Březen 2004



1.3. 2004 pondělí
Dověděl jsem se, že děda odmítá komunikovat s okolím. Ostatně, tak to v kómatu po infarktu bývá.

2.3. 2004 úterý
Hokej je vskutku zábava. Nevyhrát čtrnáct zápasů v řadě, to už je opravdu umění. Soupeř měl v týmu hluchoněmého hráče. Zábavné, když se hluchoněmý začal rozčilovat na rozhodčího a následně byl seřván, aby držel hubu.
Pan Howadoor zanechává nesmazatelnou stopu v kulturních dějinách. Ve spojení s veličinou zdejšího uměleckého substrátu, panem Ludvíkem, bude zveřejňovat v Lidových novinách (jedna ze zdejších bulvárních tiskovin) postřehy ze svých Howadoorovin.
Jen já nic. Pan Ludvík mě nemá rád, jelikož nemám děti Minervu a Pandoru, ba ani optimistickou manželku Blabli. To všechno má jen pan Howadoor. Nedávno jsem uvažoval, že bych si taky nějaké děcko pořídil, jenomže k tomu je třeba sexu a to tedy ne, to se raději obejdu bez Minervy i Pandory.
Známá mi tvrdila, že jsem idiot, děcko si prý klidně pořídit můžu, že prý se o děcko nemusím starat, že ho prý netřeba zalévat ani okopávat. Namítl jsem, že okopával bych ho s chutí. A byl jsem nazván idiotem podruhé.

3.3. 2004 středa
Všichni se zřejmě zbláznili. Po Blabli pana Howadoora i moje matka, která mi píše, že jsem blb, jelikož mě nezajímá, na kolika drátech a hadičkách je napojený děda a zbláznil se i spolubydlící Arnošt. Sousedka se svým velkým psem se zbláznila taky, zrovna dnes ho krmila vařenou kukuřicí. Revizor se zbláznil taky, jelikož mě chytil a řekl jen: "Bože, zase Vy!" a odešel. Přitom si vůbec nepamatuji, že by mě zrovna tenhle někdy chytil. Přeskočilo také knihovnici Aleně a to fest, jelikož napsala:

"Vydám celého Howadoora a Chochoviny, ještě nevím jestli dohromady nebo každé zvlášť, jako knihu a budu to do všech knihoven dávat zdarma, třikrát. A v knihovně uděláme nonstop čtení Howadoořin a Chochovin a budou se na tom střídat všichni mí známí slavní spisovatelé. Po půlhodinách. A podle toho co budou číst, tak si budou nasazovat masky, Ludvík bude třímat cepín, Rejžek batoh na zádech, Klíma se bude ohánět motorovou pilou, Viewegh malovat akvarely... "

4.3. 2004 čtvrtek
40% žen prý trpí nedostatkem sexu. A 20% mužů. Statistiky z roku 1973 a ze vzorku 100 000 lidí. No prosím, už před více jak třiceti lety bylo dvakrát více úchylných žen nežli mužů.

5.3. 2004 pátek
Sice mi všichni říkají, jakýže jsem idiot, ale mám pocit, že v tomto se od ostatních nijak neliším. Není divu, každému prostě nutně musí mrdnout neboli jebnout či hrábnout. Už z použitých výrazů je vidět, že se nejedná o proces nikterak pozitivní, minimálně ne pozitivně chápaný. Ovšem... bodejť by všem nemrdlo, když se nervový systém vyvíjí v metamorfických fázích, které se netvoří z pondělí na úterý ani ze středy na čtvrtek, nýbrž celé víkendy, celé prázdniny a ještě déle, déle než přežil můj křeček i želva sloní a možná tak dlouho, jak u Sulawesi plovou latimerie. Taková imprintace lokálních podmínek, to je náramná legrace, to se aktivují synergetické reakční celky a každý trouba se pak podle toho chová, například když mu někdo dupne na nohu nebo když ho přejede tramvaj, trouba reaguje podle situace, na kterou je imprintován. No a protože další imprinty se můžou maximálně vršit na ty prvotní biochemické, tak se základ nemění a nebohý jedinec si s tím musí vystačit až do smrti smrťoucí.
No jo... jenomže kromě latimerií je tu například pán s novinami, povětšinou Lidovými, jelikož jsou poslední dobou díky příspěvkům pana Howadoora značně oblíbeny, což jsou informační toky ohromně zrychlené, také tu máme cestování zrychlené oproti době před sto lety o řády, je tu energie, kde zdroje taky naklusaly v řádech stonásobků, zpracování dat... no řádově milionnásobky a tak podobně. Ovšem že by se zrychlilo přepisování imprintů v neuronech, o tom nic nevím a pokud ano, tak určitě ne stejným tempem jako výše zmíněné záležitosti. On není problém v obvodu biopřežití, ten je fixován vcelku podařeně i na dnešní dobu (to jest pátek pátého března dva tisíce čtyři), problém už možná nastává v obvodu "postoceánickém", i když samozřejmě ne v imprintech zvládajících gravitaci či muskulaturu jako spíše v obvodech týkajících se ega. Ale v háji už je to zcela jistě u laryngálních signálů. Bederní zástěrka problém nečiní, ovšem komu je jasná kvantová fyzika, či spíše její vysvětlení, ať mi dá vědět. Pokud to někomu jasné je, evidentně mu taky mrdlo. Například já dodnes nechápu, jak vypočítat plochu záhonů zahrady, znám-li délku a šířku. Vždy když jsem to vypočítal dle vzorce délka krát šířka, byl jsem za blba, jelikož jsem neodečetl kůlnu na nářadí, která stála vedle záhonu s ředkvičkami.
No a potom už to jde s veškerými imprintacemi do hajzlu (i hůř by to šlo říci), jelikož sexuální vybavení k sociálnímu behaviorálnímu syndromu je archaismus doslova hmatatelný a sexualita již není co dřív, někteří jedincové dokonce v průběhu aktu i střídají polohy. A tak je rozmražen po vnějších zásazích kultury automatický, robotický vzorec sexuálního chování, jest zde sex ve spacím pytli, marihuana a televize a podobně. Už ani nepřekvapí, že veškeré obvody jsou zmateny, převálcovány něčím zcela neznámým a reakce zmateného jedince nejsou do ničeho zasazeny, jedinec neví, co činí a dostáváme se ke kybersomatické inteligenci a to je průser dokonán. Vědomé šťourání se v kybersomatickém obvodu už snad ani není vyhrazeno "normálnímu" jedinci a ne všichni jsou jogíni, šamani a podobní takypošuci. Východiskem ze zmatku je možná možnost se naprogramovat, ovšem docela by mě zajímalo, jak by se dal nějakým spolehlivým neexperimentálním způsobem tento obvod aktivovat. A až mi někdo začne pindat něco o tom, že řešením je LSD a jeho následovníci, tak ať mi to tedy předvede a hlavně předvede poté, co mu LSD dojde. 
Protože začínám střízlivět, nehodlám už ani rozebírat fantasmagorie jako je vědomé mapování dialogu mezi DNA a RNA a jeho využívání k pozdějšímu nastavení jakéhokoli, pokud možno jednoho z primárních, využívaného obvodu.
Přečetli jste to celé? Tak to vám už dávno mrdlo.

6.3. 2004 sobota
Lednička je prázdná a tak jsem se odjel najíst k paní učitelce. Sice mě mlátila přes ruce, když jsem snědl krmi jejímu děcku, ale vysvětlil jsem jí, že robě je malé a proto tolik jíst nepotřebuje.

7.3. 2004 neděle
Děcko paní učitelky celý den běhá po bytě a plačky se táže, co bude ke snídani a k obědu. Pravím mu, že dnes bude pouze večeře.

8.3. 2004 pondělí
Je to neuvěřitelné, ale jel jsem vlakem, který neměl zpoždění. Jinak bylo vše při starém. Kromě zátahu vlakových revizorů a bezdomovce, který spokojeně spal na WC.

Odpoledne přišel za mnou do práce pan profesor a tázal se, hodlám-li ještě někdy přijít do školy. Pravil jsem obezřetně, že pravděpodobně ano. Bylo by na čase. Tuším, že bych měl v červnu udělat zhruba patnáct zkoušek a nějaké zápočty. Náramná legrace.

Spolubydlící Bára má zakázáno brát si do bytu návštěvy. Zvláště ty pánské. Zakázal jí to spolubydlící Arnošt. Výsledkem je, že Bára si pánské návštěvy bere nejen do bytu, ale i do lože a poté obvykle z bytu na nějakou dobu zmizí, než se spolubydlící Arnošt uklidní. Zmizí i na několik dní, či spíše nocí a já nemám pocit, že je v té chvíli spolubydlící Arnošt na cestě k uklidnění.


Spolubydlící Bára se mimo velkých ňader a pánských návštěv vyznačuje různými dotazy. Například dotazem: 
"Co je to SQL?". 
"Cože? No to je asi něco s počítačema. Na to co potřebuješ?"
"Mám nové zaměstnání a mám tu dělat s SQL nebo v SQL nebo tak podobně."
"Aha... to je asi něco s počítačema."
"Cože? S počítačema? Proboha!"
"Tebe se na to u přijímacího pohovoru neptali?"
"Ale jo, ptali. Tak jsem jim řekla, že to umím."

Dotaz o pět minut později:
"Jak mám napsat písmeno ´č´ ?"
"Zkus klepnout na klávesu, kde je "č" napsáno."
"To dělám, ale píše mi to číslici 4!"
"Aha... tak si přepni klávesnici na českou."
"Cože? Jak přepnout? Klávesnici? To jde?"

Uvažuji, že se stanu minimálně stejně legendárním programátorem jako pan Howadoor. Možná bych mohl programovat trasu nukleárních střel, to by mě taky bavilo. Prostě napíšu "č" a BUM!

9.3. 2004 úterý
Učím se anglicky.

My dog is very old. Můj pes je velký Olda.

10.3. 2004 středa
Matka je pěkně ironická. Poté, co ji odmítám vídat a nezvedám telefony, posílá mi textové zprávy jako: "Děkuji osudu, že tě mám."

Cimrman dnešních dnů - pan BohoušPo delší době jsem zavítal na webové stránky téměř legendárního zjevení vysokého školství v Česku, bývalého spolužáka Bohouše.
Je až s podivem, jak plytké jsou proti úderným zápisům pana Bohouše daleko slavnější zápisky pana Čerčila, Hitlera či Hung Li Ma Ki Ona. Až budoucnost ukáže nezměrný talent dřímající v obrovském těle pana Bohouše. A Chochoviny, jak jinak, se ujmou role parazita, alespoň pro dnešní den. Je nutno připomenou dnes již klasické zápisy pana spisovatele:

"Kolem osmé večer jsem po čtyřhodinové cestě vlakem dorazil do Vyškova za Jurou. Nevítal mně chlebem a solí, ale konopím, takže jsme dali dýmku a zašli na pivo. "

"No, nebyl to širokej potok, sotva dva metry. Došli jsme po kamenech do půlky, zbytek se musel přeskočit. ... Skáču, chytám se kmínku a koukám, že je kmínek totální souška a že mi zůstal v ruce. Padám i se souškou po prdeli do potoka. Na břeh jsem se vyškrábal úplně mokrej nesa si v batohu veškerý svůj majetek, taky všechen mokrej. ... Jura začal hledat lysohlávky, já sušit a kouřit vlhký cigára. Pobíhaje po lese bos, jen v trenýrkách a tričku obdivuji nádheru slunečního svitu proplétajícího se listovím, zlaté odlesky slunce v květenství vysokých trav a jednoho motýla, všechny starosti se zdají být malicherné. "

Pan Bohouš se snaží pomocí alkoholu proniknout do tajů vlastní duše"Den začal akčně zakoupením vietnamských ponožek a flašky Býfýtru."

"To vše je doplněno posvátným kuřáckým manuskriptem z 18. století: 'Cigareta ranní, urychlí ti sraní' a obsáhlou výzvou slečně Horákové, aby zanechala zbytečně přebujelé školní docházky a věnovala více času souložení, nejlépe s osazenstvem pokoje 108."

"Deprese se stále nedostavuje, jsem z toho nervózní a mám depresi z toho, že nemám depresi."

"Hlubinná autopsychoanalýza: Dvě flašky whisky nebo jedna absinthu a hlubokej kýbl."

"Po loňských zkušenostech s Ježíškem píšu letos Santa Klausovi."

"Přesunuli jsme se do vedlejšího baru, který se roztomile jmenuje 'Platónova jeskyňka'.
Velmi poetický název, slibující mnoho, neboť slovo jeskyňka mi asociuje šestiřadé pornovídky, kde se tímto slovem označovala obvykle ženská vagína, což je věc, do které se spousta mužů snaží vstrčit svůj penis za účelem léčby svého pošramoceného ega."

11.3. 2004 čtvrtek
Matka zjistila, že jsem minulý týden v její nepřítomnosti vyloupil její ledničku. Poslala mi zcela jasně neironickou zprávu: "Jsem opravdu ráda, že jsi se objevil doma."


12.3. 2004 pátek
"Lomikare Lomikare, do roka a do dna!", oznámil jsem někomu a vypil další rum. Kolem běhal pes Guláš a několik Slováků. To dá rozum, že pokud jsou někde Slováci, tak se nesmí ani škrtnout sirkou, co kdyby bouchnul vzduch, zcela nasycen lihem z vypařujícího se alkoholu.
U druhé lahve rumu jsem si s někým domluvil lov na lední medvědy. To by mě zajímalo, kde na to vezmu peníze. Ženštiny laškovně hladí pleš nějakému pánovi, někteří páni laškovně hladí ženštiny.



13.3. 2004 sobota
Probudil jsem se kdesi a kdysi, vše v neurčitu. Zcela určitá však byla čokoláda, kterou jsem objevil rozmazanou v rozkroku na kalhotách. Mimo čokolády se objevil ještě pan Koláč, nikoli však v mém rozkroku, nýbrž vyšel z koupelny a pil rum. Nakrmil jsem psa Guláše cibulí z utopenců, utopence jsem pozřel sám. Kolem létají bílé myši a černí králíci. Někdo skáče z horní postele po hlavě dolů. Někdo tančí. Někdo se svléká. Někdo leží na skříni. Někdo mi pomocí nože zkrátil vlasy na zhruba jeden centimetr. Někomu jsem pomocí nože zkrátil vlasy až na kůži, občas i s kůží. Lomikare Lomikare, do roka a do dna. V křesle sedí ženština a střídavě olizuje psa Guláše a láhev becherovky. Došel další rum, černí králíci nikoli. Bílé myši také ne. K ni se ještě přidali růžové vlaštovky. Připadám si jak na surrealistické arše pana Noema.


14.3. 2004 neděle
Odjíždím z plodného víkendu v Brně zpět do města hnusu. Veze mě opilý řidič s nádherným výronem, díky čemuž nemůže šlapat na spojku. Občas nemůže na dálnici ani řídit, zvláště když na telefonu píše textovky. Ze zadního sedadla se co chvíli dopředu naklání ženština a vilně heká. Její pán zůstává stále na zadním sedadle a ke mně se naštěstí nenaklání. Ženština dí svému pánovi cosi o prostředníčku a šikovné ruce, pán se usmívá. Já se také usmívám, jelikož svítí sluníčko a to si s rumem náramně rozumí.
Večer na hokeji jsme dostali šestnáct gólů. Masakr.

15.3. 2004 pondělí
V práci pracuju od rána do večera. Když zrovna nepracuji, tak se dovídám, že mě z práce vyhodí a když zrovna nepracuji ani se nic nedovídám, tak si říkám, že bych odsud už měl opravdu vypadnout.
Večer jsem šel do hospody na pět piv. Po víkendu v Brně ani necítím, že bych pil.
Cestou z hospody jsem na schodech z metra potkal slepce co řval, že mu praskne pytel. Odvedl jsem ho na záchod do nejbližší restaurace. Byl opilý, močil na zeď a nadával, že platí vysoké daně.
16.3. 2004 úterý
Projíždím fotky z víkendu. Je jich kolem tří tisíc, ani nevím, že tam bylo tolik foťáků.
Že jsem prase, to jsem věděl, ale že jsem opravdu velké prase, to zjišťuji až při prohlížení některých záběrů. Na druhou stranu - prasat tam bylo jak cikánů na sociálce.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

17.3. 2004 středa
Pomocí různých dopisů a vzkazů na telefonu mě lidé z víkendové kulturní akce upozorňují, že to nebyla akce až zas tak moc kulturní a že já byl zcela jistě nekulturní prase. Je to tak. Zatímco dřív jsem pil alkoholu kvanta a mému tělu to spíše prospívalo (nikoli mým játrům, jak mi pravil jeden lékař, zcela vyděšen mými jaterními testy), dnes mi stačí si k alkoholu jen přičichnout a dělá se mi zle, čistý alkohol nepiji již vůbec a dokonce i rum si ředím rozličnými limonádami.
O víkendu jsem propadl euforickému pocitu dávno ztraceného mládí a jal se lokat alkohol ve velkém. Okolí reagovalo zčásti částečným bezvědomím (ta část okolí pila se mnou), částečně shovívavým úsměvem (ti, kteří pili normálně) a z části nevýslovným zhnusením (ten zbytek, který si dal jen pár panáků). 
Dříve bych se všemu smál a reakce mého drahého okolí by mi byly ukradené. Tentokrát mi byly sice ukradené reakce mého drahého okolí, leč nesmál jsem se, nýbrž jsem potupně vrhnul obsah žaludku na WC a nejen tam, nýbrž i na blízké okolí. Opravdu blízké, aby si někdo nemyslel, že jsem pogrcal půl baráku. Hřeje mě pouze vědomí, že jsem byl schopen najít porcelán určený pro mužské osazenstvo a nepoblil jsem záchody dámské, jak učinili mí milí Slováci.

18.3. 2004 čtvrtek
Málem jsem zapomněl poznamenat událost vskutku zaznamenáníhodnou. Po patnácti zápasech (nepočítám v to zápas vyhraný jen díky panu rozhodčímu) jsme dokázali v hokeji zvítězit. Dokonce jsme ani nedostali deset gólů jako obvykle a já dokonce nedostal přes držku, jak obvykle dostávám. Jedinou kaňkou na výkonu tak bylo pouze to, že za nás vstřelil gól pan Báflík, zvaný Kopyto. Kaňkou je to proto, jelikož nyní se bude pan Báfle hrozně moc vytahovat, chodit po ulici a pravit jarně oděným ženštinám, že on vstřelil úžasný gól, kdežto ten pitomec Chocho ne.
Pan Báfle to bude zajisté vyprávět i svému kolegovi. Kolega se jmenuje pan Palec, je z firmy Regumon a je vášnivým čtenářem Chochovin. Vždy sedí před monitorem, čte Chochoviny a praví, že Chochoviny může číst jen úplný debil, magor a idiot, že normální člověk by přece Chochoviny číst nemohl, že debil, magor a idiot je i ten, kdo Chochoviny píše a vůbec je pan Palec celý rozohněný, sálá z něj spousta negativní energie a kdyby mohl, tak do mě narve hasičskou hadici zepředu i zezadu, jelikož rodina pana Palce jsou všichni hasiči a hadice jistě mají.

19.3.0 2004 pátek
Jedu s kolegou Bartolomějem, zvaným Bárt, na čundr. Na autobusovém nádraží je plno lidu, ovšem my jsme chytře zakoupili místenky a tak se všem smějeme a smějeme se i ženštině, která se objevila, zeptala se, kam jedeme a pravila, že když se do autobusu vejde, že pojede s námi. Co na tom, že je oděna ve vycházkovou obuv, džíny, bílou mikinu, nemá spacák a na zádech má školní brašnu. Bartoloměj se projevil jako velký stratég, obsadil v autobusu tři místa a posypal je cedulkami s nápisem "Rezervace - místenka". Načež jsme s Bártem seděli, kolem postávali napěchovaní lidé a závistivě koukali na sedačku s označením rezervace. Ženština v bílé mikině se prodrala plným busem a za Bártova nadšeného výskání obsadila takto nečetně získané místo. Cesta do České Kamenice ubíhala vcelku rychle, Bárt každou chvíli otvíral s ohromným rachotem střešní okno, aby jej po pár minutách se stejným rachotem opět zavíral, následně otvíral a zavíral... Osazenstvo autobusu skřípělo zuby a po každé ráně sebou vyděšeně trhlo, leč právě to se Bártovi líbilo a otvírání a zavírání okna prováděl co nejčastěji.
V České Kamenici jsem byl přehlasován poměrem hlasů 2:1, že každou správnou výpravu je třeba začít v hospodě. Bárt si dal tři piva, já tři utopence, ženština piva i utopence a tak jsme vykročili do černočerné tmy. Zabloudili jsem záhy, usnuli na louce a když začalo o půlnoci pršet, následoval pochod do autobusové zastávky. Ženština bez spacáku kvílí, že je jí zima. Bárt se dožaduje rumu.


pan Bárt u vstupu na Falknštejn


20.3. 2004 sobota
Ráno se Bárt budí už po sedmé a ženština se zahřívá dlouhým během. Poté, co mě takto znechutili, vyšli jsme jako obvykle přes Jetřichovice na Falknštejn, kde Bárt skákal po skalách a bohužel nespadnul. Následovala další hospoda, kde jsem pil čaj a Bárt, posilněn třemi pivy, vytáhnul ženštinu v bílé mikině do skal, aby jí předvedl, že je zdatným skálolezcem. Bárt bohužel opět nespadnul.
Přes vyhlídky a Jetřichovice jsme zakotvili v hospodě Starý mlýn, kde si dal Bárt čtvrté, páté a šesté pivo a začal na celou hospodu hulákat, že si v zubu zalomil párátko. Následně začal párátko vyšťourávat jiným párátkem, vřískat však nepřestával.
V noci jsme vyšli na ohromně zábavnou cestu podél vody, po skalách a po lávkách. Nebyla by to až tak ohromně zábavná cesta, jenomže přiopilý Bárt zjistil, že svítilna, kterou již dva dny vychvaluje, téměř nesvítí. A aby prý šetřil, nesvítil vůbec.
Spíme pod převisem, fouká vítr, prší a Bárt chrápe.


Mariina skála z Vilemíniny stěny



21.3. 2004 neděle
V půli dnešní cesty potkáváme v jedné vesnici domorodce.
"Prosím vás, nevíte, jestli funguje přívoz v Dolním Žlebu?"
"Echrrr chchchch ueeee chrrrr..."
"Co prosím?"
"Echrrr... mám rozbitý hlasivky. Přívoz nefunguje."
"Aha. No to je zlé, chtěli jsme se tam dostat na vlak."
"Echrrr... já bych vás tam hodil, kdybych nebyl ožralý a neměl na autě cizí značku."

A tak jsme šli do Hřenska, prošli kolem policajtů, kteří byli nadšeni, že nejsme Němci a za nadšených ovací českého prodavače (kromě dvou českých obchodů jsou prý v Hřensku pouze Vietnamci) šli stopovat. Zastavilo hned druhé auto a za nadšených výkřiků řidiče, který byl rád, že opět slyší češtinu, jsme odjeli do Děčína. Za odměnu jsem panu řidiči omylem rozsednul zářivku v nákladním prostoru.


Stěny z Mlýnské cesty

 

22.3. 2004 pondělí
"Vedle na pokoji se buď hlasitě souloží nebo hlasitě pouští porno. Ale podle hlasového fondu (přece jenom už jsem za ten půlrok prohodil se sousedkama pár vět) soudím na to první. Což je značně iritující, protože já souložit nemůžu, neboť jsem nucen transformovat kružnici pomocí čtyř klíču kolineárně, pomocí dvou klíčů afině a návdavkem jednu krychli afině s vyrovnáním.", píše pan Bohouš, bývalý spolužák.

Časy se mění. Zatímco dříve byli všichni mí spolužáci a bývalí spolužáci pouze tlupou věčně opilých a zhulených hovad, nyní se z nich stala tlupa občas opilých a zhulených hovad, která však studují, neboť po devíti letech na VŠ uznala, že by bylo záhodno školu dokončit. Kdo nestuduje, ten už dokonce i pracuje a například pan Zelí je sice občas opilý a je spatřován se svým typickým kalných pohledem a hašišem v hubě, leč kromě toho, že se dostal již do čtvrtého ročníku VŠE (předchozí tři ročníky studoval osm let), stal se i zaměstnancem jistého velkého pražského hotelu, kde straší zákazníky v recepci.
Ale popořadě. Aby si pamětníci starých časů Chochovin připomněli a noví se obeznámili.
Pan Bárt dostudoval VŠE a stal se pouze příležitostným pijákem a zaměstnancem státní správy.
Pan Bohouš je stále zneuznaný bohém, který je po devíti letech studia ve třetím ročníku geodézie a pořídil si drahou polovičku na poloviční úvazek.
Pan Igin postavil dům, i po devíti letech na VŠ stále studuje VŠE a má drahou třičtvrtěpolovičku na poloviční úvazek, ovšem plánuje přechod na hlavní pracovnětrpitelský poměr.
Pan Tarabis je nezvěstný. Poté, co jsem zveřejnil, kterak obcoval se svým kolegou, napsal mi pan Tarabis ´sbohem´ a už se neozval.
Pan Dušan se vyléčil z alkoholismu, pracuje jako velký skladník a bere víc, než třeba právník zde u mě v práci.
Tak a teď jsem se dověděl, že pan Zelí není ve čtvrtém, ale dokonce už v pátém ročníku.

23.3.2004 úterý
"Hlavně žádný sex!", děje spolubydlící, prsatá Bára.
"Co blbneš? Přeskočilo ti?", táži se, jelikož už ji nějakou dobu znám.
"Nesmím sexovat, jinak ze mě nebude sálat ten největší sexuální náboj!", rozhodně vece prsatá Bára.
A je to tady. Po panu Howadoorovi a dalších lidech přeskočilo už i jí.

"Na co sexuální náboj?"
"Mám rande s velikánem. Copak si myslíš, že půjdu na rande bez sexuálního náboje?"
"S jakým zase velikánem?"

Načež se ta osoba dala do vyprávění, že má rande s velikánem z největších a jmenovala tři největší velikány - pana Havla, pana Vaculíka a pana Nohavicu.
Chrstám si v týl kýbl ledové vody na zklidnění, bych mohl bez infarktu naslouchat dále.

"Jdu za velikánem Nohavicou! Bude rande! Bude mě nosit na rukou a já budu tryskat sexuální náboj!", křepší prsatá Bára.
"Nohavica je velikán? Není to náhodou nějaký krejčí nebo tak něco?", táži se opatrně.
"Tupý ignorante! Krejčí nohavice šije, ale tohle je velikán, zpěvák a skladatel, básník a bohém!", čertí se spolubydlící.
"Aha, básník a bohém. Zpěvák. A co například napsal?", snažím se dostat Báru do rozpaků, leč ta mě krutě zadupává do země.
"Cože? Ty neznáš klasické písně jako například Spatřil jsem kotletu? A co Krajina po pitvě, co? Tupče! A další! Kozatá a Zubatá ... Zítra ráno leť ... Pravda a pleš!"

Nevím, neznám. Propadám depresi, kterou prsatá Bára stupňuje tím, že mi vykládá o orálním gelu. Nikdy jsem o orálním gelu neslyšel. Snažím se zjistit, zdali se náhodou nejedná o zubní pastu, leč prý ne.
Deprese stoupá.
Načež píše knihovnice Alena, že jsem hloupý, jelikož se válím za pár korun kdesi v hnusném městě Praha, zatímco její dcera pojídá jablka na Novém Zélandu.
A dnešní den na pikaču kulminuje tím, že se pan Howadoor vychloubá, že pozítří odlétá do Nepálu.
Na Novém Zélandu i v Nepálu určitě znají velikána Nohavicu i orální gel. Jen já nic. 

24.3.2004 středa
Rána. Ještě jedna. Přišel jsem do bytu a spolubydlící, prsatá Bára, pobíhá po bytě jak pominutá a tříská dveřmi. 
"Nestíhám, nestíhám!", řve zoufale s trká si do pusy zubní pastu.
"Co blbneš?", táži se klidně, jelikož ona je Bára v podstatě ještě dítě a tak ji klidnými otázkami otcovsky vychovávám.
"Uhahuha huhu ahu!", vysvětluje Bára a marně se snaží narvat pastu do pusy.
"Nepřeskočilo ti? Dočista jsi zmagořila, že?", pokládám v podstatě zbytečný dotaz.
"Do hajzlu, to není zubní kartáček!", mrská Bára vztekle pastou a řítí se do koupelny.

Z koupelny do kuchyně, k sobě do podkroví, mává kolem sebe rozličným oblečením.

"Tak co se vlastně děje?"

"Jauvajs!!!", vřeští Bára poté, co si píchla do oka rtěnku při snaze si za běhu namalovat na obličej ústa.

Stojím v předsíni a pozoruji ten chaos.

"Myslíš, že jsou tyhle kalhotky dost sexy? A nemám to tričko upnuté moc málo?", táže se za běhu Bára, mávajíc titěrným hadříkem a navlečená v extra malém tričku, ze kterého se jí dere zpola udušené poprsí.

"Tričko je akorát, jen prsa máš moc velká.", odpovídám, leč dostává se mi pouze obvyklého zahuhlání o sexistickém hovadu.

Následně si nazouvá vysoké červené lodičky a uhání do hospody.

Že mě to nenapadlo, dnes je přece v hospodě její idol, po kterém hodlá vrhat na pódium spodní prádlo s napsaným telefonním číslem. Dnes je přece v hospodě pan Nohavica.


Spolubydlící prsatá Bára a její idol, veliký pan Nohavica

 25.3. 2004 čtvrtek
Pan Howadoor dnes odletěl do Nepálu. Já zřejmě poletím také, jelikož mi Nepál přijde přece jen o něco příjemnější, než-li věznice zdejšího státu.

Howadoor: Zdar

: Zdar. Tak kde a jak?

Howadoor: V Kathmandu. Vsechno OK, akorat nam ztratili bagly.

: Cože?

Howadoor: Snad se zitra najdou, slibuji.

: Aha.

Howadoor: Ale kdyz ne, taky prezijeme.

: To je normální, já myslel, že se fakt ztratily.

Howadoor: Ztratili je ale vsem co leteli do KTM z Frankfurtu, takze se spis najdou.

: Jo, tak to je v klidu. Spíš to jen přendali jinam.

Howadoor: Ne, ve skutecnosti je asi jenom nestihli prelozit nebo tak neco.

: Ovšem pokud to hodili do jinýho letadla, tak tam budeš bez báglu taky třeba tři dny, hehe.

Howadoor: To mi nevadi. I kdyz dva dny by byly lepsi, v pondeli mame vypadnout do hor. Ale den sem nebo den tam, to je jedno.

Howadoor: Jednoho borce jsem dneska znicil dotazem na Narodni galerii, ted bych se mohl ptat po praci.

: Národní galerie?

Howadoor: Chlapik z cestovky ted beha po Kathmandu a shani listky do Narodni galerie. V zivote o tom neslysel.

: A je tam Národní galerie?

Howadoor: Ne, nakonec po zjistovani na webu si myslim, ze tu zadna neni. Ale at se snazi.

: Jo a až se vrátíš, jdeš rovnou do cvokhauzu?

Howadoor: Mozna se vracet nebudu. Je tu podezrele dobre. Momentalne zadne velke vedro, tak akorat.

: Jo, zůstaň tam, uděláš nejlíp. Vážně uvažuju o něčem podobném. Teda... spíš mě to jen napadlo.

Howadoor: Sel bych asi do klastera. Musim si to promyslet. Ale ted jdu na veceri, bo mam desny hlad.



26.3. 2004 pátek
Myslel jsem si, že náš hokejový tým není schopen legračnějšího představení, než jsme dosud předváděli. Mám na mysli například neúčast gólmana nebo šestnáct obdržených gólů v ligovém utkání. Dnes jsme se překonali. Nejenže se k zápasu nedostavil ani jeden brankář, ale i hráčů do pole bylo tak málo, že jsme museli do našeho dresu obléci a na pravé křídlo postavit jednoho z fanoušků. A gólů jsme dostali dvanáct.
Taky mi zemřel děda, jak mi matka sdělila před hokejem v šatně, pročež jsem byl zvolen rodinným vyslancem, mám si vyčistit boty, zalátat ponožky a odjet na pohřeb, tudíž jsem kontaktoval sestru a zažádal ji o sponzorský příspěvek na vlak. Sestra totiž studuje a tak má peněz spousty, zatímco já sice také studuji, ale zároveň pracuji pro můj milý a zbožňovaný stát, následkem čehož nemám peníze téměř žádné. Tedy peníze mám, ale tak mizerné, že na vlak na pohřeb mi rozhodně nezbývá. Můj milý a zbožňovaný státe.

27.3. 2004 sobota
Odjel jsem za paní učitelkou, jelikož mi přislíbila, že mohu zneužít pračku a za účelem odstranění vrstvy nečistot do ní (do pračky) vložit ribana a dresy. Nyní vytéká z pračky hustá černá kapalina, paní učitelka sedí na vzpouzející se a poskakující pračce a dí cosi o praseti.
Odpoledne sedím v restauraci, popíjím čaj, který jsme zakoupili s paní učitelkou napůl (pro milý a zbožňovaný stát pracujeme oba, tudíž na dva čaje nemáme) a milá maminka paní učitelky se s milou paní učitelkou náramně baví na můj účet a rozvíjejí teorie, kdo mě a jak bude znásilňovat, až nastoupím k výkonu trestu. Paní učitelka je nápaditější, doporučuje mi střídat pozice vpředu a vzadu dle lichých a sudých týdnů a následně mi nabízí velké balení vazelíny.

28.3. 2004 neděle
Dcera paní učitelky vlastní knihu "Zálesácké dovednosti", což je příšerná sbírka těch největších stupidit, jak jsem se dnes přesvědčil. Například dnes děcko uzmulo balení špejlí a dva kusy kartonu. Do kartonu po okrají zrobilo díry, do děr nastrkalo špejle a vznikla tak jakási klec, údajně pro krysu, kanárky či jiného hlodavce.
Večer jsem se znaven vřítil do ložnice, jelikož už mi paní učitelka povolila spát s ní v jedné místnosti. Jako pravý znalec akčních a romantických filmů jsem se v trenýrkách vymrštil a pěkným skokem milovníka se vrhnul do postele vedle paní učitelky. Vzápětí jsem zařval jako rozlícená šelma a ještě pěknějším skokem se vymrštil zpět. Paní učitelka si smíchy drásala břuch, zatímco já si z těla vytahoval úlomky špejlí z debilní klece, kterou mi děcko vložilo do postele.

29.3. 2004 pondělí
Hnusné kapitalistické buržoazní síly se dostaly na Chochoviny. Proradní imperialističtí požírači hamburgrů svými slizkými prsty rejdí po klávesnici a hadíma očima se vpíjejí do jedné z posledních bašt ducha a kultury. 
"Terorismus!", volají a píchají prstem do loga Chochovin.
A následně anonymové píší:

"Proč tak obsedantně bliješ na USA, kdyžs tam ani nikdy nebyl? Prezident Bush je idiot, ale to ty taky (akorát je to jedno), a New York je vydatné město. Mě fascinuje ta stupidní, úplně abstraktní nenávist, kterou k Američanům cítí spousta zapšklých Čechů. Vole, ne všichni žerou u McDonalda."

Netuším, proč onen dotyčný nasekal v pár řádcích tolik chyb (opravil jsem), netuším, proč mi vnucuje nenávist úplně abstraktní, když je zcela konkrétní a hmatatelná, co míní tím, že Ňujork je město "vydatné" a také netuším, proč mi, byť neadresně, vnucuje, že bych měl být jakýsi Čech. Určitě je to idiot, možná sám pan Jiří Křoví a určitě žere u Mekdonalda.

30.3. 2004 úterý
Odjel jsem do Nového Jičína a pozřel vařené vepřové koleno. Bylo opravdu velké.
Pokračoval jsem dál na východ. Do Spišskej Belej. Na hřbitově tam hnízdí spousta vran.
Pan farář pravil, že si "náš bratr" vezme sebou vše do ráje. Ráj je zřejmě v rohu hřbitova, soudě dle spousty shnilých kytek, které si tam sebou nebožtíci vzali. A spousty umělohmotných lahví. Spousta hrobů na hřbitově ve Spišskej Belej je ohraničena stavebnicovým plůtkem, prodávaným v supermarketech na ohraničení záhonů. Hned u hřbitova je fotbalové hřiště, za hřištěm plechové přístřešky, spousta cikánů, kouřící komín a zasněžené vrcholky Tater.
Odpoledne jsem jel zpátky na Moravu a do Prahy.



31.3. 2004 středa

" USA - Sedmadvacetiletá žena trpěla příznaky čtyři měsíce. Žádné léky, antibiotika a pilulky proti tuberkulóze však nezabíraly, Američanka i nadále trpěla kašlem a vysokou teplotou. 

Vdechla ho omylem 
Teprve rentgenové vyšetření prokázalo, že se v jejích útrobách skrývá cizí předmět, který znemožňoval průchod vzduchu v průduškách. Odborníci z nich jednoduchým zákrokem vyňali prezervativ. 

Nejprve si žena nemohla vzpomenout, jak mohla pánskou ochranu pohltit, zpětně si uvědomila, že se do dýchacích cest dostala zřejmě při orálním styku a kondom se omylem dostal tam, kam neměl."

Já vím, že je to blbé, psát o tupých požíračích hamburgrů a že každý ví, že černoši jsou černí, Eskymáci mají iglú, krávy vemeno a Američani jsou idioti. Avšak jsem líný něco vymýšlet. Zvláště něco originálního. Beztak už je všechno vymyšleno. Tedy kromě toho, co vymyslí američtí vědci.


zpět na hlavní stranu