Červenec 2009

25.6. 2009 čtvrtek - 2.7. 2009 čtvrtek
Večer do práce a ráno z práce jezdím již léta na bicyklu. Poslední dobou se však zejména mé ranní návraty do domu stávají lehce zajímavou událostí. Může za to můj irský šéf, pan Pavouk. Pan Pavouk jest zralým mužem plným energie, kterou ventiluje mnoha způsoby. Například dnes si o mne očistil zrcátko a pravý bok svého auta. Což v praxi proběhlo tak, že se zezadu náhle přiřítilo auto, z okýnka pan šéf Pavouk zařval cosi nepěkného a poté se o mne v plné rychlosti automobilem otřel. S naraženým loktem jsem poněkud rozrušen zastavil bicykl a panu šéfovi poslal SMS: "T´vos fakin´ klous jů pryk!". Načež mi přišla zpráva: "T´vos maj blajnd sajt, dykhed!"

A tak jsem po více jak čtyřech letech zjistil, že má můj šéf skleněné oko. Celý zbývající týden jsem se bavil tím, že jsem o přestávkách vyhledával pana šéfa spícího v nejrůznějších zkroucených pozicích. Poté se k němu potichu připlížil a vidličkou zaťukal na skleněné oko.
Pročež jsem přišel na to, že můj šéf cinká.

3.7. 2009 pátek
Vrátil jsem se z poslední noční směny. Ve dveřích se potácí spolubydlící, pan Mark.

„Měli jsme párty, " škytá a krká.

„Dobře vám tak. Jen si ničte zdraví a poté zpytujte svědomí."

„Někdo ti usnul ve vaně."

„Cože?" řítím se k sobě do koupelny. Ve vaně leží úplně nahatý pár a celá koupelna čpí potem a alkoholem. Jdu do pokoje. V rohu se krčí má věrná družka (kdo jiný by se mnou také vydržel snad tři léta), květina Svině. Krčí se ve svém květináči bez hlíny. Vedle květináče je prázdná lahev od piva a kolem Svině se rozlévá žlutá skvrna. Řítím se zpět za spolubydlícím.

„Ty dobytku! Jak to dbáš o mé soukromí v době mé nepřítomnosti? Nějaké prase mi na Svini vylilo pivo!"

„Sakra nepanikař. Nikdo ti tam žádné pivo nevylil. V tvojí koupelně šukali, v mojí spala přítelkyně s nějakým idiotem a tak jsem se ti musel vychcat na kytku."
 

4.7. 2009 sobota
Tak vy si, vážení čtenářové myslíte, že je pan Chocho neschopný obézní nemotora? Ha! Zkuste být jen zpola tak akční. Během jednoho obyčejného sobotního dne jsem dvakrát spadnul do řeky (Ohře a Berounka), zvrtnul si kotník, když jsem se snažil ladným krokem přeběhnout mokré koleje, vběhl jsem pod policejní auto (deformace z Irska - očekávám přijíždět automobily zprava) a večer jsem si v čínské restauraci do klína převrhnul sladkokyselou polévku, abych následně srazil ze stolu sklenici nealkoholického piva při snaze co nejrychleji naházet na rozlitou polévku ubrousky.
Jsem pln energie, mladý bujný (sic) hřebec. Smutným faktem jest, že Taxis již pěknou řádku let nezvládám.

5.7. 2009 neděle
„Jsou to kurvy krutý. Znal jsem jednoho chlápka od řeky Llano, kousek od holandskejch osad, toho vám chytli, vzali mu koně a vůbec všechno. Nechali ho, ať si jde po svejch, a on se o šest dní pozdějc připlazil po čtyřech do Fredericksburgu, nahej jak mimino. Víte, co mu provedli? Ufikli mu chodidla."

Pan McCarthy kdysi napsal knihu a je to kniha moc pěkná. Jmenuje se Krvavý poledník a již jsem jí zabil dvě mouchy, švába a v práci praštil spícího kolegu do nosu, aby nechrápal. Pravda, z knihy neteče fernet ani se nedá uvařit na způsob čínské polévky, leč je plná obrazů a konec je vskutku pěkný. Román o genocidě, panu Glantonovi, panu soudci, koních, kojotech a slepých kočkách. Pasajeros de un país antiguo.

6.7. 2009 pondělí
Posrala mě slepice. Sere na mě kde kdo, ale aby mě posrala slepice, to už je příliš. Stalo se v autobusu na cestě Louny-Žatec přes spoustu vesnic, kde nastupují osoby nasáklé zatuchlostí a umisťují slepice do úložných prostorů u stropu.

7.7. 2009 úterý
Vsedl jsem do vlaku a odjel do Olomouce. V Olomouci sídlí má osobní lékařka. Má pěkné nohy, pevné poprsí a vždy si pro mne nachystá spoustu zpráv.

„Je ti doufám jasné, že s chlastem je konec?"

„Hm."

„Taky zapomeň na to, že budeš jíst Paraleny po dvaceti každý den."

„Hm."

„Mimoto bys měl přestat jíst čínské polévky a vůbec všechen ten čínský blaf. Ten sajrajt ti nesvědčí."

„Ech."

Olomouc

„A teď si zajdeme na oběd."

Šli jsme do čínské restaurace. Přicupitala drobná Asiatka: „Dobly den. Pšejete si?"

„Dala bych si krevety po sladkokyselu, ale na způsob Jang Kuej-fej," rozmařile si objednává slečna doktorka.

„Fyborna folba, lahodne. A tady ten tlusty pan si da co?"

„Pán si dá nealkoholické pivo. Jedno."

Číšnice na mne soustrastně pohlédla a já nešťastně pokrčil rameny.

8.7. 2009 středa - 16.7. 2009 čtvrtek
Jsem hodný a mírný člověk, jak my tlustí starší pánové umíme být. Pokud mne ovšem někdo nenasere. Můj šéf, pan Pavouk, přestal zvesela vykračovat a již si nepíská chytlavé písně. Místo toho opatrně našlapuje, zkroucené tělo se třese a místo pískání pan šéf funí. A to vám, pane šéfe, můžu s jistotou říci, že si ještě dlouho nepísknete.

„Ty hade! Jen jsem žertoval a tys mi zlámal žebro!"

„To je taková tradice, vůbec si to neberte. Dokonce máme v Česku i takové přísloví - tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se žebro rozláme," pravím panu šéfovi. Leč pan šéf se nesměje, jen se belhá a funí.

Do mlhy na dublinském letišti je možno se úspěšně skrýt,
poté se nenadále vynořit a zlomit šéfovi žebro

17.7. 2009 pátek
Z letadla vystoupily dvě ladné ženštiny. Náctileté, abych to upřesnil. Přiletěly do Dublinu poznávat pachuť irského piva, rozmary irského počasí a davy polonahých Irek, valící se o víkendových nocích městem. Jelikož jsem již starší a neškodný pán, nabídl jsem se, že obě dívčiny doprovodím na hotel. Pravda, připadal jsem si mírně perverzně, leč byl jsem ujištěn, že jim můj bílý vous nevadí, že budou chodit pomalu, přizpůsobí se tak mé kulhavé chůzi a nebudou mi říkat ´dědečku´. Po půlnoci jsem zanechal obě cestovatelky svému osudu, usadil se taxikáři ve voze, poručil si odvoz na venkov a usnul.

18.7. 2009 sobota
Přečetl jsem si průvodce o Dublinu a zjistil, že jsou ve městě nějaké staré baráky, snad hrady či cosi podobného. Vybaven nevšedními vědomostmi jsem se rozhodl učinit na obě mladinké návštěvnice Irska dojem a provést je městem. Leč nebylo toho třeba, jelikož se obě osoby ukázaly jako nadmíru soběstačné a to zejména v popíjení sajrajtoidního irského piva a poskakování v hospodách za zvuků místních kytaristů. Při pohledu na obě dívenky, které se vzájemně plácaly po zadku a laškovně si fotily dekolty už mě ani nepřekvapila zpráva, že se ve dvě v noci na hotelu svlékly (popravdě řečeno jen jedna z nich) a následně přepadaly nebohé pány z vedlejších pokojů pod záminkou, že netuší, jak se ovládá sprcha.

Ženštiny v dublinské hospodě
 

19.7. 2009 neděle
„Děvčata v rozpuku, zanechte na chvíli popíjení alkoholických nápojů a pojďme se kochat přírodou!“ pravil jsem následující den ráno a odvlekl dívčiny k moři.

Irské počasí mám rád. Zejména ve chvílích, kdy začne pršet tak, že až chčije, z nebe padají proudy vody a smáčí trička na devatenáctiletých dívčinách. Takové dívčiny totiž poté vypadají velice pěkně. Irské počasí jsem počal mít rád o něco méně ve chvíli, kdy mi došlo, že my, postarší pánové, rozhodně se zplihlými vlasy, promáčenou košilí a zacákaní od bláta tak dobře nevypadáme.

20.7. 2009 pondělí
Poslední den trávily obě ženštiny stylově. Počet vypitých piv jsem sice nepočítal, zato jsem si všimnul, že svým družným chování přilákaly místní opilou irskou megeru, která se přiřítila ke stolu a hodnou chvíli do mne hučela nejrůznější nesmysly. Poté jsem od jednoho z děvčat opět slyšel vtip o Pepíčkovi, lanýži a babičce s roztaženýma nohama. Druhé děvče bohužel kdesi pochytilo nenápadný nápis Póg mo thóin, který k údivu irské klientely hospody počalo nahlas předříkávat. Když si dívčiny skrze prázdný půllitr fotily obnažené poprsí, utichl hovor u vedlejšího stolu, přítomní pánové se hromadně orosili a počali slintat. Zhluboka jsem se vydýchal, dopil nealkoholické pivo, naložil provokatérky do letadla a odvezl zpět do Česka. To by ještě tak chybělo, aby nám tady v Irsku budily hormony.

Svým způsobem ojedinělá fotografie. Pravděpodobně jediná, na která si ženštiny navzájem nekontrolují dekolty ani se nenapájejí alkoholem
 

21.7. 2009 úterý
„Kde se flákáš, obézní lenochu?“ volá na mne pan Králíček, známý expedičník, dobrodruh a motocyklista. O chvíli později se již řítíme na jeho stroji městem Prahou. Pan Králíček je totiž Pražák. Pročež na motocyklu balancuji a ignoruji poznámky, že bych se měl držet řidiče. Kdo by také dobrovolně sahal na Pražáka, že ano.

Dnes je slavností den, čeká mne totiž první jízda na mém novém motocyklu. Motocykl je velký a těžký jak houby kolem Černobylu. Pan Králíček na mne pohrdavě hledí, zatímco já se snažím nalézt řídítka, brzdu, spojku a podobné náležitosti. Zanedlouho již pan Králíček startuje motor svého stroje, zatímco já se marně snažím točit klíčkem a nahodit motor u mého motocyklu. „Koukej vytáhnout ten klíč ze zámku nádrže!“ dělá chytrého pan Králíček. Kupodivu to pomohlo a po několika minutách startuji. Sápu se na motorku, sahám na nejrůznější páčky, mačkám jakási tlačítka a hledím na obrazovku palubního počítače, který na mne zoufale chrlí jakési hlášení. Nějakou podivnou náhodou se mi podařilo celý kolos uvést do pohybu. Hledám ovládání směrových světel, následně spojku. Poté umírám strachy, jelikož zjišťuji, že motocykl není vybaven zadními stabilizačními kolečky. Za jízdy počínám zoufale mávat rukama, jelikož mi začala hořet řídítka. Pln dojmů zastavuji u benzinové pumpy, kde již čeká pan Králíček, kroutí hlavou, poulí oči a ťuká si na čelo. Požár řídítek vyřešil tím, že vypnul jejich vyhřívání. Ve třiceti stupních pana Celsia moudrý počin. I nadále jsem ohromen spoustou světélek a páček, nejrůznějších hejblátek a krytek. Zatímco pan Králíček neohroženě uhání v dáli, snažím se udržet motocykl na silnici a sebe na motocyklu. Po pár stovkách metrů pohybu jsem konečně zjistil, kde se přidává plyn. Zjistil jsem to zejména proto, že jsem ve zlomku sekundy vlál za motocyklem, zatímco se jeho přední kolo počalo zdvihat. Po vymáčknutí spojky kolo spadlo zpět na silnici, já spadl na motocykl a počal jsem přemýšlet, kdeže si přeperu hnědou čáru na trenýrkách. Dále jsme se řítili krajinou. Pan Králíček se jízdou kochal, já se snažil naučit zatáčet vlevo a někdy i vpravo, což se mi zdá velice obtížné. Zpocen a zničen jsem po několika desítkách kilometrů zastavil u ohromné vily.

„Zde přebývá jeden ze sluhů, hlídač mých rybízových plantáží,“ věcně pronesl pan Králíček.

 „Aha,“ pronesl jsem já a i s motocyklem se zřítil na plot.

Pan Králíček zalapal po dechu, chytil se za srdce a zařval:

„Ty vole! Tys zbořil Pražákovi plot!“

Po cestě zpět do Prahy byl pan Králíček skloněn za řídítky svého stroje v aerodynamické pozici, klopil zatáčky šílenou rychlostí, stále mi ujížděl a vrhal na mne zuřivé výrazy. Má jízda probíhala rozhodně zábavněji. Zábavněji pro přihlížející. Troubil jsem zcela bez příčiny ve snaze zjistit, které tlačítko ovládá směrová světla, občas jsem omylem vypnul motor při hledání ovládání stěračů. Za soumraku jsem opět ukryl motocykl do garáže pana Králíčka a autobusem odjel do bytu. A tak jsem se stal motocyklistou.

22.7. 2009 středa - 29.7. 2009 středa
Sedm nočních směn na dublinském letišti. Můj šéf sice díky zlomenému žebru není ve své kůži, nicméně mu to nebrání v tom, aby nás častoval historkami ze svého sexuálního života. Dnes jsme se mimo jiné dověděli, že má osmnáctiletou milenku z Filipín a pětapadesátiletou Indku. Propadajíce euforickým stavům však nejradostněji líčil černošku, která mu močí ve sprše. Pročež jsme s kolegy šéfovi o chvíli později do letištního rozhlasu popřáli (oslavenec jmenován plným jménem) pěkné zážitky a zapěli píseň Black magic woman od pana Santany. Pravda, slova "I got a black magic woman" jsme přetextovali na "I got a black pissing woman".

30.7. 2008 čtvrtek
„Ty burane! Vesnické budižkničemu! Již má vykydáno, vidláku? Zastrč slámu do bot, neboť nás čeká vítr ve tváři," praví mi Pražák pan Králíček, vsedáme na motocykly a jedeme z města Prahy. Při své druhé jízdě na mém novém motocyklu jsem se naučil zatáčet na obě strany, již rozeznám brzdu od spojky a dokonce jsem i zjistil, jak používat směrová světla. Pan Králíček se řítí krajinou, lesní cestou kol rekreačních zařízení plných Pražáků. Přes obce se řítí jako pirát silnic a nepouští vetché babičky na přechodech pro chodce. Zatímco na minulé vyjížďce jsem tomuto Pražákovi zbořil plot, dnes jsem si připravil představení pro celou vesnici. Na křižovatku přijíždím hned za panem Králíčkem, spolu s námi další tři jezdci na motocyklech. Vesničané bouřlivě aplaudují odvážným pilotům, kteří postupně odjíždějí. Všichni až na mne. Já neodjíždím, já se válím pod motocyklem, skučím, úpím a snažím se vysoukat zpod čtvrttuny trubek.

„Dobře ti tak, vidláku!", směje se mi pan Králíček.

„Grrrrrrrr."

 „To máš z toho, že u vás na venkově máte jen díru s močůvkou! Hleď na nás, hybatele dějin, vůdce pokroku - my tu máme kluzká kanálová víka. A na kanálovém víku u nás spadne každý pitomec na motorce. Ha!"

Po dnešku tak mohu s klidem konstatovat, že padání z motocyklu zvládám s bravurou hodnou cirkusového umělce. Tajemství jak postavit motocykl na stojánek však je mi ještě zahaleno mlhou vlastní neschopnosti.

31.7. 2009 pátek
Ráno jsem vyvezl motocykl z garáže pana Králíčka, pokynul a odjel v dáli.

„Vidíš? To je pan Chocho. Takový pitomec. Dnes se na něj podíváme večer v televizních zprávách. Nebo už v poledních," pravil pan Králíček svému malému synkovi.

Kupodivu jsem projel městem Prahou a svým neuměním obšťastňoval řidiče po celém Česku.

Večer jsem dojel do Krušných hor na chatu motocyklového gangu Wild Pink Pigs.

Dav lidí se vyřítil z chaty, nalákán řevem motoru, jelikož jsem nebyl schopen zařadit rychlost a na neutrál to nejelo.

„Tak mě tu máte!", zahulákal jsem a zřítil se. Jak mívám ve zvyku, zůstal jsem ležet zavalen motocyklem.

Pan Kocour, jeden z místních opilců, zavrtěl hlavou, pohlédl v nebesa a zmizel si natočit další pivo.

Večer jsem trávil popíjením různých druhů nealkoholických piv a pozorováním jedinců v různých fázích intoxikace nejrůznějšími látkami. Na dobrou noc jsem snědl půl pečeného prasete.

Motocyklový gang Wild Pink Pigs