Zatímco naprostá většina turistů přilétá do Tanzánie buď na Zanzibar nebo na safari, dostat se na západ znamená desítky hodin trávených v nejrůznějších křápech. Na obrázku autobusové nádraží ve městě Sumbawanga, jedno z mála "civilizovaných" míst na cestě k jezeru Tanganjika.

Za přírodou není nutno jezdit zrovna na safari. Na západě Tanzánie ještě stále lidé nezničili a nevypálili všechny lesy.

Nedaleko Mbeyi. Stačí si najít jakéhokoli domorodce, který se za pár dolarů na den změní v průvodce. Výlety do lesů stojí za to, i přes spousty komárů, pavouků a hadů.

I když to tak nevypadá, ani lesy na západě nejsou panensky neposkvrněné. A ano, i v Tanzánii mají lidé jednodušší mentální výbavy potřebu rýt svá jména do kůry stromů.

Jezero v kráteru sopky Ngosi (také Ngozi), poněkud nedůvtipně zvané prostě "jezero Ngosi".

Jezero Ngosi je druhé největší kráterové jezero Afriky. Do jezera údajně ukryli poklad němečtí koloniální vojáci v době, kdy Německo Tanzánii okupovalo.

Typická cesta východní Tanzánie, zde konkrétně hlavní silnice do města Kasangy (v pozadí).

Kasanga, dříve Bismarckburg. Centrum kultury, průmyslu a veškerého dění na jižním konci jezera Tanganjika.

V Kasanze jsou samozřejmě dostupné veškeré výdobytky civilizace, včetně nákupního centra (na snímku).

Turistů je v Kasanze a okolí minimum. O redukci i tohoto minima se starají místní školáci, kteří shledávají nadmíru zábavné střílet po návštěvnících z praku.

Šklebák si hraje u hlavy vodopádu Kalambo. Kdyby dostal nápad skočit, bude padat volným pádem téměř čtvrt kilometru. Po pravé ruce má šklebák Zambii, po levé Tanzánii. Řeka Kalambo zde tvoří hranici.

Vodopád Kalambo v období sucha. Se svou výškou zhruba 235 metrů jde o jeden z nejvyšších afrických jednostupňových vodopádů.

Vodopád je pěkný i v období sucha, v období dešťů jde o podívanou až spektakulární. Z vrcholu je vidět i pět kilometrů vzdálené jezero Tanganjika a útesy na zambijské i tanzanské straně.

Výhledy z vrcholu vodopádů na dno 300 metrů hlubokého a kilometr dlouhého kaňonu. Kromě výhledů je možno skákat přes řeku tam a zase zpátky a navštěvovat tak Zambii na jedné straně řeky a Tanzánii na druhé.

Jezero Tanganjika je oáza klidu. Teplá a čistá voda samozřejmě vyloženě láká. Pročež jsem si zde pořídil suvenýr v podobě nemoci schistosomózy.

Mezinárodní přístav Kasanga, druhý největší tanzanský hned po Kigomě na severu jezera.

Příjezd legendy, MV Liemby, postavené roku 1915 jako válečná loď Graf von Götzen. Pokud už nějací turisté do kasangy zavítají, tak většinou proto, aby se nalodili na bájnou Liembu, klenot jezera Tanganjiky.

Bombardována belgickým hydroplánem, obávaná posádkami anglických lodí Fifi, Mimi a Toutou (na jezeře probíhala poněkud komická "námořní" válka), potopena vlastní posádkou, vyzvednuta ze dna, opět potopena, opět vyzvednuta, zrekonstruována irským mechanikem. Vozí uprchlíky během válek v Kongu na protějším břehu jezera, vozí cestující, zboží, sny, naděje a smradlavé ryby.

Na konci 90. let 20. století zbudované přístavní molo, pýcha širokého okolí. Ač to tak možná nevypadá, tento přístav produkuje kolem 20% výdělků všech tanzanských přístavů na jezeře. Čas kolem jezera se počítá ve dnech od a do odjezdu Liemby.

Z Kasangy je to jen pár hodin plavby do Zambie, kde se loď Liemba otočí a začíná svou cestu na sever, do Kigomy. Na obrázku mezinárodní zambijský přístav Mpulungo.

Až na Kasangu a Kigomu nemá žádné tanzanské město ani vesnice na jezeře Tanganjika přístavní molo. Nakládka a vykládka zboží i lidí tak probíhá překládáním z lodí, pendlujících mezi vesmicí a Liembou.

Naprostá většina nákladu na Liembě jsou sušené ryby. Vzduch na lodi tomu odpovídá a vůně sušených ryb čpí z oblečení cestujících ještě spoustu dní po opuštění lodi.

Je samozřejmě spousta rychlejších, pohodlnějších a levnějších způsobů, jak se dostat do Kigomy. Ale určitě není žádný způsob pěknější, nežli se plavit na Liembě.

Dhow, nejtypičtější dopravní prostředek na jezeře Tanganjika.

Pobřeží Tanzánie působí až kýčovitě idylicky. Stačí ovšem otočit hlavu a cestující vidí břehy Demokratické republiky Kongo, kde je národním sportem páchat zvěrstva, nad kterými by i Stalin, Hitler či Mao překvapením zdvihli obočí.

Typické výjevy na jezeře Tanganjika nedaleko Kigomy. Místní obyvatelé nejsou zrovna bambilionáři i přes to, že zejména rybáři a ženštiny na polích dřou od svítání do soumraku.

Kulturní pýcha západní Tanzanie, Ujiji - muzeum pana Livingstona se všemi exponáty,
které se k doktoru Livingstonovi a hlavně jeho setkání se Stanleyem vztahují.

Livinstonův pomník, či přesněji řečeno pomník pod mangovníkem, kde se setkali pan Livingstone a pan Stanley.

"Doktor Livingstone, předpokládám," jest údajně věta, kterou pan Stanley pronesl, když našel pana Livingstonea. Tato věta patří k dějinám Afriky jako vodka k Rusku. Ve skutečnosti ovšem pravděpodobně proběhlo setkání úplně jinak.

Autobus firmy Visrat. Cesta z Kigomy do Bukoby u ugandských hranic, když zrovna neprší.

Mezinárodní silnice, ba dokonce dálnice mezi Tanzánií a Ugandou nebo též mezi jezery Tanganjika a Viktoriiným - jeden z důvodů, proč do těchto oblastí zatím nedorazily davy turistů, pročež je tu krásně.