Březen 2002


1.3. 2002 pátekrafinované útoky divé ženštiny
Ženy jsou děsné. Jedna ženština, kterou neznám osobně a stále nevím, jestli bohudík nebo bohužel se bavila. Což o to, lidé se baví běžně, ovšem tato ženština se bavila například i tak, že v pět hodin ráno vytáhne skupinu lidí k řece, kde ještě plují kusy ledu a začne hulákat:
"Huááá, všichni se svlékneme a půjdeme plavat!"
Načež se svlékne jen ona a její známý, který byl zřejmě ve stavu, kdy neví, co dělá.
Tak tam ti dva pomatenci plavali, k šoku přihlížející rybáře. Rybářův šok se zřejmě slečně nelíbil, tak neváhala a urvala mu několik vlasců, přičemž se nepříčetně chechtala.
Následně ona a jedinec, který také absolvoval koupel ochořeli příšernou nemocí a ulehli v takzvané karanténě v jeden byt, patřící nebohému jedinci.
Ovšem zmíněná ženština nabyla síly a jala se devastovat hostitelův byt. Pro začátek za pomoci samostudia časopisu a článku "Jak vyrobit svíčku" nalila do umyvadla spoustu vosku, který neváhal, zatuhnul a majitel bytu byl nucen zavolat instalatéry, zaplatit spoustu peněz a nechat trubky prošťouchnout. Ženština neváhala a pokračovala v devastaci bytu. Nyní rozbila obrovskou lampu a střepy chytře rozesela po bytě. Hostitel, nic netuše... potácel se chorý bytem a .... uáááááááááááá... šlápl na jeden obzvláště velký střep a rozřízl si chodidlo. Ženština se zlomyslně smála a utekla.
Tato ženština dělá i spousty dalších volovin, tak jsem se jí otázal, zdali je normální. A ona odepsala:

"Ano,šla jsem se koupat okolo 05:30 do Labe a ustřihla rybáři splávky, ano ucpala jsem dřez voskem, ano na firemní večírek jsem přišla společensky naladěna a v kostýmu Šeherezády, ano zdají se mi sny o polárních medvídcích místo prstů, ano, narážím do sloupu, který znemožní výstup trafikantský bábě a odjedu, ale nejsem cvok."

Tak vidíte, je to cvok.

Ráno jsem jel metrem do práce a přede mnou utíkal nějaký chlap, zakopl, spadl a začal klít. On totiž měl na sobě bílou bundu a v ruce černou kávu a potom neměl ani jedno, měl jen strakatou bundu. Kdyby neklel tak moc, tak bych mu řekl, že v bílé bundě má pít jen bílou kávu.
Z tohoto důvodu by se měly vyrábět kávy všech barev a odstínů, lidé by to určitě uvítali.

A abych nezapomněl. Zakoupil jsem 48 čínských polévek. Chtěl jsem víc, ale už se mi nevlezly do kapes, ani za trenky. 

2.3.2002 sobota
Přijela Bára a její prsatá kamarádka Šárka. Přijely za nějakým maníkem, který byl v Mexiku a protože obě baby tam někdy v dubnu taky letí, tak chudáka cestovatele otravovaly a domluvily si schůzku.
Šel jsem taky a tak jsme všichni seděli v hospodě a cestovatel vyprávěl, jak se dostat zadarmo do kempu, jak tři dny jíst jenom kokosy a jak se pije žhavá láva.Sopka si ulevuje, fotograf se kochá
On ten Mexikán je totiž děsný blázen, sopkolog, takový cvok, co leze po celém světě na sopky a kouká, jak sopky bouchají a čichá sopečné plyny a běhá bos po žhavé lávě, jak jsem to viděl v jednom filmu, kdy nějaký cikán běhal po žhavém uhlí.
A tak jsem koukal na fotky, jak fotil sopky a jak lezl na všechny možné kopce a Bára se Šárkou koukaly, jak v Mexiku jezdí metro a koukaly na pyramidy, což jsou takové veliké baráky v Mexiku, ale děsně staré, takže v nich nikdo nebydlí, ale nikomu to nevadí, ba naopak a všichni turisti na pyramidy chodí a jásají, že vidí pyramidu a všichni si pyramidy fotí a potom zase odejdou, protože v pyramidách není ani ochod, kde by si koupili kolu a hamburgr.
A Šárka s Bárou se těší, jak budou koukat na pyramidy a fotit si je a navzájem se budou fotit u pyramid, to se dělá tak, že se jedna postaví před pyramidu, usměje se a druhá ji vyfotí tak, aby bylo vidět, jak se směje a taky aby byla vidět ta pyramida a potom si obě vymění role a fotí tak, co předtím stála u pyramidy a smála se a ta teď fotí tu, která fotila předtím a pomocí jednoho foťáku se tak budou u pyramidy smát obě a budou se poté tetelit radostí, jak byly v Mexiku a viděly pyramidy a všichni jim to budou muset věřit, protože mají fotky.
Já jsem koukal na plánek metra v Mexiko City a zjistil jsem že je to hrozné, úplný zmatek, zamotané trasy a nejlepší je metro v Chabarovsku v Rusku, protože tam žádné metro není, jelikož jsou tam bažiny a metro nelze postavit.

3.3.2002 neděleSopka soptí, jdeme dělat volská oka!
Je mi blbě, protože mám jednak chřipku, která, svině podlá, otravuje už měsíc a taky je mi blbě ze spousty vepřových jater, které jsem pozřel polosyrové a nevšiml se, že jsou zkažená. Tak je mi blbě a nic nedělám.
Jeden známý mi poslal fotky z jeho cesty po Blízkém východě a Africe. já mu kdysi namaloval opilce a opilkyni na nějakou pozvánku a on se mi odvděčil fotkami a já jsem rád, protože třeba Omarova mešita vypadá líp jak opilá ženská, co jsem nakreslil, byť Omarova mešita nemá tak velká prsa.
Včerejší fotky, co dotáhl sopkolog, mě zaujaly, tak uvažuju, že pokud se vrátím v zimě živ a zdráv z Afriky, tak bych na jaře prchnul někam do Mexika, někam na sopku. Vůbec to není špatný nápad, protože ze sopek teče taková červená šťáva, je úplně žhavá a já bych sebou nemusel tahat vařič a pánvičku, ale jenom vajíčka a udělal bych si vajíčka na sopečné šťávě.

4.3. 2002 pondělíFarafra. To je oáza a oáza je taková díra v poušti, kde se může pařit, protože na poušti se paří blbě

Opět se kochám fotkami z výletu známého, co projel strašnou spoustu států a teď mi způsobuje deprese, jelikož já proti němu nic neprojel.
A v tom kochání mi píše známý feťák Lukáš:

Lukas: Městská policie řeší pokuty přes Magistrát?

Já: Tak to fakt nevím... koukni se na stránky MP... ale nevím. Cos provedl?

Lukáš: Před dvouma rokama sem čůral na Kampě a dostal sem složenku na 4 kila, teď mi přišlo něco domů z Magistrátu, a protože sem nebyl doma ani nevím co bylo, mělo to ale takovej ten modrej pruh, tak myslím, že asi otravujou s tím chcaním



Pche. Pozavírat všechny feťáky a veřejné močitele. Ke zdi s nimi! Gilotinu na ně! Elektrické křeslo! Smrtící injekci! Plynovou komoru! Roztrhat koňmi a vplést do kola. Nechat mrznout, spálit, opařit. Zbičovat a stáhnout z kůže! Poslat ve vietnamských botách na ledovou horu!

Čtu knížku, co jsem zcizil, ale neřeknu kde, protože majitel si čte tyto stránky. A v té knížce se píše:

"K bitvě se zpátečníky se zatroubí, bitva se svede, vyhraje a odtroubí a pak je odbytá, až přijde čas zatroubit proti dalším troubům."

Mně se to strašně líbí, protože tomu nerozumím, myslím že nejenom já, a přitom tam je i pro blby krásně naznačeno, že se troubí a já mám žesťové nástroje rád.

Včera v noci jsem koukal na dokument o jednom pánovi, co zpíval, měl na očích veliké černé brýle a byl asi slavný. Ale potom už ho lidi neposlouchali a on zpíval míň. A jak nezpíval, tak se nudil a pil alkohol a moc jedl a jedl i různé prášky. A tak když umřel, tak nezpíval, leda tak zfetovaný a opilý na psychiatrii. 
Na hrob mu udělali bustu a dělala to nějaká ženština a udělala obličej toho pána s obrovskými černými brýlemi. A ta busta vypadá, jako by ten pán nebyl zpěvák, ale pilot a protože ty brýle jsou takové kulaté, tak vypadá jak jiný pán, co letěl kdysi dávno v letadle a hodil dolů velikou bombu a potom o tom psali v Bibli a byla to Sodovka a Komora.

Tak, zase si někdo myslí, že jsem idiot, ale není to tak, já vím, že ta města se nejmenovala Sodovka a Komora, ale Sodoma a Gomora a byla v Japonsku a z letadla na ta města hodili atomovou bombu a potom šla kolem Libuše a řekla: "Vidím město, jehož sláva se hvězd dotýká."


5.3. 2002 úterý
Přes den se nic nestalo a tak s mírnými úpravami vylíčím věci večerní.
Tak jsem si tak vykračoval v šest večer z práce a najednou koukám... po ulici jde Bárt. Vůbec si mě nevšímal, tak jsem se kradmým krokem schoval za sloup a čekal. Bárt se přiblížil, v tom jsem se vyřítil zpoza sloupu a zařval Bártovi strašlivým hlasem z deseti centimetrů do ucha:
"Občanský průkaz!"
Hehehe. Bárt vymrštil ruce a málem i vymrštil oči, jak je ohromně vyvalil, zalapal po dechu, poté se zhroutil a drže se za srdce zdrceně šeptal:
"Tohle ne, tohle mi nedělej, tohle fakt ne."
Pak mě pozval na panáka, ale protože alkohol nepiji, tak jsem si dal džus a sodovku a smažené žampiony s dvojitými hranolky, které mi nakonec jen jako dvojité naúčtovali, ale přinesli normální.
Odešli jsme do jiné hospody na kulečník a Bárt mi vyprávěl sexuální příhody svých přátel.
Například:

Čtyři studenti sedí v hospodě a pijí pivo. Pijí moc a moc piva a když jsou opivěni, tak prohlásí jeden:
"Jdeme do bordelu!"
a druhý prohlásí:
"Hoho! Dobrý nápad"
Třetí a čtvrtý neprohlásí nic, jak jsou opilí, ale jdou. Tak vlezli všichni čtyři do bordelu.
Po hodině se sešli před bordelem a první povídá:
"Byl jsem tak ožralej, že se mi nepostavil!"
Druhý povídá:
"Já taky nemohl, tak jsem si hodinu povídal."
A třetí:
"Mně taky nefungoval, hnusné pivo."
A čtvrtý:
"Mně určitě fungoval a užil jsem si to, jenom si nic nepamatuju."

Pak každý zaplatil dva a půl tisíce peněz a šli spát.



Tak jsem zjistil, že studenti jsou bohatí, když mají na pivo a za hodinu povídání platí tolik peněz. Potom Bárt vyprávěl, jak jeden kamarád druhému zkazil sexuální výkon.

To takhle jeden student leží na ženštině, blouzní očekáváním příštích chvil a chystá se kopulovat, když vtom si vzpomene na svého kamaráda, začne se strašně smát, ztopořené mužství rázem klesne a je po sexu.

Tak to byl další Bártův známý. Tak Bárt tohle vyprávěl a jeli jsme načerno na koleje, kde Bárt načerno bydlí poté, co načerno získal vysokoškolský titul.
Po cestě jsem ještě snědl hnusný salát a všechny utopence z jednoho obchodu. Maso musí být, když už jsem jedl dietní žampiony.
Stavili jsme se ještě u Trejbátka, kde načerno přespává Bohouš, ale na kulečník jsme přemluvili jen Houmra a Zelího.
Kulečník jsme si moc nezahráli, jelikož Bárt je příšerné dřevo. Kulečníkovým koulím říkal "míče", kulečníkovému stolu "pult" a kulečníkovému tágu "bidlo". Když se jakž takž aspoň naučil trefit se tágem do koule, tak přišla k vedlejšímu stolu na kulečník ženština. Měla tričko s nápisem "Bílý anděl" a černá tanga. A kromě toho moc fajn postavičku v přiléhavém oblečení. Následně ve snaze dobře mířit neustále sedala svojí prdelkou na náš stůl a nám to nevadilo a říkali jsme, ať nespěchá, ať pořádně zamíří, než šťouchne. Takže dál už jsme kulečník hráli hrozně všichni, neboť jsme byli rozptýleni, Bárt byl nejrozptýlenější a mimo jiné dokázal tágem několikrát bodnout do země, jednou do zdi a dvakrát do stropu, zatímco Houmr jen jednou do stropu a já jen jednou omylem praštil Bárta do koulí. Kromě toho Houmr po každém nepovedeném šťouchu skákal snožmo do výšky a na celou hospodu vřískal:
"Doprdele, doprdele!"
což se nelíbilo Zelímu, který naopak řval:
"Houmr! Houmr!". 

6.3. 2002 středa
Včera jsem popisoval, kterak jsem vylekal Bárta pokřikem:"Občanský průkaz!!!!" a dnes mi napsala jedna ženština a poslala mi jinou řvací historku.

Stalo se to kdysi, když toho člověk nemohl moc říct a když řekl, tak se ho ptali proč to řekl a jestli náhodou nechce podminovat celé Rusko od DDR až po Vladivostok.
V té době přišel jeden takový upovídaný pán k druhému a povídali si a tak. No a jeden pán potřeboval po chvíli na WC, tak se tam odebral. Na WC se oděl do policejní uniformy a pravděpodobně konal potřebu. Po delší chvíli ovšem hostitel též potřeboval na WC, i odešel tam, otevřel dveře, z mísy vyskočil člověk v uniformě a na nebohého protirežimního bojovníka zařval:"Občanský průkaz!"

Hm. Plochá, bezkrevná a nezáživná historka co se týká akčnosti. Ovšem krásně vyjadřuje, jak to tu bývalo a já si to pamatuju, odposlechy byly v každém domě a to bylo hrozné.
I my jsme měli v paneláku odposlech.
Otec byl vojenský pilot a vždy strašně brzo ráno, když s ostatními sousedy, což byli také vojenští piloti, odjížděl na letiště, tak se domlouvali, sedě každý na toaletě, skrze takový jakoby komín, který v paneláku spojuje všechny byty, aniž si to kdo uvědomuje. A to je vlastně děsně velké odposlouchávací zařízení, takový komín, protože to si doslova nikdo nemůže ani prdnout, aniž by to někdo v kterémkoli jiném patře mohl slyšet.

Tak, to byla kritika poměrů a socialistických paneláků.

Fotografie zhotovená panem Howadoorem na Velké Fatře v únoru letošního roku. Račte si povšimnout, že na rozdíl od Howadoorových obrazů je zde jasně patrno, oč jde. Jde o mě na ledu. Ale abych se vrátil k ženštině, která mi ten příběh poslala. K mejlu totiž doplnila, že ji nemám jmenovat, že nechce být slavná a vůbec se všelijak styděla. Tak jsem ji taky napsal a tak jsme si psali. No a přes různé pseudonymy jako Mařena či Helena a přes stádium "napsala Helena pod pseudonymem Mařena" jsem ono nebohé děvče ubil argumenty a tak teď můžu napsat, že ten příběh poslala Alena.
Já nevím jaká Alena, ale Chochoviny nejsou žádný bulvár, žádné alias, takže vše bude jmenováno po pravdě, i když Alenu znám asi tak stejně jako fiktivní Mařenu či Helenu. Tedy vůbec. Až z Aleny dostanu nějaké intimnosti či peprné pomluvy, tak se s tím opět podělím s vámi, vážení čtenáři.

Howadoor maluje. Na svých stránkách prezentujeObraz pana Howadoora "Rozkrojené rajče". Ovšem člověk, který by nevěděl o co jde, například já, by samozřejmě nehádal na rajče, nýbrž na použitou dámskou vložky, byť to může znít jakkoli nechutně. v Zápisníku, plném lží a polopravd erupce své umělecké tvořivosti, z čehož se obrací v hrobě múzy umění a ty, které jsou ještě naživu do hrobu spěchají.
První namaloval hrušku a to bylo asi tak jediné, co jsem poznal. Když namaloval jakousi kouli a tvrdil, že je to jablko, tak jsem si řekl, že holt neměl den. Ovšem když namaloval použitou dámskou vložku a tvrdil, že je to rajče, tak jsem Howadoora jako malíře odepsal. Ať raději fotí, to mu jde líp.

7.3. 2002 čtvrtek
Úplně jsem zapomněl popsat, jak jsem byl předevčírem na hokeji. Tedy zahrát si hokej. Tedy něco této hře podobné.
V podstatě to vypadalo jako minulý týden, byť na jiném zimáku s jinými lidmi.
Tragédie.
A čas taky nic moc, na led jsem se dostal o půlnoci a celé to končilo ve tři ráno.
A nejzábavnější nakonec. Jezdili jsme tak jak magoři v devíti lidech.

V bytě spolubydlící nechal rozkopat veškeré vodovodní trubky, pročež se myji v práci, ovšem není to tak hrozné, jako když byla rozkopána toaleta a já chodil konat potřebu do vedlejší restaurace. 

Anketa a hloupém obyvatelstvu krásného srdce Evropy skončila a tak umisťuji anketu novou, tentokráte zásadní. Nápady však docházejí a pokud by měl někdo námět na anketu jinou, tak mi napište a anketa bude.

Jsem zhnusený penězi. Ne tím, že nikdy žádné nemám, ale že blbé peníze můžou víc než kdokoli a cokoli, koupit se dá snad úplně všechno. Teda aspoň mě nenapadá, co by se koupit nedalo.
Čas od času mě tle nikam nevedoucí myšlenky napadají, vesměs tehdy, když zjistím, co zase ty sviňské peníze provedly. A teď jsem zjistil, kolik se kdesi kácí stromů a je toho strašně moc a taky jsem v jednom časopisu viděl fotku, jak jacísi dva domorodci vykračují, ale nevykračují nijak šťastně, jelikož kráčejí po úplném spáleništi, kde dřív byl nějaký prales a to mě strašlivě štve, protože já mám teda stromy daleko raději, než nějaké spáleniště, nebo blbý dřevěné figurky, co se ze dřeva dělají. Fotka z magazínu Koktejl, kam jsi otiskly tuším z nějaké soutěže, dokonce snad z Czech press foto.Někteří lidi se kvůli prachům můžou i přetrhnout a já tudlenc viděl fotku, jak se trhají čínští burlaci a určitě to nebudou nějaké miliony, kvůli kterým se trhají. No prostě peníze.
Jenomže to je celé blbost, protože kdyby nebyly peníze, tak si nemám za co koupit čínskou polívku.
Abych nezapomněl, spolubydlící si včera nechal dovézt do bytu úplně novou, obrovskou dřevěnou stěnu do obýváku.
To dřevo je takové hezky hnědé a krásně voní. 

 

8.3. - 10.3. 2002 pátek - neděle
Posraný narozeniny.
Jediné, co mě potěšilo je to, že jsem dostal spousty a spousty dárků.
Mimo jiné tuny knížek, absint, fernet a tak podobně.
Odjel jsem na Mlejn, kde jsem se po strašně dlouhé době nalil jako doga. No co má člověk taky dělat, když dostane třílitrovou láhev fernetu, že ano. A tak jsem během víkendu stačil dostat do držky, stačil jsem si spálit ruku a potom na pohotovosti plácat opilecké nesmysly.
Já si skoro vůbec nic nepamatuju, takže kdo počítal, že si po víkendu přečte podrobný popis, tak má smůlu.
Jo a taky jsem jedl jahody, utopence a zapíjel to fernetem. To si pamatuju.
Ještě si pamatuju, že nějaký trouba brzo ráno plaval v prázdném bazénu.
Jo a ještě vím, že zdravotnictví je horší jak v Rusku, protože tam si se vším ví rady, kdežto tady mi doktor hned po vstupu (vpotácení se) do ordinace začal vyhrožovat granátem, pak napsal zprávu plnou hrubek a poslal mě pryč, že prý on na mě nemá náladu ani léky. V další nemocnici na mě náladu taky neměli, ale měli roušku, takže nemuseli dýchat fernetové výpary. A dokonce mi slíbili plastickou operaci, ovšem pouze na ruku, prsa mi nezvětší.
Tak a to je fakt všechno, co si pamatuju. 

 

 

 

11.3. 2002 pondělí
V noci mi ta pitomá spálenina praskla, tak jsem se odebral na pohotovost, odkud mě asi ve tři ráno vyhodili, tak jsem dorazil do práce.Mezi standartní léčebné postupy českého lékařství patří používání dřevorubeckých nástrojů a fontánové pouštění žilou
I tady jsem šel na další převaz. Po dvou hodinách čekání, kdy jsem si poslechl, jak se doktorka se sestřičkou baví o nové halence a jak manžel neumí koupit dobré banány, jsem zaplul do ordinace a byl svědkem toho, jak sadistická doktorka servala obvaz i s kusem kůže a pravila:
"Jejda."
Já jsem nepravil nic a přemýšlel jsem, jak hluboko do hlavy jí můžu vrazit násadku na provádění klystýru.
Poté mi oplácala ruku spoustou nějakých sajrajtů, zabalila do tří obvazů a poté mi dala přednášku, že kvůli mně vyplácala spoustu léků a všeho a že jí to teď bude chybět.
Přemýšlím, jak diplomaticky upravit mé rozhodnutí, že ženy nebiji. Asi prohlásím, že lékařky nejsou ženy.
A zítra jdu na převaz zase a pak zase a tak podobně.
Na závěr mě ovšem zdrtila nejvíc. Prohlásila, že mám zajít do lékárna a zakoupit sobě nějaké gelové polštářky či co. Za moje vlastní peníze! Naštěstí tolik peněz nemám, takže do lékárny nepůjdu, beztak si nejsem jistý, jestli bych nekupoval nějakou drogu jako onehdá, když mě pro ni poslal Howadoor a myslel si, jaký je to vtip a mě pak z lékárny vyhodili.
Hm, moje matka si přečetla tyhle stránky a napsala mi: "Nechlastej!!!!!!!!! Vypadá to hrozně!!!!!!!!!!!! Už ti není šestnáct, ale dvacetpět!!!!!!!!!"

A má pravdu, člověk stárne a vypadá hrozně. Právě proto by se měl opít, aby to neviděl. 

12.3. 2002 úterýRuka mi tak smrdí, že se kolem mě dělá místo i v metru v ranní špičce
Spálenou ruku mi namazali nějakým strašlivě smradlavou mastí. A to způsobilo, že kolegyně raději odešla na třídenní školení a nikdo se se mnou nebaví.
Spolubydlící když to ucítil, tak prohlásil:
"Fuj, ty sis zase vařil, co?"
A to je teda pěkný blb, protože já vesměs vařím jídla velice voňavá. Jako například včera, když jsem do čínské polévky nalil kečup, jelikož bylo před výplatou a i když je kečup už pár měsíců prošlý, získala polévka neobvyklou zajímavou vůni.
Howadoorovi už totálně přeskočilo. Jeho malby se stávají stále příšernějšími, zřejmě následkem toho, že se snaží vstřebat vlivy nějakého praštěného čínského malíře.
Ovšem blýská se na lepší časy, jelikož Howadoor plánuje začít malovat v noci a doufejme, že bude pod mrakem a on neuvidí nic, co by mohl zprasit.
Ve svém malířském postižení došel dokonce už tak daleko, že maluje brambory se džbánkem, vydává to za vajíčka se slepicí a jen se děsím, až se pokusí namalovat něco živého.
Naštěstí za měsíc a něco odlétá do Himalájí, kam se jezdívá zabít, leč hory jsou na něj milosrdné a jemu se nikdy nic nestane. Tentokrát ovšem doufám, že na něj spadne lavina a on dostane do hlavy pořádným kusem ledu, aby přestal čmárat nesmysly.

Fuj, ruka mi pořád smrdí.

Matka si prohlédla nějaké fotky z narozenin a celý večer mi psala SMSky, že jsem úplně pitomý, opilecké budižkničemu, že mám skočit pod tank a podobně.
Sestra mi zase napsala, že se mám opít něčím hnusným, aby mi bylo blbě a já se svíjel v křečích.
Fena Kateřina mi nenapsala nic, jí je to úplně jedno, co dělám a kdy dělám, pročež mám fenu Kateřinu rád.
Používám schválně slovo "pročež", jelikož to používal pan Poláček v jedné své knížce o skupině pubertálních výrostků. A tudlenc se na mě obořil Howadoor, že stejná slova jako pan Poláček používat nemám, protože jediným následovníkem pana Poláčka je on, pan Howadoor.
Pročež píšu slova jako "pročež", čímž Howadoorovi bořím iluze a sny a on už nebude moci tvrdit, že jen on napodobuje pana Poláčka.

Když neprchnu, rozjaření punkeři mě oběsí i s mými havajskými trenýrkami Také jsem se dověděl děsivou zprávu. V sobotu hodlá spolubydlící pořádat další ze svých párty. Už posledně mě chtěli pankáči, které si tam spolubydlící Arnošt pozve, znásilnit a utlouct lahvemi od piva. Tentokrát Arnošt slibuje dokonce akci mnohem větší, s větším množstvím alkoholu a bujarejšími pankáči. Arnoštovi pankáči jsou snůška divných individuí, která je opilá, špinavá, agresivní a děsně řve a dupe.
Arnoštovi je to ale jedno, on nikomu neříká, aby nedupal, neřval a nebyl agresivní, on jen chodí mezi opilci a prosí je, aby mu nepoblili palmu jako minule, protože palma je velká a má ji od babičky.
Nevím, co budu dělat, protože když zůstanu, tak mě pankáči znásilní, umlátí lahvemi od piva a oběsí. Když odjedu, tak mi určitě zničí všechny věci, tedy i ponožky, co mi přivezla Bára z Malajsie, nebo kde to byla a ty ponožky jsou skvělé, jelikož se navlékají na každý prst zvláště.
Cha, právě se dmu pýchou, jelikož tento zápisek jsem napsal jednou rukou. Druhou totiž psát nemůžu, protože mi ji úplně blbě zavázali.
A kromě toho mi ruka smrdí, tak ji mám upaženu co nejdále od nosu.

 

  13.3.2002 středaTyhle výsledky určitě strašně ovlivnila spousta překlepů a černá magie Jo, středa... to kdybych tak věděl, co se stalo. ne, že bych byl opilý, ale omylem jsem vymazal zápis a tak nic nevím. Já totiž co si nenapíšu, to nevím, pročež mi Bára říká, že jsem trubka a nemožný a dělá na mě děsně významné obličeje, cože jsem za dementa. Také už ukončím anketu, protože pomocí důmyslných kouzel a čárů bylo zapříčiněno, že z ankety plyne, že jsem úchyl. Ale já úchyl nejsem, protože nejúchylnější co jsem udělal byla kdysi dávno soulož s nějakou mladou holkou na pěší zóně pod železničním mostem ve strašlivě zimě. A ten most vedl přes řeku a já když se koukal dolů, tak se mi točila hlava z té velké tekoucí řeky a navíc byla zima, tak jsem z toho stejně nic neměl. A ani nevím, jak se ta holka jmenovala. No ale to přece není nic úchylného, rozhodně ne tak, aby někdo v anketě hlasoval, že jsem úchyl. 

 

14.3. 2002 čtvrtek

Přemýšlel jsem, jak dnes napíšu nějakou velikou úvahu o smyslu bytí a žití, leč nakonec jen zveřejním další důkaz o tom, že Howadoor je opravdu děsný hovado.



Howadoor: Dneska se mi o tobe zdalo.howadoor je prostě úchyl, komu jinému by se mohlo zdát o strkání hlavy do dětí

Já: Jo? Jak padám z Fatry?

Howadoor: Ne, jak tocis pornofilmy.

Howadoor: Presne se mi zdalo, ze jsem si z internetu stahl pornac a najednou te tam vidim. To byl sok, fuj. Takova hnusarna.

Já: Pornofilmy? Doufám, že mě nepíchal chlap. Vole.

Howadoor: Ne, strkal jsi hlavu do nejakeho decka. Absurd.Ty mi lezes do snu a desis mne a ja jsem vul?

Já: Strkal hlavu do děcka? Ty jsi nejen úchyl, ale máš i úchylný sny! Nemáš mít blbý sny.

Howadoor: Ja jsem hlavu do decka nestrkal, ja to nebyl.

Já: já jí taky nikam nestrkal, tobě se to zdálo!

Howadoor: Jo, prave, zdalo se mi to. Jenze ja chci v klidu spat a ne abys mne desil svymi uchylarnami!!!

Já: Jsou to tvoje úchylárny! Nech si zdát třeba o nějakých medvídkách, nebo tak něco a ne jak strkám hlavu do děcka!

Howadoor: Ja za to nemuzu ze se mi zdas! To a neovlivnim! Za to muzes ty! Jsi prasak. Fakt to byl hnusny sen. Vzbudil jsem se z toho a musel jsem jit chcat. Radsi jsem si na to rozsvitil, protoze jsem se jeste trochu bal. Jsi desne prase.


Tak a konec rozhovoru. No řekli byste to do něj? Já jo, ale třeba si o něm někdo dělal plané iluze, že jde o jedince občas normálního, ale to on ne, on je to úchyl i když spí.

Večer mi psala jedna kamarádka, co shání nějakou kamarádku. Pro sebe. Ona je totiž ta kamarádka na kamarádky a dělají si dobře. Jenomže když si dobře nedělají, tam má moje kamarádka sexuální absťák a pak si stěžuje, že nemá kamarádku a nemá ji kdo kousat do bradavek. A když jí napíšu, že bych se toho klidně zhostil, tak napíše "Pche" a nebo taky "Nemám čas". Tak si nezakoušu.

Nicméně mám po výplatě a tak jsem si zakoupil jiná prsa, krůtí a uvařil jsem je v kečupu a soli a všechno to sežral. Tak jsem si přece jen zakousal.

15.3. 2002 pátekNěkomu prostě ani nevadí, že v bazénu není voda

Fuj, blb Howadoor. Tak mě včera vyděsil svým úchylným snem, že i já, ač to jindy nejde, jsem si zapamatoval sen z dnešní noci.

Zdálo se mi, že jsem vkročil na hodinu biologie na gymnázium, kam jsem chodíval. Náš pan profesor biolog je pověstný cholerik, hraničí to až s pominutím smyslů. Když na něj dosedne obvyklý stav, tak například opravuje televizi sérií přesně mířených úderů masivním dřevěným ukazovátkem, tímto ukazovátkem i bije žactvo a také chodce když jede autem.

A já ve snu přišel na tuto hodinu biologie, pan profesor zuřivě vytřeštil oči a já pronesl:
"Dobrý den, prosím vás, potřeboval bych vycpaného vombata."
Fakt už nevím, k čemu jsem ho potřeboval, nicméně pan profesor pustil pěnu od huby a zřítil se do sedačky a žactvo začalo prohlížet třídu a šuplíky a shánět vombata. vzorný plavecký styl - prsa Nakonec se to rozmohlo v obrovskou pátrací akci, celá škola hledala vycpaného vombata a mezitím běhal profesor biologie a strašně řval a mával ukazovátkem a všelijak kolem sebe mlátil."

Nic víc si ze snu už nepamatuju, ale musíte uznat, že je to rozhodně inteligentnější sen, než mívá Howadoor, kterému se zdá, že natáčím pornofilmy s nezletilými.

Napsala mi ženština, co se ukájí latexem a pro změnu hledá maséra, že chce vidět další fotky zNa mělčině a v pantoflích víkendové akce. Tak protože jsem nesmírně chápavý člověk a vím, že nevyhovět přání by znamenalo krokodýlí slzy, řinoucí se po latexu, tak teda několik fotografií přikládám. jedná se o studii individua natolik zmoženého alkoholem, že se v zimních dnech koupe v potoce a když mu je zima, tak se jde koupat do bazénu a ani nezjistí, že v bazénu není voda.

 


16.3.2002 sobota
Včera v noci jsem dojel do Žatce za fenou Kateřinou, sestrou a matkou. Splatil jsem všechny dluhy a zjistil, že jsem dostal k narozeninám tuny peněz, které jsou ale v nějakém ústavu a já k nim nemůžu, také jsem dostal boty a kalhoty a matka mi řekla, že nemám jíst vestoje a mám si sednout.
Jsem rád, že nemusím být v Praze a trpět v bytě, když tam pořádá spolubydlící Arnošt svojí schůzku pankáčů.Jako velký feudál jsem zamlada ovládal celý ostrov, dnes prd.
Myslel jsem, že se zajedu podívat na Ostrov, což vlastně není Ostrov, ale ostrov, ale já mu říkám Ostrov, protože jsem mu Ostrov říkal už jako malej kluk. Ostrov je ostrov na Ohři, ale neřeknu kde, protože by se tam určitě vydali houfy hnusných novinářů, aby zjistili, kde jsem trávil nejeden den mého šťastného mládí. Ostrov není jen nějaký náplavový ostrůvek, jakých jsou všude tuny, ale krásný ostrov, veliký, z jedné strany obtékaný hlavním ramenem Ohře a z druhé strany mlýnským náhonem. Kdysi dávno byl na mlýnském náhonu mlýn a v něm mlynář a asi i paní mlynářová, možná mlynářčata a pravděpodobně i mlynářský pomocník, protože mletí není žádná legrace a tahání pytlů s moukou a zrním taky není legrace a to vím, protože jsem tahal pytle cementu, pytle brambor a podobné věci a to je skoro to samé jako tahat pytle zrní nebo pytle mouky.
Ovšem mlýn byl opuštěn a tam jsou dnes u ostrova jen zříceniny mlýna a dřevěná osa, na které bylo mlýnské kolo, by i zbytky kola tam jsou a pak tam jsou i sklepení starých domů, ale domy už tam nejsou a také je tam starý sad, kam jsem chodil na švestky a hrušky a jablka. Ostrov není daleko od Žatce, takže jsem tam jezdíval na kole a relaxoval jsem a nikdo tam nebyl. tedy aspoň zpočátku. Most přes mlýnský náhon a zřícenina mlýna a vůbec všechno kolem bylo zarostlé křovím a popínavou flórou, takže nikdo ani netušil, že tam nějaký ostrov je. Objevil ho úplnou náhodou otec s jedním sousedem, jelikož oba byli piloti a jednou tak létali a koukli dolů a viděli ostrov a potom jsme tam jeli a to byl ten náš Ostrov.
A já tam pak jezdil na kole a vždycky jsem vylezl na jednu rozbořenou zeď mlýna, na tu nejvyšší co zůstala a dole, přímo pode mnou, se vířila voda a byl v ní pstruh, jen jeden a já se díval, jak se víří voda a díval jsem se vždycky strašně dlouho a potom jsem si někde udělal oheň a večer jel zase k mamince a ta říkala, že smrdím od ohně, jsem zpocený, spálený od slunce a poštípaný od komárů, ale mně to nevadilo, protože jsem byl úplně vyrelaxován a bylo mi fajn. Když jsem byl malý a ta nejvyšší zeď zříceniny vysoká, tak jsem nahoru lezl dlouho a měl jsem problémy, abych nespadl někam dolů. A potom jsem seděl nahoře a byl jsem rád, že jsem nahoře a nespadl jsem. Jenže postupem času jsem rostl, zatímco zeď se snižovala, jak se rozpadala. Každý rok jsem byl vyšší a zeď nižší a když jsem tam byl naposled, tak jsem na zeď ani nelezl, protože jsem si říkal, že už nejsem malej kluk a navíc byla zeď už asi jen dva metry vysoká, či spíše nízká. 
Měl jsem tam vylézt a nebýt líný, kdoví jak to tam vypadá teď.
No a postupem času se rozkřiklo, že je tam Ostrov a začali tam jezdit lidi, vykáceli křoví u mostu a jezdili po starém dřevěném mostě autama a stavěli tam stany a Ostrov už nebyl tak fajn jako dřív a to mě velice štvalo.
No a teď už je to úplně v háji, Ostrov už není Ostrov, ale jen kus blbý země někde na řece, kolem jsou chaty a lidi si jezdí na Ostrov opalovat hnusný špekatý maso a říkají si, jaké je to hezké. Ale ono už to hezké není, hezké to bylo.
A tak teď nejezdím na Ostrov, jen občas uteču na sever do skal, kde nejsou vyznačené stezky a nechodí tam turisti a relaxuju tam.
Jak říkává Bárt - "hlavně žádná nostalgie" a má pravdu.
Jenom někdy, když je hezky, tak si pořád říkám:
"No není na tom zasraným světě hezky?"

17.3.2002 neděle
Vstával jsem asi ve čtyři ráno a kochal jsem se, kterak je ticho a klid, protože je neděle a všichni spí. V Praze není ani v neděli k ránu klid, ale tady jo. Pak jsem šel na vlak a jel do botanické zahrady a koukal jsem na kytičky. V botanických zahradách je vlhko a v téhle teda vlhko bylo, až z toho byli někteří lidé vlhcí. A taky tam byl nějaký děda s vnukama, který měl chytré řeči a vzdělával vnuky. A počasí nebylo nic moc, taky takové vlhké a kolem jezdili cyklisti a všude koukali, co se děje, i na mě koukali, ale já si toho nevšímal, nějakých cyklistů, protože jsem si užíval, jak je mi dobře.
Večer jsem zavítal do bytu. Hm. V sobotu měl spolubydlící opravdu pankáčský mejdan.
Vzhledem k částečně kočovnému bydlení nemám v pokoji žádné skříně, zrcadla či věšáky a vůbec nábytek. Mám jen spacák, kytaru, věci na oblečení, žehlicí prkno, žehličku a jako správný rozmazlenec jediný artefakt připomínající klidnou usedlost.. tři malé staré matrace, na kterých spím a peřinu a polštář. Peřinu a polštář jsem vzal ze Žatce a i na polštáři i na peřině jsou natištěny labutě a malá labuťata a rákosí.To není maskovací nátěr vojenské labutě, nýbrž krásně bílá labuť na mém polštáři - nyní poblitá
A včera přijdu a koukám, jak dopadla pankáčská akce a koukám a... můj krásný modrý polštář s bílými labutěmi je pozvracen. Ach jo. Kromě toho je všude bordel, zvaný někdy nepořádek a poblit je i koberec.
Tak jsem se bavil se spolubydlícím Arnoštem a on říkal, že neví, že prostě na podlaze u koupelny u sudu s pivem našli ležet nějakého člověka a když do něj chvíli kopali, tak se člověk probral a Arnošt se ho zeptal:
"Co tu děláš?"
a ten člověk zvedl hlavu a povídal:
"Čekám, až otevřou."
A potom šel a pozvracel mi polštář s labutěmi.

18.3.2002 pondělí
Paní doktorka mi převazovala ruku a strašně si pochvalovala, že jsem skvělý pacient a že se ruka strašně rychle hojí a že už stačí, když budu na převazy chodit jen jednou denně. Já jsem rád, když mi prohlíží ruku, protože se vždycky předklání já jí aspoň můžu koukat do výstřihu, když už nic jiného.
Přímo do mojeho odboru byla přijata nová zaměstnankyně. Já ji znal jako první, protože jsem ji v pátek fotil na průkazku. Jenomže to nedošlo mojemu kolegovi, bývalému šéfovi, který má za úkol představovat nové zaměstnance starým zaměstnancům.
A tak šéf přišel a řekl:Kolegyně bude zajisté velice milá a pracovitá... protože vzhledem mě neoslnila
"To je nová kolegyně."
A já řekl:
"Aha, já vím, my už se známe."
A potom jsem šel jinam, jenomže za chvíli dorazil zase a zase povídal:
"To je nová kolegyně."
Hm, tak jsem šel zase jinam, jenomže on zase přišel. Nakonec jsem utekl k sobě a říkal si, jestli to dělá naschvál nebo ne, když najednou se rozrazili dveře a on povídá:
"To je nová kolegyně."
Hm. 

19.3. 2002 úterýJá jsem ten černý beránek na bílé ovečce
Za oknem postavili pódium,na kterém křepčí v různých intervalech různé skupiny pošahaných jedinců a skupiny dětí a pořádají soutěž v tom, kdo bude víc řvát a falešněji zpívat.
To je hrůza, halekají příšerné zrůdnosti a furt povídají něco o malovaném vajíčku a já to musím poslouchat.
Pročež jsem zavřel okna a hraju hru. Ve hře ovládám černého beránka a musím osouložit co nejvíce ovcí. Ono se řekne, pche, osoloužit ovce, ale zkuste si to, když vás honí bača a ovčácký pes. Nicméně jsem dospěl k rekordu a podařilo se mi skolit 150 ovcí, což je slušné.
Venku prší a to je skvělé, jelikož ta pražské verbež je zalezlá doma a neotravuje venku, aspoň klid. Uf, venku zase na pódiu halekají:
"Jaro jaro jaro jaro... a my jdeme ven."
Hrůza.

Potěšil mě přiblblý Radímek z kolejí, který opět předvedl erupci nebetyčné blbosti a zase se psychicky hroutí, že jsem asi před půl rokem udělal na zdi jejich smradlavého špinavého pokoje malý zelený flíček.Těsně po akci se nad mou partnerkou rozzáří srdce... leč já prchám jinam

Neméně mě potěšil člověk, který mi napsal o tomto skvostném webu:
"Pěkně dementní stránky, úchyle. Takové lidi vraždit!"

Tak to má být, hezky jasné reakce.

Venku na pódiu se snaží o umění a trhají mi ušní bubínky pokusem o jakýsi kánon. Poslal bych na ně pana Ládínka, pokud ho tedy ti blbci americký někde v jeskyni netrefili. A já doufám, že netrefili a že pan Ládínek z Afghánistánu přijede, protože na pódiu vřeští pořád hůř a hůř. A navíc jsou děcka navlečena do blbých stejnokrojů, vypadají jak když v lese rozšlápnete muchomůrku flekatou, co se správně jmenuje červená.

Původně jsem chtěl dnes napsat, jak se mi líbila knížka pana Slepičky. Ta knížka se jmenuje Katyně a já po ní sáhl v domnění, že se dovím něco o jisté polské vísce, poté jsem byl zklamán, když to o jisté polské vísce a ruské návštěvě nebylo a nakonec jsem byl nadšen, protože jsem se mimo jiné dověděl, že když chceme někoho nechat roztrhnout koňmi, tak mu musíme naříznout šlachy, aby se koním lépe trhalo.
A takto vypraven spoustou nových informací jsem tedy chtěl tuto knihu rozebrat, ale pak mi napsal Howadoor, že je ta kniha hnusná, ba i příšerná a že on napíše lepší. 
Tak tedy nenapíšu o Katyni, ale o Howadoorově románu, který píše a zatím tají. To bude teprve něco. Pokud je Howadoor stejný spisovatel jako malíř, tak jeho kniha udělá díru do světa. Doslova.
Howadoor zatím na svých stránkách šetří čtenáře, leč další várka jeho příšerných mazanic, kde nelze rozeznat lampu od vajíčka či rýče nás čeká již ve čtvrtek, alespoň tím vyhrožuje.

Na pódiu zpívají o Anežce a ježkovi. Strašné. A teď zpívají:
"Je jaro... a áááááááááá... je jaro..... a ááááá..."
Ach jo. 

20.3.2002 středaHokej bez chráničů má v sobě kouzlo zranitelnosti a pachu krve
Včera v noci jsem si řádně ovázal popálenou ruku několika obvazy a vyrazil na hokej. I když už je ruka skoro v pořádku, loketní chránič se mi na ni nedaří upnout, jelikož při každé střele zápěstím jsem nucen zápěstím kroutit, čímž se hýbe celé spálené předloktí a já trpím jak kdysi naše andulka, co spadla do vařící hovězí polévky.
A protože jsem člověk do jisté míry symetrický, rozhodl jsem se, že si tedy nevezmu ani druhý loketní chránič. A protože jsem se snažil být nejen symetrický, ale i souměrně obalen chrániči, vynechal jsem i helmu, vestu, kalhoty, ba i suspenzor a vyjel na led jen s holeněmi a rukavicemi.
Je to báječná věc, hrát bez chráničů. Nemusím sebou vozit kila výstroje a bruslil jsem jako vítr, dokonce i rychleji než Pepa, co hraje v montérkách. Ovšem Pepa byl až dosud nejpomalejší ze všech.
Má odlehčenost způsobila, že jsem na hokeji (opět silný výraz, zase se jednalo o dovádění lidí, kteří viděli brusle možná i poprvé v životě a ti zkušenější tak dvakrát, snad je někdy i obuli) létal jako drak a vsítil dvě důležité branky. Tím jsem upravil stav utkání nejprve na 19:27 a poté ke konci na 30:35. Čímž také sděluji, jaká byla výkonnost brankáře, jelikož se dostavil jen jeden a druhá brána byla prázdná, jen občas hájena nějakým obětavcem, či spíše cvokem bez brankařské výstroje. Dva takové obětavce - brankáře jsem vyprovodil z branky pěkným dynamickým příklepem nejdříve do břicha a poté s pomocí lehké teče hezky na bradu.
Ke konci jsem ale zjistil, že chrániče nejsou až taková blbost a dále to nebudu rozepisovat, protože by si to mohla přečíst Bára, která mě důrazně žádala, ba i varování či vyhrožování v tom bylo, že na hokej nemám jezdit, dokud nebude ruka v pořádku.
Ve tři ráno jsem přijel do bytu, vyměnil zapocený a krvavý obvaz z ruky, přes kterou mě jeden idiot ke konci sportovního klání sekl a šel jsem spát.

Vstávat v 5:30 mi nedělalo potíže, já už totiž vím, jak na brzké vstávání a jak to zařídit. Prostě se před spánkem naliji několika litry pití a ráno jsem nucen vstát ať chci či ne za účelem vyměšování.
Báječná a vychytralá metoda, vhodná zvláště pro totální zaspávače.

Howadoor dále maluje a aby ze sebe neudělal blba hned na veřejnosti, týrá dítě, aby mu řeklo, cože je na těch patlaninách zobrazeno. A dítě samozřejmě neví a má strach něco říci, jelikož i dítěti je jasno, že na obrázku může být cokoli a má strach z Howadoora, který dští síru a obdobné látky, jelikož mu dochází, že není tak snadné dostat se mezi nás umělce, jak si myslel.

Napište howadoorovi a on vám jistě poradí, jak zbavit boty zápachu pomocí motliteb Ovšem jako vynálezce spousty různých hovadin, na to ho užije. Na svých příšerných pomlouvačných stránkách zveřejňuje tentokrát něco o botách, jelikož je Howadoor velký turista. A mimo jiné sděluje, jak zbavit boty zápachu.
Ano, boty občas smrdí, ale zkoušet na odstranění zápachu metody jako vykuřování bot vonnou tyčinkou, cpát boty do mrazáku či mikrovlnné trouby nebo se modlit, to může napadnout jen Howadoora.

Na konci doporučuje jako účinnou metodu koupání bot v jakési směsi prapodivných látek, které určitě smrdí víc, než boty samé a navíc mají divnou barvu a jistě i bublají.

To já mám tedy na smrad z bot jednoduchý a přitom účinný způsob. Pokud nám boty smrdí, je nutno jejich okraj před každým nazutím namazat vteřinovým lepidlem. Poté botu nazujeme a tkaničkami pevně uzavřeme. Lepidlo přichytí nohu k botě, smrad je utěsněn a kdyby přece jen silně utažené tkaničky nestačily, tak smradu v cestě stojí rafinované lepidlové spojení bot a nohou.

Ovšem poté je zde ještě případ, kdy boty smrdí úplně hrozně, lidským chápáním až neuchopitelně. Takové boty vlastnil například spolužák Zelí, kterému boty smrděly tak, že ani nemohl stát na místě, jelikož pach z bot stoupal a tak byl Zelí nucen neustále, za účelem rozptýlení koncentrované bojové botové látky, chodit a chodit a to úplně všude, což zvláště v tramvaji v odpolední špičce působilo dost podivně.
Pak je tu ještě známý Dušan, který má obdobný smraďatý problém, ovšem u něj je to způsobeno tím, že se myje jen když omylem šlápne do louže.
Takto smradlavé boty tedy nevážeme tkaničkou, nezavíráme do lednice či mikrovlnné trouby ani nevykuřujeme vonnou tyčinkou, nýbrž vytočíme číslo informací, zjistíme si nejdále položenou skládku a tam boty hodně hluboko zakopeme. 

21.3.2002 čtvrtek

Je to báječné, když v Praze prší. Pražáci jsou zalezlí a je klid. Já bych byl rád, kdyby pršelo pořád, hlavně nad Prahou, protože nejlepší je, když člověk žádného Pražáka nevidí a nepotká.

Spočítal jsem finance a zjistil, že musím založit opět věčný vývar, tedy postupně doplňované a postupně ujídané jídlo, které mi musí vydržet ještě 23 dní. A nelenil jsem a věčný vývar založil. Pro začátek jsem v obrovském hrnci vody uvařil pár kostek bujónu, několik koření z čínských instantních polévek, půl kila mražené zeleniny a několik česneků. Česnek nebyl můj, nýbrž mého spolubydlícího Arnošta, který mi řekl, že mám pojídat jeho česnek a jeho citróny. Dostal totiž před nedávnem chuť na pečenou rybu a topinky. On rád pokapává rybu citrónem a topinky si maže česnekem. Jenomže si zapomněl koupit rybu a topinky si udělal jen dvě a tak je teď v lednici kilo česneku a asi tak třicet citrónů.Osm lahví vodky abstinenta Arnošta
Arnošt dělá na letišti a hledá výbušniny. Vždycky dělá 12 hodin v kuse a když jede z práce, tak je nervní, že žádnou výbušninu nenašel a všichni mu budou nadávat, až někde spadne letadlo. A jak tak jede nervní, dostává nakupovací horečku a všechno kupuje po ohromném množství. A tak je čas od času lednice plná například třešní, sýrů, jindy zase například pažitky (jednou nakoupil asi tak kilo pažitky a já myslel, že začal chovat králíky), nyní je v lednici česnek a citróny. A také kupuje vodku. on ji nepije, ale kupuje, takže v kuchyni je osm lahví vodky a nevím, na co to je.

Večer přišli na návštěvu zase pankáči, Arnoštovi známí. Seděli kolem stolu, pili víno, hráli šachy a hádali se, jestli Kerouac napsal On the road na roli papíru nebo na roli toaletního papíru. V jedenáct v noci už se mlátili lahvema a hádali se, tak jsem odjel na hokej.
Opět jsem si dával pozor na ruku, ale povedlo se mi jednomu joudovi báječně málem urazit hlavu a asi má otřes mozku, což já poznám, protože jsem to měl taky a člověk pak vypadá jako imbecil.

22.3.2002 pátek

Howadoor maluje. Pošuk. Jeho malůvek je asi tak tuna a on je všechny napráskal k sobě na stránky, k tomu jako obvykle báječnou melodii. Takže doporučuji zkouřit se trávou, hašišem, nadýchat půl kila kokainu, do žil litr heráku a poté se vrhněte na jeho obrázky.
Ovšem nejenomže przní svůj web, ale dokonce se v mé návštěvní knize domlouvá s Bohoušem na kuplířství, Howadoor nabízí chlípné ženštin a za chvíli se tam ti dva úchyláci budou domlouvat o tom, jak zřídit celosvětovou síť, kdy kdokoli kdekoli dostane úchylné choutky, napíše Howadoorovi a ten zajistí vhodnou ženštinu pro úchyláka a Bohouš půjde úchyláka zinkasovat, jelikož Bohouš trhá lístky na Matějské pouti a má v tom praxi.

Hm. Chtěl jsem dnes psát o AJCu a HIF, což jsou nemoci, chtěl jsem psát, jak jsem věděl co je globalizace, ale potom jsem si přečetl Unikající svět od Toníka Giddenseem, což je o globalizaci a teď už nevím, co to ta globalizace je. Taky jsem chtěl psát děsně dobrodružný cestopis, jak jsem lezl přes maďarsko-ukrajinské hranice a chytili mě pohraničníci, ale už jsem to každýmu vyprávěl a tak by to nebylo ono. 
A tak nenapíšu nic, beztak mě ten můj deník začíná štvát pořád víc a víc, samé bláboly, navíc si každej myslí, že je to nějaký humoristický web, mizerové, a všichni ze mě mají srandu. A vůbec, kašlu na nějaké psaní, nakreslím deset panáků a bude klid, to taky zabere místo. 

23.3. 2002 sobota
Včera večer mě zase chytili ve vlaku. Tak to už mě fakt nebaví, stává se to pravidlem, člověk nemá šanci něco ušetřit a okrást železnici. Ne, cestování vlaky Českých drah není let nad oblaky (foto prsatá bývalá přítelkyně Honzy Svátka) Dokonce se už na cestách nestávají ani zajímavé historky s opilými průvodčími, zfetovanými cestujícími, zpoždění nejsou hodinová, cestování vlakem zkrátka ztrácí punc dobrodružství a bezpečné romantiky a stává se nudným přesunem z místa na místo pro bohaté občanstvo. Staré časy tak připomínají už jen netopící vagóny se zmrzlými cestujícími či výkaly vytékající ze záchodů pod netěsnícími dveřmi na uličku vlaku. 
Večer jsme šli s Bárou na nějakou oslavu. Nevím proč se slavilo nebo co to vlastně bylo, nikoho jsem tam neznal, leč byla objevena láhev fernetu, se kterou jsem se důvěrně seznámil a následně jsem totéž učinil s vínem, které normálně nepiji, jelikož smrdí.
A potom už mi bylo všechno jedno, udělal jsem celé společnosti kolektivně nevolno, když jsem vylíčil, kterak jsem v Rusku pojídal housenky a jejich chlupy mi zůstávaly mezi zuby. A když jsem společnost dostatečně otrávil a zhnusil, šel jsem spát.

24.3. 2002 neděle
Jel jsem zpátky do Prahy, opět nudná cesta, tentokrát jsem však ušetřil spoustu peněz a průvodčí mě nelapil, z čehož jsem měl nelíčenou radost. V kupé seděli dva pitomci, kteří povídali, jak jsou pitomci všichni ostatní, že dávají peníze na vojáky. Že správně by se měli dát peníze ekologům a lidem říct, aby neválčili, že potom budou mít peníze, protože nebudou muset platit vojáky. Na toto téma ti dva magoři diskutovali celou cestu, tedy asi pět hodiny jízdy a já měl sto chutí vysadit masivní dveře od kupé a oba blby zmasakrovat, aby viděli, jak se neválčí.
Já bych naopak dal na zbrojení všechny peníze do posledního penízu, jelikož by se pak strašně moc střílelo a bombardovalo a všude by byli mrtví lidi a pak by na světě bylo krásně, protože by lidi skoro nebyli a ti co by zůstali by měli spoustu peněz a spoustu všeho. Já vím, zdá se to poněkud drastické, ale za ten výsledek by to určitě stálo. Nebo bych zavedl povinné očkování, nejlépe už ve školním věku, například ve spojení se zubařskou prohlídkou. Očkoval by se mor, cholera, tuberkulóza a další fajnové choroby.
Jediný problém je v tom, co s mrtvými lidmi. Už pan Hitler byl nešťastný, když neměl kam cpát lidi co to zabalili v koncetrácích a to přitom byli lidi ne zrovna vykrmení. Ani mírumilovní Češi nevěděli co s lidma, kteří už nechodí, nesedí, jen leží někde v parku s rozmlácenou hlavou, výsledkem to bratrské lásky jara léta páně pětačtyřicet. A tak se lidi zakopali do parku a za pár let pršelo a museli přijet studenti, aby ty zakopané lidi posbírali, jelikož už nebyli zakopaní, ale vyplavení a plavali si jen tak po ulicích a po parku.
Možná by to chtělo pana Stalina, tam probíhala recyklace báječně. Pan Stalin si postavil daču a ještě daču a ještě daču a pánové a paní komsomolci ukrajinští se chopili lopat a jali se kopat (všimněte si ten budovatelský rým "kopat/lopat") a kopali a kopali a když tak kopali, tak vykopali děti (vlastní či sousedovi) a potom byla velká večeře a děti se podávaly jako hlavní chod. Tomu se říká recyklace.
Tak a tím jsem právě vyřešil problém světa. Nejdřív zbrojit, zbrojit a zbrojit a potom bít a bít a bít a potom recyklovat a recyklovat a recyklovat.

Doufám, že je vám jasné, že nejde o detail nádorů na kůži, nýbrž o artézské studny (foto Honza Svátek)25.3. 2002 pondělí
Howadoorova hudba nezná žánrových ani jiných omezení a sláva se šíří nezadržitelně dál. Dnes mi napsala jedna pěkná slečna, co je blondýna a má hezký prsa:

"Klikla jsem na ten odkaz co máš na Howadoora a ta hudba je skvělá! Zrovna tu byla naše stařičká uklizečka a jak to slyšela, začala se vlnit, kroutit boky, vyskočila na židli a tančila kolem koštěte jak v baru u tyče. Ta hudba je skvělá, chtěla bych Howadoora poznat, musí to být skvělý člověk."

Hoza Svátek přemluvil svou bývalou prsatou drahou polovičku a ta mi poskytla i fotku tohoto města ... ovšem nevím jakéhoJá raději nenapsal, že je Howadoor nejenže neskvělý člověk, ale úplný pošuk.
Stejný pošuk je i jistý člověk, který mi posílá fotky z Afriky a dělá mi tím chutě, abych jel taky. A já koukám na fotky a probouzí se můj instinkt velkého dobrodruha a cestovatele, neohroženého kritika Českých drah, pražského metra a dokonce i takových dobrodružných akcí, jako je cesta za mojí babičkou až do Vysokých Tater.
Jo a kromě toho zjišťuji, že je nejvyšší čas nechat se očkovat asi na milion chorob, protože dovolená se kvapem blíží a za necelý rok přijde a já musím být připraven nechat se sežrat lvem a nedostat přitom vzteklinu.

Hm, zmítám se taktéž v křečích, jelikož nevím, které filtry si pořídit k fotoaparátu, který jsem si již pořídil a nyní si chci pořídit filtry, abych mohl fotografie více zatemnit a ještě zatemnit, poté zkreslit a znovu zatemnit. Samozřejmě, laik by řekl, aby zvolil kombinaci Cokin filtrů edic Diffracterues - étoiles 059 a na druhou stranu polarizačního filtru by dal určitě 129 edice Dégradés, ovšem já i myslím, že by bylo lepší zkombinovat Colorés 047 a Centre-spots 141, jelikož je to ideální kombinace na focení bažin, chci-li dosáhnout efektu podzimní ranní mlhy bretaňských rašelinišť. Nu co, přinejhorším skončím u 173 Polarieurs, 125 L Dégradés a 695 Pastels-diffuseurs.
Tak a potom řeknu, že fotím jako bůh, že jen blbý člověk, prohlížející si fotky neumí ocenit báječnou kombinaci filtrů. 


26.3. 2002 úterý
Bára se v práci nalila slivovicí a psala opilé hlášky. Vždycky když se chce opít, tak prohlásí, že je nemocná a musí se léčit čajem se slivovicí. Ovšem čaj jsem ji ještě pít neviděl.
V noci jsem sbalil výstroj a vydal jsem se opět krájet led ledových arén. Ovšem když jsem si konečně zvykl na úroveň pseudohokeje, který provozují lidé s nimiž chodím hrát, tak mě čekal šok. Na zimáku byli lidé úplně jiní a já jsem se k nim vetřel a že budu hrát.
Hm.Zmatení hokejisté jsu zákeřně přepadeny hordou sexuchtivých ženštin
Polovina z nich nejspíš nikdy nestála na bruslích. Druhá polovina možná ano, ale jen jednou a zřejmě kdysi dávno. Někteří zjistili, že nemají hokejky, jeden člověk zjistil, že má obě brusle levné a všichni zjistili, že celé hřiště prostě nepřebruslí a tak dali brány k sobě.
Byl jsem naprosto šokován, ovšem využil jsem situace a opanoval ledovou plochu. Předváděl jsem užaslým spoluhráčům, že se dovedu na bruslích nejen rozjet, ale dokonce i zatočit, ba na obě strany zatočit. Následně jsem způsobil obdivné pohledy, když jsem dokázal jet pozadu a všechny jsem přivedl málem k aplausu, když jsem dokázal zabrzdit i jinak, než nárazem o mantinel.
Poté vypukla hra. Smečka do sebe zavěšených hráčů se různým způsobem vždy přesunula za pukem, načež ho první z hloučku někam posunul a opět se smečka přesouvala... 
Chopil jsem se touše a předvedl další jim neznámou fintu a to byla přihrávka. Tento můj počin byl tak nečekaný, že všichni na sebe zmateně hleděli a nevěděli co dál. 
A tak jsem hodinu a půl jezdil a divil se ostatním a ostatní se divili mně. Další neobvyklostí mě překvapili v šatně, kde na ně čekala horda ženštin, nadšeně je oslavujících a fotografujících. A tak v šatně pobíhali do sprchy, ze sprchy a tak porůznu nahatí hráči, skvost hokejového antitalentu a mezi nima ženštiny nabalené do kožichů a bund. Pěkná nespravedlnost. Ještě stačil jeden trouba v bruslích šlápnout na nohu dvěma lidem, kteří si již brusle vyzuli a poté jsem prchnul na noční tramvaj.
No mám já tohle zapotřebí?

27.3. 2002 středa
Ještě ke včerejší cestě na hokej a z hokeje. V jedenáct v noci směrem tam řídil tramvaj nějaký nervák, který neustále nadával, že lidi otvírají dveře mimo zastávku a vyskakují kde zrovna potřebují. Řidič vždy vyběhl z kabiny a jal se řičet:
"Já nejsem žádný taxík!"
přičemž tramvaje stojící mimo zastávku několikrát využili puberťáci a vstoupili vlastnoručně otevřenými dveřmi pod zraky běsnícího tramvajáka. Ten obvykle zrudnul a opět řičel že není taxík, ovšem puberťáci se nenechali rozptýlit a hláškami typu "klídek taťko" či "když sedím, tak už se nezvednu" zahnali nebohého řidiče zpět k řízení. Na poslední zastávce zřejmě řidiče trefil šlak, protože na kolejích stál opilec, v rukou srolované noviny, zpíval "Šly panenky silnicí" a novinami řídil provoz.

Cesta z hokeje nebyla nic moc. Odjížděl jsem asi ve dvě v noci a nastoupil do tramvaje plné bezdomovců. Fuj, strašný smrad. Kromě toho byli všichni opilí, takže každou chvíli se některý z houmlesáků skácel na zem. Zvukovou kulisu dotvářelo spontánní kašlání, krkání, prdění, chrápání, samomluva a vrcholným číslem byl ožralý cikán, který přistoupil asi v půl třetí ráno na zastávce Krejcárek, když se tramvaj rozjela tak pozvracel celé zadní dveře a na další zastávce Palmovka se z vozu vypotácel. Stalo se v noční lince č. 55.
Já raději opustil tramvaj taky, protože ač hodinovou jízdou přivyknut pachu bezdomovců, obsah cikánova žaludku jsem tolerovat nehodlal.
Ráno jsem vstával v půl šesté a páchal hygienu. Věci načichlé bezdomoveckým smradem a zatuchlinou a zvracejícím cikánem jsem zasypal pracím práškem, jelikož hašené vápno nemám. Poté jsem na sebe pustil ledovou sprchu, jelikož za dvě hodiny spánku jsem byl omámen propocenou výstrojí z hokeje, kterou jsem si neprozřetelně dal sušit k hlavě.

Do práce jsem tak vykročil svěží, čistý a zanechal po sobě špínu a smrad.
Nyní sháním dobrovolníka, který mi půjde vyprat a vyžehlit věci.

A budou šťastní a veselí a bohatí a všeho budou mít spoustu a hlavně dětí, až se z toho úplně zblázníTo je hrozné, na mysl mi, byť ne často, přichází i praní a žehlení. To je známka nějaké nemoci, například takové, jakou se nakazila známá pražská postavička - fotografka Pavla. 
Ona je zamilovaná.
Dal jsem si s ní sraz tudle v hospodě za účelem předání nějakých negativů a ona přišla vysmátá jak velbloud u studny a začala na celou hospodu vykřikovat, že se zamilovala, že už je to měsíc a že za devět měsíců bude mít takové to divné malé, co se tomu říká dítě a dál povídala, jak je děsně zamilovaná a že se s tím druhým (na zamilování jsou zapotřebí asi minimálně dva) olizuje v tramvaji a to že je hezké. A taky že si postaví veliký dům a budou plodit děti a budou šťastni a budou stát na zápraží svého nového domu a kolem bude pořád zapadat nebo vycházet slunce a kolem toho budou pobíhat děcka a celé to bude takové zamilované.
Dal jsem si sodovku, řekl, že jí přeskočilo a je úplně praštěná a odešel jsem. 

28.3. 2002 čtvrtek

Do ateliéru před týdnem přivezli hezké nové reflektory, filtry, stativy a celé to bylo nové a hezké. jenomže nepřivezli žárovky. A dneska přivezli žárovky, tak jsem je zkušeným pohybem zasunul do reflektoru, zažehl a.... a z reflektorů se vyvalil kouř a zápach spáleniny. Během chvilky byl ateliér zahalen do oparu kouře a zápachu. Báječné. Jinými slovy - na příštím focení se ze mě stane postavička oblouzněná nejen dokonalými tvary zaměstnanců, nýbrž i kouřem a smradem a tak se ze mě stane pracovní feťák. Mimochodem nyní budu nebohým foceným obětem vypalovat oči palbou 1000 wattových halogenových žárovek ze dvou reflektorů, které jsou k oběti přistaveny na vzdálenost zhruba dvou metrů. A kdyby to někomu nevadilo, tak si může být jist, že po chvíli se vlivem neskutečného horka roztaví a bude roztaven na podlaze a všichni se mu budou smát. Hm, to jsem přehnal, takovou blbost napsat, ale je faktem, že několik minut po rozsvícení by se daly na reflektorech bez problémů opékat topinky nebo třeba prase. Hm, s tím prasetem jsem to taky přehnal.

Matka si přečetla deník, kde jsem před pár dny rozebíral problém celosvětového zbrojení a lidské recyklace a sdělila mi, že jsem blb, hrozný omezenec, strašné budižkničemu, že píši jen samé hnusárny a že ona na to nemá žaludek a přitom má žaludek lepší než kdysi můj profesor na filozofii, kterému jsem sdělil, že je filozofie produktem impotence a pan profesor z toho dostal malý srdeční záchvat. Tak to mi píše moje maminka. Tatínek nepíše, ten jenom tuhlenc volal, zeptal se, jestli už mi upadla ta popálená ruka a když se dověděl, že neupadla, tak zklamaně zavěsil. Ono se není čemu divit, telefonování je drahé a když se člověk při tom nedoví nějakou zábavnou historku, tak jsou to vyhozené peníze. Já to vím a tak nevolám.

Pan Howadoor mi poskytl adresu na stránky jednoho pisálka, který se snaží formou deníku konkurovat Chochovinám, což ovšem nezvládá a tak seriózní zápisky zde na Chochovinách nahrazuje krátkými nezáživnostmi, že byl v kině či kde je jaké počasí. prošel jsem mu celý deník a nikde jsem nenalezl ani zmínku o tom, že by se někdo poblil nebo někoho přejelo auto a podobné věci. Pche, to není konkurence pro mě, velikého spisovatele.
A když už jsem u pana Howadoora... pořiďte si děti a poté je můžete přivádět na kraj šílenství vyprávěním howadoorových pohádek o Žábě, Zápalu plic či Kašpárkovi.
Také jsem Howadoorovi radil, aby plytké povahové profily svých postav jasně vyhloubil, ovšem ten neznalec dětských duší a pohádek obecně nechtěl ani slyšet o tom, že by byla Žába sadisticky založená a Kašpárek by byl naopak těžce šikanovaná postava s roličkami. Místo toho si Howadoor jen postěžoval, že kašpárek je úplný blbec, protože neumí nic jiného, než jen přitrouble zvonit rolničkami.

29.3.2002 pátek

Mám zahlcenou mejlovou schránku všemožnými přiblblými přáníčky k nějakým Velikonocům, přitom všichni jasně ví, že žádné svátky neslavím a už vůbec ne nějaké Velikonoce, když nedostanu ani dárek pod stromeček.
Ovšem nutno podotknout, že nejsem barbar, jelikož vím, že k Velikonocům patří zajíček, vajíčka a veřejné pranýřování ženštin. Ale nejvíc se mi líbí zajíček a vajíčka, protože se to dá obojí sežrat.  

Kromě toho se mi začínají hromadit i mejly z práce. Například:

"Vážené dámy,
na sekretariátě ředitele OHS se našla náušnice. Dnes budu v kanceláři jen do 17,30
Eva Z., dv. č. 418 NR, l. 2244"

nebo taky

"Vážené dámy, dnes byl na dámském WC nalezen zlatý přívěsek. Je možno si ho vyzvednout od 13.00 do 15.00 v sekretariátu.
D.K."

No jo, všichni všude trousí zlato a já najdu maximálně jen žvýkačku, navíc přilepenou na botě.
Hm, pořádně jsem studoval deník pana Zapletala a nutno podotknout, že občas napíše i věci pěkné. Jako například romantické V polích se odvazují zajíci. Panáčkují na zadních, dva proti sobě. Vypadá to, jako by tančili. Oni spíš dělají jiné věci. Tohle je asi taková zaječí předehra." nebo taky optimistické

"Do prdele, Kerouac byl v mém věku už 3 roky mrtvý. A Wolker se nedožil ani poloviny.  

30.3. 2002 sobota
Včera mě odvezl jeden známý do Zlína autem. Což o to, jízda to nebyla špatná, zvláště když jsem si posunul sedadlo co nejvíce dozadu a blažil mě tak pocit, že kdesi za mnou se tísní a potichu skřípe zuby další pasažér, ale při cestování autem mi prostě chybí ten pocit z vlaku, pocit, že jedu načerno.
Haň tui hó ta oi - Cesta do pravěku v japonském zněníBára je nemocná, tak jsem nelenil a vyhnal ji na výlet. Šli jsme k jedné přehradě a já vyfotil tuny fotek. Fotil jsem vodu a rákosí a věž a cestu a všechno možné a už teď je mi mdlo, kolik to bude stát, až nechám fotky vyvolat. Přehrada je u Fryštáku, což je u Zlína a je to fajn přehrada, protože je v ochranném vodárenském pásmu a všude jsou cedulky "Nevstupovat", takže u přehrady nikdo nebyl a byl klid a já se kochal jak je klid a celou přehradu jsem obešel. On se na té přehradě točil film pana Zemana o takových velkých zvířátkách a malých dětech a ten film se jmenuje Cesta do pravěku a já ho mám rád, jelikož jsme na něj byli dvakrát se školou a já se tenkrát ulil o hodinu matematiky a chemie, což jsem dělával obzvláště rád, protože chemii nemám rád, protože o hodinách chemie všechno kouří, bublá a smrdí a protože při mých pokusech nejenomže vše kouří, bublá a smrdí, ale navíc i hoří, ba i bouchá a to nemám rád.
A tak jsem dnes obcházel přehradu a fotil a fotil a potom jsem šel zpátky a zkoušel stopovat, což dělávám rád. jenomže Zlín a okolí je znám, nevím čím to je, obzvláště negativním přístupem ke stopařům. pokud se nebohý stopař dostane do spárů Zlína, tak nic nestopne a jen stopuje a stopuje a stopuje a nic. Zlín je vlastně taková severošpanělská Girona, kde jsem kdysi také stopoval a stopoval a stopoval a nic, celý den jsem stopoval na hnusném baskickém slunci a nikdo mi nezastavil a já přitom chtěl jet do Francie a kochat se zámky na Seině, ovšem jelikož mi nikdo nezastavil, vykašlal jsem se na zámky, vběhl do silnice, zastavil zmatenou ženštinu a nechal se odvézt k moři a potom jsem se v moři máchal a máchal a takové moře u Baskicka je fakt lepší, než baskické slunce, zvláště když na baskickém slunci člověk stopuje a nikdo mu nezastaví a člověk si říká, že je to hrozné, skoro jako u Zlína.

31.3. 2002 neděleÚdajně "zničený a místními obyvateli na stavební materiál rozebraný" hrad Lukov.
Bára je nemocná ještě víc, tak jsem naplánoval další výlet, báječný a skvělý. Šli jsme na zříceninu. V mapě psali, že jde o zpustlý hrad, kde Valaši bili koho potkali a pak přišli Švédi a zbili Valachy a strhli u hradu hradby, načež se na hrad vrhli místní obyvatelé a rozebrali celý ubohý hrad, aby měli kamení na vlastní baráky a chlévy a stodoly.
Tak toto psali v mapě a že z hradu nezbylo nic, nežli příkop a zbytky mostu. Prdlajz.
Když jsme se vyrovnali se strašným zlozvykem stavitelů budovat hrady na kopci, tak jsem myslel, že mě trefí. Namísto zarostlých zbytků hradu, namísto pár opuštěných kamenů, vcucnutých věkem do matičky přírody, namísto romantických pohledů na dobou bité pozůstatky se mi naskytl hrůzný pohled.  Dle příruček tato věž a most hradu Lukov neexistuje přinejmenším pár set let Na kopci stál hrad skoro celý, včetně hradeb, hradní veže i s dřevěnou okenicí, hrad má spousty místností, chodníků, samá klenba a oblouk, samé okno pro pohledy v Beskydy a Valašsko, no hrůza. Ovšem to bych ještě přežil. Horší bylo, že tam bylo na tak malém místě seběhnuto lidí, jako když hodíte do cikánského doupěte šišku knedlíku. Tuny lidí na jednom místě, všichni halekali a kochali se pohledy v dáli, byla tam spousta děcek a děcka vyřvávala a ječela a rodičovstvo ječelo na děcka aby neječela a děcka ječela, že na ně rodičovstvo ječí. Všichni ječeli, já byl znechucen a fotil jsem, ale moc to nešlo, protože všude byla ta lidská pakáž.
Bára byla rudá, ale ne vztekem, nýbrž tím, že byla nemocná a tak se trochu dusila, kašlala a chraptěla, výstup na hrad jí asi neudělal nejlépe, hehe.
Cestou zpátky jsme stopovali, ale jelikož to bylo u Zlína, tak jsme nic nestopli. A kolem jezdili lidi na kolech, bruslích, koních a koloběžkách, jen my jsme šli pěšky a Bára říkala, že už nemůže a vztyčovala na mě prostředníček, což ona občas dělává, když nemá slov a přesto mi chce naznačit, cože jsem zač.

1.4. 2002 pondělí
Nejdu do práce, jelikož jsou Velikonoce a to je volno. V rámci volna jsem podnikl velký útok na Bářinu ledničku a slavně jsem zvítězil, lednička podlehla na celé čáře a já ji uzmul vše, co nebylo zelené, kromě toho, co zelené být může.
Bára už není nemocná, tak jsem nenaplánoval žádný výlet, jen jsme šli do parku a Bára si vzpomněla, jak kdysi dávno před mnoha lety jedna ženština byla s nějakým kamarádem právě v tomto parku a ona ženština se jala dělat kamarádovi rukou velice dobře a kamarád vzdychal a byl v sedmém nebi, jenomže za chvíli ženštinu začala bolet ruka a řekla, že už ji to nebaví a odešla na vlak.
Já taky odešel na vlak, byť jsem zrovna s žádnou ženštinou na ukojení nespolupracoval.
Cha, čundrsleva vyšla báječně, byť jsem s tím ani nepočítal. Do Otrokovic načerno, potom z Otrokovic do Přerova sice přišla průvodčí, ale já jí sdělil:
"Slečno, za chvíli vystupuju, to už mi lístek ani psát nemusíte."
A ona souhlasila, takže taky načerno.
Ovšem v dalším vlaku mi lístek průvodčí vypsala. Za osmdesát peněz místo dvousetdvaceti. Samozřejmě jsem počítal, že mě z vlaku vyrazí, že si bude pamatovat kam jedu, když mi jízdenku vypisovala... ale ono ejhle... dojel jsem až do Prahy.
Ha, ve válce s Českými drahami jsem pokračoval vítěznou bitvou a to vítězství bylo zdrcující.
V bytě jsem našel spolubydlícího v pantoflích a pyžamu, kterak lije čínskou polévku do umyvadla. Nic neřekl, já taky ne a šel jsem spát.


zpět na hlavní stranu

WebZdarma.cz