Únor 2003


1.2. 2003 sobota


Co by? Nic.

2.2. 2003 neděle
Šel jsem s paní učitelkou do muzea. Byl tam mamut a prase a rumunské vyznamenání a zima a křemen a ještě jeden křemen a taky tam prodávali lahvičku vody za čtyřicet peněz a štika tam byla a rezavý meč a kostra a lebka pána, co měl syfilis a rozbitá lebka a zlomená kost a srostlé kosti a pazourek a pomalovaný strop a fotka vosy a ještě jedna fotka vosy a ještě jedna fotka vosy a taky fotka bzučivky a spousta jiných fotek a potom zavírali a tak jsme šli.
Večer jsem si šel zabruslit a nebylo to vůbec dobré. Já totiž umím zatočit jen na jednu stranu a pan trenér (had jeden) to asi ví a tak mě nutí, abych zatáčel na obě strany a dokonce i brzdil na obě strany. A potom jsme hráli bago a trefovali se kam se skoro nikdo netrefil a tak. A protože si Chochoviny občas čte i pan Martin Báflík, který hraje většinou vlevo, zatímco já vpravo, tak taky napíšu, že pan Báflík je hrozné dřevo a blbý matematik. To třeba prohrajeme 3:11 a on povídá, že má plus pět bodů a já mínus deset a poté v šatně protáčí oči v sloup, až je vidět bělmo a významně směrem ke mně funí, jakože se netrefím do puku. A to až zjistí, že umím zatočit jen doleva, to bude teprve ukazovat bělmo!

3.2. 2003 pondělí
Fotil jsem nové zaměstnance, například tlustého plešatého pána. A potom mi psala blondýna Kačenka, že se jí ten pán strašně líbil a že ho chce a taky psala, jak má ráda vysoké kozačky a leze s nima do postele a tak. Ona to tak dělává - obleče se do latexu, nazuje kozačky a vrhá se na nebohé pány z fotek.

Taky jsem se školil. V práci. Například už vím, že když chci ukrást láhev vína, tak ji nemám krást tak, že ji dám do basy mezi piva, jelikož tento trik už v obchodech znají. 

4.2. 2003 úterý
Mám alergii na čokoládu. Včera jsem snědl kousek čokolády a málem jsem se doblil. A teď je mi blbě a asi se dobliju. Pryč s čokoládou!
Hehe. Pitcha Frau Kozel opět zářila. Zapnul jsem počítač, otevřel asi pět oken, rozepsal dva mejly, nějaké formuláře a na chvilku jsem odešel do bufetu s tím, že to dodělám později.
Asi za deset minut jsem se vrátil.... počítač surově vyrvaný ze zásuvky.

"Hihihi uáuáuáuá ahoj hihihi", pištěla pitcha Frau Kozel, "já jsem si restartovala počítač hihihihi a omylem jsem hihihi uáuáuáuá vytáhla ze zásuvky hihihihi ten tvůj hihihihi."

Mno, někdo restartuje počítač vyrváním kabelu ze zásuvky, já asi restartuju pitchu Frau Kozel. 

Jo a teď jsem zjistil, že mi pitcha Frau Kozel leze nejen do papírů, co mám na stole, ale i do počítače. A z toho plyne co? Z toho plyne, že jí asi něco povím.

Přibývají mejly, že Chochoviny stojí za ještě větší prd než kdykoli předtím, že jsem líný psát a nekreslím a vůbec.

Ale to by si pisatelé měli šetřit, tyhle dopisy.

Protože to bude ještě horší.

5.2. 2003 středa
Mám dovolenou. Dovolená spočívá v tom, že nejdu do práce, ale zůstávám v bytě. V bytě zůstal i nefunkční kotel a teplota pět stupňů pana Celsia. Pět stupňů nad nulou, což je pozitivní.

6.2. 2003 čtvrtek
To je jedno z žateckých náměstí, to malé barevné jsou auta a ten sloup není morový. Na fotce v levém dolním rohu například nelze zahlédnout metro, jelikož v Žatci metro není, natož na náměstí v levém dolním rohu.

Hehe. Paní učitelka má děsně ráda, když se na ni tisknou příslušníci opačného pohlaví. Dnes se na ni tisknul v tramvaji také jeden takový příslušník a paní učitelka byla v sedmém nebi, načež příslušník vystoupil a paní učitelka neměla mobil.
A já neudělal zkoušku, jelikož místo Erasistratova studia jsem se rozčiloval nad blbou definicí ekofaktu a připravoval se, jak zkoušejícího ohromím kritikou jeho vlastní práce. 
Nu, neohromil. Třeba někdy příště.

Jel jsem do Žatce a matka mi řekla, že jsem nějaký divný, že nepíšu Chochoviny, že si myslela, že jsem umřel. A to jsem měl jen dvoudenní zpoždění v psaní. Potom mi matka řekla, že nemám žívat slovo "žrát" a že nemám citovat Bohouše, jelikož Bohouš je sprostý.

7.2. 2003 pátek

Před pár dny v Praze v jisté bance:
"Ale jistěže si tu kartu můžete vyzvednout. Ale až za tři dny a ne tady, ale jen v pobočce, kde jste si zakládal konto!"

Dnes, po 4 dnech v Žatci v té samé bance, v pobočce, kde jsem si zakládal konto:
"Ale jistěže si tu kartu můžete vyzvednout. Ale až za sedm dní."

Hovada.
Synagoga, chmelnice, palačinkárna a cikánskánská čtvrt.
Snažil jsem se ošálit bankomat kartou s prošlou dobou platnosti, kartou telefonní i malým kalendářem ve velikosti karty, ale bez úspěchu a když už jsem chtěl cpát do bankomatu papírový kapesník, tak paní učitelka pravila cosi ve smyslu, že jsem úplně blbý a táhla mě pryč.
paní učitelka neumí improvizovat a nesnáší, když improvizuji já. ještě teď si pamatuji, jak zběsile mě tahala pryč, když jsem chtěl pro romantický večer odnést pár svíček ze hřbitova.


8.2. 2003 sobota
Jel jsem do Prahy a spal. 
Pak volala pražská fotografka Pavla. Pavla v listopadu vrhla dítě, dcera je to a jmenuje se Alice, což pan Howadoor nemůže přenést přes srdce, jelikož je to na jeho vkus jméno příliš obyčejné, ne jako například jeho Pandora či Minerva.
Pavla mi telefonovala přesně 59 minut a 56 sekund a pravila, že má obrovská prsa, že vypadá jak dojná kráva a že Alice má nos jak opice. Taky si postěžovala, že Alice nemluví, ač jí jsou již dva měsíce a že zatím umí říct jen "óóóóó" a "ahóóój".
Jinak se má Pavla fajn, malíři jí posílají malované růže a tak.
Potřebuju si koupit nějaké boty. na výlety. Jenomže potřebuju boty do sněhu, na led, do vody, na pláž i do obýváku. Jak si pořídit univerzální boty?
Prohlížel jsem si nějaké starší fotky a třeba takový Bárt má vystaráno. Zakoupil sobě sandály a po dědečkovi zdědil kanady. Nebo takový pan Zelí, ten je schopen v sandálech chodit snad i po ledovci.
Jenom mně, rozmazlenci, sandály do sněhu nepostačují.
Bárt a Zelí. České Švýcarsko, tuším někde u Rudolfova kamene či přímo na něm. A nebo taky úplně někde jinde.

9.2. 2003 neděle
Snažil jsem si uklidit pokoj, ale nakonec to skončilo jen u toho, že jsem spacák zakopal hlouběji do kouta a u okna strhal pavučiny.
Následně jsem si udělal výživné jídlo. Výživné jídlo se dělá tak, že se člověk podívá do peněženky a zjistí, že má 60 haléřů.
Následně se člověk dostaví do kuchyně, otevře lednici a spočítá cibule, které osamoceně leží vedle osamoceného kečupu.
Poté se vezme pánvička a do ní se nalije trocha vody. Do vody se vhodí poslední kostka slepičího bujónu. Jakmile se bujón rozpustí, vlijeme na pánvičku poslední zbytky sójové omáčky a přidáme pár kapek XXXXXtra pálivou mexickou vodičku zelené barvy, která pálí už od pohledu. Poté vaříme, voda se vypařuje, tak vodu doléváme a vaříme a vaříme... kuchaře zaplavuje dobrý pocit z vaření. Když je provařeno, rozvařeno a tak podobně, vsypeme do omáčky zbytky strouhanky a zbytky mouky, ve které jsou navíc moli, takže pokrm získá na proteinech.
Nakonec přidáme nahrubo pokrájenou cibuli a celé to přelijeme kečupem.
Pokrm se podává hluchým, slepým, bez hmatu, čichu a chuti.


10.2. 2003 pondělí
Ema má maso. Ema má ráda maso. Maso je maso. Maso je fajn. Já mám hlad.
Včera večer jsem na hokeji zářil jako kometa.
Zato takový Martin Báflík jako obvykle kazil co mohl (v hokejové hantýrce "posral co mohl") čímž se uvrhnul ve všeobecný posměch a psychicky zhroucen vždy vstupoval na střídačku se slovy: "Dneska ne, že já sem vůbec jezdil."
Pan Báflík potřebuje potěšit, jinak hrozí propukání v usedavý pláč. 
V usedavý pláč naopak nepropadá pan Marek Tuha, což je také hokejista, pořád se směje a nejvíce se směje, když ho někdo praští hokejkou do oka, to se potom pan Tuha otřásá záchvaty smíchu a odjíždí do nemocnice. Doprovázen sličnou ženštinou, bych podotknul.
Také si nechám rozseknout xicht.

11.2. 2003 úterý

Psala opět Kačenka, co se odívá do latexu a v kozačkách páše sexuální nepřístojnosti. Tentokrát nepsala o sexu, ale o svém známém, který se jmenuje Sofi, pracuje teď v Portugalsku a který je pěkný cvok, což jsem kdysi zjistil, dokonce jsem s ním páchal rozhovor a chystal se ho dát na Chochoviny, ale uznejte, žádné čuňárny na seriózní stránky přece nepatří. Ale možná někdy napíšu, co je to za individuum, jak se oženil a druhý den rozvedl a tak podobně.
Takže Kačenčin dopis:

"Psal mi Sofi svuj pekne povedeny pribeh .... o vikendu se nechutnym zpusobem ozral. S dalsima trema typkama byli v hospode a kazdej do sebe loupnul 7 kusu "porto" pivecek + 1 litr vodky. Dale se premistili do jedne velmi "domacke" hospudky, kam si mohli prinest zasoby svoje. Takze nakoupili 3 litry vodky nejaky cabajky a v ty hospudce si dokupovali jenom chipsy + pivka. No Sofi netrefil malem chudak domu, hlavou se pry oprel o zed a snazil se strcit klice do zamku od hl. vchodu do penzionu. No kdyz se mu to podarilo, klice pochopitelne v zamku nechal. Nacez zacal ve vytahu neskutecne blit, az z toho zeblil nejenom ten vytah, ale predevsim sebe. U bytu zjistil, ze nema klice, tak si hlavu oprel o zvonek sousedky (nekdy v 03h rano). A pak uz si nepamatuje nic .... ve finale se probudil bez kalhot, bez kulicha, ktereho mel na hlave, bez mobilu a bez klicu. No zvonil na sousedku od ktere nasel vzkaz, ta mu gate povesila na balkon, ani mobil ani klice tam pry nebyly. Tak si to matne daval dohromady, az teda zjistil, ze uz by mel vyrazit do prace ... privolal si vytah v nemz si zaroven stopnul nejakyho dedka. Dedek s hruzou sledoval tu spoust ve vytahu a cichal ten smradek, nadaval a kroutil hlavou, ktery hovado bylo tohodle schopny - Sofi taky vrtel hlavou a rikal, ze to teda nevi ... kdyz v tom uvidel svyho kulicha v tom bliticku. No kazdopadne rikal, jak rano prochazel tim bytem, tak vsude kolecka od klobasy ... pry jak to na sebe nablil, tak to musel nejak ze sebe postupne sklepavat. No konec pribehu je, ze mobil nasel, do bytu si pozval uklizeci cetu a snad i deratizera. Jenom ty klice ne, coz bylo nejdrazsi z tech srand.

Jo a hlavne to cely
nebouchni na svoje stranky!!!!

Kacenka"

Tak to vidíte.

Před pár dny jsem na Chochoviny hodil fotku s pózujícím Bártem a Zelím. Dostalo se mi několik ohlasů, ve kterých se čtenáři ptají, zda-li je Zelí opravdu tak odporný, nebo je to fotomontáž. Kdepak, žádná fotomontáž. Zelí je opravdu odporný a nic na tom nemění to, že na fotce je díky 28mm objektivu trošku protažený. Ale abyste si nemysleli, že Bárt taky není kdovíjak intelektuálně vyhlížející tvor, i jeho mám na fotce, kde vypadá jak retardovaný.

No a kromě toho, že je Zelí odporný, tak je velice zábavný, když se ožere. Například nedávno se ožral se saxofonistou Fílou (to je jedinec, který pije zapálenou slivovici z pokličky od hrnce) a Bártem. Nebudu zde zmiňovat, jak tropili ostudu na jakési diskotéce (Zelí: To vstupné platit nebudu, za tramvaj taky neplatím!) nebo jak táhli Prahou a rozbíjeli betonové odpadkové koše (Bárt: ono to nějak spadlo!). Zmíním Zelího vlastnost, kterou získává pouze v opilosti. Opilý Zelí fyzicky napadá ženštiny. Zatím se to obešlo bez následků, nepočítám-li podlitiny a nějaké to přiškrcení. Ovšem tentokrát Zelí mrštil křehkou dívčinou tak jedinečně, že dívčina trefila hlavou židli. Kavalír Bárt ji odtáhl na WC, kde jí zalátal ránu jakousi izolepou. Nicméně když krvácení nepřestalo ani druhý den, zašla dívčina k felčarovi a ejhle... nyní zdobí její krásný obličejík jizva sešitá osmnácti stehy.
Hehe, tak to je pan Zelí.

12.2. 2003 středa

Jelikož se mi nechce vůbec nic spát, tak sem aspoň narvu hromadu fotek, úplně o ničem, ale nechce se mi nic psát, tak proto ty fotky, bez psaní, jen fotky.

Například toto je Lucie. Má velká prsa, ale podle té fotky to asi nepoznáte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Můj děda není ta Mongolka vlevo, nýbrž ten Jánošík vpravo.Tak tuhle fotku jsem nefotil já. Fotil ji někdo jiný. A na fotce nejsem já, ale někdo jiný. Na fotce je můj děda, má valašku a ženštinu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Tak toto je Bára v klobouku, ve kterém chodí na dostihy, jelikož je poučena v dobrých mravech a viktoriánské módě.
No, pěkná blbost.
Takové ty bílé tečky na fotce nejsou Bářiny lupy, ale svinstvo, které je na fotce nebo na skeneru a kterého jsem si při skenování nevšiml.

Hurá na Irák!Toto je díra v betonu, ze které původně čouhala taková železná skoba, aby se za tu skobu zaháknul hák, na tom háku je lano a na laně jeřáb a ten jeřáb celý panel zvedne a hýbe s ním sem a tam a potom se z panelů postaví třeba dráha na letišti a na té dráze může být třeba párek v rohlíku nebo knížka Sociální a kulturní antropologie nebo třeba můj otec, kterak nese ohromnou bombu.

 

 

 

 

 

 

 

Hm, dneska jsem obzvláště pitomý, sprostý Bohouš by pravil, že mi mrdá.

 

 

13.2. 2003 čtvrtek

"A hlavně si o knedlík neztupit nůž a nepoškrábat jazyk", pověděl jsem v duchu sám sobě, když jsem v menze konzumoval studenou omáčku, maso, které zřejmě vydlabali mezi prkny Noemovy archy a knedlíky, které by se daly použít k drcení nosorožčích rohů.

Byl jsem také v Náprstkově muzeu, mimo jiné i na výstavě kreslených japonských básní. Ještě teď se rozplývám nad básněmi typu:

Kukačka
rákosí
já mám rád rýži

No, to byla báseň, pokud to nějaký barbar nechápe.

Fotka z Velké Fatry, kde jsem byl na výletě s panem Howadoorem
Fotografie je zaplacena zkázou mých vietnamských botek, které jsem si na tomto výletu na Velkou Fatru zničil. A kdo za to může? Samozřejmě pan Howadoor, jelikož mě do těchto děsuplných skorovelehor vytáhnul.






















Mno a taky tohle. Na praxi sem má nastoupit nějaká nezletilá dívčina. Hnusná je jak mraky nad krchovem, ale to se dá nějak vydržet (například se otočit nebo vzít knedlík z dnešního oběda  a několika údery zhotovit xicht nový). Ovšem... dívčina si skvěle rozumí s pitchou Frau Kozel. Dívčina je také cestovatelka. Stejně jako PFK. PFK byla jednou v Egyptě, ovšem už několik měsíců poslouchám zasvěcené rady, jak se prodírat pralesem a jak zápasit s jaguáry a anakondami. A nová praktikantka, to je to samé. Dvě hodiny si s PFK vykládala, že strašně miluje cestování, že je to její život, že má ráda dobrodružství a dokonce už byla i ve Španělsku. A nejen to, chystá se s rodiči na nesmírně dobrodružnou výpravu do divokého hotelu na Kanárských ostrovech! PFK přikyvovala, načež praktikantka pravila: "A chci ve Španělsku žít!" 

(vsuvka: zatímco tohle píšu, neopatrně jsem zvedl zrak a ten spočinul na místě, kde mají lidé obličej ,naproti mě sedí PFK, a opravdu, ale opravdu jsem se zděsil, jelikož se jí odloupnul kus mejkapu a spadl na stůl, čímž PFK odhalila váček pod okem, který vypadá jak vyražený víčkem od piva a o který si opírá brýle - strašné)

No a na to PFK zavřeštěla: "Ale jejeje! Kdopak nám tu zůstane, když všichni nadějní lidé odcházejí do ciziny?"
A praktikantka: "Ale to jenom já! To není jen tak, někam vyjet, to se nikomu nechce, já neznám nikoho, kdo by jen tak vyjel do zahraničí!"
A PFK (naprosto vážně): "Já svoji vlast miluji, já jsem vlastenka, já bych vás nejraději nikam nepustila!"

No, to jste teda zase hlasovali. Hovädza. Kurwadrát. (maminko, nečti to, sic mi opět řekneš, že jsem sprosté hovado)

(opět vsuvka: PFK si dočmárala odpadlý kus mejkapu jakousi metalízovou barvou a jelikož sem svítí slunce, tak tu teď PFK vrhá prasátka)

Mno a do této audiovizuální katastrofy mi píšou čtenáři Chochovin, úchylové jacísi:

"Jo a doufam, ze uz konecne vyhodnotis anketu a ta mila pani spolupracovnice Kozelova dostane konecke ten ruzovy hoven. Hlasuji pro ni kazdy den!"

Nic nedostane, protože nevyhrála. Bohužel rozhodně nevyhrál nějaký mistr světa, nýbrž pan Howadoor. Ach jo.

Jo znáte to o posraném krtkovi? Ne? Určitě ano, ale pro připomenutí mi napsal pan Vogon:

"Moje? Kdepak, já kakám takhle", odpověděl holub. A šplích cák, na zemi se přímo před krtkem rozprsklo něco bílého a pocákalo mu celou pravou nohu. (citace z knihy) "Jedná se o obrázkovou knihu a děj je následující (skutečně), krtek vylezl z krtiny a někdo se mu vysral na hlavu. Krtek se nakrknul a šel hledat původce hoven. Chodí za různými zvířátky od holuba, kozy, krávy, králíka, pašíka až po masařky. Pták a savci, po jeho otázce "To je tvoje hovínko?" se dušují, že to není jejich hovínko a na důkaz vyserou před krtkem svá hovínka (obrázky v knize zobrazují seroucí zvířátka a krtka kontrolujícího jejich výtvor.) 
Pak krtek uvidí mouchy - jak je v knize psáno : "...pochutnávající si" a na obrázku jsou masařky na hovnech. Těch se zeptá, jestli nevědí, čí je to hovínko, co má na hlavě (on totiž celou knihu nosí to hovno na hlavě). Masařky zjistí, že je to psa Baryka - krtek vyleze na Barykovu boudu a ..., slovy autora: "...-pim- přímo na čele přistála mrňavá černá klobáska." 

Tuto perlu u nás vydalo v minulém roce 2002 Scientia s.r.o. pedagogické nakladatelství

Mimochodem poprvé mi kompletně celou knihu zaslal náš právník. Tomu se říká právní péče.

Jo a ještě něco strašně vtipného a závažného jsem chtěl napsat, ale úplně jsem na to zapomněl, tak nic.

14.2. 2003 pátek
Je Valentýna, to je takový svátek, slušně řečeno debilní.
A znáte jistého Martina Zajíčka? Dobytek je to mizerný, had podlý, zákeřný. Psychicky neunesl, že jeho oblíbenkyně PFK nezvítězila v anketě o Růžový hoveň a tak tak ze samé marnosti hacknul Chochoviny, anketu upravil a jeho favoritka se tak stala vítězkou. A poté škemral:

"Udělej s ní aspoň rozhovor!"
"Ne!", opáčil jsem tvrdě.
"Tak jí za mě dej aspoň pusu!"
"Prase!", opáčil jsem zhnuseně.

A tak dále škemral a škemral, ale já odolal.

Tak je to tu, Chochoviny se staly tak skvělými, že už stojí za pozornost i ďábelským hackerům, co se plíží nocí a ve chvíli, kdy rodičové usínají, tak za popelavého svitu monitoru hackují a hackují.

Pěšinka k domovu. Zatočí doprava a tam končí, tam už je jen díra, takové nic  když spadnete, tak si zlomíte vaz pod Falkenštejnem v Českém Švýcarsku.
Byl jsem v kině. Nevím, jak se ten film jmenoval, na tom nesejde. Potřeboval jsem jen zabít čas, jelikož jsem čekal na Mokrejše, což je takový pošuk, něco jako Howadoor. Mokrejš mi z Mnichova vezl fotky, které jsem mu zapůjčil a tak jsem čekal a čekal a abych nezmrznul, jelikož mrzne, šel jsem do kina.
Lístek stál 120 peněz. V kině, po kterém by i sedláci v Horní Děložné s opovržením plivali, promítali film. Zvuk byl mono, chrčivý a jen z jedné strany sálu. Obraz byl rozmazaný, ovšem po asi deseti minutách a mocném nadávání se podařilo s promítačem dohodnout, aby zaostřil.
Pod plátnem vytrvale téměř dvě hodiny nějaká pošahaná uklizečka leštila hadrem podlahu. A za dveřmi se ozývaly zvuky motorové pily, brusky, vrtačky a klejících dělníků. Sedačky v kině byly rozbité, malé, rozvrzané, v kině zima a smrad.
Dvě hodiny jsem na film zíral a deset minut před koncem, když se schylovalo k zajisté dramatickému vyvrcholení, zavolal Mokrejš a já se zvedl a odešel jsem.
Mokrejš mi dal fotky, já sedl do tramvaje a zjistil, že jsem v kině někde vytrousil 2500 peněz.
To je fajn. Jeden nedokoukaný film za 2620 peněz.

A taky mám chřipku.

Tak a pak se divte, že je pro mě Valentýn debilní svátek.

15.2. 2003 sobota
Přijela paní učitelka, jelikož ji naštvalo, že její přítel se vzteká. Její přítel se vzteká, jelikož paní učitelka za mnou jezdívá a páchá rozličné věci, které se jejímu příteli nelíbí.
A tak mi její přítel posílá různé zprávy, například kdy se ode mě paní učitelka vrátí zpátky domů, že on potřebuje nakrmit, její dcera potřebuje nakrmit a že jsem had a že se dočkám dne, kdy mě zabije. No a spoustu takových divných zpráv posílá, čemuž já se směji a smát se budu až do doby, kdy přijde den a on mě zabije.
A budu zabitý. 
Tak.

16.2. 2003 neděle
Dobře mi tak.
Požírám celé balení prášků, jelikož mám vyzkoušené, že to chřipku zabrzdí v rozletu.


Večer jsem byl na hokeji, prohráli jsme 5:9 a ani snad už nemusím říkat, že to bylo díky Martinu Báflíkovi, který je pomalý, neumí bruslit, střílet, nahrávat a když už dá gól, tak jen kvůli tomu, že ho nedám já, abych mu udělal radost.


Ukončuji anketu, jelikož je výsledek už teď znám. Dobře mi tak.

 

 


17.2. 2003 pondělí
Jetřichovická Bělá, tam se dá chodit i s botama od Vietnamců
Plánuji koupi bot, abych absolvoval druhý pokus přechodu Velké Fatry, ale díky mé zálibě sponzorovat provoz kin budu muset hory asi odložit. Tedy alespoň pan Howadoor mi to doporučuje, když jsem líčil, že si zakoupím poslední model vietnamských botek do nepohody.
A fotil jsem.
Kromě focení asi deseti lidí se mi podařilo vyfotit i PFK. 

Psala paní Mývalová, která žije na Yukonu ve srubu u Medvědí řeky, že Česko je hnusná země, příšerná, špinavá a tak podobně. No vidíte to. U Medvědí řeky žijí skvělé ženštiny.
Byl jsem se Zelím na obědě a Zelí pravil, že byl ve Vídni.
Taky jsem byl s jistým Aamischem na dalším obědě a Aamisch mi pravil, že pozítří odlétá do Ghany.
A potom jsem byl s revizorem v tramvaji a revizor pravil, že jedu načerno. 
Ani jsem neodporoval, vždyť on mě odhalil docela přesně. 
Asi podle toho, že jsem neměl jízdenku.

 

 

18.2. 2003 úterý
A vůbec.

19.2. 2003 středa
foronto
toro te
auo
aji
mangoro
šiši
somorodu
okakena
fara

Zjišťuju, že jsem během dvou měsíců zapomněl spoustu bambarských slovíček, tak teď jezdím tramvají a mumlám si aspoň ta, která jsem nezapomněl.

nakanga tu du
děreděf
mangifüreg
l´ak
surna
golo
kontana

No, s wolofštinou to není lepší.

nasara

A o mori je zbytečné se zmiňovat.

A co z toho všeho plyne? Že jsem úplně blbý a mám sklerózu. Mám i spoustu jiných věcí. Například chřipku, prázdnou peněženku, tukové zásoby, pitchu Frau Kozel naproti, zimu v pokoji a tak podobně. Kdyby měl někdo o něco z toho zájem, tak ať se ozve.

20.2. 2003 čtvrtek

Dnes napíšu něco o Bártovi.
Bárt pochází z chudé, ale velice činorodé rodiny. Má matku, otce, sestru, psy, kočky, prasata, krávy, drůbež všelijakou a sousedy cikány. Bárt bydlí na vesnici. V malém nuzném domku u železniční trati. Když k Bártům jde návštěva, je obvykle hned u dveří překvapena a nezřídka i zděšena, jelikož na dveřích jsou nápisy jako "Pozor na vlak!" nebo "Místní lidová knihovna" či "Porodní asistentka". A za dveřmi chrochtá prase a štěká pes.
Vysvětlení není nijak složité. Bártova rodina již od dob národního obrození dbá na pěstění ducha a snaží se mít načteno, tudíž celé věky nakupovala všemožné knihy. Věhlas domácí knihovny se nesl přes celou ves a netrvalo dlouho a z domu se stala knihovna veřejná - Místní lidová knihovna.
Bártovi předci pracovali jako drážní zaměstnanci a vědomi si nebezpečí železného oře, uhánějícího pod vedením většinou opilých strojvůdců, upozorňovali vesnické obyvatele na nebezpečí varovnými cedulkami.
Fotografie Bártova domu.
Ovšem vrcholu dobročinnosti dosáhla Bártova rodina v době, kdy byla díky epidemii neštovic uzavřena okresní porodnice a díky všeobecné, tedy i lékařské vzdělanosti Bartolomějovy babičky, se centrem porodů místních i přespolních stal přístavek u kůlny, samozřejmě řádně vydesinfikovaný vápnem a sprejem proti hmyzu. A tak na Bártově domě přibyla i cedulka "Porodní asistentka".
Je sice pravda, že dnes se již porodní praxe v domě nevykonává, ovšem i nadále zůstává dům kulturním centrem širého okolí, naposled zde například probíhala výstava "Fotografie z Matějské pouti očima venkovana".
Napsal bych i o tom, jak u Bártů křížili koně s krávou, ale vzhledem k nevalným úspěchům to nemá smysl.
Tak to bylo o Bártově rodném domě a o tom, že i na vesnicích mohou být lidé vzdělaní a ne jako nějací Pražáci, co jen otupěle jezdí tramvají a poslouchají cinkání,troubení aut či blbce, mumlajícího si bambarská slovíčka.

21.2. 2003 pátek
Byl jsem s prsatou Lucií v čajovně a s prsatou Atrakcí na čaji. Před pár dny.
Lucie píše o čajovnách do jakéhosi časopisu a tak mě pozvala do čajovny proto, aby "měla Komplikovaný, ale krásně barevný způsob vraždy. pohled na českou čajovnu od naprostého barbara". Atrakce u čaje vyprávěla, že ji někdo naštval a tak mu uplete šálu, kterou ho obdaří a dotyčný se uškrtí. K tomuto účelu zakoupila Atrakce pletací jehlice, vlnu a knihu o pletení. A teď už třetí den a noc chodí zuřivo-zoufalé zprávy o tom, že si jehlicí probodla nohu, že z jejího pletení dostala její spolubydlící epileptický záchvat a navrch záchvat duševní. Šála se zdá být stále nedopletena a padouch neuškrcen.
Prsatá Lucie po mně házela zoufalé pohledy, když jsem pravil, že čajovna je místo, kde smrdí obnažené nohy, čaj a smradlavé hořící tyčinky. Poté objednala čaj jakéhosi exotického názvu a pravila:
"Tak, ty nekulturní hovado, teď teprve poznáš, co je to pít čaj!"

A jala se mi vysvětlovat, že objednala skvělý čaj s mlékem a kořením.

"Lucie, něco tu smrdí!", odvážil jsem se po chvíli pípnout.

V čajovnách se totiž jen potichu pípe, případně intelektuálně pokyvuje hlavou do zvuků zoufalých indických či jim podobných písní.

"Nic tu nesmrdí, to je vůně!", odsekla prsatá Lucie.

V místnosti se plíživě šířil odpudivý puch.

"Aha, něco tu smrdí, to asi spálili mléko", pravila po chvíli.

Za půl hodiny po objednávce přinesl jakýsi éterický mužík konev čaje. Čaj smrděl po spáleném mléce, byl s mlékem a byl s bobkovým listem.
Lucie mi nalila kalíšek a výhružným pohledem naznačovala, abych tekutinu pozřel. Pozřel jsem. Ovšem jinak vše vypila Lucie, protože kdybych si ještě trochu cucnul, tak jim zbliju čajovnu včetně růžových zdí, růžového osvětlení na záchodech a olizujících se a chlípně osahávajících studentských párů, kterými se podlaha čajovny jen hemžila.

S radostí jsem po hodině týrání vyběhl na ulici a nasával výfukové plyny kolon aut. 
Konečně žádný smrad.

22.2. 2003 sobota
Fujtajxl, díky nedostatku financí dřepím o víkendu v Praze, požírám směs rýže, těstovin a dalších zbytků potravin a tlakuji kotel, což má za následek postříkané zdi, strop a nenatlakovaný kotel.

Aspoň čtenáři Chochovin že mi píší, nenechají mě propadat depresím.

"My chceme nahatou Kozelovou! Akty! Brutal!"

Podepsán "Palun the prase"

Taky napsala jedna ženština:
"Vite pane , myslim si, ze vase stranky jsou naprosto sproste, nechutne, pohorsujici, shazujici a potupne."

A opět pan Palun, reagujíce na zmínku o Bártově rodině, jak jsem ji uvedl předevčírem:

"Bárt na hrad!"

23.2. 2003 neděle
Venku svítí slunce a já peru a žehlím. Ó, jaká to zábava!
Kraba uchopíme, položíme na plochu skeneru a příklopíme víkem. Ozve se prasknutí a krabovi upadne nožička.
Večer jsem si šel zabruslit. Kupodivu jsme neprohráli, i když v obraně předváděla výkony hodné cirkusového vystoupení známá parodie na hokejistu - pan Báflík.
Když jsem se v jednu v noci vracel do bytu, tak před domem spal v telefonní budce bezdomovec. Kdybych měl drobné, tak bych mu do budky volal z vedlejší budky. Jen tak.
V rámci mých blbých nápadů.

24.2. 2003 pondělí
Jestli si chcete zvohyzdit auto či cokoli takovým tím dresem na přísavce, tak si přijďte, mám to pláclé na monitoru a nevím, co s tím.
No to je paráda, když se na hokeji sejde osm lidí.  A jaké mají ostatní blbé důvody nepřijít. Chřipka, ukradená výstroj, pohmožděná okostice, otřes mozku. Vtipně se taková situace řeší tak, že dozadu se hodí útočníci a dopředu obránci, zbytky se prohází, aby každý hrál na nezvyklém postu a ještě se přibere úplně nový hráč. Jenom díky tomu, že soupeř se zřejmě týden vožíral, měl v sestavě polovinu invalidů, nějakého slepce a ženskou, tak jsme vyhráli.
To čumíš, Howadoore, jak umím krásně zaplácat místo a nic nenapsat, co?

 

25.2. 2002 úterý
Pitcha Frau Kozel a malá pitcha Frau Kozel spolu rozpráví.Pitcha Frau Kozel dneska opět perlí. Zpívá! Ona zpívá! Tedy zpívá... vyluzuje odporné zvuky. Když nevyluzuje odporné zvuky a kýve hlavou, zvláště když rádio hraje jakési písně.
Kromě toho tu byla i malá pitcha, což je husa, o které jsem se nedávno zmiňoval, chce sem nastoupit na praxi a s pitchou Frau Kozel si nááááramně rozumí, hýkají společně a chechtají se, že je mi z toho opravdu špatně, naskakuje husí kůže a mému mrtvému krabu Mrzákovi samovolně upadávají nožičky. Že jsem blbec a určitě jde o milé slečny? Ukázky z rozhovorů:

malá pitcha: "Bude jaro, chytají mě do nohou křeče, tak kolem čtvrté ráno!"

pitcha Frau Kozel: "Jojo, to je nedostatek soli! Já když běhám, já mám totiž psa a běhám, hihihihi, tak já když běhám, tak jím sůl a nemám křeče!"

malá pitcha: "Já mám ve škole problémy, mě neuznává učitelka ani ředitel!"

pitcha Frau Kozel: "No to si takhle představují demokracii! Jako ta banka, co zkrachovala, to je demokracie! Fuj! Lidi se bojí, mají strach!"

A tyto erupce zhrzených příšer pokračovaly a pokračovaly a pokračovaly.
Blbě je mi z toho. A taky z toho, že musím v noci pracovat. Aby bylo na čínské polívky.

26.2. 2002 středa
Doufám v teorii kulturního fatalismu.
Jsem ospalý. Od neděle jsem spal do dneška čtyři hodiny, do toho dva hokeje, dneska v noci jsem v supermarketu pracoval, abych měl na čínské polívky a tak. Dvě hodiny jsem jel do supermarketu, končil ve dvě v noci a pak tři hodiny jel zpátky. Pěšky, stopem, busem, tramvají i taxíkem. Fakt paráda. Těší mě aspoň to, že jsem v krámě ve skladu sežral kaviár za celkem 1500 peněz.
Mno a když jsem přijel, dal jsem si sprchu a jel do normální práce a po cestě se učil na zkoušku.
Skončil jsem u Apollonského typu kmenové kultury, což má být teorie konfiguracionismu u Zuniů (no jistěže jsem to opsal). Skončil jsem proto, protože jsem v tramvaji usnul, spadla mi hlava a já se tak jebnul rypákem do opěradla sedačky přede mnou, že mi vyhrkly slzy a taky jsem zjistil, že nevím, kde jsem a trvalo delší dobu, než jsem zjistil, že jedu tramvají do práce. 
Tož si můžu vybrat. Buď budu spát a nebo do sebe budu rvát všechny možné prášky, abych nespal. Momentálně jsem pod vlivem kreatinu, Paralenu a starého kečupu, který jsem dopil ráno.

Jo a pitcha Frau Kozel dneska vřeštěla do telefonu:
"Miluji tě, mám tě ráda, jsi moje všechno! Posílám pusinku!"
A celé to několikrát opakovala, u toho se kroutila a rvala si sluchátko snad až do hlavy.

To je den.
Na pitchu.

27.2. 2003 čtvrtek



28.2. 2003 pátek
Zjistil jsem, že vývar, který jsem zhotovil před více jak dvěma týdny je stále poživatelný. Tudíž jsem do něj přidal něco kečupu a kus opět odjedl.
Odpoledne přijela paní učitelka, ale tu jsem vývarem nepohostil, naopak jsem vzal největší mísu, kterou jsem našel a naplnil ji lahodným ovocem a ještě lahodnější šťávou. Já tak totiž ženy hostím.
A potom jsem všechno sežral.



zpět na hlavní stranu