Srpenec 2004


1.8. 2004 neděle
Z Popradu jedu s paní učitelkou do Svitu a večer se kochám krásami podtatranské přírody. Zejména řeka Poprad jest plná pneumatik, kusů igelitu a pod splavy laškovně poskakujících PET lahví.
2.8. 2004 pondělí
Brzy ráno odjíždíme do Humenného, potom do Sniny, potom do Stakčína. Ve Stakčíně přepadávám starostu, který se zrovna hádá s jakýmsi cikánem a posílá ho do riti. Pan starosta je milý a zjišťuje odjezd busu dál do kopců. Na zastávce se skví nápis "Kača zajebala s tromi naraz" a parta pubertálních výrostků, házejících po sobě mobilními telefony.
Odjíždíme kolem přehrady Starina na rozcestí na Topoĺu. Krásně prší, z čehož radostí zrovna neskáči. 



Oblíbenou zábavou zdejších školáků jest střelba z kulometů

 

Využívám volné chvilky a vyprazdňuji močový měchýř, když paní učitelka stopne dřevorubecký náklaďák. S rozepnutým poklopcem běžím a usedám a rozhrkané vozidlo nás veze do kopců. Před vsí Runina vysedáme a dál jdeme pěšky. Ve vsi zakupujeme dva nanuky, čímž budíme velkou pozornost, jelikož tím nabýváme pozice bohatých cizinců. Prodavačka nás posílá spát do hospody. Na nebi se honí černé mraky, babky se křižují a sdělují nám že "Bude padat!".
U hospody močí na plot jakýsi děda a nabízí nám nocleh u sebe. Nu což, jdeme.
Spíme luxusně na postelích, mezi kterými je stroj - monstrum. Obrovská tlaková nádoba s prasklinami, několik motorů, řetězy a hadičky.
Děda na stroj pyšně ukazuje: "Že nevíte, co to je? Sám si to dělám!"
Paní učitelka: "Nevíme... že by vařič?"
Děda si pohrdlivě odfrkne: "Pche... letadlo to je!"


Nad Runinou - Poloniny



Po další slušné bouřce jdeme na procházku, následkem čehož trpí paní učitelka depresí z okolních kopců. Já trpím depresí také, jelikož mám hlad.


Vzadu hraniční hřeben nad Runinou, vepředu Jaraba skala tuším.



3.8. 2004 úterý


Sedm hodin ráno u Runiny.


Brzy ráno vyrážíme na hraniční hřeben. Přes pastviny cestičkou nahoru. Pět set výškových metrů na kilometru cesty jest po dešti zábavná činnost. Na hřebeni vycházíme u kopce Ďurkovec (1188m) a kocháme se výhledy. Na slovenské straně jest krásně hustá mlha, viditelnost tak na pět metrů. Na polské straně tolik mlhy není a vidět je nejméně na deset metrů. Všude voda, mrholí a fouká vítr.


Paní učitelka na hřebeni u hraničního patníku.
. Vlevo vidíme krásné pohoří Bieszczady, vpravo Bukovské vrchy. Vzadu je ukrajinský Užanskyj nacionalnyj pryrodnyj park. Jistě si všimnete vrcholu uprostřed - to je kopec Hrúbky. Pěkne je vidět také vlevo hřbet Puszcza bukowa. 

 Paní učitelka mi nadává, tak ji aspoň uklidňuji, že v tomhle počasí ji nepřepadne medvěd ni vlk, jelikož nejsou tak blbí, aby mrzli na hřebeni. Přes Rabiu skalu (1199m) pokračujeme dál na východ. V botách mám krásný bazén, rozmáčená je pěkně i kůže na prstech rukou. Paní učitelka stále nadává.


Paní učitelka vyhlíží medvědy a vlky


Občas mrholení přechází v jemný déšť a mlha se mění z velmi husté na velmi velmi hustou a naopak. Kolem poledne prší již celkem vydatně a vytrvale. Paní učitelka již nenadává. Počíná se modlit. Za deště scházíme do sedla pod Čierťažou, kde využíváme luxusního přístřešku. Přestalo pršet, rozděláváme oheň a sušíme věci. Já si jako správný drsný muž pálím levou botu.
Paní učitelka na hraničním patníku - DziurkowiecVečer přichází trojice podivných turistů. Tramp z Brna, ženština Kača z Trenčína a horolezec Jura. Vytahují slivovici, becherovku a počínají vařit a žrát.
Paní učitelka klepe zubama ve spacáku. Trojice příchozích pořád žere.
K večeru už ani moc neprší. A ti tři pořád žerou.
Opět rozděláváme oheň a opět sušíme věci.
Ti tři... škoda slov.
Pod přístřeškem celou noc pobíhá myš. 
"Milá slovenská myšička.", rozplývá se paní učitelka.

4.8. 2004 středa
"Ta svině krysa slovenská!", ječí po ránu paní učitelka, když zjistila, že myši sežraly velnou část našich zásob jídla.
Vzhledem k počasí paní učitelka zrušila můj skvělý nápad na třicetihodinovou vycházku přes spoustu kopců území tří států. Místo toho schováváme batohy v lese a nalehko jdeme po hřebeni dál na východ. Počasí stále stejné. krásně mrholí, občas prší. Všude mlha jak mléko.
A všude modrá hovna. Díky spoustě borůvek.


Les pod Čierťažou


Ze sedla (905m) přes Čierťaž (1071m) lezeme na Hrúbky (1188m) a dolézáme na Kremenec (1207m). Na Kremenci paní učitelka navzdory počasí předvádí striptýz za účelem pobavení prokřehlých ukrajinských pohraničníků. Výměnou za striptýz Ukrajinci půjčují paní učitelce nabitou pistoli, pročež všichni okolo prchají do lesů. Scházíme s jedním Ukrajincem z vrcholu dolů, čehož druhý využívá, aby nám odlehčil od pěti stovek peněz. Nu což. Také jsem zjistil, že ukrajinský pohraničník má poněkud jinou fyzičku a už nikdy si s ním závody v běhu do kopce dávat nebudu. Nyní se rdím studem, zatímco ostatní ze mě mají legraci.
Pokračujeme dál do Polska na kopec Wielka Rawka (1304m) a za menšího uragánu a deště se kocháme viditelností přibližně na tři metry. Odpoledne se vracíme do přístřešku. Děláme oheň, sušíme věci a trojice podivných turistů opět žere.

5.8. 2004 čtvrtek


Šneček u Nové Sedlice


Ráno vycházíme opět na Čierťaž (1071m) a pohybem připomínajícím něco mezi volným pádem a nekontrolovaným pádem z prudkého kopce se dostáváme do Nové Sedlice (410m). U potoka mě přepadnul had, pročež má paní učitelka trapně pubertální radost a mocně se řehtá. Cesta u Nové Sedlice je plná roztomilých zvířátek, myšek, hlemýžďů a dalších.
V noci už spíme ve Svitu.


Myšička u Nové Sedlice



6.8. 2004 pátek
Chodíme po Popradu a cpeme se. 

7.8. 2004 sobota
Chodíme po kopcích kolem Svitu, večer sedáme do vlaku a jedeme do Česka.


Hmyz



8.8. 2004 neděle
Vlak je opilých Slováků a výkřiků jako například:
"Ty jsi ze Žiliny, já jsem z Košic. Oba jsme Slováci, oba jsme kokoti!"
Na hranicích nastupuje za slovenskou průvodčí česká. Má hodně dlouhé nohy a hodně krátkou sukni. Zbytek cesty tráví zejména na uličce u skupiny největších opilců a střídavě pod svou sukní zahřívá ruce dvou, tří i více osob z kupé. K tomu paní průvodčí povídá, že je doma sama, jen se svojí kočičkou, jelikož má kočičky ráda. Opilí Slováci nabízejí doplnění kočičky kocourkem. Paní průvodčí sděluje, že na své nohy je vskutku hrdá a nejopilejší z opilých povídá, že už viděl nohy zvenčí i zevnitř, ale toto ještě ne.

9.8. 2004 pondělí
Je skvělé být po dovolené zase v práci. Na chodbě jsem potkal nejnatvrdlejší kolegyni, v bufetu si zakoupil a reklamoval smažený sýr, který byl smažený nejméně pětkrát, přečetl jsem si asi milion intelektuálních mejlů (vesměs žádosti typu "neumím na počítači udělat TOTO - co s tím?") a od matky dostal upozornění, že se mnou bylo zahájeno správní řízení. Finanční úřad ho tuším zahájil. Nebo prostě někdo takový.

10.8. 2004 úterý
Přátelské zápasy před nadcházející sezónou nabývají stále komičtějších rozměrů. Dnes jsme prohráli o deset gólů, po prvních dvou střídáních už prohrávali nula tři a po dvanácti minutách nula sedm.

11.8. 2004 středa
Zakoupil jsem sobě mohutnou vrtuli s motorem. Nyní v úmorných vedrech polehávám na posteli, vrtulí na sebe ženu uragán a postřikuji se kropítkem na rosení rostlin.

12.8. 2004 čtvrtek
Snad po měsíci jsem potkal spolubydlícího, pana Arnošta. Zkroušeně seděl v trenýrkách u televize a chmurně pravil, že dal v práci výpověď. Poté se náhle vymrštil a zařval: "Lítat budu zadarmo!"
Opět se posadil a dodal, že má práci jinou. Zatímco dříve kontroloval na letišti výbušniny v zavazadlech pánů v oblecích a se slunečními brýlemi, nyní bude zavazadla přímo nakládat do letadel. Dále pan Arnošt pravil, že nakládat zavazadla je ta pravá výhra, jelikož za každé propašování výbušniny do aeroplánu dostane tučnou odměnu.

13.8. 2004 pátek
Odjel jsem do Žatce a na poště si vyzvednul psaní:
"Protože jste nezaplatil daně za rok 1999, 2000, 2001, 2002 a 2003, zaplatíte velkou pokutu."
Večer jsem zcela nezenově nevydržel několikaminutový monolog mé matky a prchnul spát za město. Pod železniční most.

14.8. 2004 sobota
Odjel jsem do Chomutova. To je takové hnusné město v Podkrkonoší. Z Chomutova k rybníku. U rybníka jest mnoho zajímavého. Hasič Josef, známá do figura zdejšího kulturního života, pořádá totiž každoroční kulturní víkendové setkání. Letošní kultura je zaměřena na velikána z největších, pana Cimrmana. Úkol jest nelehký - ve složení zcela náhodných herců sehrát tři hry.
Dostavil jsem se zhruba v jedenáct hodin. V půl dvanácté jsem dostal štos papírů se slovy: "Neboj, hraješ až ve dvě!". Do dvanácti jsem sháněl zvýrazňovač, bych si označil mé výstupy, od půl jedné rychle piji pivo, bych se připravil i psychicky.


Ochotníci z jakéhosi vesnického divadélka snažící se přiblížit výkonu 
"Divadla hasiče Pepy" se svou hereckou hvězdou panem Fakoušem


Nastoupil jsem do slibně rozehrané hry Akt a svou nepřipraveností ji mírně rozhodil. Ovšem celou hru vzal do rukou hlavně pan Fakouš, další z populárních postav života města Chomutova. Pan Fakouš počal mocně improvizovat, následkem čehož všichni ostatní herci marně hledali souvislost a své místo a čas výstupu. Pan Fakouš pokračoval a ze hry se stávala detektivka s úkolem "Dostihněte Fakouše".
Po další přestávce, kterou pan Fakouš vyplnil zejména konzumací alkoholu, došlo k odehrání třetího kusu, známého jako Dobytí severního pólu.

Celá hra se odvíjela slibně a dynamicky až do chvíle, kdy se měl na scénu dostavit pan Fakouš v roli zmrzlého poručíka Berana. Alkoholem zmožený Fakouš se však v pravý čas neobjevil a musel být tedy ostatními herci přinesem zpoza scény. Poté jeho výstup nevypadal jako role rozmrzlého poručíka Berana, nýbrž jako výstup klienta neúspěšné protialkoholní léčebny.
Prase na rožni se se západem slunce stalo obětí nájezdu rozjařených účastníků akce a vzápětí byl přivezen druhý sud piva.
Poté se na mě pan Fakouš vrhnul s nápadem, že mě znásilní. Svalen na zádech jsem odkopával dotěrného opilce, pročež ho to přestalo bavit.
"Nevíš, o co jsi přišel!", sdělil mi a odešel.
Následně začal pobíhat a vyprávět, že je olympionik. Když už počal zpívat ruskou píseň s česko-slovenským textem a chrochtavým německým přízvukem, bylo jasné, že večer má svou hvězdu.
"Nechte mě! Já jsem olympionik! Zpívám ruskou hymnu!", křičel pan Fakouš až do doby, nežli byl uspán a uložen do spacáku.

15.8. 2004 neděle
Zakopali jsme prasečí hlavu a odjeli.

16.8. 2004 pondělí

Howadoor:
Budu mít zlatý pohár. 

Chocho: Jaký pohár? Za co?

Howadoor: Za vítězství v náročném cyklistickém závodu.   
http://www.volny.cz/lemans/startovka.htm
Zodpovědně trénuju. Už jsem si natrhl pohrudnici. Večer si k tomu zlomím nohu a máme to vyhrané.

Chocho: Natržená pohrudnice zvyšuje výkony?

Howadoor: Bez natržené pohrudnice nic neujedeš.
Pojedu já a Joe. Taky ještě pojede Fanda. Ten to totiž vyhraje za nás, on má najeto. Já jsem lazar a Joe má najeto letos asi 50 km.Jenže Fanda je borec a vyhraje to. My se svezeme.
No nic! Musím se jít najíst, strava je pro nás závodní sportovce alfa a omega.

Chocho: Jak to probíhá? 24 hodin - každý jede 8?

Howadoor: Kolečka po třinácti km, každý z týmu musí ujet alespoň tři, střídání je libovolné. Jak se budeme střídat my právě počítá Joe na počítači. Vytváří laktáto-glukózový model a z něj vypočte optimální strategii.

Chocho: Aha.... a fakt se jede 24 hodin?

Howadoor: Jo!

Chocho: Bože, Joe....

Howadoor: To je osm hodin na jednoho, docela málo.Já zajišťuju efedrin, inosin a další paliva.

Chocho: Volové.

Howadoor: Tebe bychom potřebovali.

Chocho: Jako maskota?

Howadoor: Sháníme někoho, kdo bude pálit z praku po ostatních týmech, případně je srážet autem a tak.Záškodníka.

Chocho: To nezní špatně....

Howadoor: Že jo? A za každý vyřazený tým bys dostal prémii

Chocho: Že by? Nešlo by to za každého jezdce?

Howadoor: Asi šlo. Detaily si dohodni s Joem, to je kouč. Já dělám jenom co on mi řekne.

Chocho: Vy máte i kouče? No to mě poser.

Howadoor: Joe je kouč a my jsme tým. Tým! TÝM! Ve čtvrtek je brífing a tam to budeme půl hodiny vyřvávat. Tým! Tým! Alespoň kouč to říkal. Kouč taky říkal, že pivo neexistuje. Prý nic kyselého a nic co je z mlíka. Alkohol taky ne. Říkal kouč. Banány a rýži, jedině. Žádný sex. S tím ovšem potíže nemám,. A vůbec - jdu vařit další rýži, raději. 

Chocho: Naději? 

Howadoor: Jo. Víru, lásku a naději. 

Chocho: Aha, to je "raději". Ach ouvej, už nevidím. 

Howadoor: Sakra. Vítězové měli loni průměr 31km/hod. To jsou šílenci. S tím se jaksi nepočítalo. To by Fanda musel jet tak 200 za hodinu aby to nějak srovnal. No jo, ale já mám průměr 15 na rovině s větrem v zádech. Důležité je, že to úplně poseru To mi kouč neřekl, že se musí jezdit až tak rychle. Zrada. 

Chocho: Hm, bortí se ti rýžovobanánová taktika, že? 

Howadoor: To bude trapas. 

Chocho: Neboj, já tě vyburcuji fanděním. 

Howadoor: To bude ostuda. Kurva. To je idiot. 

Chocho: Neboj, ty to dokážeš! 

Howadoor: Vychází to přes 250 kiláků na jednoho člověka. To jsem nikdy v životě neujel.

Chocho: No vidíš. Bude to poprvé. Hned vítězná premiéra. 

Howadoor: Jenže za šestnáct hodin. Za osm hodin ujedu tak 150, nejvýš kolem 170. Je to vůl a ne kouč. 

17.8. 2004 úterý

Včera jsem se stavoval ve škole bych zjistil, zdali jsem ještě studentem. I když studentem nebudu, zůstanu slavným navěky. Zřejmě. Kdysi na jaře mi spolužačka pravila, že jsem velký cestovatel (105 kg je fakt velký) a že ji mám obdařit fotografiemi. Nic netuše jsem jí nasypal jakési fotky z Indonésie a mezi to zamíchal s patřičně odborným komentářem fotky ze Slovenska. Ve škole nyní probíhá výstava fotografií na kterých je zachycen slovenský bača, slovenský cikán či Spišský hrad. Pod fotkami jest nápis 

"Chocho - cestovatel a fotograf : momentky z Indonésie".

Vodopády na Modrém Nilu - fotografie ukradena od pana Tatooine
Modrý Nil se pravděpodobně nenachází v Indonésii ani na Slovensku

 

18.8. 2004 středa

Z rozhovoru na hranicích:

Celník: "Name?"

Turista: "Abu Dabal Sarafi."

Celník: "Sex?"

Turista: "Four times a week."

Celník: "No,no,no... Male or female?"

Turista: "Male, female...sometimes camel..."


Což mi připomíná dotazník, který jsem vyplňoval v Heremaku na hranicích Burkiny a Mali. Na otázku "Hodláte do země pašovat krávy?" jsem odpověděl NE. Problém byl v tom, že dotazník byl ve francouzštině, které nerozumím a otázka ve skutečnosti zněla "Máte dostatečnou hotovost k pobytu?".

19.8. 2004 čtvrtek



Příjemné pracovní prostředí tvořené modrou síťovinou,
ztrouchnivělým rámem okna a flákajícím se Ukrajincem
(fotografie vskutku úchvatná, že?)

Před pár dny mi za oknem kanceláře postavili lešení. Poté se několik dní nic nedělo. Následně přišla parta Poláků a vzala okna. Opět se několik dní nic nedělo. Nyní sedí na lešení tři Ukrajinci s opalovacími pistolemi a opalují rám okna. Jako diví. Jest zhruba 30 stupňů pana Celsia, Ukrajinci přitápějí pistolemi a s cigaretou v koutku úst spokojeně vydělávají.

20.8. 2004 pátek
Kancelář je plná smradu a zplodin z pálící se barvy a cigaret Ukrajinců. Tři Ukrajici už druhý den opalují jediný okenní rám. Kam spěchat. Poté škrabkou ležérně tu a tam barvu sloupnou.

21.8. 2004 sobota
Vsadil jsem se s paní učitelkou, že když zhubnu na 95 kilo, odjede do Grónska a tam bude ve spacáku trávit noci mezi vlky. Malinkatý problém je, že určené hmotnosti mám dosáhnout do čtrnácti dnů. Druhým malinkým problémem je, že určenou hmotnost značně překračuji.

22.8. 2004 neděle
Viděl jsem nejhnusnější ženštinu jaká vůbec může existovat. Míry: 190/240/280 a věk neurčitý - něco mezi dvaceti a šedesáti lety. Ženština příšerně páchla. Mohutný knír vystupoval skrze dlouhé umaštěné vlasy. Občas ženština trhla obrovským nádorem na krku (asi hlava) a odhalila množství strupů a chlupatých bradavic. Hardcore jak sviň. Maso. Nářez. Hlína. Síla. Fakt hustý. Potkal jsem ji cestou na galeje ve vlaku legendární Bechyňské střely.


Invence Pikasa, barvy Mikelanžela, technika Davinčiho - bez toho
všeho staročeský statek prostě nenabílíte


Dopoledne i odpoledne bílím. Obdržel jsem kýbl vápna a štětku. Bílím místnost vymalovanou sytě modrou barvou. Bílím bílý vápnem. Na bílo. Poté bílím místnost pokrytou oranžovým prachem z drcených cihel. Bílím oranžovou místnost na bílo. Rozmáchlými tahy roztírám cihelný prach po stěnách. Panímáma statkářka je spokojena jak se strakatou modro-bílou koupelnou, tak s expresionistickým ztvárněním hirošimského výbuchu v podobě oranžovo-bílé předsíně.
Večer jsem již značně unaven a tak už mi zbyly síly jen na to, abych za pomoci prakru hrál golf se čtyřmi koťaty. To se ovšem nelíbí ani paní statkářce ani dceři paní statkářky ani vnučce paní statkářky, jsem zahnán do defenzívy, musím jít sbírat švestky a dokonce se večer i umýt.

23.8. 2004 pondělí


Krátký návod na nudné dny

Pokud nemáte do čeho nebo do koho píchnout, stačí kontaktovat osobu vitální. Nejlepší vitální osobou bývají knihovnice. Tudíž například kontaktujeme knihovnici Alenu a trávíme pár příjemných minut neškodnou taškařicí - kýváme sebevědomím této jazykově vzdělané osoby ze strany na stranu a nahoru a dolů:

Chocho: Parbubán!!!!!!!!!!!
Knihovnice Alena: Co?
Chocho: No parbubán.
Knihovnice Alena: Parbubán?
Chocho: Parbubán.
Knihovnice Alena: Co to je? Aha! Klepadlo!
Chocho: Ne klepadlo, ne prakr - prostě parbubán.
Knihovnice Alena: Moc ti nevěřím, jdu se podívat do chytrých knih.

- pět minut pauza - 

Knihovnice Alena: Parbubán nemůžu najít. Kdes to našel?
Chocho: Vzpomněl jsem si.
Knihovnice Alena: Nikde to není, ještě se podívám ve studovně.

 - pět minut pauza -

Knihovnice Alena: Prošla jsem i archiv, nikde nic.
Chocho: Pche, hloupí encyklopedisté, zapomněli parbubán zařadit.
Knihovnice Alena: Nojo, úplně mě to rozhodilo. 
Chocho: Přitom se to používá úplně běžně. Třeba pan profesor, pan Rejžek nebo pan Howadoor by to určitě věděli.
Knihovnice Alena: Tož to se máš ptát tam. Beru zpět, jsem ráda, že jsem rozhozená
Chocho: Aspoň mám o čem psát.
Knihovnice Alena: Panebože! Proč? Ne! Nechci být slavná! Strašně se pak stydím! Děti se mi smějí! I ty vlastní! Všechny čtyři! Jsi zlý a nelítostný.


Mimochodem - v životě jsem se se slovem parbubán nesetkal, ale kdyby náhodou někdo z vás ano, dejte mi vědět.

24.8. 2004 úterý
Vběhl jsem do obchodu a halasil, jelikož je potřeba vzbudit patřičnou pozornost.
"Chtěl bych mapu! Krásnou barevnou mapu, jak na ní jsou namalované zelené a modré fleky!"
Nyní jsem zklamán. Mapu mám, ale je to jen jeden velký žlutý flek s nápisem POUŠŤ a onen žlutý flek je protkán několika čarami s nápisem SILNICE.
Zakoupil jsem mapu Sýrie, kam se hodlám vypravit, dá-li Bůh a zaměstnavatel.

25.8. 2004 středa
Spoluhráč Blechoun odletěl na dovolenou. V noci. Chtěl, abych mu zapůjčil databanku. Včera. Telefonoval jsem mu. Několikrát. Ovšem telefon nikdo nezvedl. Telefonoval jsem i dnes. Opět telefon nikdo nezvedl. Až na přibližně pátý pokus se ve sluchátku ozvalo chraptivé skřehotání.
"E? Co se stalo?", tázal jsem se.
"Ty pičo, vožral jsem se jako kráva, kurva mně je blbě, furt jen bleju."

Odpoledne si pan Blechoun přijel pro databanku a líčil, kterak se hrozně opil, pomočil se, pozvracel dveře od bytu, koupelnu a kus své přítelkyně. Přítelkyně ho nyní láskyplně oslovuje "ty zmrde" a on ji "ty kundo".
Přesně tak mi to pan Blechoun líčil, načež přiopilý nasedl do auta, těsně se vyhnul telefonní budce, sjel z chodníku a zamířil do houfu chodců na přechodu.

26.8. 2004 čtvrtek
Pan Howadoor nadšeně líčí, že je třeba se obnažovat na veřejnosti, přemluvil svoji kamarádku a nyní spolu hrají flašku neboli láhev.

27.8. 2004 pátek
Nechce se mi psát a jelikož jsem romantik, vrazím sem romantickou fotku. Milostný dopis v podchodu u vlakového nádraží v Humenném.



28.8. 2004 sobota
Pořád se mi nechce psát a tak na řadu přichází fotka lesa. Bukovské vrchy.



29.8. 2004 neděle
Zakoupil jsem si kuře. Když jsem ho upekl, příšerně smrdělo a uvnitř jsem našel vnitřnosti zapečené ve spáleném igelitu. Už nebudu kupovat kuře "s drůbky na polévku".

30.8. 2004 pondělí
Z dovolené se vrátil pan kapitán, jeden z mých zaměstnavatelů. Pravil, že byl v Pyrenejích, kde páchal s manželkou velké orgie. Poté jsem u něj v počítači našel fotku, kde je vidět, jak moc ho ty orgie poznamenaly. Pan kapitán je typický křeslový povaleč, zatímco jeho manželka je postižena koňskou dávkou roupů. Společné soužití vypadá tak, že pan kapitán pod vánočním stromkem či o narozeninách dostává od manželky spoustu praktických dárků. Například nový batoh. Nové turistické boty. Horolezecké lano. Ještě lepší turistické boty. Příručku pro pobyt ve velehorách. Horolezecké jištění. Stan do extrémních podmínek. A jiné. A ještě jiné.
Pan kapitán poté sedí v práci a ptá se mě, k čemuže se batoh používá, jak zhotovit na laně oprátku a k čemu jsou mu skvělé boty, když on má přece nové pantofle.


Pyrenejské orgie



31.8. 2004 úterý
Poslední dobou, už jsou to roky, nedělám nic. Jen jím, spím a chodím do práce. Nuda k uzoufání. No a co.


zpět na hlavní stranu