Leden 2017

27.12. 2016 úterý - 5.1. 2017 čtvrtek
Další set nočních směn trávím veskrze vánočně a novoročně. Posílám do Spojených arabských emirátů desítky tun vepřového masa, několik stovek kilogramů zmrzliny a desítky tun soudků piva Guinness. Nový rok jsem oslavil nasáváním voňavého vzduchu. Kolegové lezli po čtyřech a brčkem cídili podlahu hangáru. To vše poté, co jsme rozbili soudek irské whiskey.

6.1. 2017 pátek
Odlétám z Dublinu do Říma, jelikož z Říma poletím do Číny, z Číny na Filipíny a na Filipínách se budu pár týdnů válet a nic nedělat.
Řím je v lednu sice příjemnější než v létě, ovšem i tak je zavalen turisty. Popravdě řečeno, Řím mě jako výletníka nikdy extra nezaujal. Centrum nekompaktní, vzhledem k pověstné italské pracovitosti jsou památky téměř neustále přikryty lešením a plachtami s reklamami a poněkud industriální špína na ulicích jaksi postrádá šarm špíny mimoevropské, například marocké, tuniské či egyptské.

Spal jsem v hotelu, kde recepční mluvil víc arabsky než anglicky, na večeři jsem šel do čínské restaurace, dal si údajné japonské pivo vyrobené v Česku a poté chlemtal víno z večerky od Turků. Jak vidno, někdo v Itálii přece jen pracuje. Italové to ovšem jako obvykle nejsou.

7.1. 2017 sobota
To jsem si zase naběhl. Letět s čínskými aerolinkami. Hodiny a hodiny v letadle, kde nefungují obrazovky, kde není možno používat za letu jakoukoli elektroniku a kde je většina pasážérů Čínané. Což v praxi znamená, že jsem si vychutnal některé čínské zvyky naplno. Zejména schopnost neuvěřitelným způsobem ignorovat kohokoli jiného a zcela nesofistikovaným způsobem zdevastovat osobní prostor, který si zoufalý občan (to jaké já) snaží kolem sebe udržet.
Vřískání, krkání, prdění, kopání do sedaček, strkání loktů a nohou všude kolem sebe a odpadky poletující neuvěřitelnými trajektoriemi po celém letadle.

Snad ještě více než hyperaktivní Číňané mne pobouřila mrňavá ženština z Evropy na vedlejším sedadle. Nejenže jí hulákající, smrkající a tělesné plyny vypouštějící spolucestující očividně nevadili, ale díky svým rozměrům (odhadem 150cm a 40kg) se v miniaturní sedačce rozvalila jak na gauči a po celý let si spokojeně brblala ze spaní a slintala na triko.

Po pár hodinách letu jsem začal shánět padák a nenápadně zjišťoval, kterak otevřít okýnko. Od zoufalého skutku mne zachránilo noční mezipřistání ve Wuhanu.

Apokalypsa, inferno, cesta k Armagedonu. Číňané v Číně se již dávno neklaní kolonizátorům, nájezdníkům či jen pouhým návštěvníkům.
Číňané již ani nešijí trenýrky za pět peněz, nebrodí se v rýžových polích,
nepotí se pod kónickými klobouky v režných halenách.
Číňané se, diplomaticky řečeno, nezvladatelně rozvodnili.
Na obrázku jedna z nákupních ulic v Kantonu, kde pod nohami davů téměř
není vidět červený koberec, položený vpravo.

8.1. 2017 neděle
"Jen se netvařte tak nevinně, za příkoří z hrůzostrašného letu budete trpět!" volám hned poté, co jsem brzy ráno obdržel razítko do cestovního pasu a vyběhl do města Kanton. Nevypouštím jen planá slova ze svých úst a chystám se pomstít žlutému lidu tím, že se vrhnu do čínských ulic na čínské jídlo, vše sním a poté se budu smát, jak Čína hladoví.
Nu, snažil jsem se celý den a vpodvečer jsem již před sebou tlačil bachor o velikosti zmutovaného hrocha.
Město Kanton jest město veliké. Pro srovnání - počet obyvatel města jest vyšší než počet obyvatel České republiky a jde po Pekingu a Šanghaji o třetí největší čínské město. Ve městě je nejstarší čínská mešita, Kanton byl součástí takzvané Námořní hedvábné stezky a mimo jiné byl třikrát hlavním městem celé Číny.

Samotnou kapitolou je vyhlášená kantonská kuchyně. Dělal jsem co jsem mohl a tlačil do sebe všemožné jídlo, až mi tekly slzy a nedostávalo se vzduchu. Jest zbytečné vyjmenovávat všechna kantonská jídla, jelikož zejména v malých jídelnách ve starém městě lze sehnat a sníst cokoli.

Číňané mají rádi barvy. Zejména zlatou a červenou.

9.1. 2017 pondělí
Po půlnoci jsem se vykolébal z letadla do noční Manily a přejel na terminál, odkud mám letět na ostrov Palawan, do města Puerto Princesa.

"Dejte mi to nejlepší, co máte!" volám u stánků před letištěm, abych se přesvědčil, zdali jsou zvěsti o příšernosti filipínské kuchyně pravdivé.

Pan prodavač mi po špinavém pultu posunul jakousi hmotu připomínající chleba. Na hmotě ležely zbytky kuřete, které zřejmě zaživa trpělo nějakým nepěkným nádorem. Ech.

Následně jsem počal hledat klacek nebo menší kovadlinu, bych se bil do vlastní hlavy a ztrestal tak sám sebe. Při pohledu na tabuli odletů jsem totiž zjistil, že letenky na Palawan jsem pořídil na jiný den. Což by ještě nebyl problém, kdyby ten jiný den nebylo včera. Pročež jsem sobě zakoupil pekelně drahou letenku na nejbližší volný let. Tentokráte ne do Puerto Princesa, nýbrž přímo do vesnice El Nido, kde mám v plánu trávit několik nejbližších dnů.

"Moc se omlouváme, ale v letadle již není místo, musíte si počkat na další let," pravil mi zaměstnanec letecké společnosti. Opět hledám klacek či kovadlinu.

Kolem poledne tedy lezu do dalšího letadla. Počasí jest přepěkné a výhledy na ostrovy jakbysmet. Desítky malých i větších ostrovů povětšinou neobydlených, palmy a písek. Tleskám a obšťastňuji ostatní cestující nadšenými zvuky.

V El Nido jest letiště pěkné, vesnické. Vrtulové letadlo zastavuje kdesi uprostřed ničeho, přijíždí proslulé filipínské jeepney a odváží cestující k terminálu. Terminál sestává z jedné budovy bez stěn a několika přístřešků, vše se slaměnou střechou. Před dřevěnou cedulí "Přílety" poskakuje skupina domorodých ženštin, zvesela pěje a vítá tak nové návštěvníky. O chvíli pozdeji se skupina přesune k dřevěné ceduli "Odlety" a zpěvem a máváním vyprovází cestující, kteří jsou jeepney odváženi k letadlu. Vůbec nevím, proč pracuji spoustu let na letišti v Dublinu, když bych mohl pět a mávat v El Nidu na Filipínách. Otázkou je, jak dlouho zde ještě vesnické letiště bude existovat v současné podobě, jelikož Číňané mají v plánu zde vybudovat letiště pro své občany, což znamená beton, beton, beton a k tomu hromada železa a skla.

Na obrázku je téměř celé letiště v El Nido, tedy kromě vzletových a přistávacích drah.
Zleva: příletová hala, personál check-inu v růžových uniformách,
tabule s veškerými potřebnými informacemi, dále skupina domorodých tanečnic,
která máváním a zpěvem vítá nové návštěvníky a loučí se
s odlétajícími. Následuje odletová hala a letištní jeepney, sloužící k transportu cestujících.

10.1. 2017 úterý
El Nido. Ještě relativně nedávno město, kam mezi domorodé rybáře zavítalo pár výletníků a hýkalo nadšením nad okolními ostrovy, ostrůvky, vápencovými skalami a kýčovitě pěknými plážemi. Dnes ovšem již žádné "relativně nedávno" není a El Nido je turistická žumpa, kde jsou domorodci vytlačeni na periferie a centrum města je obsazeno hotely, restauracemi, masážními salony, cestovními agenturami, půjčovnami motocyklů a skútrů.

Poněkud se zhoršilo počasí. Tím "poněkud" mám na mysli vydatný déšť v noci a přívalové deště v průběhu dne.

Díky neustávajícímu dešti se ani rybáři nehotoví k lovu
či přepravě turistů a jejich lodě zdobí vody kolem El Nida.

11.1. 2017 středa
Déšť a vítr způsobil, že jsou ulice El Nida narvány znuděnými a rozladěnými návštěvníky. Nelze se potápět, šnorchlovat, jsou zrušena veškerá zábava jako jízdy na kajacích, paddleboardech či populární výlety mezi přilehlými ostrovy. Pravda, k dispozici jsou jiné vodní hrátky. Namátkou jmenuji tanec v dešti, skákání přes kaluže, brodění se potoky kalné vody v ulicích a plivání dešťové vody, která bičuje výletníky.

Rozmáčené pláže a osamělé turistky snažící se schovat před deštěm pod palmami.
Učiněná romantika, kdyby mi přitom nepršelo na mou sádelnatou hlavu.

Zatímco jindy podobné komplikace spolehlivě vyřeší jídlo a pátrání po místních specialitách jako jsou játra mrtvé tchýně nebo pečená dětská stehýnka, Filipíny bohužel dostály své pověsti. Jídlo je zde jedna velká tragédie. Místní občané jsou bezkonkurenční mistři světa v tom, jak z nádherných plodů moře zhotovit beztvaré cosi, co nejen hnusně vypadá, ale i hnusně chutná. Případně to nechutná vůbec, jelikož používání koření je zřejmě na Filipínách zakázáno. Typická pouliční občerstvovna na Filipínách se skládá z mnoha hrnců, pročež je některými výletníky z Česka označována jako "hrncárna". Do hrnců majitelka a kuchařka v jedné osobě (většinou) nahází něco, co zastupuje roli jídla. Poté se ženština k hrncům usadí a čeká.

"Ale no tak, paňmámo, co takhle něčím to dochutit?" pobízím po ránu ženštinu v pouliční jídelně a ukazuji prstem na hmotu, kterou mi kydla na talíř.

"Yes, sir," usmála se paňmáma a na snídani mi vysypala hrneček soli. To se mám.

Celonoční déšt, s přestávkami prší i přes den. Zavírají i některé hotely a restaurace, jelikož jsou vyplaveny a mezi stoly plavou mrtvé krysy a pantofle turistů. Z barů se ozývá čeština a ruština, což je neklamným znakem toho, že dorazil masový turismus, že to zde již za moc nestojí, ale že je zde poměrně levně.

V přestávce mezi průtržemi mračen jsem alespoň vyšplhal na útesy Taraw (označované někdy jako vrchol Taraw - Taraw Peak). Výstup je přímo z městečka a zatímco ještě před několika málo  lety se muselo nahoru lézt po skalách a od návštěvníka to vyžadovalo jisté lezecké schopnosti, nyní vede na vrcholek sestava schodů, lávek a vše je ohrazeno zábradlím, případně je turista jištěn karabinou a lanem. Vyhlídka leží zhruba 230m nad mořem a výhledy na městečko, zátoku a blízké ostrovy jest pěkná, ba dokonce se nezdráhám použít silných slov - velice pěkná.

Pohled na El Nido z vyhlídky Taraw Peak. Ač pod mraky a za mrholení,
pohled jest to líbezný.

12.1. 2017 čtvrtek
Zákon schválnosti způsobil, že jelikož dnes odjíždím, po několika dnech se objevilo slunce, obloha je místy modrá a El Nido ožilo. Nedomyslel jsem však následky a, já tupec starý, zakoupil jsem sobě výlet lodí, bych se před odjezdem ještě přeci jen pokochal okolím. Úplně stejný nápad měly bohužel i stovky a možná tisice dalších návštěvníků, které déšť posledních dnů uvěznil v hospodách, na hotelech a v masážních salonech. A aby toho nebylo málo, kvůli počasí je k dispozici jen jedna z obvyklých čtyřech tras, na které lodě z El Nida vyjíždějí.

"Do útoku! Tam vlevo je ještě skoro dvanáct centimetrů čtverečních, na kterých nikdo nestojí!" volá pan kapitám a obratně manévruje mezi desítkami dalších lodí obsypaných turisty.

"Vylodíme se už na moři, abyste si  vychutnali úplně nejvíc nádherné výhledy na skály," huláká u dalšího z ostrovů, přičemž přídí najíždí do páru topících se důchodců a kormidlem rozráží dav ječících Číňanů.

"Plavat! Kdo plave rychle, ten vyhraje! Uvidíte palmu!" žene mořský vlk nebohé pasažéry (to jako i mne) do vod vařících se zmítajícími se turisty.

"A tady, zlatý hřeb naší jízdy! Po pláži dojdete k úúúúžasné skalní bráně! Máte na to devět sekund, potom už musíme jet!"

Těch několik hodin na lodi spočívalo v tom, že jsem s vytřeštěným zrakem zíral na bambiliony Číňanů davově a se svou vrozenou arogancí útočících na pláže a ostrůvky a bambiliony jiných turistů, kteří sice často ani netušili, že je kolem nějaká pláž, skála či ostrov, zato si pořídily neuvěřitelné množství selfíček (pro nás, starší, dodám vysvětlení, že se jedná o focení vlastních ošklivých obličejů a hnusných těl za pomoci mobilních telefonů umístěných zhusta na tyčích).

Za pěkného počasí je kolem El Nido pěkně. Tato fotografie je naprosto
unikátní, jelikož na ní nejsou vidět bambiliony čínských turistů.

Odpoledne vsedám do minibusu a odjíždím do hlavního města ostrova Palawan, do Puerto Princesa. K hostelu dojíždí minibus o půlnoci. Všude je mrtvo. V areálu potkávám jakousi ženštinu a vysvětluji, že jsem si zde po internetu (ha, to žasnete, vážení čtenářové, jak holduji technice!) zamluvil ubytování a ještě vše telefonicky potvrdil.

"Hmmmm..... tak že jste to vy, můžete přespat tady," pravila ženština a ukázala do jakési díry, kde na zemi ležela matrace, kde nebyla střecha, záchod, koupelna, ba ani sáčky na zvracení. Sáčky na zvracení neměla evidetně ani dívčina z vedlejšího pokoje. Několikrát za noc totiž zvracela poněkud nepůvabně a podle zvuku se zvratky rozstřikovaly z druhé strany o zeď, u které jsem měl matraci.

13.1. 2017 pátek
Zatímco posledních pár dnů jsem trávil v maloměstě a relativně v přírodě, pršelo, ba místy až chčilo. Dnes se potím ve městě a jako naschvál jest slunečno tak, že starostliví ornitologové mažou vrány opalovacím krémem. Jinak je ovšem  hnusné lepkavé horko a v zákoutích bez větru lze cítit pot, moč a hnilobu. I přes to všechno je čtvrtmilionové město Puerto Princesa, hlavní město ostrova Palawan, několikanásobným držitelem titulu nejčistějšího a nejzelenějšího města Filipín.

Jelikož zítra odlétám na ostrov Bohol, nemám čas se kochat nepříliš vzdáleným okolím. Pokud ovšem návštěvníci čas mají, zhusta vyjíždějí do zálivu Honda kochat se plážemi, ostrovy a užívat si šnorchlování. Necelé dvě hodiny jízdy se nachází i podzemní řeky u města Sabang. Tento národní park (Puerto Princesa Subterranean River National Park) byl roku 1999 zahrnut pod světové dědiství UNESCO a roku 2012 při známém a poněkud kontroverzním hlasování (byť hlasoval na první pohled poměrně reprezentativní vzorek 100 milionů lidí) zvolen jedním ze Sedmi nových přírodních divů světa. Půlhodinu jízdy z centra Puerto Princesa je Palawan Wildlife Rescue and Conservation Centre, což je atrakce a výzkumné středisko (sic!), kde malým krokodýlům svážou čelisti a nadšení turisté si poté se zvířaty fotí selfíčka. Navštívit je možno i věznici Iwahig, kde je turistům dovoleno bloudit, zavazet, otravovat a fotit si vězně.

Jelikož jsem ovšem rozumný výletník, místo muzeí a přírody jsem se jal obdivovat místa, kde je možno si nacpat bachor. První kroky vedly tedy zákonitě na tržnici, která tak nějak postrádá živost a pestrost tržnic asijské pevniny, nicméně i tak je zde možnost komicky uklouznout na shnilém banánu a nebo šlápnout potkanům na ocásek.

Nejlepší zábavou je ovšem po setmění navštívit pobřežní promenádu Baywalk nedaleko přístavu, zhruba 200 metrů severovýchodně od hlavního tržiště. Surové slunce mizí v oceánu, teplota se stává snesitelnější a hlavně - u promenády ožijí desítky stánků s nejrůznějšími jídly. I když i zde platí krutá pravda o nechutnosti filipínské kuchyně, najde se pár pochoutek, kvůli kterým stojí za to riskovat a nechat si blahem ukápnout slinu na upocené tričko.

Mořští ježci na noční žrádelní promenádě v Puerto Princesa.

"Slepička?" táži se paní, která v košíku nabízí pár vajec.

"Yes, sir, slepička!"

"Vajíčko být čerstvé?"

"Yes, sir, vajíčko čerstvé a mňam mňam!"

Pročež jsem sobě zakoupil vajíčko. A opravdu, ta dobrá ženština nelhala, vajíčko bylo vařené, ale na pohled čerstvé. Usuzuji tak podle toho, že když jsem odloupl kus skořápky, vykouklo na mě laškovně ochmýřené křidélko slepičího embrya. Následně mi do dlaně vytekla jakási lehce zakalená tekutina a objevil se nevyvinutý pařátek. I zakapal jsem čerstvé vajíčko nabídnutým octem a jal se hodovati. Nu, nebylo to sice špatné, ale mezi zuby mi uvízlo peříčko a pařátek mne poškrábal v krku. Tato specialita se jmenuje na Filipínách balut a embryo kachny nebo slepice může být několik dnů, ale i několik týdnů staré. Ve vejci tak může být zárodek sotva znatelný, ale také miniatura drůbeže včetně zobáku, vypoulených očí a pařátů. Což mi přijde rozhodně zábavnější, než v Evropě běžná čokoládová vejce s nějakou hloupou umělohmotnou hračkou.

Až desítky hrnců a pár stolů s plastovými židličkami jsou typické filipínské
pouliční restaurace. Ač na první pohled vypadá jídlo i jeho výber prvotřídně,
ve skutečnosti jde o rozvařené suroviny bez chuti.

14.1. 2017 sobota
Lehce chaotické letiště v Puerto Princesa pěkně ladí s leteckou dopravou na Filipínách. Spousty zpoždění, sem tam odložený let a bambilion domorodců, pro které je letecká doprava natolik dostupná, že mám občas pocit, že létají z ostrova na ostrov jen tak pro zábavu. Ostatně není divu - jízdenky na trajekty zadarmo zrovna nejsou a cesta trvá mezi ostrovy běžně nejen několik hodin, ale i několik dnů. Když se k tomu připočte často rozbouřené moře a proto zrušená lodní spojení, letadla jsou vzhledem k frekvenci letů, rychlosti přesunu a nízkým cenám letenek logickou alternativou, ba možná i první volbou. Odlétám do Manily a po dalším zpoždění letu sedám odpoledne na ostrově Bohol, na příjemně vesnickém letišti hlavního města Tagbilaran.

"Drožkaři, do hotelu!" volám na pana taxikáře.

"Bambilion, protože jste bílý!" směje se pan taxikář a žádá částku, za kterou bych si mohl zakoupit další letenku.

"Já nebýt bílý, já být šedo-hnědo-černo-všelijaký, protože jsem špinavý jak čuně," snažím se smlouvat a píchám si do nánosů potem slepené špíny, kterou jsem na Filipínách téměř konstatně pokrytý.

"OK, sir - vy nebýt bílý, ale být těžký! Bambilion!" nedá se odbýt pan drožkař.

I odešel jsem do hotelu pěšky, jelikož taxikáři jsou téměř všude na světě stejní. Tedy kromě města Praha, kde jsou taxikáři úplně nejvíc nejhorší.

Tagbilaran, stejně jako snad všechna filipínská města, je směsicí dopravního chaosu a všemožných forem malého podnikání, od směnáren přes prodavače mobilních telefonů, ženštiny nabízející grilované kuřecí pařátky až po ženštiny v minisukních nabízející své vlastní pařáty - sice negrilované, ale roztažené.

Dal jsem si pařáty grilované a šel spát.

Filipínský šklebák ve městě Tagbilaran.

15.1. 2017 neděle
Vsedám do rozhrkaného jeepney pomalovaného obrázky Krista vypadajího jak Superman na steroidech a odjíždím do městečka Anda. Stále ještě převážně batůžkářská oblast kolem města Anda je ideální pro to, aby se návštěvník vyvalil na jedné z hlavních nebo bezpočtu malých pláží, aby si zapůjčil skútr a kochal s okolím a nebo lezl do jeskyní s podzemními řekami. Ovšem stejně jako většinu posledních dnů, i dnes vydatně prší. Pročež jsem rozladěn, jelikož sprchuji se sice rád, ale ne před snídaní, po snídani, před obědem, po obědě, před večeří, po večeři a ještě když mi navíc v noci kape na hlavu dírou ve střeše.

Majitelce hostelu se ovšem zželelo brblajícího tlustého pána (to jako mě) a doporučila mi pěknou zábavu.

"Máte rád kuřecí, brblající tlustý pane?" dotázala se s jiskrou v oku.

"Jen grilovaný pes může soupeřit se smaženým evropským kuřetem, jistěže mám rád kuřecí! Kdo by odolal ptactvu vykrmenému kostní moučkou a růstovými hormony během týdne do velikosti basketbalového míče," odvětil jsem nadšeně.

Kohoutí zápasy jsou oblíbenou kratochvílí a v každé větší vesnici je nějaká ta aréna.
Ta se nazývá cockpit arena a kohoutí zápasy sabong.
Ring bývá buď obyčejný kus hlíny, případně je ohraničen plexisklem a mívá většinou
tvar čtvercový nebo pravidelného mnohoúhelníku.

Následně jsem byl poslán na okraj Andy, kde najdu kuřecího masa spoustu. A opravdu. Za dešťovou clonou, za tunami bahna a stovkami motocyklů a skútrů nalezl jsem svatostánek, na Filipínách zvaný cockpit arena. Kolem ringu obehnaného tvrzeným plexisklem jsou až ke střeše malého stadionu desítky jednoduchých lavic. V cockpit arénách na Filipínách probíhá druhá nejoblíbenější filipínská zábava (po basketbalu), kterou je možno zváti i sportem - kohoutí zápasy. Oficiální svátky hazardu, drůbeže, rozčepýřeného a zkrvaveného peří probíhají v každé větší vesnici i městech zejména v neděli, i když ilegální zápasy se mohou konat kdykoli a kdekoli. Čím větší město, tím se ovšem zápasy pořádají častěji a například samotná Manila má kolem dvaceti arén, kde se zápasí každý den. Pro cizince začíná zábava už jen vstupem do areálu. Majitelé kohoutů i přihlížející pokuřují, zasvěceně diskutují a čekají, až na ně a jejich svěřence přijde řada. Centrum dění se odehrává v ringu. Do něj vkročí majitelé kohoutů a pan rozhodčí. Kohoutům je na pařát umístěna ostrá naleštěná ostruha a začíná tradiční příprava před zápasem samotným. Pan hlasatel v aréně oznámí detaily o kohoutech, načež v aréně propuká davové šílenství - diváci uzavírají sázky. Řev a jekot ze stovek hrdel třese celou stavbou, chvíle sázení jsou zdaleka nejhlasitější částí každého zápasu, daleko hlasitější než povzbuzování a nadávání během boje samotného. Ústředními postavami sázení jsou jedincové, kteří jsou kvůli mávání rozřaženýma rukama a gestikulaci zváni Kristo. Možná by stálo za námahu vzít otvírák na konzervy, otevřít Kristům hlavu a podívat se na nějaké centrum paměti. Kristo, tedy bookmaker, totiž veškeré sázky udržuje v paměti bez písemného záznamu, bez potvrzení, vše na základě důvěry... a ta je evidentně založena na Kristově paměti. Díky občas až neuvěřitelnému řevu se sázky uzavírají za pomoci gest. Prsty vztyčené vzhůru znamenají sázky v řádech desítek pesos. Prsty natažené vodorovně značí stovky pesos a prsty směřující dolů tisíce pesos.

I když klovnutí do oka není asi zrovna příjemné, hlavní zbraní kohoutů nejsou zobáky,
nýbrž nabroušené ostruhy připevněné na pařátech. Cena ostruhy i na vesnických
zápasech může dosahovat trojciferné částky v amerických dolarech.

Jakmile jsou sázky uzavřeny, dav se zklidní. Do arény se svými svěřenci vstupují majitelé. Pan rozhodčí zkontroluje kohouty a zejména jejich ostruhy. Ostruhy pan rozhodčí utře hadrem, aby odstranil případný jed, jehož použití na ostruhách je zakázáno. Poté nastává dráždění před bojem. Majitelé drží znehybněné kohouty, přiblíží je k sobě a nechají postupně jednoho po druhém lehkce klovnout do nastaveného krku soka. Poté se majitelé vzdálí a udělují kohoutovi zřejmě v řeči kohoutštině poslední povely. Nic o fair play to zřejmě nebude. Na pokyn rozhodčího poté oba kohouty vypustí proti sobě. Většinou dochází k okamžitému útoku. Někdy se ale kohouti jen tak procházejí po aréně, sem tam zobnou do země a dělají, že je jejich soupeř vůbec, ale vůbec nezajímá. Náhle po sobě ovšem ve zlomku vteřiny vyrazí a nastává zábava trvající někdy několik málo sekund (nejkratší souboj trval 6 sekund), povětšinou desítky sekund a jen zcela vyjímečně souboj trvá přes minutu. Útoky  a srážky kohoutů probíhají veskrze ve vzduchu s pařáty napřed. Zatímco já, kohoutích soubojů neznalý, vidím jen do sebe narážející koule peří, z nichž vystříkne krev a jedna koule většinou v záškubech odchází do kohoutího nebe, filipínští diváci uceňují jednotlivé výpady a smrtelné ataky vidí okamžitě.

Pan krejčí v čase kohoutích zápasů funguje jako veterinář. Jak je vidět na obrázku,
moderně zařízená ordinace se nachází na čerstvém vzduchu.

Pokud, a není to zcela vyjímečné, přežijí oba kohouti a pro oboustranné vyčerpání není jasný vítěz, pan rozhodčí na sebe kohouty opakovaně přikládá a snaží se je vyburcovat k poslednímu útoku. Což se někdy povede, někdy ne. Ani když kohout prohraje, nemusí si jeho majitel vždy zoufat, jelikož všechny souboje smrtí jednoho ze soků nekončí. A to ani v případě, že nabroušená ostruha se podívá jednomu z kohoutů hluboko do těla. Za zdmi arény totiž sedí vesnický švec a krejčí, který se v čase kohoutích zápasů stává veterinářem. Práce má nad hlavu. Fronta majitelů s pokořenými kohouty dává svým pokladům zašít otevřené rány.
Užil jsem si vskutku pěkné drůbeží odpoledne. A jelikož stále prší, užil jsem si i pěkný večer za doprovodu rumu a ženštiny, která na baru slavila své narozeniny. Ženština projevila podivnou kombinaci vkusu a nevkusu. Vkus tím, že také slavila rumem, nevkus tím, že slavila se mnou.

Ani zdaleka nekončí všechny souboje smrtí jednoho z kohoutů.
Relativně často poražený přežije a je poté sešitý majitelem jehly a nití,
který si říká veterinář.
Často souboje končí vyčerpáním obou soupeřů, aniž dojde k vážným zraněním.
Pěkné jsou ale i zápasy, ve kterých dojde k úmrtí obou kohoutů.

16.1. 2017 pondělí
Bohol je ostrov relativně malý (byť 10. největší ostrov Filipín) o rozloze 4821km čtverečních, pěkný a bohužel i značně turistický. Nedá se sice naštěstí srovnat se zrůdnostmi jako je Boracay nebo některé části Luzonu (například rýžové terasy či koupání s velrybími žraloky u Bicolu), ale vzhledem k atraktivnosti ostrova je zde návštěvníků nemálo. Na Boholu je totiž možno se nejen vyvalit na pláže, nýbrž i hýkat při pohledu na známé Čokoládové kopce nebo rýžová pole, lézt do jeskyní a k podzemním řekám, kochat se na zdejší měřítka pěkným podmořským životem nebo se snažit zoči voči poulit oči na nártouny, kteří jsou tak hnusní, až jsou krásní. Kolem hlavního ostrova je dalších 75 ostrovů menších, na které se dá vyjet za šnorchlováním, potápěním a nebo si jen dělat bábovičky z písku a u toho zakusovat vařené slepičí embryo. Zkrátka romantika.

Jako obvykle prší, prší a mezitím prší, takže k atrakcím výše zmíněným můžu přidat ještě chůzi v bahně, skákání po silnici v zoufalé snaze vyhnout se zatopeným dírám, klouzání na blátě a polykání dešťové vody. Kvůli dešti se tak nekoná šnorchlování, nekonají se návštěvy jeskyní s podzemními řekami kvůli vysokému stavu vody a jízda na skútru je sice zábavou pro domorodce, ale já si připadám jak důchodce snažící se udržet balanc na škodolibě naolejovaných francouzských holích.

Večer sedím v baru estonské majitelky a finského majitele, tvářím se rozmáčeně a piji rum.

Čokoládové hory v ne zrovna slunečném počasí.
V období sucha tráva na kopcích uschne,
díky čemuž se pahorky zbraví do hněda až zrzava a dostojí tak svému názvu.

17.1. 2017 úterý
Chvílemi přestává pršet, pročež opět sedím na skútru a jezdím po okolí. Triko mám ovšem samozřejmě skrz naskrz promáčené, skrze mokrou tkaninu se mi vyvalují břišní pneumatiky a připomínám tak značně perverzní odnož soutěže Miss Mokré tričko.

Hned po ránu jsem se zastavil ve zhruba patnáctitisícové Andě na náměstí, kde se konají trhy a ve stáncích domorodci prodávají jídlo. Filipínské jídlo, což je, jak už zajisté čtenáři Chochovin tuší, intergalaktický hnus. Ale jelikož jsem zvídavý jedinec, objednal jsem si dnes v neutuchající naivitě halo-halo.

´"Ó, ty tupče starý, ó ty pitomo tupý," nešetřím silnými adjektivy a snažím se halo-halo nasypat i nalít do hrdla, vše polknout a zároveň si nevyzvracet všechna střeva včetně toho slepého. Volně přeloženo znamená Halo-halo něco jako "smíchat-smíchat" a výsledek tomu odpovídá. Do misky nebo velké sklenice se nasype a naleje následující: ledová tříšť, fazole, kukuřice, banán, kusy cukrové palmy, svařené mléko, gumoví medvídci a cukr. Vrcholem této kreativity vymyšlené zřejmě diabetickým centrem jest fialová zmrzlina Ube, kterou se tento epický blivajz dozdobí.

Chuť jsem si spravil pohledem na oslavy čehosi (vlivem konzumace Halo-halo jsem zapomněl i důvod oslav), kde v nejrůznějších barevných kostýmech poskakovaly místní slečny a paní. Osobně sice preferuji jiné asijské ženštiny než Filipínky, nicméně po požití Halo-halo se zdá krásná a k nakousnutí i ometačka hrobů obětí lepry.

Filipínci i Filipínky mají rádi barvy. Hodně barev.

18.1. 2017 středa
"Ach, jsem jak v ráji!" volám nadšeně a spokojeně si škrábu břišní tukové ovary, které se mi u stolu rozlily na stehna. Spokojeně mlaskám, funím a spu do sebe každé zrníčko rýže, každý kousek masa. Ač na Filipínách, podařilo se mi najít dobré jídlo. Ba nebojím se říci, že jídlo výborné. Nepřekvapivě ovšem s Filipínami restaurace nemá moc společného. Majitel je Holanďan, kuchařky z Thajska a objednal jsem si vodního buvola (ne celého, upozorňuji škodolibé čtenáře) na kari a kokosovém mléce.

"A ještě bych si od Vás zakoupil tu pěknou podprsenku z kokosu," pravil jsem po jídle slečně servírce. A tak si vezu, nakrmen vodním buvolem, kokosovou podprsenku.

Za deště, mrholení a zatažené oblohy se pomocí několika přestupů dostávám z poloostrova s Andou na hlavní okružní silnici ostrova Bohol. Přes vesnice a městečka s poněkud naddimenzovanými kostely podél pobřeží směrem na Tagbilaran ke křižovatce u Loay a na sever podél řeky do města Loboc. Město je turistickým centrem oblasti, ovšem oproti očekávání se po ulicích nehrnou zástupy vřeštících návštěvníků a atmosféra je vyloženě ospalá. Prší, leje a po ruinách starého kostela San Pedro poskakují mokří šklebáci. Ubytoval jsem se v hostelu a zapůjčil sobě skútr o objemu 400ccm, což je na filipínské poměry úplný trhač asfaltu. Místo trhání asfaltu ovšem jen sleduji, kterak majitel hostelu marně vymetá z kanceláří a místností hektolitry vody a snaží se alespoň ty nejcennější věci umístit nad vodní hladinu. Na řece Loboc obyčejně plují známé velké lodě, na kterých se návštěvníci oddávají ani ne tak pozorování okolí, jako spíše  obžerství. Lodě totiž fungují spíše jako plovoucí restaurace. Dnes však je voda temně se sunoucí dálnice bahna, v řece plují místo lodí a batůžkářů na paddleboardech jen ulámané větve stromů a kusy utrženého břehu.

A leje celou noc.

Z nejrůznějších karnevalů mají radost zejména výrobci žlutých pantoflí.

19.1. 2017 čtvrtek
S přestávkami prší v podstatě pořád. Jelikož jsem však spořivý člověk, nevidím v dešti něco špatného, nýbrž to, že mám sprchu zdarma. Pročež sedám na skútr a jezdím po vnitrozemí ostrova Bohol. Silnice neširoké, ale v překvapivě dobrém stavu. Krajina plná výjevů, za kterými by se před pár desítkami let neotočil ani vesničan v Evropě, pro nynější návštěvníky z USA či Evropy jsou však krávy nebo prasata učiněnou atrakcí. Ano, milé děti, hovězí vskutku neroste v chladicích boxech v supermarketech, ovoce neroste v umělohmotných krabičkách. ba dokonce ani ryby se nerodí a nežijí v podobě filet naložených do nálevu s cibulí nebo hloboko zmražených. Jelikož jsem již starší jedinec a prase, krávu a slepici jsem již viděl, kochám se jinými věcmi. Například areály, ve kterých místní krmí a trénují bojové kohouty. Největší z areálů jsou s geometrickou přesností postavené stovky přístřešků a ke každému je za nohu přivázán kohout. Kolem palmy, na palmách opice, kostely, prodejci u cest nabízející banány či kokosové ořechy a šklebáci běhající přes silnici, kteří se dají motocyklem při troše šikovnosti dobře srážet - ježdění po ostrově Bohol určitě není nudné.

Farma s bojovými kohouty.
Ti jsou na krátkém provazu každý přivázán k jednoduchému přístřešku.

Jakýmsi živým symbolem ostrova Bohol jest nártoun filipínský. Nevzdělaní jedincové rozšiřují bludy, že je nártoun malá opička, zatímco my vzdělaní víme, že se jedná o primáta, větev samostatnou neřadící se mezi opice ani poloopice. Na Filipínách žije poněkud nepřekvapivě nártoun filipínský, konkrétně tři poddruhy. Nártoun filipínský se vyznačuje  mnoha zajímavostmi. Například tím, že váží jen mezi 80-160 gramy, což z něj dělá živočicha naprosto nevhodného na grilování. Jelikož když se nártoun oškube, vyloupou se mu oči a usekne ocas, na gril zůstane jen pár gramů masa a kostiček. Další zajímavostí nártounů je, že mají vzhledem k velikosti těla obrovské oči - objem oční jamky je větší než nártounova mozkovna nebo žaludek. Nártoun také dokáže otočit hlavu až o 180 stupňů, což musí být pro zvířátko docela namáhavé v případě, že vyjadřuje své "ne" razantním nesouhlasným vrtěním hlavy ze strany na stranu. Typickými je pro nártouny abnormální délka zánártní kosti, díky čemuž dostali nártouni své jméno v češtině i latině (rodové jméno - Tarsius, nártní kost - tarsus). Nártouni se živí převážně hmyzem, drobnými plazy i obratlovci a jelikož jsou nártouni noční živočichové, v noci přepadávají lidská obydlí a lidem svými drobnými řezáky vyžírají oči a bradavice. No dobře, to s vyžíráním očí a bradavic jsem si vymyslel, ale kdyby to tak bylo, vůbec bych se nezlobil. Lidé totiž nártouny vybíjejí, což se mi vůbec nelíbí. Nedaleko Lobocu na Boholu jsou dvě větší střediska, kde je možno nártouny vidět a k tomu nemálo domácností, které nabízejí turistům, že se mohou s nártounem zaveným v malé kleci za pár dolarů vyfotit. Jedno z výše zmínených středisek je extrémně turistické Loboc Tarsier Sanctuary s parkovištěm pro autobusy plné hulákajících turistů. Značně znechucen jsem se otočil už na parkovišti a odjel. Poněkud příjemnější je návštěva podstatně klidnější stanice Phillipine Tarsier Sanctuary u městečka Corella, kde personál striktně vymáhá základní pravidla, jako je zákaz hulákání nebo zákaz focení s bleskem z pěti centimetrů od vyděšeného nártouna. Oplocený prostor, jakási voliéra, není uzavřena žádným stropem, takže nártouni mohou stanici podle libosti opouštět a zase se vracet. Opouštění jim moc nejde, jelikož blízká světla v noci lákají hmyz, kterým se nártouni živí. Mimoto pletivo chrání do značné míry nártouny před predáry jako jsou ciberky, kočky či dravé ptactvo. Kdysi jsem četl rozhovor s koordinátorkou výzkumného projektu k záchraně nártouna filipínského a paní zmiňovala, že koncetrace nártounů ve voliéře je až dvojnásobná oproti okolí.

Odpoledne jsem si zajel k nedalekým proslulým Čokoládovým kopcům. Ovšem místo kopců jsem viděl jen vodu, vodu a blato, vše ze vzdálenosti několika milimetrů. To je tak, když se motocykluje v hustém dešti a místy projíždí skrze výmoly plné blátivé vody.

Nártoun filipínský už od pohledu není žádný predátor,
který by trhal turisty na kousky.
Bohužel.

20.1. 2017 pátek
Využil jsem mezery v mracích a toho, že po poledni dokonce 27 minut nepršelo. Nažhavil jsem motocykl podivné značky (ano, i na Filipínách lze nalézt motocykly a skútry opatřené nálepkymi jako Jamaha, Homda, Suzuko nebo BNW, případně erupce designérů a následné názvy Yamazuki či Kawasuzi) a znovu vyjel k Čokoládovým kopcům. Jedná se o, podle mého, značně přeceNovanou atrakci, kam se sjíždějí turisté z celého světa. Na ploše zhruba 50 čtverečních kilometrů je roztroušeno několik stovek oblých kopečků. Netuším, zda-li někdo kopce spočítal, ale uváděná čísla s pohybují mezi 1200-1500. Jde o vápencové útvary, pozůstatky korálů z oceánu, který zde kdysi byl. Eroze zpracovala kopce do téměř identických tvarů, o kterých nadšení obdivovatelé ženských poprsí referují poněkud nevědeckými výkřiky: "Kozy, všude samé kozy!"

Jedna z nejturističtějších a zároveň nejnudnějších atrakcí na celém
ostrově Bohol je návštěva Čokoládových kopců.
(obrázek: mobilní telefon Jiayu+Camera360)

Nejlepší celkový pohled na kopce je zřejmě z vyhlídky jižně od města Carmen, ovšem to bych doporučil jen největším masochistům a nebo milovníkům front, davů a dopravního chaosu na velkém parkovišti. Na druhou stranu vyhlídka skýtá pohledy, které při proplétání se po silnicích kolem kopců k vidění nejsou.

Ještě naposledy ukazuji drobným domorodcům, že na malém motocyklu může jet i bílý hroch a podvečerním jeepney odjíždím z Lobocu do Tagbilaranu.

21.1. 2017 sobota
Jelikož prší a fouká, trajekt na ostrov Cebu dnes nejede. Tedy - pár trajektů ráno odjelo, kolem desáté už nic. Pročež sobě zapůjčuji motocykl a jezdím po ostrově Panglao. Ostrov je z města Tagbilaran přístupný po mostě a v podstatě jde o jedno velké turistické ghetto. Nejen známá pláž Alona, ale i další menší pláže jsou obsypány hotely. Aby hrůze nebyl konec, zhusta jsou tyto hotely zaměřeny na celé rodiny a i když zatím Evropané tvoří necelých 70% návštěvníků Filipín, Asiaté v čele s Číňany jsou stále častějšími klienty. A jak pojímají Číňané turismus je jistě milovníkům hororů a odborníkům na civilizační katastrofy a choroby známo.

Pár stovek metrů od břehů ostrova Panglao ovšem začíná menší podmořský ráj, který ještě stále přežívá navzdory lovu dynamitem, plenění sítěmi s oky malými tak, že by jimi neprošel ani penis průměrného Asiata a navzdory hordám odpadků křižujícím oceány světa. Kolem ostrova o rozloze necelých 100 kilometrů čtverečních se kromě ryb a turistů nachází několik stovek druhů korýšů a několik tisíců druhů měkkýšů. V deníku Phillipine Daily Inquirer jsem se dočetl, že biodiverzita oceánu u Panglaa jest na naprosté světové špičce a vody kolem ostrůvku překonávají například biodiverzitou celé Japonské či Středozemní moře. Osobně si myslím, že pokud pominu potápění u nedalekého vyhlášeného ostrůvku Balicasag, uvidí zde potápěči i šnorchlující spíše než tisíce mořských živočichů bambiliony u hladiny se komíhajících čínských nohou.

Jezdit po ostrově Pangalo v dešti není zrovna žádná velká zábava a nemožnost dojít si na slušné jídlo situaci také nevylepšilo. Jako největší lahůdka dne se nakonec ukázala hromádka nahnilých sardinek ve stánku u silnice.

V přístavu mi i večer sdělili, že počasí stojí za starou belu, že kapitánovi by se určitě udělalo zle a proto nejenže nejede žádný trajekt dnes večer, ale kdoví, jak to bude zítra. Pozítří. Popozítří. A vůbec, možná se odsud dostanu, až když vyschne oceán.

Palmy, rýžová pole a chatrče se střechou z vlnitého plechu.
Typická venkovská krajina ostrova Bohol.

22.1. 2017 neděle
Chvílemi přestává lít jako z konve a jen obyčejně prší, i tedy nelením a opět motocykluji, tentokrát téměř po celém ostrově. Za den najeto skoro 300 km, z toho polovina ve vodě a polovina pod vodou. Tak mi to aspoň přijde, když vjíždím do přívalového deště s otevřenou pusou a mám pocit, že spolykaná voda vychází všemi tělesnými otvory.

Je neděle, tedy den, kdy se koná na filipínských ostrovech nejvíce kohoutích západů. Výjimkou není ani dnešní den. Kde se západy konají ví každý domorodec, proto není problém se doptat. Případně stačí sledovat, kde na jednom místě stojí stovky skútrů.

Minulý týden v Andě se mi zápasy líbily, pročež jsem navštívil jednu z arén i dnes. Náhodou jsem byl přítomen jednomu z prvních turnajů v ještě nedostavěné aréně ve městě Candijay. Jelikož jsem opět všechny ohromil svým velkým bílým bachorem, byl jsem uveden jako celebrita a usazen hned u ringu za stěnou z plexiskla.

"Nechcete si jen tak privátně vsadit?" otázala se drobná ženština z daleké Evropy, která byla usazena vedle mne. Zatvářil jsem se ohromně vzdělaně a jako správný bambilionář zamával bankovkou.

"Tak já sázím na toho pěkného štíhlého kohouta s duhovým peřím. Váš bude ten špinavý, tlustý, bílý s olezlým krkem," pokračovala vyzyvatelka.

Po obvyklém rituálu se na sebe oba kohouti vrhli.

"Bojuj!" povzbuzuji ze všech sil. Tisknu na plexisklo obličej, čímž mám rozpláclý nos, na plexisklo jsem namáčkl i oční bulvy a pitvořím se. Touto fikanou strategií chci rozhodit kohouta s duhovým peřím, abych vyhrál sázku a mohl odjet pyšně s aurou znalce.

Bohužel se na můj rozpláclý obličej podíval můj bojovník, škubnul sebou, vyděšeně zakokrhal a v tu chvíli mu do hrdla vjela ostruha soupeře.

Rozmrzele jsem vyplatil peníze a odjel s aurou trouby, co si rozplácl obličej o plexisklo.

Vsadil jsem si na bílého kohouta. Jak vidno, nevyhrál jsem.

S prostředím kohoutích zápasů jsou neodmyslitelně spojeny peníze. Pro příklad - za necelý týden se v Candijay koná turnaj pod záštitou starosty s celkovou dotací 100 tisíc pesos (plus mínus necelé dva tisíce amerických dolarů), přičemž vítěz bere 70 tisíc. Minimální sázka na kohouta je omezena na 3000 pesos, maximální na 8000. Větši turnaje v Manile ovšem mají dotace v řádech milionů pesos a sázky často omezeny nejsou.

23.1. 2017 pondělí
Slunce! Opravdové, taková ta žlutá koule na obloze. Filipíny se najednou zdají úžasně barevné, na nebi jsou bílé mraky na modrém pozadí a i hustý kouř z výfuků jeepney najednou nevypadá jedovatě, ale pěkně barevně. Vsedám na motocykl a odjíždím z Tagbilaranu na sever. Krávy u silnic jsou po deštích čisté, krev zvířátek rozjetých na silnici pěkně svítí a tráva a palmy všude okolo jsou zelenější než Rákosníček.

Přijíždím k pěkným vodopádům Mag-Aso, jejižchž okolí ovšem hyzdí betonový chodník a zábradlí. Na cestě k dalším známým vodopádům oblasti, Camugao a Niluksoan ale přibíhá mužík, rozhazuje rukama a nadšeně volá: "Vy být ošklivý, ale já znát krásný vodopád! Vy koupat v krásný vodopád a už nebýt ošklivý!"

Kdo by odolal takové nabídce. Mužík vsedl na tříkolku a odjel k sobě do chatrče. Z chatrče vzal svazek lan a poté jsme po pěšinách mezi palmami a udivenými kravami zmizeli do lesa za vesnicí Bungahan.

Mag Aso je jeden z nejnavštěvovanějších vodopádů nedaleko hlavního města Boholu,
Tagbilaranu. Žádný zázrak, ale koupání je možné a kupodivu kolem neleží hromady odpadků.

Několik hodin korytem řeky, jezírka ke koupání, vodopády malé i větší. Nikde ani noha, nejen turistická, ale ani místní. Zlézání i slézání, tropická vegetace a budu doufat, že žádné tropické choroby. Lepší závěr výletu na propršený Bohol jsem si představit nemohl. Tedy snad až na situaci, že by z vodopádů tekl fernet.

"Vodopád byl krásný, já se koupat ve vodopádu a být pořád ošklivý! Vy říkat, že když se koupat v krásná vodopád, já už nebýt ošklivý!" reklamuji při rozloučení výlet.

"Tak vy mi teď zaplatit pět peněz a potom být určitě míň ošklivý!" směje se mužík.

Také se spokojeně směji, platím pět peněz a pílím nazpět do Tagbilaranu. Před setměním vsedám na trajekt a po dvou hodinách přistávám na ostrově Cebu, v přístavu hlavního města Cebu City. Přijíždět poprvé do většího města se soumrakem není nejlepší nápad, jelikož se potom zdá všechno hnusné. Platí to všude téměř po světě a Cebu City není výjimkou. Upocené město betonu, téměř neustávající dopravní zácpy, chaosu a špíny.

Ulice Cebu City. Prodavačka svíček podřimuje.

24.1. 2017 úterý
Neuvěřitelné, ale opět neprší. Zvesela křepčím až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že se nacházím v hnusném městě Cebu City. Naštěstí zde existuje most, který pevninu spojuje s nedalekým ostrovem Mactan. Pročež pěšky, místní dopravou a ve finále vozidlem taxislužby odjíždím na ostrov a do hlavního města Lapu-Lapu.

Město je pojmenováno po slavném válečníkovi a náčelníkovi, který málem zapříčinil, že si Evropané dodnes myslí, že je země placatá. Roku 1519 vyplul Portugalec Fernão de Magalhães, který se v té době ovšem Portugalska zřekl a přijal španělské jméno Fernando Magallanes s pěti starými karavelami a dalšími 231 muži na výpravu, která skončila jako první cesta kolem světa. Tedy - obeplutí dokončilo pouhých 18 mužů. Když pan Fernando doplul na dnešní Filipíny a k ostrovu Mactan, pomocí demonstrace síly, úlisných slov a sexy vrtěním zadnicí si dokázal spřátelit všechny zdejší náčelníky. Až na jednoho. Tím jediným, kterého pan Fernando vrtěním zadku nezaujal, byl pan Lapu-Lapu. Panu Fernandovi se samozřejmě drzý domorodec nelíbil, pročež vzal šest desítek svých nejlepších vojáků a vyrazil pana Lapu-Lapu ztrestat, ukrást mu manželky i zásobu čínských polévek. Pan Lapu-Lapu se ovšem ukázal jako jedinec chrabrý a nezdolný (ostatně jeho socha na ostrově připomíná spíše postavu komiksového superhrdiny) a nejenže neutekl, nýbrž se panu Fernandovi postavil 27. dubna roku 1521 v nelítostné bitvě. A tak pan Ferdinand, který téměř obeplul svět a dokázal tak, že je země kulatá, utrpěl ránu oštěpem do hlavy, byl trefen do stehna otráveným šípem a navíc mu ještě kdosi šlápl na kuří oko. Následkem toho pan Ferdinand zhynul v bolestech a velitelem výpravy se stal pan Juan Sebastián del Cano. Pod jeho velením dorazila jediná, značně pochroumaná loď s 18 námořníky 6. září 1522 po 3 letech a 29 dnech od vyplutí do Evropy.

Jelikož však jsem skromný pán, nestál jsem na ulici nepoučoval domorodce o historii, nýbrž jsem sledoval malou dívčinu, která pobíhala sem a tam a volala: "Dobří mužové, chci loď a nechci znásilnit! Chci loď, abych se mohla plavit po okolí, slunit se a vystrkovat na vás zadek!"

Místní pánové se mohli přetrhnout a nabízeli své lodě, plachty, vesla i své údy.

"Chci jen loď, vaše údy si nechte," pohoršeně pravila ženština.

Poté se již pánové nechtěli přetrhnout a přestali nabízet nejen údy, ale i své lodě.

Načež jsem se vložil do situace já a zamával jsem svazkem bankovek: "Pusťte své údy a chopte se vesel!"

A tak jsem dostal k dispozici loď i panem kapitánem, jeho mírně retardovaným pomocníkem a turistkou, která se bude na lodi slunit, zatímco já budu s potápěčskými brýlemi a trubkou v puse pod hladinou děsit korálové ryby. Ostrov Mactan je poměrně unikátní v tom, že je v podstatě částí Cebu City, jde tedy o aglomeraci s více než milionem obyvatel, na ostrově je rušně mezinárodní letiště a přesto se hned u ostrova nacházejí vcelku ucházející lokality nejen pro šnorchlování, ale i potápění. Pročež píchám prstem směrem k vodě a povídám panu kapitánovi: "Ryba, ryba - pod vodou, pod vodou -já chtít vidět, já chtít vidět!" Nelení ani slečna, píchá prstem směrem k obloze a praví panu kapitánovi: "Slunce, slunce - bíly zadek, bílý zadek - chtít opálit, chtít opálit!"

Pár desítek minut lodí od mezinárodního letiště jsou chráněné podvodní oblasti,
privátní ostrovy a možnost vše si projet na rybářské lodi za pět peněz.

Pan kapitán protočil oči a cosi pravil svému retardovanému pomocníku. A tak jsme vyjeli. Odjíždíme směrem k ostrovu Olango a poté k ostrovu Nalusuan. Pan kapitán zastavuje na několika místech a já šnorchluji. Zatímco přímo u Olanga ani u ostrova Hilutangan je pod vodou vidět spíše mrtvé korály, v Marine Sanctuary u Nalusuanu je situace jiná. Bambiliony ryb a sem tam i korál pěkně barevný a spousty hvězdic různých barev. Největší šok mi ovšem způsobil fakt, že jsem celé hodiny neviděl pod vodou žádné plastové kusy všeho možného, žádné igelitové tašky, žádné ztracené protézy ani plné prezervativy. Najít poměrně čisté místo v oceánech kdekoli na světě se totiž stává tak trochu zázrakem. Pan kapitán nás vozí mezi ostrovy Caohagan, Guilutungan, Pandanon a Sulpa a zastavujeme na kýčovitě pěkných privátních ostrovech, které si koupili bambilionáři místní i zahraniční.

"Tak to by stačilo, spálila jsem si řiť!" pravila odpoledne slečna spolujezdkyně, načež jsme jeli zpět.

Ženština na rybářské loďce si opaluje řiť a bojí se potápět, aby si nenamočila vlas.

Večer jsem odletěl do Manily, opět začíná pršet a tak se jen směji se spoustou bezdomovců, kterých jsou ulice Manily plné. Z nějakého důvodu jsou totiž manilští domorodci usměvaví, i když je zdejší bedomovecký chlebíček nelehký, tvrdý a místy všedevastující.

25.1. 2017 středa
Dopoledne stíhám už jen v rychlosti projet a projít nejznámější nezajímavé zajímavosti v centru Manily a odpoledne odlétám skrze Čínu do Evropy. Nemohu říci, že by se Filipíny staly zemí, kam bych se za každou cenu musel vrátit. Samozřejmě bych ale nalezl i pozitiva. Zejména embryo balut a rozpárané kohouty při kohoutích zápasech. Abych nezapomněl - Filipínci se  usmívají téměř všude a pořád. A když i já na svém ošklivém obličeji vyloudím nějakou grimasu, počnou se Filipínci smát a vůbec jim nevadí, že nejsou bambilionáři a že kolikrát nemají ani na to, aby si koupili vařené slepičí embryo.

Když se zadaří navštívit Filipíny a prší, je to poněkud otravné. Voda kolem ostrovů,
voda v řekách, voda na cestách, voda v nose, v uších, v očích.
Vodní elektrárna nedaleko městečka Pilar na ostrově Bohol.

zpět na hlavní stranu