Červenec 2017


28.6. 2017 středa - 7.7. 2017 pátek
Další série nočních směn. Hniloba uvnitř naší firmy občas vytryskne v podobě tragikomických situací. A tak jsem jednou odpoledne přišel do práce, kde mi vysmátí kolegové oznámili, že jsem služebně i věkově nejstarší a proto budu mít týden na starosti cargo terminál dublinského letiště. Já. Imigrant, ekonomický uprchlík, mistr světa v neschopnosti naučit se byť i jen základy jazyka anglického. A to nezmiňuji fakt, že jako motivátor pro ostatní zřejmě také nejsem špička v oboru, jelikož po mých poznámkách se všichni chechtají a plácají do stehen. Tedy kromě kolegy Ding Donga, který vždy ohrne spodní ret a propukne v pláč, jelikož bere vážně mé výhrůžky, že všem utrhnu hlavu. Ehm. Typická noční směna pod mým vedením:

Rentgenový snímek
Jednoduchý nástražný výbušný systém jest možno maskovat něčím, na
co se soustředí nezkušený či omezený operátor. Například zde
jsou k maskování použity končetiny a hlava jakési panenky.
Ač je to k neuvěření, stále se najdou jedincové, kteří se primitivnostmi jako
na obrázku výše (rozbuška, drát, trhavina a hřebíky, zdrojem jsou baterie)
stále snaží kamsi posílat v plané naději,
že to někomu vypíchne oko.

 

8.7. 2017 sobota
Využití dálniční sítě v České republice jest momentálně tím nejpomalejším způsobem dopravy. Kromě milovníků postávání v kolonách ji duševně zdravý člověk snad ani dobrovolně využívat nemůže.
Za posledních několik dnů jsem po Česku na motocyklu jezdil mezi městy Tábor, Brno, Nový Jičín, Bratislava či Zlín. Jezdil jsem po dálnicích a poté mimo dálnice. Bez jediné výjimky byla cesta mimo dálnice výrazně rychlejší, nemluvě o faktu, že u dálnic je dražší benzín, že mi nedaleko Ostrovačic hodil z jedoucího kamionu jakýsi intelektuál francouzský klíč na motocykl (vryp na motoru tak nyní trýzní estetický koutek mé duše) a že po dálnicích se nemotají ženštiny v minisukních.

Abych byl konkrétní. Průměrná rychlost po dálnicích včetně zastávek na tankování, na kafe a na odvětrání zapařených trenýrek činila 62 km/hod. Mimo dálnice 78 km/hod.

Vrcholný kousek ovšem předvedl nerudný pán na pumpě v Plané nad Lužnicí.

"A ty svině na motorce nemusí mít dálniční známky!" pravil a významně se na mne podíval.

Doufám, že mu praskne cévka a rozsypou se čínské polévky.

9.7. 2017 neděle
Občas si zajdu do posilovny. To je taková místnost, kde se promenádují ženštiny v elastickém oblečení a kde si pánové s velkými těly a malou hlavou navzájem zálibně hledí na hýždě (na ženštiny a jejich hýždě povětšinou nehledí) a pronášejí moudra jako: "No ty máš ale napruhovaný zadek!"
Já nic nepronáším, nýbrž se snažím pomocí instrukcí z příručky "Cviky pro starší a mrzáky" udržet své obtloustlé tělo ve stavu, kdy jsem schopen si alespoň sám zavázat tkaničky a uvařit čínskou polévku.

Prásk! Příručka "Cviky pro starší a mrzáky" neříká nic o prasknutém lanku při stahování kladky a následném prudkém úderu tyčí přesně do čela. Pročež je čas na improvizaci.

Nejdříve jsem se pateticky zhroutil na zem a počal hekat. Následně mi na čele vyrazila monstrózní boule, pročež vypadám, jak kdyby mi někdo pod kůži zašil bramboru. Poté si podle rady jednoho ze svalnatých pánů bouli naříznu žiletkou, čímž sice dochází k jejímu splasknutí, ovšem za cenu spousty krve, která mi teče po obličeji, propadlém hrudníku i vystouplém břichu. Situace je dokonce tak interesatní, že si svalovci navzájem přestali okukovat zadky, hledí na mne a praví: "Fujtajxl!"

Do bytu mne odváží dobrovolník, ovšem až poté, co jsem si omotal hlavu potravinářskou fólií, bych mu krví nezacákal vůz.

10.7. 2017 pondělí
Po včerejší eskapádě mám stále tak nateklou hlavu, že nejsem schopný si nasadit motocyklovou helmu. Pročež si motocykl z Tábora do Plané nad Lužnicí odvážím bez helmy. To byste nevěřili, milí čtenářové, jaká je to legrace, když během desetikilometrové jízdy trefíte obličejem několik much, dvě včely a jednoho čmeláka. K rozbitému čelu mi tak na obličeji přibyly fialové fleky. Stávám se průkopníkem dlouhodobého make-upu pro starší pány.

11.7. 2017 úterý - 3.9. 2017 neděle
Práce. Přes padesát nočních směn v řadě. Nejkratší přibližně 12 hodin, nejdelší přes 40 hodin, jelikož jsem se mezi nočními směnami účastnil školení. Za pomoci vydatného přísunu nejrůznějších prášků se to dá vcelku dobře zvládnout, jen občas se z nevyspání objevují halucinace a bolesti hlavy. Také je faktem, že stále častěji se mi samovolně otevřou ústa a počnou vytékat sliny, zatímco já tupě hledím do prázdna. Tedy aspoň tak mi to líčí kolegové.

Kolega Ivan (ne, není top Rus) při nezdařném pokusu o sebevraždu.
Kolega Ivan (ne, není to Rus) při nezdařném pokusu o sebevraždu.
Nejlépe je nechat kolegu chvíli podusit a poté provést záchranu tím,
že propisovací tužkou prorazíme rázným bodnutím igelitový sáček.
V ideálním případě
se trefíme tužkou skrze ucho hluboko do útrob hlavy.


zpět na hlavní stranu