Červenec 2006


1.7. 2006 sobota
Turnaj v koulení se nesl víceméně v režii mého týmu, který se stal hned od počátku středem pozornosti. Polovina týmu dorazila pozdě a ožralá. Jen kolega Hubert dnes nepil a popravdě řečeno ani nemusel, jelikož byl opilý ještě ze včerejška. Hra byla zahájena a hned bylo jasné, že nejvíce vypsaných cen posbíráme my. Vše počal realizovat estonský kolega S., který získal láhev luxusní vodky za nejméně povedený hod. Cenu dostal ještě před koncem hry, jelikož pořadatel usoudil, že dnes už nikdo nepředvede více než pan S., který kouli doslova vyhodil vysoko do vzduchu a ta poté přerazila plůtek mezi dvěmi drahami. Pořadatel se ovšem mýlil a nedlouho po prvním našem úspěchu jsme vyhráli i další láhev za nejhorší koulení, tentokráte whisky. Postaral se o to kolega Hubert, který se mocně napřáhl a koule mu prudce sjela z prstů. Sjela však opačným směrem, odrazila se od kotníku nebohého přihlížejícího a s rachotem přerazila nohy stolu s občerstvením našeho týmu. Občerstvení složené výhradně z poloprázdných pivních lahví se s třeskotem rozletělo po hale.
Excelovali jsme i nadále, pročež jsme získali ještě tři ceny. Cenu pro poslední tým, cenu pro největší překvapení turnaje a cenu útěchy.

2.7. 2006 neděle
Vypukly prázdniny ve spoustě zemí. Následkem toho jest Irsko a zejména Dublin neskutečně přeplácáno turisty a zoufalců hledajících práci. Pro neznalé znovu připomínám, že v Dublinu není absolutně nic zajímavého, kromě toho, že ve městě není vůbec nic zajímavého, což se milionovým městům většinou nestává. Dublin je třetí nejnavštěvovanější turistickou evropskou destinací pro krátké zájezdy. A mrňavé dublinské letiště se dostalo na sedmnácté místo nejvytíženějších evropských letišť.

3.7. 2006 pondělí - 9.7. 2006 neděle
Vyfasoval jsem noční šichty. Ty se vyznačují tím, že na jejich konci jest pracovník buď klientem pana hrobníka nebo jednotky intenzivní péče.

Svítání nad dublinským letištěm
Svítání nad dublinským letištěm, foceno mobilem

 

10.7. 2006 pondělí
Odletěl jsem po práci do Česka a šel do kina (mimochodem nadmíru pitomý film, jak už filmy bývají), abych si poslechl, že nějaký chytrý pán praví, že je život zbytečně dlouhý. A to jsem si až dosud myslel, že v kině uslyším jen samé blbosti.

11.7. 2006 úterý
Zhýčkán koupáním v Irsku a Chorvatsku jsem smočil své obézní tělo ve vodách českého rybníka. Připadal jsem si jak v bahenní koupeli, byť místní ženština tvrdila, že je voda na zdejší poměry velice čistá.
Koupel jsem přestal provozovat poté, co jsem do vody skočil po hlavě a následně zjistil, že dno je daleko blíže, nežli jsem očekával. Krev počala dramaticky stříkat na všechny strany, lidé omdlévali hrůzou, voda se zbarvila doruda a objevily se žraločí ploutve.
Když mi asi po dvou minutách krev z lehce odřené kůže na nártu přestala téci, odešel jsem do obchodu, zakoupil spousty jídla a jal se oddávati činnosti uvědomělého intelektuála. Již dlouho jsem se tak kvalitně nepřežral.

12.7. 2006 středa
Ve městě Praha jsem potkal bývalého kolegu, pana Bárta. Pan Bárt šel kupovat suchary, jelikož vyjíždí na dovolenou kamsi do hor. Suchary se ovšem panu Bártovi zdály moc drahé, pročež místo nich zakoupil dvě velké lahve slivovice.

Večer jsem odletěl zpět do Irska.

13.7. 2006 čtvrtek
Irský kolega: "My jsme hrdý národ s vlastním jazykem!"
Já: "Jo, ale tím vaším slavným jazykem mluví asi tak dvacet lidí průměrného věku stodvacet let."
Irský kolega: "Blbče, ještě mluvíme anglicky!"
Já: "Sice to s angličtinou moc společného nemá, ale budiž. Každopádně by ses měl začít učit polsky. Brzy bude polština v Irsku nejdůležitější jazyk."
Irský kolega: "Ne, až druhý. Po čínštině."

A je to tak.

14.7. 2006 pátek
Pravděpodobně se budu stěhovat. Pouze ještě musím nového spolubydlícího preventivně důkladně zmlátit, což příštímu soužití zajisté pomůže. Idiot jeden.

15.7. 2006 sobota
Zavolal si mě manažer.

"Tak jakpak se máš?"
"Ehm... skvostně."
"A kdy se hodláš naučit aspoň trochu anglicky?"
"Cože jste říkal? Můžete to zopakovat?"
"Uf. OK. A můžeš mi ještě říct, co znamenají tahle slova? Jak je pořád používáte?"

Na papírku jest napsáno:

KHOKHOT

KHURVAH

"E... jak bych to vysvětlil... No, "kokot" je slovenské slovo a "kurwa" polské. Takové spříznění jazyků. Prostě to patří k sobě, bez toho vlastně ani nemůžeme pracovat. Nerozdělitelné. Jin a jang. Ping a pong."

"Aha. V pořádku, můžeš jít."

Polský kolega Potkan: "Co ten kokot chtěl?"
"Nic, kurwa jedna."

16.7. 2006 neděle
Hehe. Irský kolega dostal v hospodě přes držku, jelikož se chtěl pochlubit znalostí cizích jazyků a polsky pozdravil jakési cizince (pravděpodobně Slováci) a pravil, že Poláci jsou super.

17.7. 2006 pondělí
Kolega Hubert si zakoupil nový velký motocykl, aby mohl jezdit za svou milou na opačný konec Irska. Kolega Potkan si zakoupil počítač, na kterém si do omrzení prohlíží hanbaté obrázky své francouzské bisexuální nymfomanické spolubydlící. Největší investici ovšem provedl další z polských kolegů, který si do Irska neprozřetelně pozval přítelkyni, čímž si svou finanční situaci eufemisticky řečeno pěkně posral.

18.7. 2006 úterý
V Irsku je hnusně. Nejenže neprší, ale navíc je neskutečné horko. Potím se jak prase Huleš na rožni. Prase Huleš jest prase, které, a jeho stejnojmenné následovníky, každý rok opéká u rybníka bývalý hyperaktivní spolužák Josef. Josef jest povoláním hasič a momentálně učitel, hokejista a fotbalista a organizátor legendárního cyklistického závodu pro tvrdé muže a ženštiny Severní pípa a pořadatel divadelních představení ochotnického divadla chomutovských opilců a vůbec úplný pošuk.

19.7. 2006 středa
Úplně jsem se zapomněl pochlubit, že jsem byl onehdá v hospodě s panem Filosofem a tentokrát jsem byl vzdělán (pan Filosof jest člověk nesmírně trpělivý a stále si myslí, že ze mě udělá vzdělaného jedince) v oblasti hry zvané rugby. A tak například vím, že první ragbista v Česku byl Ferda Mravenec (to není pokus o chabý, plochý žert) a že v týmu rugbistů jsou jacísi jedinci, jejichž název jsem zapomněl a tito jedinci údajně zažívají příjemné pocity, když naváží těsný fyzický kontakt s hráči soupeře a vzájemně se k sobě tisknou.

20.7. 2006 čtvrtek
Jeden z mých kolegů se vrátil z dovolené v Africe a s ním i několik jeho známých. Pět z nich skončilo v nemocnici s malárií, dva s břišním tyfem a jeden pravděpodobně s bilhariózou.
Kolegovi se v Africe líbilo zejména to, že jako jediný z celé výpravy měl repelent, antimalarika a očkování. Pročež jsem mu vyjmenoval několik afrických nemocí, na které žádné očkování ani prášky nejsou.

21.7. 2006 pátek
Ač již týden vlastním klíče od nového domu, díky pracovnímu vytížení (způsobenému novými irskými spolupracovníky, kteří nejistě balancují mezi říšemi demence a zoufalosti) jsem se do něj ještě nedostal. Můj nový polský spolubydlící mě navíc pověřil, že mu mám v novém domě zalít jakýsi bambus, jelikož on odlétá kamsi do háje.
Bambus sním. Co také s ním.

22.7. 2006 sobota
Hehe. Dnes byla v práci taková mlha, že pilot transatlantického letu po přistání minul letištní budovu a zastavil se až kdesi u pole poté, co jej pronásledovala kolona policejních, servisních a hasičských aut.
Mlhu v mysli francouzského recepčního zřejmě využil i jeden z polských kolegů, který si na jeden den zaletěl do Paříže a druhý den prchnul z hotelu bez placení. Ušetřil tak 540 evropských peněz. Když jsme se ho ptali na podrobnosti, kolega pouze odvětil, že recepční naň sice cos volal, leč on jen ledabyle mávnul rukou a pravil: "Ólala monsiňor".

23.7. 2006 neděle
Požírám hnusné tabletky a pravím sám sobě opět a znovu, že do Afriky se již na výlet nikdy nevydám. Afrika je hnusná, horká, plná svinstva a když to tak sečtu, pouze spoustou nepěkného mě obdařila. Na letišti v Egyptu jsem kdysi podlehl síle zapnuté klimatizace a pořídil si horečku, což při venkovních teplotách kolem čtyřiceti stupňů není nikterak zábavné. Zábavné nebylo ani trávit noc na schodech zavřené restaurace v senegalském Dakaru. V Mali jsem se nechal praštit do kebule pažbou pušky, v Burkina Faso mě pro změnu švihnutím ocasu do mého rozkroku obdařil tamní krokodýl. V Ghaně mě nepraštil nikdo, ale dodnes trpím při pomyšlení, že jsem podlehl a za těžce našetřené peníze si zakoupil předražený rohlík. V Tanzánii jsem neprozřetelně zavítal do západní části státu a dosyta si užil místní dopravy, což je samo o době nejnechutnější zážitek z východní Afriky. Je lepší jet třicet hodin na nákladním vlaku pod Saharou v Mali, nežli si vychutnat autobusy a jiné čtyřkolé dopravní prostředky západní Tanzánie, kde tato doprava dospěla do hybridního euroafrického stádia. A abych nezapomněl, v Ugandě jsem si pořídil bilhariózu. Náramná věc. Skvělý suvenýr. Legrace k popukání. Doporučuji.

24.7. 2006 pondělí
Zakoupil jsem sobě knihu o Africe a momentálně zjišťuji, kterak co nejlépe pořídit víza do Alžírska. Cesta z Alžíru do Agadezu je jak stvořená pro krátkou dovolenou, jelikož provoz přes Saharu se jeví býti až překvapivě rušný a k autostopu tak nebývale vhodný. Tedy aspoň předpokládám.

25.7. 2006 úterý
Odešel jsem na letiště a odletěl si zaplavat do Dalmácie. V Dubrovníku jsem zjistil, že je to ještě pitomější nápad než před měsícem, jelikož zcela nepochopitelně si počet turistů zhruba ztrojnásobil, i když už posledně jsem si myslel, že si budu muset klestit cestu mačetou.

Ostrov Lokrum
Ostrov Lokrum

 

26.7. 2006 středa
Hned po ránu zakupuji lístek a odjíždím na ostrov Lokrum, bych si na nudistickém pobřeží užil vnadných ženských těl, jako jsem činíval před měsícem. Leč ouha. Časy se změnily. Kameny jsou obsypány nahými muži, kteří na sebe laškovně pomrkávají, vtírají do sebe navzájem hektolitry opalovacích olejů a mávají pasažérům okolo projíždějících lodí. Nikdy jsem si nějak neuvědomil rozdělení rolí v takto orientovaných dvojicích, leč nyní již vím. Páry byly většinou tvořeny stokilovým kulturistou (pracovně ho nazvěme například ´taťka´) a hubeným pánem, většinou s filigránským tetováním na bedrech (jedinec pracovně zvaný ´mamka´). Taťkové se většinou slunili nebo se nechali tlačit na nafukovacích lehátcích mamkami. Ve chvílích uvolnění taťkové plácali laškovně mamky po pozadí. Zatímco taťkové se pohybovali jsou pánové tvorstva, mamky se svými vytetovanými motýlky, květinkami a sluníčky laškovně poskakovali z kamene na kámen, většinou s v lokti pokrčenýma rukama a rokokově drženým malíčkem.
Ve vodě se občas objevila sličná ženština a při letmém pohledu na pobřeží podlehla fantaziím a trapným filmovým scénkám, taková ženština se přiblížila k mamkům a taťkům a počala máchat rukama, tvořit zpěněnou vodu a křičet: "Já se topím, pomozte mi někdo!". Leč reakce ze břehu byly nulové a po několika minutách to takovou ženštinu omrzelo a odplula zase pryč.
Jakožto jedinec vzdorující smyslným pohledům a jemným kynutím rukou jsem si připnul ploutve a narazil potápěčské brýle. Poté jsem se potápěl co nejhlouběji, jelikož při hladině byla voda poněkud teplejší.

Ostrov Lokrum
Ostrov Lokrum

 

27.7. 2006 čtvrtek
Odjíždím na letiště, abych odletěl zpět do Irska, leč letadlo je plné a pěkná slečna za přepážkou mi pravila, že můžu letět jindy a místo toho si teď mohu jít například trhnout nohou.

28.7. 2006 pátek
Jelikož další letadlo do Dublinu letí až zítra, věnuji se v Dubrovníku vědeckému bádání. Bádám, která restaurace má nejlepší pokrmy z mořských plodů. Za den jsem se nabádal tak, že jsem přecpán k prasknutí a vím, že mořské plody zdaleka nejsou tak lehce stravitelné, jak jsem si představoval. Zejména v množství tří a více kilogramů.

29.7. 2006 sobota
Odletěl jsem do Irska. Letadlo bylo sice opět plné, ale z přepravy byli vyloučeni dva Irové pro nezpůsobilost k letu. Přeloženo do méně oficiálního jazyka to znamená, že byli ožralí jako prasata, což mohl ostatně vidět každý, když byli oba nezpůsobilí odváženi letištním personálem.

30.7. 2006 neděle
Občanky Irska bych povinně nahnal do vod Tanganjiky a Viktoriina jezera. Bilhariózou infikované tlusté příšery by se rázem změnily ve štíhlé. Já jsem za poslední měsíc o jedenáct kilogramů lehčí, byť zvracení pominulo a cítím se naprosto skvěle. Tedy kromě toho, že mám problém ujet na bicyklu pár kilometrů, že v práci jsem po pár hodinách nepoužitelný, že je mi zima při plus čtyřiceti a potím se, když se snažím plavat v nepříliš teplých irských vodách. Popravdě řečeno, opakované návštěvy irské nemocnice mě rovněž příliš nenadchly. Vlastně je s podivem, že Irové ještě nevymřeli na následky léčení svými lékaři, pro které jsou jedinými zvládnutými léčebnými metodami přikládání pijavic, trepanace lebky tesařským náčiním a zaříkání zlých duchů. Při mých dotazech ohledně mé kamarádky bilhariózy mi s pohledem jedince objevivšího cosi nesmírně zajímavé a nečekaného sdělují, že "uvidíme" a že "to bude v pořádku, za půl roku, za rok, možná dříve a nebo možná později".

31.7. 2006 pondělí
Přestěhoval jsem se z Dublinu na kraj jisté vesnice. Mé nové bydlení se vyznačuje zejména romantickým výhledem z okna na staveniště a mými spolubydlícími. Spolubydlící jsou Poláci, jak jinak. Poněkud divně vypadající kolega z práce a jeho o hlavu větší přítelkyně s velkým zadkem. Jelikož jsou oba typičtí Poláci, jsem nucen zakoupiti kulovnici a domáhat se svých práv, pročež bude ještě veselo. Postupně jsem dospěl k názoru, že nejtypičtější vlastností Poláků všeobecně, nebo minimálně těch v Irsku, je víra ve vlastní jedinečnost, či spíše nadřazenost. Jde o krásně kompaktní balík nafoukanosti, arogance, ztráty soudnosti, absence jakékoli sebereflexe nebo pocitu trapnosti. I proto budu muset s kulovnicí bránit alespoň jednu z pěti polic v lednici (těžko Polákům vysvětlit, že prostě nemohou nacpat pivo všude), přístup do koupelny (jim prostě nedojde, že když mají koupelnu u sebe v pokoji, já sám bych se alespoň občas dostal do druhé koupelny, která v domě je a kterou oni taktéž bez skrupulí okupují) a vůbec si myslím, že kulovnicí se dá vyřešit spousta věcí.

Pohled z okna v Boroimhe
Pohled z okna v Boroimhe. V Česku bych si za stejné peníze, co tu platím
za mrňavý pokoj, pronajal vilu


zpět na hlavní stranu