Červen 2010

27.5. 2010 čtvrtek - 3.6. 2010 čtvrtek
Během mých poměrně pravidelných pracovních týdnů v Irsku, které obnášejí sedm nočních směn v řadě, útočím vždy ve čtvrtek na asijské obchůdky v centru Dublinu. Obcházím jednotlivé kšefty a zkoumám nabídku čínských polévek. Jako téměř vždy skončím v obchodě indických bratrů. Konverzace je zábavná pro celý obchod, pročež zákazníci ve frontě nereptají, že musí čekat na obsloužení. Ani indičtí bratři ani já nevládneme anglickým jazykem, v jehož zvláštní verzi smlouvání probíhá

„Dobrá den, pane Chocho. Zase dva krabice polífka?"

„Dobrá den, pane Ind. Záležet na cena. Dobrá cena a já koupit víc polífka."

„Polífka levná, vy bohatý, ja nemůžu dát sleva!"

„Já nebýt bohatý! Já kostelní myš! Já jíst jen polífka!"

„Jen polífka? Já vám nevěřit!", směje se Ind.

„Celá život! Jíst čínská polífka a pít voda!", dušuji se.

„OK. Dva krabice za čtyři bambiliony."

„To moc drahý! Dva krabice za dva bambiliony!"

„Nedat! Dva krabice je tři sta polífka! Dát sleva na tři bambiliony, protože vy být dobrý zákazník!"

„Celá život! Voda a čínská polífka!"

„Ach jo. OK. Tak dva bambiliony", dí smutně Ind a soustrastně se na mě dívá.

Odcházím z obchodu obtěžkán dvěma bednami čínských polévek.

„... celá život čínská polífka. Nevěřit!", brumlá si Ind pod mohutný knír.

4.6. 2010 pátek
Jelikož jsem se rozhodl, že je třeba otestovat čínské restaurace ve městě Vídeň, vyzvedl jsem si v práci letenky z Dublinu do Vídně a z Vídně do Prahy. Nyní stepuji před vídeňským letištěm a přemýšlím, co dál. Místo po hromádce s letenkou Vídeň-Praha, hotovostí a jinými náležitostmi jsem v Dublinu chmátnul po vedlejší hromádce. Teď tedy čekám ve Vídni na autobus a čtu si bibli mého zaměstnavatele, předpisy IATA. Ty mívám v Irsku natrhány na kusy a používám je k utírání vylitého oleje z rybiček, vylitého oleje na mazání bicyklu a vylitých olejů přikládaných k čínským polévkám. Beztak - i přes tuto péči mám skutečně mazaný stůl.

Kaplička v poli

5.6. 2010 sobota
Po delší době se ozval můj otec. Pověděl, že byl na nějaké svatbě. Ze svatby si moc nepamatuje, jelikož si údajně připíjel na ženicha, na nevěstu, na oba, na mezinárodní vztahy, na dobré počasí, na špatné počasí a na ochranu chroustů. Nakonec prý byl "zachráněn". Vždy, když je otec zachráněn, znamená to, že už se na něj kdosi nemohl dívat a odkulil ho z dohledu společnosti někam do kouta.
Na té svatbě si některá z mých sester brala jakéhosi Pákistánce. To mi otec také sdělil. Dost dobře nechápu, jak se někdo může takhle opít na polomuslimské svatbě.

6.6. 2010 neděle
Jsou události, na které si asi nikdy nezvyknu. Jednou z nich je návštěva kadeřníka. Jelikož nechci mít vlasy jako pan Sandokan, pan Lišák a jiní divocí mužové, zajdu čas od času k majitelům břitev, nůžek a bzučících strojků. Usedám do křesla s vědomím, že ani ten největší mistr hlavových obalů nesetne mé kadeře tak, abych následujících několik dnů nemusel skrývat účes čepicí. Má hlava má, jak mi pravil jeden odvážlivý pan holič, poměrně netradiční tvary.
Tentokrát jsem zavítal do kadeřnického salonu ve městě Planá nad Lužnicí. Bdím či sním? Již ve dveřích se na mne vrhla horda mladičkých kadeřnic oděných v miniaturních tričkách s velkými výstřihy a v krátkých sukýnkách odhalujících končetiny dosud nepostižené celulitidou. Děvčata mne počala vískat ve vlasech, ševelit pěknými slovy a tázat se mne, cože bych si přál. Zcela přízemně jsem požádal o zkrácení vlasového porostu. Bezstarostný smích ztichl, dívčiny hleděla jedna na druhou, druhá na třetí a třetí do země.

Dopadlo to tak, jak jsem očekával. Odcházel jsem ze salonu pokořen, zničen, vlasový mrzák. Mladičké ženštiny vrhaly tu omluvné, tu nevěřícné pohledy. A na dveřích jsem si všimnul cedulky "Střední odborné učiliště, obor kadeřnice - výkonné pracoviště".
Prostě - jatka.

7.6. 2010 pondělí
Pan McCarthy kromě Krvavého poledníku či Božím dítěti napsal i třetí díl své pohraniční trilogie - Města na planině. Pravda, nenajdeme tu nalíčené mrtvoly v jeskyni či náhrdelník z lidských uší, ale i tak je možno se kochat, byť v tempu pomalém a romantickém. Čtenář se dozví, kterak trhat psy na kusy, kterak se projevuje epilepsie mladičké prostitutky a filosofuje nad tím, kterýže to podivín by se dělil se Smrtí o lázeňské oplatky.
Qué clase de hombra comparta sus galletas con la muerte?

„Tienes tus dudas."
Pokrčil rameny. Nehtem palce vysunul sirku, připálil si a sirku uhasil.
„Hombre de precaución," řekl.
Yo?
Yo.
Na prašné cestě seděly dvě sovy, ve světle se k nim otočily bledé, srdcovité obličeje, vznesly se na bílých křídlech jako duše opouštějící těly a zmizely na tmavé obloze.
„Buhos," řekl John Grady.
„Lechuzas."
„Tecolotes."
...
„Quizás."
„Pueda ser."
„Pueda ser. Sí."

8.6. 2010 úterý
„Jako co jé, volé," haleká na mne na benzinové pumpě pan motorkář.

„Vy musíte být z Prahy, že?" táži se slušně, očarován hýkavou pražskou řečí.

„Ty volé, ty jako nezdravíš?"

„Já vás neznám, řekl bych. Jen mi bylo divné, proč na mne pořád máváte," pravím já, jelikož jsem onoho motorkáře na mém motocyklu dnes minul třikrát.

To se stalo loni na podzim. Od té doby vím, že motorkáři se zdraví. Nevídané. Mám tolik nových přátel, každý mi kyne, mává, či jen s nonšalancí drsného jezdce kyne prstem. Jelikož jsem slušný hoch, zpočátku jsem zdravil také. Všechny, všude a vždy. Již nezdravím. Několikrát jsem se málem zabil, když jsem počal na motocyklu mávat v prudké zatáčce. Také není dobré mávat na rušných křižovatkách, které jsem díky tomu několikrát projel na červenou, vjel do protisměru a na častých hlubokých výmolech leckde připomínal krotitele býků, jelikož s jednou rukou na řídítkách a jednou kdesi nad hlavou se skrze díry jezdí zle. Vrcholem bylo, když jsem při jízdě po dálnici v rychlosti kolem 200km/hod počal mávat na protijedoucího motorkáře. A jelikož nás dělil pruh nízkých stromků, na motocyklu jsem se postavil, abych byl lépe vidět. Následující náraz vzduchu mne srazil do sedačky a vyrval řídítka z ruky. Tudíž jsem ve zlomku sekundy vlál za motocyklem v ležící poloze s hlavou u zadního kola. Při polopádu jsem ovšem nezapomněl v zoufalé snaze se udržet ve vzpřímené poloze hrábnout za páčku spojky a levou nohou skopnout rychlost ze šestky na trojku. O další zlomek sekundy později motocykl zareagoval na prudké ubrání plynu a podřazení a já sebou cuknul dopředu. Pročež jsem definitivně sjel botami ze stupaček, narazil holeněmi na válce motoru a varlaty na nádrž. Na začátečníka pěkný výkon. Jistě i zkušený kaskadér by podobný kousek nacvičoval celé měsíce.

9.6. 2010 středa
Ukázalo se, že si má sestra na nedávné svatbě nevzala Pákistánce, jak zněla první verze, ale Ukrajince. Rázem jsem pochopil, proč se tam můj otec zřídil po vzoru lihovarnického psa.

10.6. 2010 čtvrtek - 17.6. 2010 čtvrtek
„Ha! Pan Chocho!" vyskočil od stolu nejvyšší šéf.

Byl jsem předvolán na kobereček. Opět. Tentokrát to nebylo proto, že jsem kolegovi Blbému Džonovi nasypal do čaje hrst efedrinu, načež si kolega stěžoval na bolesti srdce a nemožnost dva dny usnout. Tentokrát jsem pochybil pracovně.

„Že jsi schopný poslat cokoli kamkoli, to už jsem si zvyknul. Že jste nastříkali ocas koně singapurského šejka žlutým reflexním sprejem, to už máme taky za sebou. Ale proč jsi, proboha, poslal polskou diplomatickou poštu do Osla místo do Polska? A z Krakova psali, že v diplomatické poště našli uzené lososy na raut norské ambasády!"

„Nikdy jsem nebyl v zeměpisu silný. A kromě toho - lososy jistě uvítají i v Polsku. A na raut norské ambasády si mohou zakoupit třeba párky," obhajuji se.

„Chce se mi plakat," pravil šéf smutně.

„Když už jsme u toho - já jsem alespoň nevyměnil diplomatickou poštu pro země ve válečném stavu," připomněl jsem pěknou historku, kdy kolega poslal Pákistáncům indické dokumenty a naopak.

„A ven!" zařval pan šéf. Jen jsem zavřel dveře, počal pan šéf imitovat vlka a poměrně realisticky vyl.

18.6. 2010 pátek
Z bytu to mám k řece pár stovek metrů. Pravda, rozmazlen mládím tráveným u řeky Ohře je pro mne Lužnice jen špinavou stokou pomalu se pohybujícího bahna, ale i tak využívám příležitosti a vrhám se do temných vod. Vodu mám rád, jelikož nadnáší mé tukové pneumatiky, mé tělo se stává lehčím a já funím méně. Více funím jen tehdy, když se dostanu mezi vodáky, kteří popíjejí rum, plácají kolem sebe pádly a jak pominutí se vnucují ostatním vlezlým pokřikem ahóóój. Mezi kánoemi mávám rukama, šplíchám, bych na sebe upozornil a nenechal se přejet a volám: „Haló, tady jsem! Pozor!" Vodáci si na mne ukazují, smějí se a rozverně volají: „Hle, hroch!"
Blbci.

Vodák na Lužnici

19.6. 2010 sobota
Osedlal jsem můj motocykl a opět se vydal navštívit Moravu. Zavítal jsem k městu Prostějovu, kde za hory a doly stojí chata. Na chatě popíjely alkohol prsaté ženštiny, ovšem do chřtánu jsem nepadl jim, nýbrž dvoici slovenských opilců. Pan Koláč, známý rasista a lovec žen všeho druhu a pan Vajsman, šílený stavitel domů, udíren, bazénů a vůbec všeho, co se může efektně zbortit. Jak už to u občanů krajů severního Maďarska bývá, alkoholem nešetřili. Z burácivého řvaní pana Koláče jsem se dověděl, že Indové jsou tupci, černoši debilové, Japonci kokoti a pan Vajsman málo pije. Pan Vajsman podle mne pije dosti, jelikož kolem půlnoci již měl alkoholem nasáklé nejen vnitřnosti, nýbrž i oblečení, nemoha se zhusta trefit sklenicí alkoholu do úst. Ve tři hodiny ráno pan Koláč smutně poznamenal, že mu opět naskakují na obličeji fleky. A opravdu. Obličej pana Koláče připomínal rozbouřené moře pokryté ropnými skvrnami. Načež majitel ropných skvrn počal polykat nejrůznější tabletky.

„To mi dal doktor. Když mi řekl, že mám v hajzlu játra a nemám chlastat, dostal jsem všechnu tuhle medicínu," pravil pan Koláč, polknul další hrst prášků a zapil je rumem přímo z lahve.

20.6. 2010 neděle
Och, není málo krásy ve městě Bechyni. Romantické maloměsto obklopené lesy, rybáři, dvěma řekami a komáry je mou oblíbenou destinací ke krátkým motocyklovým vyjížďkám. Na náměstíčku plném výmolů s oblibou kličkuji po dlažebních kostkách, radostně pozoruji oprýskané domy a cikánské obyvatelstvo.

Na kraji města jest most zvaný Bechyňská duha. Na mostě je dobré zaparkovat motocykl a kochat se výhledem na řeku Lužnici. Když mám již dost plivání na rybáře hluboko pode mnou, vsedám opět na motocykl a poté se strachem v očích a třesem v rukách přejíždím železniční koleje, které po mostě vedou. Za mnou již netrpělivě nadává strojvůdce, kterému se nikdy nelíbí, když na kolejích parkuji. Jak se na maloměsto sluší, oplývá nejednou podivuhodností, čímž uniká nudě velkogalerií, velkomuzeí a velkokulturních domů velkoměst. V Bechyni je tak kromě ďábelského mostu přes Lužnici i hasičské muzeum (donedávna poněkud úchylně umístěno v synagoze), téměř gigantické muzeum pana Preclíka (pět podlaží, půdní a sklepní prostory a interesantní díla jako například "Bojím se létat") a pro milovníky větru ve vlasech a dechberoucích rychlostí je zde k dispozici první elektrifikovaná dráha Rakouska-Uherska známého propagátora elektrických šoků, pana Křižíka.
Na maloměsto zábavy až až.
Naposledy jsem si plivnul z mostu na rybáře a odjel zpět k Táboru.

21.6. 2010 pondělí
Všichni se mi smějí a říkají, že někdo tak neschopný jako já nemůže být hrdinou davů. Takovým škarohlídům doporučuji přečíst si knihu Krátká paměť pana rady. Arto Paasilinna spáchal další ze svých děl podobně, jako ta předchozí. Úchylně. Kdo jiný by učinil hlavním hrdinou sklerotického starce, jehož zálibou je požírat kila syrové cibule v tanku z druhé světové války, koupat se nahý v městské fontáně, podminovat a vypálit farmu či střílet býky v bažinách. A tak se ptám... proč bych nemohl být hrdinou i já? Na býky jsem sice nikdy nestřílel, ale čínských polévek sním určitě více, nežli hrdina knihy vypije vodky. A dlužno dodat, že s popíjením fyzické ani psychické problémy vskutku nemá. Kromě starého sklerotika vystupuje v knize pitoreskní plejáda další postav. Namátkou... finský taxikář, bělehradský taxikář, šílený finský sedlák, ženština s jednou nohou kratší, albánský architekt či francouzské feministky a vegetariánky.

22.6. 2010 úterý
Když jsem si před rokem pořizoval motocykl, viděl jsem se jako drsný motorkář, obklopen zástupy svezeníchtivých ženštin, pronásledován závistivými pohledy těch, kteří si motocykl nepořídili. V televizi jsem vídával motocykly obklopené sličnými děvčaty, chránícími jezdce před sluncem deštníky a vyvinutým poprsím.
Ovšem, realita je jiná. Vnadné ženštiny se srocují kolem motocyklů japonské provenience, vrhají vilné úsměvy na kilogramy plastu a na piloty v kožených kombinézách. Ženštiny prostorově a hmotnostně výraznější se zase shlukují kolem motocyklů pro břichaté a vousaté pány. Tyto motocykly vynikají zejména neschopností dosáhnout jiné než zoufale pomalé rychlosti, ovšem možnost naskládat kolem motoru čtvrt tuny pokroucených, chromovaných a bezúčelných  trubek je obdivuhodná.

Já jsem si pořídil motocykl BMW řady GS. Něco tak ošklivého se jen tak nevidí. Jde o motocykl natolik ohyzdný, až je nesmírně krásný. Pravda, kolem mého motocyklu se nesbíhají ženštiny, nýbrž divní pánové a pronášejí moudra prošpikovaná technickými termíny. Aerodynamické křivky můj motocykl postrádá úplně. Brumlavý zvuk motoru či naopak bzučivý jekot stíhače? Kdeže. Můj motocykl vydává podivný rachot a z motoru se ozývají podezřelé rány. Když projíždím městem, estéti kroutí nesouhlasně hlavou, hudebníci krabatí čelo a lomí rukama nad šíleným zvukem a majitelé ostatních motocyklů mě posílají do servisu s tím, že se mi rozsypal motor. Ale kdeže! Já jedu! Jedu skrze vesnice a města, přes pole a louky, blátem i kamením. Nevadí mi potoky, ba někdy ani řeky, zvesela překonávám dálnice i okresní silnice s dírami jako pasti na mamuty. Bez problémů jsem přejel sousedovu kočku a na návsi naráz srazil tři slepice. Takový je můj motocykl.
Unstoppable.

23.6. 2010 středa
Na návštěvu za mnou přijela má osobní lékařka. Chopila se obrovského nože a seká. Seká mrkev, papriku, cibuli, okurku. Že prý si uděláme salát, že dá mému životu řád a zbaví mne břišní pneumatiky, trojité brady, tučných očních víček, odulých pysků a půl metráku nadváhy.

„Můj otec je voják!"

Sek sek sek sek.

„A bratr drsný policista!"

Sek sek sek sek.

„Mám agresi v krvi!"

Sek sek sek sek.

„Strašně ráda pitvám. Jak se ten skalpel boří do tkáně!"

Sek sek sek sek.

„Nebo když na pitevně kopnu do hlavy, tak vyletí oko. Vyfotila jsem si to a mám to jako pozadí na mobilu!"

Sek sek sek sek.

„Už je ten salát hotový?" táži si opatrně.

„Zamíchat... a sníst," praví ženština, jediným máchnutí shrne nakrájenou zeleninu nožem do mísy, nůž zručně protočí v dlani a s půlrotací zabodne do prkýnka.

„Aha. Tak dobrou chuť. A můžu si dát čínskou polévku?"

Má osobní lékařka zesinala, zatnula zuby, přimhouřila oči a strašně zařvala: „Lobotomie! Polní lopatkou!"

24.6. 2010 čtvrtek - 1.7. 2010 čtvrtek
Nepočítám-li kancelářské krysy, je nás, odvážných pracovníků Cargo terminálu 1 dublinského letiště zhruba třicet. Statisticky vzato, přežíváme podobně jako invazní jednotky v Normandii. Jen za poslední půlrok dostali dva kolegové infarkt, jeden si natrhnul ledvinu, jeden kolega zešílel a jeden má na zešílení náběh. Běžné úrazy jako zlomeniny nepočítám. Všemu pracovnímu nadšení vévodí nástěnka, kam lepíme fotografie kolegů, kterým se podařilo dokonat sebevraždu. Pravda, již několik let nová fotografie nepřibyla.

Letadlo

S kolegy po infarktu je nebývalá zábava. Stačí je chvíli hnát po letištní ploše před automobilem a oběti poté dobrou hodinu funí, hýkají, mění barvy, nemohou popadnout dech a osahávají si hrudník.