Samarkand. Tuláci, poutníci a cestovatelé se při vyslovení jména Samarkand zlehka otřásají v latentním orgasmu. Pro lidi zdravě uvažující jde jen o jedno z mnoha turistických míst. Na obrázku Registan, srdce Samarkandu.

Samarkand je jedno z nejstarších měst světa, město Hedvábné stezky a mimo jiné hlavní město říše pozoruhodného Timura alias Tamerlanea. Nejen město samé jest starobylé a staré. V roce 2002 byly nedaleko města objeveny pyramidy, jejichž stáří se dohaduje na zhruba 2700 let.

Timur byl vojevůdcem, jakých mnoho nebylo. Během svých tažení údajně vybil až 5% světové populace, ale vzhledem k Samarkandu je důležitější, že do města přivedl stavebníky, umělce, řemeslníky a město přestavěl ve skvost, který přežil až do dneška.

Pro zoufalce neschopné se usadit a pořídit si dům, šklebáky a plnou lednici jest Samarkand stejným magnetem jako Timbuktu, Zanzibar, Taj Mahal a další díry světa. Na obrázku Registan, kde se dá po ránu a pozdě v noci vyhnout davům turistů.

Nejvýraznějším místem celého komplexu je náměstí obklopené třemi velkými medresami.

Místo dnešního Samarkandu bylo sporadicky obsazeno v době bronzové a rané doby železné. Město samo bylo založeno v dobách před Achajmenovci, mezi lety 650 a 550 př.n.l.

Každá z medres má svůj vlastní jedinečný architektonický design mozaikových dlaždic s výraznými detaily na vnější i vnitřní straně.

Mauzoleum Gur-Emir (Gur-e-Amir). Hrobka krále, jak zní perský název místa, kde spočívá nejen Timur, ale i někteří jeho následovníci a také Timurův učitel Sayyid Baraka. To byly ještě doby, kdy žáci učitelům neříkali "klídek" a "se neposer, vole".

Na Timurově hrobce jest napsáno: "Když vstanu z mrtvých, svět se zachvěje". Dle legendy se po otevření hrobky našel i nápis: "Kdokoli naruší moji hrobku, vypustí vetřelce hroznějšího než já." Sověti otevřeli hrobku 20. června 1941. O dva dny později Hitler zaútočil na Sovětský svaz.

Mauzoleum tvoří komplex několika objektů. Zaujímá významné místo v historii středoasijské architektury jako předchůdce a model pro pozdější Mughalské hrobky, včetně zahrad Babur v Kábulu, Humayunovy hrobky v Dillí a Tádž Mahalu v Agřa , postavené Timurovými potomky.

Mauzoleum (či nekropole) Shakhi-Zinda patří k nejvýznamnějším komplexům budov v celém Samarkandu.

Nekropole, oblečená v terakotové a tyrkysové barvě, je jednou z nejposvátnějších památek města a označuje místo posledního odpočinku řady Timurových příbuzných.

Místo naštěstí zatím ve velkém neobjevili Číňané ani Češi, pročež je v Shakhi-Zinda poměrně klid bez vřískajících hord arogantních Číňanů a modrá výzdoba je zatím prosta nasprejovaných nápisů "Banik pyčo!"

Jméno Shah-i-Zinda (ve smyslu „žijící král“) souvisí s legendou, že je zde pohřben Kusam ibn Abbas , bratranec proroka Mohameda. Onen pán byl prý pro svou víru sťat, ale ani s useklou hlavou neklesl na mysli, hlavu vzal do podpaží a odešel do hluboké studny v Zahradě Ráje, kde žije dodnes.

V areálu je nemálo místností, do kterých je možno vlézt a bolestivě si nakopnout holeň o hrobku, většinou skrytou ve tmě.

Některé hrobky jsou poměrně dobře zdokumentované, některé stále bezejmenné.

Po celý den se do Shakhi-Zinda chodí mnoho místních návštěvníků modlit. Vzhledem k tomu, že nejde pouze o turistickou atrakci, doporučuji turistům,zejména příslušníkům kmene Čechů, nelézt sem v kraťasech a nehulákat: "To je boží, vole!"

Buchara, nejsvatější islámské město Střední Asie, symbil Hedvábné stezky. Město bylo známé jako „ušlechtilá Buchara“ a má asi 140 architektonických památek. Historie Buchary sahá tisíciletí zpět.

Město bylo mimo jiné obléhání Činghischánem, ve městě došlo k vývoji a v podstatě definici súfismu, Buchara byla hlavním městem Emirátu Buchara až do roku 1920, kdy citadelu zničila Rudá armáda.

Komplex Po-i Kalyan. Medresa Miri Arab s modrými kopulemi je stále v provozu, takže hýkající hordy turistů sem naštěstí mají vstup zakázán.

Minaret mešity Kalyan či také Kalon (vpravo) je 45 metrů vysoký, postaven byl už v roce 1147 a mimo jiné sloužil i k popravám - z vrcholu byli svrhávání všelijací nedobří jedincové.

Minaret mešity Kalyan je viditelný z většiny starého města. Na tomto minaretu zavlála Sovětská vlajka poté, co bolševický mor pod velením Michaila Frunzeho obsadil město v roce 1920.

Psychedelické osvětlení se mění co každých zhruba deset sekund. Neklamná známka toho, že turismus je posunutý "americkým" směrem, tedy k jásavé diesneyfikaci. Mickeymouse a Kačer Donald chybí. Zatím.

Minaret mešity Kalyan, zvláště v noci přepěkný. Na rozdíl od sousední medresy není nasvícen příšernými barevnými světly. Mešita je schopna pojmout až 12000 lidí. Mimochodem - tento minaret je jediná signifikantní stavba, která přežila nájezd Činghischána na město.

Trhy v Buchaře, zvláště v okolí starého centra, se již dávno přeměnili na změť obchůdků soustředících se téměř výhradně na turisty.

Archa. Citadela Buchary, symbol města. Zdi vysoké až 20 metrů. Citadela byla v průběhu věků mnohokrát pobořena, přestavěna a rekonstruována. V dnešní době internetu je dobrým nápadem najít si staré fotografie města (například od pana fotografa Prokudina-Gorského), protože Buchara, včetně citadely, byla díky svému významu mnohokráte focena již v předminulém století.

Momentálně se v staroslavné Buchaře nachází více neonových velbloudů, nežli těch pravých. Smutná to připomínka dob, kdy karavany na Hedvábné stezce vozily hedvábí, koření a pohlavní nemoci a nad ohni tábořišť zněly tisíce historek v tisících jazycích. Zde neonoví velbloudí hyzdí zdi prastaré pevnosti Archa.

Chiva. Podle legendy byla Chiva založena asi před 2 500 lety, když syn Noaha, Šém, objevil studnu uprostřed pouště a zvolal „Khi-wa!“ („sladká voda“). Podle archeologů byla Chiva založena v 5. nebo 6. století. První písemné prameny pocházejí z 10. století. Oproti Buchaře či Samarkandu jde tedy o město mladé, v podstatě v pubertě.

Město Chiva je rozděleno na část Dichan Qala (vnější město, doslova "za zdí") a vnitřní město Itchan (Ichon) Qala.

Itchan Qala je v podstatě skanzen, kde je víceméně každý dům a každá ulice zrestaurována a kam míří hordy turistů. Žije zde jen zhruba 10% obyvatel Chivy.

Chiva má 93 mešit, 63 medres a naneštěstí i bambilion turistů. Většina návštěvníků je ovšem místních, či z okolních států Střední Asie.

Zatímco dnes je Chiva ospalé městečko, dříve byla Chiva proslulá svou dlouhou a brutální historií obchodu s otroky. Otroctví zde bylo formálně zrušeno až v roce 1917.

Jak už to na podobných místech bývá, snad ještě zajímavější než obdivování nejvýznamnějších památek je bloudit uličkami a zírat do dvorků či poněkud perverzně hledět na sušící se prádlo.

Chiva, pohled z minaretu mešity Juma. Nefritová kopule mauzolea Pahlavana Mahmuda a sluncem vypálené střechy a zdi kolem. Nebýt automobilů v ulicích, pohled by se nelišil od dob, kdy byla Chiva místem rušného obchodu a blahobytu.

Vedlejší hrobky Mauzolea Pahlavana Mahmuda. Pohled z vrcholu mešity Islam Khodja, což je mimochodem zdaleka nejlepší místo v celé Chivě, pokud jde o výhledy na město z výšky.

Po vyplenění bolševiky se Chiva stala hlavním městem Chórezmské lidové (později socialistické) sovětské republiky. Na obrázku mauzoleum Pahlavana Mahmuda, perského básníka a zápasníka.

Množství hrobek sousedících s hrobkou Pahlavana Mahmuda patří těm, kteří si mohli dovolit pořídit si pozemky v centru starého města.

Komplex Islam-Khodja zahrnuje medresu a minaret. Ačkoli byl postaven poměrně nedávno, byl postaven podle tradičních postupů, s náročnými detaily a jeho úroveň řemeslného zpracování patří mezi nejvyšší ve městě.

Islam Khodja, po kterém je komplex s mešitou pojmenován, byl modernizátor, který do města zavedl nové vybavení, včetně nemocnice či telegrafního úřadu. Byl ubodán v roce 1913.

Povrch minaretu je zvýrazněn pásy zelených, modrých, bílých a hnědých glazovaných dlaždic uspořádaných do jednoduchých geometrických motivů.

Minaret mešity Juma z 10. století. Minaret má na výšku 33 metrů a jest....krásný.

Juma neboli páteční mešita (z arabského ṣalāt al-jumu'ah, což znamená „páteční modlitba“) se nachází téměř v srdci Ichan Kala, starého města.

Sloupy jsou uloženy na "patkách", které údajně měly chránit mešitu před zřícením při hojných zemětřeseních.

Modlitební sál je rozložen zhruba na tvaru obdélníku o rozměrech 55 x 46 metrů a je zbudován jako hypostylový sál s 213 sloupy z černého jilmu v konfiguraci mřížky.

Celková forma je podobná archaickým mešitám v arabském stylu z počátků islámu.

Mešita byla postavena na troskách starší mešity a existují důkazy, že materiály byly znovu použity z různých rekonstrukcí v průběhu staletí. Například čtyři z nejstarších pilířů byly vyrobeny v 10. století a byly převzaty z chorezmského hlavního města Kath. Dalších 17 sloupů bylo odebráno ze stejného místa nejméně o sto let později. Ze zbývajících pilířů se většina vyráběla v 17. a 18. století, ale několik z nich bylo vyrobeno ve stoletích mezi nimi.

I když sloupy na první pohled obecně vypadají jednotně, konkrétní dekorativní úprava se liší podle věku.

Téměř všichni turisté přijíždějí do Chivy na jednodenní výlety a protože je až na výjimky většina hotelů za hradbami města, opouštějí Chivu krátce po západu slunce. Těsně před ranními nájezdy turistů je asi jediná šance, kdy je možnost si síň vychutnat bez turistů, zato s místními obyvateli.

"Vypadáš v té čepici jak blb, drahý!" Zákoutí Chivy jsou svědky nejednoho romantického vyznání.

V podstatě každé dveře, vrata či okenice v citadele Khivy jsou přepěknou prací místních mistrů dřevorytců.

Velbloud je znuděný. K večeru turisté ze starého města odjíždějí a za fotografie s chlupatým symbolem Hedvábné stezky budou platit zase až zítra.

Zejména hlavní ulice Khivy jsou plné stánků se suvenýry. Naprostá většina turistů je místních, případně z Ruska a postsovětských republik. Zbytek připadá na Čínany, Korejce a pár Evropanů.

Kalta Minor, symbol města Chivy. Dlaždice používané na nejrůznějších stavbách i v interiérech jsou výrobky zdejších rodin, tradice se dědí po staletí.

Kalta Minor je nedokončený minaret, který byl uveden do provozu v roce 1851 Mohammedem Aminem Khanem, vládcem Khivy. Jako architektonický zázrak měl vyrůst do výšky přes 70 metrů. Dost na to, aby chánovi muži mohli sledovat pouštní písky na 30 kilometrů ve všech směrech. Chánova předčasná smrt na perském bojišti v roce 1855 ukončila projekt, když minaret dosáhl pouhých 26 metrů.

Uzbekistán není zrovna země, kde je každý druhý občan bambilionář, proto je vyrábení suvenýrů pro turisty vítaným přivýdělkem a někdy i hlavní prací občanů Chivy.

Jak je na snímku vidět, v Chivě ještě stále mládež ví, kterak používat dláto či palici a nepletou si toto náčiní s filmovými rekvizitami filmů o vesmírných vetřelcích, jak bývá běžné například v Evropě.

Stojan na knihy, dříve téměř výhradně na Korán., zde nabízen jako suvenýr. Připomínka toho, že místní obyvatelé jsou vyznáním muslimové.

Výrobky ze dřeva patří k těm, které lze označit za poměrně autentické a rozhodně rukodělné. Nejrůznější plastové příšernosti z Číny jsou ovšem v krámcích k dostání také.

Jedním z poměrně autentických a praktických suvenýrů jsou jakási "razítka", kterými se vytváří vzory na typických uzbeckých chlebech. Podle tradice, když někdo opouští dům, měl by si odlomit malý kousek chleba, který se bude uchovávat, dokud se poutník nevrátí a nesní ho.

Unikátní ručně vyráběná uzbecká razítka na chléb zvaná „čekich“ používají nejen uzbečtí, ale obecně středoasijští pekaři. V Uzbekistánu se chléb (non) nekrájí nožem, nýbrž láme a pokládá na stůl.

Uzbekistán je znám svými bavlníkovými plantážemi a tradice výroby nejrůznějších látek se samozřejmě promítá i do rukodělné výroby oblečení. Na obrázku barvený materiál na výrobu tradičního oblečení a látkových doplňků domácností, obvyklých to suvenýrů.

Krásy Chivy jsou si samozřejmě vědomi i místní obyvatelé. Romantické výlety do města, focení, svatby i natáčení všemožných reklam i filmů je zde běžné.

Zajisté, z původní Chivy toho moc nezůstalo, ale i přesto působí vnitřní město méně umělým dojmem, než daleko populárnější Samarkand nebo Buchara.