Leden 2010

24.12. 2009 čtvrtek - 3.1. 2010 neděle
Pryč jsou vnadné černošské prostitutky, pryč nahnilé banány, již nevidím pytle se chcíplými papoušky. Výlet do Afriky jest minulostí a je třeba odevzdávat opět hodnověrné výkony při simulaci pracovních procesů.
Slzy se mi ženou do očí, leč opět vstávám a nasedám na bicykl.
Dvacet metrů. Prásk!
V Irsku nejenže sněží, ale i mrzne. Což jsou jevy na tomto Poláky anektovaném ostrově velice řídké. A letošní podání jak sněhu tak mrazu je skutečně impozantní. Napadly dobré dva centimetry bílé hmoty a teplota klesá na smrtelných mínus 5 stupňů pana Celsia. Letiště ruší lety, městské autobusy spíše nejezdí než jezdí a řidiči automobilů se zvláště po ránu s vytřeštěným zrakem plíží rychlostí málokdy převyšující 20km/hod. Jediným pirátem silnic jsem tak já na svém bicyklu.

Padám každých několik stovek metrů. Na sněhu se jezdí poměrně dobře, leč každý kus ledu znamená zcela nekoordinovaný pád, těžké žuchnutí a hlasité kvílení. V pátek jsem se zřítil bokem na obrubník a kebulí na vozovku, pročež jsem s divokým křikem odhodil bicykl do dáli a do práce se nechal odvést taxíkem.

4.1. 2010 pondělí
„Ztratil jsem telefon, tohle je moje nové číslo," praví známý hlas z mého obstarožního mobilního telefonu. To můj otec.

„Aha, ztratil jsi telefon. Zase jsi se někde ožral a unesli tě mimozemšťané, že?" připomínám otci škodolibě příhodu, kdy dorazil domů odraný, rozbitý a na bicyklu mu chyběl řetěz.

„Nikoli, ztratil jsem telefon, jelikož jsem se kochal."

„E?"

„No kochal. A jak jsem pomáhal traktoru, tak jsem tam ztratil telefon."

„Pomáhal traktoru?"

„No když jsem sjel ze silnice, auto se několikrát převrátilo přes střechu a nejelo. Tak jsem poprosil traktoristu, jestli by mě z toho pole nevytáhnul."

„Aha."

„A mimochodem - děda minulý týden naboural do tramvaje."

5.1. 2010 úterý
Zapnul jsem internet, do vyhledávače zadal hesla "instalatér", "amatér" a "kladivo". Získané informace jsem si pozorně přečetl, promnul dlaně a vřítil se do koupelny. Pořídil jsem si kdysi dvojumyvadlo a jelikož už mne nebaví močit jen do záchodové mísy, rozhodl jsem se dvojumyvadlo zapojit.
Užil jsem kleště, kladivo, pilku a mnoho nepěkných nadávek, leč nakonec jsem trubky pospojoval, jeden konec zapojil k díře v porcelánu a druhý do díry ve zdi. Pyšně jsem se poté tloukl v hruď a hnedle i pustil vodu. Voda pěkně bublala, přitekla a odtekla. Poté jsem pustil vodu i z druhého kohoutku. Voda opět zabublala, přitekla a... ehm, tentokrát neodtekla, nýbrž vytekla. Jsem pitomec, pročež jsem zapomněl, že na dvojumyvadle musím vodu připojit dvakrát.
Po zbytek večera jsem potichu poslouchal, kdy se od sousedů ozvou zoufalé výkřiky a vulgární volání.

6.1. 2010 středa
„Chrrrr chrrr šrrr vrrr já mít chrrr tvoje paměťová karta šrrrr," ozývá se ze sluchátka praskání a divný hlas. Předčíslí ukazuje na Mali, kde jsem se nechal loni v prosinci hloupě okrást a poté po celé vesnici roznesl papírky s mým telefonním číslem.

„Cože? Paměťové karty? Skutečně? Výborně!"

„Já poslat karta, ty poslat peníze," pokračuje skutečně zoufalou angličtinou pán.

„Jistěže, není problém, to nějak vyřešíme," raduji se, jelikož na fotografiích jsem zachytil zdechlého velblouda, zdechlého racka a spoustu zdechlých zvířátek na trhu v Bamaku.

Obraz na zdi v Djenne, Mali
(autor chtěl znázornit, jak holčička chytá do dlaně zbytky
mozku z hlavičky zastřeleného ptáčka)

„Ja chtit padesat tisíc euro."

„E?"

„Padesat tisic euro peněz ja chtít."

„Aha. A co byste za to koupil?" táži se ohromeně.

„Ja chtit novy mobil, ja chtit nove boty, ja chtit nova kalhota."

Po několika minutách jsem srazil cenu na tisíc euro. Následně pán zděšeně pravil, že "Ou maj god, telefonovat do Evropa very big money" a zavěsil.

7.1. 2009 čtvrtek - 14.1. 2009 čtvrtek
Přiletěl jsem do Irska užít si dalších sedm nočních směn. Šéf Pavouk chodí každou noc do práce zcela zničen a usíná v roztodivných pozicích, jelikož, jak on sám říká, je v přechodu. Když jsem z něj konečně vypáčil pravý význam slova "segue", ukázalo se, že se jedná o přechod od jedné filipínské milenky ke druhé filipínské milence. Přechod je náročný, jelikož se obě ženštiny nenávidí. Nenávidí se ještě více od minulého týdne , kdy se ukázalo, že se šéf Pavouk opil, prováděl nemravnosti s jednou Filipínkou a nechal ji usnout v podkroví. Poté se, stále značně opilý, vypotácel z domu a zatelefonoval druhé Filipínce pozvání na ohromné orgie. Orgie se odehrály dole v kuchyni. Obě Filipínky se potkaly ráno v koupelně a dle poněkud nesouvislého líčení pana Pavouka se jednalo o zcela regulérní zápas na život a na smrt.
Při pohledu na pana Pavouka nechápu, co na něm ženštiny vidí. Pravděpodobně je vzrušuje jeho skleněné oko.

15.1. 2010 pátek
Dobývání paměťových karet z malijského Djenné pokračuje. Do procesu jsem v průběhu minulého týdne zřejmě zapojil celé městečko. Podařilo se mi sehnat člověka, který jakž takž vládne angličtinou. Problém nastal v okamžiku, kdy jsem se dotyčnému snažil nadiktovat poštovní adresu. Dotyčný totiž neumí číst a psát. Následovalo tedy shánění dalšího člověka, který to dokáže. Ten ovšem zase neumí anglicky. Celé jednání je zpestřováno přerušovaným spojením a faktem, že současný držitel mých karet vlastní telefon, který se vybije po zhruba dvou minutách hovoru.

16.1. 2010 sobota
Jsem veskrze nespolečenský jedinec, extrémně nudný, svářlivý a protivný. Což mi ovšem nebrání, abych čas od času nezašel na limonádu s úchylnými jedinci, ze kterých poté tahám nejrůznější informace pro čtenáře Chochovin. Dnes jsem tak zašel do restauračního zařízení s panem Králíčkem, neohroženým motorkářským cestovatelem, ba nebojme se říci - expedičníkem. Tématem hovoru však nebylo vychvalování čínských a indických motocyklů jako obvykle. Tentokrát jsem si vyslechl, kterak město Prahu navštívil přelud himalájských a českých luhů a hájů, legendární bystrcký láma, pan Howadoor. Pokud by náhodou některý z čtenářů prokázal svoji kulturní omezenost a netušil, kdo pan Howadoor je, dodám, že se jedná o natolik renesanční osobnost, že se i pan da Vinci žárlivostí obrací v hrobě a pan Cimrman jen nevěřícně zírá. Pan Howadoor, stavitel iglú, kulturista, programátor, karatista, cyklista, dobrodružník, spisovatel, romanopisec, básník, malíř, instalatér, sběratel dětského a zvířecího porna, letecký modelář, maratonec či plavec v moravských potocích.

„Blb je to," zahájil popis návštěvy pana Howadoora v Praze pan Králíček.

„Fakta, fakta!" povzbuzuji.

„Přiletěl z Nepálu, na zádech ten svůj batoh s horolezeckým náčiním. A že prý se rád prochází a šel z Ruzyně na Florenc pěšky."

„Pěkná procházka," pravím uznale, "zejména pobíhání po nájezdu na dálnici muselo vypadat pěkně."

„A posledně - pozval jsem ho na návštěvu. Chtěl jsem ho vyzvednout na nádraží, ale že prý ke mně trefí. Že prý má mapu. Místo aby byl u mě v šest, zvoní mi v deset večer telefon, v něm Howadoorova dcera Minerva a že se ztratili!" rozohňuje se pan Králíček.

„No co, v Praze se ztratí každý. Někteří Pražáci si dokonce myslí, že je Praha velkoměsto," obhajuji vesničana pana Howadoora.

„Jenže ten trouba měl s sebou mapu z roku 1982, zvonil na zvonky nic netušících občanů a dotazoval se, kde je Ho Či Minova ulice!"

„Hehe."

„No a když jsme šli minule nad ránem z hospody, vzpomněl si, že měl kdysi v Praze nějakou kamarádku."

„Na tom nevidím nic divného, prostě s nostalgii zavzpomínal."

„Hovno! Ve tři ráno jsme běhali po Praze a prohlíželi zvonky na dveřích. Že prý když uvidí jméno, vzpomene si. Jenže on si nepamatoval její jméno, ani kde bydlí! Když už jsme nachodili asi třicet kilometrů a začalo svítat, tak viděl nějaké jméno a vzpomněl si. Sláva! Blbé bylo, že ta dotyčná nebydlí na Žižkově, jak mi tvrdil, ale někde v Opatově, což je dalších patnáct kilometrů."

„Patnáct kilometrů není problém, řekl bych. Tramvaje, autobusy, metro... všechno v té vaší Praze máte," oponuji.

„Pan Howadoor hromadné dopravě nevěří. Víš, jak tam šel a potom zpět? Pěšky. Že vidí žižkovský vysílač, tak nemůže zabloudit."

Nejlepší na tom všem je, že se pan Howadoor zvesela množí a šíří tak své geny beztrestně po širém kraji.

17.1. 2010 neděle
Dočetl jsem další knihu páně McCarthyho, tentokrát jsem pokořil Boží dítě. Kniha je to pěkná, jelikož není obézní a vleze se mi tak do knihovny. Vášnivý a světa znalý čtenář najde v příběhu vše k životu potřebné - pedofilii, nekrofilii, jarní deště i zimní požáry, policisty i jeskyně. K dokonalosti chybí už jen čínské polévky a fernet.

18.1. 2010 pondělí
Došla první paměťová karta s obrázky z Afriky. Na oplátku jsem do Afriky poslal tři sta evropských peněz, jinak bych se zbylých karet zřejmě nedočkal. Jsem spokojený, jelikož jsem tímto počinem překonal všechny mnou známé způsoby, jak co nejidiotštěji přijít o peníze. No řekněte - zaplatil by někdo 300 euro za obrázky nějakých malých parchantů, jak kopou do zdechlých žraloků a na vše se poněkud připitoměle dívá osel?

Nouakchott, Mauritánie

19.1. 2010 úterý
Nazul jsem sobě sváteční boty, vykloktal Pitralonem a hnal se do kina. Ve dveřích stála obtloustlá ženština, za ruku třímala vřeštící děcko a s blaženým úsměvem na tváři na něj chrlila sladká slůvka. Po obou stranách dveří se počal hromadit lid. Ženština se na obě hordy plebsu zakřenila, ovšem ani o centimetr nepohnula svým sedacím ansáblem.

„Ženštino nešťastná, co kdybyste si to odtáhla stranou," navrhnul jsem mírně, jelikož vím, že samice s mláďaty jsou agresivní. A nemýlil jsem se.

„No dovolte? Nevidíte, že je to ještě dítě?" obořila se na mne osoba.

„Právě proto. Vříská, daně neplatí a ještě překáží," vysvětluji trpělivě.

„Ha! Copak vy jste nikdy nebyl dítě?"

„E? To má být argument?"

„Frantóóóó!"

Přiřítil se Franta, nešťastný otec. Chlupaté ponožky v odřených sandálech, upocené tričko s nápisem "Když mne najdete, vraťte mě do hospody". Vlasy neurčitého tvaru a délky vypadaly na dlouhodobý přátelský poměr se všemi známými živočišnými tuky. Téměř jistě se jednalo o člena kmene Čechů. Pan Franta počal být agresivní a dechem, za který by se ani zmijovec nemusel stydět, mi počal vysvětlovat cosi o "doprdelecosimyslíte" a "jaksitohlevůbecdovolujete".

Docela by mě zajímalo, co je na dětech dobrého. Nic. A mimoto z nich vyrostou lidi

20.1. 2010 středa
Abych věděl, že do Afriky už nikdy nepojedu, splácal jsem dohromady hrůzné zkušenosti z posledního výletu a vše vrazil na Chochoviny. Nechť je mi zmíněný zápisek varováním, že jezdit pod Saharu je nebetyčná pitomost, masochistický zážitek srovnatelný s vytahováním mozku horkým drátem skrze nosní dírku. Copak je nutné trmácet se horkem a v noci mrznout, nechat se kousat divým hmyzem a bít černými domorodci? Copak je nutné po několik týdnů rozhazovat těžce uspořené peníze a obezřetně se vyhýbat divým domorodcům a jejich asagajům? Jsem již starším pánem a dostal jsem rozum. Do Afriky již nikdy nevypravím mou tělesnou schránu ni mysl a za ušetřené peníze budu nadále živit mé břišní pneumatiky čínskými polévkami. Tak.

21.1. 20010 čtvrtek - 28.1. 2010 čtvrtek
Takzvaná ekonomická krize plní irské noviny, novináři se aspoň nenudí a já si můžu číst, že z ostrova odjíždějí Poláci, že Irové páchají sebevraždy, že se tolik nerozmnožují a že je konec světa v dohlednu. Což mne nesmírně rozrušuje, jelikož s koncem světa bych pravděpodobně přišel i o čínské polévky.

Všichni vymřou... a kdo mi bude vyrábět čínské polévky?

29.1. 2010 pátek
Každý druhý týden přilétám z Irska a jelikož ke mně na vesnici už nic nejede, jsem odkázán na hotely města Prahy. Jako například dnes.

„Á, pan Chocho, vítejte," přetvařuje se recepční který si mne moc dobře pamatuje od doby, kdy jsem se vehementně dožadoval výměny děravého ručníku a také jsem žádal baterie do dálkového ovládání na televizor. Baterie totiž někdo zcizil a na jejich místo umístil kus zmuchlaného toaletního papíru s nápisem "Hallo!".

Nad ránem jsem se probudil, jelikož mé čichové buňky zaznamenaly čpavé podněty.

„No co, ubytoval jsi se v Praze, tak je jasné, že tu bude všechno smrdět," pravil jsem sám sobě a opět spokojeně usnul.

Ráno jsem zjistil, že mi nějaký dobytek, imbecilní ožrala a zároveň jedinec nevšedních nápadů pozvracel dveře a značnou část vyvržené potravy dokázal propasírovat klíčovou dírkou ke mně do pokoje.

30.1. 2010 sobota
Je to již více než rok, co jsem sobě zakoupil byt. Dnes nadešel slavný den, jelikož již nejsem odkázán na hmat a noční bouřky, kdy mi byt osvětlují blesky. Přivolaní elektrikáři spojili dráty a já se dostal o další krůček blíže k civilizovanému bydlení. Dobrých dvacet minut jsem pobíhal z místnosti do místnosti, tisknul všechny vypínače a radostně tleskal nad každou rozsvícenou žárovkou. Až do chvíle, kdy mi ta největší praskla. Zatraceně.

31.1. 2010 neděle
I nadále mne můj byt překvapuje. Například báječně kluzké plovoucí podlahy. Když se rozeběhnu z obýváku přes kuchyň po chodbě do koupelny, získám na rychlosti a setrvačnosti, pročež se mohu dlouhé metry klouzat sem a tam. Disciplínu jsem vylepšil o další trik - při průjezdu kolem rohů je dobré se zdi zachytit prsty, pročež sebou smýknu do ostré zatáčky a adrenalinová zábava tak nabývá zcela jiných rozměrů. Nejdokonalejších rozměrů zábava nabude ve chvíli, kdy se pomocí výše zmíněného triku prudce stočím za roh, kde v rychlovarné konvici vařím vodu na čínskou polévku.
Nyní sedím na posteli, píši Chochoviny a na opařený palec si přikládám sníh z balkonu.