Březen 2006


20.2. 2006 neděle - 6.3. 2006 pondělí
Pracuji. Celkem devatenáct dní nonstop, v tom devět šestnáctek, jednou čtyřiadvacítka. Mezitím jsem stačil prohrát 200 euro a panáka tequily, když jsem naivně vsadil na olympijský hokejový zápas Slovensko - Česko na vítězství Severního Maďarska, v práci jsem zařídil zničení dvou balení zboží (jedno balení za 750000 eur), zakoupil jsem sobě letenky z Dublinu do Amsterodamu, z Amsterodamu do Nairobi a z Nairobi do Dar Es Salaamu a tou samou trasou zpět. Zpátečních letenek nevyužiji, jelikož jsem idiot a nezkontroloval jsem návaznost letů, pročež mám na přestup v Nairobi padesát minut, což není reálné stihnout ani v případě, že Air Kenya přiletí včas a KLM nepoletí do Evropy dříve. Kolega v práci, který mi letenku platil, nastalou situaci roztroubil všem ostatním, pročež se nyní zbylí kolegové sázejí, kdy se dostanu do Evropy, jakým způsobem a kolik afrických chorob si pořídím. Vrah malých dětí Derek si chce vsadit i na to, kolikrát mě znásilní černí domorodci.
Také jsem byl v restauračním zařízení vzdělat svůj upadající intelekt diskusí s panem Filosofem, rugbistou týmu dublinské university. Pan Filosof se dostavil v bojovné náladě, nic mě nešetřil a za pomoci citátů z Bible a recitací súr se mi snažil dokázat, že jsem pitomec, že Arabové jsou pitomci, že dívky jsou vhodné k souloži od zhruba dvanácti let a že mé neustálé negování ethnocentrických postojů je čirá zhovadilost. Poté smutně dodal, že ho žena odmítá živit, pročež bude muset po skončení studií pracovat. Pili jsme dánské pivo, čímž jsme angažovaně projevovali sympatie k jistým karikaturistům.

Kolega B.D., proslulý svou nekonečnou invencí zlikvidovat i nezlikvidovatelné, uvedl tentokrát do pohotovosti letištní ochranku. Poté, co uvolnil zamrzlou pojistku palety speciální tyčí opatřenou několika kolečky a zámky, počal běhat pod dohledem bezpečnostních kamer od sloupu ke sloupu, od letadla k letadlu, plíživě se přesouval a parakotouly se hbitě kryl. Mezi jednotlivým krytím mával výše zmíněnou tyčí a jako imaginárním kulometem mířil na všechny okolo, přičemž mocně řval: "Ratatatatata". Ochranka letiště vyděšeně sledovala řádícího teroristu bezpečnostními kamerami, za půl minuty se objevilo zhruba deset zakuklenců se skutečnými samopaly, helmami a neprůstřelnými vestami s nápisem "Zásahová jednotka". Kolega B.D. byl odveden k vedení, tam byl zle pokárán a možná i bit, jelikož po zbytek dne nejevil touhu se smát, klopil zrak a nereagoval na naše veselé volání: "Ratatatata".

7.3. 2006 úterý
Zářím. Svítím na všechny strany, jelikož jsem spáchal důkladnou očistu. Spáchal na těle i oblečení, kravatu mám pečlivě uvázanou a ponožky jsem si vzal obě stejné barvy. Přesně v deset hodin vstupuji do jámy lvové, ukláním se, kynu rukou a pohrdám nabízeným křeslem. Den D a hodina H jest tu. Od zítřka budu velkým šéfem, jen co všechny roznesu na dnešním pohovoru mými skvostnými nápady, názory a zejména brilantní angličtinou, díky které jsem u kolegů populární již nyní a to více, nežli jazykové kulturní vstupy pro cizince.
Co pohovor, já dnes absolvuji dokonce intervijů.
A tak stojím před komisí s barevně sladěnými ponožkami. Hovoří na mne anglicky, ale tento podraz jsem očekával a i když jako obvykle nerozumím, startuji předem naučený monolog.
Monolog měl úspěch, jelikož všichni mlčí, pokukují po sobě a nikdo mne nekárá. Jen poté jakýsi blbec prohodí, že jsou to sice zajímavé informace, ale mohl bych odpovědět na to, na co se ptali. Po několikerém zopakování otázky mi dochází, že se ptají na to, jaký bych byl šéf.

"Přísný, jedině přísný.", pronáším odhodlaně a komise souhlasně kyne.
"Podřízené je třeba motivovat.", pokračuji a komise je nadšena.
"Motivaci provádíme bitím, případně vyhnáním na mráz."
"Bít je třeba s vervou a důkladně."
"Bít, bít a zase bít, každého je třeba bít."
"Ubité odtáhneme k mrazicímu boxu."

8.3. 2006 středa
"Dr. Livingstone, předpokládám.", pravil kdysi pan Stanley v Ujiji. Do Ujiji se chystám, zejména proto, že v období dešťů se bude jednat o skvostnou zábavu. Pohrdnu vlakem a vydám se do Ujiji po jiných cestách. Cesty v jihozápadní Tanzanii jsou v období dešťů interesantním zážitkem. Tu je zapadlý automobil, tu utonulý turista, tu zaplavená vesnice, sem tam hroch.

9.3. 2006 čtvrtek
Oběhal jsem v Dublinu všechny pojišťovny co znám. Nabídka služeb je nepřeberná, ale pojistit mě na dovolenou nedokáže žádná z nich. Pročež se nebudu pojišťovat, pouze sepíši testament a vybraný nešťastník zdědí květinu Svini, kalendář s nahatými ženštinami a rozpadající bicykl.

10.3. 2006 pátek
"Já jsem pošťák!", pravil divně vypadající pán a dožadoval se otevření vrat carga. Jelikož jsem ochotný zaměstnanec, vrata jsem otevřel, načež pán uvolnil čtvrttunový kontejner s dopisy a pustil mi ho zezadu na nohu. Kontejner jsem obratně zastavil patou, čímž jsem se zbavil schopnosti pohybovat se po obou krajních dolních končetinách. Polský kolega Hubert neskrýval nadšení a pravil, že tímto je o můj pobyt v Africe postaráno, jelikož predátoři si jako kořist vybírají jedince mdlé, kulhající a co nejvíce obézní.

11.3. 2006 sobota
Velké oči
Známá irská persona, slovenské děvče Velké oči, pravila, že jsem "debil", "blbec" a "somár krepý" a odstěhovala se z Dublinu s dodatkem, že nehodlá přebývat ve stejném městě jako já.
Na ženách se mi nejvíce líbí neodhadnutelné reakce. A bradavky.

12.3. 2006 neděle
Při bicyklování z roboty do domu mě opět srazil autobus. Čímž se má půlroční bilance pojíždění na bicyklu v dublinské dopravě zaokrouhlila na pět kontaktů s motorovými vozidly, z nichž dva jsem přežil bez pádu, jeden pádem poměrně akčním a dva pády jsem absolvoval s elegancí a noblesou, jak se na pravého dravce silnic patří. Čtyři z pěti výše zmíněných případů obstarala městská autobusová doprava.
Větším problémem se však ukazuje býti noha, přesněji řečeno pata, která je vtipně nateklá a nemohu na ni došlápnout.

13.3. 2006 pondělí
Navštěvuji lekce anglického jazyka. Interesantní.
Situace po půlhodinové debatě k jakémusi článku, ze kterého rozumím pouze doprovodnému obrázku:

Profesorka: "Jak v textu chápete roli slova BLABLA ve vztahu k předpřítomnému času, Mustafo?"

Student Mustafa: "Jasná souslednost!"

Profesorka: "Správně! A jak použijeme slovo BLABLA jako příslovce, abychom časovou souslednost zachovali, Tin Jan Hoi?"

Studentka Tin Jan Hoi příslovcově exceluje.

Profesorka: "Správně! A jak slovo BLABLA použijeme, pokud přidáme větu vedlejší, abychom zdůraznili již proběhlý děj, pane Chocho?"

Já: "Já netuším, co znamená BLABLA, nechápu větu hlavní a větu vedlejší už vůbec ne."

14.3. 2006 úterý
Přiběhl jsem do obchodu a k pobavení celého personálu jsem se mou pralesní angličtinou dožadoval věcí jako je impregnace, ale ne ve spreji, purifikační tablety a celé jsem to završil žádostí o mapu oblasti kolem Murchison Falls. V obchodě měli použitelnou pouze mapu Irska a jediná mapa, na které byla Afrika, byla na straně 26 školního atlasu. Tak jsem aspoň koupil spacák.

15.3. 2006 středa
Přiběhl šéf a nadšeně mi zvěstoval, že mé intervijů minulý týden na komisi zapůsobilo a já jsem povýšen. Hned po šéfovi přiběhli mí irští a polští kolegové a také mi nadšeně zvěstovali. Zvěstovali mi to, že jsem idiot, neschopný trouba a i kdybych byl ředitelem Horní i Dolní Děložné, tak oni mě poslouchat nebudou, že na takového šéfa hází bobek a vůbec. Jak pravili, tak i učinili a vůbec se neobtěžovali plnit mé příkazy, aby mi zazpívali a doběhli do restaurace pro oběd.
Pitomci.

16.3. 2006 čtvrtek
Jeden z polských kolegů mě pozval na "takovou malou akcičku".
Večer bylo u polského kolegy veselo, dalších deset kolegů z práce, několik ženštin a mnoho alkoholu.
Polský kolega P. se ožral, pomočil, vylil na sebe polévku a usnul na schodech u WC.
Polský kolega H. se ožral, poté fascinovaně osahával svítící žárovku a šeptal: "To je zázrak!"
Estonský kolega S. se ožral, tančil, spadnul a usnul na podlaze.
Polský kolega A. s estonským kolegou A. se ožrali a usnuli v objetí na manželské posteli.
Irský kolega M. objednal pizzu a polskou vodku. Poté usnul taktéž na podlaze.
Dál si nic nepamatuji.

17.3. 2006 pátek
Ráno jsem se vzbudil na podlaze v úplně jiném domě. Obutý a oblečený. Vyšel jsem z domu do města, které jsem vůbec neznal. Pršelo. Bloudil jsem městem, až jsem našel autobusovou zastávku kupodivu se dvěma polskými kolegy. Zanedlouho přijelo auto, narazilo do obrubníku, z auta vylezl přiopilý polský kolega M. a pravil, ať si nasedneme, že nás odveze do Dublinu, do práce, domů a vůbec kdo kam potřebuje. Nabrali jsme i jakousi Slovenku, která na zastávce taktéž čekala. Slečna ovšem po zhruba 500 metrech příšerné jízdy opilého řidiče pravila, že se jí chce zvracet, z auta vystoupila a objednala si taxi.

Do práce jsme přijeli pozdě a den trávili lapáním čerstvého vzduchu do alkoholem zničených těl.

18.3. 2006 sobota
Odlétám z Dublinu do Amsterodamu. Poté do Nairobi a pokud stihnu spoj, tak zítra do Dar Es Salaamu. Další vývoj cesty záleží hlavně na počasí. Absolutně nevím, co si mám představit pod pojmem "období dlouhých dešťů" a hlavně, v jakém stavu budou cesty. Teoreticky bych chtěl odjet do města Mbeya, poté dál k jezeru Tanganyika. Po jezeře na sever k Burundi do Kigomy a Ujiji, pokud připluje ze Zimbabwe nějaká loď. Dále kolem Rwandy do Ugandy, možná na ostrovy Ssese a pokud možno dále na sever k Murchison Falls. Pokud budu mít čas (hodně času), tak dál na sever k jezeru Turkana. Poté na jih, zpět k Viktoriinu jezeru, možná přes něj do Tanzánie nebo kolem do Keni, uvidím. Pokud ovšem chytré knihy nekecají, tak budou silnice v období dešťů sjízdné poněkud blbě a já budu rád, pokud se vůbec dostanu aspoň do Ugandy. Jestli poletím zpět do Evropy z Nairobi, z Dar Es Salaamu nebo mi uletí letadlo (značně vysoká pravděpodobnost) zatím neřeším.
Za měsíc bych měl být zpět v Irsku.
Beru sebou naivně fotoaparát, i když to dopadne tak, jak je v Africe zvykem, tedy že nevyfotím nic, jelikož tamní obyvatelstvo nejsou Asiati, kteří se nadšeně cpou před objektiv i s mrtvou babičkou v urně a cvičenou krysou. Beru sebou i prasklou kost v patě. Tuto milou zprávu jsem obdržel od irských lékařů poté, co jsem je hloupě navštívil, jelikož po incidentu z minulého týdne se stále nemohu normálně postavit, natož nějak kultivovaně a ladně chodit.

Pročež bude nastávající dovolená jistě velká legrace.


Mt. Kilimajaro, Tanzania (ze zasraného okna letadla Kenya Airways)

 

19.3. 2006 neděle
V Nairobi jsem přípoj do Dar Es Salaamu stihnul, pročež jsem v Tanzánii.
Zakoupil jsem sobě za padesát amerických peněz víza. Odbavení na letišti trvalo pouhé tři a půl hodiny a když jsem se konečně dostal na řadu, vypadl proud, po jehož nahození se čekalo na technika, který nahodí počítače.
Dostal jsem stvrzenku o zakoupení víza. Národnost: Polák.
"Dobrý den, prosím vás, já nejsem Polák, můžete mi to opravit?", otravuji poněkud tupějšího úředníka.
"Vy jste z Ameriky?"
"Ne, z Evropy."
"Francie?"
"Ne."
"Německo?"
"Ne."
"Francie?"
"Ne."
"Tak jste Polák, ne?"

Poté úředníka překvapuji vyjmenováním asi deseti dalších evropských zemí a znejistělý byrokrat mi na stvrzence opravuje státní příslušnost.
Zavazadla nedorazila.
Před letištěm potkávám jakéhosi Poláka, který má sraz s jinými Poláky vracejícími se z Kilimanjara a společně jedou na Zanzibar. Připadám si jak v Dublinu.
Kurwa macz.

Dar Es Salaam má zhruba tři miliony lidí, ovšem město jest to klidné, rušné asi jako Horní Boulice ve tři hodiny v noci.
Ubytoval jsem se v hostelu patřícímu Mladým křesťanům. Námitky, že k nim na pokoj nemám nosit pět piv jsem odmítl úsměvem a prohlášením:"Sorry, aj neee ingliš."

20.3. 2006 pondělí
Půjdu sám sobě příkladem, rozhodl jsem se po ránu, pročež jsem se umyl a odkulhal do národního muzea, jelikož Tanzánie jest zemí kulturní a má i muzea. Národní muzeum v Dar Es Salaamu skrývá netušená překvapení jako je uschlá ryba, ještě jedna uschlá ryba, lebka, u které je napsáno, že se neví, jakému zvířeti patřila, fotografie hada, fotografie žížaly a zaprášená vlajka Tanzánie. V poschodí je ještě dělo a prasklý džbán. A cosi rozpadlého naloženého v lihu, bohužel bez popisků, takže nelze poznat, o co jde.
Ani se nedivím, že jsem za poslední týden druhý návštěvník a stejně si nejsem jistý, jestli si toho prvního nevymysleli.

Odpoledne jedu na letiště, kde mne překvapují, jelikož má zavazadla dorazila. Pln radosti vsedám do místních krabiček na kolečkách, zvaných dalla-dalla a odjíždím si koupit jízdenku na autobus do Mbeyi. Jízdenku jsem zakoupil a potěšil se, jelikož mi na fotografii ukázali autobus, kterým zítra pojedu. Autobus je modrobílý a má všechna čtyři kola.

21.3. 2006 úterý
V pět hodin ráno odjíždím na autobusové nádraží. Autobusy v Tanzánii jezdí jen přes den, v noci to je teoreticky zakázáno, jelikož zdejší obdoba silnic připomíná drážďanské ulice po návštěvě amerických letadel před zhruba šedesáti lety. Autobus již čekal. Nebyl to autobus ze včerejší fotografie. Nebyl modrobílý, ale hnědý se zbytky zelené barvy a kola měl jen tři. Čtvrté přinesl řidič a mechanik s rozedněním.
Do Mbeyi vede asfaltová silnice, na což jsou všichni pyšní a stále to zdůrazňují. O pár dní později jsem pochopil, že byli pyšní právem. V západní Tanzanii to ostatně asi dojde každému.
Dvanáct hodin v autobuse. Sedačku mám prosezenou tak, že spíše hnízdím na kovové konstrukci, které je navíc zdeformovaná a nakloněná do uličky, pročež celou cestu sjíždím. Na vedlejší sedačce sedí neskutečně hnusná černoška s dvěma hnusnými dětmi. Já jsem sice prase a nevadí mi ani lechtat švába jazykem na bříšku, ale když má sousedka počala svou menstruaci ošetřovat přikládáním špinavého hadru na strategické místo, měl jsem sto chutí ji pozvracet. Postupem času hadr červenal více a více a přibývalo much. Jako zpestření už jsem bral, když se jedno z malých dětí ne pokálelo, nýbrž zcela posralo. Pan Frojd by si zde mohl opravit své teze o potlačování přirozenosti, jelikož tady se nic takového nedělo.

V Mbey zrovna elektřina měla pracovní přestávku, tudíž jsem byl majitelem hořící svíčky doveden k hotelu. Za zamřížovaným oknem seděla obrovská černoška s gigantickými prsy a obrovským vytahaným tričkem s nápisem "HUMMER JEEP". Zeširoka se na mě zasmála, což jsem  poznal podle toho, že se ve tmě objevila sada velkých bílých zubů.
"Aj lav jů, mimi!", zařvala, já popadl klíč od pokoje č.13 a utekl.
 

22.3. 2006 středa
Ráno jsem se nenápadně vytrácel z hotelu, leč byl jsem spatřen mamou HUMMER JEEP a tak jsem se dal na zcela zbabělý ústup a utíkal jsem, dokud jsem slyšel výkřiky "Kam on bejbi" a "Aj lav jů, mimi".

Město Mbeya jest centrum západní Tanzanie, kolem samé kopce a banány. Udělám se den pauzu, rozhodl jsem se vylézt na nějaký kopec, jelikož prasklá kost v patě sice neumožňuje pohybovat se jako člověk, ale na špičku našlapuji vcelku bez problémů. Zvolil jsem kopec Ngosi, jelikož na kopci je nějaký rybník a v rybníku jakési příšery. Ngosi má 2629 metrů na výšku a jest tam pěkná cesta.  Pěkná cesta vede lesem, kde je nutno mávat rukama a křičet: "Jděte pryč, svinští komáři!" a nebo hrozit pěstí a křičet: "Blbé slunce, okamžitě zalez!"

Ngosi Crater
Ngosi Crater, jihozápadní Tanzanie

 

Cesta nahoru trvala zhruba šest hodin, cesta zpět taktéž, jelikož jsem ztrácel rovnováhu, pojem o čase, prostoru a poslední zbytky tělesných tekutin, poněvadž  jsem idiot, který si zapomněl vodu.

Večer se vše sečetlo a kromě halucinací a samomluvy jsem disponoval teplotou přes čtyřicet stupňů pana Celsia.

23.3. 2006 čtvrtek
Ráno jest mi stále neveselo a HUMMER JEEP se na mě nesápe, nýbrž poslala pro lékaře. Lékař poslal zpět nikoli sebe, nýbrž taxikáře s hnědožlutými pilulkami.

Jsem napůl odveden a napůl odnesen na autobusové nádraží, batoh mi nese recepční hostelu, a následně posazen do autobusu do Sumbawangy, jelikož čas nemám se doléčit v Mbeye, v pátek v noci musím být u jezera Tanganyika, abych vsedl na bájnou Liembu, africký to klenot, brázdící jezerní vody nemálo let.

Po cestě se snažím vysvětlit jednomu ze spolucestujících, který se prohlásil lékařem, že nemám malárii, nýbrž jen úpal a totální odvodnění. Ten idiot si ovšem nedá říci a tak dvanáctihodinovou cestu (150km) trávím tím, že se bráním polykání čehosi, co má být údajně chinin.

Večer má teplota klesla pod čtyřicet, teplota vzduchu pod třicet pět. Příjemně se ochladilo.

Sumbawanga jest město s pěkným autobusovým nádražím, kde zvláště po dešti cestující lomcují svým autobusem a snaží se ho vytlačit z bláta, kam řidiči vozidla s oblibou zaparkují a zbaví tak možnosti pohybu, což u dopravních prostředků shledávám jako poměrně zásadní mínus.

Autobusové nádraží Sumbawanga
Autobusové nádraží ve městě Sumbawanga

 

24.3. 2006 pátek
Svítá. Paní v dřevěné budce s nápisem Lulu´s Bus Service s dementním výrazem zírá do země.

"Dobrý den, jeden lístek do Kasangy.", pronáším.

Paní dementně zírá do země.

"Halóóó! Kasanga!"

Paní pomalu zvedne hlavu, pomalu se otočí, pomalu vezme bloček jízdenek a pomalu začne vypisovat.

"Odjezd je teď ráno v osm, že? Cesta má trvat deset hodin, takže stihnu loď Liemba, která tam bude o půlnoci, že?"

Paní dementně zírá na lístek. Bez reakce. Opakuji otázku. Paní opakuje nereagování. Jemně poklepávám do desky stolu. Paní dementně zírá. Odcházím na vzduch, jelikož zabíjet hodlám až později.

Osmá hodina je tu. Dokonce i autobus LULU´S. Pod autobusem leží v blátě řidič. Vedle řidiče leží diferenciál. Řidič má velké kladivo a velký šroubovák.
Vyjeli jsme ve tři hodiny odpoledne. Že tu nejsou silnice jsem si již zvyknul. Dnes ovšem poprvé jedeme rákosím. Osmdesát kilometrů za devět hodin. Každou chvíli vystupujeme a tlačíme autobus, období dešťů právě začíná. Všichni jsou od červeného bláta. Všichni kromě velkého černocha, který má pravé ucho a pravou nohu zelené, jelikož se na něj  v autobuse vylila plechovka s barvou, kterou jakýsi inteligent uložil u stropu otevřenou.

O půlnoci dojíždíme ke břehu jezera Tanganyika do vsi Kasanga. V mezinárodním přístavu je klid, dvě petrolejky dohasínají. Uf, stihli jsme to, je těsně před půlnocí, loď Liemba by měla dorazit mezi půlnocí a ránem, jak mě informovala spousta lidí po cestě.

Mezinárodní přístav Kasanga, jižní část jezera Tanganyika, Tanzanie.
Mezinárodní přístav Kasanga, jižní část jezera Tanganyika, Tanzanie.

25.3. 2006 sobota
Usedám na kámen, máchám nohy v jezeru Tanganyika a sleduji stádo koz, kterak v měsíční záři stojí na rozpadajícím se betonovém molu mezinárodního přístavu Kasanga, ležícím na spojnici lodní trasy Mpulungu (Zambie) a Kigoma (Tanzanie). Na trase operuje jediná loď, známá široko daleko, MV Liemba.
Ve tmě se objevují dvě bílé koule a kousek pod nimi dvě řady bílých teček. Ha, smějící se černoch, bystře usuzuji.. Vskutku, pán přišel, posadil se vedle mě a pravil: "Ty... Liemba?"
"Ano, já čekám na Liembu."
"Liemba....velký!"
"Ó ano, Liemba je velká loď, já vím.", spokojeně přikyvuji.
"Mpulugu....Kigoma....týden.", pokračuje pán legrační angličtinou.
"Ó ano, i to vím, každý týden tu pluje Liemba."
"Týden."
"Tak tak, velká Liemba, každý týden."

Pán přešel z pralesní angličtiny do svahilštiny, pročež ničemu nerozumím. Poté odešel. Je jedna hodina v noci, Liemba se ještě stále neobjevila, tudíž mám čas relaxovat.
O chvíli později se ve tmě objevili čtyři bílé mrkající koule a čtyři řady zubů. Rychle jsem v mém mozečku aktivoval malou násobilku... ha, dva černoši.
Můj předchozí diskutující si přivedl kamaráda. Kamarád umí anglicky.

"Velká Liemba, každý týden.", vítám nového příchozího.
"Tak tak, velká Liemba připluje zase za týden!", praví slušnou angličtinou nově příchozí.
"Ne za týden, ale každý týden.", opravuji chytře pána.
"Za týden. Tento týden už tu byla. Odplula asi hodinu před tím, než jste přijeli."
"COŽE?"
"Za týden. Nebojte, zase připluje."

A do prdele.

Podruhé jsem si pravil "doprdele", když se rozednilo a já spatřil mezinárodní přístav, kde budu týden čekat. Pravda, stromů je tu hodně, všechno je svěže zelené, ovšem já bych raději uvítal jiné vymoženosti. Například pitnou vodu, jelikož jezero je fajn, ale bilharzia už méně. Naděje mi vklouzla do srdce potácejícího se na pokraji infarktu, když jsem se dověděl, že asi dvě hodiny chůze ze zdejší parodie přístavu je údajně velká vesnice, zdejší centrum a že tam dokonce jakási ženština nabízí ubytování.
Jednooký rybář, kterému chybí kus lebky a vypadá jak po setkání s nešikovným katem mě přepraví přes jezero. Následující hodinu balancuji na vratké loďce o délce asi dva metry a šíři asi třicet centimetrů. Na lodi sedím obkročmo, nohy ve vodě. Velice pohodlná pozice. Ze všech sil se snažím různými způsoby regulovat množství vody pronikající do loďky, zatímco můj jednooký půlhlavý převozník se každou chvíli otáčí, čímž nás přivádí na okraj převrhnutí.

"A do prdele!", pravím dnes už potřetí, když se před námi objevila vesnice, zdejší centrum.

"Ty spát tam...", praví půlhlavý převozník a ukazuje někam mezi palmy.

"Hm."

Kasanga - centrální část
Kasanga - centrální část, zde je dokonce možno si i domluvit ubytování

Vesnice se na druhý pohled zdá civilizovanější, než na pohled první. Dokonce jsou zde i tři zděné budovy: rozpadající se kostel, kancelář imigračního úředníka a ....ano! Hotel! No....ne zrovna hotel, ale ta paní říká, že tam můžu spát. Za dolar na noc. Vrhám svůj batoh v dál, konkrétně na druhý konec mého nového bydlení. Kobka o rozměrech dva krát jeden a půl metru je vybavena miniaturním lůžkem, dveřmi z prken, mezi kterými jsou asi pěticentimetrové mezery a oknem s přibitými okenicemi.
Poté jsem překvapen znovu - ve vesnici je pumpa! Voda! Plesám a nadšeně poskakuji po zdravé noze. Přichází pán v umělohmotných pantoflích a tričku neurčitého tvaru a barvy.
"Passport!", volá na mě pán.
Pohrdavě jsem se ušklíbl a šel dál. Pán mě však nepřestal otravovat a zlověstně prohlásil: "Já jsem imigrační úředník!"
Uf.
Byl jsem zapsán, zaevidován a podroben výslechu, kdeže je Východní Evropa a kolik tam je banánů.
Večer jsem se nechal popíchat komáry, jak v Africe s oblibou dělávám a šel jsem spát.

26.3. 2006 neděle
Bloumám Kasangou a jsem nadšen. Ve vesnici mohu sehnat rýži, ryby, banány a kolovu limonádu. A ráno i chapati. Nezhynu hlady.
Jest neděle, pročež je půl vesnice v kostele a všichni pějí a pějí a pějí...
Také jsem se dověděl, že nebude trvat dlouho a do vesnice bude zavedena elektřina. Tedy, až tu bude silnice. A ta tu bude po roce 2013, kdy se plánuje stavba silnice mezi Mbeyou a Kigomou s odbočkami k vesnicím u Tanganyiky.
Má brilantní svahilština v Kasanze ovšem trpí, jelikož zde není restaurace či něco podobného a já se cizí jazyky učím zásadně podle jídelního lístku.

Cesta do Kasangy, jediné pozemní spojení.
Cesta do Kasangy, jediné pozemní spojení využívané pěšími a společností Lulu.
 Kasanga je ta vesnice vzadu za stromy.

 

27.3. 2006 pondělí
"Piča, piča!", volají na mě ze všech stran, když si vykračuji s fotoaparátem a hledám, co bych vyfotil.
"Piča, piča!"
Docela by mě zajímalo, který blbý turista z Česka zde vyučoval rodnému jazyku.
"Piča, piča!"

Večer se učím novému svahilskému slovu.

Picha [piča] = fotka.

28.3. 2006 úterý
Má pata se jeví jako bezproblémová, byť došlápnout naplno ještě nemohu. Pln radosti z toho, že se již nepohybuji jak pštros s obrnou, naplánoval jsem si výlet. Jeden vesničan mi včera pravil, že nedaleko jsou jakési vodopády.
Vyrazili jsme v pět hodin ráno. Po šesti hodinách svižné chůze bez přestávky jsme došli na zambijské hranice. Cesta byla skvostná, pravá divočina bez civilizace, což jsem poznal podle toho, že po cestě nebylo možno sehnat Coca Colu. Poté náhle přibylo komárů a vskutku, vodopád. Vodopád se jmenuje Kalambo. Takový vodopád je vlastně řeka, která si přiteče a potom spadne. Nejčastěji dolů. Tak je tomu i zde. Přiteče řeka Kalambo, spadne dolů a odteče do jezera Tanganyika.
Kalambo Falls je druhý nejvyšší vodopád v Africe a padá dolů rovného čtvrtkilometru.
Zpět jsme vyšli po poledni. Je to zábava, chodit pod africkým sluncem po poledni.
Do vesnice jsme došli v noci. Posledních pár stovek metrů jsem více lezl po čtyřech, nežli šel. Můj průvodce se opíral o klacek a sténal.
Až někdo bude chtít jít pěšky z Kasangy na Kalambo Falls, ať mi dá vědět. Idioty poznávám rád. A taky by mě zajímalo, který pitomec napsal na internet, že je to výlet na třicet kilometrů a nenapsal, že třicet je jen jedna cesta, nikoli tam a zpět.

Řeka Kalambo z hlavy Kalambo Falls.
Řeka Kalambo, pohled z hlavy Kalambo Falls.

 

29.3. 2006 středa
Kromě toho, že mě do nohou chytají křeče, včerejší výlet nemá následky. Můj průvodce je na tom hůře, leží a nemůže chodit. Hehe.
Večer jsem odhalil mé obézní bílé tělo a vnořil se do teplých vod Tanganyiky. Během chvilky byla na břehu celá vesnice, jelikož tlustý mzungu, to se nevidí každý den, že ano.

30.3. 2006 čtvrtek
Již vím, proč se mi všichni smějí. Naučil jsem se další svahilské slovo. A také vím to, že se již nemám představovat jako pan Chocho. Ve svahilštině je "choo" záchod, pročež jsem se dosud všude ohlašoval jako "ZáchodZáchod".

"Jauvajs!", rána do nohy. Další do zad, do hlavy. Děti! Ti malí parchanti se baví tím, že po mně prakem střílejí kameny. Ohromná legrace, hajzlové. Také si pořídím prak. Abych byl připraven na provokatéry. Až se mi zase někdo bude snažit vysvětlit, že děti nejsou nic špatného a že mají také právo existovat.

Hajzl s prakem
Hajzl s prakem

Po několika dnech se již ve vesnici skvěle orientuji. Trefím do domku, kde bydlím, vím, kde jednonohá babka každé ráno prodává banány, vím, pod kterou palmou spí můj známý, půlhlavý jednooký převozník. Mimochodem, převozník sice má půl hlavy, miniaturní loďku a potrhanou rybářskou síť, roztrhané trenýrky a triko, ale to je vše, žádný dům, náhradní oblečení, hrnek, lžící... prostě nic. Spí pod palmou, o jejíž kmen má naskládané banánovníkové listy jako přístřešek. Každé ráno vyjede na jezero, nalovené ryby vymění za chapati a odpoledne za rýži. Šťastný to člověk. Taky bych chtěl mít jen půl hlavy a jedno oko.
Vedle kostela má dřevenou budku místní prodavač. Dřevěná budka se střechou z trávy má rozměry dva krát jeden a půl krát jeden a půl metru ukrývá prodavače a jeho zboží. Olej dávkovaný polévkovou lžící do lahví od cocacoly přinesených zákazníky, pilulky proti malárii balené do listu banánovníku, umělohmotné pantofle různých barev, ale stejné velikosti a zaprášené kondomy, které prodal za svůj život dva. Francouzským turistům.

Zítra ráno přijíždí loď Liemba z tanzanské Kigomy pokračuje do Zambie. V zambijském Mpulungu se otočí a pluje zpět do Kigomy, což je můj další cíl.

31.3. 2006 pátek
V noci mě budí bušení na dveře. Imigrační úředník praví, že jestli chci, můžu na Liembu nasednout už na cestě do Zambie.

"He, to asi nepůjde, nemám do Zambie víza.", pravím.
"Pche!", praví imigrační úředník.
"No, taky se mi nechce platit za jednodenní výlet někam do přístavu mezinárodní jízdné, přístavní poplatky, měnit peníze a tak podobně..."
"Pche!"

Nuž, tak tedy jedu. Za svítání je na molu živo, všichni z okolních vesnic se sjeli, všichni čekají na Liembu, by nalovené ryby a nasbírané ovoce naložili a zpeněžili. Liemba připlula, já nastoupil a dostal kajutu první třídy, jelikož imigrační úředník oznámil posádce, že jsem mistr světa, pan "ZáchodZáchod" a tak mě nemají bít.

Odplul jsem tak do Zambie. Tam imigrační úředník také pravil, že jsem mistr světa, pan "ZáchodZáchod" a tudíž nepotřebuji žádná víza. A prodavači ananasů pravil, že jsem blablabla a že mi má prodat ananas za tanzanské peníze, abych nemusel shánět zambijské. Pročež jsem si koupil ananas.

Jezero Tanganyika, Zambie.
Jezero Tanganyika, Zambie.

Na palubě Liemby jsem potkal dokonce i bělocha. Poláka. Celou cestu z Kasangy až do Mpulunga brečel, že ho černoši nemají rádi, že je Afrika drahá, že si všichni myslí, že je v Evropě ráj a že jsou všichni černoši černí. Pán z Polska jest jedinec s výdrží, jelikož takto skuhrat a plakat musí sedm měsíců, od počátku své cesty v Egyptu až po cíl v Jihoafrické republice. Mimochodem... v Ugandě prohlásil, že je polský novinář a tři dny otravoval v kanceláři United Nations, až uspěl. V Zairu jest občanská válka, UN tam letadly vozí jídlo a pán z Polska vyškemral letenky zdarma, pročež si udělal dovolenou v Zairu.

Zambie je krásná země, tedy aspoň myslím, jelikož jsem si tam nakoupil banány a ananasy na cestu. Odpoledne Liemba zatroubila a vyjela směrem na sever, do Kigomy. Slunce zapadalo a lesy byly zelené a voda modrá, černoši černí a červánky červené, kýčovitost k poblití, ale tak už to na jezeru Tanganyika bývá.


zpět na hlavní stranu