Prosinec 2010

1.12. 2010 středa
"Toto je doufám jen nepěkný žert," pravím troufale výběrčímu mýta ve vsi Jatiluwih. Kolem jest rýžových polí nejméně bambilión a možná i víc. Místní podnikavci vybírají mýto od hloupých turistů, jelikož prý rýžová pole v okolí jsou unikátní, krásná a zelená. Ve skutečnosti je zábavnější sledovat pytlíky rýže zakoupené v jakékoli sterilní evropské prodejně. Rýžová pole kolem Jatiluwih jsou zajímavá proto, že je vskutku umění vybudovat rýžová pole tak, aby byla hnusně všední, poté ještě vybírat mýto za vjezd do vesnice a ještě mít tu drzost a snažit se prosadit tu ohavnost jako zajímavost UNESCO.
Nasedám opět na motocykl a na plný plyn jedu pryč. Dalším cílem jest Pura Luhur Batukau. Ještě před chrámem jsou čtyřhranné sloupy se starými plastikami. Plastiky jsou porostlé mechy a lišejníky. Mne však upoutala jiná krása přírody - velcí pavouci si utkali své sítě u chrámové zdi, což mne přivedlo na báječnou myšlenky. Nenápadně jsem si odmotal sarong a vrhnul jej na ještěrku. Ještěrku jsem poté uchopil a vhodil do pavoučích sítí. Ha! Takové malé zvířátko a tolik legrace předvede. Ještěrka se kroutila, nesouhlasně mrskala hlavičkou a poté utekla, ocásek zbaběle upustivše.
"He, porcuji zvířátka a to ani nejsem chirurgem," pravil jsem sobě spokojeně.
Pura Luhur Batukau jest chrámem starým a kdysi byl chrámem státním, když Tabanan bylo ještě nezávislé království.
Před vstupem do chrámu lze zahnout vpravo a po schodech sejít k pěknému rybníku plnému ryb. Když jsem načůral do vody, ryby odpluly.

Pura Luhu Batukau

2.12. 2010 čtvrtek
Snažím se najít na Bali klidný kout, leč bezúspěšně. Jih je zahlcen hordami rozjařené mládeže, ze západu se z Jávy valí davy batůžkářů, na západ se valí stáda na ostrovy Gili a Lombok. Střed ostrova je křižován zájezdy ze všech světových stran, zástupy znásilňují posvátnou sopku Gunung Agung. Jedinými oázami klidu jsou tak rýžová pole. Ani zde však není idyla dokonalá, jelikož se každou chvíli nachomýtne nějaký aktivní pitomec, který běhá po polích, rozšlapává chodníčky a devastuje rozvody vody. Následně se zastaví a fotí a fotí a fotí.

Rýžové pole kdesi na Bali

Rituál výsadby, opečovávání, zavlažování, sklízení, sušení a zpracovávání rýže jest součástí Bali. Dalo by se říci, že rýže jest součástí balijské kultury. Jelikož je buldozer poněkud neohrabaný a japonští roboti do rýžovišť ještě nedorazily, smáčí své nohy v políčkách stále jen vodní buvoli a domorodci. S pěstováním rýže jest spjato několik rituálů. Sazenice jsou pěstovány ve speciálních rýžových školkách. Pokud zrovna v okolí nebouchne sopka a sazenice nezničí, je na řadě sázení. Jako první část každého rýžového pole je vždy osázen roh nejbližší Gunung Agung. Taktéž časový rozvrh pěstování rýže od sázení přes zavlažování až po sklizeň jest do jisté míry ritualizován, či alespoň řízen subakem, systémem zavedeným již v 11. století. Systém jest to nadmíru zajímavý, úzce spojený s balijskými vodními chrámy. Pokud by se někdo chtěl o subak více zajímat, měl by kontaktovat amerického antropologa J. Stephena Lansinga. Tento pán se totiž zřejmě nudil, pročež počal subak zkoumat, s domorodci pěstovat rýži a ve finále dokonce vytvořil počítačový model subaku. V rýžových polích lze zahlédnout malé či větší sloupky. Jedná se o svatyně, jelikož rýže má i svou bohyni. Bohyně se jmenuje Dewi Sri, má velká prsa a nepije fernet. Zřejmě. Pročež jsou svatyně naplněny nikoli fernetem, nýbrž květinami či jídlem. A jen tak pro zajímavost... balijský výnos rýže z hektaru patří mezi nejvyšší na světě.

Obětiště pro Dewi Sri, bohyni rýže

3.12. 2010 pátek
Odletěl jsem do Malajsie, jelikož běžně se víza do Indonésie vydávají pouze na měsíc.
Malajsie je země známá tím, že o ní dohromady nikdo nic neví a můj irský kolega Blbý Džon by s klidem prohlásil, že Malajsie je sexuální pomůcka využívaná malomocnými po odpadnutí končetin.
Ubytoval jsem se na hranicích čínského města. Chřípí se mi roztahuje jak nohy pornoherečky, cítím totiž omamnou vůni čínských restaurací, nekonečných variací čínských polévek a smažených psích hlav.

Petronas Twin Towers, Kuala Lumpur, Malajsie

4.12. 2010 sobota
Kuala Lumpur jest poněkud větší město. Původně čínská osada těžařů cínu se rozrostla. Ač je Kuala Lumpur stále hlavním městem Malajsie, většinu obyvatel tvoří etničtí Číňané, což kvituji s povděkem, jelikož je všude dostatek čínských polévek. Ač již roku 1957 se stalo Kuala Lumpur hlavním městem Federace malajských států a 1963 Malajsie, v současnosti jest snaha přesunout co nejvíce legislativních i výkonných institucí do sterilního umělého města Putrajaya.

Petronas Twin Towers a další baráčky

Nejznámějí atrakcí města jest nejvyšší dvojitá budova světa, Petronas Twin Towers. Mezi oběma věžemi vede Nebeský most. Plivat z něj dolů je však nemožné, jelikož jakýsi barbar navrhnul okna, která nelze otevřít. Pravý znalec KL však zvysoka kašle na nějaké věže a namísto toho se odebere do Čínské čtvrti, což zní v podání převážně čínského KL poněkud úchylně. Čínská čtvrt se rozkládá kolem známé ulice Petaling. Ó dobří bohové! Za nekonečnými řadami stánků s padělky hodinek, triček a kabelek jest pravý poklad tohoto hnusného světa. Desítky čínských restaurací nabízejících tolik lahůdek, že jsem se málem pustil do pláče. Jak jen mohu všechno sníst? Jak jen mohu všechno ochutnat? Jak jen mohu všechno očuchat?
Plán na nejbližší dny je zřejmý. Po sofistikovaných cvičeních na roztažení otvoru do hlavy, zvaného v normální podobě ústa, následuje cvičení na břich. Poté již útočím a plením, pojídám čínské laskominy, jejichž názvy ani chutě jsem nikdy nepoznal. Kůže na břichu se napíná a praská, oči poulím a snažím se nacpat jídlo do ledvin, jater i plic, jelikož žaludek je beznadějně plný. Jelikož nejsem necitlivá svině, myslím při tom na chudé děti hladové Afriky. Aby se neřeklo. Takový já jsem dobrák.

Popravdě řečeno ve většině případů nemám ani tušení, co jsem jedl

5.12. 2010 neděle
Nařídil jsem si budík na čas vítání, bych nemařil čas spánkem. Po ránu tak již nedočkavě přešlapuji před restauracemi, které se právě otvírají. Mou favoritkou se stává jídelna, kde je možno si za osm malajských peněz nabrat neomezeně jídla. Krabi, krevety, kuřata, rýže a nudle. Nesčetné varianty těsta nejrůznějších příchutí, ryby a paryby.
Jelikož je matka příroda sadistická bestie a nedovoluje mému tělu pozřít více, než nějakých patnáct kilogramů potravy za dopoledne, rozhodl jsem se kulturně trávit mezičas, bych vytrávil. Přepadávám Národní muzeum, kde mají kamenné sekerky, dračí kanóny a další artefakty z dějin souostroví. Nic z toho se nedá jíst, pročež odjíždím do planetária. Ani tam se nedá nic jíst, jelikož dalekohledy jsou špatně stravitelné a hvězdy daleko. Večer navštěvuji televizní věž, ze kterého je možno se podívat na město s nadhledem z nadhledu. Což je vhodné zejména k lokalizaci slibných restaurací a žracích uliček. Věž Menara KL Tower sama o sobě nikterak pěkná není a nejzajímavější jsou tak pod věží spatřitelné ještěrky, dvojhlavá želva a spousta hadů. Mrtvice se o mě navíc pokoušela ve chvíli, kdy jsem zjistil, že za vstupné bych mohl mít na ulici neomezenou stravu na pět dní.

Dvouhlavá želva jest k vidění pod Menara Tower

6.12. 2010 pondělí
Pravda, Muzeum islámského umění jest pěkné, ale zdaleka ne tam úchylné, jako Policejní muzeum. Nechce se až věřit, jak jsou Asiaté důmyslní ve vynalézání a užívání nejrůznějších forem zbraní a kriminality všeho druhu. Pěkné. Kromě výše zmíněných muzeí jsem si zajel do Ptačího parku a na náměstí Merdeka. Obě místa by se v soutěži o nejnudnější atrakce umístila jistě na medailových pozicích.

Pečetidlo prince z Kelantanu, kolem roku 1280

Je mi až trapné psát opět o jídlu, leč jinak se nedá. Po nepřetržitém útočení na čínské restaurace v Čínském městě (kde jsem se mimochodem ubytoval, abych usínal a probouzel se vůněmi pečených koček či smažených vrabců) si cpu břich v restauracích distriktu Bintang Bukit. Ulice Jalan Alor je možno bez nadsázky nazvat rájem. Navíc nikde nepobíhá Adam s Evou a místo nich jsou zde k vidění daleko potřebnější osoby - číšníci a číšnice, kuchaři a kuchařky. Do očí se mi opět derou slzy. Lidské tělo skutečně není uzpůsobeno nepřetržitému konzumování. Krutost přírody nezná mezí.

Ještěrka v méně běžném, tedy neuvařeném stavu

7.12 2010 úterý
Prý veleslavné a staroslavné jeskyně Batu. Podlehl jsem turistické propagandě a odjel na severní předměstí Kuala Lumpur. Pravda, vápencové skály a kopulující opice jsou zábavné. Ovšem tato romantické scenérie je zohyzděna 42 metrů vysokou sochou božstva Marugan. Aby sochu nikdo nepřehlédnul, vylili na ni stavitelé 300 litrů zlaté barvy. V jeskyních jsou chrámy, netopýři a hlavně - nekonečné zástupy turistů.
V jeskyních je možno provozovat kličkování na nejvyšší úrovni. Začátečníci a pokročilí se mohou snažit ujít tři metry, aniž by narazili do nějakého turisty nebo šíleného Tamila. Experti se mohou snažit pobýt v jeskyni pět minut, aniž by je pokálelo nejméně deset druhů netopýra. Taktéž je možno pro zpestření šlápnout na hada, ropuchu, pavouka, dítě a jiné nechutnosti.

Pouliční stánek v Bintang Bukit, Jalan Alor,
Kuala Lumpur, Malajsie

8.12. 2010 středa
"A takhle do práce, do práce by se ti nechtělo?" telefonuje mi z Dublinu můj jednooký šéf Pavouk.

"No... nechtělo," odpovídám popravdě.

"Takže zítra," uzavírá pan Pavouk plodnou diskuzi.

Pročež večer odjíždím na letiště a skrze Amsterdam letím do Irska. Ještě předtím ovšem v letištní hale za udivených pohledů hladových cestující konzumuji těstovinové kuličky plněné nasekanými holoubaty.

Čínské město v Kuala Lumpur se vyznačuje
originálními padělky a originálními pochoutkami.
V tomto případě pečené kaštany s praženou kávou a kabelkami
Louis Vuitton

9.12. 2010 čtvrtek - 16.12. 2010 čtvrtek
Sedím si tak v práci na dublinském letišti, jsou dvě hodiny ráno a moji polští  otroci  kolegové v mrazivé noci vytahují první ranní lety. Odškrtávám si první Amsterdam, první Paříž, dva metráky lubrikačního gelu pro Prahu a děkuji počasí, které zavřelo Londýn. Irští kolegové ohnivě diskutují nad ženštinami ze strany č.3. Španělský kolega Ismail krmí svou piraňu, líbá stěnu akvária a vykřikuje cosi o ´Sonrisa blanca pequena´.
Po zbytek noci na cár papíru sepisuji seznam, co všechno se naučím pro příští motocyklovou sezónu. Již přece není možné, aby se mi smáli všichni včetně kolegy Blbého Džona, který si před lety zlomil pánevní kost, když tříletému synovi ukazoval, jak jezdit na plastové motorce, kterou mu nadělil k Vánocům. Již není možné, abych se spoléhal na štěstí a náhodu a neuměl opravit píchnuté kolo či ztracená řídítka. Také se naučím používat všechna tlačítka, která můj motocykl má. A nebudu zapomínat, že mám na hlavě helmu, až se budu zase drbat na nose. Naučím se zatáčet doprava. A naučím se, co znamenají dopravní značky, ty tajemné obrázky. Sousedovi nebudu přejíždět slepice. Čeká mne rok plný nových poznatků. Tetelím se radostí a nedočkavostí.

17.12. 2010 pátek
Nechci se zbytečně vychloubat, ale jako člověk jdoucí s dobou jsem i já vlastníkem mobilního telefonu. Mobilní telefon má spoustu nejrůznějších vlastností, z nichž nejčastěji využívám tu, že telefon vyklouzává z neobratných tlustých prstů, padá na zem a rozbíjí se. Vynalezl jsem proto zlepšovák. Jakmile mi telefon vypadne z neobratné pařáty, nenechám jej dopadnout na zem, nýbrž těsně před dopadem přístroj zlehka nakopnu. Tím nedojde k tvrdému pádu na zem, neboť padající telefon změní trajektorii pohybu a místo destruktivního pádu předvede jen jakési tvrdší přistání a následné klouzání po podlaze. Dojde tak někdy k odření, nikoli však k destrukci přístroje.
Dnes jsem ovšem telefon nakopl poněkud nešetrně, ten odletěl nečekaným směrem a rozbil mi hrnek.
V hrnku byla plíseň.

18.12. 2010 sobota
Dočetl jsem Historii kanibalismu, což mi přijde jako vhodná kniha na dobu před Vánocemi. Knihu sepsali Daniel Diehl a Mark Donnely a evidentně se u toho nenudili. Pravda, úvodní část knihy jest plna úvah proč a jak, nicméně oba pánové se rozjeli v části druhé a dlužno říci, že podstatně objemnější. Druhá část je nazvaná Případové studie a s podivuhodnými podrobnosti a neutuchajícím nadšením popisuje notoricky známé případy typu Sawney Beane či pekařky Lovettové a pana kadeřníka Todda, i hodování vpravdě civilizované. Prsty jako návnada pro ryby či sofistikovaně připravené suši - každý labužník si najde své. Že by ovšem kniha přinesla cosi extra objevného, to zrovna ne. Kdysi jsem přelouskal Dějiny kanibalismu (s podtitulem Od starověkých kultur po boj o přežití a moderní psychopaty), kterou napsal pan Nathan Constantine a která byla zajímavější minimálně zmínkami o kanibalismu jako cestě k omládnutí či kanibalismu jako způsobu léčby.
Nyní již běžím do našeho vesnického obchodu, jelikož v sobotu odpoledne je zde výprodej zbytků masa se slevou.

19.12. 2010 neděle
Kdysi jsem si vzal hypotéku, jelikož střecha nad hlavou je pěkná věc. Určitě lepší, nežli spací pytel, do kterého mám velké problémy nacpat můj ohromný břich. K hypotéce bylo potřeba podepsat asi tisíc papírů, což jsem svědomitě učinil. Nyní se mi ozvala banka, že již několik let cosi neplatím a zaslali mi složenku. Na složence je vysoké číslo. Nikterak mě to nerozhodilo, jelikož peníze beztak nemám rád. Ovšem strašlivě jsem se orosil a mé tukem zarostlé srdce začalo divoce bít ve chvíli, kdy jsem požadovanou sumu přepočetl na čínské polévky. Bambilión a možná i víc! Hromady čínských polévek! Krmě na mnoho měsíců!
Pravda - má milá banka se mi mohla ozvat například po měsíci, po dvou měsících nebo třeba za rok. Leč neozvala. Škodolibě si počkala, až bude možno napočítat ohromné úroky a dopsat trest smrti. A dobře mi tak. Nemám si číst slevové letáky z obchodů s potravinami, nýbrž miniaturní písmenka na všech smlouvách. Smlouvy se totiž zásadně podepisují proto, aby byl tupý jedinec chycen do osidel mamonu.
Banky nemám rád, jsou to peleše lotrovské.

20.12. 2010 pondělí
Po nespočetných telefonátech, desítkách pokusů spojit se prostřednictvím emailu, po kouřových signálech, bubnování na můj gigantický břich a po devíti vyměněných dopisech s mizerou v malijském Djenné se mi podařilo získat zpět všechny fotografie, které mi v onom nudném africkém městečku byly před rokem odcizeny. Pročež jsem nelenil a alespoň obrázky z Mauretánie vrhnul na internet. To abych si s přicházejícím stářím stále více uvědomoval, jak vypadala Afrika před konečnou fází čínské invaze.

Z malijského Djenné mám spoustu barevných obálek

21.12. 2010 úterý
Jest prosinec, za oknem se neopalují vnadné ženštiny, přes mé sádelnaté břicho nestékají potoky potu. Proti zimě se dá bojovat několika způsoby. Občané ducha mdlého a nevalné fantazie pootočí kohoutem ústředního topení, případně přihodí do krbu pár polen. Ovšem sám sobě bych se protivil, kdybych se přiklonil k těmto nudným metodám. Proti zimě bojuji například tak, že jsem se při přípravě čínské polévky polil vařící vodou z rychlovarné konvice. Vlny nevýslovného horka zaplavily celé mé tělo a o kruté zimě za oknem jsem rázem neměl ani ponětí. Ó, jak jsem důvtipný.

22.12. 2010 středa
Neslavně dopadl můj pokus o pěstování kaktusů. Navíc jsem se později dověděl, že nejde o kaktus, nýbrž o bonsaj. Nyní jsem vypsal výběrové řízení na rostlinu, která listy zastíní chmurné chvíle, rozjasní smogová rána a vnese život do bytu, který kromě mne obývají již jen mikrovlnná trouba a rychlovarná konvice.
Není jednoduché vybrat zástupce flory, který by splňoval mé požadavky. Rostlina by měla být nejméně metr vysoká, lépe však ještě vyšší. Bez problémů by měla vydržet alespoň tři týdny bez zálivky a rozhodně by neměla vyžadovat nadšenou péči v podobě nejrůznějšího přihnojování, zastřihávání, či zpívání písní na dobrou noc. Dále požaduji rostlinu s velkými a četnými listy, žádného chcípáka, který by připomínal českou tradici držet si trosky vánočního stromku ještě na počátku léta. Ideální by dále bylo, kdyby byla má budoucí spolubydlící jedovatá a sem tam utrousila jedovatou slinu, zejména na případné nevítané návštěvy. Nakonec požaduji neméně důležitou vlastnost, totiž aby rostlina voněla po čínských polévkách, případně čínské polévky přímo plodila.
Tak, vědcové a znalci, tužte se a čiňte se. Odměna za vhodný tip bude nemalá.

23.12. 2010 čtvrtek - 13.1. 2011 čtvrtek
Čekají mě tři týdny nočních směn bez dne volna. Podobné aktivity vcelku vítám, jelikož upadám do stavu podivné pracovní hibernace, nevnímám okolí a i spotřeba čínských polévek se sníží na hranici potřebnou k pouhému přežití. Hned první den mi pan šéf Pavouk sdělil, že nemám tropiti vylomeniny a že jestli mu ještě jednou nacpu do výfuku automobilu sedm mrtvých myší jako posledně, přeřadí mě na vykládání mrtvol. Svatosvatě jsem slíbil, že žádné vylomeniny konati tedy nebudu. Mám ještě v živé paměti, kterak přiletěla z Paříže mrtvola v poněkud pokročilém stavu rozkladu a uhnilé dno rakve jsem musel podkládat prkny, aby nebožtík nevytekl dříve, nežli ho odevzdám pozůstalým.
Druhý den si tak rozverně poskakuji, zvesela sobě pěji různé písně a lámu si nohu v kotníku. Poté se válím po zemi, nadávám polsky, česky a anglicky a dožaduji se měkké podušky, jelikož od země jde chlad. Šéf pan Pavouk na mě nevěřícně zírá, lapá po dechu a opakovaně se plácá dlaní do čela. Poté pateticky praví: "Můj syn může být cokoli. Může být nešika, může šišlat, koktat nebo být malomocný. Může být buzerant, může emigrovat nebo brát drogy. Může mi prodat můj vlastní dům nebo být opilcem. Ale nepřežil bych jediné - kdyby byl jako ty."

Následující dny působím v roli cirkusového umělce, jelikož jsem byl přeřazen na práce, při kterých, dle názoru pana šéfa Pavouka, nepotřebuji užívati zlomené nohy. Z nějakého důvodu usoudil, že takovou činností je i řízení automobilu. Rozjíždím se za pomoci zdravé nohy na spojce a ruky na plynu. Levou nohou zvesela kopu do všech pedálů, což vyžaduje notnou dávku fantazie a automobil se podle toho i pohybuje. Pokus stát se jednonohým řidičem dopadl dle mých temných očekávání. Při jednom z couvání jsem místo brzdy nakopl plyn a zuřící pan šéf Pavouk poté po letištní ploše naháněl blatník a jiné části automobilu, které vítr rozverně rozfoukal do všech stran.