Březen 2008

1.3. 2008 sobota
Vsedám do letadla a letím na výlet. Na pět dní. Možná na týden. Ještě sice netuším kam, leč na Réunionu je sezóna cyklónů a k tomu období dešťů, pročež by ostrov nemusel být zahlcen turisty jako jindy. Možností kulturního vyžití je tam spousta. Mohu například ležet na posteli a jíst. Nebo můžu ležet na pláži a jíst. Také je možnost si objednat výlet vrtulníkem a ve vrtulníku jíst. Případně zůstanu celou dobu na letišti a budu jíst.
Ovšem ať už se budu válet kdekoli a žrát cokoli, nenechám si ujít rhum arrange. Což je vlastně jediný důvod, proč bych měl na Réunion letět.

Cirque de Mafate

2.3. 2008 neděle
Na Réunionu není po dešti ani památky. Hnusná žlutá koule pálí a z letadla z Paříže lezou stovky lidí. Mezi nimi i hromady Čechů. Polovina z nich nastavuje bílé obličeje slunci, mává rukama a nadšeně výská. Druhá polovina Čechů se tváří netečně, zkušeně a drsně. Na nohou boty, ve kterých se leze na Everest, na zádech obrovské batohy. Čechové jedou do kopců, kterým říkají "hory" a pohrdavě mě přehlížejí. Což jim dá ovšem náramnou práci, jelikož přehlédnout stokilovou neforemnou hroudu sádla není jen tak.
St. Denis, hlavní město Réunionu, připomíná město duchů. Vše zavřené, pročež bloumám městem a nesměle vykřikuji do bočních uliček: "Čínská restaurace? Halóóó! Není tu čínská restaurace?"
Domorodci na mne nechápavě hledí. Je přece neděle, tak jaká restaurace? Jaký to zbytečný pohyb ruší naše ulice?

Večer jsem kupodivu jednu čínskou restauraci nalezl otevřenou.

"Bonjour, žluté hlavy!", zdravím žoviálně čínské majitele.
"E? Est-ce que vous parlez francais?", nedají se žluťásci a ironicky odpovídají.
"Oui oui! Je parle francais! Je parle - vous parlez. Máte fernet? La fernet?", kontruji ďábelsky.
"La fernet? Monsieur Fernet?"
"Ale prdlajs. Monsieur Chocho chce la fernet. La panáka nebo rovnou la flašku."

Jak se dalo očekávat, fernet neměli. A tak jsem si dal vanilkový rum, rougail, gratinované chou chou a banán. V čínské restauraci. Divný ostrov.

3.3. 2008 pondělí
Ráno vsedám do busu a odjíždím do městečka St. Gilles Les Bains. Na recepci hotelu činím mnohé smutné obličeje a žádám o slevu. Po vskutku slušném výkonu, při kterém stačím imitovat kulhání, slintání a jiné podivuhodnosti fasuji pokoj za pětinu katalogové ceny.

"Ropa je bílá! Ropná skvrna!", křičí Réunioňané a sbíhají se na pěknou pláž jižně od St. Gilles. Těsně u ropné skvrny nasadí zhnusené výrazy, otáčí se a cosi nepěkného breptají. Mně to ovšem nevadí. I nadále uvádím okolí v rozpaky i zmatek poté, co jsem se roztekl na místní tmavé pláži. Energii je třeba načerpat, čekají mne náročné výkony. Jako například dvojitá porce číny, trojitá porce vanilkového rumu a čtyři piva "Blboun nejapný", nejrozšířenějšího réunionského pěnivého moku.

Cirque de Mafate

4.3. 2008 úterý
Ve čtyři hodiny ráno klopýtám na autobusovou zastávku a nechávám se odvézt do kopců.

Zcela idiotsky vystupuji předčasně v La Petite France (cca 1500 m.n.m.), což je vesnice daleko od kopce Le Maïdo (2205 m.n.m.), na který se hodlám vysápat. Na Le Maïdo je hezky a jelikož je to kopec, je možno hledět z kopce dolů. Dole jest Cirque de Mafate, jedna ze tří reunionských děr, které romantici zvou údolími. Bylo to už dávno, kdy se štítová sopka zachovala rafinovaně a s úmyslem podpořit turistický ruch se zřítila do nejrůznějších lávových komor. A tak dnes na Reunion jezdí hromady nadšených hýkajících turistů a hledí na Cirque de Mafate, Cilaos a Salazie. Pravda, výhledy jsou pěkné, leč čínských restaurací poskrovnu a fernetové prameny nikde.
Na Le Maïdo  jsem sobě pravil:

"Na Everest vyleze kdejaký hňup, invalida či pomatenec. Ale co Le Grand Bénare?"

Cirque de Mafate

Nikdy jsem neslyšel, že by na tento kopec vylezl někdo slavný, pročež jsem se rozhodnul vrchol v tomto směru odpanit.
La Grand Benáre (2896 m.n.m.) je význačný zejména tím, že je z vrcholku nádherný výhled na západ, východ, sever a jih. Také můžete pohledět nahoru a dolů. Pohled dolů je nejvíce inspirující, jelikož vidíte vlastní nohy. Pokud máte štěstí a dohlednost je dobrá, můžete dohlédnout až na vlastní boty, vozíčkáři na vlastní kolečka. Jinak si užíváte paniky, jelikož při výhledu na mlhu všude kolem napadá člověka, že dostal akutní záchvat šedého, zeleného a bílého zákalu.

Na vrcholu jsem zjistil, že s mou fyzickou kondicí je to horší než s Lomikarem po roce a dvou dnech a tak už jsem se nikam nesápal. Ono ani není kam. Zřítil jsem se na Piton de la Glaciere (2490 m.n.m.) a poté v křečích, krokem znásilněného tučňáka, prchám po Sentier de la Glaciere pod Le Maïdo, odkud má před setměním jet poslední dodávka dolů k moři.

"Ty hovado!", volám na řidiče vozidla, které mi ujelo o několik minut.
Nic, nevrací se, parchant.
"Copak neznáš pana Ajnštajna? Ty dobytku nevzdělaný! Čas je relativní! Tak jaký odjezd podle řádu! Koho zajímá nějaký jízdní řád! Aby ti chcípl velbloud a selhaly brzdy!", hrozím hrozivě a hledím, kterak vozidlo mizí v serpentinách na silnici k moři.

Patnáct kilometrů po silnici do nejbližší vesnice a autostop dolů. Na hotelu nereaguji na hloupé dotazy recepčního, zda-li má zavolat doktora nebo pohřebáky a padám na podlahu vedle postele. Nahoru na postel se vysápu až zítra, dnes již na veškerá další stoupání kašlu.

5.3. 2008 středa
Do nohy jsem si zapíchl kus rozbité škeble, v moři si odřel zadek o korály a na břehu mi pes pochcal odložené věci. Docela by mě zajímalo, který pitomec nazval Maskarény rájem na zemi.

Odpoledne jsem odjel do Cilaos, města ve stejnojmenném cirque. Silnice stoupá, klesá a nakonec opět stoupá až do Cilaos. Řidič se snaží nacpat do úzkých tunelů, přičemž na každé straně autobusu není více, než zhruba pět centimetrů prostoru.

 
Městečko Cilaos

" Dobrý večer, paňmámo. Přespat bych potřeboval.", přešlapuji na zápraží kreolského domku a snažím se domluvit s divnou ženštinou.
"E... hou jou bou kou ha la na ba va."
"Co o? Vy nemluvíte francouzsky? Co anglicky? Německy? Rusky? Polsky? Česky? Nic?"
"Kreóóól."
"Sakra. No nic. Spát... já spát. Noc. Já v noci spát. Jedna noc, jedna osoba. Spát. Jasné?"
"Kreóóól!"
"Ne, kreolštinou nehovořím. Já chci jen spát, jasné?"
"Ha ba la bim bam jou bou."
"Uf, s vámi to bude těžké, ženštino. Co takhle deset euro? Ten juro? Di euro? Cén ojro? Děšeňť euro?"
"Oukej."
"Hm, babizno."

6.3. 2008 čtvrtek
Nazouvám sobě boty, pročež se komáři osmělili a začínají zase otravovat. Kolem dvou zfetovaných domorodců a pubertálního výrostka sprejujícího místní kostel jsem stoupal výše a výše. Kopce kolem Cilaos jsou pěkné, ovšem jak už to bývá, člověk se musí sápat nahoru.
Na vyhlídce nad Cilaos, Roche Merveilleuse, jsem nadšeně pravil: "Hle, jaký pěkný den! Ptáčci zpívají, mravenci štípají a teď jsem si roztrhnul košili o kaktus!"
Zbytek dne jsem měl ovšem zkažený, jelikož jsem sebou nevzal fotoaparát a nemohl tak vyfotit krásně nafouklou chcíplou kočku, která byla téměř neporušena až na očíčka, která byla díky množství červů jako živá.
Cestou z Roche Merveilleuse se dá jít do vesničky Ilet a Cordes a po cestě spadnout do řeky Le Bras Rouge. Obojí jsem tedy vykonal, ve vesnici se smutně podivil, že není možno zakoupit žádnou krmi a pokračoval dále k Les Trois Bras.
Poté jsem dostal další z mých geniálních nápadů. Do Les Trois Bras (cca 500 m.n.m.) totiž teče z Cilaos (cca 1200 m.n.m.) potok Bras de Benjoin, respektive jeho přítok Ravine de la Roche Pendue.
"Kde je voda, tam je život!", pravil jsem odhodlaně a vydal se podél potoka po pěkné stezce. Pěkná stezka se po chvíli změnila ve stezku nepěknou a stezka nepěkná o chvíli později zmizela. Sápat se 700 výškových metrů potokem v reunionských kopcích patří k nevšedním a interesantním zážitkům. Vřele doporučuji všem mým nepřátelům.
Chvíli před setměním se mi podařilo urvat podrážku pravé boty (made in Vietnam) a poté málem dostal infarkt. Jakožto známý ofidiofobik jsem strčil ruku do škvíry ve skále, bych přitáhnul své obézní tělo. Když jsem ovšem ruku vytáhnul, držel jsem ohavně velkou hadici.

"Šmarjá! Proč zase já?", vzkřikl jsem na tvora.

Lidé, kteří mají hady v lásce, nepotkají onoho ohavného živočicha třeba celý život. My, trpící, potkáváme ty bestie několikrát ročně. Možná by to stálo za studii. Budu kontaktovat vědce. Americké.

Držel jsem v ruce ohromného hada a jen čekal, zdali mne praští chřestidlem či ukáže brýle, bych zjistil, kdo bude zodpovědný za mou bídnou smrt. Leč ta potvora mne dokonale zmátla a začala se kroutit a klepat nožičkama. Zírali jsme si chvíli zoči voči, načež jsem usoudil, že mnohonožka nemá nic společného s chřestýšem, kobrou ani mambou a mrštil čtvrtmetrovým tvorečkem do křoví.

"Máš štěstí, že nemám hlad!", vzkřikl jsem ještě odvážně a pokračoval v úchylné odrůdě canyoningu.

Do vesnice jsem dolezl totálně mokrý, zmrzlý a špinavý jako prase před mycí linkou. Potupně jsem zalezl do postele a na s otevřenou pusou zírající paní domácí jsem česky vzdorně pravil:

"No a co!"

Kombinací rumu a všemožných kytek, například vanilky, je možné získat pravý réunionský rhum arrange. My, kulturní lidé, jistě oceníme, že poté nemusíme pravit "vyblil jsem litr a půl hnusné polské vodky", nýbrž například "vrhnul jsem rhum arrange", což nám u méně vzdělaných jedinců dodá na obdivu, jelikož budeme za exotické sportovce vrhající neznámé sportovní náčiní

7.3. 2008 pátek
Po třech hodinách spánku sprostě nadávám hodinkám, které škodolibě pípají a poté sám sobě, že jsem si budík nařídil. Leč není času nazbyt. Sprintuji kolem termálních lázní (1275m.n.m.) na Caverne Dufour (2520 m.n.m.). O kus dál ležící chata už je ovšem na nohou. Nejméně tři skupinky jakýchsi pošahanců se drápou vzhůru.

"Merde!", ozývá se ze skupiny první.

"Cholera!", dává o sobě znát druhá.

"Do piči, na to sa ti vyjebem, kokot!", zdraví réunionské ráno třetí skupinka.

Sentier du Piton des Neiges vede, překvapivě, na Piton des Neiges (3070 m.n.m.). Nejvyšší kopec Reunionu.

"Teraz si ma ale vážně nasral, ty kokot!", pronáší rozvážně jeden z dobyvatelů vrcholu a smutně hledí do mlhy, která zakrývá zajisté pěkné výhledy.

"A to som mal ako vediet, do piči?", smutně odpovídá druhý dobyvatel.

"Vyjebaná mha! Ako chuj sa trepem na vyjebaný kopec a namiesto toho som mohol doma jebať!"

Popravdě řečeno - lézt na jakýkoli kopec na Réunionu skýtá podobné radosti. Například - dopoledne, nejpozději v poledne jsou všechny kopce nad 2000 m v mracích. Pročež vidíte mraky. A nic víc. Pokud by někdo hodlal na Réunionu fotit z kopců, má smůlu. Fotit je možno jen ráno, což ovšem znamená tak ostré světlo a tím pádem kontrasty, že ať se fotí cokoli, výsledek vypadá jako šachovnice LSD holdujícího výrobce. A pokud už by to někomu nevadilo, tak ať počítá s tím, že v období dešťů je ve vzduchu tolik vody, že fotografie budou vypadat, jako by někdo plivnul na objektiv.

Na podobné úvahy ovšem není čas, je třeba lézt dolů. Koleno trpící pod nárazy sestupující stokilové hroudy špeku nevydrželo.

"Hehehe!", chechtá se před půlnocí paní domácí, hledí mi na koleno a já jí rozumím, i když kreolsky nemluvím.

"No a co, babizno, nikdy jsi ještě neviděla černé koleno?", kulhám co nejdůstojněji.

"Hehehe!"

Cirque de Salazie

8.3. 2008 sobota
Na nějaké lezení nemám náladu. Koleno vypadá jak rugbyová šiška, barva jak jazyk při katarální horečce. Dobelhal jsem se sotva ke Cascade du Bras Rouge a poté odjel k moři a na letiště.

"Místo v letadle? Á, pán vtipkuje!", směje se slečna za přepážkou letiště v St. Denis, až jí mohutné poprsí nadskakuje.

"Pán nevtipkuje, pán chce odletět z vašeho bezfernetového ostrova!"

"Bez šance, zkuste to jindy. Zítra. Pozítří. A taky za dva týdny, to se možná nějaká místa uvolní."

Ještě v noci odjíždím do Cirque de Salazie. Do St. Andre busem, do Salazie stopem. Do Hell Bourgu dalším stopem.

Buším na dveře pěkného kreolského domku s nápisem "Hotel".

Nic.

Buším silněji, poté mlátím klackem na okno, jelikož je vysoko a rukou nedosáhnu.

Nic.

"Halóóó!", volám do noci.

"Člověče, co děláte kravál? Okamžitě se nám přestaňte dobývat do muzea!", vříská z okna obstarožní ženština.

"Jaké muzeum? Je tady napsáno "hotel"!"

"To je jen informace, že je ve vsi hotel, cizinče!"

Blbci réunionští.

Sentier du Trou de Fer, Forêt de Bélouve

9.3. 2008 neděle
"Ranní ptáče, dál doskáče!", pravím si hned po ráno a skáču po jedné noze. Černomodrofialové koleno na noze druhé se neodvažuji zatěžovat.
Skáču na Gite de Bélouve. Nejdříve jsem si užil pěkných výhledů a poté jsem pěkně zmoknul. Skáču dále k nedaleké vyhlídce a zmoknul jsem znovu. Poté jsem ještě zmoknul na cestách po zdejších lesích, ovšem to mi nevadí. Kdy se mi zase podaří jen tak si skákat po primárních pralesích Plateau Cintrons, Plateau Cochons a Plateau Bélouve?  Palmy a pandány, vanilka, přesličníky, tamarindy a akácie, ibišky a orchideje, jakarandy, plumérie, bugenvileje a tlustý skákající Chocho.

Sentier de l´Ecole Normale, Forêt de Bélouve

10.3. 2008 pondělí
Od rána otravuji na letišti a snažím se vmáčknout na jakýkoli let do Evropy.

"Utěsním svým tučným tělem okénko! Nechám se přivázat k podvozku! Umyji si nohy!", činím ze sebe ideálního pasažéra, leč všichni zůstávají neoblomní.

Večer tak sedím v penzionu v St. Denis a popíjím pivo s osmaosmdesátiletou indickou majitelkou. Laškovně se na mne usmívá a skrze vyschlá ústa cení všechny čtyři zuby. Vysušenou rukou popotahuje kostkované šaty a odhaluje tak pařáty, proti kterým i Ötzi má nohy jak topmodelka. Po pátém pivu počíná slintat a vystrkovat vrásčitý jazyk, pročež jdu raději spát, zamykám na několik západů, zavírám okenice a přemítám, zdali réunionské stařeny ovládají teleportaci.

11.3. 2008 úterý
"No to snad ne!", pravím sobě hned o ráno a udiveně zjišťuji, že jsem si ještě nenechal sežehnout kůži sluncem, jak na všech dovolených činívám.

"Co by to bylo za dovolenou, bez pravidelné dávky puchýřů a rakoviny?", pokračuji v přemítání.

Odjíždím do Ste. Suzanne a uléhám na písek. Písek patří k pěkné tropické laguně. Laguna patří k Niagarským vodopádům. Niagarské vodopády na Reunionu mají proti Niagarským vodopádům několik výhod. V Kanadě se ve vodopádech jen tak nevykoupete. V Kanadě potkáte spoustu Američanů. U vodopádů můžete pít fernet jen ukrytý v papírovém pytlíku. Ale Reunion? Koupání, chlastání... tak má vypadat ráj.

Večer jsem se opět nedostal do žádného letadla. Ze tří lahví vanilkového rumu, které jsem včera zakoupil, zbývají dvě. Z deseti piv s obrázkem Blbouna nejapného nezbývá ani jedno. Nejmenší radost z mé neschopnosti odletět tak mají má játra.

Niagarské vodopády, Réunion

12.3. 2008 středa
Réunion je Francie, jak každý ví. Hlavnímu městu říkají Réunioňané La métropole a mají Francouze rádi asi jako Čechové či Moraváci Pražáky. Jelikož je Réunion jako Francie, vzduchem létají petaqueové koule, na košili se hromadí drobky croissantu a anglicky nikdo neumí. Což je zajímavé zejména na letišti či v některých informačních centrech s hovadsky velkým nápisem "ZDE MLUVÍME ANGLICKY". Na Réunion se vyplatí zaletět jen ze dvou důvodů. Prvním jest jídlo. Zkřížením francouzsko-indicko-čínsko-africko-kreolské kuchyně nevzniklo nic, před čím by váš žaludek dobrovolně defenestroval jistým tělním otvorem, nýbrž skvosty, kterým se ani asijští psi pečení na rožni autogenem nevyrovnají.
Druhým důvodem je rum. Přesněji řečeno rhum arrange. Pominu-li populární hnědý nápoj, který s rumem nic společného nemá a rum alpský, který je dobrý k likvidaci vnitřností, zbývá nikterak zajímavý čistý rum třtinový. Podobně zřejmě uvažovali Réunioňané a tak je možno se na Réunionu ožrat jako dobytek slastným třtinovým rumem kombinovaným s nejrůznějšími kořeními, bylinami a kdoví, čím vším ještě. Rum vanilkový jest k dostání všude, ovšem ani rum medový, citrónový či paprikový není k zahození.

Jelikož jsem se ovšem již mnohokrát najedl a několikrát opil, rozhodl jsem se odletět stůj co stůj.

"Chtěl bych do Evropy. Kamkoli. Jakýmkoli letadlem.", otravuji opět u přepážky.
"Lituji, ale naprosto bez šance."
"Aha. A co mám tedy dělat?"
"Zařaďte se na konec té fronty lidí, kteří taky neletí."

Vztekle odcházím, leč osvítí mne myšlenka hodná velkého výletníka. Schovávám se za sloup v letištní budově a vydechuji, bych se učinil štíhlým jelikož na obou stranách sloupu asi tak o půl metru přečuhuji.
Nečekám dlouho. Do haly vchází posádka dnešního letu. Neváhám a vyrážím.

"Dobrý den, pane kapitáne, jak se vede? Králíci žerou a manželka neloudí? Takže pěkný den?", usmívám se na zaskočeného kapitána.
"Člověče, co chcete?"
"Maličkost. Letět bych chtěl. A jelikož místa nejsou, chtěl bych váš požádat, abyste si mě vzal na klín."

Kapitán vyděšeně uskočil, pokynul na přepážku, poklepal si na čelo, ukázal na mě, podrbal se za uchem, pokrčil rameny a opět se podíval na slečnu za přepážkou. Slečna za přepážkou taktéž pokrčila rameny a vystavila mi palubní vstupenku s nápisem JUMP SEAT.

Pokud by inkvizice používala místo trapného topení, pálení či trhání nehtů dvanáctihodinové sezení na džampsítu, i papež by se přiznal, že to udělal třikrát sousedovu koni a kůň čtyřikrát jemu.

13.3. 2008 čtvrtek
Z Paříže jsem přiletěl do ošklivého města uprostřed Evropy a hned se hnal na cirkusové představení, jehož mám být atrakcí.

Pozorně jsem prozkoumal okna v Jindřišské věži. Naštěstí mají mrzce malé středověké rozměry, zatímco můj břich by se mohl směle zapojit do vozové hradby pana Žižky. „Kdepak, dnes žádná defenestrace nebude.“, pravil jsem sobě spokojeně a započal všem přítomným vyprávět že v Garjačinsku mají na návsi hromadu hoven a záchod na autobusovém nádraží v Sumbawanze má výkaly potřenou zeď. Poté jsem obecenstvu poradil, kterak si utrženým rohem bankovky vyšťárat zbytky lejna, které uvíznou za nehtem. Kupodivu se na mne po ukončení osvěty žádná z divaček nevrhnula, by požádala o autogram na poprsí a poté mě pozvala na čínu, fernet a luxusní dovolenou.

Zato se ozval přítomný pan Zajíček, který pravil, že jsem idiot.

14.3. 2008 pátek
„Idiot je to! Mrzký xenofob!“, vykřikuje pan Zajíček u hospodského stolu.

Má kamarádka L. přikyvuje a ušklíbla se.
“Jaký idiot? Jen jsi nepochopil hloubku mé přednášky!“, bráním se zdrcující kritice, kterou plive na mou hlavu velký dobrodruh, jenž se zákeřně vetřel na mé intelektuální povídání o výletě do Afriky.
“O černoších jsi řekl, že jsou líné svině. Což bych ještě na přednášce o Africe pochopil.“, ponuře praví kritik, napije se piva a pokračuje „Ale zároveň jsi dokázal udělat blbce z Kubánce a Skota. Potom jsi o Irech prohlásil, že jsou národem debilů. Následovaly nechutné vtipy na Poláky. A celé jsi to uzavřel tím, že Slováci jsou zakomplexovaní troubové a Čechové nafoukaní neschopní pitomci.“

„Je to pravda?“, studeně praví kamarádka L. a káravě na mne hledí.

„Nikoli! Snůška lží je to, zlých pomluv a polopravd!“, bráním se srdnatě, ovšem vyhlídky na fernetovou palbu, kterou jsem na dnešní večer plánoval, mizí v mlhavém oparu.
“Pche. Máš povoleného jednoho panáka.“, praví L., háže do sebe jakousi kořalku a zapíjí pivem.

A to mám za to, že jsem pana Králíčka vytáhl na pivo.

15.3. 2008 sobota
Hotely jsou sice příjemné, leč ukrajinské uklizečky mají ztrhané rysy, dveřníci pitomé uniformy a přiblblé cylindry a k tomu všemu jsou hotelové bary plné všemožných rádobyluxusních sraček, ovšem fernet aby člověk pohledal. Pročež jsem se s kamarádkou L. dohodl, že si najdeme bydlení pěkné, chodit budeme bez cylindru a lednici nacpeme fernetem. Popravdě řečeno – o tom fernetu jsem se ještě nezmínil. Zatím. Raději.

Nikdy bych neřekl, kolik zcela nedůležitých a nepotřebných věcí je schopna nashromáždit jedna ženština.
Ano, chápu ještě, že je nutno vzít si při stěhování antikoncepci, ponožky, podprsenku, počítač s videem nadměrně ejakulujícího černocha, koření na čínu a rodinnou fotografii, zvláště když na ní všichni vypadají střízlivě. Ale proč je nutné sebou brát třicetsedm párů bot? Devadesát sedm řasenek? Čtyřicetdva rtěnek? Jakýsi přístroj podobný vysavači na sušení vlasů? Jiný přístroj na kroucení vlasů? Další přístroj na rovnání vlasů? Čtyři šťouradla na zuby? Stopadesát osm triček, osmnáct kalhot, patnáct sukní a asi čtvrt tuny dalšího oblečení?
A tak se kamarádka L. přestěhovala.

16.3. 2008 neděle
„Tady bude televize, tady si pořídíme velkou palmu a tady v rohu můžeš spát.“, výská kamarádka L. a nadšeně pobíhá po našem novém bytě, až se jí rozhoupalo poprsí.

V novém bytě se mi líbí. Má totiž balkón nad dětským hřištěm, což skýtá pestré sportovní vyžití. Seženu si mnoho těžkých a ostrých předmětů a následně budu na nezvedené spratky vše vrhat, házet a metat.

Praha. Ošklivé město východně od Kladna
 

17.3. 2008 pondělí
Po ránu si pečlivě masíruji lýtka a na obrázcích pozorně studuji, kterak lidoopi zacházejí se svými dlouhými horními končetinami. Má kamarádka L. totiž pravila, že jdeme nakupovat, pročež budu mít pracky vytahané tak, že i orangutan by zreznul závistí.

Kterak pravila, tak se i stalo. Nekonečné hodiny pobíhám po jistém švédském obchodním domě. Proplétám se mezi postelemi, skříněmi, vázami, policemi, židlemi, lampami, umyvadly, závěsy, křesly, stoličkami, stojany, matracemi, rošty, zrcadly, koberci, gauči, stoly, stolky, krabicemi, věšáky, štaflemi, koši, příbory, talíři, miskami, prostíráními, dózami, květináči, květinami, zástěnami, šanony, skříňkami, žárovkami a nešťastnými pány s vytahanýma rukama.

„Tak – máme všechno?“, otázala se po několika hodinách kamarádka L. a snažila se mi na hlavu narvat osmdesátilitrové akvárium.
“Fernet, zapomněli jsme na fernet!“, mumlám za hromadou krabic, kterou nesu, vleču a tlačím.
“Já ti dám fernet! Fernet nebude! Ale viděla jsem pěknou činku. Stokilovou. Tlustý jsi a neforemný, taková činka by se ještě hodila. Ty už máš plné ruce? Co do zubů? Uneseš činku v zubech? Uneseš. Aspoň nebudeš pořád kecat o fernetu. Tak.“

18.3. 2008 úterý
Jelikož si vydržuji bydlení v Irsku, dva byty v Česku, školu v Kamerunu a občas si dopřeji čínu a fernet, má peněženka se počíná tvářit poněkud divně. I vyslyšel jsem volání z jámy lvové, odrolil z trika kuře po sečuánsku a kuře chuan-che a dostavil se do firmy A. Firma patří velkotovárníkovi, nelítostnému zaměstnavateli ubohých podřízených  a fanatickému pseudohokejistovi, pro kterého jsem už kdysi pracoval a který mi několik let dělal na ledě kapitána.

„Dobrý den, pantáto!“, pravil jsem uctivě už ve dveřích. Pan kapitán na mne vrhnul znechucený pohled a poznamenal, že takové familiárnosti si mám odpustit a po vzoru ostatních podřízených ho mám zváti Pánem Slunce.

„Pořídil jsem si pěkný nový bič a kulovnici. Říkám tomu „motivace“. Bičuji rád a střílím dobře.“, uvedl mne do vnitropodnikového dění.
Následně jsem dostal jakési divné instrukce, absolvoval jednání, u kterého pan kapitán požíral housky s masem a po poradci prskal hranolky a počkal si na soumrak, poněvadž za soumraku se kulovnicí hůře míří. Úprk se zdařil jen částečně, jelikož mne o chvíli později lapili revizoři.

19.3. 2008 středa
Telefonát z Irska, volá velký šéf.

"Nazdar mizero. Helejse - neletěl jsi náhodou nedávno s Air France?", táže se.

"Náhodou ano.", pravím.

"Z Réunionu do Paříže?"

"Přesně tak."

"Volali mi z Air France."

"A sakra."

"Tys letěl na stand by a dostal jsi poslední jump seat, že?", praví šéf, vybaven podrobnými informacemi.

"Ehm."

"A víš, kdo má v těchto případech přednost při přidělování volných míst?"

"No - tuším."

"Tušíš zřejmě správně. Jelikož mi právě volali naštvaní Francouzi, že nějaký náš transatlantický pilot se jim nacpal na let, díky čemuž nemohli letět jejich piloti, letušky ani další čekající personál. Že si zkontrolovali tvé jméno a žádného pilota samozřejmě neobjevili."

"Hehe."

"Můžeš mi říct, jak jsi jim namluvil, že jsi transatlantický pilot, když ani neumíš anglicky, do prdele?"

"Co prosím? Nějak nerozumím. To víte, ta má angličtina."

St. Denis, Réunion

20.3. 2008 čtvrtek - 27.3. 2008 čtvrtek
„Hehe, máš nechutně velkou hlavu!“, směji se estonskému kolegovi Velké hlavě.

„Ty idiote, moje hlava je to nejkrásnější, co jsi kdy viděl.“

„Jasně. Hned po té mrtvolce sousedova papouška, co plavala v sudu pod okapem asi čtvrt roku.“

„Debile!“

„A ty fotky tužky zaražené v zadku, co si nafotil můj spolubydlící, to byl asi taky příjemnější pohled.“

„Ty hajzle! Moje hlava může sloužit jako model!"

„Jistě, model pro kouli na sněhuláka. Pro tu spodní.“, pronesl jsem.

Pročež jsem dostal facku.

28.3. 2008 pátek
„Ještě jednou se tam podíváš a poznáš muka pekelná!“, cedí mezi zuby kamarádka L.

Sedíme v divadle, jelikož jsem měl narozeniny a kamarádka L. usoudila, že lístky do divadla budou vhodným dárkem.

„A kam se mám asi tak dívat? Ty polonahé ženštiny jsou po celém pódiu, zleva doprava, jen tam v rohu je nějaký starý tlustý pán v županu!“, obhajuji se a hltám vnadné herečky, které se různě vlní a předvádějí, kterak mají krátké minisukně a dlouhé nohy.

„Do rohu se budeš dívat. A na konci představení si tě zkontroluji – přesně mi popíšeš župan toho pána. A opovaž se v něčem splést!“

29.3. 2008 sobota 
Kutná Hora jest město pěkné, jelikož je tam kostnice a v kostnici spousta kostí. Zpráchnivělé kosti a rozpadající se kostnice, to je to pravé pokoukání. S kamarádkou L. jsem do Kutné Hory přijel a navštívil místní restauraci. Samozřejmě až poté, co jsem v kostnici spustil alarm, jelikož jsem nacpal ruku skrze mříže, abych zkusil jedné lebce strčit prst do očního důlku. Kamarádka L. jest pražskou rezidentkou a pracovnicí firmy, která nemá v plánu nic jiného, nežli své zaměstnance posílat do různých měst Evropy, platit jim naprosto zbytečně pětihvězdičkové hotely, suitu sluhů a taxi s řidičem, zpívajícím na požádání opery. Takto zhýčkaná se kamarádka L. pustila do konverzace s číšníkem v restauraci, která i na Kutnou Horu nebyla zrovna z nejlepších.

„Prosila bych jemně perlivou vodu značky Luxus, tři kostky ledu ve tvaru půlměsíce a lněný ubrousek.“

„E?“, vyvalil oči číšník a zatvářil se poněkud méně intelektuálně.

„Problém?“

„No víte…. vodu máme.“

„Tak v čem je problém?“, vychutnávala si L. nebohého poskoka.

„Vodu máme jen od firmy Hnus a nikoli jemně perlivou. Ale snad bych Vám mohl nějakou tu bublinku nafoukat brčkem.“

Poté jsem si objednal půl kila utopenců a kachnu. Kamarádka L., si dala jakési masové koule s bramborem. Asi o pět minut později jsem dojídal poslední kousek kachny, zatímco L., aniž se dotkla jídla utopeného v půllitru přepáleného tuku, rozšafně pravila číšníkovi:

„Budeme platit. A kuchaři vyřiďte, že takovou sračku jsem už dlouho neviděla.“

Zbytek dne kamarádka L. pobíhala po kutnohorském hřbitově, hledala náhrobky s fotografiemi a poté nadšeně výskala: „Podívej se! Taková držka! A oni si to ještě dají na náhrobek!“
 

30.3. 2008 neděle
Z valné hromady Sboru dobrovolných hasičů v Koldíně z 31. ledna 1946: "Naše heslo se splnilo, germánům a ohni zmar, zase k práci vrátíme se, hasičstvu a vlasti zdar!"

Rok 1992: "Je konstatován špatný stav vozidla, zhoršila se činnost schůzová, není se kde scházet. Špatný je i stav v pokladně, výkupní ceny železa jsou nízké a sběr se proto nevyplácí. Také pořádání plesu je velmi riskantní."

Alena Janková, 130 let Sboru dobrovolných hasičů v Koldíně (1877 - 2007)

31.3. 2008 pondělí
Dokázal jsem do Chochovin napsat , že jsem si „odřel zadek o koráli“. Vskutku obdivuhodné. A to jsem myslel, že podobné mé utajované literární schopnosti se spokojily se svým exhibicionismem ve chvíli, kdy jsem do maturitní písemky z jazyka českého nacpal slovo „zvýře“.

zpět na hlavní stranu