Leden 2007

1.1. 2007 pondělí
Nový rok je nejlépe začít nějak pěkně. Sousedovi osouložit manželku a poslat mu vlastní tchýni, kolegovi sníst psa, spolubydlícímu vypustit kolo a důchodcům zdražit tvrdé pečivo pro holuby.

Já odjel na bicyklu k moři a trefil pěkným kamenem přímo do čumáku tuleně.

2.1. 2007 úterý
Ech. Objevil jsem výpotek mého bývalého spolužáka Bohumila. Je načase, abych upravil alespoň některé z hor lží, ze kterých sestavil mé údajné curriculum vitae.

"Každý ho zná, každý ho čte... Ne, nemluvím o Ondřeji Neffovi, ani Jirkovi Doležalovi, mluvím o Chochovi. Probírajíc se jeho zápisky, nacházím jen zlobu, zášť, sexismus a něco, co jeho pokřivená mysl považuje za humor. A nutně se musím ptát, kde se stala chyba ? Proč se nadějný žák matematické třídy zvrhl v monstrum, kterým dnes Chocho je? Ponořme se teď na chvíli do temné historie jednoho nevinného chlapce.

Zrození Chocha

Vím přesně, kdy jsem ho viděl poprvé. Muselo to být první školní den v páté třídě na druhém stupni základní školy. Ale nepamatuji si ho. Pln dojmů z intelektuálně rovnocenných vrstevníků po kterých má duše tak prahla, minul jsem tohoto génia zla bez povšimnutí. Koneckonců, tehdy to ještě nebyl on. Nebyl zlý, nebyl vtipný, nebyl Chochem. Mezi individualitami malých géniů výběrové matematické třídy tento chlapec, čtoucí Tekumseha, stavějící si funkční luky podle prastarých návodů severoamerických indiánů a toužící stát se letcem, naprosto zapadal. Průměrný ve všem, proplul nepovšimnut pátou třídou a zůstal by nevyhraněným polotovarem patrně navždy, nebýt spolužáků Kostky, Nahého a Břehulky. Spolužák Koškvára, který chodil do školy jen proto, aby si mohl hodinách lepit pod lavicí modýlky a o přestávkách být šikanován těmito třemi výtečníky, znudil je svým brekem a fňukáním a trio se rozhodlo poobhlédnout se po jiné oběti. Tou obětí se stal malý Chocho. Roztomile se rozčilující po každém zásahu z flusbroku, po každém taranu  svinutou mapou, stal se hlavní atrakcí přestávek. Zbytek třídy, vděčen, že to nebyli právě oni, kdo byl tyranizován a mučen, se jen pochlebovačně smál. Nikdo nenabídl pomocnou ruku, nikdo se nezastal. A tehdy se zrodil Chocho. Malé dítě, konfrontováno s krutou realitou, s početní, fyzickou a intelektuální převahou svých tyranů, pomalu se učilo cynismu, sebeovládání, taktice boje zblízka, slovním soubojům a pravidlu, že pomsta chutná nejlépe za studena. Osamocen stal se gigantem schopen přečkat jakoukoliv urážku, jakýkoliv útok. Základní školu pak Chocho opouštěl již jako všehoschopný a bez skrupulí. Taky jako někdo, kdo pocítil, jak chutná respekt, ponížení, zrada, pomsta a bramborová kaše ze školní jídelny. "

Původně jsem chtěl výše umístěné peprně okomentovat, leč peprných komentářů by bylo více, než-li výpotků utěšitele stárnoucích vdaných paniček, pana Bohumila. Blbec.

3.1.2007 středa
Další a zatím poslední část výblitků pana Bohumila:

"Hlubina zla

Z dívek se staly ženy, z chlapců puberťáci, základní škola zmizela v propadlišti dějin. Nastal čas poobhlédnout se po jiné instituci, která by rozvila ducha a donutila dotovat rodiče neužitečný život flákače. A tak Chocho podává přihlášku na gymnázium, jako koneckonců každý, kdo nevěděl, co dál. V září začal navštěvovat tuto úctyhodnou instituci, jejíž klasicistní výzdoba povznášela ducha ještě před příchodem do třídy. Snad proto, aby kompenzovala tmářské názory většiny vyučujících.

Nešťastnou náhodou jsem sem se s ním ocitl ve stejné třídě. A taky dalších dvaadvacet nevinných duší. Bylo vidět, že Chochovi schází kypící adrenalin, na kterém se stal závislý v předchozích letech. Jevil se nejhorším žákem, koneckonců, neměl na studium čas. Byl zaměstnán neustálými boji se spolužákem von Schmidtem. Davidoff von Schmidt, který už v mládí zasvětil svůj život studiu východní filozofie, provokoval Chocha svým zenovým klidem a hnědým pásem v karate. Chochovou odpovědí bylo vyvinutí vlastního bojového stylu "Smotaný sešit a kružítko v pěsti", který později doplnil o styl "Svištící čtyřiceticentimetrové pravítko".

Nicméně, ač byly neustálé půtky s von Schmidtem fyzicky náročné, neuspokojovaly Chochovu touhu po intelektuální rovině boje. Možná v tom bylo i něco jiného, možná se začaly projevovat jeho kutilské sklony. Inspirován svým idolem Přemyslem Podlahou, začal terorizovat zbytek třídy domácími pracemi, jež si dobrovolně kladl na bedra ve svém volném čase. Památné jsou zejména "zasádrovaný visací zámek od školní skříňky", "sešit naložený v láku" a "silně naškrobené trenýrky na tělocvik" premianta třídy Václava B. Záhy však nalezl důstojného protivníka. Neprávem opomíjený génius oplzlosti a kulturista na poloviční úvazek, Pavel T., několikrát tvrdě zasáhl Chochovo sebevědomí kreacemi jako "stránku po stránce slepený sešit z biologie" a "vypálená školní skříňka i s věcmi". Dlouho jsem si myslel, že právě tehdy, v těch neustálých půtkách, ztratil Chocho soudnost a míru. Ale teď, když o tom píši, uvědomuji se, že tehdy pouze získal odvahu projevit na plno svou abysymální zvrhlost. Tou dobou již byl skrz na skrz zkažený.

Začal se také projevovat jeho šovinismus. Zatímco spolužáci mu byli méně či více důstojnými soupeři a zvířata pak zajímavým výzkumným objektem (utrápil vlastní rybičky hladem a věci, které prováděl se svým psem, odmítám komentovat), osoby ženského pohlaví pro něj nebyly ničím. Potrefená husa byla vždy jen vedlejším efektem."

Vůbec se nedivím, že autor těchto pitomostí (na fotografii vlevo onanuje v autobusové zastávce) dokázal ve čtyřech po sobě jdoucích dnech obdržet na gymnáziu čtyři nedostatečné, jelikož nebyl schopen odrecitovat vzorec a² + b² = c². Hňup. A také si všimněte,  že ani nyní, po dvanáctileté a stále marné snaze ukončit nějakou vysokou školu není schopen napsat správně slovo abysální.

4.1. 2007 čtvrtek
Sedím si tak v práci, dívám se na letadla a najednou přijede Slovák, co pracuje pro společnost odvedle. A že prý jedeme pro cosi kamsi. Po pár minutách o několik stovek metrů dále potkáváme jakéhosi zoufalce s koštětem, kterak pečlivě zametá okolí dublinské VPD, připomínající spíše smetiště.
Slovák: "Haj, ajm lůking for any fakin´ menežr."
Zoufalec s koštětem: "Uáááá! Sorííí, bat aj dont spík íngliš, aj dont andrstent. Ajem from slovakiááá."
Slovák: "Ty kokot vyjebaný! Aspoň povedz, že si Poliak!"

Čtenáři mimo Irsko předchozí příběh s hlubokou myšlenkou jistě nepochopí. A dobře jim tak.

5.1. 2007 pátek - 26.1. 2007 pátek
Dvacet dva dnů po sobě jsem se věnoval uspokojování nechutných chutí zákazníků letiště v Ath Cliath, užil si spoustu legračních šestnáctihodinových směn, ještě legračnějších nočních desítek a byl jsem za to odměněn daňovým úřadem, který mě obšťastnil zaplacením třítýdenní daně ve výši dvou tisíc evropských peněz. Měl jsem také spoustu času přemítat, kam se podělo čtyřicet tisíc evropských peněz, které jsem loni vydělal. Jediné, na co si vzpomínám, je transformace těchto peněz do čínských polévek, ovšem někde jsem ve výpočtech musel provést cosi nepěkného, jelikož mi vychází, že by těch polévek musela být plná jedna střední nákladní loď a dvě velké igelitové tašky navíc.

"Nejdu! Nikam nejdu!", kvičí maličký polský kolega Potkan. Se slzami očích křečovitě tiskne svou odpornou tvářičku na okenní tabulku a zírá ven.
Pravda, venku poněkud věje. Kolegové z různých letišť jistě ví, co to znamená, pokud na letišti poněkud věje. Je to jiné, než když věje ve městě, na vesnici, v digestoři či v Řáholci.
Kolega Potkan zírá, kterak vzduchem plují letecké palety s připoutanými kontejnery o hmotnosti stovek kilogramů, kterak po dráze vítr sune převrácené obří schody k letadlům, kterak je převrácen tříapůltunový traktůrek i s kolegou Blbým Džonem. A hle, támhle se pohybuje po dráze letadlo, které by se rozhodně pohybovat nemělo, zvláště když se pohybuje bez posádky a bokem.

Kolega Potkan pláče i proto, že má za úkol přivézt transportér, idiotsky zanechaný kdesi v dáli, zatímco posádka se zbaběle nechala kamsi odvát. Všichni kolegové trpělivě se zlověstným úsměvem na neoholených tvářích čekají, až Potkan rezignuje na svůj mrzký život a vydá se mezi létající předměty.
A už je to tu! Kolega Potkan s pískotem vyráží ze dveří, které hbitě zavíráme a blokujeme, aby ho náhodou nenapadlo se vrátit. Všechny okna jsou plná rozesmátých obličejů. Kolega Potkan se zdárně vyhýbá prolétávajícímu kontejneru na leteckou poštu, vzápětí je ovšem větrem smeten k zemi a legračně se kutálí skrze několik olejových louží, až je naražen na betonový sloup. Po sloupu se sápe vzhůru, opět je sražen k zemi, po čtyřech leze dále, už urazil dobrých osm metrů, byť z toho šest jej kutálel po dráze vítr, navíc špatným směrem. O chvíli později již Potkan jen bezmocně leží na zádech a mává rukama.

"Foťte!", vykřikl náhle stopadesátikilový kolega zvaný Big Džou. Vyráží ze dveří a běží zachránit nebohého Potkana!
"Ááááách!", vydechla blaženě šilhavá kolegyně, ovšem vzápětí se ukázalo, že to byla jen reakce na Blbého Džona, který ji opět sáhnul na poprsí.
Potkan stále leží na zemi, zatímco se Big Džou blíží podivně motavým způsobem, občas poklekne a cosi prostředníčkem gestikuluje k nebesům. Poslední metry, Big Džou chytá Potkana za límec. Maličký Potkan třese ve vzduchu nožičkami, poněkud škrcen bundou, avšak zachránce nedbá a vleče a nese svou oběť do bezpečí. Po chvíli je Potkan opět v budově. Nejenže nebyl odfouknut kamsi na irské pastviny, ale po chvíli se dokonce i dopracoval k tomu, aby se opět sám nadechnul a povolil se límec bundy, pevně utažený kolem namodralého krku.
Zklamaně jsme se ušklíbli a alespoň si také sáhli na poprsí šilhavé kolegyni.

27.1. 2007 sobota
"Dobrý den, dáte mi vízum?", táži se osoby na alžírské ambasádě.
"Jistě. Pokud mi ukážete pozvání od alžírské cestovní kanceláře nebo potvrzení o ubytování."
"Stačí ubytování na jeden den?"
"Samozřejmě. V tom případě ovšem  vízum vystavíme na jeden den."

Hm.

"Dobrý den, můžete mi rezervovat hotel na tři týdny a poslat mi o tom potvrzení?", táži se postupně emaily i po telefonu osmi alžírských hotelů, respektive jejich zaměstnanců.
"Jistě, pokud si to na ty tři týdny rovnou zaplatíte."

Hm.

"Můžete mi sdělit, jak jste dostali vízum do Alžírska?", táži se zhruba deseti osob, které tuto milou zemi navštívily.
"Jistě, pozval mě známý z ambasády."
"Jistě, vyřídila mi to agentura v Itálii, ovšem jen proto, že tam mám trvalý pobyt."
"Jistě, můj manžel je Alžířan, všechno šlo bez problémů."
"Jistě, děda tam má firmu, zařídil jsem pracovní vízum."
"Jistě, byl jsem tam s cestovkou."

Hm.

"Dobrý den, můžete mi pomoci s vízy do Alžírska, i když od vás nehodlám kupovat žádný zájezd a chystám se tam v jiném termínu, než vy?", táži se cestovní kanceláře.
"Jistě, bude vás to stát tisíc pět set euro. Tolik stojí pozvání od partnerské alžírské cestovky."

Jeví se mi nemožné získat jakýmsi normální způsobem vízum do Alžírska. A jak se ukazuje, ten samý problém je i v Kamerunu. Desítky emailů, telefonátů, návštěvy ambasád Alžírska i Kamerunu v Praze, Londýně a Amsterdamu.  Vzhledem k tomu, že na výlet pojedu asi za měsíc, skončím nikoli popíjením lahodné slané limonády v El Salahu, nýbrž focením slona někde v blbé Keni.

Sutton

28.1. 2007 neděle
Odletěl jsem do Česka. V hotelu mi nabídli nejlevnější pokoj s poznámkou, že taková ztracená existence by navíc neměla.
Náladu mi trochu zvedla bývalá kolegyně, která náruživě líčila nový způsob masturbace chemickým náčiním, konkrétně tuším pipetou. Nebo odměrným válce, nevím přesně.
Následně se mi obsluha obchodu zdráhala zjistit cenu hodinek z výlohy, jelikož jsou prý na mne drahé.
Tak jsem alespoň zašel (podruhé v životě), do restaurace pana Mekdonalda a poté jsem se dlouho do noci kroutil v bolestech a přemítal, kterým tělním otvorem bude nejlépe právě pozřenou krmi vyvrhnout.

29.1. 2007 pondělí
Zašel jsem si do kina a shlédl snímek Obsluhoval jsem anglického krále. Pravda, na pravé umělecké dílo jako je například film Iči (široký úsměv hlavního-vedlejšího hrdiny) se promítaný zážitek nechytal, leč je pěkné si připomenout časy první a druhé republiky, bělovlasého bělobradkého mafiána pana Tatíčka, sedláka pana Švehly, koňmi podělaných chodníků a prostitutek bez kondomů, obdivovatele francouzské "synthese moderní civilizace", slávisty pana Beneše či hajlujících náměstí v městě Praha a jinde, nadšeného sportovního střelce pana Pepy Šoupala a mého dědy, který zastavil před tratí tak šikovně, že mu projíždějící mašinfíra z gustem urazil půl auta. Film Obsluhoval jsem anglického krále je hlavně o žrádle a nesexuálních pohledech na obnažené ženštiny, pročež je námi, zhýčkanými filmovými kritiky a znalci hodnocen poměrně kladně.

Itchi the Killer
Snímek stojí za pozornost díky jemným nuancím hrátek Jakuzy.

30.1. 2007 úterý
Mám pocit, že si se mnou osud nepěkně zahrává. Předevčírem jsem se ubytoval v hotelu, který byl kolem druhé hodiny ráno přepaden hordou podroušených Poláků. Jelikož žiji a pracuji v Irské republice, polské vpády kdykoli a kamkoli jsou na denním pořádku. Pročež tedy létám do Česka, bych si od Poláků odpočinul. A ejhle - neodpočinu.
Dnes jsem šel na snídani do hotelové restaurace a nestačím zírat. Hnusné, tlusté ženštiny nepěkně skřehotají a poskakují, křepčí a halasí. Další znaky, jako je například oblečení, kterým by pohrdli i uprchlíci z Darfuru a dementní svítící či blikající tykadélka a růžky svědčí o jediném. Hotel byl přepaden Iry, zejména jejich ženskou odnoží, někdy eufemisticky zvanou ženami.
A až se mě zase někdo příště zeptá, proč nemám rád Prahu, tak na něj pošlu Poláky a Irky, smrtící to kombinaci.

31.1. 2007 středa
Odletěl jsem zpět do Irska. Ještě před odletem jsem byl na letišti přepaden jakýmsi starcem, který mi lámanou angličtinou sdělil, že provádí jakýsi průzkum. Prohlásil jsem, že jsem Ir a mocným zachrochtáním vloženým do huhlavé angličtiny starce přesvědčil. Poté jsem mu nadiktoval, že Praha je hnusná, špinavá a stahuje se tam lůza z celé republiky, později zvaná Pražáci. Také spousta nechutných turistů obývá Prahu a podobné havěti nalezne zde člověk spoustu.
Stařec pokyvoval hlavou, vše si pilně poznamenával a nakonec mi dal jako suvenýr kalendářík s obrázkem Prahy a velkým nápisem "Pozor na krádeže!".

zpět na hlavní stranu