 |
|
|
Červenec 2001 |
|
|
| 1.7.2001 Celej den jako obvykle nic, jen jídlo a pití a taky jsem spal, když Bára vařila. Udělala nějaký maso na víně s omáčkou, nějaký dobrý koření v tom bylo a tak. Tak jsem to sežral a večer jsem odjel. Jel jsem zase třema vlakama, všechny tři měly zpoždění, ale kupodivu jenom kolem dvaceti minut. To je nějaký divný, asi mi jdou blbě hodinky. Taky protýká záchod, což posloužilo k tomu, abych si při pokusu o opravu nechutně skřípl prst pod to blbý splachovadlo. 2.7.2001 Ještě furt nemám letenky, ještě ani nevím, kdy poletím. Naštěstí je Rusko zemí, kde poručí dešti, větru a tak doufám, že i času. On bude hlavně problém, že si mám někdy někde, nevím kdy a nevím kde a nevím od koho, vyzvednout jízdenku na vlak z Moskvy do Irkutska. Ale co, nějak to dopadne. Trávit prázdniny na moskevským nádraží by taky bylo zajímavý. Večer jsem šel s Jarošíkem do nějakýho baru. Všichni se tvářili zasvěceně, balili jointy a mlčeli, nebo se ptali, kdo chce ještě zahulit. Jarošík opět předvedl proměnu svých očí v očíčka prasete. Malá a rudá. Smál se a plácal nesmysly a nad každým novým jointem, co balil, říkal, že už má dost. Pak přišel nějakej jouda a začal předávat trávu po hrstech a ostatní mu po hrstech dávali prachy. Myslím, že se tomu říká dealerství. A v doupěti dál koloval joint za jointem. Hm, čekal jsem nějakou akční scénu, tuny heroinu, injekční stříkačky zabodnuté do rukou, nohou a krku, feťáky zmítající se v poslední křeči a místo toho tam byla jen nuda. Tak sjem jel asi v deset spát. 3.7.2001 Psal Petr, že bysme už měli i koupit letenky. No, má pravdu, ale já bejt jím, tak si nejdřív převezmu vízum, který mám já a pas, kterej má Radka a pak bych něco vymejšlel. Ten člověk se jeví jako podivuhodné individuum. Z našeho jediného krátkého hovoru na téma cesta do Ruska jsem se dověděl pouze to, že pořádá někde u Opavy chlastací akci. Podivuhodné. Od Báry jsem si z víkendu přivezl karimatku, repelent, sluneční brejle a plavky, má výbava na Bajkal je kompletní kromě financí, které nemám. Jo, teď jsem si vzpomněl - Jarošík mě sponzoruje částkou 100 peněz a já za oplátku na Bajkale vyvěsím vlajku s nápisem, který si Jarošík vymyslí. Ještě pár sponzorů a bude to. Ještě tu vlajku musím vyfotit a pak se Jarošík bude chlubit fotkou vlajky s nějakým přiblblým nápisem, v pozadí bude Bajkal. Večer jsem jel do Ústí. Čundrsleva za padesát, nic nic moc, ale každá koruna dobrá. Jo a ještě článek z novin: "Plzenští ornitologové a ochránci přírody našli minulý týden v rákosí na břehu rybníka Borský nedaleko obce Tisová rozčtvrcená těla 30 letošních mláďat volavek popelavých s usekanými hlavami......Byl to absolutní nepochopitelný zrůdný masakr, ptáci měli usekané nohy, hlavy a když zřejmě utíkali před útočníky z hnízda, usekali jim i křídla....". Kurva. 4.7.2001 Vstával jsem po čtvrtý, v šest mi jel vlak do Prahy. Ráno bylo teplo, ticho, voněly stromy, hlína a tak. Žádná hnusná Praha. Celou cestu vlakem jsem vystrkoval hlavu z okna, takže mám oči jak angorskej králík. Ale bylo hezky. V černým štěrku na nástupišti rostly vlčí máky. Nic víc, jen ty vlčí máky. Čudrsleva za třicet peněz, to docela jde, dostal jsem se pod 50% z původní částky, což se dá považovat za úspěch. Volal Petr ohledně Bajkalu: On: Zdar, jedeme do Ruska teda? Já: No já jedu. On: Paráda, já taky. Já: Umíš rusky? On: Ne, na co? Já: Hm, já taky ne, máš stan? On: Stan? Ne, na co? Já: Ale nic. Hele, tak teda letíme, už máš letenku? On: Letenku? Nemám. Ale beru foťák. Já: Hm, letenku by sis měl pořídit. Kolik sebou bereš peněz? On: Peníze? Já tam nechci utrácet. Já: Aha. Tak se měj, zdar. Ach ho, tak tohle bude fakt cesta. A hned ráno psala Pavla, že někde v Rusku spadlo letadlo či co. Odpoledne jsem se sbalil a jel na nádraží, bychs e busem dopravil do Žatce a vyškemral na Sibiř nějaký obvazy a léky, když už nemám to pojištění. Jenže na nádraží byla fronta jak kráva a na konci fronty hnusná a hlavně totálně protivná bejvalá spolužačka z gymplu. Tak jsem se na to vykašlal a jel na koleje. Tady Trejbátko nakoupil víno a litr mi s přirážkou prodal. No, víno bylo fakt nechutně teplý, tak jsem si jenom cucnul a jel zpátky. Trejbi mi ještě dávala přednášku, že víno se má pít teplé a pokud možno ještě teplejší. Asi si to ten feťáckej hňup plete se svařákem. 5.7.2001 Vstávám brzo, bych stihnul vlak do Žatce. Jenže obě metra mi ujela před nosem a tak jsem si ani nestihl koupit lístek. Sakra, kupoval jsem ho ve vlaku s přirážkou. Takže ani žádná čundrsleva. Tolik peněz, za to bych normálně mohl jet do Žatce minimálně třikrát. V Žatci byla jen jedna sestra, druhá s matkou ráno odjely na Slovensko.Bídně jsem využil nastalé situace a kompletně jsem vyžral zásoby potravin, co tam měly uskladněny. Šunka, řízky, jogurty, rajčata, broskve, nektarinky a tuny dalších věcí. Jo a taky jsem se snažil využít pračku. Vyplavil jsem sousedy z našeho pátýho patra až do druhýho. Bohužel jsem si namočil i moje pantofle. 6.7.2001 Ráno jsem jel do Prahy. Fuj, to je hnusný město, za ten den v Žatci jsem si nějak odvykl. Už tři dny je mojí nějčastější činností vysedávání na míse, jelikož jsem vypil dva litry nálevu z utopenců. To už nikdy neudělám. Jen se bojím, abych nedopadl jako Tarabis, kterému jsem vtipně nabídl postřikem ošetřené meruňky, ten pažravec je snědl a pak tři týdny téměř nevylezl ze záchodu a doktoři u něj objevili střevní chřipku. A když jsem u toho Tarabise - pořád jezdí za těma dvanáctiletejma dětma, co z nich jednou budou ženy. Jak pravil Zelí:"Ten jeho vocas ho jednou dostane do basy." Odoledne mi Trejbi nabízel, že když povezu na Bajkal obrovskej šutr a nechám se tam s ním vyfotit, že mi dá flašku tequily. Blbec, se potáhnu na Bajkal s nějakým šutrem. Odpoledne jsem jel do Pardubic a dověděl se od Radky blbou zprávu - jízdenky na vlak sice jsou koupeny, ale Máša, která je v Moskvě má u sebe, je nezvěstná. Večer jsem jel do Zlína. 7.7.2001 Ráno jsme šli s Bárou na trh nakoupit žrádlo a odpoledne jsme šli na koupaliště. Kolem díry o velikosti většího obýváku, naplněné vodou, pobíhaly tuny lidí. Fakt idylka. Při pokusu dostat se z jedné strany koupaliště na druhou jsem utržil pár kopanců a úderů loktem, tak jsem se aspoň vydatně spálil na slunku a šli jsme spát. Teda ne, ještě jsme šli večer do hospody. Volal Petr, že si na Bajkal koupil troje ponožky. 8.7.2001 10.7.2001 Je ráno a já nemám pas. Což je před cestou do Ruska docela závažnej nedostatek. Jsem docela hodně nasrán. Vyprovázím Petra na letiště. Na cestě ještě bravurně zalamuji klíč v zámku. Po cestě mě napadlo, že by pas mohl být v práci. Jelikož tam byl, nasadil jsem definitivně báglík na záda a vykročil vstříc dovolené na Ruském slunci. Na letišti bloudíme jak dva burani. Všichni podezřele koukají na naše oděvy, které ani na začátku akce nehýří čistotou. Vrcholem všeho je transport mého báglu do letadla. Mezi luxusníma kuframa se ten můj pytel špíny docela vyjímal. Petr od rána skučí, že má žízeň. Odbavení bylo v pohodě, jen Petr skučí, že má žízeň. Lahvička čisté vody je tak drahá, že na ní nemáme, ani když jsme se složili. Petr pořád skučí, že má žízeň. Po nástupu do letadla dostáváme občerstvení. Petr svoje pití vylil na mojí nohu. V letadle s náma letí výprava nějakejch ruskejch zápasníků. Každej má asi tak dva metry a 150 kilo a bicepsy obřích rozměrů. Utiskovali mě na sedačce v letadle, ale raději jsem je neseřval, že bych měl rád pohodlí, když už jsem si tuhle šílenou investici dovolil. Ještě jsem v letadle vzali lžičku, osvěžující kapesníky, párátka, pepř a sůl, je to zadarmo a třeba to budeme potřebovat. V Moskvě Petr kontrolou prošel. Jenže na mě si ta kráva v okýnku zavolala policajty, že prej mám falešný vízum. Hned na přivítání teda naběhli policajti. Pak půlka letiště skenovala a prohlížela moje vízum, potom mi ještě sprasili pas tunou razítek a byli jsme vypuštěni v Moskvě. Dokázali jsme se dostat přes půl Moskvy na nádraží a nastal úkol koupit si lístky. Nádraží velký jako sfiň a kolem stovky pokladen a tisíce lidí. Stáli jsme ve frontě 3 hodiny a tak jsme dávali dohromady naše znalosti ruštiny. Petr se pochlubil, že umí položit rusky otázku kam máme jít, když někam potřebujem. Dokázal říct:”Kudá?”. Ovšem jediná odpověď, které rozuměl, byla:”Tudá.” Já jsem se za 3 hodiny ve frontě naučil, jak se rusky řekne “jízdenka” a to bylo vše. Dorazili jsme k okýnku a postrčili bábě papírek, který jsme ve frontě vytvořili pomocí slovníku a nápisů na letišti. Na papírku bylo napsáno: Irkutsk co nejdřív levně děkuji Bába v okýnku se začala smát, cestující se začali smát, jen my tam stáli jak vocasové. Ovšem výsledek týhle trapnosti byl ohromující - lístky jsme sehnali už na zítřek! Taky se na nás nalepili u pokladny dva týpci. Jezdili s náma po Moskvě, nabízeli kulomety, ženský, přespání a ve finále provedli útok, ovšem trapně a amatérsky organizovaný. Jeden z těch blbů, co plácal něco o svý službě v Čečně si za místo náletu vybral vlak, kde naštěstí nebylo moc místa. Skočil na Petra v rohu vagónu. Jako správnej zákeřňák jsem využil situace a začal jsem dle duchu fér plej rasit Rusa zezadu, zepředu Petr a jelikož už tam nebylo místo na další lidi, tak jsme vyhráli. Otřesenej Rus se ovšem nevzdal a rádoby nenápadně nás ještě chvíli sledoval. Zmizeli jsme jim na trhu. Touláme se po Moskvě a přemejšlíme, jak trávit noc. V parku ochutnáváme nějakej hnusnej líh, prej brusinková vodka, od místních bezdomovců. Potom ležíme na nějaký hlavní třídě na trávě u baráků. Je půlnoc. Koukáme na ženský a tak. 11.7.2001 Parchanti policajti. Asi ve dvě ráno nás vyhánějí, že tady spát nemůžeme. Za 20 minut jsme se vrátili a našli si hezký místo pár metrů vedle. O kousek vedle mají do rána párty bezdomovci a přímo u nás santusí psi. No psi - takový malý medvědi to jsou, každej velkej jak kráva. Ráno jdeme na nádraží. Tam nám ještě předvádí policajt, kterak se rozumně domluvit s bezdomovcem. Rána mezi oči a bezdomovec plavně padá po zádech na beton. Hlava mu třískla kousek ode mě, ještěže mu nevystříkl mozek, byl bych špinavej ještě víc. Za chvíli ho policajti odnesli z nástupiště, aby nepřekážel. A potom ho někam odnesli jiní bezdomovci. Mám pocit, že už vím, jak se v Rusku získává maso. Přijíždí náš vlak. Jedna zastávka po 4 až 5ti hodinách. Všechno je šíleně malý. Pode mnou je bábuška, co furt háčkuje a naproti Petr, co smrdí. Pryčny jsou děsně krátký, potřeboval bych tak o půl metru delší. Řeším to tam, že ležím a hlavu mám z okna vystrčenou ven. Teda jen do chvíle, než něco zasvištělo a u hlavy se mi roztříštila láhev od piva. Pak už jsem z okna nic nevystrčil. Další láhev od piva například rozbila okno o kousek dál. 12.7.2001 V noci prý už vjíždíme na Sibiř. Babka za oknem suší salámy. Vidím ji seshora. Má narudo obarvený vlasy, jenže těch vlasů moc nemá, takže má báječně rudou i lebku. Jako jediný ve vlaku jsme si za 21 rublů nekoupili povlečení a spíme ve spacáku. Taky se jako jediný ve vlaku nemyjeme a máme jedno oblečení. Petr se bojí, že až pojedeme zpátky, tak nás nepustí do letadla z hygienických důvodů. Tak jsem se nechal překecat a jal jsem se páchat hygienu. Umyl jsem si na záchodě vlasy špinavou smradlavou vodou a mýdlem, na kterým byly nalepený vlasy a chlupy lidí z celýho vagónu. Taky jsem si umyl ruce a zuby vydrhnul hajzlpapírem. Výsledek: Mám mokrý vlasy, ze kterých si tahám cizí chlupy a vlasy. Ruce mi dál smrdí po sušených rybách a mezi zubama mi uvízli kousky hajzlpapíru. Jedeme jenom 4 dny, nejkratší trasu z lidí ve vlaku. Umím už 10 ruských slov, zhruba stejně tolik anglicky, tak dělám ve vagónu překladatele. Jsou tu Rusové, Burjati, Mongolové, Číňani, Švédi, Ukrajinci, Češi, Slovák.... Málem jsem porodil ježka, když jsem Švédům vysvětloval s mojí slovní zásobou, jak funguje ve vagónu samovar. Došla nám s Petrem voda. Sakra, další seženeme až zítra. 13.7.2001 Ta pěkná holka přes uličku pode mnou celý časný ráno prosouložila s nějakým námořníkem.Ženská odvedle na ně celou dobu koukala asi z půl metru. Když jsme se jí ptali proč na ně tak zírala, tak prej hlídala, aby ten chlap holce neukradl boty. Lidi z vlaku se s náma fotí, jsme tu za exoty a prasata. Učíme se sprostý slova, jak sbalit v ruštině ženskou a jak ji poslat do háje. Taky učíme pít Rusy slivovici. Každej se šklebil, nikdo to nepil. Teda kromě jednoho, co vypil 2 deci na ex. Pak další dvě deci na ex. A potom řekl, že už nechce, že by nám vypil všechno. 14.7.2001 Ráno nás bábuška sprdla, že se kvůli nám holky namalovaly a vzali si čistý kalhotky a my se jen válíme v posteli. Bábuška je přebornice v cucání zavíracího špendlíku. Běžně ho má v hubě 5 a více hodin, někdy s ním v hubě i spí. Bábuška má všechny zuby ne zlatý, ale stříbrný, čímž se od ostatních Rusů odlišuje. No a špendlík vždycky zahákne mezi dva kovový zuby a je to. 15.7.2001 Poslední den ve vlaku. Všichni nás fotí, dávají nám adresy, telefony a tak. Na nádraží v Irkutsku potkáváme další Čechy, co jedou na kole do Mongolska. Je to tu samej Burjat, možná Mongol, ale já to nerozliším. Petr šel na záchod, ale byly problémy s placením, tak na něj hajzlbába zavolala policajty. A navíc zase otravujou bezdomovci. No a pak docela blbá zpráva. Lístky zpátky do Moskvy nejsou. To snad ne, na 3 týdny dopředu vyprodáno. Taky je neděle, všechno zavřený, včetně směnáren. Nemáme prachy. Asi v 10.00 začíná šíleně pršet. Jsme mokrý, špinavý a v poledne jdeme spát do parku. Je zima, nepřetržitě prší. V hnusným, špinavým a obludným Irkutsku není kanalizace, tak po ulicích se valí vlný vody, písku a bláta. Ležíme v parku, mokrý spacáky, špína, zima, no fuj. 16.7.2001 Ráno přestalo pršet. Pořád nevíme, jak to vyřešit se zpáteční cestou. Po důkladným studiu vlaků a mapy zkoušíme, jestli nebudou lístky z jiný stanice. Naštěstí jsou, jenom musíme do Ulan-Ude, pár set kiláků na druhý straně Bajkalu. Hned je to lepší. Potkáváme další 4 Čechy. Jedou přes Rusko, mongolsko, Čínu, Nepál někam do Indie. Jedeme na autobusák, tam další dvě Češky, co se toulaj kolem Bajkalu. Jedeme do Listvjanky k Bajkalu. Loď Táňa, co by tu měla být samozřejmě není. Bajkal je studenej. Ale fakt studenej. Ve vodě samozřejmě nikdo. A pak to přišlo - Petr skočil do vody a plaval. Vyvolalo to všeobecné zděšení, všichni na něj koukali jak na idiota. Strávil ve vodě neskutečné zhruba dvě minuty! Když vylezl z vody, přiřítil se Rus a začal ho nalejvat vodkou, že prej to potřebuje, plácal Petra po zádech a vykřikoval, že je to super, že je borec. Když Petr po chvíli rozmrznul, změnil barvu z modré na přirozenou a dokonce se mohl i pohnout, tak prej říkal, že to není voda, že plaval v nějakých jehličkách. Lodí jsme se dostali přes Angaru do Port Bajkalu a bylo to. Konec civilizace. Jdem po pražcích na západ. Máme před sebou asi 90 km po pražcích. Spíme na pláži a všude jsou housenky. Tuny a tuny housenek. 17.7.2001 Jdeme dál po trati. Tunely a pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. A taky zátoky, vesničky v údolí, kopce, skály... hezký je to. Potkáváme nějakou holku, tak se ptáme, kdy tu jezdí vlak. Prej dneska ne, zítra taky ne a potom by měl je, někdy v noci. A zase housenky. Lezou nám po obličeji, po vlasech, do spacáků, prostě všude. Velký housenky. A šíleně chlupatý. Petra jejich chlupy fascinujou. Háže housenky do ohně a řve:”Kurvo padej do ohně, tam ti ten kožich bude hovno platnej!”. A taky pořád:”Zamrdaný housenky, kurva do píči.”, což opakuje každých pět minut. 18.7.2001 Třetí den na kolejích. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. A housenky. Do Sluďjanky už jenom 45 km. Kolem vodopády, říčky, mosty, no paráda. Kdo to udělal byl fakt chytrej, že to udělal v Rusku a ne v Americe. Protože ti volové tupí v USA by z toho udělali skanzen, postavili plot, lavičky, hotely, stánky a udělali z toho Disneyland na téma Bajkal. Spíme ve skalách u nějaký řeky. Petr:”Zamrdaný mouchy, kurva do píči.” Poprvé jsem se koupal v Bajkalu. Uplaval jsem 2 tempa normálně, 2 na zádech a pak už jen koukal do rozkroku a kontroloval velikost, jestli se chudák tam dole z toho mrazu vzpamatuje. 19.7.2001 Čtvrtý den na trati. Míjíme rekreační středisku nějakýho ředitele Transsibu. Tenisový kurty, bazén, vodní skútry - no docela luxus. Ochranka nás sprdla, že to fotíme, ale pak nás pozvali na čaj a jídlo. Vyprávěli, že tu bylo včera dalších 7 Čechů. A taky němci, co pili vodku. Jeden němec usnul na zemi a druhej na stole, s hlavou v salátu. Spíme na šíleným svahu, snad se neprobudím v Bajkalu. Zítra jsme v Kultuku u Sluďjanky. Petr:”Zamrdaný kobylky, kurva do píči.” 20.7.2001 Kultuk. Malý město, komáři a šílená kráva. Blbá, agresivní kráva. Dokud útočila na lidi okolo, tak jsem se smál. Když zápasila s Petrem (“Zamrdaná kráva, kurva do píči.”) tak jsem se smál ještě víc, ale pak přijel bus, kráva se rozběhla a jednou pořádnou ránou do zad mě vmetla do autobusu. Ještěže jsem měl na zádech batoh. Řidič zavřel dvěře a jelo se. Autobus špinavej, sedadla z jutovejch pytlů, ale jelo to báječně. Pak jsme ukecali ze 150 na 60 rublů odvoz do Aršanu. Aršan, báječný městečko přímo pod Sajanama. Najednou u obchodu vidím batoh a na něm pověšený trenky, který znám z Čech od Vietnamců. No jo, další 4 Češi. Přidáváme se k táboru nějakých taičistů, či jak se to jmenuje, jak tam funí a mlátí se a říkaj, že to karate není. Udělali nám čaj z jehličí a mravenců a polívku, asi ze slupek zeleniny nějaký hnusný pofidérní. Večer jsme se omylem dostali na psychologickou přednášku těch bláznů. Hrůza, dvě hodiny poslouchat nějaký žvásty, navíc jsem tomu moc nerozuměl, nějaký předávání energie a tak. Tak jsem aspoň koukal na holky, podprsenky je tam věc docela neznámá. 21.7.2001 Hned ráno jsem spáchal hygienu. Namočil jsem si tričko a oloupal nohy. Jdeme do hor na vodopády a do dacanu. V lágru byl k obědu čaj (jehličí, kůra) a kroupy s mrkví. Petr ve městě koupil kus špeku a do vegeteriánskýho lágru tajně pašoval v trenkách. Večer všichni odešli. Říkali, že máme jít s nima, ale po včerejší přednášce jsme nešli. Doprčic - teď jsem se dověděl, že dneska je “seksuálnaja treniróvka”. Měl jsem jít. Večer kvůli tomu trpím pocitem viny, zatímco Petr se ukájí špekem. 22.7.2001 Petr koupil další špek. Teď sedí v lágru a chodí se na něj koukat a čuchat k němu. Jestli mu na to přijdou, tak ho asi ukamenujou. Posloucháme ruský songy. Dobrý. Jestli něco takovýho seženu, tak se to naučím a budu pak frajeřit, protože česky a anglicky hraje každej, ale rusky nic moc, pokud vím, tak jen ruskou hymnu a verš “Ja prapil ruble v báre igraju na gitáre”. Odpoledne jedeme do Sluďjanky. Na nádraží potkáváme 4 Čechy z Irkutska. Tak santusíme na nádraží, kupujem co se kde dá a čekáme na vlak, co jede za už 10 hodin. Večer teda jedeme do Ulan-Ude. Otvíráme poslední flašku slivovice. Jedeme nočním vlakem a řveme, dokud nás nepřišla seřvat nějaká ruská vopice. Opilej kolega ještě shodil svůj čtvrtmetrákovej bágl na stolek s nádobím, takže už asi neusne nikdo. 23.7.2001 Ulan-Ude. Jeden chlap drží druhýho za krk a dalších pět ho kope do hlavy. O kousek dál řve ženská o pomoc a na zemi jí jako koně mlátí další chlap. Vedle se hádá klubko bezdomovců a opilců. Dva se na nás lepí, jsou strašně otravný a chtěj prachy. Po hodině otravování jeden zmlátil druhýho a odešli. Zajímavý město. Jedeme do Ivolginu a pak pěšky do Dacanu. Tam další Češi, no děsný. Spíme na kraji bažin. Komáři a mokro, nic moc. Večer ještě přišel nějakej Tatar a jal se nám vyprávět, že má pojebanou ženu a tři pojebaný dcery. Dali jsme mu kus chleba a odešel. 24.7.2001 Jedem do Ulan-Ude. Volám známý z vlaku z Moskvy. Rozhovor v ruštině proběhl bez komplikací, akorát si vůbec nic nepamatuju, co říkala a co já. Ludmila přišla, vymóděná, samozřejmě bez podprsenky. Šli jsme do muzea, pak do hospody, na internet, docela nás provedla, nadělala chutě a odešla. Spíme u města v příkopu u silnice. Za hlavou náklaďáky, přede mnou západ slunce, na mě špína. 25.7.2001 Vstáváme brzo, chceme jet na sever do Turky. Jenže lístky na bus nejsou. Tak jedem maršrutkou. Ty tři hodiny co jsme jeli byla nejdrsnější jízda, co jsem kdy jel. Tlumiče absolutně nestíhaly, písečná cesta plná obrovských děr, kolem bažiny, na cestě krávy a ten blázen se řítil rychlostí kolem stovky, kličkoval po silnici, krávy míjel o pár decimetrů, občas se málem nevešel na silnici. Potom zastavil uprostřed nějaký vesnice a prej si máme vystoupit, že je to Turka. Hm, tak jsme stály a koukali. Zima, vítr, rozbouřenej Bajkal, krávy. Petr:”Zamrdaný vrány, kurva do píči.” Spíme u skal, co jsem přímo v Bajkalu. Koukáme na západ slunce, skrz ty skály. Hezký. 26.7.2001 Ráno se koupu. Na tomhle břehu Bajkalu je voda normálně teplá, konečně si normálně zaplavu, pohoda. Chtěl jsem si i vyprat trenky, když jsem si nevzal náhradní, ale pak jsem se na to vykašlal. Nebudu špinit Bajkal. Kousek jsme šli, pak jsme se vyvalili na pláži a do večera koukali na ženský. Nechutně jsem se spálil. V Garjačinsku šel Petr nakoupit, zatímco na mě se přišlo podívat asi 5 opilců. Naštěstí jsem dostal jen jednu ránu do čenichu a pak jsme prchli do bažin. Petr:”Zamrdaný rackové, kurva do píči.” Spali jsme u nějaký rybářský chajdy na břehu Bajkalu.
27.7.2001 Jdem až odpoledne. Na břehu se povalujou mrtví tuleni. Je jich dost, ale živýho jsem tu neviděl. Jdeme celej den po plážích. Kilometry a kilometry pláží a nikde nikdo. Petr:”Zamrdaný mravenci, kurva do píči.” Vidím, že si rozšiřuje slovní zásobu. Spím na břehu Bajkalu, poprchá , piju teplej čaj a je mi fajn. 28.7.2001 Ne, to snad ne. Nevyplácí se válet se na pláži celej den nahatej. Mám strašně spálenej zadek. A vůbec, za tu dobu, co se flákám v Rusku vypadám jak špatně vybarvená figurka. Od hlavy: Spálený uši a nos. Bílý kruhy kolem očí od slunečních brejlí. Rudej krk. Pak dorůžova spálenej hrudník a záda a do ruda spálený ruce. To jak občas nosím tričko. Pak ohnivě, jasně červenej zadek. Potom pruh jiného odstínu červené na stehnech, protože někdy jdu v kraťasech a někdy v trenkách. Následují nahnědlý nohy a nakonec na nártu hnědý proužky, čtverečky a obdélníčky, jak jsem se připekl podle sandálů. Nevím, jak usnout, zadek šíleně pálí.
29.7.2001 Pálí mě zadek. A pak začal Saigon. Pro zpestření jsme nešli po pláži. Slunce pražilo jako sfiň a my šli po silnici. No silnice - písek., podél bažiny. Hodiny na tom žhavým písku, silnice rovná kamsi za obzor, žádný odbočky, nic, prach, no nechutný. Při prvním přerušení bažin jsme utekli ze silnice a přes nějakej tankodrom zdrhli do lesa. Sice stín, ale zase nálety komárů. Další hodiny bloudíme lesem a bažinama. Než jsme se dostali k Bajkalu, málem jsme zdechli. A pak další pochoutka - do Garjačinska po písečných dunách, kam se člověk boří a jde v tom chodit nechutně blbě. V Garjačinsku si snad ze mě dělají srandu. Stejnej scénář jak před pár dny. Petr jde nakupovat, vyrojí se tlupa opilců a dostávám ránu po čumáku. Sedla dokonale. Pak se začali rvát mezi sebou. Ve finále naběhla babka s prknem a začala je všechny mlátit. Když se uklidnila, jen se odpotácel chlap s přeraženým nosem a sedřenejma zádama. Na zemi krev a tak. Pijeme čtyři dvoulitrový flašky, ten dnešní výlet pískem a bažinama, to byl blbej nápad. Spíme u hřbitova v lese někde u bažin. Největší nálety komárů v Rusku. Nejde spát, nic nepomáhá. Nabodávám komáry po dvaceti na jehličí, abych se nenudil, protože spát nejde, když komáři bodají a lítaj do nosu a do uší. Bestie. 30.7.2001 Ráno můj zadek trpí zpáteční šílenou jízdou do Ulan-Ude. Tam se flákáme u fontány. Dávám si pozor, aby na mě necákala voda, protože kam dopadne, tam se částečně smyje špína a já pak mám na sobě světlý fleky. Petr zjišťuje, že mlíko + meloun + zmrzlina a další ingredience způsobují okamžitou evoluci jeho vylučování. Spíme zase v příkopu u silnice. 31.7.2001 Čtvrtý týden v Rusku začíná. Je úterý ráno, lezeme do vlaku, v sobotu přijedeme do Moskvy. Sedí u nás neskutečně odporná ženská i se svýma neméně odpornými pubertálními synky. No nechuť. Naštěstí jede jen asi 3000 km a vypadne, pak bude klid. Ve Sluďjance byli všichni venku a vlak se najednou rozjel. Tuny lidí naskakovaly do jedoucího vlaku. Děžurný řvaly, že nejdřív naskakujou děti a ženský, ale tohodle pravidla jsem se držel jen já blbec, takže jsem to nakonec málem nestihl a hezky jsem si zasprintoval podél rozjetýho vlaku. Ještěže jsou tam tyče, na který se dá vyskočit. Večer přistoupil opilej voják a zval nás na medvědy, vlky a jánevímcoještě do tajgy. Jo, jel bych, jenže musím do tý zasraný Prahy. Večer jsem si na záchodě umyl nohy. Jsou teď o dost světlejší a špína trochu pobledla. |
|
|
|
|