Převážná část obyvatelstva Myanmaru se hlásí k buddhismu. Pročež je země poseta tisíci nejrůznějších pagod. Nejznámější jest bezesporu proslulá pagody Shwedagon ve městě Yangon.
Pagoda Schwedagon jest hojně navštěvována věřícími i turisty, slouží tak svému původnímu účelu i účelu novému - potěšit oko návštěvníka a přinést nemalé finanční prostředky do kasiček. Na obrázku uklízečky.
Stovky a tisíce návštěvníků zejména z Asie se mísí s desítkami bělochů, všude posedávají a bloumají mniši v hábitech nejrůznějších odstínů oranžové a rudé.
Po setmění jest nejvhodnější doba k návštěvě. Zapadlo žhnoucí slunce, lešení a kabely jsou skryty ve tmě, pagoda jest pěkně nasvícena. Tisíce mnichů se věnují modlitbám a zhotovování selfie.
Jedním z prvních vizuálních dojmů pro návštěvníka Myanmaru jest thanaka. Na obrázku prodavačky thanakového dřeva, Hesperethusa crenulata.
Hesperethusa crenulata, česky známý (či spíše neznámý) pod pěkným názvem kvasoplod vroubkovaný, jest rostlina, která má na svědomí flekaté tváře i celá těla velké čísti obyvatel Myanmaru.
Pasta ze dřeva kvasoplodu vroubkovaného slouží ke zkrášlování, i jako ochrana před sluncem.
Ideálem krásy Barmánek jest světlá pleť. Thanaka tomu napomáhá.
Pleť je samozřejmě možno vybělit i jinými způsoby (napadá mě například hašené vápno), leč thanaka jest cesta tradiční, přírodní a pro oko Evropana nevšední.
Jako jeden z mála přírodních zdrojů dokáže thanaka chránit nejen UVB, ale i UVA záření, konkrétně látka marmesin. Mimo Myanmat se ochranné látky proti UVA vyrábějí téměř výhradně chemicky.
Thanaku užívají ženštiny někdy i k rafinovanému zkrášlování se.
Jelikož jsou thanakou často konsternováni bohatí návštěvníci (nejen z Evropy), zdobí se jí například i žebračky, které tak přitáhnou větší pozornost.
Město Bago, pohled z vrcholu pagody Mahazedi Paya. Ve vegetaci jest jasně viditelná olbřímí socha pana Buddhy.
Pán a pes se venčí u 82 metrů dlouhé sochy mya Tha Lyaung. Bago.
Barmskou vášní je budování soch. A tak jsou po celé zemi tisíce a desetitisíce zpodobnění Buddhy či mnichů v nejrůznějších uskupeních. Na obrázku řada soch nedaleko Mawlamyine.
Na obrázku řada soch nedaleko Mawlamyine. Podobné fronty holohlavých pánů s nádobami stojí na krajích vsí i v poměrně těžce prostupné vegetaci.
Sochy Buddhy a mnichů v nejrůznějších provedeních lemují silnice a cesty po celé zemi.
Sochy, většinou ve shlucích či zdánlivě nekončících procesích jsou často daleko od nejbližší civilizace. Prostě jen tak.
Okolí Mawlamyine, hovořme o perimetru několika málo desítek kilometrů, jest plné podivuhodností a až překvapivě prosté turistů, asijské nevyjímaje. V zeleni jest vidět největší socha Buddhy na světě.
Největší socha Buddhy (zatím) na světě, socha dlouhá 180 metrů, vysoká metrů 30. Nosní dírky fungují jako okna a do sochy je možno vejít. Uvnitř gigantické stavby je několik pater, po kterých a mezi kterými je možno se procházet.
Jedno z nespočtu diorám uvnitř sochy. Nikoli střeva či zanícený žlučník, ale právě diorámy tvoří vnitřnosti sochy.
Peklo bývá snad všude na světě zobrazováno podstatně barevněji a zajímavěji, než Ráj. Zvláště při zobrazování pekelných muk se umělcové celého světa opravdu vyřádí.
Meditace v klášteře Pa Auk Taw Ya.
Ticho a reflexe moskytiér na vyleštěné podlaze. Po delší době jsem fotil s odklopeným zrcátkem. Nikoli kvůli stabilizaci (beztak je to foceno z ruky, z čehož školení fotografové zajisté padaljí do mdlob), ale kvůli kraválu. Jelikož cvakat zde zrcadlovkou má stejný zvukový efekt jako palba minometem.
V klášteře Pa Auk Taw Ya je i spousta ženštin, žijících a modlících se samozřejmě odděleně od mužů.
Pouhých 722m vysoký kopec Zwegabin jest vhodné místo k výhledům do okolí. Východ slunce jest líbeznou podívanou.
Ikonický chrám Kyauk Kalap zbudovaný uprostřed jezera, jedna ze zastávek na hojně navštěvovaném turistickém okruhu kolem Hpa An.
Jeskyně Kawgoon nedaleko Hpa An.
V okolí Hpa An jsou jeskyní desítky, spíše stovky. Spousta z nich je poměrně rozlehlých a vyzdobených tradičně - zpodobněními Boddhy a scénami z jeho života.
Strop v jeskyni Kawgoon. Za povšimnutí stojí pozlacené pagody. Tisíce a tisíce pozlacených věžiček pokrývají strop a stěny jeskyně.
Sochy Buddhy v klasické meditační poloze pod stříškami, louka pod kopcem Zwegabin.
Pokud se výletník rozhodne ulevit si kdesi v přírodě, v Myanmaru to téměř pokaždé znamená, že na vykonávání potřeby budou hledět Buddhové v počtu desítek, stovek a tisíců.
Bagan, nejnavštěvovanější místo celé země.
Bagan, občas označovaný jako Pagan, je bývalé hlavní město Paganského království, za jehož vrcholu, tedy mezi 11. a 13. stoletím, stálo ve městě přes 10000 pagod, chrámů, svatyní a klášterů.
Zatímco největší a nejznámější stavby na planině jsou téměř nonstop obklopeny turisty, stále je možno najít místa, kde za celý den není prostě vůbec nikdo. A to platí i pro západy a východy slunce, kdy jsou některé pagody fotícími turisty doslova obsypány.
Jednou z forem cestování po baganské planině je jízda v rozhrkaném voze taženém polozdechlým koněm. Sice jde určitě o lepší možnost než autobusy s čínskými turisty, nicméně favoritem zůstávají pro většinu návštěvníků bicyklu nebo elektrické skútry.
V době největší slávy měl Bagan dle odhadů mezi 50 000 - 200 000 obyvateli. Což bylo v té době asi tolik, jako je bambilion dnes.
I přes uběhlá století a spousty zemětřesení stojí dodnes stále několik tisíc budov, údaje se shodují na čísle kolem 2200. A to i přes fakt, že v roce 2016 došlo k zemětřesení, které zničilo dalších 400 chrámů, včetně několika největších.
Mezi nejhorlivější fotografy patří v Baganu mniši. Pokud zrovna mniši nefotografují, trpělivě a trpně čekají, až si je vyfotí turisté.
Garážoidní typ chrámu. Jde v podstatě o zastřešení sochy ležícího Buddhy. V Baganu je podobných staveb nemálo.
Zatímco některé z chrámů jsou obklopeny prodejci suvenýrů a stovkami turistů, v některých je možno sedět dlouhé hodiny a nepotkat nikoho.
Sochy a chrámy jsou jakžtakž udržovány, ovšem při jejich množštví jde o práci nelehkou. Ba až nemožnou, řekl bych. Pročež stále více staveb prohrává boj s časem a přírodou. Zlatomalíři v chrámu Sulamani.
Podobně jako například v turecké Kapadocii, ani v Baganu není svítání možné spatřit bez horkovzdušných balónů.
Městská hromadná doprava v Pyi Oo Lwin jest směsí Divokého západu, britského impéria a tradic obyvatel města, v jejichž žilách koluje mimo jiné krev nepálských Ghurků či indických dělníků.
Vodopády Anikasan, zvláště jejich střední část, není dostupná hned z parkoviště, což spolehlivě odradí od návštěvy naprostou většinu výletníků. Ale ani spodní část, nejvvíce navštěvovaná, není zavalena davy.
Vlaky v Myanmaru nemají dosud nic společného s vlaky v Číně, Japonsku a jiných asijských zemích, kde moderní technika smetla doby, kdy byla železnice institucí a cestování železnicí zážitkem vonícím dálkami, dobrodružstvím a přejetými psy v kolejišti.
Uličkou čas od času prochází prodejci občerstvení, případně hulákající prodejci vychvalující svou úplně nejlepší kosmetiku na celém světě a svůj úplně nejlepší lék na rýmu a ploché nohy na celém světě.
Vlak vyjíždějící každé ráno před svítáním z Mandalay a končící večer v Lashio jest úplně obyčejný. Pomalý, ale žádné punkové scény, rozpadající se vagóny a místní čarodějové točící nad hlavou zdechlou kočkou.
Vlak mezi Mandalay a Hsipaw je zhusta využíván turisty hlavně kvůli viaduktu Gokteik. Daleko zábavnější je ovšem sledovat domorodce.
Ranní trhy v Hsipaw začínají kolem druhé hodiny po půlnoci, v půl čtvrté ráno je již trh v plném proudu. Na rozdíl od trhů ve dne jsou prodávající i nakupující tišší, žádné hlasité vykřikování cen, handrkování se a vychvalování zboží.
Za světla svíček a nebo žárovek napájených autobateriemi nabízejí prodejci přicházející z okolních vesnic téměř výhradně zemědělské produkty a potřeby pro každodenní život. Žadné suvenýry či vánoční ozdoby.
Po úspěšném nákupu není vidět nejen skútr, ale ani řidič. Jen kdesi mezi fazolí, mrkví a banánem vyčuhují řidičovy ruce.
Nejdrsnější z motorkářských gangů v Hsipaw jest zajisté gang Tři divocí mniši.
Mnišky na cestě za almužnou. Hsipaw.
Nejrůznějšívýstroj a nejrůznější výzbroj, většinou AK47, M16 a čínské kopie čehokoli. Rebelování proti ústřední vládě je v Myanmaru takovou svéráznou tradicí. Napříč teritorii, náboženstvími i etniky. Obrázek z vesnice kdesi u Hsipaw.
Během treků v horách kolem Hsipaw jsou příbytky domorodců místem k vítanemu odpočinku chvilkovému úkrytu před sluncem a doplnění zásob jídla a vody.
Území etnika Šanů, neúnavných kverulantů a bojovníků s ústřední vládou.
Domy roztroušené po horách tvoří většinou jakési vesnice, často ovšem stojí osamoceně.
Přebírání čaje. Elektřina a sofistikované stroje se zatím nedostavily, pročež se užívá osvědčená metoda "deseti starých ošoupaných prstů". Kdesi v kopcích severně od Hsipaw.
Dřina, dřina a opět dřina. Domorodci mlátí sklizenou rýží přes kládu, by získali drahocenné zrno. I druhá dekáda 21. století skýtá pohledy téměř středověké.
Ve vzdálenosti vhodné k jednodenním výletům se v okolí Hsipaw nachází spousta pěkných vodopádů, vesměs využitelných ke koupání.
Zvláště ráno připomíná kanál spojující město Nyaungshwe s jezerem Inle dálnici závodících člunů. Desítky a stovky turistů vyrážejí na jezero.
Jezero Inle je jedno z mála míst Myanmaru, které je známo i za hranicemi země. Popravdě řečeno - jezero Inle je příšerně turistické.
Rozpadající se pagody a žhavé slunce. Typická kombinace čekající na návštěvníka ve většině vesnic kolem jezera Inle.
Samozřejmě není v lidských silách, ba ani v silách nezdolných Barmánců, aby byly všechny pagody, stúpy a chrámy udržovány v perfektním stavu.
Výsledkem nedostatku financů na opravy hmotného kulturního dědictví jsou ruiny sousedící snad s každou vesnicí u jezera Inle. Ruiny přepěkné.
Žadné supermarkety. Pouliční jídelny a občerstvovny, ze kterých se line směs vůní a zápachů, od potu a přepáleného oleje až po vůně koření. A samozřejmě, od každého zapadlého rohu se line zápach moči.
Ano, i tyto zlaté koblihy představují pana Buddhu. Pagoda Phaung Daw Oo.
Obvyklou zábavou je, že si návštěvník pagody zakoupí plíšek 22 karátového zlata vyklepaný do tloušťky křídel hladovějícího motýla a poté tento zlatý plátek nalepí na koblihy. Pročež jsou koblihy stále větší a větší a stále zlatější a zlatější.
Typické jsou zde vesnice jak plovoucí, tak postavené na sloupech ukotvených ve dně jezera. Většina větších vesnic má své domy stříbrotepců, tkalců, výrobsů doutníků a dalších řemeslníků.
Šance uniknout davovým nájezdům výletníků skýtají plovoucí zahrady. Těch je totiž tolik, na tak velké ploše a propojeny tolika kilometry vodních cest, že je stále ještě možno mezi zahradami projíždět bez toho, aby byla v dohledu další loď s turisty.
Vizuálně zřejmě nejzajímavější na celém jezeře je pozorování místních rybářů, respektive způsob veslování a rybolovu.
Rybáři v kónických kloboucích, často ve zdejší verzi nazývané khamauk, stojí na jedné noze na vratké loďce, druhou nohou obepínají veslo a drží ho zejména pod kolenem a nártem a rukama drží proutěný koš na rybaření.
Rybářů je na jezeře Inle zvláště po ránu a k večeru spousta. Stále používají stejný způsob rybolovu, jaký používaly generace před nimi. Jednou ze změn dnešních dnů jsou motory, kterými si opatřili svě lodě.
Změnou druhou a podstatně ohavnější je fakt, že nemálo rybářů využívá nadšením hýkajících turistů a místo rybaření provádí na lodích cirkusové kousky, za které jim někteří nadšení turisté platí.
Ranní trh v Nyaungshwe patří k těm nejpěknějším, které jsem v Myamaru viděl. Turistů minimum, zato všemožných prodavaček, řezníků, kuchařek, mnichů, mnišek i žebráků bambilion.
Ranní trh v Nyaungshwe.
Lékárna. Tržiště v Kakku.
Ranní trh v Nyaungshwe. Za pět peněz se člověk nají do sytosti. Byť si myslím, že se dají najít i místa s lahodnější krmí.
Ranní trh v Nyaungshwe. Hra stínů, světla, kouře a spousty pěkných scén.
Mnišky na ranním trhu v Nyaungshwe.
Zatímco restaurace jsou v Myanmaru v naprostě většině až děsivě nudné, ulice skýtají možnost ochutnat nejrůznější pochoutky. Například vaječné žloutky s drůbežími vnitřnostmi.
Stejně jako v jiných asijských zemích jsou žáby delikatesou, za kterou se vyplatí utratit nemalý peníz.
Lístky čatu, drogy oblíbené ve spoustě zemí světa, Myanmar nevyjímaje.
Ranní trh v Nyaungshwe
Trhy kolem jezera Inle přitahují obchodníky z nejrůznějších vesnic ze širokého okolí. Pro návštěvníka nadmíru interesantní podívaná na nejrůznější etnika soustředěná na jednom místě. Ranní trh v Nyaungshwe.
Prodavačka smažených kuřat na ulici ve městě Bago. V některých částech země jde o nejběžnější jídlo, zhusta prodávané ve stáncích a na ulicích jako rychle občerstvení.
Kakka. Celý komplex se nachází na území etnika Karen a kopec zastavěný pagodami se někdy nazývá Zahradou pagod.
Z leteckého pohledu má Kakku tvar chodidla pana Buddhy, z pohledu obyčejného smrtelníka jde o bludiště staveb v nejrůznějším stádiu rozpadu a oprav. Téměř 2500 pagod je nalepeno jedna na druhou jako snad nikde jinde, rozhodně ne v takovém množství.
Ve 3. století před Kristem indický král Ashoka sem poslal na výlet své misionáře, kteří se poprvé začali starat o stavbu prvních pagod. Tolik praví jedna z legend. Další větší množství stup a pagod bylo postaveno ve stejné době, kdy vznikl staroslavný Bagan, zvláště v 11. století za krále Alaung Sithu. Ovšem největší počet staveb (tedy z těch, které přežily do dnešních dnů) pochází až ze století 17. a 18.
Stupy jsou povětšinou jednoduché, na vrcholu ozdobené špicí zvanou thi, což je jakýsi kovový deštník, ke kterému jsou připevněny zvonečky, řetezy a různá cingrlátka.
I největší milovníci pagod a stúp budou mít po návštěvě Kakku těchto staveb plné zuby a prodali by i vlastní babičku, aby místo pagod mohli na chvíli spatřit například iglú.
Typickým obrázkem Mandalay jsou zástupy mnichů. Zvláště v klášterech až monumentální.
Nelze navštívit Mandalay a nevidět alespoň několik z buddhistických klášterů. Pravda, některé z nich připomínají spíše lidskou ZOO, kdy jsou stovky a tisíce mnichů obklopeny stovkami a tisíci turistů.
Mniši pokorně mlčí a trpí, zatímco turisté rozhodně nejsou pokorní, rozhodně nemlčí a někteří z nich bez skrupulí strkají fotoaparáty mezi ústa a talíř obědvajících mnichů. A to nepřeháním.
Příjemným únikem z města jest výlet do Inwe alias Ava. Město samo bylo - s několika přestávkami - hlavním městem Burmy od roku 1364 do roku 1841, déle než jakékoli jiné město v Barmě. Pročež je jasné, že se zde dodnes najde nejedna zajímavost.
Strážní věže, kláštery a chrámy je zde možno navštívit povětšinou na koňských povozech. Pravda, někteří výletníci volí i verzi pohybu na bicyklech nebo pěšky, ovšem vzhledem k teplotám a rozloze to považuji za čirý masochismus.
Majitelka povozu upravuje srst na zadku svého osla, svého živobytí.
Mniši u Me Nu Oak Kyaung. Klášter je architektonicky poněkud odlišný než vetšina ostatních v Myanmaru, což je příjemné zpestření.
Inwe jest k výletu vhodné i pro ty, kteří už mají plné zuby choatického Mandalay ležícího za řekou. Koňské a kravské povozy, rýžová pole, bažiny a polomrtvý venkovský ráz krajiny s domorodci, kterým jsou naštěstí turisté úplně ukradení.
Ruiny pagody Yadana Hsimi, geograficky kousek, ale pocitově daleko od chaosu Mandalay.
Paní Sušená ryba. Hlavní tržiště ve města Mandalay.
Paní Banánová, hlavní tržiště ve města Mandalay.
Slečna Klobása, hlavní tržiště ve města Mandalay.
Prodavačka masa zkrášlená nevšení květinovou kreací. Hlavní tržiště ve města Mandalay.
Prodavačky hmyzu, zvláště smažených kobylek, se v Mandalay soustředí v 86. ulici nedaleko hlavního tržiště.
Výběr hmyzu k nedělnímu obědu aneb hbité prsty barmských ženštin.
Spousta lahodných proteinů. Výletníkovi z Evropy cena nepřijde nikterak vysoká, leč pro mmístní a zvláště v porovnání s ostatními jídly nejde o nejlevnější záležitost.
Život na ulicích Mandalay není zvláště z pohledu blahobytem krkajících Evropanů žádná slast. I přesto mám však pocit, že oni blahobytem krkající Evropané kňučí, brečí, stěžují si a naříkají více, nežli téměř-bezdomovci v Mandalay.
Trh s jadeity a nefrity. Podívaná je to zajímavá, byť nikterak veselá. Otrhaní domorodci, často vesničané ze vzdáleného okolí, nabízejí uprostřed smetiště kameny nemalé ceny. Nerosty se přímo u Mandalay nevyskytují a jsou dováženy ze státu Kachin na severu Myanmaru. Město Mandalay však funguje jako největší (a v podstatě jediné) obchodní místo.
Mezi vesničany pobíhají obchodníci, většinou Číňané či překupníci pro Čínany pracující. Obchodníci svítí na kameny baterkami, klepou kladívky a vše si pečlivě prohlížejí a zkoumají. Potom kameny koupí za pět peněz, odvezou je do Číny a tam je prodají za bambilion.
Myanmarští domorodci si za prodej kamenů koupí stěží sáček pečených kobylek. Zatímco Číňané, kteří kameny z Myanmaru vyvezou, si za ně koupí například celou Afriku a polovinu Evropy.
Kromě nejrůznějších pagod a stúp jest v Mandalay poměrně zajímavá Kuthodaw Paya, která obsahuje největší knihu světa.
Milovníci pergamenu i papíru si ovšem mohou nechat zajít chutě. Listy knihy jsou totiž z mramoru, respektive z mramorových desek, kterých je zde 729. Zajít chutě si mohou i milovníci "nej", protože i když nejsem odborník na světové rekordy a už vůbec ne na největší knihy světa, hned v sousední pagodě Sandamuni je mramorových desek s texty 1774.
Texty na 729 mramorových deskách obsahují texty kánonu Tripitaky, přičemž každá ze "stránek" je umístěna ve svě vlastní minipagodě. Ono těch stránek vlastně není 729, ale 730, jenže ta jedna se do knihy nepočítá, neboť jen popisuje vznik zbylých 729.
Sama pagoda byla postavena v roce 1859, práce na knize začaly v roce 1860 a skončily v roce 1868. Původně byly texty v mramoru psány zlatem, ovšem když Britové v roce 1885 plenili Mandalay, kromě krádeže zlata ze thi (špiček pagod) vyloupali i zlaté písmo z mramoru. Když byl text obnovován, byl již použit místo zlata jen jakýsi černý inkoust.
Minipagody v areálu Kuthodaw Paya.
Mahamuni Paya, Mawlamyine. Na rozdíl od svého vzoru v Mandalay je svatyně v Mawlamyine často liduprázdná a jen málokdy přeplněná. Návštěvník se tak může bez ostychu rýpat v nose nebo si pořizovat fotografie, což například v Mandalay možné není.
Interesantní podívanou v Mandalay jest chrám Mahamuni se sochou pana Buddhy. Socha je pokryta více než dvěmi tunami zlata a s přehledem zastává funkci nejznámějšího náboženského místa Mandalay a společně s pagodou Schwedagon v Yangonu i celé země.
3,5m metru vysoké dílo jest neurčitého původu. Nejpravděpodobnější je, že socha je stará přibližně 2000 let a do Mandalay byla přemístěna poté, co barmský král v roce 1784 vyplenil Mrauk U. Zajímavostí je, že každý den před svítáním přiběhne k soše mnich a počne soše provádět ranní hygienu. Hlava, obličej i chrup se tak dočká čištení a leštění, pročež má i po 2000 letech pan Buddha obličej bez vrásek a bez uhrů.
Fotit přímo u zpodobnění pana Buddhy jest zde přísně zakázáno. Což jsem zjistil až ve chvíli, kdy mne strážce počastoval několika údery holí do předloktí a zajísté nevybíravými slovy, kterým jsem naštěstí přesně nerozuměl.
Týkový most U Bein. Jeden z nejstarších a údajně nejdelší týkový most světa měří necelý 1,25km a původně stál na 984 pilířích z týkového dřeva. Po náhradě cihlové konstrukce týkovou a dostavbě 4 zastřešených "odpočívadel" se počet týkových sloupů mostu zvýšil na 1089. Ovšem postupem času je stále více týkových sloupů nahrazováno sloupy betonovými. Což je sice účelné, ovšem nesmírně ohyzdné.
Naprosto nedílnou součástí návštěvy mostu U Bein jest fotografování. Fotografování za soumraku spočívá v tom, že kolem mostu pobíhá bambilion turistů a fotí bambilion naprosto identických fotografií. Za svítání se situace víceméně opakuje s tím rozdílem, že je u mostu turistů jen pár a kromě několika stánků s horkou polévkou ještě nejsou kolem ani prodavači sunevýrů.