Červen 2007

1.6. 2007 pátek
Když jsem ještě býval mladý a nerozumný, jezdíval jsem se občas podívat do Afriky, jelikož mám rád banány a chtěl jsem vidět slona. Nu což. Slona jsem viděl a banánů se najedl, ba i rozum dostal a tak již do Afriky nejezdím a nepojedu. Nikdy. Hnusná, horká Afrika. Jen šutry, písek, prach, otravní černoši a blbé slunce.
Pročež jsem sobě vyčistil obě boty, kravatu založil a z límce košile odrolil zaschlou špínu. Vsedl jsem do letadla a odletěl do Švýcarska. Nikoli však přímo z Dublinu, leč přes hnusnou Prahu, kde jsem vyzvednul paní učitelku. Ani tentokrát není její intelektuálně poněkud jednodušší přítel nadšený, ovšem co bych nemlsal, když jiný platí, že ano.

Odjel jsem z letiště do města Basilej a zazvonil na starý dům, kde mě nikdo neznal a proto se nerozpakovali neodmítnout mou žádost o ubytování. Na internetu jsem si objednal pokoj s názvem "Zebra", by každý hned věděl, že mám vkus. Leč majitel, jen co mě spatřil ve dveřích, přestěhoval mně rovnou do pokoje "Slon".

Pokoj Slon, který mi byl přidělen, jelikož pokoj Zebra mi údajně rozměry nevyhovoval.

2.6. 2007 sobota
Basilej je známá zejména tím, že je ve městě spousta muzeí. Téměř čtyřicet. Vybral jsem si muzeum pohřebnictví a udělal jsem dobře, jelikož exponáty vůbec nebyly hnusně vlezlé a interaktivní, jak je dnes zvykem.
K večeru jsem navštívil jednu z hospůdek, bych ochutnal švýcarské pivo, jelikož se kromě žrádla zajímám i o pivo, abych nezůstal intelektuálem jen polovičním.
"Dobrý den, pane číšníče. Zavdal bych si. Sem s pravým švýcarským pivem!"

Pan číšník odkvačil s mnohovýznamným úšklebkem, já si však z úšklebku vrásky nedělal, jelikož se na mě šklebí všichni včetně zrcadla.

Po chvílí mi pan číšník přinesl skleničku s pěnivým mokem. Hle, civilizovaná země. Žádný půllitr rovnou na stůl, jak je tomu v některých divných zemích ve střední a východní Evropě. Hezky nejdříve ochutnávka jako u vína!
Dle grifů majitelů vinných sklípků a týdenních vinařských lekcí jsem civilizovaně pozvedl nápoj proti světlu, aroma si nahnal do chobotu, poté doušek na jazyku poválel a vpustil do krku. Nuž, pivo jsem již pil lepší, ale například vývar z chlupatých sibiřských housenek chutná ještě o poznání méně a tak jsem se světácky otočil na pana číšníka a pravil:

"Nuž dobrá, číšníče, jsem spokojen!"

Číšník odešel a po chvíli se dostavil s koženými deskami. Jak říkám, Švýcarsko je země civilizovaná a dárek zákazníkovi se zřejmě považuje za samozřejmost.

Leč ouha, procitnul jsem záhy. V deskách byl účet na sedm evropských peněz za dvě deci hnusného piva. Dle mého názoru je lepší pít vývar ze sibiřských chlupatých housenek a do Švýcarska si zajet, jen když je na Sibiři zima.

3.6. 2007 neděle
Sedím si tam na břehu Rýna, v pěkné kavárničce popíjím bublinkovou vodu a úchylně zírám na lidi (anglicky mluvící jedinci pro to používají směšně eufemistický výraz people-watching).
U stolu hned u řeky sedí pěkná ženština a evidentně nevládne jazyky v Basileji běžně používanými.
"Ken aj spík íngliš oder dojč?", suverénně se ptá servírky.
"Jak je libo, i francouzsky rozumím.", dí skromně servírka.
"Oukej. Íngliš. Eeee....eeee.... aj vůd." (OK. Anglicky. Eeee....eeee.... já dřevo)
Servírka vyvalila oči: "Ech, promiňte, zkuste raději tu němčinu, angličtina mi ještě dělá problémy.
"Óóóch ja. Só dojč. Ich mucken Wasser." (Óóóch ano. Tak německy. Já ceknout voda.)
Servírka opět vyvalila oči, načež otevřela obrázkové menu a zákaznice píchla prstem do obrázku lahve se sodovkou.
Tímto bych rád vzdělal případné zákazníky basilejských kaváren nad Rýnem.

wood není water aneb dřevo není voda
mucken není möchte aneb ceknout není chtít
máma má mísu
ke koksu se nečuchá, pane

4.6. 2007 pondělí
Odlétám z Basileje. Ve městě jsem ani jednou nešlápnul do lejna, na ulicích nebylo nazvraceno a nikdo se mi nesmál, že se mi líbí i jiné hodinky, nežli ty od pana Breitlinga, Rolexe, Omegy a jiných podobných, jako jiným zámožným turistům. V Basileji mají také dobré sýry a červenou radnici. Poněkud nudná Spalentor je zajímavá zejména kamenným sloupkem, který je umístěn velice strategicky uprostřed brány a jehož vrchol je přesně ve výši rozkroku průměrného opilce. Vzhledem k množství restauračních zařízení v blízkosti a tím pádem snížené pozornosti kolemjdoucích se jedná o sloupek takzvaného kastračního typu.
V Basileji jsem také téměř neslyšel polštinu a tak je nutno podotknout, že si pan Erasmus svého času uměl dobře vybrat. Romantika musí být, ne jako pan Lev Davidovič a jeho hloupý nápad s cepínem či sekerou či co si to vlastně vybral.

5.6. 2007 úterý
Zvesela křepčím, jelikož jsem se stal bydlícím. Poslední možný den jsem nalezl bydlení. Jsem obyvatelem malého pokoje ve vesnici za Dublinem. Majitel domu jest taxikářem. Dům obývá ještě jedna osoba - pan kytarista. Pan majitel jest tak trochu paranoidní, pročež je dům vybaven spoustou nejrůznějších petlic, které se dají užít je v určitém pořadí, dále je v domě spousta nejrůznějších senzorů a v noci tmu protínají divné červené paprsky.
Rozhodl jsem se pan majitele potěšit a v noci hned třikrát spustil šílené houkání a kvílení sirén. Zřejmě budu muset omezit mé noční přepady chladničky.

6.6. 2007 středa
Jsem střelec, pokerový hráč s kamennou tváří a tepem někde kolem patnácti.
V mém novém bydlení jest můj pokoj na konci dlouhé chodby. Nalevo před bránou do mého chléva jsou pak dveře do koupelny, naproti napravo dveře do pokoje mého výstředního spolubydlícího. Zhruba v osm hodin ráno jsem dorazil z práce, spustil alarm v celém domě, vypnul alarm a vlezl do koupelny. V koupelně páchávám několik činností. Znalý moderní hygieny si několikrát měsíčně drhnu zuby štětečkem a také se soukám. Soukám se do sprchového koutu, s čímž mívám nemalé problémy, jelikož podobná zařízení jsou stavěna pro lidi, ne pro hovada mých rozměrů. Jakmile se do takového sprchového koutu nasoukám, počnu se sprchovat. Na jiné činnosti se díky nedostatku místa nedostává. Proto, až budu velký, pořídím si velkou koupelnu.
Pyšný sám na sebe, že jsem ani tentokráte sprchový kout nerozvalil, jsem se opásal ručníkem a vyrazil z koupelny do svého pokoje. Ovšem jen co jsem otevřel dveře, naskytl se mi pohled poměrně netradiční.
V otevřených dveřích svého pokoje stál téměř nahý spolubydlící, oděn pouze ponožkami. Ovšem daleko blíže, zhruba dvacet centimetrů od mých vytřeštěných očí, stála oběť dnešní noci. Tlustá Irka měla tváře, nos a rty pokryty semenem. V té chvíli jsem nezazmatkoval, mile se usmál a pravil:

 "Haj, hau ár jů?!

Neměl jsem však pokládat tak sofistikované otázky, jelikož překvapená a vyděšená ženština se mi snažila odpovědět, ovšem pouze cosi zamumlala a semeno na rtech zabublalo.

7.6. 2007 čtvrtek
Mám tak blbého podřízeného (familiárně zvaný "slejv"), že snad i jeho otec musí litovat, že neejakuloval do kopřiv. Opět jsem se přesvědčil, že blbost je podstatně těžší postižení než-li třeba demence.
Ten idiot si rozdrtil kloub na palci u ruky. V té chvíli jsem se zasmál a nešťastníkovi pravil, ať si jde palec zchladit. A ten debil? Ten debil šel a strčil pařát do krabice se suchým ledem. Pročež jsem telefonoval do špitálu opět a upřesnil, že se mají nejdřív připravit na popáleninách, chirurgie přijde na řadu až poté.

8.6. 2007 pátek
Odletěl jsem do Česka na další návštěvu lékaře. Stejně jako v květnu jsem byl na rentgenu, ale jelikož se to některým čtenářům Chochovin nelíbí, tak to sem nenapíšu. Tak.

9.6. 2007 sobota
V letadle do Irska opět byla ONA. Nejhnusnější letuška ze všech. Něco tak hnusného by se rozhodně nemělo pouštět do letadel, vždyť hrozí, že ji zahlédnou piloti a všichni si ještě pamatujeme, jak podobná situace skončila kdysi v Ňů Jorku.

10.6. 2007 neděle
"Svině! Svině! Svině má rozmilá, co mi to děláš?", kvílím srdceryvněji a srdceryvněji.
Má rostlina Svině žloutne, tváří se zemdleně a její jedovatá zeleň se mění na barvy nechutně obyčejné.
Dnešní den jest dnem D. Rozhodl jsem se Svini zalévat pravidelně nejméně třikrát ročně, v horkých letech i čtyřikrát, zbude-li mi voda. Také omezím požírání rybiček v konzervě, párků v konzervě a dalších potravin, jejichž nálevy vylévám Svini do květináče.

11.6. 2007 pondělí - 17.6. 2007 neděle
Dalších sedm dní v práci. Sedm šestnáctihodinových směn. Již jsem si zvyknul, že jsem obklopen hňupy a nezřídka i debily. Někdy dokonce i většími, nežli já sám. Ovšem poslední dobou na mne kolegové píší v práci ošklivá hlášení.

Dnes jsem například jednomu spolupracovníkovi zabavil takové několikatunové vozítko, kterým se na letišti vykládají nákladní letadla. Rozčilenému kolegovi jsem na protesty zamával z okýnka a rozverně pravil: "Jedu do Mekáče, taky si dáš číze?" [pro vás, kteří nejste tak mladí jako já a neorientujete se v našem slangu veselých a úspěšných lidí to znamená: Jedu do restaurace pana McDonalda. Také si objednáš housku s sýrem?]. Poté jsem odjel pro náklad na jiný let. Odpoledne si mne zavolal šéf, jak je možné, že o pracovní době jezdím pro nějaké housky, navíc s vozidlem nezpůsobilým silničnímu provozu. Stále nevím, zdali šéf žertoval či ne, leč udání je pravé. Debil kolega.

A to jsem se díky mé ďábelské nenápadnosti vyhnul lynčování. Jelikož žiji a pracuji v Irsku, jest mléko do čaje životně důležitou ingrediencí. Například u nás v práci se v lednici hrdě vyjímá nespočet nejrůznějších nádob a nádobek s mlékem. Kdo nelije mléko do čaje, je divný, podezřelý a špatného charakteru.Nedávno jsem využil chvíle, kdy jsem se dostavil do přestávkové místnosti o několik minut před kolegy a všechny nádobky s mlékem jsem obdařil několika hrstmi soli. Zhruba dvěma kilogramy. Vymrzlí kolegové pili velice hltavě a nemálo z nich vypilo vše na ex. Poté následovalo chroptění, prskání a tvoření fronty před umyvadlem, kde probíhalo hromadné vyplachování ústních dutin.

Za "poškození firemního oblečení" na mne jednoho deštivého dne napsal hnusné pomluvy jiný kolega, kterému jsem do kapuce u pláště do deště vystřihnul otvor velikosti několika mexických dolarů.

18.6. 2007 pondělí
Jelikož byly přímé lety z Dublinu do ošklivé Prahy plné, za další návštěvou doktora jsem letěl přes Londýn. Z Dublinu do Londýna jsem byl obklopen ženštinami třímajíími neskutečně řvoucí organismy, zdravého úsudku neschopnými jedinci zvanými "ti naši drobečci". Vřískot o intenzitě stovek decibelů mě přivedl jednak na pokraj šílenství a jednak na toaletu, kde jsem trávil polovinu letu, jelikož se jednalo o nejklidnější místo v letadle. Po této traumatizující zkušenosti jsem na Heathrow zakoupil špunty do uší za dvě anglické peníze. Z Londýna do Prahy jsem ovšem letěl obklopen suitou mlčenlivých jeptišek. Dvě anglické peníze v řiti.

19.6. 2007 úterý
Ve městě Žatec jsem si vyleštil boty, sloupnul z kravaty včerejší guláš a odešel do restauračního zařízení. Důvodem byla schůzka s bývalým spolužákem, panem Vencou. Pan Venca je dnes slušný člověk a ne takové hovado, jak bývával. Pan Venca již nejezdí načerno vlakem a nekrade všem vše, co není přibité. Pan Venca již nejezdí prostředkem silnice s odůvodněním, že přece platí daně za obě strany. Pan Venca již nekrade ve škole dětem z vánočních stromků čokolády. Pan Venca je nyní soudcem a dbá na svou pověst. A tak jsme seděli v restauraci a pan Venca mi poskytl zdarma přednášku, kdy mne za co zatkne policie a kdy přijde pan exekutor.

"Jojo. Mládí v hajzlu a prostata je svině.", pravil zádumčivě pan Václav.

Poté jsem dopil pivo, pan Venca čokoládu se šlehačkou a šli jsme každý svou cestou. Já tou horší, jelikož jsem si zvrtnul kotník.

20.6. 2007 středa
Zajel jsem z vesnice, kde přebývám, do irského města Dublin. Obdaroval jsem bývalou spolubydlící Slaninu lahví absintu, jelikož paní Slanina je žena silná. Slanina se rozhodla stát se obchodnicí a tak pokud by někdo měl zájem o tingatinga, ať mi dá vědět. Dle mého názoru je panák načmáraný křídou na silnici hodnotnější umění, leč já jsem pitomec, kulturní barbar a navíc jsem tlustý, tak co bych do toho měl kecat, že ano.
 Následně jsem se kochal pozadím restaurační obsluhy, jelikož se jednalo o pěknou ženštinu s pěkným zadkem a my znalci víme, že to je záruka dobře natočeného piva.
No dobrá, výše zmíněná teorie trochu pokulhává, leč pivo a pěkná ženština je námi intelektuály ceněná kombinace.

21.6. 2007 čtvrtek
"Juchuchů!", volám a nadýmám svůj velký břich, abych měl ten správný aerodynamický tvar.
Řítím se po pobřeží na svém bicyklu, po příkré stráni. Po pravé straně moře, na levé golfové hřiště, jak v Irsku zhusta bývá. Jak už to také bývá, bicykl po mokré trávě sklouzl a spadl jsem nikoli na golfové hřiště. Pozitivní na mém pádu do moře byl fakt, že jsem si nenarazil varlata na rám bicyklu, jak se mi při podobných pádech téměř pravidelně stává.

22.6. 2007 pátek
Odletěl jsem do Česka, zakoupil sobě spací pytel a utekl do lesa. V lese se dá dělat spousta věcí, pročež jsem v lese rád. Například se dá v lese odchytit klíště.

23.6. 2007 sobota
"Hej, nevíš, kudy se jde do Kyjova?", povykuje na mne neznámý pán.
"Co prosím? My si tykáme?", mumlám po vzoru pistolníků Divokého západu a mhouřím oči do mrazivě vyhlížející štěrbiny.
"Ale no tak, člověče. Vždyť jsem se jen zeptal, kudy do Kyjova! Jsi přece odsud, ne?", pokračuje ten idiot.
"Ano, jsem odsud, prostý vesničan, jak zajisté vidíte. A odkudpak jste vy?"
"No z Prahy, jasněže z Prahy!"
"Aha! Z Prahy! Tak to je jiná. Pod hrádkem zabočíte doleva a podél Křinice půjdete pořád za nosem až do Kyjova! Asi za hodinku tam budete."
"Tak ti díky.", bodře praví pán, laškovně pleskne svou ženštinu po kobylím zadku a kráčí směrem na Zadní Jetřichovice. Když bude mít štěstí, nad ránem se dostane do nejbližší civilizace. Pokud si při nočním pochodu někde nezláme pařát.

Momentka z výletu. Fauna Českého Švýcarska.

24.6. 2007 neděle
Jel jsem z České Kamenice vlakem. Jako za starých časů. Na čundrslevu do Benešova, v Děčíně jsem přestoupil, zakoupil jízdenku do Ústí nad Labem a jel do Prahy. V Praze jel načerno metrem a autobusem. A večer odletěl do Irska.

25.6. 2007 pondělí
"Nač tedy žít a světa neužít, když smrt tu na nás číhá u všech cest?", pravil pan Ghíáth ad-Dín Abú'l-Fath Omar bin Ibráhím Chajjám Níšábúrí alias غياث الدين ابو الفتح عمر بن ابراهيم خيام نيشابوري

Pročež jsem dnes snědl čtyři číny. To se mi už dlouho nepovedlo. Na druhou stranu je to asi tím, že jsem měl jen dvě pizzy.

26.6. 2007 úterý
Přijel jsem do práce a co nevidím. Dvacet tun počítačů přiletělo ze Singapuru. Nechápu lidi, kteří se zabývají zbožím, co nejde sežrat.

27.6. 2007 středa
Můj spolubydlící, ďábelský kytarista, jest mužem dobrých mravů. Jednak při sexu neznečišťuje prostěradlo a pouze po akci pošle partnerku do koupelny si omýt obličej, jednak hraje. Můj spolubydlící, ďábelský kytarista, hraje zuřivě. Pln energie se chopí trsátka, kterým by se dali párat hroši a počne mlátit do strun s razancí, že ocelové struny připomínají nepevnou gumu sepraných trenýrek.
To je vše v pořádku, ale aspoň by si ten idiot mohl uvědomit, že třískat do kytary ve dvě hodiny v noci je popření Ženevských konvencí a kromě toho mám vždy pocit, že jsem se stal obětí nočního nájezdu Klubu hluchých naslouchačů hudby.

28.6. 2007 čtvrtek
"Ne, s vámi nikdy alkohol píti nebudu!", pravím polským kolegům, kteří mne tahají do restauračního zařízení.
"Pít je třeba, práce je vysilující a někde je třeba energii načerpat!", kontrují Poláci.

Pil jsem Guinness, Carlsberg, Tuborg, Staropramen, Heineken, Beamish, Plzeň, Tyskie, Zywiec, panáka vodky s džusem, panáka vodky, panáka vody.

Plný načerpané energie jsem pozastavil autobus dublinské městské hromadné dopravy, abych vykonal potřebu za chápavého úsměvu řidiče a několika pasažérů. Poté jsem při pokusu z vozidla vystoupit prostě vypadnul a zřítil se do záhonu u benzínové pumpy.

Glendalough

29.6. 2007 pátek
Za včerejší hnusný pokus mě zesměšnit jsem zadal polským kolegům tu nejhorší manuální práci a odpotácel se k automatu na kolovu limonádu, která mi vždy pomáhá bojovat se zbytkovým alkoholem.

30.6. 2007 sobota
Den dětí mne opět potěšil, zakoupil jsem sobě několik piv a poté se prázdnou plechovkou snažil z okna trefit hloupého pěvce, který na zahradě za domem kloval do žížaly.

zpět na hlavní stranu