Září 2006
1.9. 2006 pátek
Ve městě Žatec jsem nakrmil hluchého psa Kateřinu a odjel do Chomutova. S
pošukem panem Josefem, bývalým spolužákem, jsem zašel do hospody. Na devět hodin
a osm piv. Ochotná číšnice pomohla i s výběrem jídla.
Pan Josef: „Doporučíte mi něco dobrého?“
Číšnice: „Co? Tady? Tady fakt nic.“
Načež se pan Josef pochlubil tím, že to s číšnicemi skutečně umí.
Josef: „Prosímvás, to maso je samá šlacha.“
Číšnice: „No a to mám snad vědět, co je vevnitř?“
Josef: „Hm, tohle jídlo mi fakt moc nechutnalo.“
Číšnice: „Co jste si objednal, to máte.“
Dověděl jsem se několik
nedůležitých novinek. Například o výdělcích pana Kaliče, bývalého spoluhráče. Pan Kalič
pracuje už sedm let v jedné firmě, sedm let nedostal přidáno ni korunu, bere
zhruba třetinu průměrné mzdy a poté, co omylem vypustil do kanálu cisternu vína,
mu ze mzdy zaměstnavatel ještě polovinu strhává.
S panem Kaličem jsem hrával hokej v Chomutově a pan Kalič zůstává dodnes autorem
nepřekonatelného gólu. Pan Kalič byl ještě horší hokejista než já. V jakémsi
zápase (tuším, že s Ústím nad Labem), se puk dostal nějakým omylem k panu
Kaličovi. Ten se podél hrazení rozjel. V těsném závěsu se dvěma obránci soupeře,
kteří ani nebruslili, pouze se vezli a s úžasem sledovali, kterak se pan Kalič
sotva drží na bruslích, kterak se klátí a hokejku užívá k udržení rovnováhy
podobně jako provazochodec svou tyč. Za červenou se pan Kalič zřítil na kolena
poprvé, s námahou se opět postavil na brusle, aby o pár metrů později spadnul
znovu. Smíchy plačící obránci soupeře pana Kaliče nikterak neobtěžovali, což se
jim o okamžik později vymstilo. Pan Kalič, klouzající se po kolenou, totiž nějakým
záhadným způsobem udeřil do puku, který se nesmírně pomalu došoural k brance a
naprosto nepochopitelným způsobem se pod brankařem dostal do sítě. Gól to byl
nadějný a pan Kalič dosáhnul kromě přízně zastánců nadpřirozených jevů i snížení
rozdílu ve skóre na osm gólů.
Večer jsem vsedl do vozu taxi a odjel do Žatce.
2.9. 2006 sobota
V městě Žatec se už po mnoho let koná Dočesná, svátek opilců. O Dočesné na
náměstí hraje příšerná dechovka, kterou poslouchá pět důchodců a zástup ožralých
cikánů, kdesi v zapadlých uličkách hraje country, kterou poslouchají břichatí
romantici se silonovými ponožkami a sandály od Vietnamců a uhrovaté dorostenky
ověšené korálky a v jiné zapadlé uličce hraje takzvaný rock a poslouchají ho
upocení dorostenci a přestárlí tatíci, co si myslí, že jsou dorostenci, v
černých tričkách s různě se šklebícími obličeji hrozně tvrdých zpěváků.
Zašel jsem asi na půl hodiny do hospody s bývalými spolužáky a spoluopilci (když
jsem ještě pil), leč zábava plynula rychlostí a zábavností asi jak tanec červů v
otevřené zdechlině za teplého červnového dne, pročež jsem odešel. V bytě čekala
matka, tudíž jsem neváhal, zakoupil lístek na vlak a odjel. Vlak jel do Ústí nad
Labem, kde mi stará babizna v hotelu nabídla pokoj za čtyři stovky a šest
stovek. Za čtyři stovky byl pokoj u nádraží, kde se kvůli kraválu nedalo spát. V
pokoji za šest stovek byl prastarý koberec zdobený desítkami zašlapaných
žvýkaček, z televize s jedním programem čouhal odizolovaný drát a v koupelně pro
jistotu nesvítilo světlo.
3.9. 2006 neděle
Odjel jsem do města Prahy. Globalizace se nejvíce projevuje ve velkých
městech, jak je známo a v Praze se globalizace nejočividněji projevuje na
ženštinách, které jsou rok od roku tlustější a tlustější, jak tomu velí
celosvětový trend.
4.9. 2006 pondělí
Odjel jsem do Jižních Čech. To je krajina, kde není nic, kromě Temelína a
komárů.
5.9. 2006 úterý
Dnes jsem z jihu Čech odjel do Severních Čech, konkrétně do Českého
Švýcarska a ubytoval se v hotelu Pod skálou, což je pod skálou.
Večer jsem šel k vodě a to velice důkladně. Nejdříve jsem spadnul do
Jetřichovické Bělé a o hodinu později do Kamenice. Po návratu jsem sobě zakoupil
pět utopenců a z toalet nedaleké luxusní restaurace jsem odnesl tři role
toaletního papíru, který jsem nacpal do promáčených bot.
Kamenice pod soutokem s Jetřichovickou Bělou
6.9. 2006 středa
Nebýt toho, že je horko a svítí blbé slunce, bylo by pěkně. Rozhodl jsem se
nepadat dnes do žádných potoků a řek, pročež jsem šel do skal a strží a do lesa
a do zahrádky, abych ukradnul švestky, což se podařilo.
7.9. 2006 čtvrtek
Ve skalách jsem potkal Pražáka se zlomenou rukou, což mi samozřejmě zvedlo
náladu. Kdysi jsem nedaleko našel chlapa se zlámanou nohou a mám pocit, že to
byl také Pražák. Tímto oba zdravím a doporučuji, ať nelezou, kam nemají, jelikož
u Falknštejna ni u Křinice není metro ani tramvaje, bez čehož se Pražáci
neobejdou.
Šel jsem ztichlou krajinou pod Šaunštejnem, kde jindy bývají zástupy turistů,
ale dnes nikdo.
Pod hrádkem ovšem byl zpěv ptactva rušen dodaleka se nesoucími výkřiky: "Do piči!
Do piči!". Nahoře na hrádku stál jakýsi člověk, snažil se pořídit fotografii,
ovšem za značného zájmu vos. Jelikož jsem chtěl také uzmout několik snímků,
nežli mi konkurence vše vyfotí a na mne nic nezbude, počal jsem vosy likvidovat.
Vosy zabíjím hřbetem ruky. Zkoušel jsem kdysi i metodu, kterou s úspěchem
používá můj otec, tedy metodu, kdy je vosa utleskána, avšak po třech žihadlech
do dlaní jsem toho nechal.
Šaunštejn je nahoře, pročež je možno se dívat dolů. Pěkné.
8.9. 2006 pátek
Malá Pravčická brána je uplácaný písek s dírou. My
vzdělaní pravíme, že je to unikátní příklad perforace pískovcových skal české
křídové tabule v pralesovitých ekosystémech. Kolem Prasečí rokle se jde Mlýnskou
roklí ke Křížovému a Jetelovému dolu, obejdou se Zlé díry a u Wenzelova kamene
se chodec dostane k turisty zahlcené cestě z Mezní louky do Jetřichovic.
Grieselův kříž a potom už jen pěkná cesta přes pole a lesy do Kunratic a České
Kamenice.
Vsedl jsem do vlaku a odjel pryč. Ze severního Česka na jižní Moravu, do města
Brna.
9.9. 2006 sobota
U města Brna jsem přebýval na chalupě, která je už roky příležitostným
místem páchání orgií podivné polotajné skupiny ožralů, perverzních sexuálních
úchyláků, milovníků hromadného striptýzu a jiných individuí. Nechybí
exhibicionista a exhibicionistka, pozorovatel páření varanů či amatérský chemik,
jehož dalšími vášněmi je propichování bradavek kroužky od klíčů a vychvalování
ruských tanků.
Obklopen touto společností jsem se nadmíru věnoval panu Fernetovi, mému dávnému
příteli, který mne nikdy nezklamal. Nezklamal ani tentokrát a věrně mě
doprovázel až do sedmé hodiny ranní.
10.9. 2006 neděle
Jelikož čtyři lahve fernetu mi došly už včera ráno, přesedlal jsem na rum. I
on došel. Na řadu přišla vodka. Nevydržela. Pivo, víno. Prý jsem nad ránem
masíroval jakési ušlechtilé dámské pozadí. Pravili zlí jazykové. Kdoví.
Každopádně jsem se příjemně opil. Jak to prase. Jako slepice, které mi kdysi
vyzobaly čínskou polévku, kterou jsem si uvařil místo ve vodě ve whisky.
Kupodivu nikdo nepoblil pánské toalety, jak se obvykle stává. Což znamená, že
pánové chodili na dámy.
11.9. 2006 pondělí
Celý den jsem se jen válel. Možná bych měl někam jet. Třeba na Krétu, do
Krkonoš, do Slovenského ráje a tak podobně. Ovšem tam už jezdí jiní, poněkud
přeplněno tam je.
A tak se válím.
Také pálím prskavky, zvesela pěji a výkřiky "jen houšť" si připomínám páté výročí Dne vítězství.
12.9. 2006 úterý
Odjel jsem do města Praha a sežral:
čínu na hlavním nádraží
polední menu v indické restauraci
dva utopence
čínu se spálenou rýží
ještě jednoho utopence
tři bagety
13.9. 2006 středa
Odletěl jsem zpět do Irska. Letušky byly ošklivé a na palubě plno otravných
polských opilců.
14.9. 2006 čtvrtek
Bohužel zítra nemůžu letět do Česka a tak přijdu o slavný chomutovský
desetiboj organizovaný hasičem Josefem. Vskutku mě to mrzí, jelikož jde často o
pěknou podívanou. Například proto, že závodníci jsou vesměs hospodští povaleči,
kteří se jednou za rok přimějí k nadlidským výkonům a po zbytek roku se z toho
léčí. Pěna u huby, napnuté svaly i špeky, krvavé oči. Nevadí, že 110m překážek
připomíná desetinásobný výstup na Everest, že vrh koulí připomíná dělníka
svíjejícího se pod nákladem pytle s cementem. Většina výkonů zvláště v běžeckých
disciplínách je ohodnocena nula
body, jelikož je daleko za fantazií tvůrců bodovacích tabulek, kteří s něčím
takovým vůbec nepočítali. Vrcholem bývá skok vysoký, prováděný nejrůznějšími
způsoby, z nichž nevíce vynikají styly "skok do krytu", "skok na manželku" a
"výskok po zásahu granátem". Ne nezajímavý je hod oštěpem, který například v
loňském roce skončil pěkným zásahem do lopatky prchajícího měřiče.
15.9. 2006 pátek
Svět je malý.
Když jsem byl malý, vyskytl jsem se v českém městě Děčín (nevím proč), opil jsem
se a na železničním mostě souložil s pěknou černovláskou. V centru irského
Dublinu jsem dnes potkal ženštinu. Byla tlustá jak vepř a tlačila kočárek.
"Já, nazdar!"
"E?"
"Co je? To už si nepamatuješ? Tenkrát na mostě?"
"E? Aha. To je asi tak patnáct let zpátky, ne?"
"No, tolik možná ne.", uchichtla se.
"Patnáct let zpátky a padesát kilo dolů, že?", uchichtl jsem se i já, jelikož
jsem žertéř.
Ženština ovšem pravila, že jsem debil. Takže tak. Debil, žádný žertéř.
Mimochodem, to její dítě je nepěkně hnusné.
16.9. 2006 sobota
V práci se mi občas líbí. Jako dnes. Kolem čtvrté hodiny ráno je na letišti
ještě poměrně klid. A tak sedím na rakvi, co přiletěla z New Yorku, pojídám
lososa pro norskou ambasádu, co přiletěl z Bergenu a zajídám ho jahodami ze San
Francisca. V pět jsem poslal slimáky do Amsterodamu. Slimáky totiž nežeru.
17.9. 2006 neděle
Polský kolega Hubert jest vášnivým rybářem. Včera vzal náčiní a odjel k
moři, by obohatil jídelníček o něco masa mořských ryb. Mimo jiného chytil i
malého žraloka. Zabalil ho do mokrého hadru a pojal skvělý nápad, že bude
žraloka chovat doma ve vaně. Po cestě se ovšem zastavil v hospodě na jedno pivo.
Ono jedno pivo si objednal a vypil zhruba dvanáctkrát. Načež se vypotácel z
občerstvovny a ještě živého žraloka vypustil poblíž centra Dublinu do fontány.
18.9. 2006 pondělí
Dnes pracuji jen osm hodin. Dostatečný důvod proto, bych navštívil čínský obchod
v centru Dublinu a zakoupil sobě drahocennosti nezbytné k udržení se při životě.
S úspěchem jsem dokázal do malého batohu nacpat dvaadvacet čínských polévek, o
dvě více, než posledně.
19.9. 2006 úterý
"Zabiju tě!", řičí můj šéf odkudsi zdola. Šéf řičí zásadně zdola, jelikož má
lehce přes metr na výšku.
Smutně hledím na louži oleje a nafty, která se šíří kolem hromádky úlomků
zeleného plastu a skla.
"Za tohle tě zabiju, já tě varoval!", řičí šéf dále a já netuším, které varování
má zrovna na mysli.
"Nedostatečné crash testy.", snažím se zavtipkovat, avšak účinek není nikterak
pozitivní, šéf vztekle kope do zbytků zpětného zrcátka.
Dnes se mi podařil pěkný a hodnotný kousek, když jsem sesunul na šéfův zánovní
automobil dvě tuny kovových palet.
20.9. 2006 středa
Včerejší incident pro mne nemá následků. To proto, že litevský kolega dnes
dokázal najet do jedné z letištních budov nejtěžším vozidlem, které je na
letišti k dispozici. Nic netušící úředníci zmateně vybíhali ze svých kanceláří a
ze všech stran bylo slyšet slova "teroristi" a "debile, to je zemětřesení".
21.9. 2006 čtvrtek
Dobrovolně jsem se přihlásil na pitomé Vánoce a idiotský Silvestr na
šestnáctihodinové směny, jelikož jsem mazaný mladý hoch. No dobrá, možná by
stačilo, kdybych napsal pouze "..., jelikož jsem." a aspoň bych nekecal.
Pevně věřím, že v tu dobu mě nikdo nebude otravovat nejapnými dotazy, cože má
komu k Vánocům koupit, kdeže má trávit Silvestra a nicneobjevující pitomou
poznámkou, že "to nám ten rok zase utekl".
Popravdě řečeno, ještě více doufám, že se polovina kolegů prohlásí nemocnými a
já budu mít rychlovarnou konvici jen pro sebe, což slibuje elektrizující zážitky
ve formě spousty pozřených čínských polévek, many moderního světa.
22.9. 2006 pátek
Z Malajsie přiletěla mrtvola a jelikož chyběly jakési dokumenty, kolegové řešily
problém, jak zjistit, zdali je to skutečně jen nevinná mrtvola nebo trojský kůň
teroristů. Koně, a zvláště ti trojští, jsou všude kolem, jak pravil pan Buš,
pročež je třeba být ostražitý. Kolegové hodlali šoupnout malajskou mrtvolu do
rentgenu, avšak to jsem jim zarazil, jelikož je to proti předpisům a problém už
jsem měl minule, kdy jsem do rentgenu hodil dvě kočky a poté je na obrazovce
pozoroval, kterak uvnitř zmateně pobíhají.
Když jsem otvíral další čínskou polévku (není-li času, jím čínské polévky jako
sušenky, bez vody), kolegové házeli mincí a losovali tak, kdo zkontroluje horní
část mrtvoly a kdo spodní. Prohrál kolega Blbý John, který poté mincí vztekle
mrštil o zem a pravil, že "kvůli posrané bombě nebo kilu kokainu se nikomu v
prdeli šťourat nebudu".
23.9. 2006 sobota
Dva z titulků z polských novin, které vycházejí v Irsku.
"Jsme nejlépe kvalifikovaní pracovníci" (v článku je následně několikrát zmíněno, že Irové jsou v podstatě idioti)
"Nás Poláky má každý rád" (tento titulek je už sám o sobě vhodný jako dobrý vtip na setkáních všech obyvatel Irska, domácími počínaje, přes východoevropské zlatokopy a konče soudnými Poláky... ty jsou v Irsku asi tak dva, možná tři). Tento článek pojednával o tom, že Poláky každý rád zaměstná.
24.9. 2006 neděle
Chci si pořídit krmítko. Pro ptáky. Krmítko je většinou taková budka, která
budkou není, jelikož vůbec nejde o budku, nýbrž o něco, do čeho lze umístit
cosi, co ptactvo přiláká. Až bude ptactvo v hojném počtu krmítko navštěvovat,
začnou se k nám do zahrady stahovat kočky. Když bude koček dostatek, začnou se
za kočkami stahovat psi. Tím je můj plán na získávání potravin u konce. Pořídím
si brokovnici a kulovnici. Brokovnicí budu regulovat množství ptactva a
zajišťovat tak obohacení čínských polévek. Ke svátečnímu obědu užiji kulovnici a
zreguluji množství koček. Kulovnici užiji i na psy, kteří se báječně hodí
například ke grilování či prosté úpravě nad ohněm. Nejlepší psi jsou samozřejmě
jezevčíci, jelikož mají krátké nohy a při otáčení na rožni nám nerozhrabou
ohniště.
25.9. 2006 pondělí
Vsedl jsem do letadla odletěl do Česka. Letušky byly jako obvykle hnusné.
Podle mne má Aer Lingus nejhnusnější letušky ze všech aerolinií. Navíc je často
doplňuje pubertálním chlapcem, který má asi metrpadesát na výšku, na hlavě helmu
z gelu a je tak úslužný, že si pánská část cestujících pečlivě hlídá pozadí.
26.9. 2006 úterý
Chodím podél řeky Lužnice. Lužnice je hnědá stoka, která se téměř nehýbe.
Kolem Lužnice je spousta komárů. Na řece je možno zahlédnout zoufalce v
laminátových plavidlech, kterak píchají pádly do bahna a vykřikují cosi o
romantice.
Když jsem byl mladý, také jsem usedal do laminátových plavidel, většinou na řece
Ohři. Romantiku jsem spatřoval zejména v tom, že jsem se každý večer opíjel ba
někdy i ožíral. Vybavuji si i bývalou spolužačku, kterak s odhaleným poprsím
cosi haleká uprostřed řeky, bývalého spolužáka Bohumila, který kamsi odevzdal
rovnováhu a naopak přijal čtyři promile a lezouce po čtyřech mezi stany kempu se
dožadoval rumu.
Rybička a moucha
27.9. 2006 středa
Jsem ve městě Praha, sedím v restauraci, piji pivo, požírám utopence a
poslouchám jednu známou, která si stěžuje, že by hrozně ráda sexovala, ale nemá
s kým. Pokud by měl některý ze čtenářů zájem, ať dá vědět. Předem ovšem
upozorňuji, že dotyčná neprovádí orální hrátky, jelikož jí vypadává čelist.
28.9. 2006 čtvrtek
Jedu si tak vlakem a náhle přistoupí dvě děvčata. Vracela se odkudsi z
výletu na nějaký hrad či zámek, listovala v atlase a nacházela další hrady a
zámky a že tam už byla a e tam ještě ne a že tm se musí podívat. Obě děvčata
byla pěkná (ba velice pěkná, byť blond), mladá a plná života. Stále se smála a
plánovala spoustu plánů, jako například cestu do Ameriky a výlet do Polska a
pořád povídala, že by ráda jela na nějakou chatu a tak podobně. Pozorně jsem je
poslouchal a za celou cestu ani jednou nevyslovila slova jako "vole", "hovno", "prdel"
či "komunista".
29.9. 2006 pátek
Všude stejná nuda, pravívám sobě poměrně často. Kam bych jezdil.
Nyní však sobě zakupuji nové boty, trenýrky a ponožky, jelikož budu cestovat tam
i zpátky, dopředu i vzad, nahoru i dolů a vůbec všelijak a možná i do Ameriky
poletím. Pan Danuwaanalihi
(pobývá v Anglii a zabývá se množením ovcí) mi dodal motivaci, hlubokou myšlenkou mě zasáhl.
Danuwaanalihi: "Ale stejne... na zivote milujem tu roznorodost... ked cestujes vzdy ta moze nasrat niekto iny. Inac...uz som dlho nejedol
Chocho: "Hm.... to nění špatná myšlenka s tím nasráním."
Danuwaanalihi: "To neni... to som asi nevymyslel , ja mam ten pocit....ale mozno hej....neviem... kazdopadne zistujem, ze dlho zostavat na jednom mieste je tak trochu o drzku. Fakt ma nasieraju ti isti ludia, furt. To je na tom to blbe.
Lávka pro neplavce, děti obzvláště. U rybníka Láska. Nebo Víra. Možná Naděje.
Prostě u jedné z těch špinavých kaluží kolem Třeboně.
30.9. 2006 sobota
"Och, mé vlasy, mé krásné vlasy!", pravila ženština a vilně se kroutila,
vlasy rukou čechrala a boky vlnila.
Vzal jsem nůžky a ustřihl pramen vlasů hned nad čelem.
Stárnu, ale mám pocit, že se zlepšuje má schopnost vycházet s lidmi tak, jak
chci já.