Srpenec 2010

1.8. 2010 neděle
Hrad Kost stojí na pískovcové skále, to je pravda, ovšem na žádném vysokém kopci, pročež i líný poutník může na hrad zavítat bez rizika zadýchání se. Historie hradu Kost jest prosycena středověkými kutily, kteří by jistě i Přemka Podlahu považovali za nezručného nešiku. Stavěli a přestavovali Vartenberkové, Šelmberkové, Biberštějnové, Lobkowicové a devastovali komunisti (pravda, oproti jiným hradům dopadla Kost ještě velice dobře). Slavný Albrecht z Valdštejna sobě dokonce k hradu navozil dřevo, pily, kladiva, hřebíky, žebříky, rašple, pilníky, lopaty, krumpáče, svěrky, měřidla, vodováhy, šroubováky, svěráky, klíče maticové, torxy a imbusy, stativy, odchylkoměry, posuvky, stojany, děrovačky, brusky, soustruhy, ostřičky, srážeče hran, děrovačky, závitořezy, frézky, ohýbačky, zakružovačky, lisy, sukovací vrtačky, pásové pily, trafosvářečky, svářecí inventory, pneumatické ráčny i jehlové oklepávače, hřebíkovačky, hoblíky, škrabky a prezervativy a chtěl se hradu věnovati. Jak ovšem všichni víme, nechal se pan Albrecht hloupě probodnouti v Chebu, pročež se zednickým pracím museli věnovat jiní. Jelikož se z hradeb hradu dá vrhati kamením, byla Kost ještě za pruských válek považována za objekt s vojenskou hodnotou. Tudíž k hradu tentokrát nepřiběhli kutilové, nýbrž pruští fotografové a roku 1866 pořídili pravděpodobně nejstarší dosud dochované fotografie českého hradu.
Jak už to tak u hradů bývá, i ke Kosti se váže spousta nejrůznějších pověstí. Od méně známých, jako je ta o lesbických Baruškách, bývalých zaměstnankyních hradu, které vrchnost vyhnala bydleti do jeskyně, až po pověsti známější, o to však zhůvěřilejší. Například ta o lidovém sadistovi Janu Žižkovi, který prý Kost obléhal (neobléhal) a odtáhl se rčením, že "Kost patří psovi". My hradologové víme, že to jen lidová slovesnost posunula války pana Jiřího s českou šlechtou o pár desítek let, že z pana Jana Zajíce udělala Žižku a aby se náhodou někomu nepodařilo dojíti pravdy, celý blábol je ozdoben známou poznámkou o psovi a kosti.
Dnes je Kost cílem zástupů turistů, cykloturistů a nejrůznější jiné sběři. Hrad již tak působí krotce, nedští hrůzu středověku. Tuto roli za něj přejal nedaleký hotel Helikar, majetek pěstitelů plísně, ochránců špíny a svrabu.

Hrad Kost, hodný soused strašidelného hotelu Helikar

2.8. 2010 pondělí
Jak si tak motocyklu křižuji pěknou českou krajinou, zastavuji často v restauračních zařízeních, bych sobě dodal dobré nálady a tisíci kaloriemi udržel objem olbřímího teřichu. Jak se však mohu po pozření české krmě soustředit na jízdu, užívat si hmyzu, podélně vyjetých kolejí, policejních radarů a jiných radostí motocyklisty?
Dle mého názoru je česká kuchyně druhou nejhnusnější kuchyní světa. Poblióznější je už jen ta polská, která užívá zhusta podobných receptur, avšak za použití ještě podřadnějších surovin.
Česká kuchyně se vyznačuje zejména pravidlem, že jídlo má být husté, hutné a těžké. Aby se ovšem strávník necítil jak po polknutí gigantického těžítka, usoudil jakýsi chytrý Čech, že jídlo je třeba něčím odlehčit. A jelikož například takový olej plave na vodě, lehký zajisté je. Pročež je základní princip české kuchyně objasněn. Vezmeme hutný knedlík, přidáme kus nejhnusnějšího masa a vše podlijeme, zalijeme a oblijeme olejem. Následně dochází k procesu smažení, který se nekontroluje podle stavu smaženého masa, nýbrž podle stavu oleje. Smažení je ukončeno, když olej počíná černat, je pěkně prosycen černými stoupajícími bublinami a v těsné blízkosti masa začíná kouřit. Variacím se meze nekladou a tak je možno na oleji připravit hutný sýr, či zohyzdit něco, co by snad mohlo zavánět zdravím, například rybu. A tak se vesměs jídelníčky českých restaurací dělí na část "pro pravé Čechy" obsahující vepřovou pečeni, vepřovou pečeni s knedlíkem, vepřovou pečeni s chlupatým knedlíkem a guláš zalitý olejem. Druhou část jídelníčku tvoří pokrmy zhusta označené jako "něco pro vegetariány" či "něco zdravého". Tato část je tvořena smaženým sýrem, smaženými žampiony, smaženou brokolicí a smaženým bramborákem.
Z českých restaurací odcházím s vědomím, že jsem konečně seznal, jak se asi cítí ryba, když omylem spolyká rybářská olůvka. Vsedám na motocykl, těžce dýchám a snažím se nezatáčet a neřadit, abych motocykl moc nerozhýbal. Laikovi se to možná bude jevit jako nepodstatný detail, ale nablít si do helmy nikterak legrační nebývá.

3.8. 2010 úterý
A je to tady. Motocyklový gang Wild Pink Pigs z divokého Chomutova se opět rozhodl dobýt svět. Výlet do Indonésie je potvrzen. Už teď je jisté, že korálové útesy čeká zatěžkávací zkouška, že místní rikšové budou nuceni zocelit svá lýtka a že místní tisk se konečně nebude muset věnovat lokálním historkám o tsunami a občanské válce. Zhluboka dýchám a snažím se nemyslet na nejhorší. Což jde těžko, neboť mám stále na paměti, kterak při jiném podobném výletě pan Lišák v Sýrii téměř utloukl domorodého chlapce.

„Tady nasednout na velbloud, sir,ˮ praví malý chlapec a pobízí členy motocyklového gangu, aby si vylezli na velbloudy a absolvovali objednanou vyjížďku. Syrská Palmyra.

Velbloudi řvou, poulí očima a třesou se ve slabinách. Ostatně, prostorově výraznější pan Lemiš a pan Lišák by jistě potopili i Tevat Noach.

Krátká karavana se dává na pochod, maličký velbloudář nešťastně štká, jelikož si vybral za spolujezdce nerudného pana Lišáka. Jak velí tradice i zkušenosti, třímá hoch v ruce krátký klacík, kterým velblouda pohání. Naopak pan Lišák je ze zvířete nadšen, laská se s hrubou smrdutou srstí, něžně hladí zvíře po zadku a objímá velbloudův krk.

Motocyklový gang Wild Pink Pigs v Sýrii

„Haškrn huah kr de chran uach?ˮ (*), praví malý Syřan a pohání velblouda hůlkou.

„Co to jako je? Okamžitě ho přestaň mlátit!ˮ durdí se pan Lišák česky.

„Jachua chrá un, huah kr fuuuujtajxl  ´nga uach,ˮ (**) vzrušeným hlasem dí dítě a tluče velblouda.

„Ti říkám, ty xindle malej, ještě jednou ho praštíš a seřežu tě jak malýho Araba!"

„Allahu Akbar!ˮ

„Dáš sem ten klacek! Já tě varoval!ˮ

Prásk, švih, úpění a křik, řev velbloudů a dětský pláč.

* „Pohni se, tý líný hovado, jak dlouho myslíš, že mě bude bavit jezdit s tím tlustých bělochem na zádech?ˮ

** „Zatraceně rychleji, strašně mu smrdí z pusy, když na mě mluví!ˮ
 

4.8. 2010 středa
Chytil jsem se za teřich, zřítil jsem se do řeřich, pravím sobě doufajíce, že mé básnické střevo není to slepé.

Vyhlédneme si pěknou zatáčku, pokocháme se pohledem na modré nebe a pravíme sobě, že je na čase se projet na motocyklu. Do zatáčky vjíždíme daleko rychleji, než-li je záhodno, pročež je nutno rychle shodit břicho z nádrže na stranu ve směru zatáčení, čímž docílíme naklonění motocyklu a úspěšné zatočení. Téměř. Jelikož se tímto způsobem udržíme na vozovce jen těsně, zadním kolem se nám povede najet na bílou čáru, která je pěkně kluzká a zahňácaná blátem od místních zemědělců. Poté prudce stáhneme řitní otvor a vydáme krátké zaúpění, což sice ničemu nepomůže, ale jest to přirozenou reakcí na zjištění, že se motocykl otočil navýsost nežádoucím způsobem a zadní kolo předjelo to přední. Následně si oddychneme, jelikož silnici sice opouštíme v rotacích, ale netrefili jsme stromy, kterých je v zatáčce hned několik. Při prvním kontaktu s naprosto promáčeným polem jest nám působením všech možných sil vyrván motocykl z rukou. Zatímco stroj něžně dopadl do mokré hlíny připomínající spíše třetihorní bažiny, naše tělo letí vzduchem, přičemž má velice daleko k estetickému plachtění volavek či koordinovanému útoku sokola. Následně chvíli ležíme v blátě a přemítáme o nejrůznějších věcech. Poté vstáváme, odhazujeme ulomenou výklopnou část helmy a připravujeme se na uvítání traktoristů, kteří se sbíhají a pronášejí neslušná slova na adresu motocyklistů. Následuje potupné vytažení motocyklu traktorem, úspěšné nastartování a cesta do bytu, která spíše připomíná reklamní jízdu majitele bahenních koupelí či restituenta obrovských rašelinišť. V bytě se nezdržujeme zbytečnostmi, pouze vyzujeme boty a poté se dlouhé a dlouhé minuty sprchujeme v motocyklové výstroji, smývaje kilogramy bláta a pocit naprostého ponížení. Když máme koupel za sebou, další půlhodinu trávíme čistěním odtoku vany, který se úspěšně ucpal slámou, kamením a dalším svinstvem odebraným z pole.

5.8. 2010 čtvrtek - 12.8. 2010 čtvrtek
Česko má svoje cikány, Irsko má svoje travellers. Pravda, irští "cikáni" jsou poněkud světlejší pleti, ovšem jinak mám často pocit, že jde o velice příbuzný živočišný druh. Irsky an Lucht Siúil, neboli walking people se podobně jako čeští cikáni specializují na využívání služeb státu a tuposti většinového obyvatelstva, krádeže a prezentaci poněkud jiného stupně mentální vybavenosti. Travellers disponují vlastním jazykem, který je možno charakterizovat jako ohnivý příval nelibých zvuků. Tento jazyk se nazývá Shelta a jelikož se travelleři ve frontách na sociální dávky zřejmě nudí, dokázali si vytvořit dva dialekty - Gammon (nebo také Gamin) a Cant. Pokud je zrovna špatné počasí a cesta pro dávky či za krádežemi skýtá jisté nepohodlí, věnuje se sebranka debatám o chovu psů a koní. Zvláště koně travellerů představují ukázkovou přehlídku toho, co dokáže genetika v rukách nadšených amatérů. Vyšlechtit v Evropě koně velikosti dogy a vzhledu mustanga není jen tak.

Zmíněná rasa koní je známá taktéž schopností živit se nejrůznějšími neorganickými odpadky - igelitem počínaje a výplní starých lednic konče. Někdy ovšem již není o čem hovořit a v takových chvílích se zmíněná menšina věnuje plození dětí a boxování. Správný traveller pochází z dvaceti sourozenců, má za úkol splodit nejméně dvacet dětí a boxovat zásadně bez rukavic. Ostatní Irové mají travellery v lásce podobně, jako Čechové své cikány. Správný Ir samozřejmě nepoužívá označení traveller, nýbrž malebné gypsies, knackers, pikey či méně tinkers a diddycoy.
Travelleři žijí buď ve státních bytech nebo v karavanech na krajích měst. Ona místa jsou snadno identifikovatelná díky hromadám odpadků a vybíhajícím psům, kteří s oblibou koušou do lýtek projíždějící cyklisty.

Stejně jako cikáni v Česku, jsou i travelleři v Irsku vděčným cílem nejrůznějších aktivistů, kteří z nedostatku schopností realizovat se jinde, vkládají svůj čas do vysvětlování, že za něčí omezenost může někdo jiný, že za krádež může okradený a že nechat si dobrovolně rozbít nos je znak pochopení, vzdělanosti a inteligence.

Poměrně slabou útěchou je, že polovina travellerů vymře před dosažením 39 let své bídné existence. Zásluhu na tom má i záliba travellerů hynouti v automobilech. V průměru hynou při haváriích 10x častěji nežli lidé. 10% mláďat travellerů hyne před dosažením druhého roku života, u lidí jest to 1%. A potěšitelné je snad i to, že 32% travellerů hyne před dosažením 25. roku života (2,6% u lidí).
 

13.8. 2010 pátek
Pravda, není intimnějšího kontaktu se světem a jeho produkty, nežli pojídání čínských polévek. Ovšem zachtělo se mi projevu života, možnost cítit teplo přírody a její otevřenou náruč, mít možnost s kýmsi pohovořit, svěřit se a záplavu slaných slz vypustit na nastavené rámě.
Přiběhl jsem tedy do obchodu, zapíchl ukazovák do košaté koruny a pravil:

„Toto je má zaslíbená, toto chci! Jen chlupatý kaktus a já!"

Prodavačka zdvihla srostlé obočí, překvapeně na mne pohlédla, ale jinak neprotestovala. Jelikož se ve svém českém bydlení nenacházím zrovna moc často a někdy se tam neukážu i několik týdnů, rozhodl jsem se pořídit si kaktus. V biologii jsem nikdy nebyl silný a jediné, co jsem kdy dokázal vypěstovat, byl senný nálev, ale nejsem zas úplný idiot. Pročež jsem dal dohromady všechny své znalosti botaniky a usoudil, že jen odolná rostlina přežije bez mé péče. Vybral jsem si tedy cosi malého a pichlavého, jelikož jiný rozpoznávací znak pro kaktusy nemám.

Pokud si pořídíme rostlinu a nenacházíme se v bytě i několik týdnů,
je vhodné umístit ji v dosahu vodního zdroje, by se mohla svlažit

14.8. 2010 sobota
Vsedl jsem opět na můj motocykl, uvelebil si břišní pneumatiku na nádrži a rozjel se. Mé rozjezdy dosud připomínají rozlet postižené kachny, ještě dobrých sto metrů po rozjezdu trčí mé nohy do stran, jelikož mám strach, že spadnu. Pravou noční můrou jsou pro mne série křižovatek, kde musím neustále zastavovat a zase se rozjíždět. V takových městech si připadám jak při nacvičování jakési perverzní spartakiádní sestavy a neustálé roztahování nohou způsobuje, že na konci takového dne mám třísla namožená a nateklá jak pan Schwarzenegger bicepsy. Aby toho nebylo málo, své k tomu řekne i motor mého motocyklu. Jak každý motocyklista ví, baworácké boxery mají válce vystrčené natolik do stran, že to úchylní jedincové označují za "macaté visící poprsí padesátileté sousedky", jak jsem se kdesi dočetl. Nakopnout tak motor vlastního motocyklu je pro mne více než snadné a pochybuji, že by mi v této činnosti mohl někdo konkurovat. Mé holení kosti jsou tak často otlučenější než klacek na pohánění afrického dobytka.
Večer po motocyklových vyjížďkách úpím bolestí na lůžku a přemítám, proč jsem se vlastně stal tak nadšeným masochistou.

15.8. 2010 neděle
Nedá se nic dělat, stáří přišlo nepozorovaně, zákeřně a plíživě, jak už to bývá. Následkem toho nejenže pozbývám zbytky své chatrné paměti, rezignuji na poučování mladších a místo onanování ve sprše si čtu výtisky starých novin. Také jsem značně zpohodlněl. Proto jsem rezignoval na neustálé sbírání dřeva na podpal, vyhodil jsem hliníkový ešus a pořídil si moderní vybavení, zvané mikrovlnná trouba. Ač se na první pohled jedná o sofistikovaný přístroj s ovládáním pro chytré a vnímavé občany, jeho obsluhu jsem zvládl i já. Jednoduše do misky umístím pokrm, vložím do přístroje a otočím kolečkem. Na maličké obrazovce, obrýlenými počítačovými experty zvané display, se objeví jakási čísla, přístroj se rozsvítí a začne bzučet. Hledím na otáčející se pokrm, který po chvíli začne bublat a následně po kusech za tlumených třesků létat uvnitř trouby. Během několika minut jest krmě teplá a já se mohu najíst a poté vytírat užitečný přístroj. Marná sláva, již nežijeme ve století páry, v Mauritánii zrušili otroctví, ba ani ženštiny již v jeskyních nežvýkají mamutí kůže.

16.8. 2010 pondělí
Působivé, úchvatné, snad i okouzlující. Některé fotografie zkrátka potěší oko, tělo i ducha. Ryzí katarze. Je dobré vědět, že ze světa ještě nevymizela všechna křehká krása. Knihovnice Alena mi zaslala obrázek vyfocený na ostrově Kréta, obrázek síly přírody, obrázek nebarokní zdobnosti.

17.8. 2010 úterý
Rozrušen nebývám často, avšak k těmto situacím čas od času dochází. Například dnes. Již když jsem začal číst knihu Dějiny Číny, počalo ve mně hlodat jakési neidentifikovatelné tušení, že cosi není v pořádku. Prokousávaje se desítkami a stovkami stran, míjel jsem generace šikmých očí, vědců a umělců, dobyvatelů a zemědělců, čínskou transkripcí i rejstřík a hlodání sílilo. Když jsem dočetl i čárkový kód, svitlo mi. Obstoupil mne mráz poznání a žár vzteku. Nelenil jsem a vydavateli zaslal dotaz ostrý jak žiletky z Jevíčka.

Tak a to jsem tedy zvědavý, jak z tohoto nepříjemného zabřednutí do bahna diletantství vydavatel vybruslí.

18.8. 2010 středa
„Já vás naučím, chodit si jen tak kam se vám zlíbí a ubírat tak prostoru mému motocyklu," spokojeně si hartusím do helmy a přidávám plyn. Tam a zpátky, tam a zpátky! Projíždím Stádlecký most stále rychleji, pročež hlučím a turisté stojící na mostě nadskakují, vibrují a zhotovují tak pouze rozmazané fotografie. Most se pohupuje, jelikož je řetězový.  Most má jen 157 metrů na délku a celých 6 metrů na šířku, tudíž se mi jej daří přejet několikrát bez toho, abych sjel do řeky. Darmo mluvit... již v polovině 19. století pánové Schnirch, Gassner a Lanna věděli, jak ochránit motocyklisty ve století 21. Dřevěné trámy vibrují, narážejí na sebe a tropí tak nezvyklé zvuky nad chcíplou řekou Lužnicí.

19.8. 2010 čtvrtek - 26.8. 2010 čtvrtek
V městečku Swords, kde pobývám již několik roků, je toho k vidění mnoho. Zvláště co se kvantity týká. Kolem městečka jsou rozlehlé skládky. Ve městě jsou ohromné Irky. Dopravní zácpy bývají také gigantické. Mezi Swords a dublinským letištěm jsou spousty rozjetých zajíců a potkanů. Nebývalé je také množství cizinců, kteří zde přebývají. Na hlavní ulici, která se jmenuje Hlavní ulice, se každý pátek a sobotu potulují četné opilecké skupiny. A když si vylezu na cimbuří zdejšího hradu, mohu plivat do náramné dálky, až na místo, kam byl možná zahrabán mytický Brian Boru po šarvátce jistě přiopilých domorodců, která vešla do dějin jako Bitva u Clontarfu. Těžko říci. Irské dějiny jsou mi díky návštěvám ze všech blízkých i vzdálených ostrovů a krajů srozumitelné asi jako všechny verze jazyků, které zde kdy byly používány. A mám pocit, že čínština pro hluchoněmé by zde patřila k těm nejjednodušším jazykům. Výčet podivuhodností městečka Swords by nebyl kompletní, kdybych nezmínil mého souseda, slovenského zlatokopa pana Roba, který byl v zaměstnání obviněn z průmyslové špionáže poté, co si na mobilní telefon vyfotil pod stolem chlupaté nohy kolegyně. V pravém horním rohu fotografie je ovšem vidět obrazovka monitoru, což se panu Robovi stalo osudným.

27.8. 2010 pátek
„Okamžitě přestaň s těmi hloupými vtipy," roztrpčeně hrozím mému kaktusu, který nestydatě odhodil listí a nyní se jen tak vystavuje nahý. Kaktus však mlčí. Zakoupil jsem ho před dvěma týdny, tak co se to děje? Rady hledám ve slovnících pod heslem "píchat". Nacházím cosi o ježkovi a pornohvězdách, ba i fotografie jakýchsi jiných kaktusů nacházím, avšak ten můj mezi nimi není. Hledím do kalendáře... podzim daleko, opadání listí na zimu to tedy nebylo. Jsem bezradný, smutně hledím na olysalce a vzpomínám na profesora biologie a botanika pana Šperku, který nám pravil, že jsme fialoví hnusové a nikdy z nás nic nebude. Prorok.

Ehm. E. Mno.

 28.8. 2010 sobota
"Kádě, kádě, kádě," pravím sobě nadšeně, jelikož jedu na motocyklu do města Písku. Slavní čeští hrdinové, masoví vrazi, neslušní dobytkové, zloději, žháři a násilníci, známí jako husité, postavili kdysi ve městě na zem kádě a uváděje komunistickou myšlenku do praxe, zbavovali se odhazováním do kádě posledních drobných, posledních cenností a tchýně. Méně známé je, že se tak stalo v Písku ještě před tím, než podobné idiotiny prováděli v hlavní husitské baště, městě Tábor. Vynalézavost píseckých domorodců se ovšem nese celými věky. O dvě stovky let později po káďových orgiích například přitáhl do města hrabě Buquoye, velitel císařské armády a podařilo se mu vybít veškeré mužské osazenstvo města. Tedy - téměř. Třináct pánů nasadilo potápěčské brýle, nazulo ploutve a nápaditě se ukrylo v řece pod jezem.
Dnes se již pod jezem nikdo neschovává, místní dávají přednost nálevnám, jichž je ve městě požehnaně. Ovšem, co si budeme povídat, největší atrakcí Písku je bezpochyby jeho kamenný most. V celých českých zemích nenajdeme starší, asijskou část za řekou Moravou nevyjímaje. Když se na most nenápadně připlížíme v noci, můžeme močit přes nízké zábradlí do řeky bez rizika, že nás někdo uvidí. Tedy kromě bezpečnostních kamer a jejich obsluhy.

29.8. 2010 neděle
"Mrzký světe, nehodný nositi ducha mého, ba ani tělesnou schránku," brblá pan Králíček, mává kolem sebe pádlem a kráčí krajinou. Je to jen pár minut, co jsme si dali sraz v hospodě u řeky Lužnice. Aby se známý pražský motocyklista a dobrodružník pochlubil, přijel na loďce. Netrvalo ovšem dlouho a jacísi opilci mu loďku odcizili. Škodolibě se směji, až si bryndám nealkoholické pivo po triku a sleduji proti obzoru velkou siluetu velkého těla. Teď by to ještě chtělo, aby uklouzl, zlomil si nohu, případně aby ho přepadli a okradli cikáni. Opájím své lepší já podobnými fantaziemi a lebedím si, jak je na světě pěkně.

30.8. 2010 pondělí
Do análu vsadit hořící doutnák, otrávit akvarijní rybičky a vyzvat na souboj ve vlnění břišními tukovými pásy. Všechny tyto ohavnosti a troufalé výzvy adresuji dobytkovi, který mi na mém motocyklu z pustého plezíru probodnul obě kola a nějakým záhadným způsobem jistě strašlivým nástrojem doslova vyrval ventilek. Jelikož se to stalo v Česku, opět se potvrdil známý vzorec chování kmene Čechů shrnutelný pod jednoduché "Nevadí, že nemám kozu, hlavně když sousedovi chcípne".

31.8. 2010 úterý
Do města Odry dojíždím jako obvykle nadšený, jelikož jízda na motocyklu po oderských kopcích, kolem meandrů Odry a skrze chátrající Spálov či Potštát mě naplňuje spokojeností, usmívám se do helmy, děsím vesnické ženštiny velkým motocyklem a exotickou poznávací značkou z dalekých severních Čech.
Jako vždy očekávám, že můj téměř devadesátiletý děd bude kdesi pobíhat, na zahradě hubit krtky, bořit a zase stavět komín či konat další podobné činnosti, ve kterých si libuje. Jak jsem se jen spletl. Můj děd sedí v kuchyni, má velkou fialovou hlavu, nateklé uši a vzdorně hledí do země. Po kuchyni pobíhá babička, má zuřivý výraz a mezi zuby drtí výrazy jako cvok a starý blázen. Dále je v kuchyni ještě můj otec, který jen zoufale kroutí hlavou a protáčí oči. Opatrně se vyptávám, co se zase stalo. Nu... můj děd dostal výborný nápad, že je třeba šlechtit své tělo, vylezl na střechu a počal ručně překládat zhruba tři tuny smrkových fošen, aby prý lépe proschly.

"Hle, hadra jakási," pravil o chvíli později a se zájmem pozoroval jakousi zmuchlanou kouli v trámoví.

"A hle, tady je jakási dírka," pravil o další chvíli později a do otvoru v kouli narval prst, aby zjistil, o co jde.

Jen o zlomek sekundy později zaúpěl bolestí a prst z díry nešetrně vyrval, čímž celé vosí hnízdo roztrhnul. A již kvapí zpod trámoví ven, následován osazenstvem vosího hnízda. Hop a skok, kotoul a běh! Děd kolem sebe zoufale mává rukama, běží vlevo, vpravo a na kraj střechy. Následně se vrhá na hrušeň, která u domu roste, sjíždí po jejím kmeni několik metrů, bodán vosami a surově mlácen větvemi.

"A co krtci, krtky jsi už vyhubil?" hladím děda po nateklé hlavě a snažím se svést hovor jinam, abych uklidnil rozjitřenou atmosféru.