Červenec 2004

1.7. 2004 čtvrtek
Místo: Staroměstské náměstí v Praze
Obsazení: Korejec v čistém oblečení s foťákem v ruce a špinavý český bezdomovec bez foťáku, ožralý skvostným způsobem.

Děj:
Bezdomovec se opírá o auto: "Ty vole, cígo vole, zapal mi cígo!"
Korejec s křečovitým úsměvem úslužně připaluje.
Bezdomovec se na několikátý pokus konečně trefil cigaretou do pusy a za stálého kývání se pokračuje: "Vífíl vole, vífíl, chápeš?"
Korejec se usmívá a nesměle se rozhlíží po pomoci.
Bezdomovec: "Vífíl vole, já umím mluvit cize, chápeš vole. Vífíl... vífíl skončí fotbal?"
Korejec: "Á, football, OK! Football OK!"
"Ty vole...", bezdomovec ztrácí rovnováhu, možná i něco víc a padá do mezery mezi auta.

2.7. 2004 pátek
Mám chřipku či cosi podobného. Ani pokus zničit bacila jízdou na bicyklu se nezdařil, tudíž uléhám, popíjím čaj a pojídám utopence s Paralenem.

3.7. 2004 sobota
Bacil se uklidnil, pročež vyjíždím na vyjížďku. Po osmdesáti kilometrech mám vytřeštěné oči, lapám po vzduchu, kterého se zoufale nedostává a tep připomíná dávku zuřivého kulometčíka.
Trapně se vracím a místo do spacáku uléhám do postele.

4.7. 2004 neděle
Třetí cyklopokus prodlouženého víkendu směřuji do západních Čech. Z vlaku vylézám v Berouně, podél dálnice do Rokycan, potom na sever. Dávám šedesát kilometrů s vypětím všech sil a při rozbalování spacáku hodlám psát testament. Spím v mraveništi, pod hlavou kravinec a je mi to fuk. V noci lehce prší.

5.7. 2004 pondělí
Horečka jest pryč a i když jsem jsem nějaký divný, malátný, cesta ubíhá dobře. Jedu na jih, do Stříbra. Každých 5km pumpuji zadní kolo, které z neznámých důvodů měkne. Jelikož jsem chytrý hoch, usoudil jsem, že mám nejspíše píchlou duši.
Ve Stříbře na nádraží zastavil rychlík z Plzně. Z rychlíku vystoupil známý pan Báflík, pseudohokejista, mé levé křídlo. S panem Báflíkem ještě vystoupil pan Ruda, kamarád pana Báflíka. Oba borci tedy v půl jedenácté vystoupili a již z perónu halekali, že je jim nutno podat pivo.
Ujeli jsme přibližně stopadesát metrů a zapadli do první hospody. Pivo, pivo, pivo, guláš s patnácti knedlíkama. Pánové se rozjíždějí. Já měním duši a zjišťuji, že plášť je vcelku ve stavu zábavném, pokud se tak dá nazvat zhruba pět děr. Zapůjčuji si náplasti s polštářky a různě oblepuji ráfek i plášť. Pan Báflík se baví s číšníkem o varlatech, používají expresivní označení "koule". Pan Báflík se mlsně olizuje.
Po poledni odjíždíme směr Konstantinovy Lázně (spousta kopců a příšerných důchodců). Pokračujeme do Nečtin (prsatá blondýna víří fantazií pana Rudy), večer odjíždíme do Manětína. V zámecké hospodě pijeme pivo a pan Ruda slintá po místní servírce, zatímco pan Báflík vysvětluje, že prsa má sice náramná, ale že prsa nic nejsou, že je to dobré leda tak na pohrání a nic víc.
Pánové spí v penzionu, já venku pod okny.

6.7. 2004 úterý
Prší. Schováváme se v průjezdu u zámku. Pan Ruda objevil, že zámecká průvodkyně jest lepá dívka, pan Báflík se ukázal hned mužem činu a za pubertálních poznámek počal od dívčiny kupovat pod záminkou neutuchající chutě po umění různé krámy. Pan Ruda se připojil a tak po chvíli oba pánové disponovali několika pohledy, broušenými kameny, přívěsky, náramkem s korálky a mosaznou píšťalkou. Aby toho nebylo málo, zakoupili pro všechny vstupenku na prohlídku, aby byli průvodkyni nablízku a mohli ji obdivovat a spřádat plány na ukrutné orgie, kterými by se poté chlubili v hospodě ve své rodné vsi.
Prohlídka započala tím, že lepá průvodkyně odpočítala třicet lidí. Pan Báflík byl třicátýprvní, pan Ruda třicátýdruhý, já třicátýtřetí. Plni zděšení sledovali pánové, kterak lepá průvodkyně odchází a laškovně kroutí zadkem. Naší skupiny se chopila jiná průvodkyně, mající kobylí zadek a pištivý hlas.
Zbytek prohlídky se odehrával v duchu vzájemného osočování, kdože může za fiasko a kdeže se momentálně může nacházet první průvodkyně. Pan Báflík navrhoval objevit tajnou chodbu a nepozorovaně se připojit k první skupině, zatímco pan Ruda se omezil na konstatování: "Já se na to vyseru."
Po prohlídce jsem jel na Plzeň, pánové kamsi jinam.
Začalo pršet. Po zhruba čtyřiceti kilometrech deště jsem dojel do Plzně. Nepustili mě do prvního vlaku, jelikož ze mě tekla voda. Tekla mi i ze zavazadel, spacáku a rezervních věcí.
Do druhého vlaku jsem se již nacpal a tak jediným problémem byl průvodčí, kterému se nelíbila moje jízdenka.
Pravda, pod vlivem vody se rozpadla na několik poněkud méně čitelných dílků.
Večer jsem jel na hokej. Taktika zápasu spočívala v heslu "Pepo, Karle, Tondo - pojďte si dát gól". Výsledek 8:13 hovoří za vše.

7.7. 2004 středa
Vypadl mi z ucha kus mouchy s pomuchlaným křidélkem. Ano, jsem sice neskutečné prase, ne však takové, aby mi dva dny zůstala v uchu moucha. Vím přesně, odkud jsem si ji přivezl. Z Plzeňska, kde jsem se o víkendu flákal na kole. Zvláště v podvečer je jízda na bicyklu zážitek. Vždy jsem si myslel, že komáři, mouchy a podobné svinstvo se shromažďuje kdesi nad bažinami, případně ve stájích. Omyl. Všichni hmyzové se soustřeďují nad cestami a laškovně nastavují prdelky jedoucím jedincům. Nejoblíbenější soutěží hmyzů je pravděpodobně trefit jezdce do oka. Následují ústa, nos a uši. Řešením není ani jezdit v helmě či včelařské kukle. Přesně si pamatuju, kterak mi kdysi pod trenky vletěla vosa. To je potom zábava. Vosa pod trenkami zvesela bodá do všeho, co se jí objeví pod žihadlem a vzhledem k lokalitě výskytu ji ani nemůžete umlátit klackem.
Ovšem nejen cyklisti laškují, jak vyznívá z jisté diskuze tvrdých mužů na tvrdých strojích:

"Zdar fšichni. 
Už delší dobu mě žere jedna věc: Začínám strašně nenávidět ty rozesračkovaný mouchy na helmě, plexi, motoru, zrcátkách, blinkrech,... Pokaždý, když přijedu dom, tak to musím čistit, mám ty torza muších těl úplně všude, i ve větrání helmy, prostě fšude. Jsem z toho špatnej. Doma to čistím jak blázen, už mi to ale leze krkem, tak někdy nechám mašinu zadělanou, když vím, že druhej den zase jedu. Třeba jsem zjistil, že je hranice někde mezi 100 a 110 km/h, kde se ještě ty malinký mušky nerozsekají ale proud vzduchu je jen odfoukne. Ale jak se tahle hranice překročí, tak se začínají lepit vnitřnosti těhle malejch lítajících zmrdů všude. Tuhle jsem jel a dal jsem tečku čmelákovi, to vám byla bomba. Pak jsem ho našel právě ve větrací dirce v helmě a nemohl jsem ho vyškrábat.No, bylo to celkem nechutný. Nebo jednou jsem nabral helmou takovýho toho smrdícího brouka, kterej, když se cítí ohrožen, tak začne děsně smrdět, tak jsem ty smrady čuchal asi 50 km. To bylo taky supr.
Tak se chci zeptat, jaký jsou vaše názory, esli vás to taky sere jak mňa. A taky jak to čistíte a čím a jak dlouho tomu čištění motorky vůbec věnujete. 
Zdar Dave"

8.7. 2004 čtvrtek
Ozvala se matka. Naposledy volala a hystericky kvílela, že mě zavřou, jelikož jsou Chochoviny příšerné. Dnes se ozvala, jakýže jsem chytrý, milý a statečný. Následně připojila, že potřebuje vymalovat byt. Odvětil jsem, že jsem dobytek a čuně, že mě brzy zavřou a že vymalovat byt neumím, že mám problémy namalovat sebe a že často chodím v podvazcích, ale nenamalovaný. Matka odvětila, že jsem hnusný, jízlivý a sarkastický.
Také se ozval otec a ptal se, jestli jsem v práci (byl jsem) a jestli prší a je hnusně (pršelo). Poté se rozesmál a pravil, že je kdesi u moře a víc se se mnou bavit nemůže, jelikož "svítí tu slunko a já musím vypít všechno víno, aby mi nezteplalo, hehe".

9.7. 2004 pátek
Zakoupíme perlivou minerální vodu. Také balení šumivých tablet vitamínu cé. Otevřeme lahev vody a vhodíme dvě tablety. Zběsilou reakci tlumíme vražením hrdla lahve do krku, poté polykáme spoustu pěny, dusíme se a poulíme oči.

10.7. 2004 sobota
Byl jsem v kině. Po naprostých tragédiích, kterých jsem se zúčastnil minulý týden (Den poté a Pánská jízda) to byl po dlouhé době kulturní zážitek, který jsem absolvoval až do konce. Zřejmě proto, že film trval krátce a také proto, že vedle sedělo děcko. Vedle sedělo děcko, já přemýšlel, co na něm spáchat a tak čas promítání svižně utekl.

11.7. 2004 neděle

Zatímco já dřepím na zadku a pracuji od rána do večera, všichni ostatní si cestují, případně mě provokují zápisky o tom, kterak je dobré na zadku nedřepět.
Ghanská právnička se vrátila z Afriky, potom odjela kamsi do hor, následně si zlámala ruku a jen co jí vytáhli z ruky hřebíky, odletěla si kamsi jinam. Měl jsem s ní jet v létě na Sibiř, leč když bylo třeba, nebyly peníze. Teď bych měl s ghanskou právničkou odjet do Sýrie, leč opět nemám peníze. Navíc jsem nucen v zájmu pořízení levných letenek a dalších studentských výhod pokračovat ve studiu. A to se časově kryje s plánovanou Sýrií.
Ghanská právnička si cestuje a pan Howadoor cestoval nedávno, teď se chlubí, kterak v Nepálu obcoval s tamními důchodkyněmi.

"Tak dalsi zpravy z dalekych cest. Poslednich hodne dni bylo velmi velmi zajimavych. Konecne jsme se dostali pod hranici 3500m.n.m. a to jen pro to, aby jsme se vlastnimi silami vyskrabali z 2700 do 4741 - coz je muj rekord, pokud nepocitam, kam me vyvezlo auto. To jsme zvladli za: 6 hodin do 3900, druhy den za 3,5hod zbytek. Pak nasledoval sestup a z hor jsme se behem dalsiho dne ocitli v pralese 

na uzasnem treku po stopach zlatokopu, vybudovanem jeste Inky. Stalo to za to a zadnyho jinyho turistu jsme nepotkali cely tyden. Taky jsme okusili neco z mistni verejne dopravy, ktera se krome busu sklada taky z dzipu, pickupu a kamionu(nakladaku), coz byl taky zazitek. Mimo jine jsme se pripletli k mistnimu vesnickemu soudu, dokonce to vypadalo, ze snad budem svedky popravy (coz nam trochu nahnalo strach, ze by se nas pak taky mohli chtit zbavit). Nakonec vsechno dobre dopadlo, dostali jsme se kam jsme chteli, dnes jsme byli na den v dzungli a zitra se chystame na tri dny do pampy na krokodyli a tak. Proti komarum se branime zuby nehty, ale jsme dostipany uplne vsude (i na prdeli), takze to by to byl cert, kdyby z toho naka pekna nemoc nebyla. AIDS, cholera, lepra, to se mam. I kdyz dnes nam pruvodce tvrdil, ze tu malarie neni (teda on tvrdil, ze tu nejsou ani komari, tak nevim, co to furt zabijime a co nam pije krev). Jinak prechazime z extremu do extremu - ze zimy do vedra, z hladu (v horach a na treku) do prezirani, kdyz prijedem do mestecka (no nejezte, kdyz je to tak dobry)... Porusujem veskere doktorske doporuceni a vysledek je, ze jeste nemame ani prujem, coz mi prijde strasne divny. Znate me, ja se vzdycky ze vseho podelam. No nic, az se vratime z pampy, letime mistni cesnou do La Pazu a dalsi den uz sedame na bus (2dny) do Buenos Aires a pak uz na letadlo a domu.  Tak se mejte, asi se jeste ozvu z La Pazu ci BA pred odletem. 
Ghanska pravnicka"

Přitom plánů bych měl spoustu, přespoustu. Znechucení mi přináší pouze zjištění, že většinou jsou všude kopce. Donedávna jsem si myslel, že kopce jsou jen kdesi v Nepálu, možná nějaký ten kopec kdesi v Americe. Ale v Irianu? V Etiopii? Na Sibiři? Všude, kam chci jet, nějaký vůl postavil hory.

12.7. 2004 pondělí
Všichni okolo mě štvou stále víc a víc. Někde mě nejen štvou, ale i serou. To vše páchají v oparu nudy.
Dnes jsem jel do práce výtahem s kolegyní.

"Jééé, ahóóój, jak se máš?"
"Hm, dobrý."
"To je zase něco, co? Pondělí, zase do práce."
"Hm."
"A co ty, jaký jsi měl víkend?"
"No, dobrý."
"To počasí, to je hrůza, pořád prší, to je ale léto, co?"
"Hm."

Podobných rozhovorů absolvuji tuny, v podstatě jiné rozhovory ani neabsolvuji. Jsem vděčný kolegům, kteří mě ignorují nebo pomlouvají za zády, hlavně když mě nenutí mluvit a nemluví na mě. Nejvíce mi vyhovuje komunikace v mejlech, takový mejl se totiž dá krásně ignorovat. Začínám milovat věci, jelikož ty drží hubu. Třeba takový stůl, tužka či přejetý pes, to není lecjaká taková věc.

13.7. 2004 úterý
Není to tak dlouho, co bylo fajn zabalit náhradní trenýrky, spacák a vypadnout kamsi pryč. My pokročilého věku dokonce ještě pamatujeme doby, kdy stačilo vyjet jen kousek. Podivovat se v Německu svítivým trubičkám a nasvíceným salámům ve výloze, obsypaným plážím Baltu, jelikož na jihu přece nebylo moře, pouze imperialisti, na východě se pila vodka z lahví od mléka. Pamatuji, kterak při zájezdu na letecký den v Paříži stíhací piloti naší armády vytahovaly z odpadkových košů plechovky od nápojů, jelikož byly pěkně barevné, více než tři druhy zdejších lahví, do kterých se cpalo pivo a barevná bublinkatá voda.
Ale dnes?
Nuda.
Všude všechno stejné. Všude samé razítko, všude ta samá barevná plechovka, všude samé free a only. 
Nebo je to tím, kterak jsem hnusně zhýčkaný. Měl by mi stačit Burgas, Dubrovník, Lloret de Mar či podobné laskominy, kdepak exotika. Itálii, Řecko, Španělsko, Chorvatsko a Egypt na mě. Tunis a Maroko. Last moment a charter. Tři hvězdičky a švédský stůl. Čtyři hvězdičky a bazén pod oknem. Fakultativní výlet a týden na jachtě. Zakoupit suvenýr. Například hrnek se jménem a podobné vkusnosti.
Tak.
Jako uvědomělý asociál jsem si připadal nakažený bacilem cestování, odrůdou zvanou toulání.
Prdlajs.
My asociálové potřebujeme jen někam zdrhnout a je vcelku jedno kam, cestování je jen způsob. Kdybych znal i jiný způsob, například buřty se sádlem, jistě bych mu dal přednost.
Asociálů znají dějiny spoustu a "kupodivu" spousta z nich cestovala.
"Člověk nemá naději usadit se. Pracuje na jednom místě, dobře a pilně jako každý jiný - a potom ho to chytne. Musí pryč za každou cenu. Onemocněl by, kdyby nešel."
Pan Kuděj to napsal. Typický asociál.
Či jiný asociál, pan Čeněk Paclt píše, že "...touha po světě, která nedopřávala mi nikde poklidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mě z domova." 
19. století bylo. Všude spousta exotiky, lidojedi, kilometroví žraloci a tygři jak slon velcí.
Jasně z toho plyne, že pokud pomineme pošuky jako byli Holub, Náprstek, Daneš a jim podobní, cestování není nic jiného, nežli činnost asociálů (nic proti panu Howadoorovi a jiným asociálům), pomatenců a jedinců zavrženíhodných.
Jen pro informaci dodám jiné kategorie cestovatelů. Prvními jsou cestovatelé, kteří jsou ohromně pyšní na to, že mají v pase milion razítek, razítka sbírají, dobrodružné historky sbírají a pokud zrovna necestují, svolávají širou veřejnost a nadšeně rozpráví, jakže je všude dobrodružno. Guruem jest pan Kolobába, známá to figurka českého cestování.
Další skupinou cestovatelů jsou sběratelé kulturních šoků. Tímto motivem se dokáží ukájet do té doby, dokud jim přijde fascinující chaos mopedů, sloni či to, že jsou černoši černí. Tito cestovatelé poté často přechází k ušlechtilé myšlence vše nějak zpeněžit. To jsou různí promítači, cestovkáři a organizátoři. Pan Džahoda například. Není na místě pohrdat, vždyť peníze jsou fajn, milé, měkké, růžovoučké, sladké a usměvavé.

14.7. 2004 středa
Otravoval jsem všechny lidi všude kolem, bych si ujasnil, kterak to s tím cestováním vlastně je. V podstatě bych všechny našoupal do jakýchsi přihrádek. Pod pojmem "cestování" míním samozřejmě cestování plné takzvané exotiky a tak podobně. Hranice není, ale určitě tam necpu výlet k babičce, cestu na Ještěd, vyjížďku v džípech po dunách kdesi v Maroku nebo máchání nohou v Plitvicích.

a) jedincové asociální - úprk před lidmi často s falešnou vírou, že jinde je to jiné
b) jedincové kolbabovití - sběratelé razítek v pasu
c) jedincové šokovaní - sběratelé a nasávači kulturních šoků
d) jedincové vydělávající - prodavači větší či menší exotiky v různých podobách

Jedincové často podle přelézají z jedné kategorie do druhé, by mě zmátli, leč v zásadě nezmatou. Kromě pana Howadoora. Ten tvrdí, že cestuje kvůli osvícení.

15.7. 2004 čtvrtek
Dopis ghanské právničky, cestovatelky typu C:

"Tak asi posledni zprava z cest... 
Za sebou mame asi milion aligatoru, trochu kajmanu, 200 000 zelv, sladkovodni delfiny, pirane - mezi tim vsim jsme se koupali - opice, hromadu ruznych druhu ptaku, vcetne pampa's kondora, hon na anakondu, kterou jsme nenasli, zato jsem temer zakopla o kobru, par stipancu udajne nemalarickych komaru (skoda, asi letos nic pekneho neprivezu), let letadylkem nad dzungli a Andami, totalne zaprasene obleceni, a asi dvacet fotek z ruin z predinckych dob. 

Ghanská právnička se posilňuje rumem před lovem aligátorů

Sezrali jsme snad vsechno, co se da na ulici na stanku k jidlu sehnat, krom toho jsme si taky dali zivy termity primo ze stromu (docela dobry, ale uz jsem jedla i chutnejsi mravence), a taky pirane, co jsem ulovila (ja jednu, pruvodce 5 a ostatni nic - jsem hvezda vyletu. 
Zitra se vrhame do centra La Pazu nakoupit strasne moc veci. Asi vas vytrestam a neco vam privezu, kdyz je to tak levny.
Odpoledne uz sedame s holkama na bus do Buenos Aires (porad se mi nechce jeste dom, uvazovala jsem, ze to jeste prodlouzim - muzu zmenit zadarmo jednou datum odletu, ale prece jen se mi tu nechce zustavat s klukama, kteri budou horolozit na sestitisicovkach - ta petka stacila, takze jedu dom). 
V Praze bych mela byt 19. Jistyho ale nic neni, za 4 dny je v Bolivii referendum a ocekavaji se nepokoje a blokady silnic a vsichni radi vypadnout aspon tri dny predem. Tak snad to s holkama stihnem na hranice Argentiny vcas. (I kdyz, kdyz jsme jeli sem, tak jsme zazili dve blokady v Argentine...) Toz mejte se krasne a doufam brzy na videnou.

Ghanska pravnicka

P.S. porad jeste nemam sracku, neco neni v poradku."

16.7. 2004 pátek
Přezul jsem bicykl, vsedl do vlaku a jel pryč. Do Zábřehu. Vysedl jsem a jel. Jel a jel, přes kopce a doly, po cestě se cpal třešněmi a pil vodu z potoků. Třešně byly vesměs červivé a voda v potoce nasládlá a smrděla.
Leština, Úsov, Uničov...
Spal jsem u zbořeniny statku kousek za Uničovem.
Slunce při západu těsně nad obzorem svítilo skrze mraky nahoru, na oblohu. Jest to divné, když slunce nesvítí z oblohy.

U Valchovské dolu svítí slunce na oblohu, nikoli z ní. Leč po cestě jsem nikde nepotkal hospodu "U sluce, co svítí nahoru", zato je možno trefit hospodu "Kobylí prdel"

17.7. 2004 sobota
"Tož a to je co?", škube mi kdosi ráno střechou.
"No co by to bylo, plachta!"
"Taková pěkná, zelené plachta. Kde jste ji koupil?"
"V obchodě. A prosím vás, přestaňte ji obracet a škubat ní, teče mi voda do obličeje."
"Však už je čas vstávat!"

Je sedm hodin ráno a na zahradním traktůrku přijel tlustý cikán oblečený v přiléhavém tričku a kalhotech. Tričko má přiléhavé zejména v oblasti břišního bubnu, zatímco kalhoty všude. Kalhoty má zrůdné, takové, co nosí ženštiny na aerobické poskakování.

"Tož Anča, pojď, pán to tu nehlídá!", huláká pán a od traktůrku vylézá divná osoba, zřejmě pánova manželka.

"Jdeme si cosi vzít, však co, když to nikdo nehlídá.", praví cikán, bere sekyru, kladivo a vchází do statku.
Než mám sbaleno, je traktůrek naložený trámy, cihlami, okenními rámy a kabely.

Jedu na sever, kousek od hradu Sovinec je odbočka k Rešovským vodopádům. Chci se vykoupat.
Na koupání ovšem pidivodopádky moc nejsou, tudíž se alespoň sprchuji, topím klíšťata, co se mi přichytila na těle a drhnu si obézní břuch. Je osm hodin ráno, víkend. Lidé a podobná havěť by se měla válet v pelechu, leč nic takového. Kolem vodopádů přibývají lidé a se zjevným znechucením mě pozorují, kterak hekám pod přívaly studené vody. Zjevně znechuceně mě pozorují proto, protože jim kazím záběry. Jak by se to vyjímalo - vodopády s hrochem v Bruntálské vrchovině.
Jedu zpět, pročež ztrácím pracně získané výškové metry, najeté cestou k vodopádu. Chyba, tragická chyba.
Jedu do Rýmařova. Od Valšovského Dolu se jede do kopce. Kilometr. Dva, tři, pět, osm...
Pitomé slunce pálí, asfalt sálá a u silnice je určitě ukryt její projektant a směje se hloupým cyklistům. Kopec má dvanáct kilometrů a posledních pár kilometrů jest označeno značkou Nebezpečné stoupání. 
V Rýmařově s vypoulenýma očima a dementním výrazem přijíždím k první prodejně a plánuji zakoupení cisterny vody. Zapomínám povolit klipsny a tak se efektně řítím k zemi před skupinkou pokuřujících puberťáků, kteří ani nemaskují svůj údiv. Přijel cirkus.
"Si blby?", táže se s úšklebkem mladík s cigaretou, velkým uhrovitým nosem a kalhotami s rozkrokem pod koleny.
Kulhám do obchodu a sípám. 
"Tož nejel vy jste Ondřejovák?", nepěkně se směje prodavačka.
"E?"
"Vypadáte divně, tak se ptám, jestli jste nejel Ondřejovák. Ten kopec."
"Uf."

Dnes mám najeto třicet kilometrů a přitom uvažuji o zavolání odtahové služby.

Rýmařov, Ryžoviště, Lomnice, les. Bloudím v lese nad Slezskou Hartou, vyjíždím opět v Ryžovišti. Fakt paráda.
Moravský Beroun, Budišov nad Budišovkou.
Vsedám do vlaku a jedu do Suchodolu, bych pokračoval do Nového Jičína a u otce si vyžádal první pomoc.
Překvapení. Otec na mě čeká na nádraží v Suchdolu, vitálně vsedá na svůj bicykl a nadšeně volá: "Jedeme, šlápni na to, pohni!"
Po cestě potkávám střídavě mdloby a infarkt.
Náhle na jednom z kopců otec zastavuje a praví:
"Někde by tu měli péct prase!"
"Kdo?", funím.
"Kolega z práce."
"Aha... a kde?"
"No to nevím, tady někde."

Stojíme na kopci, kolem jen pole, pole, pískovny a nic.

"Zkusíme to tudy.", velí otec a vjíždíme do pole řepky.
"Ty fakt nevíš, kde to má být?"
"Svět je malý, neboj."

Po chvíli opravdu luxusní jízdy skrze hnusné rostlinstvo a prašnou cestou se otec vztyčuje, přikládá dlaň k čelu a prorocky hledí v dál.
"Kouř!"
"E?"
"Kouř, vidím kouř!"
"No a? Ze mě se kouří už od rána."
"Kde je kouř, tam je prase!", vysvětluje mi otec logiku věci a já netuším, jestli to má být narážka na mě.

Jedeme za kouřem. Přijíždíme k jakési zahradě s chalupou.

"Tady to je?", táži se.
"Nevím, uvidíme."
"Ty to tu neznáš?"
"Ne."
"Aha. A ty lidi znáš?"
"Ne."
"Aha. Takže jdeme někam, nevíš kam, nikoho neznáš, hlavněže se tu kouří."
"Však to je důležité, ne?", praví otec a leze do zahrady.

"Tož nazdááár!", potácí se nám vstříc pán v plavkách, v tričku, s půllitrem a několika promilemi v krvi.

Otec se s polovinou lidí zdraví.
"To je můj syn, on je magor, jako já.", představuje mě otec ostatním.

Dostávám velkého ruma a několik piv. Z prasete zbyla jen hlava a kosti. Otec z páteře doluje míchu, já z lebky vyžírám mozek.

Na zahradě jsou rozvěšeny lampiony a všude se potuluje spousta lidí v divném stavu. Mezi nimi pobíhá asi osmiletý klučík, nosí plné půllitry a odebírá prázdné.

"Poďme sa kúpat.", haleká kdosi a odchází do tmy. Po chvíli je slyšet jen šplouchání.
"Já jdu taky, jak jinak!", otec se svléká do naha, běží přes zahradu a skáče do tmy. Ozvalo se slabé šplouchnutí a silná rána.
"Tož ste blbí? Ste mi nemohli říct, že je tu dvacet centimetrů vody?"

Před půlnocí odjíždíme, jelikož jsme s otcem snědli již celou prasečí hlavu, rumu a piva si dopřáli. Jedeme do Nového Jičína, potmě bez světel kličkujeme silnicí.

Otec ještě stačí vyprávět historku, jak jeho šéf připravil pro rodinu překvapení. Pečené sele. Pěkné pečené sele pro rodinu, pro manželku, pro děti, sele v pěkné bedýnce.
Opilý otec ovšem nelenil, s opilým kolegou v noci přišli k bedýnce, bedýnku otevřeli a seleti snědli hlavu.
"Tak, milé děti, podívejte se, co pro vás mám. Prasátko, malé hezké prasátko! Otevřeme bedýnku a podíváme se..."
"Uááááááááááááááááááááá!!!!! Uááááááááááááá! Nemá hlavičkůůůůůůůůů! Uáááá!"


18.7. 2004 neděle
Jedeme s otcem do Hranic, sedám na vlak a jedu do Prahy. Jak depresivní.

Rešovské vodopády

19.7. 2004 pondělí
Skandál! Opravdový skandál jsem se dověděl. Znáte kempy? Jistě. Kdo byl kdy v kempu, vše je mu jasné, už jen při vzpomínce zvrací, slabší povahy se jdou oběsit.
A já zjistil, že do kempu jela brněnská celebrita, legenda nad legendy. Maso, nářez, hardcore, fujtajxl.

Howadoor: Byl jsem o víkendu v kempu. Lidi natlačení u rybníka, rádia, vřeštící děcka... Už jsem taky asociál. Pozabíjet je.

Chocho: V kempu? jsi normální? Proč? Nějaká sázka? Proboha proč v kempu?

Howadoor: Ále, s děckama jsme jeli do Jihlavy. Bylo to asi nejlepší ubytování v okolí.

Chocho: Uf. Maso. Spát v kempu, to je fakt úchylka. O tom musím napsat.

Howadoor: Do kempu buď jezdí cizinci nebo zrůdy. Normální lidi do kempu nejezdí. To jsem vypozoroval.

Chocho: Jo, jenže zrůdy jsou všichni. Zrůdy nebo cizinci. I cizinci jsou zrůdy.

Howadoor: Oni tak divně vypadají, ti lidi.

Chocho: Všichni lidi vypadají divně, prostě jsou to lidi.

Howadoor: Pořád je ale v kempu líp než ve vodáckém táboře.

Chocho: To je to samé. Ne, není, v kempu je to horší.

Howadoor: To teda není. Vodáci jsou všichni úplně šílení.

Chocho: Jo, šílení, ale pořád lepší, než lidi v kempu.

Howadoor: Kdepak. Vodáci jsou bodří, pořád chlastají a k večeru vřískají a přitom buší u kytar. Navíc jsou všichni z Čech. Mají celty, maskáče a další hnusoty.

Chocho: Jo, kdežto kempaři dělají to samé a navíc sebou mají 2x více dětí, než vodáci.

Howadoor: Kempaři ne, ti tolik nevyjí.

Chocho: Ale vyjí - vyjí na děti, na manželky a podobně.

Howadoor: Kempaři se válí u rybníka a potom akorát tak skučí že jsou spálení.

Chocho: Celty a maskáče? Vodáci? Nespletl ses?

Howadoor: Nespletl. Já je znám až moc dobře. Je to samý kotlík.

Chocho: Vodáci kotlík a kempaři pět vařičů a sadu hrnců. Navíc vodáci skoro nevaří, vodáci chlastají.

Howadoor: Vodáci furt chlastají, to je právě to nejhorší na nich. Pak si připadají ještě vtipnější než normálně a místo aby se utopili musejí všecky otravovat.

Chocho: Kolikrát jsi jel nějakou řeku? He? Pche.

Howadoor: Nejsi ty vodák?

Chocho: Jistě, já jsem přece cestovatel, spisovatel, turista a hlavně vodák.

Howadoor: Ha, jsi vodák. Pomóc, vodák!

Chocho: Jo, jsem vodák a sežeru tě.

20.7. 2004 úterý
Pan Joe, cyklista, vodák, horolezec, tramp, triatlonista, cestovatel, kuchař a vůbec člověk renesančního rozsahu schopností mi podal podrobnou přednášku o rizicích jízdy na bicyklu. 
Jízdou na kole se údajně cosi škrtí a škrtí, čímž se dosáhne neschopnosti erekce.
Já tyto následky cyklistiky považuji za veskrze pozitivní, leč pan Joe pravil, že bez erekce je to hrozné, nemá prý kam pověsit ručník.

21.7. 2004 středa
Po dlouhé době jsme na hokeji vítězně hlaholili, pročež se dmu a pravděpodobně puknu pýchou.

22.7. 2004 čtvrtek
Postavil jsem se na váhu, rafička rozverně proletěla stovku a zmizela kamsi do ztracena a já tak usoudil, že jsem těžký. Hlavu si s tím ovšem nelámu - vše je přece relativní.

23.7. 2004 pátek
Obdržel jsem výplatu v druhé práci. Nic moc, ale lepší, než drátem do oka. V euforii nadhozené prémie pana zaměstnavatele se nekonaly, pan zaměstnavatel nyní střídavě trpí po diktaturou manželky, která ho nutí k turistice a pod diktaturou těžkých kýblů s betonem. Pan zaměstnavatel se totiž rozhodl obestavět svůj ranč vysokým plotem, by byl chráněn před teroristy a mnou.

24.7. 2004 sobota
Z Karlových Varů jedu na bicyklu podél Ohře do Žatce. Pivo za dvanáct, guláš a svíčková za třicetdevět, půllitr limonádové vody za patnáct. Nikde žádný Pražák. Krásný to kraj. Do Žatce jsem přijel po dvou a půl hodinách, což mě vzhledem k rekreačnímu stylu jízdy překvapilo. 
Překvapily mě i zásuvky pro německé sousedy. Sice jest známo, že pánové z Říše jsou nevybíraví, ale co je moc, to je moc. Zásuvky disponovaly vesměs věkem na hranici povinného utracení veterinářem, oblečením svléknutým obětem zemětřesení a výrazem hráče pokeru Bohnické léčebny.

25.7. 2004 neděle
Pokračuji Poohřím přes Louny a Libochovice do Roudnice nad Labem, potom na Mělník a skrze Kostelec do Prahy. Třešně již nejsou, spásám tedy na polích obilí.

26.7. 2004 pondělí

Bajkal focený nějakým krámem z vesmíru
Nahoře pěkně patrný Irkutsk a Angara, na jižním pobřeží Bajkalu
jest Transsibiřská magistrála směřující z Irkutsku do Ulan-Ude
(fotku jsem samozřejmě kdesi kdysi ukradnul, jelikož z vesmíru
Bajkal sám moc často nefotím)

Z čiré nudy mě napadlo zaletět si koncem října k Bajkalu, ryb si nachytat, tělo smočit, motýly pohledem polaskat a podzimnímu slunci se vystavit. Na Bajkalu ovšem v říjnu a listopadu motýlů moc nepoletuje a místo smáčení těla bych se pravděpodobně mohl pouze válet po ledu. 

Bajkal z vesmíru pod jakousi družicí či co to je. Kromě Irkutsku je pěkně
vidět i Sluďjanka a Ulan-Ude (pokud se nepletu)

27.7. 2004 úterý
Dal jsem si kuře osmi chutí s chilli omáčkou a půl kila jahod z trhu. Poté dalšího půl kila. Nyní je mi nějak divně a nepomohlo ani to, že jsem se polil citronovou limonádou.

28.7. 2004 středa
Pan Howadoor má dnes svátek. Jsem stydlivý a taky pěkná svině, pročež mu nepopřeji vše nejlepší a hodně zdraví. Místo toho se kochám archivem jeho zápisků. Úchyl.

29.7. 2004 čtvrtek
Zakoupil jsem sobě mapu.

30.7. 2004 pátek
Paní učitelka mi nadává, jelikož si přečetla příšerné bláboly, které jsem v mapě napsány. Že prý je všude plno medvědů a vlků.

31.7. 2004 sobota
"Do piči do piči do piči do piči do piči do piči!", vagónem prochází pán.
"Serem na teba, ja ostávam tu ty kokot!", ozvalo se z druhého konce vagónu.
Jedu nočním rychlíkem Laborec na východ. Vlak jest plný převážně občanů východních.