Leden 2008
27.12. 2007 čtvrtek - 3.1. 2008 čtvrtek
Ano ano, vážení přátelé. Sedm nočních směn na dublinském letišti ve
společnosti Estonce pana Velké hlavy, Ira pana Blbého Džona či Poláka pana
Potkana. Duše i tělo vzkvétají nad multikulturním prostředním, které je
zpestřeno každonočním zíráním na filmy, mezi nimiž převažuje thajské porno,
dovezené panem Karlem. Pingpongové míčky vystřelované stahy vagíny střídají
šátky velikosti stanové plachty, vytahované z vagín jiných Thajek. Hledím na
asijské divy a pojídám čínskou polévku.
4.1. 2008 pátek
"Vítám tě, nový roku!", křičím zvesela a nastupuji do autobusu směrem na
sever. Včera jsem ještě posílal chřestýše do San Francisca (novoroční dárek
zákazníka pro milou tchýni) a dnes již uháním podél Labe vstříc pohledu na skály
Českého Švýcarska, země kdysi klidné, dnes zahlcené turisty a cedulemi Zimmer
frei. Nyní je však zima, turistů pomálu a to je ten pravý čas pro tlustého
Chocha, který má v turistické sezóně problémy minout se na chodníku s jinými
osobami.
Ubytoval jsem se u pana Koudely, vyčůral, vyhonil a šel spát.
5.1. 2008 sobota
Jest chladno, ba mrazivo. Kráčím podél trati do Kamenického Šenova.
V Kamenickém Šenově je restaurační zařízení, pročež neváhám a popíjím pivo.
Chtěl jsem požádat o koktejl
La Fernetína, leč vlajka fotbalové klubu Sparta
Praha mne neomylně informovala o tom, že zdejší prostředí rozhodně nebude místem
hodným intelektuálních hrátek.
Večer jsem se rozhodl, že je třeba otestovat tukové obaly, zda-li je izolace
stále účinná.
Odjel jsem do města Děčína a ponořil jsem se do tamní tekoucí vody.
"Ech!", pravil jsem sobě. Zima. Plavati pod širým nebem je možná romantické,
nicméně příště budu místo ledna preferovat jiné období. Při kontrolním pohledu
do plavek jsem usoudil, že tento druh plavání je možno nazvat plaváním
minimalistickým. Pročež jsem se osušil, oblékl, olámal ze sebe rampouchy a odjel
zpět do České Kamenice.
Česká Kamenice
6.1. 2008 neděle
Jedu si tak Českem vlakem z České Kamenice do ošklivého města Prahy. Česko
jest zemí pěknou a jejím jediným mínusem je absence moře, nedostatek volně
rostoucích banánů a přebytek Čechů.
Čechové jsou národem pitomců, jejichž jedinou skutečně k dokonalosti vybroušenou
dovedností je nadávat na vše a všechno. Uprostřed Čech ještě je navíc ještě
zmíněné město Praha plné národa Pražáků. A to snad ani raději nebudu komentovat,
jelikož maminka by mi pravila: "Ty vole, do prdele, jak to do hajzlu mluvíš?"
Maminka podobné poučky používá poměrně často zvláště v komunikaci s jednou z
mých vlastních sester, která také pro nějakého toho vola a píču nejde daleko.
Mimochodem - obě jsou učitelky.
Já jsem však v rodině bílá vrána a tak mohu dál pokračovat v potírání
veškeré xenofobie.
Zakomplexovaností se Čechové mohou směle rovnat všem okolním národům, snad kromě
Slováků, kteří jsou zakomplexovaní ještě víc a vůbec netuším proč. Slováci mají
totiž pěkné Slovenky a na horách salaše. Možná i něco jiného, ale dost o tom
pochybuji. Nic nemají například ani Poláci a tak houfně emigrují a kradou Němcům
pana Koperníka, Slovákům pana Jánošíka a kdyby neměli na východě i západě tak
milé sousedy, zařadili by se po bok moru, španělské chřipky či eboly mezi ještě
větší metly lidstva, nežli jsou.
Ještě tu máme Maďary. Maďaři mají klobásy, pročež jde o národ užitečný.
Užiteční jsou i Rusové, jelikož mají vodku.
Číňané mají čínskou krmi. Také jsou užiteční.
Užitečné jsou i mandelinky, jelikož v hávu imperialistického brouka rozvracely
na poli socialistické zřízení. Což už dnešní mladí nevědí. Nedávno jsem se po
osmém pivu a třetím fernetu dotazoval dcery přítomné číšnice, zda-li ví, co je
to mandelinka. Nejenže nevěděla, ale její matka mě ještě sprostě seřvala, že prý
u tříměsíčních dětí je to normální.
Další užiteční národové mne nenapadají, pročež končím toto zabřednutí ve vodách
intelektuálních.
A už vidím pana Filosofa, kterak mne nařkne z xenofobie.
Češi v Kapadocii, konkrétně pár cyklistů v Růžovém údolí
7.1. 2008 pondělí
Vsedl jsem do vlaku společnosti Časem Dojedeš a vydal se na Moravu. To je
tam, kde lidi nemají peníze a nadávají na Čechy.
Přijel jsem do města Odry a vlezl do restaurace.
"Přineste mi, co máte!", zahlaholil jsem žoviálně.
Sličná číšnice mne odhadla správě a přinesla dvě polévky, pizzu, těstoviny s
mořskými plody, tři piva, ještě jednu polévku a hovězí maso s bramborem. Když
jsem vše pozřel, navštívil jsem otce, který ve městě Odry pracuje.
"Otče!"
"Kdo jsi?"
"E?"
"My se známe?"
"Šmarjá, to jsem já!"
"Aha... no jo, nepoznal jsem tě."
Po vřelé konverzaci jsem byl zavlečen do hospody. Otec udělal na servírku smutné oči a pravil: "Jedno teplé pivo."
Jako obvykle jsem se zastyděl, jelikož otec pije zásadně teplé pivo. Malé
teplé pivo. Tímto troufalým činem vždy vzbudí veřejné pohoršení a mně je stydno.
Veřejné pohoršení ovšem většinou pokračuje, jelikož vzápětí otec zle vynadá
servírce, že on by si přece nikdy malé pivo neobjednal. U pátého velkého piva
již není řeč ani o ohřevu chmelového moku a po desátém pivu počne otec
objednávat fernety.
Kolem třetí hodiny ráno jsme se dopotáceli do otcova bytu. Načež otce popadla
geniální myšlenka a počal pobíhat po bytě a hledat jeho motorkářskou koženou
soupravu. Neváhal probudit svou spící přítelkyni a opileckým hlasem se v půl
čtvrté ráno tázal: "Neviděla jsi moje kalhoty? Nemám kalhoty na motorku!"
Poté útočí na lednici řka: "Nemám tu nic - a tak všechno sníme!"
O chvíli později útočí všemožným nářadím na vzdorující vepřovou konzervu, poté porcuje bochník chleba a následně se svalí do postele a usíná.
8.1. 2008 úterý
Kolem šesté hodiny otec vstává, klopýtá ven z bytu, vsedá do automobilu a
odjíždí do práce.
Já se probouzím kolem desáté hodiny, nechávám si nechtěně ujet několik vlaků a teprve
poté se potácím Novým Jičínem, jedu do Suchdola nad Odrou, do Hranic na Moravě a
poté do ošklivého města Praha.
9.1. 2008 středa
Pořídím si vlastní letadlo. Nebudu muset létat s vřískajícími dětmi a s
ještě hlasitěji vřískajícími nadšenci, kteří letí poprvé, podruhé či pokolikáté,
ale každopádně si let velice užívají jako tu nejlepší zábavu.
Mohl by mi někdo vysvětlit, co je zábavného na idiotských rituálech
předcházející vstup do letadla a opuštění letiště v cílové destinaci? Co je
zábavného na miniaturních sedačkách s miniaturním prostorem na nohy, kde je
člověku dopřáno zažít si pocit Franty Kolečka? (Pozn. Franta Kolečko byl ten
blbec, co spadnul do lisu, když se na poslední chvíli snažil vytáhnout
pětikorunu, kterou tam zahlédnul. Navíc se poté zjistilo, že to nebyla
pětikoruna, ale víčko od piva)
Co je zábavného na vzduchu zbaveného jakékoli vlhkosti? Ne, spící slintající
soused s tím nic moc neudělá.
Co je zábavného na tom, že vám posádka po stížnostech spolucestujících zakáže
dívat se na filmy o leteckých neštěstích?
Co je zábavného na tom, že na palubě není žádná, ale vůbec žádná čínská
restaurace?
Nemám rád létání. Dle mého názoru je to ten nejnudnější a nejpříšernější způsob
dopravy.
Dnes jsem odletěl zpět do Irska.
10.1. 2008 čtvrtek - 17.1. 2008 čtvrtek
Další týden nočních na dublinském letišti. Živý důkaz Druhé teorie chaosu,
která objasňuje pohyb skutečností neslučitelných se životem ani žitím, který
vede k výsledku teoreticky dosažitelného jen vyšším stupněm koordinace jevů
zoufale abstraktně i téměř hmatatelných. Ne, poloslepý polský kolega bravurně
pojíždějící mnohatunovými vozidly mezi ostatním personálem mě nepřestane
udivovat nikdy. Stejně jako nigerijský kolega, který pracuje v kanceláři a
zhruba už půl roku nejméně třikrát týdně se mě ptá, zdali je nutno stisknout
ENTER nebo DELETE, když se mu na obrazovce objeví nápis STISKNĚTE ENTER.
Zkřižte Poláka s černochem a výsledkem je zaručeně zábavný nádeník
Kurt Vonnegut, Ostroočko
18.1. 2008 pátek
"Je mi z tebe na blití!", prohlásila prsatá kamarádka L., se kterou jsem se
hned po příletu do Česka vrhnul do restaurace a v deset hodin večer se oblažil
půlkilovým steakem.
"Na blití? Proč na blití?"
"No jednak mi stačí, když se na tebe dívám a jednak mi to asociuje, když jsem si jednou dala brazilský steak a poté kamarádovi poblila jeho nový péřový spacák."
"Péřový spacák? Hehe, to se povedlo, to muselo být pěkné!", zakuckávám se smíchy a posledním čtvrtkilem steaku.
"Vlastně ne. Ten spacák jsem mu poblila jindy. Po tom brazilském steaku jsem si jen poblila byt."
19.1. 2008 sobota
"Propadám depresím, pocitu méněcennosti, následují pocity agresivity,
bezmoci!", kvílí můj bývalý spolužák, pan Bohumil. Pan Bohumil, disponující
aktuálně monstrózními rozměry (my jednodušší také říkáme, že je tlustý jak
prase), je nadšený, jelikož jsem pojal skvělý nápad a dostavil se do
restauračního zařízení, kde probíhá oslava narozenin jiného mého známého,
polovyléčeného alkoholika, pana Dušana.
Akce probíhala vcelku dle předpokladů. Pan Bohumil se na mne zhnuseně podíval,
zaplatil a odešel. Pan Dušan počal objednávat fernety a pan Bárt počal vést
intelektuální rozmluvy s přítomnými slečnami. Já se snažil pozdvihnout laťku
pokleslé zábavy, pročež jsem se přítomné černovlásce díval do výstřihu, přítomné
hnědovlásce díval do výstřihu a po několika pivech a fernetech jsem s vedle
sedícím hostem probíral, kterak nejlépe pozvat dívku na romantickou schůzku.
Nakonec jsem se odhodlal, poslední fernet zapil posledním pivem a jedné pěkné
ženštině pravil, že má skvostné poprsí a zda-li by se nešla projít romantickou
nocí.
Poté jsem se i s obětí vypotácel ven, kde hnusně chcalo.
20.1. 2008 neděle
"Mělníče, Mělníče, tys dopadnul!", volám ze
zámku pana Lobkowizce.
Mělník je maloměsto ošklivé a jediným pozitivem jest čínská restaurace u zámku.
Tímto jsem doufám odradil případné zájemce o návštěvu města. A my ostatní,
chytří, Chochovinám nevěřící, budeme do Mělníka jezdit i nadále a to díky
naprosto jedinečné čajovně Ve
věži, která se nachází ve věži. V čajovně je možno činit nevídanou spoustu
věcí. Například vložit na pojízdný
stůl-výtah
polosyrového nedopečeného psa a spustit k hostům o patro níže. Následně se
kocháme výkřiky a nadávkami postižených na neschopného kuchaře. V čajovně můžeme
dírou v podlaze pohledět přímo do výstřihů osob ženského pohlaví sedících o
patro níže. V čajovně též můžeme obdivovat výstavy.
Výstavy lokálních umělců zbožňuji, jsou něco jako amatérský sex, plné
dokonalých nedokonalostí a neusměrněných výstřiků více či méně přidušené tvůrčí
invence a pudů.
Čajovna v Mělníku
21.1. 2008 pondělí
"Proč jsme navíc museli mít otce, který každého zdravil ´Heil Hitler´,
včetně Izáka Finkelsteina?"
Kurt Vonnegut, Ostroočko
22.1. 2008 úterý
"Dobrý den. Jeden počítač, prosím.", sklesle žadoním v obchodě.
"Á, pán je znalec, chytrá hlavička, budoucnost státu! Technika! Počítače! Jaký
počítač byste si dal?", poskakuje za pultem obrýlený vychrtlý mladík a z vlasů
mu zároveň s lupy padají nuly a jedničky, jak už u počítačových znalců bývá.
"Hlavně, aby se z něj dal dobře utírat prach."
"Co prosím?"
"Počítač je pro mou matku. Má matka používá počítač hlavně jako objekt, ze
kterého může utírat prach."
"Hm."
23.1. 2008 středa
"Cože? Proč bys mě chtěla představit své rodině? Provedl jsem něco? Chci si
tě snad vzít? Rodina, to jsou noví lidi! Nemám rád lidi! Mají sladký maso! Sakra!", hlasitě protestuji.
„Moje maminka je hodná, slušná a věřící.“, oznamuje mi mrazivým hlasem má
kamarádka L.
„Jak mám tvojí matce říci, že jsem prase nevěřící?“, snažím se odlehčit situaci a parafrázuji klasickou poezii.
„Vtipy? Na ty taky zapomeň. Hlavně na ten o sexu s křečkem a lepicí páskou!“, pokračuje L.
„Můžu tě před ní aspoň plácnout po zadku?“
„Ty idiote! Nebudeš dělat vůbec nic! Zakazuju ti mluvit o tvém nechutném jídle, o sexu, o tvém defektním názoru na lidi a vůbec – nejlepší bude, když budeš jen mlčet a usmívat se.“
„Aha. No nic moc. A jak se mám usmívat?“
„Hm, když tak o tom přemýšlím, raději se neusmívej. Ani nemrač. Netvař se vůbec nijak. Vlastně bych ti byla vděčná, kdyby sis do ksichtu píchnul nějakou umrtvující injekci.“
„Aha. A jak mám kynout rukama a co si mám na sebe obléci?“
„No – rukama kynout nebudeš. A oblečení ti nějaké vyberu. Rovnou zapomeň na ty tvé příšerné džíny, co v nich chodíš chlastat a to debilní triko s tím obrázkem zoofila a krávy.“
„Ehm.“
„Nějaké další dotazy?“
„Ještě bych se rád….“
„Mlčet! Do byla řečnická otázka! Grrrrrrrr.“
24.1. 2008 čtvrtek - 31.1. 2008 čtvrtek
Další týden nočních. Nad ránem upadám do sprchy, poté do postele a nakonec
do záchvatů zuřivosti, když se
můj
spolubydlící probudí a začne hulákat a mlátit do kytary. Ve chvíli, kdy se
spolubydlící uklidní a já opět usnu, vrazí do pokoje po mohutném bušení naše
litevská služka a srandovní angličtinou se dožaduje vysávání. Potlačím v sobě
chuť na sexistické poznámky a pohledem kobry ji vykazuji ven. Načež si dopřávám
zbytek z cca čtyř hodin spánku, kterými mé noční směny prokládám.
Sutton, Irsko