším panáku se všechny tři ženštiny vlnily více a více, ale režisér si jich naštěstí nevšímal.

Před půlnocí jsem z restaurace prchnul, venku byla větší zima, než v Africe, což mne nemile překvapilo, popadl jsem tudíž motající se paní učitelku a vlekl ji na autobusovou zastávku. Paní učitelka se smála a stopovala tramvaje a také pronášela podivné proslovy, kterým jsem nerozuměl. Ovšem na tom není nic divného, kdo by rozuměl ženské, učitelce a navíc přiopilé, že ano.

4.1. 2003 sobota
Taková byla v koupelně tma, když jsem tam zlikvidoval jediné osvětlení
Odpoledne jsem odjel do Žatce, vyvenčil psa a strašlivě se přežral. Matka pravila, že těch několik kilogramů jídla, co jsem spořádal, vlastně je úplně normální porce a že špatně je mi proto, že jím rychle. Ona to tak tvrdívá vždy. Když je mi špatně třeba poté, co sním pět porcí jídla, tak matka tvrdí, že to není množstvím jídla, ale tím, že jím vestoje. Jindy říká, že je mi špatně proto, že jím rychle, jindy proto, že stojím na levé noze a nebo, že je úplněk.
Poté mě matka požádala, abych přišrouboval světlo v koupelně, jelikož tak nějak divně viselo od stropu. 
Teď už světlo nesvítí ani nevisí, protože jsem ho ukroutil.

5.1. 2003 neděle
Cesta do Prahy a večer hokej. Vyfasoval jsem nový dres. Je takový hezký a nesmrdí jako ostatní moje dresy. 
Prohráli jsme 2:10, ale pro mě byl úspěch, že jsem se po dvou měsících vůbec dokázal rozjet, dokonce jsem ani moc nepadal. Jsem vážně hokejový talent.
Nechce se mi pořád nic sepisovat o Africe, jak každý otravuje. Ovšem nechat to jen ve spárech šíleného Howadoora se mi taky nechce. Howadoor se mnou páše rozhovor o cestě, ovšem samozřejmě jeho otázky jsou neskutečně pitomé, mám pocit, že zatímco já se měsíc a půl rekreoval, on měsíc a půl vymýšlel nejhovadštější dotazy.
No nic, spáchám dobrodružný cestopis, přidám nějaké ty tygry, lvy, lidožrouty a tlupy zbojníků a bude barvité líčení, kterak cestovati Afrikou.
A tak mě napadá - nejsem pošuk? Večer jsem dal nějakému bezdomovci 340 peněz.Nakoupil za všechno čokolády a jednu mi dal. Takže vlastně jsem mu dal jen 340 mínus čokoláda.

6.1. 2003 pondělí
Blbý hokej. Nemůžu pořádně ani chodit, jak mě všechno bolí. Kolega Bárt se směje a praví, že chodím jak naprcaný kačer, což je oblíbené přirovnání pana Tarabise.
Chtěl jsem zakoupit skener, ale není na skladě, takže snad příští týden... prý.
Už mě seřou všichni kolem, pořád samý dotaz na Afriku a jsou hrozně zklamaní, že jsem se neproháněl na divém lvu kolem divých slonů, že jsem nešplhal v pralese po liánách a že jsem nevyfotil žádné lidožrouty. Jenže já fakt jedl špagety nebo hranolky, jezdil v BMW nebo Mercedesu, v nejhorším případě v klimatizovaných busech a na noc si pouštěl ventilátor.
Teda někdy.
Mezinárodní oslí rychlík na hraničním mostě mezi Senegalem (Kidira) a Mali (Diboli).
Včera jsem do Chochovin napsal, že jsem dal bezdomovci peníze na čokoládu, načež mi napsal jistý pan Zip a psal, že trpí nedostatkem čokoládových živin a abych ho zasponzoroval. Aha, tak čokoládová živina!
Had jeden.


7.1. 2003 úterý
Že pořádně nevím, kdy jsou Vánoce, to je ještě pochopitelné. Ale že mi dnes ráno otec poslal přání k Novému roku, to už je jiné kafe. A ani neřeším, že je přání protkáno výrazy jako"smůla" nebo "prdel". Tak to má být.
Psala knihovnice Alena, jejíž dcera Eva si nedávno v hospodě stěžovala, že se matka více věnuje porcelánovým izolátorům ze sloupů elektrického vedení nežli vlastním dětem, že jsem nekulturní dobytek a že si mám přečíst knihu Malířovy toulky západní Afrikou, abych se vzdělal. Jenomže k tomu je zapotřebí, abych zaplatil nehorázných 40 nebo snad i více peněz za průkaz do knihovny. Tož nevím nevím. Naposled jsem viděl knihovnu v Mali. Na nádraží v Mahině. Byla to knihovna barevná a opuštěná. Jen na kolo jí močil jakýsi vychrtlý žebrák.
Zatímco v blbých Čechách, ale i na Moravě jsou nádražní bezdomovci bez možnosti zkultuřit svou duševní výbavu, v Mahině v Mali tuto příležitost mají (pro pana Howadoora: ano, ta fotka je přeostřená, ale jen díky tomu, aby byly čitelné nápisy na vagónu, jelikož po blbém nakenovaní čitelné nebyly )
Na obědě jsem byl s Bártem. 
Bárt povídal, že nedávno našel Zelího, ožralého jak prase, kterak leží bezvládně v bytě. To není nic neobvyklého. Poté ovšem Bárt našel v kuchyni na podlaze jakéhosi ožralého Slováka, který nevěděl, jak se do bytu dostal. Nevěděl to ani Zelí.

A něco korespondence s knihovnicí Alenou, která páše hrozné protizákonnosti, čímž obírá knihovnu i stát o ohromné finanční obnosy:

Alena: "Já jsem dost povolná, třeba nám chodí celé rodiny na jednu průkazku a kdyby někdo viděl, co mám já napůjčováno, tak budu platit čtyři poplatky najednou."

Já: "No já už myslel, že nešidíš, dodržuješ pravidla a tak..."

Alena: "Je to ještě horší, někdy i lžu, o děti se nestarám, jen samé hlouposti vymýšlím. "

Tak taková Alena je, pročež si myslím, že je normální.


V práci katastrofa. Frau Kozel s jinou Frau se hodiny bavily o tom, co je bolí, kdy a kde byly u jakého doktora, líčily příšerné historky plné krvácení a bolesti, každá je už nejméně dvacetkrát mrtvá, ovšem ne natolik mrtvá, aby nemohla rozhazovat rukama a ukrutně naléhavě líčit, kolikrát umíraly a byly zase vzkříšené.
Uááááááááá!!!!! Teď poslouchám jak rodit, jak fungují prášky na stažení dělohy, jak se při porodu umírá. Ano ano, vážení přátelé, nyní je tu přednáška o rakovině dělohy. A teď zase 
Mě jebne.

No ještě nejeblo, ale ještě něco takového a fakt mě jebne.

8.1. 2003 středa
Včera večer jsem byl s Bártem v kině. Na Chaplinovi. To byl takový herec. Promítali dva němé filmy, ovšem tak docela němé nebyly, jelikož promítání opatřil Bárt výbuchy smíchu, hihňáním a chechotem. 
Jinak se nesmál nikdo.
Poté jsem šel skenovat fotky z Afriky k Zelímu. Zelí seděl u počítače, chytal se za hlavu a Uaháááááááááááááááááááá!!!!!! Tak a jinak se smál Bárt. vykřikoval: "To není možné! To snad ne! Kurwa do hajzlu!"
I jinak vykřikoval, ale nikdo ho neposlouchal, to on už takový Zelí je, mluví sám pro sebe a mává rukama.
Když skončil se samomluvou, zjistil jsem, že skener mu nefunguje, tak jsem šel.

První fáze aklimatizace po dovolené proběhla. Zatímco v Africe jsem nic moc nejedl, zvláště posledních pár dní, tak tady už opět obědvám dvě až tři porce jídla a na večer si k hlavnímu jídlu zakupuji čtyři až pět baget. A poté v noci hladový vstávám, abych z lednice spolubydlícímu uloupil a vypil kečup či hořčici. Také jsem přibral za týden sedm kilogramů, což značí, že na hokeji budu opět funět, zadýchávat se a ostatní budou křičet:
"Hýbej se, ty tlusté prase!"

Přepsal jsem z papíru do počítače první týden deníku z dovolené, zhruba od poloviny listopadu. Jde o Senegal a cestu do Mali.

9.1. 2002 čtvrtek
Že jsou Chochoviny úchylné? No jistě. Souhlasím. Ale rozhodně nejsou tak úchylné, jako jiné zápisky.
Jen zběžně připomenu pana Howadoora, který si zarazil do zad jakýsi hřeb. To jistě nikoho nepřekvapí, pan Howadoor už prostě takový je, on nezemře na hřeb zaražený v zádech, on by zemřel nudou, kdyby nějakou podobnou zhovadilost každou chvíli nespáchal.

Potom tu máme jiného exota, jistého Cavemana... tomu pro změnu rostou zuby v krku. A diagnóza lékařky: 
"Má moc malou pusu a moc velké zuby."

Není to však nic proti dalšímu pošukovi jménem Poli. Z jeho deníku vybírám:

"Sedim v u kompu v kni(hovně) a hledim do monitoru. Tu však můj nos zachytí nějaký pach nelibý, a já čichám o sto šest, odkud vůně odkud jest. Hledám příčinu, dívám se na boty, avšak najednou zřím kousek nahoty. ANO!! Někdo se zde posral!! A TRENKY NECHAL POD KOMPEM!!!!"

Nebo zápis z téhož dne na té samé stránce od jistého Pecy:

"Včera včera večer jsem před vchodovými dveřmi u privátu nalezl ptáka. Ptáka kosa. A pták byl roztrhán, střívka čněla jen tak do mrazu a ptákovi to bylo jedno. Asi to způsobila kočka. Všude krev, peří a ta mrtvolka. Tak jsme ho sežrali..........no co, hlavně že děckám šmakovalo. "

Nu což, jdeme dále.... na stránkách výstižně nazvaných Mladý primitiv najdeme, že 

"Ježíš Kristus byl zcela jistě uživatelem marihuany a dokonce prý první lékařem, který lehkou drogu předepisoval svým pacientům."

Mimochodem... dnes jsem byl ve škole
Poprvé.
Přednáška byla o DDT, Římském klubu, sardinkách ve fekáliích a já seděl úplně vzadu u zdi, takže jsem měl všechny dívčí prdelky před sebou.
Tož není to studování špatné.

Špatné je ovšem to, že po mně pan profesor chce, abych ke zkoušce, která se koná za pár dní, přeložil knihu Antropologická kulturologie.
To by nebylo nejhorší, horší je to, že kniha je v angličtině a já anglicky neumím. Další problém je v tom, že kniha nikde není k sehnání. A poslední problém je v tom, že jsem líný.
A to je velký problém.

To černé vpravo dole je voda zčeřená pohybem ohromného hrocha10.1. 2003 pátek
V práci pracuju. Následkem tohoto jevu mi volají všichni možní známí a smějí se.
A kdo se nesměje, ten nadává, že nedopisuji Chochoviny. 
Smějte se, nadávejte.
Nechce se mi ani skenovat fotky z Afriky, tak místo fotek budu kreslit obrázky. Například dnes západ slunce nad jezerem hrochů.

11.1. 2003 sobota
Odjel jsem do Žatce a pak jsem jel do Chomutova na něco jako třídní sraz. Nevím proč, ale lidé si pořizují takové to malé, co vříská. I bývalí spolužáci.

V restauraci Trend:

"Prosím vás, je tu zima, můžete zatopit?
"Ne."
"A rozsvítit?"
"Ne."
"Máte něco k jídlu?"
"Ne."
"A máte kávu?"
"Ne."
"A máte čaj?"
"Zelený, ovocný nebo černý?"
"Černý prosím."
"Černý a ovocný nemáme."

12.1. 2003 neděle
Spal jsem v Jirkově u hasiče Josefa. Ráno mě Josef vezl na nádraží a svého synka Pepína na hokejový trénink.
Josef se řídil v obstarožním automobilu po zledovatělé silnici, okna pokryta námrazou.

Pepíno seděl na zadním sedadle a pravil: "A teď ti táta ukáže, jak umí dostat smyk!"

Asi o sto metrů dále: "Tady nám minule upadlo kolo, pamatuješ tati?"

A ještě dále: "A tady nám upadnul výfuk."

Vánoce Vánoce přicházejí, zvracejme přátelé.....Načež Josef Pepína okřikl a začal líčit historku, jak se včera do auta nemohl dostat, tak lezl dovnitř kufrem a šroubovákem dělal díru do zadních sedadel, aby se dostal dovnitř.

Odpoledne jsem jel ze Žatce do Prahy a udělal co? No přežral jsem se. Jako dobytek.
Večer následoval hokej, na kterém jsem se málem poblil.

13.1. 2003 pondělí
Tak už to vypadá, že jsem se jakž takž po dovolené aklimatizoval. Projevuje se to například tím, že se mi nezdá o hroších.
Anketa "Jak nejlépe strávit hnusné Vánoce" dopadla dle očekávání, opět nikdo nehlasoval pro nějakou slušnou odpověď a výsledek se dá shrnout tím, že Vánoce je nejlépe strávit v náručí dvou sousedek a objetí čtyř promile. A pak se na všechno vyblít.
Tak.

Večer jsem jel do Kralup nad Vltavou. Na hokej. A tak jsem se účastnil trapasu. Kdo se chtěl pobavit, měl jet do Kralup a smát se takovým jevům, jako je například obdržení dvanácti gólů. Také se nám podařilo nevstřelit žádný gól. Zvlášť komická byla druhá třetina... no posuďte sami, je normální dostat za dvacet minut osm gólů?

14.1. 2003 úterý
V neděli jsem po hokeji nemohl ani pořádně chodit. Včera po hokeji jsem se skoro nemohl hýbat... a dnes večer, to si asi na led jen lehnu.

Stříbrné stěny v Českém Švýcarsku. Fotku jsem ukradl z oficiálních stránek tohoto národního parkuNa led si lehnu i za dva týdny, to totiž jedu na čundr. Na čundr do Českého Švýcarska a jede prý i asociál Bohouš. Pokud bude mrznout, tak je skoro jisté, že si natlučeme držky. Já to tak dělám každý rok v zimě, jedu si tam natlouci držku. V Českém Švýcarsku je spousta pískovců, ale na rozdíl například od Českého ráje či jiných pískovcových oblastí jsou pískovce nad Českou Kamenicí neobvykle vlhké, nasáklé vodou více, než je zdrávo. To proto, že je tam hodně pískovců v soutěskách a stržích, kde je vlhkosti habaděj.
A když mrzne, tak takový pískovec je zmrzlý a báječně klouže. A my, velcí dobrodruzi, my po tom pískovci také báječně kloužeme, padáme a řítíme se dolů. A když jsme dole, tak už se nekloužeme, nýbrž kňučíme a supíme a sípeme a u toho si říkáme:
"Proč, proč já blbec sem vůbec lezl."

A tak jedinou zábavou na zmrzlých pískovcích je pozorování ostatních dobrodruhů, kterak se kloužou, padají a řítí a poté kňučí, supí a sípou a čekají na další dobrodruhy, kteří budou klouzat, padat a řítit se a ...

15.1. 2002 středa

Západ slunce nad Jezerem hrochů u vesničky Bala severně od Bobo Doiulasso v Burkina Faso .... až bude čas a bude se mi chtít, naskenuji to v lepší kvalitě, avšak i obludné velikostiZakoupil jsem sobě skener a naskenoval fotku, podle které jsem před pár dny nakreslil obrázek západu slunce nad Jezerem hrochů. Možná jsem ten skener ani nemusel kupovat, protože obrázek je od fotografie k nerozeznání.

Taky jsem zjistil, že nemám peníze. Vzhledem k tomu, že jsou tři dny po výplatě, tak to bude opět měsíc na čínských polévkách, měsíc čundrslev a ignorace veškerých výstav, kin a divadel.

Odpoledne jsem jel do Tábora. V autobusu telefonovala jakási ženština a na celý bus řičela:
"Ty jsi ale kráva blbá! Každej den s ním šukat nemůžu, když je ženatej!"

V Táboře jsem byl v hospodě, pil čaj a sodovku a prohrával v šipkách.

Potom jsem trefil kachnu na řece kamenem a jel jsem do Prahy.

16.1. 2003 čtvrtek
Naházel jsem na web informace z cesty a nějaké fotky  z Afriky a vzdal se naděje, že se někdy naučím fotky nějak slušně naskenovat, aby se i potom blížily podobě na papíře.
Měl jsem jet do Plzně, ale místo toho jsem spal. Beztak - v Plzni je pan Tarabis, který je teď psychicky zničený, bloudí ulicemi a prolévá slzy, ba ani neříká ženským na potkání, že na ně má chuť.
Tarabis mi telefonoval a zoufalým hlasem povídal:
"Je to špatné, jsem zničený, sbohem!"

A potom z něj přes SMSky vypadlo, že přišel do práce a tam s ním nikdo nemluví, jen v kanceláři je vytištěna část Chochovin, ve kterých se píše o tom, jaký je Tarabis prase.
Tak to jsou oni.... hokejisté.
Po návalu tří zápasů ve třech dnech je na hokeji trochu klid... ovšem ne nadlouho, jelikož vedení zřejmě vymyslelo, že se zúčastníme turnaje, který organizuje nějaký bordel.
Jojo, vzhledem k tomu, že z posledních dvou zápasů máme skóre 3:24 to bude fiasko, že nás i kurvy vypískají.

17.1. 2003 pátek
Knihovnice Alena mi včera přinesla knihu. Ona mi říká, že jsem líný a hloupý... tak šla a knihu zapůjčila, čímž obešla mou lennost a poté mi knihu donesla, zřejmě si myslí, že když si něco přečtu, tak nebudu blbý.
Ale to já budu. 
Tak.

Vesnička Tourni nedaleko Banfory v Burkině Fasu. Fotku jsem zlodějsky oskenoval z obálky jedné mapy. Kniha je o malířových toulkách po západní Africe a je plná výmyslů, nebo spíš totálně neověřených informací. Ale možná taky ne, já přečetl zatím jen obálku, obsah a předmluvu.

Ale taky jsem četl cestopis o nějakém cvokovi, co jel z Maroka do Kamerunu a to je cestopis lepší, hlavně se tam píše, jak je africkými "pracujícími" do praxe uváděno africké heslo:

"Běloch je bohatý. Turista je blbý běloch."

Večer jsem jel za otcem do Nového Jičína. České dráhy nepřekvapily... ze zhruba třiceti pokladen byly otevřeny čtyři a u každé fronta několika desítek lidí.
Vlak nevytopený a natřískaný tak, že jsem si za celou cestu z Prahy do Hranic na Moravě nesednul. Jel jsem na čundrslevu, ale příště si asi jízdenku nekoupím vůbec.

18.1. 2003 sobota
Jel jsem s otcem do Oder a tam předváděl fotky z Afriky a děda předváděl fotky z předminulého století. Babička předváděla spousty jídla bez historie a já se přežral stejně jako včera před půlnocí, když jsem snědl skoro celé vařené vepřové koleno. Ono to tak bývá, já zavolám otci, že přijedu. A otec uvaří vepřové koleno. A já ho sežeru.
Aspoň je vidět, jak si lze správně dohodnout roli v životě.

Jedna známá s obrovskými prsy mi posílá sousty SMSek, jako například:

"Našla jsem kamaráda Filipa ve skříni. Nechtěl vylézt. Když vylezl, odvedla jsem ho do řeznictví. Byl v řeznictví poprvé a každého zdravil."

A spousty podobných SMSek dostávám.

19.1. 2003 neděle
Ráno jsem jel do Zlína. Za plné jízdné. V autobusu totiž byli jen tři lidé, z toho jeden řidič a jeden z těch lidí jsem byl já. Ano, počítám se mezi lidi. Kdoví proč.
Ve Zlíně jsem Báře sežral pistácie a vypil džus, pak mě Bára seřvala, že má zeď ještě pořád od krve, jak jsem kdysi nožem louskal ořechy a tak jsem odjel. Vlakem. Na čundrslevu.
Večer jsem šel na hokej a dvakrát trefil tyč. Góly jako obvykle dávali jiní.
No a co, dobře jim tak, já jsem skromný a trefit tyčku mi stačí.
Fanda sežrán medvědem... tak to dopadá, když se jede s Howadoorem na horyVečer jsem využil nepřítomnosti šetřivého spolubydlícího a majitele bytu Arnošta a zatopil jsem. Tak to má být, hezky v teple a bezpečí, ne jako skupinka masochistů ve složení Howadoor, Egi, Joe a Fanda. Tito pošukové se pravděpodobně v tomto složení a tomto čase nyní dusí pod lavinou v Tatrách, jelikož mají blbý nápad, což cestování a zvláště cestování po horách jistě je.
Hehe, Howadoor táhne umrzlého Egiho, Joe čeká, až Howadoor zmrzne, aby ho mohl pozřít a Fanda kope tunely ve sněhu, zavalen lavinou a netušíc, že bude pozřen lítým tatranským medvědem.

20.1. 2003 pondělí
Mexiko - Guatemala - Belize - Honduras - Salvador - Nikaragua - Kostarika - Panama.
Nejdřív na to ovšem musím našetřit.
Například v takovém Hondurasu či Salvadoru určitě moc turistů nebude. Protože si turisté přečtou například že:

"Salvador je velmi nebezpečnou zemí, kterou je ožehavé navštívit v kterémkoliv ročním období." (Bongobongo)

A turisté mají strach a nejedou tam. Nebo si přečtou třeba o Hondurasu:

"Násilné zločiny se v poslední době stupňují ve městech San Perdo Sula a Tegucigalpa, kam se po útoku hurikánu Mitch stáhli lidé bez střechy nad hlavou a bez práce. V Hondurasu existují ozbrojené zločinecké bandy, které se soustřeďují na turisty. Nebezpečí hrozí už na letišti, kde operuje mafie vyzbrojená mobilními telefony, jejíž členové si vytipují oběť s velkými batohy a zavazadly, sledují ji a na příhodném místě přepadnou. Tento zločin často končí smrtí oběti.
Velmi nebezpečné jsou také silnice, zejména v severních oblastech země. Ozbrojené loupeže tu jsou bohužel na denním pořádku. "
(Bongobongo)

A tak si myslím, že tam bude fajn, jelikož je tam málo turistů.

21.1. 2003 úterý
V pátek pravděpodobně vyrazím na čundr. Do skal. S Bohoušem a Bártem. pokud to nevzdají, s čímž stejně počítám, zbabělci. Jak se však pátek blíží, tak zjišťuji, že jediné boty na čundr jsou boty neteplé, letní, navíc s prořízlou podrážkou. mé zimní boty jsem zdevastoval loni v zimě, když jsem se snažil s panem Howadoorem přejít Velkou Fatru.
Pan Howadoor se chlubí, že obdržel k Vánocům bílé slipy. To by bylo vcelku normální, ale ta přiblblá srdíčka, to už je fakt nářez.Já byl blbec, že jsem vůbec na ty hory lezl. Například pan Egi je taky blbec, protože se nechal Howadoorem zlákat a jel na hory, ovšem není tak velký blbec jako já, jelikož si nebezpečí uvědomil včas a hbitě z hor prchnul, tudíž boty má.
Včera jsem se s Egim bavil a on mi líčil, jak na horách málem zhynul, jak se mu Howadoor smál a tak podobně. Jojo, já to znám, Howadoor beztak chodí do posilovny a požírá posilující drogy jen proto, aby přemlouval lidi k výletu do hor a tam jim unikal a smál se, jakouže to má kondici a jak ostatní zmrznou, zřítí se a zahynou.

Kromě Egiho jsem se včera bavil i s jistým Otvírákem, který byl v Thajsku a Laosu a který má alergii na pláže. Když před Otvírákem řeknete slovo "pláž", tak se celý otřese, když to řeknete podruhé, tak se osype zlou vyrážkou a když to řeknete potřetí, tak zoufale vřískne a prchne. Ale podle mě je správná rekreace jen tehdy, když člověk leží na pláži, kolem pobíhá spousta šťastných výskajících dětí s krásně otylými rodiči, slunce krásně svítí, moře krásně šplouchá, krásné ženštiny nosí krásně osvěžující nápoje, duje krásně vlhký větřík, obloha je krásně modrá a voda krásně mokrá, v krásném hotelu je krásná recepční a krásná klimatizace.
No to není blbost, například v Akře na letišti měli klimatizaci ošklivou, takovou otlučenou. A třeba v Bobo Dioulasso měli klimatizaci krásnou. Ale nefunkční. 
Mám hlad.
Bla bla bla. Hrůza.
A vůbec.

22.1. 2003 středa
Howadoor, Joe a Fanda se vrátili z hor, nakonec je jaksi nepřešli. To jsou ty Howadoorovy blbé nápady. Nechápu, proč jako normální člověk nemůže jít jen tak někam na procházku nebo jen tak sedět a koukat na televizi. Navíc je v televizi spousta cestovatelských pořadů se skutečnými dobrodruhy a spoustou skutečných domorodců.

Kolegyně Kozelová odpoledne pravila, že je psychicky vyčerpána a odešla popíjet slivovici.

Opilec Dušan slavil narozeniny. Prý ani moc nepil. Když jsem ho slyšel v telefonu, tak jsem věděl, že už ani pít nemusí, hlasu kastrovaného hrocha se už stejně nezbaví.

V Celetné ulici ve městě Praze postával žebrák s kelímkem na mince. Přišel jiný žebrák a do kelímku mu nalil víno z krabice.

Prsatá Lucie seděla v hospodě a popíjela pivo. Já čaj. Kolem lítala moucha a Lucie se ji snažila neohrabaně zabít. Několikrát jsem je varoval. Mouchu rukou a Lucii slovně, aby rukama nemávala, jinak převrhne pivo, jelikož vím, že je Lucie neohrabaná a když mává rukama, tak převrhává piva.
Když Lucie pivo převrhla a sklenici rozbila, tak se smála, objednala další pivo a já další čaj.
Slavná pražská fotografka Kyree fotí chcíplé kočky a led. Protože je zima jako sfiňa, tématicky  jsem jí ukradl fotku ledu.
Kolega Bárt už od počátku týdne telefonuje na České dráhy a pročítá všemožné kombinace slev, jelikož zítra jedeme na čundr a zatím to vypadá přímo hrozivě, jedna cesta za sto peněz, což se samozřejmě nikomu platit nechce. Bártovy blbé nápady ohledně jízdy na vlakovém podvozku však odmítám, to nechám dobrodružným povahám.

23.1.2003 čtvrtek
Morální zvíře - knížka o Milouškovi Dočetl jsem Morální zvíře. To je taková knížka. Má kapitoly jako například Sex, milování a láska nebo Nešťastně provdané ženy nebo Jaké poučení z toho plyne.
Například jsem se dověděl, že halucinogenní drogy a sex jsou spojovány s levicí a BMW a nehalucinogenní drogy s pravicí.
V televizi mluvil takový tlustý pán a povídal, že bude báječným prezidentem. Milošek Zemánků to byl. Takový hédonismus, krásný, čistý, becherovkovitý. To píšou ostatní, že Milošek chlemtá becherovku. Milošek říká, že ji nechlemtá. 
Poslední dny je hnusně, tudíž koukám do map a atlasů a přemýšlím, kde hnusně nebude. Při tom jsem přišel na báječný nápad. Až budu mít dost peněz a dost času, tak spáchám čundr nejen z Mexika do Panamy, jak jsem plánoval, ale prodloužím to do Ohňové země. Rozhodně je to lepší nápad, nežli přelézat Roháče, jak se pokusil Howadoor s Joem a tajuplným Fandou.

Také jsem večer navštívil knihkupectví a mimo jiné jsem si prohlížel knížku o Ajšeku, kam chce táhnout Howadoor a já uvažoval, že potáhnu s ním. Teď už tak neuvažuji, uvažuji opatrněji, protože pochybuji o Howadoorově duševním zdraví více a více.
Například jsem se pana Howadoora zeptal, jak to s výletem do Turecka vypadá:

"Jak vypadá to Turecko?"

A pan Howadoor:

"Skvěle, vůbec se nehýbe. Leží tam v komoře, nožky má nahoře."

Hory v Turecku. Fotku jsem ukradl z internetu, jak to obvykle dělávámMimo jiné jsem také zjistil, že když mi říkal něco vy smyslu "Ničeho se neboj, je to takových pár kopců, nic náročného", tak tím myslel čtyřtisícové hory a to nemluvím o skoro pět a čtvrt kilometru vysokém Araratu. Mám na mysli Velký Ararat, aby mi zase nějaký rýpavý všeználek nenapsal, že Ararat tak vysoký není.

24.1.2003 pátek
Chčije. Knihovnice Alena mi jistě napíše, že jsem hovado a že se nepíše "chčije", ale "prší".
Jenomže když prší, tak je mi to jedno, ale když mi to vadí, tak rázem "chčije". 
Například dnes mi to vadí, jelikož mám jet na čundr. S Bohoušem a Bártem.
Přišel jsem do práce a kolega Bárt mi píše:

"Prší."

A za chvíli:

"Neprší."

Za chvíli zase začalo pršet.

Teď je poledne a pořád prší. Bárt tvrdí, že se mi to zdá, že vlastně neprší, protože v televizi prý říkali, že pršet nemá. A když Bártovi oponuji, že opravdu prší, tak je jeho jediným argumentem výkřik:

"Ale hovnajz, matko Ubu!"
Ovádi jdou spát

Odpoledne jsem šel dle domluvy na nádraží, kde už čekal Bohouš vypadající jak nevyspalý bezdomovec a Bárt v pevně utažených kanadách, na které je pyšný, jelikož je maže vepřovým sádlem.
Cesta ubíhala rychle a Bárt na celý vagón vykřikoval, že se měl vzít mačky, protože všude budou spousty sněhu a ledu. Smál jsem se mu, jelikož vím, že led v Českém Švýcarsku občas bývá, ale sněhu nikterak moc a navíc nejsem trouba, abych padal na každém ledu.
Smát jsem se přestal už v Benešově nad Ploučnicí, když jsme se málem přizabili při přestupování do jiného vlaku, jelikož nástupiště bylo pokryto ledem. V té chvíli začal komunikovat i Bohouš a navozoval správnou cestovatelskou atmosféru výroky:

"Zmrdi zasraný, kam já to zase jedu, s takovejma hovadama. Mohl jsem ležet v posteli, jíst a koukat se na televizi, debilové."

V Kamenici byl večer a tudíž tma a tak to má být, nejlepší jsou noční pochody. Ve večerce jsem zakoupil nejlevnější uzeninu, na pohled něco mezi párkem a tlačenkou, chuťově něco mezi mezi živou a mrtvou krysou. Bárt zakoupil láhev rumu a sdělil, že má jen jedny tenké ponožky a dvoje kalhoty, ovšem oboje děravé.

Bohouš zakoupil zmrzlinu a řekl: "Táhněte do prdele, zmrdi."

On už Bohouš takový je.

"Tak za váma nejdu! Tady je zkratka!", pravil Bárt, odbočil z chodníku a zmizel ve tmě.

"Debil.", pravil Bohouš.

"Tak asi ne", ozvalo se ze tmy, kde Bárt zkratku nenašel.

Po chvíli skončila cesta a začal les.
Bohouš ve svátečním oblečení
"Čuráci! Hovada! Debilové!", vřískal Bohouš na celý les a proti obloze byla vidět silueta jeho bezvládně se klátícího těla, balancování na ledu Bohoušovi nikdy nešlo.

Abych to vysvětlil... za posledních několik dní bylo teplo, takže sníh roztál a teď mrzne, tak je všude led. Krásný čistý a velice klouzavý led, jak už ledové bývají.

Buch. 

"Zmrdi zkurvený, na tohle vám seru!", pravil Bohouš a zvedal se ze země.

Buch, buch.

"Bárte, možná by se ty mačky hodily", sdělil jsem Bártovi, které také spadnul a tak jsme leželi vedle sebe.

Buch.

"Debilové! Nikam nejdu!"

Buch buch.

Po pár kilometrech neustálého padání a nadávání jsme se dostali z lesa ven a klopýtavým klouzáním se pohybovali vpřed.
U nejbližšího rovného místa si Bohouš zapálil cigáro a Bárt připravil nocleh. 
Bohouš šel spát ve slipech a vyprávěl, jaký má báječný spacák, Bárt šel spát i v kanadách.

25.1. 2003 sobota
"Blbče, víš jaká je mi zima?", tázal se mě Bohouš hned po ránu. Bárt se netázal, jen skelným pohledem upřeně zíral do sněhu a mumlal cosi o omrzlinách.
Svlékneme-li se na sněhu, dosáhneme po chvíli krásného stavu netečnosti organismu
Přes Srbskou Kamenici jsme došli ke kopci nad Dolským mlýnem.

"To si ze mě děláte prdel, ne?", zíral Bohouš na pruh ledu, který mizel kdesi v hloubce a kde je v létě strmá pěšina k mlýnu.

Bárt se křečovitě zasmál a poté se pomocí volného pádu, zpomalovaného nárazy o kameny a zoufalého chytání větví stromů, vrhnul dolů.
Kamzík

Já jsem ohromně veliký a šikovný cestovatel a ledolezec, tudíž jsem lezl dolů pomalu a opatrně.

"Mrdám vám na to, nikam nejdu, naserte si!", hulákal Bohouš seshora a zapálil si cigáro.

Bárt se zarazil o příčně položený kmínek stromu, sloužící jako zábradlí.

"Bohouši, nedělej móresy a normálně pojď, vždyť je to vcelku v pohodě!", snažil jsem se nalákat Bohouše k sestupu.

"Polib si prdel, ty chytráku!", odsekl Bohouš a mrštil po mně svůj batoh.

Kdesi u Černé brány

"Ha, máš v batohu nějaké jídlo?"

"Jdi do hajzlu, nic tam není!", zařval Bohouš a v obavách o zásoby se přece jen dal do pohybu.

Snažil jsem se ho uklidnit: "Ale no tak, Bohouši... klidně se sklouzni, kdyžtak se zachytíš nějakého klacku."

"Leda tak koulema, pitomče!"

Netrvalo to ani třicet minut a Bohouš zdolal asi dvacet metrů cesty.
Plejboj Bohouš
U Dolského mlýna už nám bylo hej, Bohouš pálil cigára a ani mu nevadilo, že leze zavěšen za pochybném zábradlíčku na zledovatělé skále přímo nad řekou.

V Jetřichovicích jsme se snažili najít hospodu, ale všechno zavřeno. Bárt vběhl k někomu do baráku.

"Prosím vás, je tu nějaká otevřená hospoda?"

"Jojo, dole je hospoda, po levé straně, naproti úřadu!", děl překvapený domorodec.

"Ale tam je napsáno, že mají z technických důvodů zavřeno!", opáčil Bartoloměj.

"Aha, tak to má Láďa narozeniny!"

A tak jsme šli. Přes Tokání podél skal okolo Hadího pramene k Zadní Doubici. Do Německa a zase zpátky. A pak do hospody. Třicet kiláků jsme ušli, ovšem na ledu a sněhu to bylo tak docela na hovno, jak pravil Bohouš. Poslední dvě hodiny chůze za tmy a .... asi tak kilometr před hospodou začalo ledové pole, nic než led, pády, klouzání, Bohoušova květnatá čeština a tak podobně.
Vřítili jsme se do hospody a zasypali tlustou servírku objednávkami čajů, grogu a jídla.

"Pánové, jen co dojíte, tak zavíráme, dneska tu máme uzavřenou společnost - Láďa má narozeniny."

Uf.

Spali jsme na návsi. Na prkenné podlaze. I střecha byla. Stěny sice ne, ale komu by vadily drobnosti.

Jednu výhodu třicet kilometrů balancování na ledu má - Bohouše všechno bolí a je úplně zničený, takže není sprostý. Sprostá slova já totiž nemám rád.
Bárt si jako obvykle vlezl do spacáku i v kanadách. Doufám, že nebudu u toho, až si po třech dnech boty sundá.

26.1. 2002 neděle
"Zkurvená zima, uáááá!", řve hned po ránu Bohouš a polonahý poskakuje kolem spacáku, snažíc se nasoukat do zmrzlých kalhot.

Bárt mlčí a mrzne.

"Vidíš to, vole, kdybys měl tak skvělý spacák jako já, tak ti není zima!", směje se Bohouš modrofialovému Bártovi, kterému k teplu ani kanady nepomohly.

Poté Bohouš onu zrůdnou věc, kterou nazývá spacákem, balí. Spacák má něco kolem osmi kil, má prý "zateplené švy" (Bohouš tak nazývá ušmudlaný přečnívající pruh látky, který prostě výrobce zapomněl uříznout) a také je to spacák o objemu námořní bójky, takže kromě něj se Bohoušovi do batohu již nic nevejde.
Mně to nevadí, já jsem rád, že sebou Bohouš takovou obludu vláčí, takový Tarabis si například občas spacák nebere vůbec a potom ve tři hodiny ráno budí ostatní, aby udělali oheň, že je mu zima.

Kontroluji chatrnou dřevěnou stříšku, nakolik utrpěla Bártovým a Bohoušovým chrápáním. Takový Howadoor si nedávno stěžoval, že Joe a Fanda, se kterými byl na horách, tak ti že prý chrápou. Pche, kam se hrabou na Bárta a Bohouše. Ono totiž ani není normálnímu chrápání podobné, to co vyluzuje Bohouš. Nechrápe pokojně, ve stálém rytmu či stejnou intenzitou. Je něco jak náhodná erupce sopky. Když první noc při jednom ze svých výbuchů chrápání vyplašil stádo srnek, bral jsem to ještě v klidu. Ale dnes mi připadalo, že zvrací puštěnou motorovou pilu. K tomu své chrápání doplňuje extrémně trhavými pohyby celým tělem a bušením hlavou do země. Bárt pro změnu chrápe přes jakousi membránu ze slin. Nejdříve se v koutku úst objeví slina, následně Bárt zachrápe, takže vytvoří ze slin bublinu, ta vzápětí praskne a skrze vzniknuvší pěnu Bárt vychrstne do vzduchu shluk žaludečních stenů a plicních chrochtů.
A v tomto prostředí já spal.

Jdeme do Krásné Lípy na vlak. Vlak jede. Bohužel tak zhruba o minutu dříve, než bychom potřebovali. Tudíž se na něj podíváme, zasmějeme a jdeme do hospody.
A zase na vlak. A už jedeme, protože jsme šikovní a umíme šikovně nastoupit.
Nechápu, jak je možné, že nesmrdí i tak fotka. V Děčíně sedáme do rychlíku do Prahy. V kupé sedíme jen my tři. Bárt si totiž sundal boty. Nejen to. Bárt si sundal boty, sundal i ponožky, které si pověsil nad hlavu a spokojeně si prstem dloubal do mokvajících fleků na patách. Bohouš nelenil a boty sundal také. A tak není divu, že jsme jeli celou cestu v kupé sami, zatímco jinak byl vlak plný. Ani průvodčí neobtěžoval.

Večer jsem se jen minul se spolubydlícím Arnoštem, který se vracel z hospody, pomohl jsem  mu trefit se do dveří a prchnul na hokej. Zvítězili jsme. No jak se to vezme... my. Byl jsem zapůjčen soupeřovu týmu. Z toho plynulo, že jsem se stal oblíbeným terčem nájezdů a vtípků (nikdy bych nevěřil, že se dá helma narazit na hlavu tak, že skoro nejde sundat) vlastních GS a tak to nemohlo skončit jinak, než čímsi na způsob otřesu mozku.
V šatně se mi jen motala hlava a kolem létaly různé barevné fleky, v autě cestou ze zimáku už se mi chtělo náramně blít a v bytě jsem náramně blil a do rána nespal.

27.1. 2003 pondělí
Slézání k odbočce na Černou bránu nebo tak nějak. To, co vypadá jako sníh, tak to není sníh, nýbrž něco mezi sněhem a ledem, ovšem s vlastnostmi čistého ledu.

Frau Kozel otvírala láhev s nějakou limonádou. Už asi nemá smysl připomínat, že tato osoba kromě svrhávání nejrůznějších předmětů ze stolů a odjinud, zakopáváním o nábytek a prahy, že tato osoba ve svých zhruba 150 letech není schopna otevřít láhev tak, aby nepocákala celé okolí.

"Jejejeje chichichi o jéje, já se omlouvám chichichichi já jsem ti polila bundu chichichichi.", zapištěla poté, co jsem za sebou slyšel známý zvuk stříkající limonády.

Pitcha.
Bárt se klepe strachem nahoře, Bohouš se klepe strachem dole a pod tím vším teče řeka.

Nic se mi nechce psát a tak nejbližší dny hodlám zaplácat deník fotkami z posledního čundru. 
Tak.

28.1. 2003 úterý
Dnes další fotky, žádný text. Ono to má i své výhody. Čtenáři mi teď můžou psát pouze to, že fotím blbě a ještě blběji, ale nemůžou psát, že blbě a blběji i píšu.
Tak.
Led = cesta. Mimo cestu = taky zmrznuto a navíc sráz. Aneb dilema se stejným koncem (kterak si rozbít hubu).

A ještě.

Chacha! Spadne!

A ještě fotka. Fotky se krásně dlouho stahují a lidé jsou nervózní, netrpělivý a pak z toho vyleze nějaký hnus a lidi si řeknou: "Tak sem už nepůjdu."
A nepůjdou.
A bude.
To je most, ze kterého jsem nespadl.

Hehe.

29.1.2003 středa
Nedávno jsem jel na hokej do Kralup a v autě seděl takový obrovský člověk, co na bruslích a ve výstroji vypadá jak mamut. A tento člověk má ušlechtilou a jemnou zábavu - prohledává internet a hledá nejhnusnější stránky. Dalo by se říci, že když se tím zabývá několik let, tak má nejhnusnější z nejhnusnějších.
Omyl.
Po dlouhé době jsem se podíval na stránky opilce, feťáka a Slováka Jury.
Uáááá!
Hned jsem se o tu radost musel podělit s kolegou Bártem:
A tohlencto myslí feťák Jura smrtelně vážně. Na druhou stranu se mu ani nedivím, protože je to jeho zdaleka největší životní úspěch.

Já: "Koukej na Jurův web aneb zde je favorit do soutěže ´To nejhnusnější na světová síti´"

Bárt: "Podívám se později, teď musím probrouzdat ještě tak dvě tři stránky."

Já: "Nech to porno na později, Jura je lepší!"

Po chvíli Bárt: "Náhodou nejlepší stránky, který jsem kdy viděl, hned bych je bez Jurova vědomí přihlásil do nějaké soutěže."

Já: "Jo, já taky a taky raději bez Jurova vědomí."

Bárt: "A začal bych soutěží pro mentálně postižené."


Jurovy stránky, to je fakt zážitek, to je ten správný zoufalcův výron.
To nejsou střelení bizoni, nýbrž spící Bohouš a spící já. Normálně tak nespáváme, tohle je fotka z čundru.
Včera večer jsem si šel zabruslit a u té příležitosti jsem si i zahrál na kuželku. Na kuželku se hraje tak, že ze sebe nechá člověk dělat bezmocného blbce a nechá se objíždět hráči asi tak o pět úrovní lepšími, než je on sám. Nicméně oproti poslednímu zápasu jsme se zlepšili a prohráli jen 3:11.
Bárt požírá rampouchy, jelikož jsem mu cca 15 kilometrů předtím vypil vodu. hehe.
Taky mě těší, že strategie odpuzování čtenářů Chochovin absencí textu a zaplácáním místa fotkami má úspěch. Například včera zde napáchalo 71 lidí 155 přístupů, což je krásný razantní pokles proti minulému úterý, kdy na Chochoviny vlezlo 96 lidí a napáchalo 255 přístupů.
A proto dost psaní a hurá na fotky.
Tak.
Bohouš se snaží znechutit víkendový pobyt Pražákům ranním striptýzem v Kyjově.

30.1. 2003 čtvrtek

V noci přišla SMSka:

"Ani jsem ti neřekla můj dnešní sen: Byla jsem sob a na pustém ostrově mě chtěli střelit pytláci. Ale já je dostala - ujela jsem jim autem."

Zříceninami je možné se romanticky brouzdat sněhem, dokud nezapadneme do jakési díry a nezlomíme si nohu.

Včera se kolega Bárt, bakalář (on je po sedmi letech studia fakt bakalář) Zelí a podobná sebranka ožírali. Bárt si nic nepamatuje, jen to, že tekla krev. A Zelí bude dělat, že si nepamatuje, jak tropil ostudu a nepřístojnosti a dral se kamsi do klubu, přičemž odmítal zaplatit vstupné se slovy: 

"Za metro a tramvaje taky neplatím."

Dolský mlýn

Vyšperkoval jsem nápad na dovolenou, kterou realizuji, až na ni našetřím.
Mexiko, Guatemala, Belize, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika, Panama, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Chile, Argentina.

Dolský mlýn zevnitř.

A taky cesta na měsíc, to bude další dovolená.

Kamenice u Dolského mlýna

Nejdřív ale musím našetřit, abych mohl jet na čundr kamsi na Vysočinu. Jen tak.

31.1. 2003 pátek

"To je sto let za opicemi, který blbec to dělal?", ječí pitcha Frau Kozel.

Snaží se uložit soubor, co prasí ve Wordu, ovšem nedokáže to. A tak ječí dále:

"Windows 95! Co to tady ještě dělá? S tím se nedá pracovat!"

Pitcha Frau Kozel je poslední dobou nerudná, hádá se s ostatními a především trpí samomluvou. Je schopná prokecat půl dne sama se sebou a když někdo přijde, zahltí ho hýkáním, máváním rukou a pištěním, celé to prokládá odporným chichotáním. Obvyklý projev pitchy Frau Kozel:

"Hihihihi uáuáuáuá víte hihihi vlastně huihuihui vlastně jak bych to řekla hihihi no já uáuáuáuá vlastně hihihi jistě, ale teď vlastně hihihihi nestíhám."



zpět na hlavní stranu