Srpen 2002



1.8. 2002 čtvrtek
Byl u mě Bohouš. Nejdřív telefonoval a byl hrozně milý a pak z něj vypadlo, že potřebuje půjčit prachy.
"Kolik?", zeptal jsem se.
"Asi tak stovku... možná dvě", pravil.

Za půl hodiny se rozletěly dveře, v nich stál Bohouš a volal:
"Zmrdi! Vy jste takový zmrdi! Nemohl jsi mi říct, že tu máte revizory?"

Poté začal mohutně máchat rukama a vyprávěl děsně dobrodružnou historku. Ona totiž dobrodružná byla, jelikož Bohouš je sice pořád bez peněz, ale z neznámých důvodů se nepořídil ještě jednu občanku a tudíž pokaždé, když je revizory lapen, tak musí platit.

"A přede mnou zastavil dvě holky a mě taky!", funěl rozrušeně Bohouš, "Tak jsem se zastavil a začal šmátrat v tašce, revizor to viděl, tak čekal a mezitím se otočil, aby chytil další cestující."

Bohouš mává rukama a našlapuje teploušským krokem, aby vyjádřil, jak kradmo se snažil zmizet.

"No a jak se otočil, tak jsem proklouzl...", metrákový obézní sádelnatý Bohouš předváděl, jak proklouzává, "...a proklouzl jsem a frnk, už jsem byl pryč!"

Bohouš vítězoslavně dokončil divadelní představení na téma "Jak utéci revizorovi".

"Hm.", děl jsem.

A potom Bohouš povídal, že by teda potřeboval půjčit peníze a rozjásaně pravil, že ho právě nevyhodili od zkoušky z geodézie, což vůbec nechápu, já bych ho vyhodil, jen by vešel, stejně jako náš profesor biologie na střední škole, který Bohoušovi neříkal jménem, nýbrž příjmením, pročež pravil: "Pešku! Pojď k tabuli... a nedívej se na mě, je mi z tebe špatně!"

No a Bohouš, když se tedy zaštítil úspěšně složenou zkouškou, tak ze mě vymámil pět stovek a potom se chopil úředního telefonu a telefonoval:

"Zdar! Jdeš pařit?...Ne?.... Slečnu? Na slečnu se vykašli!... Tak ji pošli do divadla, nebo na vycházku!..... Aha. No výborně.... Cože? Jak na chvíli? Já se chci pořádně ožrat!... Aha, bez peněz.... Teda ty jsi socka, zase bez peněz!.... Nevadí, já ti půjčím, já prachy mám! ... Tak jo, zdar."

Potom si vzal moje peníze a odešel.
Nová  kolegyně byla omámena parfémem širých rybích trdlišť
Mám novou kolegyni. Prsatá Andrea, co čeká dvojčata, už do práce nechodí, tak mám novou kolegyni.
Je jí asi tak milion let, jak pravila jiná moje kolegyně, má zmalované rty, oči a nehty.
V kanceláři pořád větrá, zřejmě jí vadí ta ryba, kterou mám v lednici asi dva měsíce ještě z dob, kdy jsem ji měl (tu rybu) jako krmení pro kraba Mrzáka.
Dále má nová kolegyně ožírá papriku, okurky a banány.

Šéfová mi sdělila, že se snad už určitě příští týden budu stěhovat do jiné kanceláře. Tam nebude kolegyně, co jí vadí pár týdnů stará ryba a budu tam mít nový nábytek. Což nechápu, proč zrovna mně přidělili nový nábytek, když já stejně používám jen židli a odpadkový koš a ne spoustu skříní a šuplíků.
Uvažuju, že bych v těch skříních a šuplících mohl sušit ryby. Až bych je usušil, stal by se ze mě dolarový král skrze prodej sušených ryb a navíc bych vypudil každou novou kolegyni.

2.8. 2002 pátek
Hm. Tak snad poprvé, co pracuju v Praze, si zahraju normální hokej. Volal mi jakýsi člověk a sdělil, že první trénink jest někdy za týden a že tréninků bude asi tak osm týdně, pročež jsem se zasmál a řekl, že to teda ne, že dopoledne nikam chodit nemůžu a o víkendech nikam chodit nechci. Načež jsem se zeptal, jakou mám šanci se uplatnit i jinak, než pátý náhradní brankář a on mi sdělil, že první tři pětky si zahrají stoprocentně, pročež jsem se zase zasmál, jelikož si nedovedu představit, že bych se za týden naučil bruslit a ovládat hůl, zvanou hokejku. Mé nové brusle a já, sveřepý výraz ve tváři, jdu zdolávat hokejový Olymp Nu ale co, dohodli jsme se na tom, že na trénink budu chodit tři až čtyřikrát týdně a uvidí se.
Nakonec mě vyděsil, neboť sdělil, že se některé tréninky budou odehrávat na Štvanici, což je archaický zimák, odkud sice vynášeli po válce rozjásaní Pražáci Rakušany na ramenou a házeli na led stříbrné zapalovače, ovšem to bylo po válce a od té doby zřejmě z piety zimák nikdo neopravoval a ten je nyní v dezolátním stavu. Už před lety, když jsme tam jezdili hrát s Chomutovem, tak skrze střechu teklo dovnitř a v rohu hrací plochy se tvořila louže vody, do které vjížděli rozběsnění hráči, pronásledujíce touš, mezi námi zasvěcenci zvaný puk a v louži se puk prudce zastavil, hráče hleděli na puk a vzápětí no naprali v plné rychlosti do mantinelu. Tak to je zimní stadion na Štvanici.
Rozjásán otevřenou náručí velkého hokeje jsem šel potěšit i žaludek a dal si tři smažené sýry, jelikož jich už víc neměli.

Dnes se v práci stavila tlustá Andrea a děsila mě, jelikož povídala, že po vrhu bude se svými dvojčaty chodit do práce, což by byla naprostá tragédie, jelikož negativní jevy, jako například děti, se ve větším počtu nesčítají, nýbrž umocňují.

Večer jedu do Žatce, kde si vyzvednu dopis, jakýže jsem chytrý a že můžu studovat a já se rozhodnu, jestli studovat budu, nebo nebudu. A protože jsem právě dostal chuť na absint, tak asi studovat budu, jelikož pokud bych dostudoval, tak bych na Bártovi vyhrál basu absintů a to ne ledajakých absintů, nýbrž absintů Hillských, což sice nemá s původním absintem nic společného, ale chutná mi nejvíce. A také mě motivuje to, že ta basa absintů není sázka o nějaké dvoudecové lahvinky, nýbrž o plnohodnotné sedmičky. Větší balení se totiž nevyrábí.

Také si musím zakoupit brusle a boxerské rukavice. Brusle proto, protože nehraji za žádný klub s bohatými sponzory nebo štědrými babičkami a tak mi brusle nikdo nekoupí, to musím já sám. Děsné.
A boxerské rukavice musím koupit proto, protože v polovině září absolvuji ohromný boxerský souboj, dokonce až v dalekém Brně, kam přijede boxer až z daleké Plzně či Tachova a pro celé Brno to bude svátek a hlavně zábava, jelikož dostanu děsně přes držku a všichni budou tleskat a smát se.

3.8. 2002 sobota
Včera večer jsem sedl do busu a odjel do Žatce. Původně jsem měl v úmyslu zaplatit plné jízdné, ovšem za tu dobu, co jsem tím busem nejel, zdražili jízdné o čtyři koruny, na 59 peněz, což mě rozlítilo a lístek jsem zakoupil za dvacku jen do Slaného. To se přece nedělá, jen tak zdražovat.
V Žatci jsem vyjedl ledničku, abych připravil žaludek na večer, kdy jedu na opékané prase.
Fuckouš jest vyklopen z vaničky na prase a nekoordinovaně se pokouší vstát, aby mohl koordinovaně zvracet
Odpoledne jsem tedy vsedl do vlaku a jel do Chomutova a jelikož mezi Žatcem a Chomutovem vlak nestavěl, jel jsem načerno a průvodčí nadával a že prý mě hned na příští zastávce vyhodí, pročež jsem dělal nešťastné výrazy a byl spokojen, kterak jsem ušetřil.
Fuckouš nevládne tělem, naopak žaludek vládne tělu a tudíž je Fuckouš odvlékán do křoví, by neblil ve společnosti V obci Černovice u Chomutova jsem centrum dění nalezl spolehlivě, jelikož k nebi stoupal kouř a kolem řvala banda opilců.
Tak jsem se zapojil do dění a pil pivo a jedl prase. Pil jsem moc piva a jedl moc prasete. Do toho jsem se ještě koupal, jelikož to bylo na břehu rybníku a všelijak jsem skákal a taky jsem skočil šipku do vody, ale ona tam voda nebyla, on tam byl člun s Josefem a Josef člunem neuhnul, díky čemuž jsem skočil šipku na dno člunu a rozbil si nos a Josef se smál.
Nejzajímavěji pojal celou akci Fuckouš, který pil děsně moc a z prasete ujídal hlavně spálenou kůži. A potom už nic nevěděl, jen vztyčoval palce, jakože je v pořádku, když jsme do něj kopali. Také jsme ho naložili do vaničky, kde bylo v nálevu prase a Fuckouš stále vztyčoval palce a také dva prsty, jako to dělával Churchil, ovšem Fuckouše žádné vítězství nečekalo, jen ta krev a pot. Protože náhle někdo zvolal: "Fuckouš blije!" a Fuckouš se vyklopil Fuckouš zvrací sytě hnědou směs piva, vína a pečeného selete z vaničky a snažil se postavit, ovšem nedokázal se postavit ani na všechny čtyři a tak ho ostatní odnesli a hodili do křoví, odkud se ozývali hodnou chvíli příšerné zvuky, zvuky noční džungle, to jak Fuckouš zvracel a obdarovával přírodu předtrávenou prasečí kůží a pivem.
Potom došlo pivo, strašně brzo, tak nejméně opilí jeli ho hospody a přivezli spoustu dvoulitrovek s pivem a pilo se dál a prase už nikdo neotáčel, tak se pálilo a jedlo a zůstala jen hlava.
Nakonec mi někdo půjčil spacák a já se chystal ulehnout, jenomže pan Fuckouš, i když ležel ve spacáku, tak opět začal vyluzovat zvířecí zvuky a ani se nepokusil vytáhnout hlavu ze spacáku, ba ani se neobtěžoval zvednou hlavu ze země, prostě jen ležel a zvracel si pod nos a Josef se smál a zvedla spacák i s Fuckoušem a potom už Fuckouš utichl a my ho posunuli asi o půl metru, aby se v tom moc neválel.
Jelikož se Fuckouš při zvracení ani neobtěžuje vylézt ze spacáku, je potřeba se kromě smíchu postarat i o to, aby spacák nebyl poblut Fuckouš také popřel pravidlo, že ať člověk jí a pije co chce, vždycky zvrací mrkev. Není to pravda. Po pivu a spáleném praseti měl Fuckouš krásně hnědé vrhnutí, což jsem fotograficky zdokumentoval.

4.8. 2002 neděle
Vzbudil jsem se na břehu rybníka. Vedle doutnal oheň a prasečí hlava. Napravo ležel Fuckouš, který se přes noc dokázal sesunout na zvratky z večera. Nalevo byl nafukovací člun, vedle něj ležel na trávě Josefův sedmiletý synek Pepíno, který se včera opil a teď je opuchlý. Pepínova matka ležela kousek vedle. Je to učitelka, tak na synka dávala pozor.
Skočil jsem do rybníka a plaval, bych se osvěžil. Vedle mě plavala prasečí noha a kousek vedle chleba a buřt.
Prasečí hlavu jsme zakopali, Pepíno říkal, že ho hlava nebolí a příště musí pít víc a potom přijel Pepínův přiopilý tatínek Josef, který je hasič, přijel ze služby, jak on to dělává, protože doufá, že zrovna nebude hořet. Josef vždy krásně bortí představy o hasičích v plné zbroji, co jsou v pohotovosti a čekají na výjezd, aby byli během několika minut u požáru. Josef ne. Josef chodí v práci v pantoflích, na dvoře hraje hokej, nebo vyspává opici.

Křišťálová noc, komunisti a cikáni. Cikáni uškodili nejvíc. Synagoga, koncertní místo v dezolátním stavu, přesto v provozu. Dokud na zpěváky nespadne strop...

 Pak jsem jel do Žatce a chodil Žatce a fotil, fotil jsem cikánské gheta, kde ty cikánský svině zničili co se dalo, zničili báječné baráky a vypálili je a taky jsem fotil sloup s andělíčkem, co má uraženou nohu a spoustu soch před kostelem, co je poničili kolotočáři, když tam bývali kolotoče a fotil jsem sochy, které jsou zadrátované a za pletivem ve výklencích, aby je někdo neukradl a neomlátil a fotil jsem radnici, na které opravili fasádu a přitom dovnitř teče. A taky synagogu se dvěmi věžemi, synagoga má nádhernou akustiku a poničená okna a zvenčí je u ní skládka, protože ta synagoga je v cikánské čtvrti a to je její rozsudek a má smůlu, takoví cikáni, to je horší, než Křišťálová noc.
I když... ono je otázkou, jestli za to můžou cikáni, nebo lidi. Kdyby lidi cikány vyhnali do lesa, tak není zdevastovaná synagogy.
Cikáni, komunisti a ta socha nahoře nejspíš v nejbližší době na někoho spadne. Anděl - mrzák s uraženou nohou
Začalo pršet a já zmoknul a potom mě sestra se svým tlustým přítelem odvezli do Prahy.

5.8. 2002 pondělí
Žižkovo náměstí. V práci pracuju a zjišťuju, že jaksi nefunguje adaptér k foťáku, tudíž mám problémy natahat fotky do počítače. Kabel, který bych mohl použít, totiž používá kolega, aby si mohl umisťovat nafocené porno, kterému on říká "Dopravní situace". Adresář "Dopravní situace" v jeho počítači čítá obrovskou sbírku všemožných prasáren, tak jsem zjišťoval, jestli nemá i nějakého psa, co by skákal na ženě, jak se líbí Howadoorovi. Leč takové věci kolega nemá a evidentně ho to zamrzelo, jelikož si myslel, že má archív kompletní.

Protože jsem nejen tlustý a blbý, ale i sklerotický, jsem nucen jet dnes do Žatce, protože jsem si tam o víkendu nechal klíče, díky čemuž jsem včera večer bavil Vysočany tím, že jsem stál před vchodem do domu asi hodinu a čekal, až někdo otevře. Problém byl v tom, že šíleně pršelo.
Po hodině jsem se dostal do domu, zjistil, že nefunguje výtah a tak jsem na dveře bytu bušil promoklý a ufuněný. Otevřel spolubydlící Arnošt, podíval se na mě, nic neřekl, zavrtěl hlavou a šel se koukat na televizi.
kněžská brána s byty pro zbohatlíky a pro toho, komu nevadí vlhkost a plíseň.    Kaple sv. Václava nalepená na kostel Nanebevzetí nějaký Marie, údajně panny

Poničené sochy na Hošťálkově náměstí, podmáčené litry moči z akcí typu Dočesná No a tak jsem jel do Žatce. Na čundrslevu do Loun a stopem zpátky. Stop byl dobrý, zastavilo mi po dvaceti minutách jakési sportovní BMW, v něm pubertální výrostek, asi tak dvacetiletý a počal vykládat, jak byl v bordelu, jelikož prý ve vesnických bordelech (myslel tím Žatec) jsou ženské vděčné za každého zákazníka a udělají vše, ne jako rozmazlené kurvy z Prahy, kde je všechno za příplatek. Potom vyprávěl, jak si takové auto kupuje každý rok a jak na dovolenou létá na Maledivy nebo na Seychely a přitom jsme jeli každou chvíli rychlostí téměř 300 km za hodinu ( no, jen 280, ale to je skoro 300), což je rychlost báječná, obzvláště na českých silnicích.
Já ovšem zachoval chladnou hlavu i při pohledu na rychloměr a sdělil jsem, že na Maledivách jsem nikdy nebyl, ale byl jsem na Ukrajině, načež řidič nahodil zoufalý zhnusený obličej a ještě více šlápl na plyn.
Radnice   Chmelnice na náměstí, která se o Dočesnou očeše a následně je zechcána a pozvracena tvrdým jádrem desítek tisíc opilců.
Stopovat ze Žatce je opravdu skvělá věc, jelikož na Prahu vedou dvě cesty, po obou skoro žádná auta a když už, tak do nejbližší vesnice, proto jsem vždy ohromně šťastný, když mě někdo vezme a ani mi moc nevadí, když je to nějaký imbecilní Pražák.

6.8. 2002 úterý
Noc na trávě u rybníka, byť v objetí hřejivého alkoholu, několikeré zmoknutí a podobné záležitosti způsobily, že jsem ochořel nemocí zlou a zhoubnou, zvanou bolení krku, hlavy a kotníku, který jsem si zvrtnul.
Tudíž jsem využil mé skvělé zánovní termosky, navařil si litr čaje z jednoho sáčku, neb šetřit je třeba a nyní popíjím čaj a požírám všechny prášky kromě pracího.

Včera jsem se bavil s Bohoušem, který mi sdělil, že málem dostal přes hubu od jakéhosi cikána a potom mi sdělil, že má deprese a že si asi podřízne žíly. Tudíž jsem mu poradil, aby si koupil kapesník, jelikož když si člověk řeže žíly, tak se častokráte řízne do prstů, to já znám, pročež je lepší uchopit žiletku do kapesníku a teprve potom řezat.
Bohouš poděkoval a pravil, že si jde koupit žiletku a odešel.

Potom jsem se ovšem ohromně rozlítil a měl chuť Bohouše utlouci, jelikož jsem si vzpomněl, že mi dluží spoustu peněz, dobytek. Nemám rád takové lidi, co si klidně podříznou žíly, aby se vyhnuli zaplacení dluhů.

7.8. 2002 středa
Je mi kurewsky blbě, nejím, nespím a zvracím.

Je mi blbě a to tak, že dostA má nová kolegyně? Pokud se v nejbližší době nepřestěhuju, jak mi slibují, tak ji utluču něčím těžkým, například kovadlinou. Ta neskutečná husa a senilní hlava nezavře hubu. Vypráví, jak chodí běhat, jakého má psa a co jí. Co je zdravé a co není a nosí mi mrkev a hrušky. Nacpu jí mrkev i hrušky do chřtánu i s talířem. Kromě toho má neustále tuny debilních otázek, pořád se ptá na ty samé věci, no katastrofa, takové vitální lidi bych rozvěšel po lucernách. A dnes mě málem zabila tím, že se snažila říci jakýsi vtip o antikoncepci a antidepresivách či jak to bylo. Je jí asi tak milion let, možná něco víc, ale na své staré vrásčité a zkroucené tělo používá nánosy rtěnek a laku na vlasy a nehty, nosí takové krátké kalhoty, ze kterých jí lezou kalhotky, tedy ani ne kalhotky, spíš tanga, vlastně ani ne tanga, jen takové šňůrky, člověku se z toho všeho dělá úplně špatně, no hrůza. Je zmalovaná jak futrál od mumie a má takový neustálý úsměv, ze kterého se mi chce zvracet. Také se snaží pohybovat ladně, ale vypadá jak postřelená koroptev. Taková koroptev s totálně odbarvenými vlasy, něco mezi bílou a blond, s rudě lakovanými nehty a běloskvoucí zubní protézou.

Je mi špatně. Nevím, jestli z nemoci, nebo kolegyně.

Šmarjá, zase se na mě podívala... pomoc!

8.8. 2002 čtvrtek
Pořád jsem chorý a je mi blbě. Včera jsem se odhodlal pozřít jídlo i zašel jsem do čínské restaurace, dal si polévku i hlavní chod a o několik desítek minut později jsem vše akčně vrhnul do porcelánové mísy.
Protože jsem však značně houževnatý, zašel jsem ještě na jednu čínu a ta kupodivu vydržela v žaludku a tak to vypadá, že jsem přemohl vzdorující žaludek.
Nepřemohl jsem ovšem sám sebe a tak nadále zůstávám překvapen a zhnusen z mé nové kolegyně. Z nejnovějších perliček:
Včera přestala fungovat fofrkonev, zvaná též rychlovarná konvice. A co udělala kolegyně Kozelová? Kolegyně Kozelová zavolala informatikům. Že nefunguje fofrkonev. Informatici ji okamžitě seřvali, že na nějaké vtipy nemají čas, načež Kozelová začala obšírně vykládat, že je to hrůza, že co ona ubohá si počne, když ona se v elektronice nevyzná a kdo jiný než informatici by jí měl poradit. Poté zavolala šéfové, ta také nevěděla, jestli si dělá srandu a nakonec Kozelová úpěnlivě otravovala tolik lidí, až někdo pravil, ať se uklidní, že se fofrkonev sežene.
Při opravě rychlovarné konvice tedy Kozelová volá informatiky, ovšem když má restartovat počítač, to si ví rady hned. Prostě zaleze pod stůl a vyrve počítáš ze zásuvky. Poté si sedne a čeká. Když jsem se jí asi při pátém restartu během hodiny zeptal na co čeká, tak prý na to, aby se počítač ustálil, než ho zapne. Kdyby mi to řekl někdo normální, tak si myslím, že se snaží být vtipný, ale Kozelová to myslí smrtelně vážně a tak má počítač vytažený ze zásuvky a čeká, až se "ustálí".
Dlužno podotknout, že důvod k restartu je jakákoli hláška počítače, které Kozelová nerozumí. A takových hlášek je zhruba dvacet za den. Za chvíli ošoupe zásuvku.

A teď mi volal kolega, jak má smazat mejla. Řekl jsem mu, že má označit co chce vymazat a zmáčknout Delete. Nevěděl, kde hledat Delete.
Ach jo.

Od jednoho kolegy jsem dostal mejl o nabízené návštěvě Francie.
Další magor kolega pro změnu odpověděl na ten mejl všem lidem v práci:

Vážení 
ve dnech 9. - 14. září 2002 je pořádán poznávací zájezd do Paříže s panem profesorem Františkem Dvořákem za uměním a kulturou Paříže. V tomto zájezdu, který byl určen posluchačům čtyřsemestrálního studia zabylo několik volných míst. Cena Zájezdu je 6000,- Kč za osobu a zahrnuje autobusovou dopravu, ubytování se snídaní, cestovní pojištění a honorář panu profesorovi. Odjíždí se dne 9.9. v 18.00 hodin ze stanice metra Roztyly a návrat dne 14.9. kolem poledne do Prahy.
Pokud máte zájem se tohoto zájezdu zúčastnit popř. získat více informací, kontaktujte Mgr. Jiřího Loulu, linka XXXX, pokud možno dnes nebo zítra do 11.30 hodin
S pozdravem Mgr. Loula

No a ten magor vzápětí všem poslal následující:

DOVOLUJI SI V TÉTO SOUVISLOSTI PŘIPOMENOUT HISTORICKÉ VÝROČÍ PRÁVĚ VE DNECH VAŠEHO ZÁJEZDU, KDY PŘED 62 LETY NAŠI REPUBLIKU FRANCIE PŘES EXISTUJÍCÍ SMLOUVY ZRADILA, COŽ NAKONEC PŘINESLO SMRT PŘES 300 TISÍCŮM ČESKOSLOVENSKÝCH OBČANŮ A 2. SVĚTOVOU VÁLKU VŮBEC A DOST MOŽNÁ I PŘESUN DO SFÉRY SOVĚTSKÉHO VLIVU. 
S pozdravem Vlastimil Trouba

Ač se jedná o pracovníka rozpočtu, není schopen si spočítat, že je to 64 a ne 62 let a i ostatní věci jsem mu okomentoval:

Máte-li na mysli Mnichov 1938, tak ten ušetřil spoustu životů čs. občanů a 2. světovou válku oddálil a rozhodně ne způsobil. A na přesun do sovětského vlivu neměl vůbec žádný vliv.


No a pán napsal, že Německo nemělo ve výzbroji nic kromě pár lidí, které sesbíralo na polích a dalo jim několik prastarých tanků.

Načež jsem napsal:

V ČSR se pevnostní objekty daly použít leda jako sklady brambor a letectvo jen na letecké přehlídky a s těch pár tanků na zahrádce by díru do světa taky neudělalo.

Česká armáda zachraňuje svět

A tak se teď zvesela hádáme a dopisujeme si a ten pán tvrdí, že Hitler byl úplná nula bez armády s pár pošuky a že místo Mnichova tam měla celá slavná československá armáda vtrhnout a Hitlerovi způsobit ruskou akupunkturu, tedy vidle do zad.

A náhle jsem byl zasypán důkazy, že předválečná ČSR byla vojenská velmoc, úplný postrach okolí, ba velmoc téměř jaderná:

Víte kolik bylo postaveno objektů lehkého opevnění vzor 37 jak vypadaly jeho linie z hlediska uzavírání možných směrů útoku? Německá armáda zdaleka nebyla připravena a vyzbrojena jako v pozdějších letech. Např. v té době byly dělostřelecké oddíly hypmobilní - tažené koňmi. A co naši chrabří vojáci? Opustili rodiny, aby se zúčastnili mobilizace! To je odvaha! Hitler by byl poražen a válka by nebyla, nebýt té strašné zrady.
Vlastimil Trouba

Protože jsem dostal hlad a šel na křenový salát, tak jsem debatu ukončil a pánovi to také oznámil:

Abych to uzavřel. Mnichov byl to nejlepší, co mohlo Čechy potkat.
Proto by bylo vhodné v rámci výročí nějak oficiálně Francouzům poděkovat.


Ovšem teď asi nebudu spát, jelikož zřejmě hrozný podvodník, soudě dle posledního mejlu:

JSEM RÁD ŽE TO UZAVÍRÁTE, JÁ TAKÉ. OVŠEM POKUD VÁŠ REZULTÁT OBECNĚ HODNOTÍM TAK, ŽE DEFAKTO TLESKÁTE NEDODRŽENÍ SMLOUVY, TAK TO JE PRÁVĚ TO CO ZDE U NÁS NYNÍ JE OBLÍBENÝM ZVYKEM V OBCHODNÍ , EKONOMICKÉ A VŮBEC SPOLEČENSKÉ SFÉŘE. ALE POCHYBUJI, ŽE TO MŮŽE BÝT PŘÍNOSNÉ PRO NĚKOHO JINÉHO NEŽ PODVODNÍKY.
Vlastimil Trouba

Tak, jsem obchodní, ekonomický a společenský podvodník.
A jdu na křenový salát.

9.8. 2002 pátek
Pan Vaculík... "já tomu nerozumím, tak hodně kříčím." (vyjádření k Temelínu)
Tak a víkend je v prdeli. Neboli v Praze. Jelikož je ta moje chřipka nějaká divná, tak o víkendu nikam nejedu a budu popíjet čaje a požírat prášky.

Jsou povodně a já se těšil, že to zaplaví celou Prahu s Pražákama, ale nic se nestalo, žádná krev, maso, vyhřezlé vnitřnosti a podobně, všichni dál spokojeně korzují Prahou.

Ráno v metru jedna bába četla noviny a koukala na fotky povodní a vřískala, naříkala a skučela, že to je katastrofa, protože jí napršelo do sklepa.
Načež jsem prohlásil, že je škoda, že voda nezaplavila celou Prahu. Baba se mě výhružně zeptala, jestli mám něco proti Praze a já pravil, že Praha je hnusné město, protože v něm žijí Pražáci. Babizna začala hulákat, že Praha je matka měst a že oni nejsou žádní Pražáci, ale Pražané a pitomí Pražáci okolo povídali, že je to tak, že jsem vidlák a mám se vrátit, odkud jsem přišel, že mám jít kydat hnůj a babice vítězoslavně úpěla, že bez Prahy by všichni umřeli, co by si bez Prahy počali.

Tak jsem hezky po ránu vytočil Pražáky. A protože jsem chorý a nemůžu nasírat lidi jako obvykle někde ve městě, tak nasírám lidi například tím, že sečtělým lidem řeknu, že Ludvík Vaculík je trouba, Pan Vaculík: Ve filmu Hannibal jsou samé hnusné tváře... na film podávám žalobu. což jsem si dlouho nemyslel, protože ho za troubu považuje i pan Howadoor a on považuje za troubu samé báječné lidi, ale zjistil jsem, že tentokrát má Howadoor pravdu a tak oba říkáme, že Ludvík je blb a sečtělí lidé mi pak píší:

"Tak si připiš jeden skvělý den, protože takhle mě už dlouho nikdo nenaštval. Jste blbečci negramotní, to že náhodou umíte číst a psát je úplný omyl, poněvadž vy dva to k ničemu podstatnému nepotřebujete. Rozhodně za deset let ty vaše spisky (Chochoviny a Howadooroviny - pozn.aut.) budou k nečtení a budete daleko senilnější a hrubší, než Ludvíček. A pokud je to váš cíl mě takhle zlobit, tak to si radši beru dovolenou a jdu pryč od týhle bedny hnusný (monitor - pozn. aut.). Magoři dva."

Tak. Howadoor je magor. U mě se pisatelka dopisu samozřejmě spletla, ale s Howadoorem má pravdu.


10.8. 2002 sobota
Blbá sobota. Jak taky jinak, když jsem v Praze, kterou bohužel povodeň nespláchla. To jsou celí ti mizerní Pražáci. Postaví ten svůj ohavný hrad a ostatní zběsilosti na kopci, kam ubohá voda nemůže, i kdyby se kdoví jak snažila. A aby toho nebylo málo, na řece postavili přehrady, takže teď ani nehrozí, že by se na Žižkově proháněli kapři a na Petříně třeli sumci.

Jakýsi brouk, i tato fotka byla na výstavě a já ji uloupil z internetu, ze stránek National geographicPln znechucení jsem se odebral na výstavu fotografií, kterou pořádal National geographic a koukal jsem na spoustu fotek a ještě větší spoustu lidí a všichni užasle hýkali a obdivně hleděli na fotku nějakého pitomého lva a nikdo nevěděl, že jsem vyfotil akční fotku zvracejícího Fuckouše. Prostě propagace a reklama hýbou kulturním uvědoměním a moje skvostné fotky pohlcuje patina času a nánosy zapomnění.


Zakoupil jsem si mapu Burkiny. Zakoupil jsem ji v Kiwi, kde mají spoustu map za spoustu peněz. Stála asi tak milion peněz a je to jediná mapa, kterou údajně seženu. Je francouzská, pročež ničemu nerozumím a je na ní velké kulové s přehazovačkou, Grossen Kulen mit Hopmaschine, jak mi germanisté pravíváme. Tedy je tam spousta měst a silnic a podobně, ale aby tam byly vyznačeny solidně řeky, brody, hory a podobně, to ne, s tím si autoři hlavu moc nelámali. Navíc má mapa naprosto koňské měřítko 1:1 000 000, což z ní činí lepší verzi malůvek mého přiopilého profesora Hadráka ze střední školy. Nicméně mě potěšilo, že jsou na mapě zaneseny i vesnice pod 2000 obyvatel, což je fajn, budu vědět, kam utíkat před dravou zvěří. Co mě ovšem nepotěšilo je fakt, že na mapě není jedna vesnička u Banfory, kam se potřebuju dostat, abych se stal horolezcem a skálolezcem, jelikož u té vesnice počíná cesta do oblasti takových pěkných kuželových kopců, něco jako vápencové homole v Číně.

11.8. 2002 neděle
Stále požírám prášky a stále je mi blbě. Přesto jsem se odhodlal zajet na koleje s rizikem, že pozvracím tramvaj, tramvajáka a poté mě skolí zima a rozzuření cestující. Nicméně na koleje jsem dorazil a od Bohouše vymámil dluh, čímž jsem se stal nesmírně bohatým. Také se na vrátnici stavil opilec Dušan. Protože jsou povodně, řekl si Dušan, Zelí, Bárt, Houmr, Trejbátko a podobní pitomci, že takové záplavy jsou nejlepší na sjíždění řeky a vyjeli tedy řeky sjíždět. A tak Dušan jen suše komentoval, že Zelí byl neustále opilý, prostě od začátku do konce jako prase, dále se opíjela Houmrova snad ještě nezletilá sestra, u které nikdy nevím, jak se jmenuje a také Dušan vyprávěl, že řeky v době záplav jsou ohromná legrace a že víc mi řekne Bárt, který se topil kdesi pod splavem a budil tím všeobecné veselí až do doby, kdy někdo zkazil celou legraci tím, že Bártovi hodil lano.

To vyprávěl Dušan, načež znaveně odešel a pravil, že jde spát, protože jde pracovat. To říká Dušan vždy, když má kocovinu.
Bohouš, marihuana v krvi, prázdná lahev od whisky a levná cigareta - nerozlučná společnost
A tak jsem šel s Bohoušem na šťouchanou, které říkáme kulečník a Bohouš předváděl neobvyklé věci. Jako student nějaké příšerné školy, nějaké stavební či jaké, zkrátka ve škole pořád běhá a klopýtá po střechách a kouká se skrze kukátka a vše měří a zapisuje, tak omámen touto školou, pobíhal Bohouš kolem kulečníkového stolu a různě pokládal tágo na stůl do různých úhlů, poté přikládal oko k tágu a říkal "Hm hm" a různě ty úhly propočítával. Následně praštil nehoráznou silou do nějaké koule, která začala podivně poskakovat po stole a Bohouš ji s napětím sledoval, načež jsem mu sdělil, že sice úhly vyměřoval hezky, ale ještě by se měl naučit rozeznávat barvy, jelikož by rozhodně neměl mlátit do koule modré, nýbrž do červené, jelikož je to v pravidlech a Bohouš protočil oči a poté svou taktiku upravil tím stylem, že začal mlátit do koulí ještě větší silou.
Další Bohoušovou specialitou bylo zahrání nesmyslného úderu, což poznal i on sám a odložil tágo a zapaloval si cigaretu, jenomže ten kulečníkový stůl je postaven úplně křivě a tak se zničehonic koule opět rozjedou a Bohouš takto nahrál body, což jsem mu ovšem musel sdělit, protože v té chvíli, znalý příšernosti svých šťouchů, se už nevěnoval kulečníku, nýbrž cigaretě, jelikož měl po výplatě.

Protože znám Bohoušovu psychickou labilitu, hodlal jsem se hrát, jak nejhůře to šlo, mistrně jsem se snažil netrefit naprosto nic a tak se mi povedlo prohrát, byť jsem se řádně zapotil a Bohouš tak oslavil vítězství 100:95.
Známý feťák, pan Jarošík, pod vlivem drog

No a teď pravý důvod, proč Bohouš vyhrál. Tedy proč jsem ho nechal vyhrát. Poskytl mi odkaz na fotografie, nechutné fotografie pana Jarošíka, známého žateckého a pražského feťáka, dna společnosti, který zanechal skvělé místo programátora, aby se mohl věnovat pěstování konopí a šíření drog mezi mládež, kterou v rámci krytí své nechutné činnosti označuje jako svou "partnerku".

12.8. 2002 pondělí
Prší a já jsem stále chorý. Což je podezřelé. Tedy to, že jsem chorý, jelikož já chorý nebývám, neberu-li v potaz ostatními tolik zmiňovaný duševní stav. Ale což, zdraví máme celé jedno a chutě tedy do jeho devastace.

Větší zábava je, že prší. A všude je spousta vody. Projevuje se to například tím, že mi napsala kamarádka, že při povodních jí zahynul otec. Projevuje se to také tím, že mi neustále prší na hlavu. A také tím, že mi teče do pokoje, voda prosakuje zdmi i stropem a spolubydlící Arnošt, jinak majitel bytu, na mokré stěny zádumčivě hledí a poté praví:
"To nic není, u sestry je vody víc."
A odchází nakoupit svíčky, jelikož jeho sestra má byt vytopený natolik, že přišel nějaký odborník a zmáčknul spoustu čundlíků, následkem čehož přestal proudit proud a není jak svítit.

Takové povodně, to je zajímavá věc. To je všude spousta vody, řeky zvesela tečou a hasiči křepčí radostí, jelikož mohou vytahovat z domů mokré matrace a je u toho televize, následkem čehož jsou hasiči s matracemi slavní a různě pózují, protože to není jen tak, vytáhnout mokrou matraci. 

V Praze se nic neděje, což Pražáci nesou těžce a tak aspoň skučí a hýkají, že bude konec světa

Na internetu probíhají o povodních různé diskuse, čehož jsem využil a do spousty diskusí přispěl a mé příspěvky mají zdaleka nejvíce ohlasů. To například jistá ženština, Pražačka, napsala, že všichni Pražáci jsou úplně v háji, protože v Praze teče Vltava a teď je ve Vltavě moc vody, pročež to ve sklepě zatopilo brambory. A potom ta píča psala, že je to úplná hrůza, že Pražáky nikdo nemá rád a nikdo jim nepřispěje, zatímco při povodních před pěti lety na Moravě Moravákům každý přispíval, což by se dělat nemělo, protože Moraváci nejsou Pražáci.

A tak jsem napsal, že by bylo fajn, chytat ryby na Petříně a vůbec, celá Praha by měla být zatopena a potom další vyhlodaná pražská makovice napsala, že to přece nemůžu myslet vážně, vždyť i velké Národní divadlo může být zatopeno! A já napsal, že to by bylo úplně nejlepší, že pod vodou by mělo být divadlo i všechny ty staré trapné baráky, co si je jezdí fotit turisti a celý Karlův most by měl uplavat.

A tak jsem si celý den psal se spoustou lidí.

V Praze se totiž nic neděje. Trocha vody, pár lidem uplaval květák ze zahrádky, ale Pražáci pobíhají, troubí v autech a zoufale ječí, protože kdo víc ječí, na toho ostatní víc koukají a to mají Pražáci rádi, když na ně někdo kouká. Všichni dělají, jako by se chystala cikánská invaze nebo hrozila morová rána a přitom o nic nejde, jenomže to by si tupí Pražáci neodpustili, aby nemohli vykřikovat, jak slavně vzdorovali obrovským záplavám, vlnám, hromům a bleskům a co by tomu řekla vnoučata, kdyby jim pražští dědové a babky nevyprávěli, jak všechno zachraňovali, s nasazením života se vrhali po kotníky do vody a hrdinně lomili rukama.

Sháněl jsem informaci, jak by se dala zlikvidovat nějaká přehrada na Vltavě, to by potom byla jiná zábava, ale bohužel s metrákem semtexu mě prý na hráz nepustí.


13.8. 2002 úterý
V práci se nepracuje, jelikož se všichni křižují a objímají, protože se dívají na televizi, kde strašlivě lžou a ukazují konec světa.
Ve Vltavě je více vody a je špinavá, dokonce více, než obvykle, což je neobvyklé.
Bohouš a Jarošík se chopili fotoaparátu, vylezli na kopec a shlížejí na vodu a smějí se, jak na vodu vyzráli, že jsou vysoko a fotí si vodu a lidi dole. To mi sdělil Bohouš rozrušeným hlasem poté, co jsem se mu asi na pátý pokus dovolal. Bohouš je totiž naprosto neschopný obsluhovat různá technická zařízení, mezi něž patří i mobilní telefon.
Takže Bohoušovi někdo zavolá, načež se ozve ve sluchátku klapnutí, nesrozumitelný úsek artikulace a ticho. To Bohouš zmáčkl omylem jiné tlačítko a telefon vypnul.
Další pokus...zvonění, prskání a rána a ticho. To Bohoušovi upadl mobil na zem.
Další pokus... zvonění a zvonění a zvonění a zvonění.... Bohoušovi nedochází, že mu zvoní mobil.
Další pokus, nyní již značně naštvaného občana. Zvonění. Zvonění. Bohouš se chápe mobilu a volající zjišťuje, že nastala ta nejhorší možnost, Bohouš totiž uchopil telefon, ohlásil se, nemrštil telefon kamsi na zem a snaží se mluvit. Ovšem jako obvykle je Bohouš mimo smysly, většinou pod vlivem narkotik a tak nastává úplně zbytečná snaha se s tím feťákem na čemkoli rozumném domluvit, Bohouš totiž nechápe význam slov jako "čas", "místo", "určitě" a podobně.
No a já se takto snažil Bohoušovi dovolat, až jsem se mu nakonec dovolal a jako obvykle na ničem nedomluvil.
Načež v práci kdosi zahalekal a potom začali halekat policajti a hrozně vřískali a potom zhasla světla a počítače nepočítali a proud neproudil, snad jen ten v řece. A nás vyhnali z práce.

Večer jsem zašel na koleje, kde na vrátnici u televize seděl Bohouš a vyděšeným, skleným výrazem sledoval zpravodajství ze záplav. Myslel jsem, že je psychicky zničen utopenými slepicemi a vyplaveným květákem, leč Bohouš zmateně píchal ukazováčkem do obrazovky a sklesle povídal:
"Křesla! Krásná křesla!"
A za chvíli:
"Stůl! Nový stůl!"
A potom zas:
"Piáno! I s čudlíky!"
Myslel tím klávesy, ale jako mimo jiné i hudební analfabet se projevuje naprosto laickými výrazy.

Bohouš se totiž nevzdal svého plánu postavit chatu uprostřed hlubokých hvozdů, kde by mohl kouřit marihuanu a hašiš a onanovat, což jsou jeho nejoblíbenější provozované činnosti. A teď smutně koukal, jak řeka unáší veškeré vybavení, které by se mu do chaty hodilo a byl z toho úplně zničený.

Tak jsem nechal psychicky narušeného Bohouše být a šel do hospody, kam se kromě Šárky a Trejbátka dostavil i pošahaný Dušan, který opět haněl číšníka, že nosí pomalu piva a potom Dušan halekal, že jsou všichni blbí a mají u něj mínus, jenom on je mistr světa, protože dělá skladníka v nějakém pochybném podniku.
Potom si dal Dušan šesté pivo a jal se vykřikovat spousty svých idiotských alkoholických průpovídek, bez návaznosti a logiky, jako například:
"A vylezl jsem na hromádku štěrku, kde jsem zpytoval svědomí!"

Jindy zase bez souvislosti vykřikl:

"Pět hodin jsem střízlivěl! A stejně jsem nevystřízlivěl! A potom mě odnesli domů."

Raději jsem zanechal opilého Dušana otravovat ostatní a jel jsem spát.

14.8. 2002 středa

Do práce jsem se nedostal, jelikož jsem se o to ani nesnažil. Místo toho jsem šel do hospody.
Večer jsem se přemístil do jiné hospody, kde seděl pivní mozeček Dušan a Houmr.
Dušan nezábavně monoložil (vedl monology) a já si dal smažené žampiony, koukal do výstřihu pěkné servírce a nakonec vyzval Houmra na kulečníkový zápas.
Prohrál jsem 100:60 a 50:7.
Fiasko.

15.8. 2002 čtvrtek
Ve Vltavě je voda a já mám hlad.
Tak jsem šel do krizového centra, jak se nazývají různé domy, kde visí nápisy jako "Humanitární pomoc" a "Záplavy - pomoc" a tak různě.
V krizovém centru byla spousta blbostí, jako například různé dezinfekční prostředky, peřiny a lopaty, ale také spousta jídla a pití a matrace, úplně nové, mnohem lepší, než ty tři potrhané molitanové kusy, které mám obaleny několika prostěradly a na čem spím. Tak jsem ležel na sluníčku na matracích a jedl bagety a salám a jogurty a sýry, zapíjel to různými džusy a bylo to skvělé, vždycky přiběhla nějaká vyplašená ženština a přinesla igelitku blbostí a já poděkoval, blbosti hodil někam pryč a jídlo vyjedl.
Záplavy jsou fajn a hlavně humanitární pomoc.


16.8. 2002 pátek
Pavla z Ministerstva financí pořádá na své chatě nějakou akci, pročež jsem vsedl na vlak a vyjel. Na skvělou čundrslevu za 28 peněz jsem dojel z Prahy do Chomutova, byť s tradičním půlhodinovým zpožděním. přípoj na Karlovy Vary nepočkal a ujel, na nádraží spousta nasraných pasažérů (navíc někteří z nich možná ani nejeli načerno) a tak jsem šel stopovat. Zastavila dodávka se psem, ženskou s velkými prsy a vychrtlým řidičem, co pořád říkal "do piči". Ta holka zase vyprávěla, že by nemohla dělat prostitutku, protože by musela dát tlustému zpocenému Němci a to by "prý nedala, fuj".
V Karlových Varech jsem vsedl na autobus a jel do Nejdku. A v Nejdku čekala Pavla a Vokr, což je asi padesátikilový strašně nebezpečný ostrý muž. Je strašně nebezpečný a ostrý proto, protože má kamaráda Arnieho, který má dva metry a 140 kilo.
U Pavly na chatě už bylo veselo a přiopito, například tam byl přiopitý Bárt.
Tak jsem šel s Pavlou do hospody, abychom ostatním načepovali do demižonů pivo. Pivo se čepovalo a Pavla mlsně koukala na bar a povídala, že pít nebude, že jí to nedělá dobře a tvrdý alkohol už opravdu pít nebude. Načež objednala pro sebe decáka vodky a pro mě decáka ferneta a vypili jsme to a zapíjeli pivem a tak když jsme došli z hospody zpátky na chatu, tak jsem byl veselý a vypil jsem láhev fernetu, pročež jsem byl ještě veselejší a potom jsem pil nějakou vodku a ještě nějakou vodku a potom jsem si vzal spacák a šel spát.

17.8. 2002 sobota
Vzbudil jsem se a neměl boty. Potom jsem zjistil, že boty mám, ale daleko. To je ono, když je člověk přiopilý a jde spát do nevhodného terénu. Já šel spát na docela prudký kopec a ráno jsem zjistil, že jsem i se spacákem sjel o pár desítek metrů dolů, leč boty zůstaly nahoře.
Šťastný z mých bot jsem vypil litr a půl rumoly, které Pavla říká brausina, z německého slova "šťáva", protože Pavla nechce, aby všichni věděli, že chlastá jak duha nad Saharou a tak směsi rumu a koly říká prostě šťáva.
Tak jsem se opil hned dopoledne, ba brzy ráno, což je dobré, protože když vstávali ostatní, byl jsem již pod menším promilovým vlivem a tak jsme šli na procházku. Na procházku jsem šel s Bártem a vypili jsme dva litry rumoly, dobytek Bárt téměř čtvrt litru, pročež jsem byl opilý v poledne ten den již podruhé.
Večer jsem si dal lahvinku fernetu a spoustu velkých vodek a tak si pamatuju jen to, jak se Bárt potácí do tmy a Pavla zpívá.

18.8. 2002 neděle
Ráno Bárt neviděl, protože měl z alkoholu otylý obličej a hlavně nateklá oční víčka, pročež jsme se mu smáli.
Pavla se vypotácela k ohni a začala metat za hlavu prázdné lahve a tak se krásným údolím Vysoké Pece v Krušných horách linulo za třesku skla nové dětské rozpočítadlo "rum tequila vodka fernet, kurva to jsem na sráče".
Pavla je mimo jiné zajímavá i tím, že jest kritická ke každému, kromě vlastních jater, která si hýčká a vydatně proplachuje.
A že nelžu, dokazuje následující scénka:

Na louce u řeky stojí takový ten stánek, kde přiopilý majitel prodává zelené párky, staré pečivo, teplé pivo a tak podobně, za nehorázné sumy. A vedle stojí stany a lidi tam popíjejí teplé pivo a jí zelené párky a tak podobně.

K půlnoci majitel z okýnka stánku zahaleká:
"Zavíráme! Kdo chce ještě něco, má poslední možnost!"

Načež se ke stánku přiřítí Pavly bratr, jeho dva kamarádi a samozřejmě i Pavla. Bratr a kamarádi se ve frontě dohadují, kolik koupit piv:
"Pro každého pivo!"
"Ne! Pro každého dvě!"
"Ne! Pro každého tři!"
"Tak víte co? Koupíme celou basu. Haló! Dejte nám basu piv!"

A Pavla zezadu z fronty:
"Fuuuj! Prasata! Čuňata! Basu piv! Alkoholici! Dobytci! Je mi z vás blbě! Fuj! Prasata!"

Prodavač: "Slečno a co si dáte vy?"
Pavla: "Půl litru rumu do kelímku!"

19.8. 2002 pondělí
Dostavil jsem se do práce, kde je smrad a nejde proud. Chaos. Kolem hromady bláta a různého bordelu, například policajti a rozmáčený nábytek. Pod kanclem mám vytopenou hospodu, která příšerně zapáchá, že mě už ani nebaví chodit se koukat na servírky.

Tudíž jsem z práce odešel nechat si nabrousit brusle, jelikož zítra jdu na led, nechat ze sebe dělat blbce a kuželku.

A tak jsem s nabroušenými bruslemi v kanclu dělal dřepy, abych rozhýbal límec boty nad kotníkem. Ještěže mě neviděla kolegyně Kozelová, dělat v kanclu v bruslích dřepy, to by s ní šlehlo a já bych ji musel odtáhnout.

Večer jsem šel do hospody. Byl tam Zelí, který neměl co dělat a tak se nechal odbarvit a má nyní blond kštici, všichni se mu smějí, ale podle mě vypadá jen o málo dementněji, než dřív, když měl ještě vlasy barvy letitého hnoje.

Také jsem se dověděl báječnou zvěst a totiž tu, že totálně neschopnému Bohoušovi byla odcizena pokladnička s finanční sbírkou na povodně. Hehe.

Na druhou stranu je mi divné, že má najednou Bohouš peníze a i Trejbátko říkal, že po ztrátě pokladničky je Bohouš platby schopný a momentálně na nikom nežebrá peníze.
Divné.

20.8. 2002 úterý

Povedla se mi vskutku báječná věc. Do tašky na hokej jsem jen tak chaoticky naházel věci a poté vše mrštil do kouta. Jenomže z tašky vyletěla brusle. A tak jsem zjistil, že jsem si bruslí rozpáral tašku asi tak v metrové délce, skvostné.
Zašel jsem tedy do obchodu a zakoupil tašku novou, černou, s modrou kapsou a bílým lístkem. Hezká je.
A jak jsem tak v obchodě okukoval různé věci, z jiné místnosti vyšel prodavač a strašně se smál. Odvážil jsem se tedy do místnosti nahlédnout a smál jsem se také.
Uprostřed totiž na kolečkových bruslích mávala rukama a různě se klátila otylá bledá postava.
Byl to Bohouš.
Bohouš se z nějakého divného důvodu rozhodl zakoupit brusle. Načež začala v obchodě částečná evakuace, protože Bohouš se zoufale snažil zachytit regálu se zbožím, hlasitě se dožadoval chráničů a ptal se na pojištění.

Nakonec brusle skutečně zakoupil a za všeobecného veselí bledý a s třesoucíma se nohama opustil obchod.
A potom mě, svině jedna, obehrál o dvě koruny v kartách. Dobytek.

Večer jsem jel na hokej. Dal jsem dva góly, měl jednu asistenci a nechal jsem se trefit vlastním hráčem zezadu pod koleno. Prohráli jsme 13:7 a já hrál jako totální zmrd, nehledě na náhodně dosažené góly.
A z nových bruslí mám otlačené nohy, asi mi odumřou.

21.8. 2002 středa
Kolegyně Kozelová se opět snaží komunikovat, ptá se mě, jak jsem se měl a co říkám povodním.
Protože nejsem sprostý, tak jsem odešel.
Opět jsem zašel do GTS, abych si potvrdil letenky do Afriky. Nevím, jestli je to normální, ale bez mého vědomí mi úplně změnili rezervaci. Neletím British Airways, ani Air France, jak bylo dohodnuto, nýbrž letím Alitalií a to tak blbě, že do Dakaru přiletím půl hodiny před půlnocí. Skvělé, zůstanu o půlnoci trčet někde na periferii města, určitě z toho budou nadšeni tamní černoši, doufám, že mi nechají aspoň trenky.
Další změna rezervace je v tom, že místo, které mi posledně rezervovali, už dávno předtím prodali nějakému Trampolinimu (to jméno jsem si vymyslel, jen vím, že to je nějaký Ital) a tak zpátky letím už o týden dřív, 31. prosince, v 23.50 z Kotoky od Akry z Ghany. Jojo, už vidím ty ožralé piloty, jak za spolupráce nalité řídicí věže deset minut před Silvestrem startují, aby mě dovezli do Milána, kde mám opět vinou změněné rezervace devět hodin čas na přípoj do Prahy. Fakt skvělé.
Když jsem zrudnul a začal pěnit, tak mě babizna za pultem ujistila, že jsou si vědomi pochybení a nabídla mi cenu, díky které jsem šťastný, spokojený a vypadá to, že budu mít peníze i na to, abych si do Afriky nakoupil fernet.
Místo původních částek, vysoko převyšujících 25 tisíc peněz letím z Prahy do Dakaru a potom z Akry do Prahy za 15 tisíc, navíc jen s jedním mezipřistáním.

No, tak jsem zase napsal tunu blbostí o tom, jak si povezu zadek, což nikoho nezajímá a můj zadek by mé milé čtenáře zajímal jen ve chvíli, kdyby s ním letadlo spadlo.

22.8. 2002 čtvrtek
Převeleli mě do Karlína. Karlín je taková smrdutá část smrduté Prahy.
Celý den jsem se cpal bagetami a nanuky a říkal lidem, že je do Karlína nepustíme, protože to tam cikánům zaplavilo byty.
Lidi to nechápali a děsně se hádali a byli agresivní a vůbec to bylo takové akční.
Se mnou hlídal ještě kolega René, který se velice bavil, že je Karlín zaplaven a tak vedl srandovní dialogy s vystresovanými majiteli zaplavených domů. Například:

Majitel: "Prosím vás, nevíte, jestli mi v domě teče voda?"
René: "Neteče, stojí. V obýváku."

Jindy zase přišli herci z Karlínského divadla, samozřejmě bez dokladů, které vtipně utopili v divadle.

Herec: "Prosím vás, pusťte mě! Já musím uklízet a vyklízet!"
René: "Vy jste herec? Jak vám to mám věřit?"
Herec: "Proboha, máme vytopené divadlo! Já tam pracuji!"
René: "Vy jste herec? No tak nám něco zahrajte!"

A vystresovaný člověk začal pateticky, mezi policajty, vojáky, hasiči, záchrankou a ostatními lidmi přednášet kus nějaké hry.
Brečel jsem smíchy.

Jojo, to jsme my, hyeny, hezky se pobavit, když ty suchozemské krysy nemají rády vodu.

Večer jsem byl na hokeji. Jedna z největších tragikomedií, co jsem kdy zažil. Dostali jsme nářez 14:3. Marně jsem upozorňoval, že nemůžu hrát centra, protože ten bruslí uprostřed hřiště a nemůže se přidržovat mantinelů, což já potřebuji. Marně jsem přesvědčoval, že nemůžu hrát beka, protože mě nebaví bruslit pozadu. Koloval jsem na všech postech kromě mého oblíbeného a kolem mě si každý jezdil jak chtěl.
Na pravé křídlo jsem dostal Vladimira. Vladimir je stokilový Rus.
První moje nahrávka. Trefil jsem Vladimira zezadu do lýtka. Jen zavrtěl hlavou a odkulhal na střídačku.
Další střídání, další pas a tentokrát jsem Vladimira napálil pod koleno. Vztekle rozhodil rukama, protočil oči a odjel.
Další střídání, Vladimir opět nastartoval na křídle, já si dával pozor, abych nedával puk moc vysoko, abych ho netrefil do kolena nebo do lýtka a vskutku! Podařilo se! Trefil jsem do nad kotník, přesně do místa, kde končí brusle.
To už Vladimir nevydržel a i když mluví bez problémů česky, zařval mi do xichtu:
"Smatri, kurva, što ty dělaješ!"
A vycenil zuby.
Už jsem mu raději nenahrával.

23.8. 2002 pátek
Zase Karlín. Zase tuny bláty a bordelu, vojáci, houkačky, horko, smrad, asi mě z toho jebne. Čtrnáct hodin posílat lidi do háje a hádat se s nima, druhý den čtrnáctihodinová šichta a prý zítra a pozítří to samé.
Večer už jsem se na všechno vykašlal, posadil se na krabici a čekal, až to vojáci zavřou.
A v tom přijel nějaký úplně vypatlaný magor v kropicím voze a s naplno puštěnými tryskami projel přes vjezd.
Zrovna jsem jedl nanuk.
Směs odpadní vody a nanuku chutná sladce, akorát v tom člověk cítí písek.

24.8. 2002 sobota
Když už jsem pohřbil víkend, tak mi ráno zavolali, že do práce nemusím. Je sobota a tak spím a spím a spím.
V poledne jsem se probudil, došel na záchod a šel zase spát.
Večer jsem se probudil, najedl se a šel spát.
Zdá se mi, že jezdím Karlínem a vozím kolečka bláta.
Hnusný sen.

25.8. 2002 neděle
Přes den spím a snažím se pochopit knížku "Determinace islámské architektury".
Nepochopil jsem a tak jedu za Bohoušem, abych mu odplatil ostudnou porážku v šťouchané.
Bohouš byl zhulený a ospalý, tak jsem čekal, až se vzpamatuje uprostřed hromady neskutečného bordelu, změti špinavého prádla, prachu, součástek od počítače, matrací a dalších zahnívajících pokladů. Takové prostředí si vytvořil Bohouš na pokoji.

Vtrhli jsme tedy do hospody a chtěli hrát kulečník, leč jedno tágo mělo špičku napůl ulomenou a druhé tágo, to, které jsme našli za hracím automatem, mělo špičku naprosto rozmlácenou.
Načež přišel vrchní a pravil :"To nic, na to stačí šmirgl!"
A vzal smirkový papír a tágo a několika pohyby zdevastoval špičky tág do o něco přijatelnějších tvarů, leč stále by zřejmě bylo lepší hrát násadou na hrábě.

Porazil jsem Bohouše obrovským rozdílem, zcela hladce a přesvědčivě. Bohouš to psychicky neunesl a vyzval mě k další hře, ovšem dopadl stejně, ba ještě hůře a poté zuřivě skákal snožmo a křičel.
A dluží mi dvacet peněz, jelikož chodí do hospody a poté nemá na útratu.

26.8. 2002 pondělí
V práci jsem se konečně po dlouhé době dostal k počítači, byť ne mojemu. Tak sedím u jiné kolegyně, co chodí ve fajn letních šatech a nemůžu nic dělat, protože v tomhle počítači nemám to, co v mojem počítači a tak dopisuji Chochoviny za poslední dva týdny, kdy jsem je nepsal.

Měl jsem dlouhý rozhovor s Bohoušem. Bohouš úpěnlivě prosil, ať ho vysekám s duševního marasmu, ve kterém se nachází.
Bohouš je totiž deptán nedostatkem sexu, což se projevuje nervozitou a tím, že se vrhnul do hlubin sportu, například se snaží bruslit a plavat.
Když jsem mu sdělil, že hloupé a ošklivé jedince ženy nechtějí a tak se sexu nedočká, uraženě mi sdělil, že se se mnou nedá bavit o vážných věcech a šel plavat, šel plavat s Lucií a povídal, že mi řekne, jestli má Lucie hezčí zadek než Jitka, Bohoušova veliká láska, objekt touhy a obdivu, jak on pravívá "druhá nejdokonalejší žena a ta první neexistuje".

27.8. 2002 úterý
Hm. Takto vypadá, že do Afriky nepoletím a když ano, tak na podstatně kratší dobu a to je na povážnou, protože to bych taky nemusel stihnout přemístit se z Dakaru do Akry, jak plánuji.
Na Afriku totiž potřebuju celou dovolenou a ještě něco navíc. Jenže to něco navíc záleží na mých nadřízených a to není dobré.
Šéfová, pověřená šéfem nejvyšším, totiž rozeslala mejla, ve kterém mimo jiné píše:

"Rozbíhá se a probíhá sbírka zaměstnanců... její výtěžek bude věnován na obnovu povodní postižené Prahy."

SAKRA! Já nehodlám na žádné povodně přispívat a to poslední, na co bych chtěl přispět, je příšerná Praha!

A dále šéfová píše:

"...domnívám se, že jako zaměstnanci bychom měli být solidární se svým městem a jeho postiženými občany."

SAKRA! Praha není žádné moje město! A kašlu na postižené Pražáky!
Kurwajz.

A jelikož nedám ani korunu, tak mi zřejmě nebude poskytnuta dovolená tak, jak potřebuju a to je pěkně na hovno.

Dopis končí:

"Vážení kolegové, ještě jednou díky za to, co pro Prahu děláte."

Dovětek dopisu mě přivedl k nepříčetnosti, tudíž jdu zakoupit spoustu jídla a přežrat se, protože poté mi bývá zle, ba i blbě a já už se nemohu soustředit na to, abych byl nepříčetný.


28.8. 2002 středa
Tak opět změna a s Afrikou to vypadá slibně. Tedy až na finance.
S Afrikou to vypadá slibně, jelikož ač přímo finančně nepřispěji na vyplavený květák v Praze a zatopené sklepy v nějakém hnusném starém baráku, dovolená, lépe řečeno neplacené volno, mi pravděpodobně bude uděleno. Šéfová je naštěstí uvědomělá a hlavně disponuje právem mi to volno udělit. A tak hurá do Afriky. No prozatím ne do Afriky, ale zítra na další kolo očkování. Zítra se mi to velice nehodí, jelikož po očkování bych prý neměl vykonávat fyzickou námahu tři dny a já jdu večer na hokej. Nu což, s nadhledem vzato u mě hokej vlastně ani fyzická činnost není. Jen se snažím udržet na bruslích a vyhýbat se nebezpečně letícím pukům a pokud obojí zvládnu, ještě stihnu ladným obloučkem zapózovat ženštinám, které na led shlížejí z restaurace v patře.
A Bohoušovi nezbude opět nic jiného, než se jako obvykle věnovat cigaretám, trávě a onanování
Nedávno jsme šli s Bohoušem z hospody a Bohouš navrhnul, abychom uzavřeli sázku, kdo z nás dvou více zhubne. Do poloviny listopadu. Bohouš se těší, že vyhraje a získá láhev absintu. Navíc mě ohromuje svou nízkou hmotností, neboť se mi snaží namluvit, že má pouhých 96 kilo, což je méně než já a už proto se cítí vítězem a obřadným absintovým popíječem.
Já se vážil dnes a nutno dodat, že nejsem žádné tlusté prase s trojciferným vyjádřením hmotnosti, neboť váha ukázala 99 kilogramů, byť jsem musel vytahat z kapes klíče a odhodit polovinu šatstva.
Nicméně absint je lákavá výhra a tak budu muset na hokeji hokejovat, v bazéně se nerochnit, nýbrž kromobyčejně pilně plavat, omezím denní přísun utopenců a piv a ejhle, bude ze mě štíhlý atlet a tlustý Bohouš mi pokorně přinese láhev absintu.
Ha.
Beztak je mi jasné, proč Bohouš tuto sázku vymyslel. Prý aby měl motivaci. Bohouš je nejen hloupý a ošklivý, nýbrž i tlustý, pročež se mu vyhýbají chtivé ženštiny a Bohouš sexuálně strádá, což hodlá změnit.
Ve svých prolhaných úchylných zápiscích, nenápadně jmenovaných Fíkoviny, dokonce v cestě za sexem neváhal inzerovat, jak rád by získal natrvalo nějakou ženu. Snad by prý nejraději ženu invalidní, aby mu neutekla. Ovšem já si myslím, že při pohledu na sexu lačného Bohouše i invalidní ženština prchne.

Jojo, jedná se o pana HowadooraUkončuji anketu o tom, co dělá magor. Vnímavějším jedincům je zřejmě jasné, že se anketa věnovala pošukovi Howadoorovi, který mi poslední měsíc vysvětluje, jak je to skvělé, to, co provádí. A co provádí? Kromě jiných zhovadilostí provádí to, že vezme obrovský těžký batoh se spoustou věcí pro dva lidi. Kromě batohu vezme ještě Pandoru, Blablino děcko. Abych to upřesnil - Pandora je Blablina, batoh je Howadoorův a Blable není Howadoorova, ale Pandora Howadoorova je, zatímco batoh není ani Pandory, ani Blable... tak nějak to je. A poté uchopí Howadoor batoh, na batoh usadí Pandoru a dere se vzhůru kopci a stráněmi, překonává hory a divá údolí a zvesela si přitom nejen vykračuje, nýbrž i poskakuje. Pandora má totiž ráda, když Howadoor poskakuje, sedě mu na batohu či ramennou se Pandora kochá a Howadoor, úchylný masochista, poskakuje.
Až tedy uvidíte udivené divé prase či ječící laň prchající z lesa, vězte, že právě viděli poskakujícího Howadoora s batohem a děckem.

29.8. 2002 čtvrtek
Neříkat hop, dokud nepřeskočím, to bych si už měl jednou pamatovat.
Dovolenou totiž ještě nemám potvrzenou, zato mi přišel už potřetí onen vyděračský dopis, z nařízení nejvrchnějšího šéfa, ať koukám přispět na Prahu.
Nepřispěju a tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Tzv. povrchové očkováníVčera jsem byl na očkování. Ošklivá paní doktorka mi píchla Mennovax A i C a poté pravila, že mnou vybraná očkování budou určitě nedostačující a něco v Africe chytnu. Načež jsem pravil, že kdybych si musel koupit všechna očkování, která mi ona doporučuje, tak bych už neměl na letenku. 
Zarazila mi injekci do ramene a pravila, že to bude bolet a to ještě víc, než posledně po očkování proti žloutence. To vám tedy pěkně děkuji, pomyslel jsem si a odcházel za obvyklých instrukcí, že teď tři dny nesmím vykonávat fyzickou aktivitu a pít alkohol. Nevím, jak fyzická zátěž nebo alkohol souvisí s očkováním a tak jsem odešel večer na hokej.

Na hokeji jsem pojal nápad, že se budu cpát před bránu a doufat, že někdo vystřelí, puk se ode mě odrazí a já tak vstřelím gól. Ve skutečnosti mě trefil puk jen dvakrát do břicha a já pochopil, že jsem si měl pořídit vestu pro obránce, když už dělám takové zhovadilosti. kromě toho se moje motání před bránou nelíbilo soupeřovu brankaři, který na mě zbaběle poštval své obránce a já mám provedenu sadistickou masáž zad hokejkou.
Celkově byla hra opět fiasko, prohráli jsme tentokrát 1:10, ovšem nutno dodat, že naše elitní formace (v ní 3 lidi neumí bruslit, jeden je tlustý a líný a neumí bruslit a jeden snad ani neví, že je úkolem vstřelit gól) dostala jen gól jeden a i to díky našemu bekovi, který vtipně kopnul puk do vlastní brány.
Tudíž jsem potom v šatně velice křičel, že ostatní jsou padouši a lemry líné, co dostali devět gólů.

V noci jsem očekával bolesti ruky, jak mi vyhrožovala očkující lékařka, leč nic se nedostavilo, já sežral kuře a kilo brambor a ulehnul.
Hned jsem zase vstal a to velice prudce a teď už vím, že odkládat na lůžko klíče je věc nebezpečná a hlavně značně bolestivá.

30.8. 2002 pátek
Tak včerejší trapný výkon na hokeji nezůstal bez odezvy, jak jsem ostatně předpokládal a dnes nám bylo doručeno následující:

Posilovna zatopena po strop, leč nám, vrcholovým sportovcům, to samozřejmě nevadí"Stanovisko ústředního výboru:
Nejvyšší komitět zhodnotil výsledky přípravných zápasů a naši bezmyšlenkovitou hru na ledě. 
Proto bylo vydáno poučení z krizového vývoje a nařízení, že se bude 1x týdně trénovat fyzička, bruslení, nájezdy, střelba, střídání, kliky a dřepy atd... Sestava a taktika na zápas v týdnu bude stanovena na tréninku. 

PS: Kdo nebude chlastat a bude chodit do posilovny získává "malé bezvýznamné lehce smazatelné plus"."

Co z toho plyne? Že minimálně jednou týdně mě čeká fyzická činnost, činnost nadmíru namáhavá a hlavně nenáviděná, protože tenhle tréninkový dril nesnáším. Na druhou stranu je fakt, že už se s tím muselo něco udělat, protože dostat ve třech přípravných zápasech zhruba 38 gólů a vstřelit jen 12, to je zoufalé.
Jenom mě štve, že ze závěru dopisu plyne, že budu mít zřejmě obrovské a nesmazatelné mínus. Do hospody je totiž potřeba občas zajít a posilovnu nám zaplavila voda až po strop, takže mé sádelnaté tělo skotačí radostí, leč na hokeji už tak slavně neskotačí.

Kolegyně Kozelová mě totálně znechutila. Jednak se mi hrabe ve věcech, což mi až tak moc nevadí, ale vadí mi to, že otravuje se spoustou tabulek a grafů, kterým absolutně nerozumí a já místo abych odpovídal na tuny přihlouplých otázek, tak raději grafy zhotovím, což je ovšem činnost dvojsečná, jelikož když hotový graf Kozelové zašlu, ta stará rachejtle se vymrští a poplácává mě po zádech a hladí po hlavě a mocně děkuje, pročež se mi dělá nevolno, takzvaně šoufl.

Také mi došel dopis z Burjatie od tamních slečen a jsem zván na jakousi expedici do tajgy, píšou, že na měsíc. Bohužel to nejde, jelikož Afrika je za dveřmi, nicméně prý něco chystají i na příští rok a to bych snad jel, beztak se na Sibiř opět chystám.
Ruský expedičník: velký batoh, velká pila, velká sekera, hodně velkých vodekProblém je v tom, že se obávám, aby nešlo o expedici ryze ruskou, ba spíše sovětskou. Takový ruský expedičník si sebou totiž netahá přiměřený batoh a vymoženosti dnešní doby, jako expedičních evropský. Ruský expedičních má na zádech obrovský neforemný pytel obrovských rozměrů a v něm litry vodky a spousty úplně příšerných věcí, jako například litinový kotlík, kanystr s benzínem (bez benzínu se přece oheň rozdělat nedá), dvacet kilo těžký stan pro dva lidi, k němu ocelové kolíky, nejlépe hřeby z pražců Transsibiřské magistrály. A na batohu mají tito východní expedičníci navěšeny mnohakilogramové pily a velké sekery, jelikož správný ruský expedičník nikdy dřevo na oheň nesbírá, nýbrž kácí stromy, případně vylamuje jako topivo železniční pražce, jak jsem měl možnost vidět.

Tudíž se budu muset pořádně optat, jak by to s tou expedicí bylo. Já totiž potřebuju mít vše zajištěné, hezky pohodlí a tak podobně, nejsem žádný magor, jako například Till Gottbrath a osm dalších lidí, které nenapadlo nic lepšího, než v zimě odletět na Sibiř a na kolech přejet zamrzlý Bajkal. Samozřejmě, že se jim to nepovedlo a fiasko si ještě zpestřili pádem člena výpravy i s bicyklem pod led Bajkalu.

Když už jsem u těch radovánek, tak prý za poslední dva týdny se podařilo už třetímu člověku z Česka akčně šplhat na Mont Blanc tak šikovně, že ho museli posbírat někde dole a úplně na sračky.

Kdepak, nic pro mě, nejlépe je být hezky v klidu a teple, žádné lezení po horách s děckem či bez něj ani jízda na bicyklu pod hladinou Bajkalu.

A ještě dodatek. Zjistil jsem, že Bajkal je ve skutečnosti hluboký okolo 7000 metrů, ne 1637m, jak se udává. Problém je v tom, že od 1637 do těch sedmi tisíc je zanesen svinstvem.
Napadá mě, že kdybych dal panu Howaoodovi lopatu, při svých masochistických choutkách by Bajkal v rámci fyzického sebetrýznění jistě rád vyčistil.

31.8. 2002 sobota
Nohama se stírá rosa na kolejích do doby, než vás setřou České dráhy
Spal jsem na báječném mechu v lese. Úplná romantika, jak to všichni píšou. Ptáci řvali, les voněl a já sušil spacák od rosy. Ušel jsem třicet kiláků pohodovým tempem, cpal jsem se jablky a sbíral houby. A především - nepotkal jsem jediného turistu, asi si všichni jeli fotit záplavy. Vyzkoušel jsem si i chůzi po rose na kolejích, leč to je opravdu pěkně blbý nápad, říkal jsem i o chvíli později, když jsem se drápal z díry plné ostružiní zpátky na násep.
Večer jsem si v Tisu u Blatna dal jako obvykle spoustu utopenců a litr limonády a šel spát do lesa.
Samozřejmě, že si já vůl zapomněl pořídit repelent. Komáři mě znásilňovali až do doby, než začalo pršet a pršelo celou noc a já byl úplně mokrý, ale ani to moc nevadilo.

 

 




zpět na hlavní stranu

WebZdarma.cz