Červen 2013

1.6. 2013 sobota
Do Česka opět napršelo, pročež stoupla voda v řekách a lidé mají nad čím kvílet. Voda stoupla i v řece Lužnici a stáhla z keře prezervativ, který tam visel od zimy.

Začátek dovolené tak již nemám pestřený pohledem na výrobky gumárenského průmyslu, pročež jsem v lékárně nakoupil všemožné masti. Masti si mažu na rameno, bych kvílel bolestí co nejméně. Jsem zkrátka všemi mastmi mazaný. Kvílení však neustává.

2.6. 2013 neděle
"Uáááá!"

"Jak se tak na vás dívám, amputace je asi nejlepší řešení," pravila přátelsky prodavačka v prodejně rehabilitačních pomůcek.

"Eeeee.... úůúůúůúů," odvětil jsem a zdravou rukou počal mávat svazkem bankovek.

Načež jsem sobě zakoupil závěs na rameno. Závěs se skládá z mnoha popruhů, ještě více suchých zipů a přítomny jsou i jakési háčky. Po instalaci sofistikovaného zařízení si připadám jak mumie. Horní část těla je víceméně znehybněna. A já se modlím, abych nezakopl, protože to by teprve bylo veselo, převádět škodolibé veřejnosti pády s rukama podél těla.

3.6. 2013 pondělí
Prší a most u nás ve vsi jest mokrý. Čehož využily televizní štáby a jejich reportéři dramaticky hýkají o celosvětové katastrofě. Prší, pročež má paní Vomáčková vytopený sklep a pan doktor Říz se nemohl dostavit do vsi Dírná, kde každý týden v úterý naslouchá kvílení tamních důchodců.

4.6. 2013 úterý
Deště mají z následek, že k nám do vsi přestaly jezdit autobusy a já jsem nucen přehodnotit plán na trávení dovolené v Česku. Pročež jsem sobě zakoupil letenku na ostrov Madeira.

5.6. 2013 středa
Skrze Vídeň odlétám na Madeiru. Na ostrově jsem byl naposled před přibližně půl rokem, pročež se nezdržuji nesmysly a po ubytování se běžím napojit do centra Funchalu.

"Domorodci snědí, nalévejte hutné madeirské víno a míchejte ponchu!" halekám a spokojeně se hladím po pupku.

Očekával jsem davy turistů a bambiliony opilých náctiletých výletníků, jak je to k vidění na některých Kanárských ostrovech či opileckých center jako je například Ibiza či baliská Kuta. Na Madeiře je ovšem i v turistické sezóně klid, snad jen přibylo obtloustlých vlasatých pánů v sandálech a ponožkách. A po svazích hlavního města se ozývá v nejrůznějších moravských dialektech nadšené: "Tož kde si tato, tu se dívej, toto je dobré!"

Na ostrov dorazili občané Česka.

Madeira

6.6. 2013 čtvrtek
Ano, po Madeiře se zajisté dá pohybovat pěšky, hromadnou dopravou či metáním kotoulů. Jelikož jsem však na podobné zhovadilosti již starý, vypůjčil jsem si dvoustopé vozidlo. Měl bych možná říci automobil, ovšem zas takový lhář nejsem. Toyota IQ sice automobil možná není, ale jinak jde o nesmírně zábavnou hračku.

A tak jsou madeirské silnice přepadeny objektem o velikosti dva krát dva krát dva metry. Objekt má čtyři malá kolečka a v objektu jsem já, se svým metrákem sádla poctivě vyplňuji každé volné místo. Pan Chocho nasoukaný v miniaturním vozítku se stal lokální atrakcí.

Nádvoří pevnosti Santiago

7.6. 2013 pátek
Na funchalském tržišti se prohání davy turistů, stejné davy jsou přítomny i v botanické zahradě a okupují městské restaurace. Pevnost Santiago je však ze mně neznámých důvodů nájezdů turistů ušetřena. Pevnost postavena na začátku 17. století sloužila jako základna vojenské posádky až do konce století 20. Nyní jest pěkně žlutá, na nádvoří parkují staré automobily a pod hradbami se koupají místní ženštiny. Koupat se dá na Madeiře v podstatě všude, ovšem milovníci zlatých písků by se měli ostrovu vyhnout. Kromě dvou plážiček v Calhetě a Machicu, kam byl písek dovezen lodí, a několika minipláží s černým pískem sopečného původu (Praínha) je možno svlažit tělo jen v umělých mořských koupalištích. Plovárny jsou to ovšem pěkné, využívající moře s citem, žádná betonová monstra. Voda v polopřírodních koupalištích je samozřejmě poměrně chladná, pročež ženštinám zimou trčí bradavky a pánům naopak netrčí vůbec nic.

Koupaliště, severní Madeira

8.6. 2013 sobota
Jednou z největších atrakcí ostrova Madeira je množství vyhlídek, ze kterých je možno postrčit jiné turisty či plivat z velkých výšek. Nejpěknější vyhlídky jsou zejména v centrální části ostrova a nejlépe se plive z ostrohu na vesnicí Curral das Freiras. Vesnička byla založena v roce 1556 jeptiškami z kláštera Santa Clara, které sem uprchly před útokem pirátů na Funchal. Kdyby jeptišky tušily, že o téměř půltisíciletí později se budu snažit z vyhlídky doplivnout až dolů do vsi, na nějaké stěhování by se jistě vykašlaly a udělaly by dobře sobě i pirátům. Takto mi však není zpětně souzeno ovlivnit dějiny a piráti tak zůstali neukojeni. Trudné.

Přes centrální hory dojíždím na severní pobřeží, kde je možno se kochat starými silničkami. Tyto silničky traverzují strmá úbočí, jsou často zavřené a jejich náhradou jsou nudné nové silnice s perfektním povrchem, bezpečnými svodidly a bezchybným dopravním značením. Pryč jsou doby, kdy se po stráních za řevu dětí kutálely po úbočích školní autobusy.

Abych to shrnul - dnešní Madeira není ostrovem pro dobrodruhy a divoký jekot pirátů, jeptišek či pasažérů bourajících vozidel je nenávratně pryč.

9.6. 2013 neděle
Severní pobřeží Madeiry se i líbí, jelikož je zde méně turistů a více zde prší. A každý soudný člověk mi dá zapravdu, že domorodkyně v mokrých tričkách jsou lepší podívanou, než-li české turistky na jižním pobřeží, uniformně oděny do tříčtvrtečních kalhot a halenek od Vietnamců.

Mimo mokrých triček je k vidění i několik izolovaných vesniček obývaných rybáři, malebná vesnická přírodní koupaliště a ze skal a útesů je možno popatřit na linii pobřeží. Jedním z nejpěknějších je výlet na skálu Penha d' Águia, rozdělující Porto da Cruz a Faial. V Porto da Cruz je funkční cukrovar s 26 metrů vysoký komín. Případné sebevrahy upozorňuji, že kolem komína převládá jihozápadní vítr, pročež by si měli vybrat správný směr ke skoku. Není jistě nic trapnějšího, než-li spadnout místo na skaliska například na restaurační stůl.

Porto da Cruz. Asi.

10.6. 2013 pondělí
Zatímco v lednu jsem si na ostrově užil dalekých výhledů, nyní jsou nejvyšší kopce zahaleny dlouhé hodiny v mracích a dlouhé dny v davech turistů. Turisté postávají na nejrůznějších místech, píchají prsty do mléčně husté mlhy a volají: "Tam jest Pico Ruivo! A tam Pico de Arieiro!"

A z mlhy se ozývá: "Jauvajs! To je mé levé oko! A pravé oko! Již mi nic neukazuj!"

Pročež doporučuji lézt na nejvyšší madeirské kopce v noci. Také nic neuvidíte, ale aspoň vám nikdo nevypíchne oči.

11.6. 2013 úterý
Dost bylo Madeiry. Madeiry se výletník nasytí již za několik málo dnů. Výjimkou jsou jedincové zbožňující chodit stovky kilometrů podél levád a také jedincové, kteří se místním alkoholem ponchou ožrali tak, že nejsou schopni odletět. Na rozdíl od lednové návštěvy jsou se nyní neopil, pročež jsem vsedl do letadla a odletěl do Vídně.

Madeira, severní pobřeží

12.6. 2013 středa
Z Vídně do Bratislavy a z Bratislavy do Vysokých Tater. Cestou jsem viděl v tatranském podhůří nemálo cikánských vesnic. Cikáni se tvářili zarputile, rozmrzele a nepřátelsky, pročež jsem nestáhnul okénko a nekřičel z něj xenofobní nabídky jako například: "Nedá si někdo zmrzlinu? Ale mám jen čokoládovou!"

Ubytoval jsem se ve vsi Ždiar. Na internetu bylo ubytování prezentováno jako "vesnická roubená chalupa" a vychvalováno bylo kuchařské umění pana majitele. Vesnická roubená chalupa byl ovšem napůl příšerný kýč a napůl skladiště umělohmotných zhovadilostí pro šklebáky. Všemu vévodila cedule oznamující, že šklebáci jsou zde vítání. A jak se ukázalo, kuchařské umění pana majitele spočívalo v týrání návštěvníků potravou, za kterou by se s pláčem omlouvaly i kuchařky ve školních jídelnách za hlubokého socialismu. Mile jsem se ovšem usmíval, jelikož jsem občan tolerantní.

Ale stejně doufám, že pana majitele přejede koňský povoz. Tam i zpátky. A ještě jednou. Pro jistotu.

13.6. 2013 čtvrtek
Hlavní sezóna ještě nezačala, pročež jsou Tatry klidné. Ve vzduchu jsou již ovšem cítit polští nájezdníci a nájezdníci z Česka, kteří navzdory zažitému názoru již nepobíhají po horách v nedělních šatech, lakýrkách a patnácticentimetrových podpatcích. Naopak - Čechové jsou vybaveni outdoorovým vybavením vyšší a nejvyšší kvality, načež jejich aktivity vesměs spočívají v pětiminutové expedici od autobusové zastávky k nejbližší restauraci. Ti odvážnější se vydávají i na stovky metrů dlouhý přechod k jiné restauraci, jelikož proslulá kvalita slovenských služeb se nezměnila. Nezměnila se zřejmě od pravěku, ovšem výletníka z 21. století již moc nebaví jednat s neandrtálci, čichat u jídla odér z odpadních jam a nakonec se nechat okrást zbojníky nejrůznějšího druhu.

"A copak si dáte k večeři?" dotazuje se majitel chaty hostů v podvečer. Zatvářil jsem se jak kdybych spolkl hadí zvratky a drobná slečna u stolu odvětila: "Já se raději půjdu najíst jinam."

Do knihy hostů se kdysi kdosi vyjádřil o hotelové kuchyni jako o "nebíčku v papulce". Pevně doufám, že nikdy žádné nebíčko neochutnám.

14.6. 2013 pátek
Po ránu vyrážím z Tatranské Lomnice po zelené značce ke Skalnatému plesu. A přes Velkou Svišťovku do doliny Zeleného plesa. Turistů pomálu, jelikož jsou některé stezky ještě oficiálně zavřeny. Sněhová pole a náramné výhledy na Zelené pleso doprovázejí mé klopýtání. Od chaty při plese je možno se kochat nejvyšší tatranskou stěnou, téměř tisícimetrovou severní stranou Malého kežmarského štítu. Po cestě se několikrát zastavuji, rozpřahuji ruce a volám: "No není na tom zasraném světě krásně?"

Vysoké Tatry

15.6. 2013 sobota
Opět v Tatranské Lomnici, lanovkou ke Skalnatému plesu a přes Zamkovského chatu k chatě Téryho. Kupodivu je i na této převelice známé tatranské trase relativně málo výletníků. Výstup k Priečnému sedlu je místy pokryt sněhem. Přes Zbojnickou chatu se Velkou studenou dolinou valím k Hrebienku a dolů.

I dnes bych volal, jak je na tom zasraném světě krásně. Avšak nedostává se mi dechu, zvrtnul jsem si kotník a navíc kulhám za sličnou turistkou. Jelikož zírání na tatranské štíty je dobré střídat se zíráním poněkud přízemnějšího rázu.

Nad Teryho chatou

16.6. 2013 neděle
Od Starého Smokovce ke Skalnatému plesu. Po cestě je Obrovský vodopád, který ovšem obrovský vůbec není a i při jarním tání jsou jeho katarakty zoufale nudné. Pravda, v porovnání s vodopády na Sahaře jde o úchvatnou podívanou, ovšem jinak jsou atraktivnější i vířivky v popradském aquaparku.

Navečer ještě vyjíždím lanovkou do Lomnického sedla a poté už jen sestup pod trasou kdysi premávajúcej visutej lanovky do Lomnice.

Z Lomnického sedla

17.6. 2013 pondělí
Nechávám Tatry za sebou a odjíždím ke Košicím, na jihočeský venkov. Tatry nejsou žádnou divočinou, avšak pro staré pány jsou zdejší vycházky příjemnou a nenáročnou činností, pročež jsem si výlet užil.

V bytě mě čeká květina Sleva i se svou věrnou přítelkyní, houbou Plísní.

18.6. 2013 úterý - 27.6. 2013 čtvrtek
"Jauvajs jauvajs, ruplo mi v zádech," kňučí kolega na dublinském letišti, kroutí se a slova jako fuck či shit tančí divoký čardáš.

"Přestaň simulovat, narovnej hřbet a přilož ruce k dílu," nabádám lenivce a přátelsky ho šťouchám do boku a plácám po zádech.

A měl jsem pravdu, žádná záda kolega zablokovaná neměl. Je to rakovina. Pročež kolegovi všichni závidíme, jelikož mít rakovinu je asi lepší, než pracovat tak, jak pracujeme.

28.6. 2013 pátek
"Tak jsme tady," ozvalo se v telefonu.

Tlačítkem otevírám vchodové dveře do domu. Vzápětí se ozvala šílená rána.

"Jsem ti říkal, že to máš držet, vole," huláká jedno ze dvou individuí v botách Prestige (legendární obuv socialistického lidu a touha mnohých estétů, jelikož se obuv pyšnila dírkami na špici, modrými pásky na boku a neuvěřitelnou odolností).

"Já to držel, píčo!"

"Nedržel, vole!"

"Teď bacha na roh, píčo."

Buch.

"Zvedni to, vole."

"Netlač to na mě, píčo!"

Prásk!

"Tak se s tím neflákej, vole!"

A tak mi pan Vůl a pan Píča dotáhli lednici. Jsem nadšen a v noci lednici několikrát otvírám, abych se pokochal. Lednice vždy vesele svítí do potemnělého bytu. A na střední polici stojí láhev rumu. Také vesele.

29.6. 2013 sobota
Známý bratislavský pošuk, alkoholik renesančních aktivit pan Vajco přiřadil do portfolia svých aktivit opravu plachetnic. Abych byl přesný (jelikož pan Vajco má tendence popírat pravdivé informace, které servíruji světu), onen jedinec si sbalil trenýrky z vietnamské tržnice a odletěl do Španělska. Ve Španělsku se opravuje ztroskotaná replika pirátské lodi a pan Vajco jako milovník plachetnic nemůže chybět.

"Jak jdou opravy? Slyšel jsem, že to zabere spoustu času a stojí to hromadu peněz," dotazuji se dobrodruha. Odpověď byla krátká, typicky vajcovská: "Kurva peňazí a kurva mrtě času! Lebo piču robíme, iba pijeme!"

30.6. 2013 neděle
"Okamžitě aktualizuj Chochoviny! Hned, jeli ti můj život milý! Manželka si nemá co číst a chce po mně sex!" napsal mi jeden z čtenářů a dodal, abych jeho prosbu nezveřejňoval, jinak prý doma bude mít peklo.

Čtenář je z Jihlavy, jmenuje se P.K., má manželku J., dvě děti a dva motocykly.

Já vás odnaučím, chtít po mně aktualizace a podobné pitominy. He he he (temné).

zpět na hlavní stranu