Březen 2017
21.2. 2017 úterý - 2.3. 2017 čtvrtek
Poslední sada
nočních před dovolenou se vyvíjí poněkud bezzubě. Nebo zubatě. Záleží na
úhlu pohledu. Zkrátka mě počal bolet zub a to poměrně nepříjemně. Bolest
vystřeluje do hlavy, občas přestávám vidět a slyšet. Protože zdravotnictví v
Irsku je stále na úrovni doby kamenné a pro návštěvu zubaře bych si kvůli
finanční náročnosti musel
najít další práci a dlouho předvádět v cirkuse hrocha, rozhodl jsem se
odletět do Česka. Navštívit zubní pohotovost.
"Haló haló, tady pan Chocho. Děsně mě bolí zub a čtu na vašich na webových stránkách, že prý máte péči 24 hodin denně, dokonce zubař se zdravotní sestrou zajíždí i za pacienty," huhňám pokorně.
"Ó ano, zajístě, tady zubní pohotovost! 24 hodin denně, 365 dnů v roce jsme vám k službám, pane Chocho," praví ženština po telefonu.
"Tak to já bych se chtěl objednat na zítřek," kňourám do telefonu a bolestí se mi dělají mžitky před očima.
"Na zítra by to šlo jen do tří hodin odpoledne, potom už tady nikdo nebude. Ale objednat Vás stejně nemůžu, protože máme plno na měsíc dopředu."
"E? Pohotovost? Za měsíc? A zítra jen do tří?" opakuji jak postižený papoušek.
"To víte, je víkend, zubaři mají volno, jedou lyžovat a nebo odpočívat."
Po tomto rádoby legračním rozhovoru volám do několika dalších zubařských ordinací a do všech zubních pohotovostí.
"Pohotovost, pane? No to znamená, že musíte být pohotový a objednat se včas!"
Zoufalství a bolesti plný vsedám do letadla a letím do Česka v naději, že to nějak dopadne. Nu, dopadlo. V Táboře v sobotu lezu u nemocnice kamsi, kde by údajně měla být také zubní pohotovost.
"Bolí Vás zub? Nevadí, to vytrhneme, ale až v úterý. U mě v ordinaci. Tady se bojím i utrhnout mouchám křidýlka," praví mladý pan zubař. Prehistorická zubní vrtačka, nábytek zřejmě z vojenského špitálu z napoleonských válek, nad zubařským křeslem světlo se špinavou a časem oprýskanou parabolou.
V úterý jsem si již v nové privátní ordinaci u pana zubaře nechal vyrvat osmičku vpravo nahoře, preventivně osmičku vlevo nahoře a pan zubař mi díry v čelisti zašil.
Ve středu jsem si nechal stehy vytáhnout a odletěl jsem do Irska.
Ve čtvrtek poslední noční směna a s poněkud nateklou pusou si balím trenýrky a pantofle, jelikož jedu na pár týdnů na výlet.
Na večeři jsem vlezl do čínské restaurace a španělštinou mírně retardovaného jedince vysvětloval slečně Číňance: "Bolet mě zub, proto chtít měkká jídlo!" a ukázal jsem si na nateklou tvář.
Dostal jsem polévku a láhev teplého hnsuného vína. Pročež si vyhrnuji triko, klepu na sádelnaté tělo a pravím: "Milá játra, vydržte do zítřka! Pojedeme na výlet do střední Ameriky, do zemí výborného rumu. Takže se, milá játra, připravte na tetičku Cirhózu."
Antigua
5.3. 2017 neděle
V roce 1701 byla zahájena stavba prvních budov, v roce 1708 byl dokončen
hlavní klášter, nemocnice (ošetřovna) a knihovna. V roce 1717 došlo k
vysvěcení kostela, konkrétně 23. května. Radostné křepčení ovšem netrvalo
dlouho. Již o několik měsíců později přišlo zemětřesení o síle 7,4 stupňů,
které jen v Antigui samotné zničilo kolem 3 tisíc budov, včetně těch v
areálu La Reccolectión. Když byl kostel jakž takž opraven, přišel rok 1751 a
další devastující zemětřesení. A roku 1773 série zemětřesení, z nich tři
největší jsou označovány jako zemětřesení Santa Marta. To již bylo v ruinách
víceméně celé město. A tak nad svým koloniálním hlavním městem, Antiguou,
španělská koruna zlomila hůl, hodila flintu do žita a, nebojme se to říci,
na Antiguu se vykašlala. Roku 1776 přesunula hlavní město o kousek vedle do
opravdu hnusného Guatemala City. Samotný areál La Reccolectión poté sloužil
jako zásoba stavebního materiálu pro místní obyvatele, jako místo prvních
sexuálních hrátek mládeže, jako továrna na mýdlo či jako sportoviště.
Zatímco zemětřesení v 18. století některé části komplexu přežily a například
přeživší oblouk byl dlouho symbolem města, další zemětřesení, zejména v
letech 1918 a 1976 dokonala dílo zkázy, byť romantici a milovníci ruin si
libují. V současné době je stále podstatná část prostranství veřejnosti
nepřístupna. Zbytek je opraven stylem „aby se neřeklo“, což umožňuje vybírat
od návštěvníků tučné vstupné.
Část fasády
Iglesia y Convento de Nuestra Señora de la Merced
7.3. 2017 úterý
V kontrastu s autentickým trhem v Solole
jest téměř celé centrum Panajachelu v čele s nechvalně proslulou ulicí Calle
Santander. Pokud by někdo šikovný hodil na horním konci ulice dlažební
kostku, o pár sekund později by na dolním konci mohl spočítat dvacet
trefených turistů, jedenáct majitelů restaurací pro turisty, dvacet sedm
domorodců prodávajících příšerné turistické kýče, třináct provozovatelů
cestovních kanceláří a devatenáct hotelierů. Na jednu dlažební kostku pěkný
úspěch. A i přesto by na Calle Santander stále bambilion stánkařů, turistů,
hotelierů či hospodských zůstal.
V poledne odjíždíme do San Pedra. V San
Pedru lze činit spoustu povznášejících aktivit. Tentokrát jsem ovšem
vynechal nasávání dvojitého rumu jako v loňském roce, nýbrž jsem obě
ženštiny zavedl k jezeru a zapůjčili jsme si kajaky. Nikdy bych netušil, že
existují osoby, které nikdy neseděly na kajaku. Pročež netrvalo dlouho
a na hladině čarokrásného jezera Atitlan započalo se cirkusové vystoupení.
Ženštiny svými pádly zcela nepředvídatelně máchaly na všechny světové i
nesvětové strany, ve vzduchu i ve vodě. Nežli jsem pochopil vážnost situace
a na svém kajaku se vzdálil, obdržel jsem ukrutnou ránu pádlem přesně mezi
oči. Následně obě chrabré jezeroplavkyně srazily pádlem několik kachen,
jednoho racka a omráčily jezerní ryby.
8.3. 2017 středa
9.3. 2017 čtvrtek
10.3. 2017 pátek
11.3. 2017 sobota
Livingstone je až překvapivě ospalé město
přístupné jen po vodě. Spousty hotelů, restaurací a jednoduchá doprava na
jih do Hondurasu a na sever do Belize.
12.3. 2017 neděle
13.3. 2017 pondělí
Aby bylo jasno - současné město se jmenuje Copán Ruinas, zatímco samotné
ruiny pár stovek metrů vzdálené se nazývají prostě Copán. V největších
dobách své slávy byl Copán třetím (údajně, zdroje se poněkud liší) největším
městem v klasickém období mayské civilizace, po Dzibilchaltúnu (dnešní
Mexiko) a Tikalu (dnešní Guatemala). Počet obyvatel v druhé polovině 8.
století se odhaduje na něco přes 20 tisíc, přičemž v samotném centru žila
necelá polovina. Pro srovnání - Londýn měl v té době zhruba 10 tisíc
obyvatel. I když vykopávky v současné době stále pokračují, je možno
navštívit akropoli, pět nádvoří, spousty stél, je možno lézt pod zem a
kochat se chodbami s místnostmi zdobenými sochami a reliéfy. Na povrchu lze
lézt (zatím, jelikož v centrální a latinské Americe se díky vzrůstajícímu
přílivu turistů stává dříve běžné šplhání po pyramidách a chrámech už spíše
výjimkou)) po zdech několika chramů a nebo se kochat jednou z nějvětších
"písemných"památek z říše Mayů. Hieroglyfické schodiště o šířce 11 metrů má
všech 63 schodů popsáno dějinami Copánu mezi lety 436 až 738. Celkem jde o
1260 hieroglyfů. V muzeu nacházejícím se přímo v oblasti Copánu se lze
vzdělat a kochat ne zdrovna nudnou historií města, či si prostě jen užívat
jmen mayských vládců 17 zmapovaných dynastií. Pánové Velké slunce - první
papoušek ara, Velké slunce, Jaguáří zrcadlo (Leknínový jaguár), Měsíční
jaguár, Kouřící had, Kouřící jaguár, Kouřící opice, Kouřící veverka a jiní.
14.3. 2017 úterý
16.3. 2017 čtvrtek
18.3. 2017 sobota
20.3. 2017 pondělí
Vulkány kolem Antigui jsou v tmavých
mracích, ale jinak jest obloha modrá, stromy zelené. A ulice Antigui mají
barvy zralého tropického ovoce, barvy japonských lesů na podzim, barvy teplé
jak barvy smaragdů, když se v kolumbijských obchůdcích v Bogotě nabízí za svitu
svíček, aby neznalý zákazník snadněji podlehl. Žádná velká rekonstrukce se v
Antigue nekoná, žádné velké přestavby. Dům po domu jsou opravovány s až
podezřelým souzněním s dobou, kdy ulicemi pochodovali španělští konkvistadoři
a na nárožích posedávaly mayské ženštiny. A Antigua ještě stále neprodělala
přerod od města se spoustou hostelů a relativně málo hotely k městu pro
hordy turistů přijíždějících v rámci organizovaných výletů a městu se
spoustou tříhvězdičkových anonymních hotelů autentických asi jako letištní
fastfoody.
Je neděle, hlavní den trhů, pročež nelením
a kochám se. Pravda, oproti trhům v guatemalských horách jest Antigua již
zahlcena kulturou tepláků, šusťákových větrovek a zbožím z Asie. Stále však
jde o pěknější podívanou než záliba globalizovaného zbytku světa v nákupních
centrech.
Stárnu, že.
Antigua je plná ruin klášterů a většinu z
nich je možno za úplau navštívit. Pročež jsem vlezl do El Recoleta
neboli La Recolección Architectural Complex. Kostel,
klášter a vůbec celý areál v západní části starého města má až legrační
historii. Na konci 17. století, konkrétně v roce 1685, přivandrovalo do
Antigui několik františkánů a požádalo vedení města o povolení postavit
si klášter. V roce 1695 městská rada rozhodla, že se žádný další klášter
stavět nebude, protože je jih ve městě více jak cikánů před sociálkou.
Šiřitelé bludů a vyznavači
gymnasty na kříži ovšem nelenili, počali
otravovat samotného krále a roku 1700 byl vydán dekret povolující stavbu
kláštera.
Ruiny kláštěrů jsou v Antigue na každém rohu, na každém kroku a
zajisté i jinde
"A já z dlažebních kostek ohlodám mech!" rozléhá se večer čeština ulicí nedaleko tržiště.
To dvě
ženštiny přiletěly
z Česka a hlasitě se dožadují jídla a piva. Ženštiny se jmenují Ká a Bé a přiletěly
také s plánem vydat se směrem k Nikarague a Panamě, přičemž hýří vzletnými
nápady, neortodoxními plány a myšlenkami na požívání hektolitrů alkoholu.
"Až zdechnu, chci, aby můj popel vysypali
někde v Karibiku," pravila rozněžněle ženština Ká, rozená expedičnice, večer v
hospodě. Ženština Bé
nepravila nic, praštila čelem do stolu a usnula nad půllitrem.
6.3. 2017 pondělí
Jelikož se blíží Velikonoce, křesťanská
pakáž po celém světě kvičí, kňučí, vřeští a dělá na všechny strany hloupé obličeje.
To je taková tradice. Ani Guatemala není výjimkou, spíše naopak. Pročež po
ulicích Antigui pobíhají magoři v nejrůznějších hábitech, tahají
na podstavcích sochy a kříže a za nimi táhne vesnická kutálka. Jak je ve
střední Americe zvykem, nejdůležitější a často jedinou složkou podobných
kapel bývají žestě a bicí. Hudebníci mezi sebou pořádají interní soutěž o
to, který nástroj je schopen vyloudit co nejhlasitější a co nejméně
harmonický zvuk, pročež projev celého hudebního
zvukového tělesa připomíná halasem útok
stáda řičících válečných slonů. Pouliční představení sledují místní domorodci,
častokrát indiáni z hor, ve svém typickém oblečení. Celkový vizuální a
zvukový dojem jest tak poměrně interesantní. Vyjící žestě, dunící bicí,
hudebníci v černých oblecích, indiáni v pestrobarevných
krojích a Guatemalci z měst v džínách a tričkách s pitomými nápisy.
Římští vojáci v podání potomků mayských válečníků, dnes obyvatel Antigui.
Ráno jsem se nechal vyvézt s Češkami Ká a
Bé na vyhlídku s křížem nad městem. Ženštiny se kochaly výhledy a navzájem
se fotily.
Také jsem pózoval a doufal, že mne někdo
vyfotí. Všem v okolí však náhle přestaly fungovat fotoaparáty.
Odpoledne odjíždím i s ženštinami do
Panajachelu, jako ostatně skoro všichni turisté v Guatemale. Jezero Atitlan
s nesmírně turistickým městečkem Panajachel je totiž obvyklou zastávkou na
gringo trailu, jak se pohrdavě označuje řetěz obvyklých míst navštěvovaných
drtivou většinou návštěvníků Guatemaly. Ostatně není divu. Určitě lepší než
jet třeba do Horní Děložné.
Ubytovali jsme se za městem kousek od
břehů jezera.
Římský voják vyzbrojen násadou z koštěte a vyzdoben smetákem na helmě.
Římských vojáků je o Velikonocích v Antigue spousta a mají indiánské rysy.
"Brokovnici, kde mám brokovnici?" volá ve
tři hodiny ráno Bé.
"Tank! Větší jistota je tank, brokovnice
by možná nestačila!" odpovídá Ká a mává nebezpečně rukama, jak to dělají
drsní mužové v drsných filmech.
Choulím se v rohu postele a s obavami
sleduji, co vyvádějí na vedlejším lůžku obě ženštiny.
Večer vypily několik lahví vína a počaly
vyhrožovat všem švábům, které máme na pokoji. Pročež milí drobní živočichové
uprchli. Neuprchly však myši a krysy a v noci počaly ohlodávat vybavení
pokoje, pročež se Bé i Ká hotovily k vyhlášení války, sháněly brokovnice,
tanky a z pyžama tahaly granáty.
Ráno jsme vyjeli do města Solola, kde se
vždy v úterý, pátek a neděli konají trhy. Trhy mnohobarevné, na které se
sjíždějí vesničané z širého okolí, zatímco bílé turisty je možno spočítat na
prstech jedné ruky nešikovného řezníka.
Otázkou je, jak dlouho bude mít ještě trh
pěkný nádech chaosu, jelikož hned vedle hlavního náměstí se buduje ohromné
betonové monstrum, příští tržiště. Již když jsem navštívil Sololu před třemi
lety, o novém tržišti se mluvilo. Bohužel se zdá, že jeho otevření je
otázkou roku, možná dvou.
Ženština na trhu v Solole.
Ladné ženštiny a ostýchavé úsměvy na trhu v Solole
Celé představení ovšem nebylo pantomimou,
nýbrž bylo doprovázeno zoufalým řevem, povykováním a jekem. Zvukový doprovod
dosáhl svého maxima ve chvíli, kdy počal foukat známý vítr Xocomil a na jezeře se objevily
vlny. To už nebohý kajak nadobro přestal zvládat své pasažérky a připomínal
zběsilého vepře se dvěma divoženkami na zmučeném hřbetu.
Jezero Atitlan je před poledne idylickým místem mezi vulkány.
Vstáváme v pět hodin ráno. Před hostelem
se ozývá tichý pláč rodinek místních švábů. V noci totiž Ká a Bé opět
nelenily, ozdobily si tváře válečnými barvami a válečnou výpravu proti
hotelovým švábům korunovaly nebývalou krutostí. A tak se před hotelem smutně
dívá lapená kořist z igelitových sáčků.
Odjíždíme se podívat na svítání nad
jezerem na značně turistickou vyhlídku u San Jorge před Sololou.
V osm hodin již sedíme v autobusu směr
Lanquin, malé díry u proslulého Semuc Champey.
Místo plánované osmi až desetihodinové
jízdy však pařím své chřadnoucí obtloustlé tělo v rozpáleném vozidle 14
hodin a cesta je zpestřena blokádou silnic nelítostnými domorodci za
Sololou, pracemi na cestách a guatemalskými retardéry. Správný guatemalský
retardér neslouží ani tak ke zpomalení projíždějících vozidel, nýbrž jako
pouliční barikády pro případ invaze cizí armády či jako tréninková místa pro
členy Klubu guatemalských lezců a horolezců.
Do Lanquinu přijíždíme po desáté večer a
stejně jako před třemi lety mířím do hostelu El Muro. Místa vyznačujícího se
zejména nekonečnými zásobami alkoholu.
Jezero Atitlán a přilehlé sopky z vyhlídky San Jorge
"Slibuji oblohu bez mraků, pálící slunce a
nevšední zážitky," pravil ráno majitel hostelu, když jsme odjížděli do Semuc
Champey. Pan majitel hostelu by se mohl věnovat třeba pěstování hruškovce
přelahodného, ovšem rozhodně by se neměl věnovat předpovědi počasí.
Po pěti minutách jízdy začalo pršet více
než vydatně. Na korbě nákladního automobilu si tak užívám deště v období
sucha. Zatímco zpočátku jde vcelku o zábavu, kterou doprovázím
intelektuálním voláním "jééé!", po chvíli přecházím na vcelku neinvenční
"ehm". Do Semucu přijíždím zmrzlý a vztekle plivu vodu na všechny strany,
což indiánčata kvitují s nadšením a volají: "Jé, strejda vodotrysk!"
Největší zábavou v Semucu se kupodivu
ukázala návštěva jeskyně. Pouze ve třech lidech a s poněkud odvázaným
průvodcem jsem se hodinu snažil protáhnout své sádelnaté tělo v polozatopené
jeskyni nejrůznějšími otvory, přičemž se nejednou stalo, že jsem si břišní
pneumatiku zasekl o krápník a nemohl dál, což průvodce komentoval výkřikem:
"Fucking bueno!“
Jediným osvětlením byly svíčky, které jsem
neukázněně strkal pod vodu, zvláště při šplhání proti menším vodopádům. Na
konci plazení, plavání, brodění a topení se jsem, hlupák starý, vylezl za
průvodcem ke stropu jeskyně. Načež pan průvodce ukázal do tmy a lámanou
angličtinou pravil: "Velký tlustý bílý gringo skočit. Vlevo být skála,
vpravo být skála, tam kde být největší tma být trocha vody. Neskočit nahoru,
tam být taky skála. A teď hop!"
Pročež jsem udělal hop a s pocitem nočního
výsadkáře bez padáku jsem se zřítil do tmy.
Pět metrů není žádná extra výška, ovšem i
pro tuto výšku se zhruba metr vody ukázal poněkud nedostatečný. A tak již
vím, jaký je to pocit, zarazit si vlastní nohy do vlastního zadku.
Večer na hostelu se obvyklá zábava zvrhla
v nelítostnou smršť. Ženštiny Bé a Ká počaly hodnotit přítomné pány, pánové
na oplátku dmuli své hrudi, z reproduktorů se linuly latinoamerické rytmy a
poté si již jen vzpomínám, že po šestém rumu přišla na řadu salva vodky a
nekončící řetěz tequily na účet majitele podniku, kterého navíc slečna Ká
donutila se svléknout hned u baru.
Fucking bueno.
Semuc Champey je spousta vodopádů, jezírek, jeskyní, tropická vegetace a
turisté
Na včerejším účtu jest k úhradě 33 panáků. Tequily
na účet podniku se naštěstí nikde v evidenci neobjevily.
Ženštiny Bé a Ká odjely na sever do Flores
a k Tikalu, zatímco já se nasoukal do minibusu na východ, do města Rio Dulce. Jest
mi všelijak, ovšem rozhodně ne dobře. Hlava třeští, žaludek tančí salsu
pohyby invalidy bez nohy a střízlivý vskutku nejsem. Tentokrát měla doprava
jen 4 hodiny zpoždění, takže jsem dorazil ještě za světla. Motorovým člunem
jsem přejel řeku a ubytoval se v překvapivě klidném hotelu Kangaroo. Tato
známá instituce nejen v rámci Rio Dulce, ale i Guatemaly či střední Ameriky
jest rájem pro střízlivějící staré pány. Na molu nad vodou piji liquados a
cpu se mexickými polévkami, jelikož zdejší mexická kuchyně jest známá
lahodnou krmí. Po řece plují lekníny, ptáci ječí v husté tropické vegetací a
chrchlající rádio hraje znovu a znovu všechny možné coververze No women no
cry.
Bolest zubu se stává poněkud nepříjemnou.
Pěkně mi vystřeluje až ke spánku, pročež vydávám kvílivé zvuky, čímž přitahuji
pozornost ženštin. Aspoň nějak, že.
Hotel Kangaroo, Rio Dulce. Doprava pouze po vodě a znamenitá kuchyně.
Momentálně má být v Guatemale období
sucha, zvířata se mají shromažďovat u prasklin v zemi a brčky cucat zbytky
vody z podzemí. Ovšem žádného pásovce, pumu nebo divokého vepře s brčkem
jsem neviděl. Pravděpodobně proto, že letošní období sucha se vyznačuje
mrholením, krápáním, poprcháním, deštěm mírným, vydatným, převydatným a nebo
mnohahodinovými lijáky jako například dnes.
Původně jsem měl v plánu odjet na další
noc do Livingstone, ovšem ubytování v Kangaroo vše změnilo. Do Livingstone
odjíždím jen na pár hodin a večer už budu v Kangaroo opět pojídat burrita,
flauty, tacos, guacamole, tostady, quesadilly, nachos, fajity, enchilady,
chilaquely nebo osmahnuté broskve s rumem a zmrzlinou, projíždět se na
kajaku v bočních ramenech Rio Dulce a vyvalovat si bachor v jakuzzi. To vše
v opravdu výživném lijáku.
Ač je plavba po Rio Dulce mezi Rio Dulce a
Livingstone vychvalována jako jedinečný zážitek, jedná se o nezáživnou
dopravu, kde se v laminátové lodi tísní pasažéři a jediným zpestřením zhruba
hodinové cesty je zírání na volavky, kormorány a pelikány. Když loď někde
zpomalí, přirazí k ní na kánoích domorodci nabízející různé suvenýry.
Například výrobky z mušlí a želvích krunýřů či živé želvy visící za krk na
provaze přes bok lodi.
Prodavačka suvenýrů na Rio Dulce
Nejzajímavější mi tak na celém městě
přišla voňavá polévka tapado plná mořských plodů v kokosovém mléce a poněkud
méně sofistikovaný "šílený kokos". Coco loco se připraví amputací vrchní
části zeleného kokosu a nalitím koňské dávky rumu do kokosu.
V noci nespím, místo toho sedím na molu
před hotelem, kňučím a biji hlavou do stromů v naději, že bolest zubu
povolí.
Šílený kokos, lahůdka ve městě Livingstone
Za neustávajícího deště odjíždím hotelovým
člunem do Rio Dulce a autobusem odjíždím na hraniční přechod El Florido.
Výstup z Guatemaly i vstup do Hondurasu proběhl až podezřele hladce, s
úsměvy a přivítáním od úředníků. Z hranic je to jen dvacet minut minibusem
do města Copan Ruinas. Zřítil jsem se na postel a spolykal půl plata
tabletek proti bolesti. Jediným výsledkem je ovšem jen to, že mi kromě
bolesti zubu začal i žaludek dávat najevo, že prášky se po deseti jíst
nemají.
Mapuji lety, kterými se co nejrychleji
dostanu do Evropy, jelikož bolest vystřeluje do mé prázdné hlavy takovým
způsobem, že chvílemi přestávám vidět i jinak vnímat.
Na obrázku část ruin předkolumbovského osídlení. V Mexiku a především
v Guatemale jsou zajisté rozlehlejší mayské památky,
nicméně Copán
za krátkou návštěvu stojí.
V poměrně málo navštěvovaném Hondurasu jest
Copan Ruinas město, kam se sjíždějí
návštěvníci zdaleka. Povětšinou spojí návštěvu s pobytem v jen zhruba 12 km Guatemale nebo do
Copanu zavítají v rámci přejezdu střední Ameriky ze severu na jih či naopak.
Copan prý vypadá jako malá Antigua a mayské ruiny za městem jsou něco jako
malý Tikal.
Ehm. Rád bych tímto uvedl na pravou míru,
že honduraský Copan je sice malý, ale do guatemalské Antigui má tedy poněkud daleko. A do Tikalu
ještě dále. Ulice města jsou dráždění kameny, ovšem zalitými betonem. Oproti
Antigue je vidět značně nižší příjem od turistů, takže domy postrádají onu
hravou kombinaci barevných omítek, ručně tepaných mříží na oknech, upravené
průchody či pečlivě opatrovávané rostliny, které v Antigue trčí snad z
každého okna. Centrum města je, jak bývá ve střední Americe zhusta zvykem,
zanedbaný park s nefunkční fontánou a malým kostelem. Ale abych jen
nepomlouval - na zastávku na jednu či dvě noci zajisté existují i nudnější
města.
Stéla B z roku 731, Copán, Honduras.
Nedaleko od ruin vede i krátká naučná stezka tropickým lesem a nad hlavami
létají až desítky párů pestrobarevných papoušků ara. Všude jest ticho a
klid. Jedinou akční zábavou je tak čas od času zvuk rozmačkaného papouška.
Ti totiž s oblibou hrabou svá hnízda pod mnohatunovými kamennými stélami,
které s naprostým klidem čas od času své narušitele pohřbí.
Místo večeře jsem spolykal plato prášků
proti bolesti a
budu doufat, že se z výletu nevrátím za pár dnů.
Papoušci ara pod stélou H, Copán, Honduras.
Odjíždím z Copanu do Salvadoru, konkrétně
k pacifickému pobřeží do surfařské díry jménem El Tunco. Vesničku u pobřeží
u stejnojmenné pláže tvoří pár restaurací, několik tiend, půjčovny
surfařských prken, cestovní agentury a hostely. Zkrátka další obyčejná
batůžkářská destinace ve střední Americe. Samozřejmě, že jsem široko daleko
nejstarší výletník. Zatímco za mých mladých let jsem na dovolenou jezdil k
babičkám či okopával ředkvičky na zahradě, dnešní mládež létá popít piva a
zajezdit si na pověstných vlnách do Salvadoru.
Pláže na pacifickém pobřeží jsou, jak
známo, většinou černé a částečně kamenité. Což má za následek příjemný fakt,
že turisté z Evropy a USA si vyvalají špeky a opalují celulitidu na karibské
straně Nikaragui, pročež zde u Pacifiku nemám konkurenci.
Ruiny mayského města Copán.
15.3. 2017 středa
Další celodenní přesun, tentokráte z El
Tunca v Salvadoru zpět do Hondurasu a poté do Nikaragui, do města Leon.
"Kudy kam? Tady? Senor, já chtít do
Nikaragua, kolik money? Cožeto? Kdežeto? Pročžeto? Jakžeto? No problema!“ ozývá se na hranicích
mezi Hondurasem a Nikaraguou směs češtiny, španělštiny a angličtiny. Nevěřím
svému chabému sluchu ani zraku. To
ženštiny Bé a Ká zalité potem, ale v dobré náladě shánějí informace, razítka
do pasu, pobíhají naprosto nekoordinovaně na všechny strany a míří také do
Leonu.
Přejezd mezi Salvadorem a Hondurasem je
naprosto bezproblémový, chytří úředníci v Salvadoru dokonce šetří místo v
cestovním pase a neobtěžují razítky. Vstup do Hondurasu se sice bez razítka
a zaplacení 3 amerických peněz (což jsem bez problémů platil jednou v guatemalských
quetzalech a dnes v amerických dolarech) neobejde, ale i tak jde o
záležitost na pár minut. Vstup do Nikaragui stojí momentálně 12 amerických
peněz, ovšem je nutno vše zaplatit v místní měně, což má následek vyžrané
pouliční veksláky a frontu v bance přímo na hranicích. Odměnou je vstup bez
razítka v pase (každé volné místo se hodí) a poté pohled na nikaraguiské
ženštiny, které sice nejsou zrovna na samém vrcholu šlechtění lidského
plemena, ale po hmotnostně jatečných exemplářích v Hondurasu a zejména Salvadoru jde o
příjemnou změnu.
Ženštiny Bé a Ká zmizely v horkem se
tetelícím vzduchu a v prachu mezi kamiony, aby vyhledaly nějakou dopravu
dále, zatímco já si vlezl do svého autobusu, pustil si do sluchátek další
lekci Španělštiny pro úplné blbce a za rudého západu slunce nad řetězem
nikaraguiských sopek odjel zase o kus dál.
Do Leonu jsem dojel již za tmy, po chvíli
dorazily Bé a Ká. Ubytovali jsme se v klidném hostelu Sonati kousek od
hlavního náměstí.
Leon, katedrála na hlavním náměstí.
"Kde tady koupit náplast na odřená zadek?"
"Kde tady být dobrá nemocnice?"
"Kde tady být pěkná hřbitov?"
"Raději se zeptej, vole, kde mají schovaný
soudek ledového piva," přerušila řetěz mých dotazů na domorodce Ká, která
jest na pivu závislá a za nejlepší koření pro jakékoli jídlo považuje
chmelovou šišku.
Já se však dotazuji na důležitější věci.
Zatímco Bé moudře odjela na pláž k Tichému oceánu, společně s Ká jsem se
připojil k podivné mladé Francouzce polykající neustále umělohmotná brčka z
nápojů (podobnou úchylku jsem ještě nikdy předtím neviděl) a 65 letému Číňanovi.
Hodláme si užít zdejší populární aktivitu - sáňkování.
Pohled ze startu. Svah je poměrně prudký a jízda je zpestřena kamením a
prachem,
které v množství větším než malém mlátí sáňkaře do obličeje.
Dole čekají
automobily, které odvezou jezdce a případné mrtvoly zpět do
civilizace.
"A když zahynu, budete zpívat a hrát nebo
jen křepčit na mém mělkém hrobě?" dotazuji se, jelikož jsem prakticky
založený jedinec.
Sáňkování se u Leonu provozuje na aktivní
sopce Cerro Negro. Jedinec se navlékne do montérek, dostane slušivé ochranné
brýle, ve kterých každý bez výjimky vypadá jak pan Rákosníček pod vlivem silných
drog, dále se fasuje pár pracovních rukavic a to nejdůležitější - sáňky,
kterým zde nikdo neřekne jinak než surfovací prkno.
Sáňky jsou tvořeny zhruba metr dvacet dlouhým rovným hranatým prknem, na
kterém jsou napříč natlučeny dva asi 3 centimetry hrubé hranoly, mezi
které si výletník vmáčkne řiť. Na druhém konci prkna jest špagát, jehož
se sáňkař drží a získává naprosto mylný pocit, že se dá nástroj jakkoli řídit.
Nu, sjíždět černočernou sopku možná vypadá
jako ohromný adrenalinový zážitek, ovšem pokud zrovna sáňkař nehodlá za
jízdy úmyslně spadnout z prkna, jde o poměrně nevzrušující atrakci
srovnatelnou s kolotočem na pouti v Horní Děložné. Největší zábavou je tak
hlavně prostředí, nálož prachu a kamení v každém zákoutí těla a pomyšlení na
jiné jedince, kteří si při sjezdu zlámali údy, utrhali části tváře či při
menším nadskočení polknuli žvýkačku.
Slečna Ká sáňkuje na Cerro Negro
Žádné smrtelné nehody jsem bohužel
neviděl, pročež jsem si vyklepal z ucha aspoň ty největší kameny, z trenýrek
vysypal dva kilogramy sopečného prachu a odjel zpět do Leonu.
Město je plné katedrál pěkného
koloniálního vzhledu, ovšem pravý skvost se skrývá na střeše katedrály hned
u centrálního parku. Návštěvník musí zanechat svou obuv ve věži, aby
nešpinil bílou střechu, která jest v případě slunečného počasí oslepující.
Střecha jest tvořena desítkami kopulí, věží a věžiček a nabízí výhledy na
město i sopky v okolí.
Pěkný den skončil poněkud nemile -
ochutnal jsem dvě nejpopulárnější nikaraguiská piva. Jmenují se Tona a
Victoria, ovšem v rámci upřesnění faktů bych je přejmenoval na Hnusná Tona a
Příšerná Victoria. Vodové brečky naprosto srovnatelné s jakýmkoli
bezpohlavním patokem v Česku či dokonce celosvětově proslulými nechutnostmi jako
Heineken, Budweiser a dalšími urážkami pivovarnictví.
Nejhezčí pohledy na Leon a širé okolí včetně sopek je
ze střechy kostela
na hlavním náměstí těsně před západem slunce.
17.3. 2017 pátek
Z Leonu odjíždíme do hlavního města
Nikaragui, mezi výletníky vesměs neznámé a ignorované Managui. Ostatně ani
mezi domorodci se jejich hlavní město netěší nějaké oblibě, zvláště v
porovnání s Leonem či Granadou. V Managui jako téměř všichni jen přelézáme
do dalšího autobusu a za dvě hodiny vystupujeme v Granadě. Jedno z
nejoblíbenějších a nejturističtějších měst celé centrální Ameriky mne zrovna
moc nenadchlo. Ničím výjimečné atrakce jako například prodavači tretek či
nudná výrobna doutníků. Zajímavostí jsou tak jen kočáry, které vozí turisty
po městě. Abych byl přesný, za zmínku nestojí sama neinvenční aktivita či
kočáry počmárané logy mobilních operátorů. Zvláštností jsou zvířata, která
jsou do kočárů zapřažena. Na první pohled a z velké dálky připomínají koně. Na druhý pohled
koně po pětileté hladovce, na třetí pohled koňské mumie vysušené dlouhodobým
uzením. Na čtvrtý pohled jde jasně o exponáty přírodovědných
muzeí sloužící k názornému předvádění kostry a jejích deformací. Ubohá
čtyřnohá stvoření s pohledem škrcené důchodkyně tak poslušně tahají
obtloustlé turisty, kteří sami o sobě váží víc než celé stádečko oněch
granadských endemitů.
Pohled ze zvonice jednoho kostela na kostel jiný. Podvečerní barvy Granady.
Navečer Bé a Ká vtrhly do obchodu a
narvaly do košíku nemálo lahví rumu. Už jen nadšenými zvukovými projevy
upoutaly pozornost všech nakupujících. Následně ve frontě u pokladny začaly
kontrolovat krabičky s prezervativy.
"Uhahahahahá! Průměr 48 milimetrů!
Mini mini pidi pidi!" řehtá
se Ká na celý supermarket, Bé se řehtá taktéž a domorodí mužové se mračí, zatínají zuby a uraženě hledí do země.
Obě ženštiny kontrolují všechny druhy prezervativů v obchodě, čtou si
rozměry a u každé kabičky propukají v řehot.
Nu, rumy ve střední Americe jsou vesměs
dobré pití a Nikaragua není výjimkou.
"Tahle se dělají sklenice z broušeného
skla," pronesla večer na hotelu Bé a nožem zkušeně odsekla polovinu umělohmotné lahve od
limonády pana Kokakoly.
"Juchů!" zahulákala Ká a nalila si dvě
deci rumu na ochutnání.
Krásná stará koloniální budova Casa
Antigua sloužící k ubytování hostů byla poté svědkem zatraceně rychle mizejícího obsahu litrové lahve
archivního rumu a také veselé Ká, která obdařena třemi promilemi předváděla osazenstvu hotelu
lascivní tanec.
Nad ránem Ká ztratila rovnováhu, spadla na sloup
podpírající střechu, počala ho objímat a na konsternovaný personál hotelu
zařvala: "Čumíte, co? Jsem tanečnice u tyče!"
Restaurace v Granadě v době siesty.
V pokoji je hromada prázdných plechovek od
piva a plných i prázdných lahví od rumu. Nezvykle nehovorná Bé mlčí s lehce
nazelenalým obličejem, zatímco Ká zaryla hlavu hluboko do matrace na posteli
a připomíná stržený pomník postřeleného vojína.
Odjíždíme natřískaným autobusem do města
Rivas, poté automobilem do přístavu v městečku San Jorge a parodií na loď do
vesnice Moyogalpa na ostrově Ometepe.
Ostrov Ometepe na jezeře
Lago de Nicaragua je malý tropický ráj, kam kromě hlavní vesnice turismus ve větším měřítku ještě nezasáhl. Typickým návštěvníkem je
tak kříženec batůžkáře, hippie ztracence a jedinců, pro které je Karibik
sprosté slovo a vodních hrátek si tak užívá kdekoli, jen ne u Karibiku.
Dojeli jsme k Playa Santo Domingo.
Ubytování na pláži za pět peněz, na jezeře se valí nekonečné řady vln s
pěnícími přepadávajícími vrcholy a po pláži i mezi vlnami pochodují koně.
"Juchů! Voda! Koně! Koním nevadí, když na ně posvítím svým bílým zadkem!"
nadšeně pravila Ká, svékla se do naha a vrhla se do vod jezera Nicaragua.
Pláž Santo Domingo a vulkán Maderas.
19.3. 2017 neděle
Na ostrově Ometepe, zvlášť mimo hlavní
městečko, jest klid. Místy klid až rajský. Po upravených silničkách sice čas
od času porjede automobil, skútr či dokonce rachotící autobus, klid to ovšem
nenaruší, spíše způsobí zvýšený zájem, asi jako kdyby uprostřed New Yorku
prošel průvod Eskymáků s ulovenou velrybou na ramenou.
Po ránu Bé i Ká
projevily zájem dmout své hrunbí koše a kroutit pozadími před veřejností,
pročež jsme se vydali k jezírkům Ojo de Agua, což je na Ometepe něco jako
malý přírodní aquapark pro místní. Zatímco samotná jezírka příliš záživná
nejsou, okolí ano. Už samo umístění pod korunami změti stromů a lián je
příjemnější než panorama betonových monster kolem většiny koupališť v
"západním" světě. Pravou oázou klidu jsou však plantáže v nedalekém okolí.
Až oslnivě zelené plochy banánovníků nebo citrusy svítící v korunách
způsobují radost mé černé duši. Mírně zvlněný terén navíc skýtá pěkné
výhledy na oba největší ostrovní vulkány - Volcán Concepción (1610m) a na
západní části ostrova ležící Volcán Maderas (1394m).
"Nechť
zhyne nuda, já chci adrenalin! Chci vichr ve vlasech a ve výstřihu, chci
dusot koní a cvakání čelistí divokých kajmanů!" pronesla kolem poledne Ká,
zřejmě následkem pobytu na ostrém slunci.
Pročež jsme si vypůjčili
motocykl a vyrazili k řece Istiam, která je proslulé rejdiště dobrodruhů,
kajmanů a vůbec místem, kde se návštěvník koupe v hektolitrech adrenalinu.
Místo adrenalinu jsem se ovšem koupal v hektolitrech potu.
"Přidej plyn,
ty obézo, pořád necítím poryvy divého větru ve výstřihu!" durdí se Ká na
zadním sedadle.
"Poryvy větru neucítíme, ovšem já velice výrazně citím
poryvy technické nedokonalosti," opáčil jsem poněkud ustaraně.
Motocykl totiž postrádá zadní tlumič, postrádá přední tlumič, zato je vybaven
horizontálním kýváním, že mě ustaraně a v obav před srážkou sledují i krávy
postávající tři metry od krajnice. Ještě zajímavější vlastností motocyklu
je, že má nefunkční brzdy. Obě brzdy.
Přijíždíme na jižni stranu úžiny
rozdělující Ometepe na dvě části a díky níž tak z leteckého pohledu
ostrov připomíná číslici 8. Pronajímáme si kajak.
"Mám si sednout dopředu
nebo dozadu?" ptám se naivně Ká.
"Motor je u lodí vždy vzadu, to si
pamatuj," pravila s ponurým chechotem tyranka.
Po několika stovkách metrů
plavby po jezeře zajíždíme do ústí řeky Istiam, kde se průzračná voda mění v
síť hustě zarostlých ramen. Místo adrenalinu v podobě dravých želv a
divokých kajmanů je tak jediným adrenalinem pot stříkající z mého bílého
obézního těla.
I přesto se jednalo o příjemnou vyjížďku. Volavky, na
březích a ve vodě se pasoucí koně, v korunách vřískající opice, sem tam
želva a sem tam malý ustrašený kajman.
Jízda na kajaku po Rio Istiam spočívá v pádlování hustou vodní florou a
faunou.
Místo návratu před západem slunce
nastal výrazně legračnější konec dne a začátek noci. Díky pěkné tropické
průtrži mračen se silnice změnila v kalnou řeku a tak jsme čekali v
nejbližší restauraci, až alespoň trochu pžestane pršet. Návrat do hotelu
byl zábavou naplněn více než celý den. Dokonce až tak moc, že vyděšená
Ká ze zadního sedadla motocyklu volala: "Méně adrenalinu! Již nechci cítit
poryvy větru ve svém výstřihu!"
K již zmíněným vlastnostem motocyklu se
přidala další - nefungující světlo. Pročež se řítím nocí na ostrově Ometepe,
orientuji se podle hvězd mezi mraky a podle toho, do kterého oka mi vletí
více dešťových kapek.
"Brzdi!" ječí Ká.
"Motocykl nebrzdí!"
"Rozsviť!"
"Motocykl nesvítí!"
"Zatáčej!"
"Motocykl nezatáčí!"
"Nezatáčej!"
"Motocykl zatáčí, ne já!"
"Pozor, kráva! Pozor, retardér!
Pozor, strom! Pozor, kůň!"
"Pozoruji!
Na hotel jsme dojeli mokří,
zmrzlí a vymotocyklovaní až až.
"Tak jsem se opalovala a vyhřívala na
pláží, potom jsem se koupala a zase opalovala," významně pravila čerstvě
opálená Bé a šli jsme spát.
Domorodec na ostrově Ometepe neví, kam dřív skočit.
Ranním busem odjíždíme do přístavu v
Moyogalpě a trajektem do San Jorge na pevnině. Po chvilce dohadování o cenu
vozidlem taxi na hranice s Kostarikou. Bezproblémové a poměrně svižné
odbavení u celníků a pohodlným autobusem na křižovatku u města La Irma.
Dalším autobusem do města Las Juntas de Abangares. Zde ovšem dochází k
prvnímu střetu s kostarickou realitou. Kostarika není levná. Ba dá se říci,
že je Kostarika poměrně drahá. Samozřejmě jde o zdaleka nejdražší zemi ve
střední Americe, ale ceny si nijak nezadají ani s těmi v Západní Evropě a
například početní návštěvníci z USA často jen nevěřícně zírají.
"Halo
halo, dobrý muži, rádi bychom odvoz do Santa Eleny," dotírám na jednoho z
řidičů, kteří u autobusového nádraží čekají na turisty, jelikož nejbližší
autobus jede až za mnoho hodin.
"Šedesát dolarů," praví muž, pročež už ho
odmítám nazývat mužem dobrým.
"Co o? Šedesát dolarů? Za to jsem mohl mít
v Guatemale, Hondurasu, Salvadoru i Nikarague pečenou krávu, cvičenou
krysu, depilaci, epilaci a ještě bych koupil soudek rumu pro Ká a ta by jako
obvykle tancovala ožralá lascivně někde u sloupu!" rozhořčeně vypočítávám
radovánky bambilionáře v jiných zemích střední Ameriky.
"Jenže tohle,
pane turisto, tohle je Kostarika," odvětil pan řidič.
Nespokojeně
mávám rukama, vrhám pohrdavé pohledy a odcházím hledat jiný odvoz. Ptám se
na několika místech, ptám se řidičů, ptám se v kvelbech i lidí na ulicích.
"Šedesát dolarů? To je nějaké levné, to hned berte! Tady jste v Kostarice!"
zní chytré rady domorodců.
Zničeně se šourám zpět k panu řidiči, potupně
a smutně ohrnuji spodní ret, hledím zahanbeně do země a huhňám: "Nu dobrá,
tak tedy šedesát dolarů."
"No tak už to máme za 80 dolarů," usmívá se pan řidič.
Do automobilu se kromě Ká, Bé a mě soukají další čtyři výletníci z USA. Do Santa Eleny přijíždíme po několika hodinách vcelku scénické jízdy. Po cestě pan řidič popisuje okolní krajinu, zastavuje na vyhlídkách
"Čumte! Tyhle kopce vypadají jak pořádný kozy," ukazuje Ká na zaoblené kopečky připomínající ňadra po práci šikovného plastického chirurga. Oddechl jsem si, že Ká pronáší podobné poznámky v češtině a nikdo jí tak nerozumí.
"Hele, velký kozy, to umím říct i španělsky.... tetas grandes!" rozčísla jak blesk mé úvahy Ká euforickým výkřikem a pochlubila se tak jazykovou dovedností, což pan řidič i ostatní spolucestující ocenili tichým polknutím a protočením očí v sloup.
Město samo o sobě je extrémně turistické, ovšem v kostarickém pojetí - všechno funguje, všechno je čisté a oproti okolním zemím výrazně dražší. Zhruba 7 tisíc obyvatel bývá svědky toho, že v současné době přijíždí do Santa Eleny a jejího okolí zhruba čtvrt milionu návštěvníků, od batůžkářů až po bambilionáře užívající si hotely téměř alpského stylu, dobré restaurace, termální lázně a jiné vymoženosti.
"Na rozměrech záleží! Hlavně na délce! Chci ten úplně největší a nejtlustější kabel!" deklamuje hyperaktivní Ká a jen pár minut po ubytování již sedíme v mikrobusu směrem k lanovému parku. Radovánky na lanech jsou v Kostarice populární a okolí Santa Eleny a přilehlé kvakerské vesnice Monteverde je bez přehánění pro jízdu na lanech rájem.
Lanových center je v okolí Santa Eleny několik a většinou kromě zip-line nabízí i nejrůznější vyjížďky na koních, na čtyřkolkách, na horksých kolech, výlety do lesa ve dne i v noci. Kdyby turista nabídl slušnou cenu, zajisté by zorganizovali i klání ve šťourání se v nose. Zkrátka turismus je v Kostarice náboženštvím a návštěvníci, hlavně ti s plnými peněženkami, jsou místními uctíváni a je o ně všelijak pečováno.
Několik hodin tak ženštiny Bé i Ká
poletovaly zavěšeny na lanech lesem, nadšeně hýkaly a dožadovaly se
asistence fyzicky zdarných jinochů. Zatím já, starší usedlý pán, jsem
zatínal zuby a křečovitým úsměvem dával všem najevo,
že je přece úplně normální na stará kolena podstupovat aktivity, při kterých
jsem byl nejednou ve stavu beztíže, nejednou jsem měl nohy výše než hlavu a
nejednou mi obsah žaludku klepal zevnitř na tváře a dožadoval se denního
světla. Na druhou stranu je namístě si povědět, že například jízda vysoko
nad tropickým lesem na laně dlouhém 1590 metrů jest pěknou zábavou. Kromě
obyčejného bunjee je také příjemné užít si známého
Tarzanova zhoupnutí, tedy cosi mezi bunjee a volným pádem z pěkné výšky
45 metrů. Tato atrakce je zajímavá i tím, že zatímco se s plošiny obvykle s
řevem zřítí jeden nešťastník, desítky diváků pod plošinou se škodolibě baví.
Krajina mezi
Las Juntas de Abangares a Santa Elenou jest líbezná.
21.3. 2017 úterý
Lehce prší, takže je ideální čas
navštívit rezervaci Monteverde, plným názvem
Monteverde Cloud Forest Reserve či Reserva Biológica Bosque Nuboso
Monteverde. Horský mlžný les neskýtá tolik plytké zábava jako nedaleké
zip-line, ovšem procházka je to více než příjemná. Na pouhých 105 km2
se nachází 2,5% celosvětové biodiverzity. Samotná rezervace se nachází na
hranici kontinentálního rozvodí, takže je vysoká šance, že pokud někdo bude
močit na to správné místo, část steče do Tichého oceánu, část do Karibského
moře. Interesantní. Kromě močících turistů je v rezervaci i přes 3 tisíce
nejrůznějších druhů rostlin, z toho 755 druhů stromů. Nebo také nejvíce
druhů orchidejí na jednom místě. Taktéž interesantní. Přes 100 druhů savců,
kolem 400 druhů ptáků, 120 druhů plazů a obojživelníků. Jen hadů je zde přes
70 druhů, což skýtá slušnou šanci na úspěch v případě, že má osoba zájem
nechat se uštknout rekorním počtem plazů v rekordně krátkém čase na rekordně
malém prostoru. A abych nezapomněl - na rozdíl od Guatemaly jsem konečně
viděl
kvesala guatemalského, ikonického to opeřence střední Ameriky.
Monteverde Cloud Forest Reserve
Večer jsem se ještě upsal na nesmírně nudnou a turistickou návštěvu lesa v noci. Výlet spočíval v tom, že jsem byl zařazen do skupiny s náctiletými ze Spojených států amerických a po několik hodin místo ruchu nočního lesa poslouchal nadšené výkřiky. Nadšenými výkřiky omladina reagovala na překvapivá fakta sdělená průvodcem. Jakože například banány nerostou v supermarketu, že hadi se nevyskytují jen v teráriu a že pavouci mohou vypadat i jinak, než jako centimetroví drobečci rozpláclí pantoflí kdesi na dlažbě. Následovalo divoké selfie focení s trsem banánu, který k nadšení mládeže nebyl v papírové krabici ani v igelitovém sáčku. Poté výkřiky strachu nad vyděšeným malým hadem, který jistě netušil, že mu budou všichni strkat mobilní telefony před nos a vyzývat ho k zasyčení.
Největší zábavu tak způsobila slečna Ká, která se strčila svíticí baterku do pusy a možná až do krku a takto křepčila po stezce a vyděšené pubescenty tím přiváděla na okraj infarktu. Čemuž se poté hrubě chechtala.
Monteverde Cloud Forest Reserve
22.3. 2017 středa
Od rána s přestávkami prší, takže
další díl výletu připomíná cestu mlhou nad jezerem, mlhou na cestách, mlhou
nad lesy a mlhou v údolích. Nejschůdnější a nejzábavnější formou dopravy
mezi Santa Elenou a La Fortunou je kombinování přepravy minibusem či autem,
poté přesednutí na loď a posledních pár kilometrů opět na čtyřech kolech.
Jelikož se jedná o cestu využívanou převážně turisty a jsme v Kostarice,
logistika je zvládnutá do detailů včetně zastávek na občerstvení či zastávek
na vyhlídkách, kde řidič blahosklonně a s úsměvem čeká, až si všichni nafotí
naprosto identické obrázky.
Sama La Fortuna je městečko o 15 tisících duší domorodců, které vzniklo
spojením 9 menších vsí a komunit. Turisté sem přijíždějí zejména kvůli
přírodě, konkrétně sopkám, zvláště ikonickému Arenalu, vodopádům, termálním
pramenům či jen vyjížďkám po okolí. Původně jsme sice měli v plánu jít právě
na sopku Arenal, pravidelně řazenou mezi deset nejaktivnějších sopek celého
světa, ale díky dešti a mlze nebyl kopec ani vidět. Pročež jsme, v dešti
přecházejícím opakovaně v tropický liják, šli alespoň k
vodopádu La Fortuna. Jak se opět na kostarické poměry sluší a patří,
cesta byla plná ukazatelů, uklizená a upravená. Samotný vodopád se nachází
za uklizeným a upraveným návštěvnickým centrem, kde je o návštěvníka
všemožně postaráno a na vodopád je možno pohlížet z několika vyhlídek či po
udržovaných chodnících sejít až k bazénku vytvořenému padající vodou. Pod
přibližně 70m vysokým vodopádem se fotí turisté a ženština Ká samozřejmě
leze do vody, následně se topí a zalykajíce vodou křičí, abych ji fotil.
Následně křičí, abych ji nefotil, jelikož jí vodopád smetl podprsenku.
Prší. Pořád.
Vodopád La Fortuna není žádné monstrum, nicméně stojí zato si počkat,
jelikož voda co chvíli smete plavky neopatrným plavkyním.
23.3. 2017 čtvrtek
Vstáváme poměrně brzy, jelikož ve
4:30 odjíždíme autobusem do San José, hlavního města Kostariky. Zatímco Bé
odjíždí slunit se ke karibskému pobřeží, ženština Ká vyčetla, že u
pacifického pobřeží nemá pršet, má tam být krásně a ona si tak konečně
vystaví pod sluneční paprsky svou bílou řiť a pořídí si tak žádané tropické
opálení a rakovinu kůže.
"Jedeme do Corcovada! Podle předpovědi je tam slunečno, po dešti ani památky, nebudu mít rozmáčený obličej a nebude mi vidět na poprsí skrze mokré tričko!" nadšeně praví Ká, i když díky dešti, tenkému tričku a pohledům domorodců se zajisté může cítit jako celebrita.
Ze San José jedeme autobuse do Palmar Norte. V autobuse funguje klimatizace a pan řidič se tím neváhá pochlubit. Dle mého názoru nejde o autobus s klimatizací, nýbrž o výcvikové vozidlo speciálních eskymáckých jednotech. V takovém vozidle si nejdrsnější eskymáčtí muži ověřují limity přežití a obaleni v tuleních a medvědích kůžích nespokojeně breptají: "U všech iglú, to je ale zima!"
Zřejmě však během výcviku všichni nejdrsnější Eskymáci umrzli a vozidlo bylo nabídnuto jisté kostarické autobusové společnosti.
Do Palmar Norte přijíždíme odpoledne a sháníme dopravu do městečka Sierpe, odkud jedzí čluny do Bahia Drake. A z Bahia Drake je to do národního parku Corcovado již jen co by kamenem dohodil. Hodně zdatný vrhač kamenů a asi musel by vrhat mnoho dnů.
Do Sierpe ovšem již žádný autobus nejede, pročež si do Sierpe bereme vozidlo taxislužby. Ovšem ani ze Sierpe již dnes do Bahia Drake čluny nejedou, pročež opět otvíráme peněženky a jedeme soukromým člunem.
Vyplatilo se. Už sama jízda po Rio Sierpe je více než pěkná. Člun v plné rychlosti řeže zatáčky po řece obklopené bujnou vegetací a z okolních stromů shlíží ptactvo včetně tukanů a papoušků ara. A najednou se řeka rozlila a objevil se oceán. Nehorázně teplé barvy západu slunce, pobřeží svítí zeleně, písek žlutě, obloha je světle modrá a oceán mu tu nejoceánovitější barvu, co si lze představit.
Papoušků je v Kostarice spousta. Arů ještě více.
Po pár desítkách minut plavby podél pobřeží po větších i menších vlnách (příliv a s ním lehce rozbouřený oceán je důvod, proč poslední čluny ze Sierpe vyjíždějí už odpoledne a ne navečer) přistáváme v kávově zbarveném písku pod vesnici Bahia Drake. Žádný asfalt, jen kamenitá rozbitá hlavní cesta a z ní stezky do lesa, k jednotlivým domům a k pobřeží.
Aby všeho dobrého nebylo málo, při večerním sháněním potravy se objevila restaurace Gringo Court´s.
Již jsem ve světě ochutnal leccos a leccos i snědl. Ovšem nestává se mi často, abych kvůli jídlu upadal v euforické stavy a snažil se přemluvit kuchařku, abych mohl vylízat podlahu, kam ukápla krůpěj nálevu či omáčky. A oproštěn o emoce svého žaludku (jinými emocemi vcelku ani netrpím) mohu s klidným svědomím prohlásit, že lepší jídlo jsem ještě nikdy nikde nejedl.
Malá restaurace o pár stolech s přilehlou otevřenou kuchyní má v nabídce pouze tři jídla. Veškeré suroviny jsou z okolních zahrad, z lesa či z oceánu. Ač je rezervace (a nebo hodně dlouhé čekání, zda-li se třeba v noci uvolní místo a ještě zbude nejaké jídlo) v podstatě nezbytná, ještě dopoledne host netuší, co si dá k večeři. Skvost v podobě rybího steaku o velikosti menší či větší cihly (v menu je u jídla uvedeno, že jde o porci pro dvě osoby) záleží na tom, jaká ryba bude ráno ulovena. V nabídce ovšem nejsou nějaké sardinky či obtloustký kapr, nýbrž tuňáci, černí a pruhovaní mečouni, marlíni, plachetníci, zlaci a kohoutovci. Steak je zabalen a pomalu pečen v banánovém listu, ochucen kořením a doprovázen šťouchaným bramborem a grilovanou zeleninou. Ach!
Kromě restaurace majitel nabízí i všemožné výlety, snad naprosto všechny informace týkající se okolí i blízkého národního parku a za restaurací je krmítko pro ptactvo. Ptactvo tropické, drzé, barevné a nenažrané.
V průběhu celého dne sem tam sprchlo, v noci opět leje.
"Neříkala jsi, že jsme sem jeli, protože tu neprší?" táži se ženštiny Ká, která zachmuřeně cosi ověřuje na mobilním telefonu (to je takový přístroj pro mladé).
"Doprdele notyvole... v Corcovadu nechčije, ale já myslela jiné Corcovado! To v Brazílii!"
Ech.
(poznámka v létě 2018: restaurace je v současné době přesouvána a tak kdoví, jaká bude nová, bude-li vůbec nějaká)
Bouřkové mraky, tropy a západ slunce dokáže vytvořit
až psychedelickou
podívanou.
24.3. 2017 pátek
Mezi Bahia Drake a zhruba tři hodiny chůze
vzdálenou pláží Josecito, odkud jezdí po poledni zpět do Bahia Drake rychlé
motorové čluny, vede pobřežní stezka. Lesem, přes pláže, přes kořeny stromů
a několik malých potoků.
Jen necelou půlhodinu chůze podél oceánu
od Bahia Drake leží první z desítek pěkných malých pláží, pláž Cocolitas.
Různé odstíny teplé hnědé barvy písku kontrastují s jasně zelenými palmami a
bílými vrcholky vln. Naprostý klid, žádné stánky, slunečníky, žádné davy
turistů hledající si poslední volné místo.
"Ó přírodo mocná, štědrá, krásou
oplývající, milosrdně povolující nepatrnému, nedůležitému příslušníku
hanebného lidského plemene kochati se tvými výtvory a užívati si krás tvé
náruče, jak jen jsem ti vděčný," pronáším pokorně a nastavuji svůj bachor
zapadajícímu slunci, zatímco mé otylé nohy omývá oceán.
Pláž Cocolitas je jednou z desítek pláží táhnoucích se podél pobřeží
do
Bahia Drake směrem k Národnímu Parku Corcovado
Chvíli po mně dorazila na liduprázdnou
pláž i slečna Ká, která dosud hledala v lese ječící opice. Namočila si do
oceánu prst, olízla jej a znechuceně pravila: "Fujtajxl, to je ale humáč!
Voda hnusně slaná a teplá jak chcanky!"
Pacifický oceán smutně ztichl a papoušci
ara šokem na chvíli přestali vřískat.
25.3. 2017 sobota
Ráno vyjíždíme na výlet do
národního parku Corcovado, což má být jedna z perel nejen v Kostarice,
ale i v celosvětovém měřítku. Čluny jedeme z Bahia Drake podél pobřeží až k
ústí řeky Rio Sirena. Následuje výlet na pár hodin, při kterém lezeme přes
mokřady, přes magrovy i jedním z posledních zbytků původního pralesa, který
ještě v Kostarice zůstal. Celkem je v národním parků 13 vegetačních typů.
Biodiverzita Corcovada je zajisté úchvatná, ovšem díky vyšlapaným
stezkám a množství návštěvníků si tedy rozhodně jako v divočině nepřipadám.
I když jsme viděli spousty opic, kajmany, krokodýly, lenochody, tapíry,
krysy agouti
a údajně převelice vzácného mravenečníka dvouprstého (pod kterým počali
nadšením křepčit všichni průvodci, až výjev připomínal jakýsi extatický
džunglový tanec), nejčastějším živočichem národního parku Corcovado jest
zpocený znuděný turista. A to i přesto, že relativně maličké Corcovado
obsahuje 3% druhů světové flory a fauny, například přes 10 tisíc druhů
hmyzu, největší počet papoučků ara či 16 druhů kolibříků.
Množství návštěvníků je poněkud zarážející, jelikož přístupnost parku není zrovna jednoduchá a po celé Kostarice (ostatní země ani nezmiňuji) jsou k návštěvě k dispozici vizuálně jistě peknější a výrazně levnější parky. Navíc Corcovado od roku 2014 není možno navštívit bez průvodce (návštěva od 30 dolarů výše podle dnů pobytu) a od léta letošního roku opět porostou ceny. 30 dolarů za přespání pod moskytiérou, zákaz přinášení jakéhokoli jídla (nevyjímaje ani kus banánu, energetickou tyčinku či žvýkačku) a nutnost si tako zakoupit jídlo na místě (65 dolarů na den).
Večer jsem snědl opět zhruba dvoukilový kus ryby v Gringo Court´s a vše zapil extra hustým smoothies s koňskou dávkou rumu. O tomto koktejlu mimochodem pan majitel tvrdí, že ještě nikdo nezvládl vypít více než dva.
Opice jsou zřejmě jediný živočišný druh, který svou početností může
v
Národním parku Corcovado konkurovat turistům.
26.3. 2017 neděle
Ač původní plán rozhodně nepočítal s
delší návštěvou Bahia Drake a okolí, atmosféra vesničky na břehu oceánu a
obklopené lesem (zvanou turisty z měst "džungle") rozhodla jinak.
Celé
hodiny je možno nedělat vůbec nic, jen popíjet studené pivo a z terasy zírat
na poletující ary, na iguany, poslouchat vřískání opic a čas od času si
zajít na některou z desítek malých opuštěných pláží vzdálených od vesnice
pár minut chůze.
"Doufám, že mi šváb nenasral na kartáček
na zuby," pronesla temně slečna Ká na dobrou noc poté, co sympatický hmyz
nalezla v tašce s hygienou.
Pobřežní stezka u Bahia Drake vede po plážích, lesem i po zavěšených
lávkách.
27.3. 2017 pondělí
Den ve znamení cesty a jisté
výzvy. Nakolik je reálné se veřejnými dopravními prostředky dostat z
pacifického pobřeží Kostariky, konkrétně z Bahia Drake, k pobřeží
karibskému, konkrétně do Cahuity.
V 07:25 si máčím své otylé bílé nohy ve
vodách Pacifiku. Z Bahia Drake prvním ranním člunem (odjezd kolem 07:00) do
Sierpe. Sdíleným taxíkem do Palmar Norte. Autobusem do San José, změna
autobusových nádraží a přímý bus do Cahuity. Přijeli jsme již v noci do
usínajícího městečka. V hostelu nemluví nikdo nejen anglicky (v Kostarice se
na rozdíl od ostatních zemí Střední a Latinské Ameriky dá anglicky poměrně
dobře domluvit), ale ani španělsky. A tak zaznívá jen italština majitele a
čeština od jakýchsi hostů.
"Huhu hoho uá uá uá!" komunikuji v tajemném jazyce, jelikož s Čechy se na cestách stýkám pokud možno co nejméně. Což jde v Kostarice poměrně těžce, jelikož už si ani nepamatuji, kdy jsem spal v hostelu, ve kterém by nebyli ubytovaní i nějací Češi.
23:13 si již máčím své bílé otylé nohy ve vodách Karibiku.
Leguán zelený, běžně k zahlédnutí na stromech i uprostřed měst.
28.3. 2017 úterý
Karibské pobřeží Kostariky už sice
poznává slasti a strasti davové turistiky, ovšem oproti nejrůznějším
karibským ostrovům či třeba Mexiku jde stále o oázy klidu. Místo kolon
autobusů a obzoru tvořeném monstrózními hotely jsou scénou dřevěné boudy
nejrůznějšího stylu a účelu a typickými návštěvníky
stále spíše batůžkáři, surfeři a zbloudilé duše, které naivně hledají klidné
místo na dožití.
Vesnice Cahuita leží nedaleko batůžkářského ďáblova
chřtánu, na zdejší poměry extra turistického Puerta Viejo de Talamanca
(neplést s jinými místy ve Střední i Jižní Americe nazývajícími se taktéž
Puerto Viejo). Cahuita je ovšem jen shluk několika zaprášených a pískem zanesených
ulic, barevných bungalovů a restaurací a barů pro večerní zábavu. Zábavu
zatím bez kilometrů neonových nápisů a hudební produkce rozechvívající zem.
Hned za vesnicí je vchod do národního parku Cahuita. Malý park o velikosti zhruba 10km2 je rozdělen na mořskou a suchozemskou část. Vstupné ve formě dobrovolného příspěvku a jedna hlavní stezka podél pobřeží, která se později přes mangrovy stáčí do vnitrozemí a zakončena 2,1km dlouhou lávkou nad bažinou ústí u hlavní silnice. Neočekával jsem příliš, ale park příjemně překvapil. Co pár minut jsem se kochal všemožnými zvířaty, od mývalů přes opice, nejrůznější veverky až po hady či krysy agouty. Zoologická zahrada zdarma, bez klecí a mříží a s procházkou po plážích či tropickým lesem. K dokonalosti chyběly už jen polonahé tanečnice, fernetové potůčky a strom plodící čínské polévky.
Odpoledne lezeme do domluveného odvozu na hranice s Panamou. Stejně jako přejezdy mezi ostatními státy ve Střední Americe vše probíhá bez problémů, bez úplatků a relativně bez komplikací. Přejezd z Kostariky do Panamy se vymykal snad jen speciální budkiádou. Budkiáda je aktivita, při které jest cestující ke všeobecné zábavě přihlížejících místních posílán pro nejrůznější razítka od jedné budky k druhé, ke třetí a ke čtvrté. Jakmile zvládne tento jednoduchý proces, následují přesuny mezi budkou druhou a čtvrtou, třetí a první, první a čtvrtou, třetí a první a pokud cestující uspěje, dostane za odměnu lízátko a razítko do cestovního pasu.
Od hranice jedeme do města Almirante a lodí do hlavního města rajského souostroví Bocas del Toro - do poněkud neinvenčně pojmenovaného Bocas del Toro Town.
"Vítejte v Karibiku!" volá město, aniž by volat muselo. Atmosféra jest karibská a i přes množství návštěvníků relativně (sic!) neturistická. Výjimkou jsou jen dvě tři ulice zastavěné menšími hotely a restauracemi.
Večer si Ká vzala svou sváteční róbu (pokud jsem to ještě nezmínil, ona podivná ženština s sebou po celé Střední Americe tahá večerní šaty), já oškrábal kočičí lejno z pantofle a takto vyšňořeni jsme vyrazili, by jsme si užili společnosti. Společnosti dvou Slováků, kteří zrovna v Bocas del Toro také pobývají a kteří už několik týdnů skrze zprávy po telefonu slibují pravou slovenskou zábavu. Obvykle pravá slovenská zábava znamená hektolitry tvrdého alkoholu a bujaré výkřiky: "No ty kokot!"
Noví známí se ovšem ukázali jako poněkud usedlí, pročež se zábava odbyla za pomoci pouhých dvou litrů rumu.
29.3. 2017 středa
Isla Colón je největším ostrovem
souostroví a kromě hlavního města, letiště (které má dokonce mezinárodní
spojení, konkrétně s kostarickým San José) a největšího přístavu má nejblíže
k tomu, co by se dalo nazvat civilizací. Nedá se říci, že by hlavní ostrov
souostroví Bocas del Toro skýtal spousty zábavy a nejzábavnější je tak
nedělat zde nic nebo téměř nic. Do kategorie "téměř nic" je možno počítat
například výlet do částečně zatopené jeskyně plné netopýrů (aktivita na
zhruba 10 minut) či návštěvu Playa
del Dragon alias Playa Estrellas na západním cípu ostrova. Kolem ostrova lze
i surfovat, šnorchlovat a potápět se. Vše ovšem stylem "aby se neřeklo", rozhodně
není třeba očekávat prvotřídní surfovací vlny, křišťálově čistou vodu na
potápění či kilometry širokých pláží bílého písku.
Nejzajímavější je tak asi návštěva Playa Estrellas. Na první pohled nikterak zajímavý proužek písku je ideální navštívit za slunečného počasí, kdy vše svítí v zářivých barvách - palmy, písek, voda a - hvězdice. Pouhých pár metrů od břehu v hloubce několika málo centimetrů se totiž po dně promenádují desítky a stovky hvězdic. Nejčastěji žlutých, oranžových a červených, mezi nimi občas ale i modré či černé.
Na Bocas del Toro se nespěchá. Prozatím dokonce i batůžkářská scéna se obešla bez uřvaných barů, diskoték a náctiletých turistů potácejících se po ulicích s plechovkou piva v ruce. Pročež jsem i dnešní večer trávil poklidným způsobem. Ve společnosti dvou slovenských turistů, věčně zvědavé ženštiny Ká, lahví karibského rumu, několika promilí v krvi a potůčků potu, které mi stékaly od trojité brady přes propadlý hrudník až na obří břišní penumatiky. Romantika jak má být.
Na rozloučenou ještě ženština Ká předvedla svou obvyklou lekci diplomacie, když na konsternované cestovatele z Horních Uher zvesela hýkla: "Hele a šukáte spolu?"
Hvězdice na Pláži hvězd jsou pěkně rostlé, takže když je na někoho budeme
házet
například hodinu v kuse, může dojít k uhvězdicování.
30.1. 2017 čtvrtek
"Hlavně se moc nenakláněj. Když se
převrhneme, žraloci se určitě vrhnou na mé ladné tělo a tebe nechají na
pokoji. Pokud je mi známo, žraloci vepřové nežerou," pronesla ženština Ká a
s despektem a znechucením se podívala na mé sádelnaté tělo.
Po dohadování o ceně s několika domorodci jsme si na dnešní den pronajali malý člun i s celou posádkou. Posádku tvořila celá jedna osoba, anglicky téměř nehovořící jedinec, který plnil roli kapitána, průvodce a kývače. Role kapitána mu šla dobře, role průvodce vcelku také, ovšem vyloženě si liboval v roli kývače, kdy na všechny dotazy, přání a projevy spokojenosti i nespokojenosti reagoval širokým úsměvěm (sedm zubů hnijících, tři ne zrovna dobře udělané plomby a devět mezer mezi zbytky ostatních zubů) a úslužným přikývnutím. Přikývnutí ovšem neznamenalo, že rozumí, co je po něm žádáno, natož aby bylo žádosti vyhověno.
Výlet to byl nicméně pěkný. V Zátoce delfínů sem tam poskočil delfín, při šnorchlování se sem tam objevila ryba a cesta kolem obou neobývaných ostrovů tvořících Cayos Zapatilla byla plná pohledů na nezdevastované pobřeží, proti modrému nebi zářící palmy a ve slunci zlatě se tvářící písek. Jako zpestření se ukázala i projížďka kolem Ostrova lenochodů, kde - k našemu překvapení - jsme potkali i lenochoda.
Kdesi na Cayos Zapatilla
31.3. 2017 pátek
Zatímco ostrov Colón je vstupní branou
na Bocas del Toro, nedaleký ostrov Bastimentos je to, co dělá Karibik
Karibikem. Pouhých deset minut cesty lodí z Colónu a návštěvník vystoupí v
jiném světě. Z prken a vlnitého plechu sbité domky na kůlech, jednoduchá
mola s rybářskými čluny, flora lezoucí drze každému až do obýváku, špekatí a
vysmátí domorodci i jejich šklebáci. Až nakažlivý klid a pohoda. Isla
Bastimentos se mi líbí převelice.
Obyvatelstvo je soustředěno v hlavní osadě jménem Old Bank, což je nádherná kvetoucí díra o 1500 obyvatelích. Jediným dalším osídlením je vesnice Quebrada Sal alias Salt Creek ve východní části ostrova. Tato osada je zajímavá nejvíce tím, že se tam absolutně nic neděje. Možná je zajímavá i tím, že zhruba 750 obyvatel etnik Ngäbe a Buglé mluví jazykem Guaymí. Ostatně, ani v Old Bank se nemluví obvyklou mluvou Karibiku (respektive některou z obvyklých mluv), nýbrž směsí již zmíněné řeči Guaymí a Gali-Gali, což je směs jamajské angličtiny a karibské španělštiny. Milovníci jazykových úchylek si zde zkrátka přijdou na své.
Zatímco jižní pobřeží ostrova je tvořeno víceméně mangrovy, severní pobřeží jest jak z přebarevných pohlednic. Pláže, palmy a zpěněné vlny oceánu.
Ach, Isla Bastimentos!
Odpoledne zábava končí, odjíždíme člunem z Bocas del Toro Town na pevninu do Almirante a nočním autobusem do Panama City.
Isla Bastimentos, Wizard beach