Prosinec 2004


1.12. 2004 středa
Po letech jsem v prosinci Česku. A doufám, že naposledy. Vánoční onanování celého národa probíhá od rána do noci za pomoci pobíhání po nejrůznějších obchodech a zběsilého nakupování naprosto všeho. Třeba ta ženština v tramvaji s umyvadlem, na kterém bylo velké červené srdce a nápis "I love you". Pěkná kráva, že ano.

2.12. 2004 čtvrtek
Dnešní kulinářská lahůdka se zove "Tři v jednom".
Připravíme si hrnec, rýži a vodu. Z ingrediencí je patrno, že se jedná o pokrm předvýplatového období.
Rýži vložíme do vody a poté vodu i s rýží vložíme do hrnce. Dbáme přitom, aby při přesunu nedošlo k rozlití. Následně vaříme a vaříme.
Po uvaření slijeme bíle zabarvenou vodu a podáváme jako polévku. Část rýže podáváme jako hlavní chod - rýži s rýží. Zbytek rozvařené rýže necháme na dne hrnce ztuhnout, čímž dostaneme chutný zákusek.
Pro rozmazlené strávníky odkojené francouzskou kuchyní doporučuji razantní vylepšení jídla v podobě přidání špetky soli.

3.12. 2004 pátek
Byl jsem si s kolegyní posedět v restauračním zařízení, utratit poslední peníze před výplatou a něco chytrých řečí nasypat kolem. 
Neměl jsem to činit, surové mládí mi dává najevo, že již nejsem rozverný a vtipný hošík, ale trapná stará kreatura, nudný muž neurčitého středního věku. 
To bylo tak. Seděl jsem a usrkával pivo a kolem bylo asi tak milion dětí školního věku. Nejstarší slečně bylo osmnáct let a měla pěkný zadek. U stolu jsme seděli sami, opuštěni, nepovažováni za hodné společnosti. Perspektivní mládí v opačném rohu místnosti se bavilo.

"Nemáš karty?
"Nemám."
"A ty?"
"Taky nemám."
"A co ty?"
"Já taky ne."
"Tak má někdo karty?"

Oči zamířili do našeho rohu. Chvíle napětí, cítil jsem se opět mladý, hle, ještě nejsem odepsaný, požádají mě o hrací obrázky, jsem opět v kruhu vitální energie.

"Ty vole, ten karty nemá. Ten tak možná šachy."

Mládí se odvrátilo, já dopil osmé pivo a šel na čínu.


4.12. 2004 sobota
Nejenže jsem obecně nevzdělaný, ale vzdalují se mi i věci, které jsou prý přirozené. Například sex. Nedávno jsem se od jisté ženštiny dověděl, že orálnímu sexu se říká "romantika". Dnes zase, že onanování se říká "seberealizace".
Na druhou stranu - mně tyhle věci byly vždycky cizí. Dodnes si pamatuju, kterak jsem byl v jistém městě na služební cestě. Prezentoval jsem na jistém veletrhu město Žatec a vyprávěl všem okolo, že je to město úchvatné, nádherné, jediný šperk v hnusném Česku. Při té příležitosti jsem si s mnohými diskutujícími přihnul a výsledkem bylo, že jsem se k večeru odpotácel s lahví fernetu v krvi, lahví becherovky v krvi a kravatou uvázanou kolem hlavy. Bujarému veselení ovšem nebyl konec, jelikož mi do pokoje na návštěvu zavítali známí a do žil putovaly další výrobky lihovarnického průmyslu. Když došel alkohol, někdo (už opravdu nevím kdo) měl skvělý nápad, že je třeba sexu. Zatímco kolega s kolegyní ještě poměrně zdárně koordinovali své pohyby, já se za stálého potácení snažil odhodit svršky. Pokud vím, tak zatímco ti dva se oddávali chlípnému ohmatávání a povzbuzovali mě k většímu úsilí, já střídavě padal na podlahu a na zeď při snaze si sundat ponožky. Si to zkuste, s třemi promilemi v krvi.
Nicméně po půlhodině snažení a množství podlitin se mi to zdařilo. 
Zbytek akce je pro mě zahalen výpary alkoholu a tajemnem. Až na jeden okamžik, který si živě vybavuji. Již značně opilý kolegy a já ožralý jako prase jsme se přiblble usmívali a snažili se přesvědčit jistou část těla, že je třeba akce a že těch pár lahví fernetu není důvod k ochablosti. Kolegyně nikterak opilá nebyla. Zato byla rozzuřená do ruda, pročež klečela na posteli a do poklidného domu řvala: "Tak ošuká mě tady někdo?"
Už ani nevím, jestli se pak ještě něco dělo. Jen ráno jsem se snažil po telefonu diplomaticky vysvětlit manželce kolegy, proč nepřišel v noci domů.

5.12. 2004 neděle
Syrské fazole
Pro jedlíky zde mám recept na syrskou specialitu.
Otevřeme konzervu syrských fazolí a nasypeme na pánev. Poté otevřeme konzervu syrského lanšmítu, odstraníme vajíčka různého syrského hmyzu a přidáme k syrským fazolím. Celé vaříme a připálíme. Poté uvaříme syrské špagety. Syrské fazole se syrským lanšmítem kydneme na syrské špagety a vše raději honem přikryjeme vrstvou syrského kečupu pěkné barvy a hnusné chuti.
Na celém jídle je nejlepší pivo, které si poté vypijeme.

6.12. 2004 pondělí
Knihovnice Alena je zoufalá. Pláče a pláče. 
"Umře! Nedožije se toho!", úpí.
"E?"
"Ludvíček! Určitě umře!"
"On ještě neumřel?"
"Béééééééé!"
"Ale no tak, klid."
"Nedožije se!"
"No to doufám... ale čeho?"

Pokud by někdo chtěl udělat radost knihovnici Aleně a učinit nesmrtelného ještě nesmrtelnějším, ať mi dá vědět. Je potřeba dodělat nebo rovnou vyrobit nové webové stránky pro pana Vaculíka, kultovní to postavu intelektuálů. Stránky jsou zčásti hotové, leč jen zčásti a nikdo se nemá k tomu, by je dokončil.
Pokud by se toho někdo ujal a web zrobil, Alena ho jistě obdaří mnohými díky a pošle mu chléb. Já bych takovému člověku řekl maximálně něco nepěkného, ale že jsem lidumil, obdařím ho Růžovým hovněm. Najde-li se někdo.

7.12. 2004 úterý
Lidový soubor ledových parodií v šatněJest po zápase. Dostali jsme 1:6. V minulém zápase 1:7. Klesli jsme na čtvrté místo v tabulce a to nás čeká zápas s lídrem, tedy opět kýbl puků v naší bráně. Nastal čas, abych představil náš hvězdný tým, tedy některé zástupce.

Pan Dani - naše brankářská jednička se kromě zastydlé puberty vyznačuje například tím, že si holí ohanbí a pár hodin před zápasem se zhulí trávou. Podle toho to občas vypadá.

Dále tu máme naši skvostnou obranu.

Pan Honzík, zvaný Dobrotivý. 190cm/60kg. Pan Honzík se vyznačuje tím, že je na soupeře velice milý a vyvádí ho z míry tím, že se mu neustále za něco omlouvá - například za to, že mu sebere puk, že do něj šťouchne a podobně.

Pan Ála - pan Ála jest číšníkem v pizzerii a jeho 110kg a břišní airbag to potvrzují. Specialitou pana Ály je to, že si snad nikdy nevyndává chránič zubů z huby, tudíž má na střídačce skvěle srozumitelné proslovy, jako například: "Hua eha ho uá!"

Pan Kejml, zvaný Kláda. Přídomek Kláda si vydupal s odůvodněním, že disponuje nadměrečným rozmnožovacím tykadlem. Pan Kláda vyniká zejména krásně aerodynamickou špičkou těla obrovských rozměrů. U normálních lidí se tomu říká břicho, tady to připomíná spíše jaderný reaktor.

Pan Fanda Richard je postavičkou nadmíru zajímavou. Původně fanoušek našeho týmu se rozhodl stát se hráčem. Hrne do hokeje neuvěřitelné peníze, platí si soukromé hodiny u hokejových trenérů, bere si dovolenou a účastní se týdenních soustředění mladých hokejových nadějí. Naše mladá hokejová naděje má přes třicet let. Úroveň našeho týmu je možné posoudit podle toho, že mu trvalo pouhý rok, aby se dostal víceméně stabilně do sestavy a dokonce nedávno vstřelil i svůj první gól.

Podívejme se nyní na útok, který by také mohl být námětem mnoha humoristických knížek či béčkových komedií.

Pan Blechoun. Kdysi byl mé pravé křídlo. Hra pana Blechouna je vskutku zajímavá. Tento skvělý útočník se chopí puku a rozjede se. Problémem je, že nikdy nelze odhadnout směr jízdy. Když po zhruba patnácti metrech panu Blechounovi dojdou síly a mocným nápřahem odpálí touš nesprávným směrem, jak my hokejisté říkáme "úplně do prdele". Vskutku konstruktivní hráč.



Pan Kopyto Bázle býval a občas je dodnes mým levým křídlem. Jako levému křídlu mu nelze moc vytknout, pan Kopyto se snaží zaujmout jinými činnostmi. Na tréninku vypiloval k dokonalosti schopnost trefit mě vždy a všude. Není před ním úniku. V naprosté většině případů mě pan Bázle trefuje do hlavy. 

Pan kapitán. Pan kapitán jest duší a maskotem našeho týmu. Pro tým dýchá, zejména pár minut před zápasem s cigaretou v ruce. Pan kapitán má ještě jednu úžasnou vlastnost - neumí si zavázat brusle. Vtipné je to, že to není vtip.

Pan Kombi. Pan Kombi, zvaný občas Jednoruký fakír. Historicky nejlepší střelec týmu s výškou cca 200cm hraje s hokejkou pro šestileté žáčky. Na hokejku samozřejmě ztěží dosáhne jednou rukou a tak styl vedení kotouče připomíná spíše indického fakíra snažícího se hůlkou omámit hada. Ani pan Kombi si neumí zavázat brusle a tak jsou s panem kapitánem největší kamarádi a v šatně samozřejmě sedí vedle sebe, aby si brusle zavázali navzájem. Jedinečná podívaná.

Dále tu máme pana Joudu, zvaného Létající Čestmír. Pan Jouda má cca 160cm a 40kg. Styl jeho hry připomíná zmatenou včelu. Díky své hmotnosti poletuje po celém hřišti. Díky své hmotnosti je také oblíbeným cílem nájezdů soupeře, po kterých pan Jouda zvesela poletuje vzduchem. Často let skončí efektním stykem obličeje s mantinely zimních stadionů, pročež pan Jouda má i třetí přezdívku - Čtenář reklam.

No a členem týmu jsem i já. Líný, tlustý, nemotorný a neschopný. Navíc vzbuzuji závist spoluhráčů, jelikož jsem držitelem putovního titulu "Nejpomalejší bruslař". Tedy - titul zatím putovní není, ale až z týmu odejdu, putovním se stane.

8.12. 2004 středa
Nu, za včerejší popis mého slavného týmu jsem se věru chvály od spoluhráčů nedočkal. Ba naopak. Za debila jsem byl prohlášen.

9.12. 2004 čtvrtek
Prsknul jsem na web pár fotek z Turecka a ze Sýrie. Čtenářové budou hledět na obrázky a přestanou otravovat, abych pořád aktualizoval, že.

10.12. 2004 pátek
"Pojď, ukážu ti vlak!", vilně lákám paní učitelku.
"Vlak? To je takové to pomalé a špinavé, co se přesouvá se zpožděním?"
"Nikoli! Pryč jsou doby zatuchlé, dnes jde o moderní společnost, skvělou techniku, pohodlí a čistotu!"

Paní učitelku jsem přemluvil a vsadil ji do vlaku směr Suchdol nad Odrou.

Vlak byl nehorázně natřískaný, lidi stáli v uličkách vagonů. Na záchodě sice nebyl toaletní papír, zato tam byla spousta exkrementů i jinde, než by bylo záhodno. Na 60 minutách jízdy jsme nabrali 20 minut zpoždění. Po 100km se porouchala lokomotiva.

V Suchdole nad Odrou jsme přesedli do přípoje směr Nový Jičín. Vlak byl značně cítit naftou.

"Slivovici, že.", pravil otec otázku oznamovacím tónem a hned už s paní učitelkou nasávají. Já nejsem žádný opilec, tudíž jsem šel raději spát.

11.12. 2004 sobota
"Slivovici, že.", pravil po ránu otec a s paní učitelkou opět nasávají.
Snědl jsem vepřové koleno a další drobnosti.
Vyšli jsme od Nového Jičína a přes Bernartice a Vražné šli do Oder. V Jeseníku jsme se stavili v hospodě.

Otec ekologem "Tady jsme ekologicky řešili kormorány.", vysvětloval u rybníka otec paní učitelce.
"Kulovnicí nebo brokovnicí?", táži se, jelikož otce znám. 
"Brokovnicí."

"A tady jsme ekologicky řešili ondatry. Přemnožily se, svině.", vysvětluje otec dál.
"Kulovnicí, určitě kulovnicí.", dmu se pýchou, že znám ekologická řešení.

Foukal ledový vítr a na silnici byla spousta přejetých myší. Většinou na jedné hromádce dvě, často tři. Moje teorie o přejeté trojici, když dvě krajní tahali opilou prostřední z hospody, se moc neujala.
Myši na hromádce však byly přejeté ne díky cestě z hospody či grupáči, nábrž díky své nenažranosti. Když jednu přejede auto, naběhne druhá a počne první žrát. Přijede druhé auto a myši jsou na hromádce již dvě. Přiběhne třetí a počne žrát druhou. Načež přijede třetí auto. Atd.

12.12. 2004 neděle
"Slivovici, jabkovici nebo fernet?", ptá se děda paní učitelky a mává lahvemi.
Paní učitelka pije slivovici, otec jabkovici, děda slivovici, jabkovici a přechází na fernet. Já nalévám.
Děda vypráví o Kavkaze a pornu, které si chce pouštět na Vánoce, otec vypráví, jak se nedávno s dědou a přítelem mé sestry opili tak, že lezli po čtyřech a paní učitelka s otevřenou pusou nadšeně poslouchá. Porno a chlast, na to je užije.

13.12. 2004 pondělí
Vlaky jedou, auta stojí, lžou jako obvykle České dráhyVčera jsme se vraceli z Nového Jičína. Hned v prvním vlaku přestala fungovat lokomotiva, vyhnali nás ven a čekali jsme na další vlak. Paní učitelka sprostě klela a na celý vlak vykřikuje, že jestli přijde průvodčí, zmlátí ho jak psa. Poté paní učitelka ještě řve na jakéhosi puberťáka, který předčítá erotickou povídku, aby se naučil číst bez koktání, že ona z toho jinak nic nemá.

14.12. 2004 úterý
Hra na kuželky

Sejdou se dva týmy. Nazují brusle a hokejovou výstroj. Poté jeden tým bruslí, střílí a dává góly. Druhý tým se motá na místě, zakopává a padá - takzvaně dělá kuželky.

Dnes jsme dělali kuželky my a prohráli 1:9

15.12. 2004 středa

Z dopisu syrské lékařky:

"Osemnasty list Chochovi 23.11.04

Ahoj, mily Chocho!

Vdaka Ti za list. 

K statiam Tvojho listu:
Oznacil si moj nazor ako pohlad na zapadnu kulturu za arabsky, ale to vobec nie je pravda! Moj nazor, ktory je vysledkom mojho 10 rocneho pobytu tuna a opakovanych navstev Slovenska s nevyhnutnym porovnavanim, ostava mojim a nema s Arabmi nic spolocne! Slovenkou som bola a nou aj zostanem, aj ked arabsky hovorim plynule. A potom, pre cudzincov, nezijucich tuna, teda hlavne turistov a jednorazovych navstevnikov je beznou tendenciou pod pojem arabska kultura zahrnat vsetko, co je na geografickom uzemi toho-ktoreho arabskeho statu, s cim sa vobec nemozem stotoznit. A moja skusenost nie je aplikovatelna na ostatne krajiny, len na tu, ktoru poznavam a kde zijem, a ved tu ziju Arabi v plnej pestrej zmesi! Su tu Beduini, povodni obyvatelia napr. v oblasti, kde zijeme, ku ktorym patri aj rodina p. Alladina, maju oznacenie ako etnikum Sauaja ( S s makcenom), su tu Cerkezi, Turkmeni, Kurdi, Turci, Cigani. A potom jednotlivi obyvatelia provincii. Pre tieto vymenovane skupiny je spolocne islamske nabozenstvo. Samostatnu Rakka, severovýchodní Sýrie skupinu tvoria ale syrski krestania, ktori s arabskou kulturou, ako ju mozno chapes a predstavujes si, maju pramalo spolocne. Ide o otazky samotnej kultivovanosti, vzdelania, prava!? Co sa tyka zahalovania, nechavam to bez komentara, to je vec nabozenskeho presvedcenia, je vlastna islamu. V (krestanskej) dedine (Izra'a) okolie Dara'a pod Damaskom, z ktorej pochadza manzel, sa dievcata obliekaju podla poslednej mody, nosia minisukne a obcas sa pozastavim nad tym, ze sama by som na Slovensku nemala odvahu takto sa obliect, ale mozno som uz staromodna.Pocet deti v krestanskych rodinach malokedy presahuje 3-4, manzel sam pochadza zo 4 deti, co vsak nie je pravidlom napr. u miestnych islamskych rodin.

...

Pokracujem v pisani 13.12.04 (Vies, stale mam najlepsie podmienky na pisanie v utorok, a dvakrat sme nemali elektrinu)

Navazujem dalej na Tvoj list, napr. poznamka ohladom stravovania, neviem, ci mas na mysli stravovanie ako take a spektrum pozivatin, ci kulturu stravovania. Ako lekar mozem suhlasit s mnohymi zvykmi kulinarstva, pouzivanie napr. olivoveho oleja, spektra zeleniny aj sposobu varenia. 
 Co sa tyka vplyvu nabozenstva na zivot a myslenie ludi, ja to osobne nevidim vobec negativne, nech je kazdy vo svojom vyznani spokojny. Vidim to z praxe: kym mozno cudzincovi pride arabskej (islamskej) zeny luto pre jej zahalenie a podla nasej europskej predstavy podcenovania, v skutocnosti ona nestoji o tuto lutost a nie je jej zapotreby.Naopak, vidi, ze to je spravne a osobne nevidim dovod, preco by som mala ju a jej podobne presviedcat o opaku??!! A rovnako aj krestanska arabska zena, ta uz vobec nestoji o nejake pochybne hodnotenie Europana, pretoze co jej mozno chyba, je komercia mesta, denneho zivota, ale to si sam videl, ze na zapade a juhu krajiny je to to iste ako v hociktorom zapadnom meste.(Ina situacia - vydata cudzinka kvazi krestanka za moslima), co sa vsak tyka rodinneho zivota, respektu zeny a matky a aj pracovneho uplatnenia, mam Idiot v Sýrii vyhrady skor k europskym zvykom, nez k spominanym. Preto Ta prosim, aby si nejednotil nazor na obyvatelov v jednom ponimani. Kym islamska zena podla ich prava nema plne pravo na dedicstvo, krestanska zena dedi ako v Europe, je sebestacna a ma plne prava. To napr. ludia, navstivujuci arabske krajiny nevedia. Pravda, hovorim o Syrii. A preto cudzinka vydata za moslima sa stava moslimkou, co je jej problem a musi znasat konsekvencie z tohto jej zivotneho rozhodnutia. Zene vydatej za krestana sa v jej zivote vela nemeni, ak neratam ine miesto a mozno trocha ine miestne zvyky, ktore su ale vlastne danej krestanskej komunite. Zase uvediem osobnu skusenost: od svojho prichodu som mohla slobodne navstevovat svatu omsu tuna v nasom meste( v protiklade s moznostami za komunizmu na Slovensku), zucastnovat sa charitativnej cinnosti, sama som dlhu dobu viedla zensku skupinu aerobiku v katechetickom stredisku a v miestnom mestskom Zvaze zien. Ucinkuju tu reholne sestry Frantiskanky, ktore tu posobia v roznej zmesi (mame tu jednu Polku, Jordanku, Mexicanku, Libanoncanku, predtym tu posobila jedna Talianka, 2 Francuzky, jedna Australcanka), a ver mi, Chocho, citim byt krestankou viac, nez na Slovensku. Mozno k tomu prispieva aj fakt, ako sam pises, ze Europa je az prilis skomercializovana. Moja mamka, ako sem prisla, trocha s lutostou hovorila, ze tam, na Slovensku, to su Vianoce, sneh, Betlehemcek, koledy, kolace. Hovorim jej: "Mami, ved Pan Jezis sa narodil vo Svatej zemi, tam je sneh zriedkavostou, nie su tam stromceky ani obchody s navesanymi atrapami!" A uznala, ze je to pravda, ved zvyky Vianoc su do istej miery pohanskymi zvykmi a unika ich samotny vyznam, ktorym je narodenie Spasitela!! Je to smutne.Podobne na Velku noc, ked si to clovek uvedomi, vlatne tiez chodime po svatej zemi, ved tato oblast sa stotoznuje geograficky s Cezareou Filipovou, a to je historicka pravda!Isteze, nemoze kazdy zit v Palestine, aby mohol prezivat vieru, ako si sam poznamenal, moze byt v Australii ci Kanade alebo v Rumunsku, ved Jezis je ten isty tam i tu a jeho vyzva je rovnako aktualna a naliehava na ktoromkolvek mieste, kde nas ma a kam nas povolal. A preto som mnohe z krestanstva skutocne videla a prezila az tu, nie pre jeho geograficke miesto ale pre ludi a ich prezivanie a denne naplnanie Kristovho posolstva, a nema to vela spolocneho s krestanmi na Slovensku. A preto to objasnuje moju poznamku, ze niektore veci som spravne pochopila az tu, na tvari miesta, ak mi rozumies.Krestanstvo, to nie je krizik zaveseny na krku a spinenie Kristovho mena tymi pocetnymi javmi, ktore som minule vymenovala, to je pomoc bliznemu, ochota, a pre vlastne duchovno post, ved sme vlastne v Advente, modlitba, zitie krestanstva v dennnom zivote. Mily Chocho, nikoho, ktoreho som stretla vo svojom zivote ci uz na Slovensku alebo v inej krajine, ktoreho som mohla oznacit za dobreho cloveka a povedzme i krestana, nemal ani piercing ani na zeleno nafarbene vlasy, nechodil poloholy ci neholdoval zlozvykom, aj ked kazdy je do istej miery slobodny, co si oblecie a ako sa upravi. Vychadzam len z tej zakladnej zasady, ze Boh nam dal telo a dusu na Jeho oslavu nie na maskaradu. Neviem si predstavit, ze by som si navliekla do pupka a nosa kruzok, vyholila hlavu a ucila deti skromnosti a vazeniu si zdravia a bravala ich so sebou na charitu. A naopak, co poznam mnohych vykolajenych ludi, psychicky aj telesne, zialbohu odtial nie je ani jeden, temer vsetci podlahli roznym extremnym javom. Neviem, taky je moj nazor a nemusi sa Ti pacit, kedze si liberalny. Ja som tiez liberalna, ale ked zlyha vola, aspon nech ostane zdravy rozum, nemyslis?

Dopisane a odoslane 14.12.04"


16.12. 2004 čtvrtek
Odjel jsem do Rychnova nad Kněžnou. Město je polepeno plakátky s nápisem "Chocho - mladý cestovatel". Ukazoval jsem bandě důchodců fotky z poslední dovolené a vymýšlel si nehorázné blbosti, abych přednášku učinil alespoň trochu zajímavou. Knihovnice Alena mě obdařila chlebem, který jsem pojídal ve vlaku cestou zpět. V kupé seděla asiatka a četla Dostojevského v ruštině. Asiatka byla s Japonska a když jsem ji otravoval, mimo jiné jsem se dověděl, že studuje na Karlově univerzitě, jelikož je to prý nejlepší univerzita v Rusku.

17.12. 2004 pátek
"Dobrý den. Prosím vás, ztratil jsem peněženku, potřebuju jen pár korun na vlak.", povídal pán na vlakovém nádraží.

Takových pánů potkávám každý měsíc několik. Několik mnoho. Většinou ztrácejí peněženku tak pětkrát do měsíce a pořád jsou to ti samí. Vlídně jim vždy odpovím, že peníze sice mám, ale nic jim nedám. 
I tentokrát jsem tak odpověděl.
Vzápětí jsem byl pln jiskřivých pocitů a hlavně hvězdiček, to když sklivec narazil na sítnici a z ní putovaly elektrické signály do zrakového centra mozku.
Takovou ránu mezi oči jsem nedostal už léta. Naposled od klavíru poté, co mi otec vrazil do týla facku, jelikož jsem nedržel rytmus.
Pán se na mně pohrdavě podíval a pravil: "Jenže já tu peněženku DOOPRAVDY ztratil a ty peníze DOOPRAVDY potřebuju."
A odešel.

18.12. 2004 sobota
Jest sobota a náš stále známější soubor ledových kuriozit vystupující pod hlavičkou hokejového klubu se účastní Vánočního turnaje.
Lze sehrát za tři dny dva zápasy. Lze sehrát za dva dny dva zápasy. Dosud jsem netušil, že je možné sehrát tři zápasy během jednoho dne. Nyní již vím.
Všechny soupeře, diváky i správce stadionu jsme šokovali hned na úvod, když jsme se objevili v sestavě čítající deset hráčů do pole a jednoho gólmana. Dvacet hráčů soupeře nás měřilo obdivnými zraky a šeptalo cosi o nadpozemské kondici.
Nadpozemská kondice nám vydržela první třetinu první zápasu, kdy jsme udrželi stav 0:0. Ještě do konce prvního zápasu jsme zůstali při vědomí a tak prohráli pouze 1:4. Zcela vysíleni jsme před dalším zápasem obsadili restaurační zařízení na ledem. Pan Blechoun pravil, že v pivu je síla a objednal si tři síly najednou. K dalšímu zápasu se tedy dostavil veselý a kňouravým hlasem si stěžoval, že má chuť na rum.
V druhém zápasu jsme vydrželi polovinu první třetiny, ve druhé se spíše jen plížili a ve třetí přesvědčovali rozhodčího, že čas je relativní a bylo by záhodno zápas ukončit okamžitě. Skončilo to 0:7.
O přestávce před třetím zápasem pan Blechoun opět holdoval pivu s odůvodněním, že je mu to všechno jedno a ať si třeba políbíme prdel.
K poslednímu zápasu jsme nastoupili v devíti hráčích, jelikož jeden náš obránce odjel s chatrnou omluvou, že musí zakoupit kytici pro šéfa. Pan kapitán funěl s nastřeleným kotníkem, ostatní hráči se hojně obstřikovali dusíkem pro zmírnění naražených míst. Na střídačku jsme ze šatny ještě došli, na ledě už jsme jen střídavě stáli, padali a leželi. Výsledek 2:13 hovoří za vše.
Obdrželi jsme pohár za statečnost a láhev alkoholu.

19.12. 2004 neděle
Neděle. Od rána pracuju. Pan kapitán v práci leze bolestí po čtyřech a připojuje slovo "hokej" k malebným výrazům jako jsou "zasraný", "kurva" a "vyseru se na".

20.12. 2004 pondělí
Zakoupil jsem sobě zimní boty. Jsou pěkné, dokonce jsem k nim dostal i hezké dlouhé tkaničky. Boty se budou hodit, o Vánocích v nich budu běžkařům šlapat do stop. V Hrubém Jeseníku, pravděpodobně.

21.12. 2004 úterý
Jsem po výplatě a žeru. Kynu do ohromných rozměrů, přetékám do čtyřrozměrných objektů. Velryby by mi záviděly můj trán, sumisti závistivě mhouří své šikmé oči, krejčí se radují nad vidinou velké zakázky. Rafička váhy bez povšimnutí míjí stovku, pružiny mé matrace nemají sílu pružit. 
Když skloním hlavu, začnu se dusit, jelikož mi má druhá, třetí a čtvrtá brada tisknou krk. Když si zavazuji boty, musím si nasunout břuch mezi rozkročené nohy, případně si jej posunout stranou. Když si chci rozepnout pásek, jednou rukou nadzvednu tukové převisy a druhou šátrám po přezce.
Naštěstí již nemám možnost vidět celý svůj objem v zrcadle, nemám totiž zrcadlo přes celou stěnu.
Není záchrany, můj tuk je věčný jak ruská vodka, jak Fortran, jak průjem po falafelu.
Není záchrany, pročež jsem si šel dát do čínské restaurace dvojitou porci kuřete osmi chutí.

22.12. 2004 středa
Všechny mejlové schránky mám samozřejmě zahlcené tunami blbých a ještě blbějších Vánočních přání, přání k Novému roku, do nového roku a podobně. Rovnou to mažu, jelikož Vánoce jsem svátky úplně na hovno a žádná přání nechci.
Koncem roku, pokud se vyskytuji zrovna v Česku, bývám nesmírně podrážděný a agresivní. Lidem neuhýbám z cesty, vrhám krvelačné pohledy a na otázky odpovídám úsečně a co nejvulgárněji.  Doufám, že letos někoho utluču. Nejlépe ty pitomce, co rozjařeně poskakují všude kolem a nutí mi jakési reklamní letáky a řičí u toho cosi o veselých svátcích. Zmrdi.

23.12. 2004 čtvrtek
Cenu za nejdementnější Vánoční přání letos vyhrál zcela bezkonkurenčně jeden z největších debilů veřejné scény.

Píčus. Ještě chybí křiklavě zelená.
Originál přání, barvy ani text neupraveny




Odpoledne vsedám do narvaného vlaku a jedu na východ. Do Budišova nad Budišovkou. Spím za farou v Dolních Guntramovicích, za zdí nefouká.



24.12. 2004 pátek
Je nad nulou a fouká teplý vítr. Sníh je mokrý a těžký, pod ním místy led. Za tento hnusný terén a počasí určitě mohou příšerné Vánoce. Ani na Červené hoře to není lepší. Pod Červenou horou nabírám z Budišovky vodu a kolem vojenského výcvikového prostoru Libavá jdu na západ. Kupodivu mě nepronásledují vojáci, možná jsem k nim dokonce ani nezabloudil. Nebo jezdí tankem po vsích a dělají Ježíška.
Spím u Trusovického potoka.

Zastávka ve vsi...e... e.... už nevím.


25.12. 2004 sobota
Vstávám mírně promrzlý, můj jedenáct let starý spacák je stále více nefunkční.
Pokračuji na Šternberk a potom z města podél říčky Sitky na sever. Fouká vítr, ze sněhu je břečka a do toho všeho prší, s čímž jsem tedy nepočítal, pročež jsem za chvíli slušně promočen. Když procházím vesničkou Mutkov, už je tma a všude blikají vánoční řetězy z vietnamských tržnic.
Spím nad Paseckým žlebem. Než si rozestelu, poslouchám, jestli náhodou neuslyším koledy a výskající děcka. Naštěstí je klid, jen občas přeběhne srna nebo divočáci.
Na zimních výletech jest pro mne největším problémem, co dělat po setmění a před rozedněním. Ve čtyři je už tma, zvláště, když je zamračeno. Kdybych měl stan, svítil bych si baterkou a četl, takhle jen koukám do tmy, usínám a probouzím se, věru šestnáct hodin v kuse spát neumím.

U potoka

 

26.12. 2004 neděle
Ráno je mi blbě, horečka, potím se jak vepř. Počasí stále stejné, jen dnes neprší. Ostatně není třeba, oblečení mám mokré ještě ze včerejška.
Sotva se vleču k Sovinci. Nikde nikdo. Za poslední tři dny jsem potkal jen pár lidí na zápražích, jinak je klid. Od Sovince se potácím do Valšovského dolu, odpočívám každých pár set metrů. Stopuju na nejbližší vlak. Na nádraží v Rýmařově nechávám batoh a jdu do města najít otevřenou hospodu, leč nikde nic, město jak po vymření. Zřejmě vypadám dost divně, jelikož mi postarší ženština se psem a manželem nabízejí cukroví. Nakonec se hroutím v restauraci hotelu Praděd a objednávám najednou tři čaje. Odpoledne odjíždím.

 

27.12. 2004 pondělí
Pan Králíček, cestováním zcela zmagořelý, momentálně obšťastňuje Etiopii a Keňu.

"Nazdarek vespolek!

Protoze etiopske vizum plati ode dne vydani, tak jsme z Nairobi chvatali co nejrychleji na sever. Z Isiola pak na hranice 30 h prima jizda nakladakem na nejakych pytlech a v oblozeni sudu (nastesti prazdnych). Zrovna den predtim v novinach psali, ze tenhle usek je pry v posledni nevyasfaltovana cast mezi Kahirou a Cape Town. A ze pry je v hroznem dezolatnim stavu a ze by se s tim melo neco udelat a tak. No zas tak hrozne to nebylo, videl jsem uz horsi cesty...

V EtiopiiPrekroceni hranic bylo bez problemu, horsi uz to trochu bylo s adaptaci na etiopske pomery. Oproti Keni tam plati jiste "krajove speciality". Pominu-li ze anglicky se tam moc nedomluvite a amharstina ma prapodivnou abecedu, takze ani nepoctete, tak napriklad pocitani casu - i kdyz je Etiopie ve stejnem casovem pasmu jako Kena (UTC +3, tj. jako Moskva), tak podle mistnich zvyku se den nezacina pulnoci, ale hodiny se pocitaji od 6.00 rano, takze kdyz vam nekdo tvrdi, ze autobus jede ve "dve hodiny", tak to vlastne znamena v 8.00. No on stejne jede treba az odpoledne, druhy den a nebo nejede vubec, ale to je jine povidani. 

Krome zmatku s casem je tu i legrace s kalendarem. V Etiopii se pouziva nejaky prahistoricky krestansky kalendar, kdy kazdy mesic ma presne 30 dnu a existuje jeste trinacty mesic, ktery ma dnu 5. Prestupne roky neexistuji, takze mistni kalendar zaostava rocne o nejakych 0.24 dnu za "normalnim" kalendarem. Ve vysledku je ted jaro roku 1997 (tedy nevim, jak to mohlo zaostat o tolik, ale je to tak). Zajimave musi byt tyhle veci programovat do beznych databazovych struktur.

Ale zpatky k nasi ceste. V Etiopii jsme navstivili jen jizni cast - zeme je to znacne rozlehla a mimo hlavni silnice trva treba i dva dny, nez se premistite 70 km. Ne ze by to jezdilo tak pomalu (ridic profik vytahne na sotoline az 100 km/h), ale dopravni obsluznost v techto pustinach neni zrovna nejlepsi. 

Ona totiz (kupodivu) nepatri Etiopiee mezi nejbohatsi zeme, takze obyvatele se nikam moc nepremistuji a nebo jdou pesky... Mimo asfalt (coz je jen hlavni tah od hranic na Addis Abebu) jezdi vetsinou jen nakladacky Isuzu vtipne kombiujici prepravu nakladu (pytle se zrnim, kanystry, ovoce, dobytek,...) s prepravou osob. Stavi se na pozadani, a za tri koruny jedete asi 10 minut (8-10 km).

Projeli jsme si tedy takovy okruh - nejprve v jihozapadni Etiopii trochu zabrousili mezi ruzne domorode kmeny a pak zamirili do narodniho parku Bale Mountains na ctyrdeni trek. Bale jsou zvlastni hory - je to v podstate nahorni plosina rozklajici se ve vyscce 3300 - 4300 m. n. m. Vegetace a zver je velmi unikatni - pry se jedna o tzv. afroalpsky teren. Rostou tam napr. lobelie a zije cerveny etiopsky vlk, ktery v noci divne nafa a hyka. 

Pro zvidave: 

http://www.ethiopiatravel.com/Bale_Mountains_national_park.htm
nebo http://www.rainbowtours.co.uk/countries/ethiopia/topics/destinations/bale-mountains-national-park.shtml

Spravu parku zaskocilo, ze jsme se rozhodli vydat na trek sami, aniz bysme si pronajali pruvodce, muze s puskou, karavanu koni, muze co se stara o kone, kuchare atd. jako doprovod. Protoze nam ani hodinu a pul po zahajeni oteviraci doby nebyl nikdo schopen prodat vstupenky, tak jsme nakonec vyrazili i bez tech listku. 

Trek byl supr - mapka 1:200 000 byla v kombinaci s GPS pro navigaci zcela dostatecna (delal ji take nejaky cizinec) a po ctyrech dnech jsme dosli k jedne z nejvyse polozenych cest v Africe - ceste, ktera ve vysce okolo 4000 m. n. m. protina nahorni plosinu. Rano pak nakladackem skrz nadherny prales (nadmorska vyska okolo 2 500 m. n. m.) zpatky do "civilizace".

Vodopad v Etiopii
Vodopád kdesi v Etiopii

 

Protoze nase vizum uz se chylilo ke konci, tak jsme hupsli zpatky do Keni. Ani to se neobeslo bez "krajovych specialit". Kenska hranice otevira uz v 6.30, zatimco etiopska az v 8.00. Mistni si chodi tam a zpatky, ale kde ma turista ziskat vystupni etiopske razitko, kdyz chvata na ranni autobus do kenskeho vnitrozemi (a nocovat je lepsi na etiopske strane)? Reseni je proste - zajdete si odpoledne predtim na hranici a urednik vam orazitkuje pasy a necha vyplnit vystupni formulare (nadela si tak, aby si mohl druhy den prichrupnout) a se zase vratite do Etiopie. Zvlastni, ale funguje to tak. Druhy den pak resite uz jen kenskou stranu hranice.

Tolik aspon strucne k nekolika poslednim tydnum. Ted jsme v kenskem Marsabitu - je to takova lepsi dira 200 km jizne od etiopskych hranic. Kolem je neco jako poust (planiny plne sutru), par vulkanu a pobihaji tady (mimo jine) Masajove. Kempujeme tady u otce Alexe (Portugalec) na zahrade katolickee misie, hned za kostelem, tak jsem zvedav, jakou pulnocni vyprodukuje mistni krestanska komunita.

Internet tu maji na poste - funguje se stridavym uspechem a je to na stojaka. 

M."

28.12. 2004 úterý
Olivy...
Máte rádi olivy s papričkami? Kupujete je v takových uzounkých skleničkách? Taky občas paprička z olivy vypadne a přichytí se zevnitř na sklenici? Taky se snažíte papričku mlsně vyšťárat jazykem? Taky vrazíte jazyk do lahvičky až po kořen tak, že nejde vytáhnout? Taky vám jazyk napuchne a začne bolet? Taky jste mírně nervózní a přemýšlíte, jak jazyk vytáhnout a lahvičku nerozbít? Zkuste ponořit lahvičku do horké vody. Že to nepomáhá? Správně. Navíc si jazyk spálíte.
Zkuste si namydlit prst a mýdlem potírat jazyk u ústí lahvičky. Nyní už máte v puse lahvičku a namydlený prst, fajn pocit. Nakonec lahvička povolí, třískne vás do zubů a vy kuckáte mýdlové bubliny.
A kdo se mi teď směje, je pěkný hajzl. Tak.

29.12. 2004 středa
Telefonát od otce:

"Mám pro tebe dárek k Vánocům!"
"Co? E? Proboha proč?", jsem zmaten.
"Prostě dárek, určitě se ti bude líbit."
"Počkej, Vánoce už asi byly..."
"Co je to za blbost? Vánoce jsou vždycky na konci roku."
"Jo, ale ne úplně na konci. To jsou zase Velikonoce."
"Velikonoce jsou někdy v létě."
"Aha, dobrá. Ale Vánoce už prostě byly."
"Nevadí, dostaneš dárek."
"Jaký dárek?"
"Máš rád rány?"
"Co?"
"A oheň?"
"Cože? Co zase vymýšlíš?"
"Tak jo, měj se, už musím končit."
"Moment! Co to má znamenat?"

Píp píp píp píp píp...

30.12. 2004 čtvrtek
Posbíral jsem obrázky z loňské dovolené. Nic moc, řekl bych. V televizi i novinách mají obrázků více a hezky svěží, plné vodních radovánek.

31.12. 2004 pátek
Jest tu opět konec roku a všichno okolo se veselí a radují. Raduji se také, zakoupil jsem si legrační blýskavou čepičku a s mými milými přáteli tancuji a povídáme si vtipné příhody. Dokonce jsem se i umyl a košili sobě vyžehlil, bych důstojně oslavil tyto slavnostní chvíle. Když jsme se nabažili společenských her, díváme se na televizor a společně se smějeme, jelikož je vysílána spousta zábavných a vtipných pořadů. Mnoho zpěváků, moderátorů a vypravěčů a všichni se také radují.

Probudil jsem se zpocený a děsně řvu děsem. Srdce tepe, krev na spáncích bublá, ruce se třesou, v břuchu křeč. Strašný sen.


zpět na hlavní stranu