Duben 2002


1.4. 2002 pondělí
Nejdu do práce, jelikož jsou Velikonoce a to je volno. V rámci volna jsem podnikl velký útok na Bářinu ledničku a slavně jsem zvítězil, lednička podlehla na celé čáře a já ji uzmul vše, co nebylo zelené, kromě toho, co zelené být může.
Bára už není nemocná, tak jsem nenaplánoval žádný výlet, jen jsme šli do parku a Bára si vzpomněla, jak kdysi dávno před mnoha lety jedna ženština byla s nějakým kamarádem právě v tomto parku a ona ženština se jala dělat kamarádovi rukou velice dobře a kamarád vzdychal a byl v sedmém nebi, jenomže za chvíli ženštinu začala bolet ruka a řekla, že už ji to nebaví a odešla na vlak.
Já taky odešel na vlak, byť jsem zrovna s žádnou ženštinou na ukojení nespolupracoval.
Cha, čundrsleva vyšla báječně, byť jsem s tím ani nepočítal. Do Otrokovic načerno, potom z Otrokovic do Přerova sice přišla průvodčí, ale já jí sdělil:
"Slečno, za chvíli vystupuju, to už mi lístek ani psát nemusíte."
A ona souhlasila, takže taky načerno.
Ovšem v dalším vlaku mi lístek průvodčí vypsala. Za osmdesát peněz místo dvousetdvaceti. Samozřejmě jsem počítal, že mě z vlaku vyrazí, že si bude pamatovat kam jedu, když mi jízdenku vypisovala... ale ono ejhle... dojel jsem až do Prahy.
Ha, ve válce s Českými drahami jsem pokračoval vítěznou bitvou a to vítězství bylo zdrcující.
V bytě jsem našel spolubydlícího v pantoflích a pyžamu, kterak lije čínskou polévku do umyvadla. Nic neřekl, já taky ne a šel jsem spát.

2.4. 2002 úterý
Brrr, hned po ránu mi kolegyně sdělila, že na focení je přes třicet lidí.
Nakonec to ale šlo rychle, dokonce jsem se ani neotrávil či nespálil reflektory. A dokonce přišly i dvě moc pěkné ženštiny, to až člověka naštve, že jim má fotit jen obličeje na průkazky.
Moje spolufotící kolegyně občas navštěvuje tyto stránky a ač to pro ni musí být kolikrát velké utrpění a rozčarování, diplomaticky mlčí. Jen dnes nadhodila, že existuje něco jako ochrana soukromých údajů a že bych lidi asi neměl moc pomlouvat, zvláště ne některé lidi a že dávat některé fotky na web také není nejlepší nápad.
Ale co, správný pisatel, ba i reportážní pisatel necouvne před čísi zuřivostí, plápolající zlobou a jinými projevy znechucení přerůstajícího v agresivitu, čímž se někteří čtenáři Chochovin projevují. Jen houšť, jen více odhalení jevů a stinných stránek všech kolem. Ha, žádná ochrana soukromých údajů, všechno napíšu a hezky narovinu a když se dovím nějakou sviňárnu, hned to sem napíšu a bude. A potom budu milionář, jelikož budu prodávat místa do pořadníku na soutěž kdo mě nápaditěji zničí.
Spolufotící kolegyně mi nikdy neřekne, cože jsem za mizeru, cože to píšu o našem skvělém zaměstnavateli, našich skvělých spolupracovnících a tak podobně. Ale jednou nevydrží a třeba mě seřve. Pro začátek napíšu, jak ji někdy vytočí jistí lidé a ona pak píše "už mě serou" nebo "ať se třeba posere" a podobně. Ještě přemýšlím, co bych o ní napsal, ale její tělesné míry bohužel nesdělím, protože jsem neměl tu čest se s nimi blíže seznámit. Tak aspoň nějakou její fotku sem dám a bude to.
A až teď dlouho nebudu nic psát, tak to mě přišla zastřelit. 

3.4. 2002 středa

Tak takhle hezky je v Českosaským Švýcarsku. Ale vy tam nejezděte, beztak už je tam lidí jak naděláno.Asi pojedu na víkend na čundr. Dokonce se ozvali i líné lemry Zelí a Tarabis. Zelí udělal po sedmi letech studia na vysoké škole nějakou zkoušku, tak je tedy ve třeťáku a nevyhodili ho. Tarabis po roce a půl skončil civilku na církevním gymnáziu a taky chce jet na čundr. Z čehož odvozuji, že oba budou dělat děsné frajery, jacíže jsou šikovní, že si jeden při studiu udělá civilku a druhý dokáže zajistit, aby byl trpěn státem, školou a studenty jako student.

Svítí slunce a já chci někam vypadnout, je to šílený absťák, horší, než když není jídlo, což teda teď taky nějak moc není.
To počasí na mě leze takovým způsobem, že jsem dnes asi ve tři ráno vzal brusle a jezdil jsem prázdnými ulicemi. Jak idiot. Zanedlouho ovšem začnu jezdit i přes den, jelikož jsem dnes nespadl a vypadá to, že se již na bruslích udržím, i když se neopírám o zábradlí, nebo zeď.

Všichni někam jezdí, Howadoor za dva týdny do Himalájí, Bára za dva týdny do Mexika, jen já pojedu maximálně k babičkám, které jsem již léta neviděl a vidět bych měl, dokud vidí ony.
A tak mě také chystá ježdění. Do Českosaského Švýcarska, do Tater, do Oderských vrchů a tak podobně. Mám k tomu i novou obuv. Ano, je to tak, pořídil jsem si na chození boty a po fiasku na Fatře s Howadoorem jsem si pořídil boty pevné, odolné a s hezkými tkaničkami.
Z čehož vyplývá, že novou obuv otestuji již v sobotu, hodlám totiž dynamickým způsobem zdolat hrad Falkenstein a také skálu Cipíska.
No a abych to upřesnil... ty boty mi zakoupila Bára, jelikož já bych měl leda tak na onuce ze second handu. 

4.4. 2002 čtvrtek

Jel jsem ráno metrem a četl si Freuda. Lépe řečeno Freudův vtip. Potom jsem se rozhlédl a koukám... všichni okolo čtou Blesk. Byl jsem úplně zmaten a teď se zmítám přemítáním, zda-li je v pořádku, že čtu Freuda a ostatní jsou úplně pitomí, když slintají nad jakýmsi bulvárem, nebo jsou normální ostatní a já jsem úplně pitomý asociální pseudointelektuál, co se snaží číst něco, čemu stejně nerozumí a nikdy rozumět nebude.

Obraz "Houpačka" od BlableAsi ale budu blbec já, protože kromě ranního zážitku mi vrtá hlavou, na jakých houpačkách se houpe Howadoorova kamarádka Blable. Ona totiž namalovala obraz, kde není jasné, jaká je vlastně konstrukce oné houpačky. Z prkénka, na kterém sedí houpající se totiž vedou čtyři lana, z každého rohu jedno, ovšem hned se spárují, to jest spojí do páru a poté vedou jen jako lano jedno. A já nechápu, jak je to možné, jelikož gravitační síla lan určitě nebude tak velká a na obrázku nikde není vidět, že by byla lana nějak spojena. Hm, houpačka vrtá hlavou a já projíždím po celém internetu všechny možné houpačky, ba dokonce i různé pouťové houpačky a dokonce i hamaky, prostě všechno, co se houpe na lanech. A nic. Houpačku z Blablina obrázku nemohu nalézt. Dělám spoustu nákresů a stále mi ta záhada není jasná. Kdyby na lanech byly uzlíky, bylo by zřejmé, jak jsou lana spojena, ale uzlíky nikde. Tak konstruuji různé podpěry pro vedení lan, interní i externí a konstruuji a konstruuji....

Podivné individuumPředevčírem jsem umístil do deníku takové hezké udělátko, takový obrázek kolegyně, co se mění na jiný obrázek a tyto obrázky se pořád mění a potom je tam zase první obrázek a další atakdále.
Ovšem to neumím jenom s kolegyní, tak dnes přikládám obrázek jakéhosi individua, abyste viděli, jak jsem univerzální tvořič obrázkových udělátek. Jo a abych nezapomněl, tak ještě ten vtip od Freuda:

"Dva Židé se potkali v železničním voze na nádraží v jedné jihopolské stanici.
"Kam jedeš?", zeptal se jeden. "Do Krakova", odpověděl druhý. "Ty lháři!", rozhněval se první, "Říkáš, že jedeš do Krakova, abych si myslel, že jedeš do Lvova, ale já vím, že ty doopravdy jedeš do Krakova! Tak proč mi lžeš?"
Hm, to je celé.   

5.4. 2002 pátek
Odpoledne jsem jel na koleje, abych přemluvil Zelího a Bárta na víkendový čundr. Jenomže jsou to oba zbabělci a s odvoláním na noční mrazíky nejedou. A přitom co to je, takový hloupý noční mrazík, dokonce hlásí jenom kolem mínus šesti, což vlastně ani mrazík není, já bych to nazval "těsně podnulními hodnotami". Takže dneska v podvečer vyrážím a pokud nekecal Tarabis, tak i on. Chudák Tarabis. On o předpovědích počasí nic neví a jede na tuhle akci jen proto, protože jsem mu nakecal, že je v noci plus dvanáct.
Vnadná ženština neulovila Tarabise... však proto je, že ten byl uloven (již) ženštinami jinými a na lvici mu nezbylo místo v diáři ani na lůžkuA to ještě neví, že dnes jsem naplánoval pochod z Kamenice do Jetřichovic, což je sice jen nějakých patnáct kilometrů, ovšem lesem a v noci. A další den jsem naplánoval sice jen třicet, zato hezky nahoru a dolů a nahoru a dolů po skalách. A bídný Tarabis zhyne na fyzické zničení, jelikož mu právě skončila civilní služba, kde fyzičku nečerpal, nýbrž obluzoval studentky církevní školy v místní kapli.
Pamatuji si na jednu jeho studentku, která po Tarabisovi těžce jela, všude ho pronásledovala a říkala mu: "Koukni, jak mám pevný stehna, sáhni si!" a "Koukni jak mám pevný bříško, sáhni si!" a ještě něco mu říkala, ale to už neřeknu. Nebo jindy se postavila před Tarabise, zády se opřela o zeď a jala se různě kroutit a svíjet po té zdi a působit svůdně a říkala: "Já jsem lvice, já jsem lvice!" a Tarabis pak říkal: "Ona je úplně pitomá."

Když jsem tedy na koleji neuspěl s přemlouváním Zelího a Bárta, tak jsem se alespoň sprostě vetřel k lahvím vína, které byly zakoupeny. A hráli jsme kostky a pili víno. Zelí jako obvykle prohrál úplně všechny hry, jako obvykle poslední. To má z toho, že nejezdí na čundr. Taky jsem se vsadil s Bártem o basu absintů.
Protože jsem hodlal jet z kolejí na bruslích, tak jsem měl brusle sebou, čehož využil Bárt a pravil: "Půjč mi je, já ještě nikdy nebruslil" a obul si brusle a jal se prohánět po dlouhé chodbě, jelikož na kolejích takové dlouhé chodby mají. Působil velice komicky, jelikož rozjezd mu šel, ale brždění ne, ani se mu nedivím, jelikož já na každých kolečkových bruslích odmontuji brzdu, to je základní věc, protože když přešlapuji pozadu, tak mi tam ta brzda vadí, ovšem Bárt nepřešlapoval pozadu, nýbrž se snažil brzdit a tak brzdil různými variantami nárazů o zeď a dveře pokojů. S Trejbátkem jsme Bártovi ohromně fandili, aby se rozjel jako ďas, hezky přes celou chodbu co nejrychleji. Ta chodba je totiž na obou koncích zakončena na konci domu a zakončení jest provedeno skleněnou výplní, za kterou není nic, tedy něco ano, ale není to už kolej, ale ulice. A tak jsme fandili Bártovi, aby se rozjel převelice rychle a doufali jsme, že zabrzdí o tu skleněnou výplň na konci. Leč Bárt těsně předtím prohnaně zabrzdil obyčejným nárazem do zdi.
Poté jsme opět pili víno, ještě v jedenáct jsem dotáhl další láhev a zase jsem pil a poté už si jen pamatuji, jak obut v kolečkové brusle se řítím Koněvovou ulicí, což je dlouhá a neustále rozkopaná ulice v Praze a jak jsem se řítil, tak z okna kolejí na mě pokřikovali Zelí a Trejbátko, že mám udělat holubičku, tak jsem ji udělal a oni byli zklamaní, protože jsem se u toho nepřerazil. Zato jsem se přerazil, když jsem nastupoval do tramvaje a zjistil jsem, že ta nová kůže na spálené ruce není moc odolná, stačí trošku přitlačit a ona se potrhá.

A v rámci vzdělávání jsem si četl španělsky:

Každý konec se strčí jinam a dojde k propojení"Cuando utilice el MultiSync V520/V521/V721/V921 en una fuente de alimentación de corriente alterna de 220-240V en Europa, excepto el Reino Unido, utilice el cable de potencia que se suministra con el monitor."

Kdyby náhodou někdo nevěděl, co je to "el cable de potencia", tak to je napájecí šňůra.
Tak.

6.4.2002 sobota
Včera večer přijel z Plzně Tarabis a odjeli jsme na sever. Když jsem viděl, jaké má Tarabis boty, bylo mi jasné, že o zábavu je postaráno. Nevím kde je sehnal, ale tak před dvaceti lety se vyrábělo to, co on měl teď na nohou. Jednalo se o jakési bílé přezůvky, pouze látkové, opatřené tenoučkou zelenou gumovou podrážkou bez jakéhokoli vzorku, úplně hladkou. Látka bot byla samozřejmě jen jakýsi hadřík.
Dojeli jsme relativně včas, i když měly vlaky zpoždění, přípoje na sebe nečekaly a přestupovali jsme, jak železničáři chtěli a potřebovali. Ovšem i přesto se povedla báječná čundrsleva. Mně tedy báječná, ovšem Tarabis... jeho cestování už se snad ani nedá označit jako čundrsleva, nýbrž příšerně drzé okrádání. Za cestu z Plzně přes Prahu a Děčín do České Kamenice zaplatil asi 70 peněz a to ho ani jednou z vlaku nevyhodili.
No nic. Za tmy jsme teda dojeli, došli do nejbližšího lesa a usnuli.
Byl to báječný pocit, hledět na Tarabise, kterak se tímto terénem sápe v pantoflíchRáno Tarabis začal skučet. Zima. No, opravdu nebylo nejtepleji, ale nemusel dělat takové scény, kvůli pár stupňům pod nulou. Tarabis ovšem ječel a zoufal a strkal si své příšerné botky do spacáku, prý aby je zahřál. Vrcholem všeho bylo, když začal hystericky ječet, že sněží. 
Vytáhnul mobil a na všechny strany začal rozesílat SMSky:

"Je to báječný čundr, protože neprší. Sněží."

Je ovšem fakt, že skutečně sněžilo a zima byla, dokonce sníh neroztával, ani když mi padal do spacáku. Následně si Tarabis obul botky, zařval, že jsem idiot, protože jsem ho na čundr vytáhnul, poté zařval, že je idiot on, protože mě poslechl a nakonec zařval, že je zima a začal běhat kolem spacáku kolečka, prý aby si zahřál boty.
Následně jsem mu sdělil, že nás dnes čeká asi čtyřicet kilometrů a Tarabis málem dostal infarkt. Vyšli jsme za stálého sněžení. Tarabis skučel, že je mu zima.
Po deseti kilometrech začal Tarabis navíc nadávat, že přes tenoučkou podrážky svých bot cítí každý kamínek a bolí ho chodidla.
Po dvaceti kilometrech dostal Tarabis SMSku od svého otce:

"Na tenhle čundr sis měl vzít brusle."

Tak tohle je Vosí vrch, ale vůbec nevím proč vosí, protože já tam vosu nikdy neviděl, jen spoustu blbých dtromů, které úplně blbě padají a člověk je musí pracně přelézat Po třiceti kilometrech začal mít Tarabis skelný pohled a kňučel, že mu vadí, že sněží, že mu vadí, že má puchýře a že nohy má zničené od kamenů, protože boty ho před nimi neochrání.

Po třicetipěti kilometrech Tarabis už nemluvil, jen občas procedil mezi zuby, že ho bolí lýtky, stehna i zadek. Ještě jsem se stavil v Německu, ale Tarabis nebyl schopen a tak zůstal v Česku, zbabělec. Tudíž budu říkat, že jsem ušel víc.

Mezi třicátým osmým a čtyřicátým kilometrem jen každých zhruba dvacet sekund s vytřeštěným zrakem pronesl:

"Už tam budeme?"

Ale došel. Stavili jsme se ještě v hospodě. Všichni se tam smáli, že budeme spát venku a při pohledu na Tarabisovy boty se dohadovali, ke které sektě masochistů Tarabis patří. 

U baru nám skupina pěkných slečen - sportovkyň, co tam byly na nějakém sportovním soustředění, pozvala spát k sobě na chatu. Jedna moc pěkná černovláska to už začala dohadovat, jenomže Tarabis nějak blbě pokynul na jistou blondýnu, která se urazila, myslíc, že se Tarabisovi nelíbí. Načež začala názorně předvádět, kterak má vypracované tělo a ukazovala, že na břiše nemá ani kousek špeku a jak má břicho hezké.
No prostě Tarabis není diplomat, řekl, že nikam nejde a že jdeme spát ven.
Na cestě z hospody Tarabis chodil jak postižený kačer, různě se kolébal, kulhal a funěl a tvrdil, že za to můžou jeho boty.

Za stálého sněžení jsme našli převis. Tarabis udělal obrovský oheň a doufal, že se zahřeje.
Začalo sněžit ještě víc a mně bylo fajn a Tarabisovi ne, protože mu byla zima a všechno ho bolelo. Hehe.

7.4. 2002 neděle
Tarabis kupodivu v noci nezmrznul. Asi mu pomohlo, že se žhavil dlouho do noci u ohně a potom na sebe nabalil všechno so našel, nohy si omotal svetrem a podobně. Všude je krásně bílo, skály vypadají báječně a je ticho. 
Jen kousek vedle řve nějaký pták. Napodobuju jeho zvuky skvěle a úspěšně. Potom se on snaží napodobit moje a také mu to jde. Vítězím až poté, co do strže zařvu "Prrrrrrrrrrrrrrd" a na to už pták není schopen reagovat a odletěl.
Tarabis stále kulhá, ještě víc, než včera a nadává. Když jsem mu sdělil, že dneska půjdeme třicetpět kilometrů a navíc po skalách, označil mě souborem zajímavých oslovení, z nichž nejslušnější bylo "zasranej idiote" a řekl, že jde na nejbližší vlak.
V hospodě jsem si dal čaj a polívku a šli jsme na vlak. Čundrsleva skvělá... z krásné Lípy do Prahy za 59 peněz. Tarabis asi za 40. Had.

Tak mám za sebou další výlet do Českosaského Švýcarska. Pěkně ho celé ničí. Před dvěma lety z toho udělali národní park a teď je tam spousta turistů, upravené cesty, do skalních průrev montují zábradlí pro německé důchodkyně, ve stržích jsou vykácené stromy, koryta řek pročištěná. Celé je to na houby. Jediné místo, kde to vypadá jako dřív je nádherná strž na česko-německých hranicích, na sestupu ke Křinici. A potom všechno místa, kam naštěstí nezavedli turistické cesty. Je to daleko hezčí, když se člověk rve přes neudržovanou strž, než když jde po vyšlapané cestě, kde slyší samé "Guten tag" a kolem svítí spousta turistů se svými přiblblými duhově barevnými šusťákovými bundami. A nebo jsem prase a libuji si v tom. Protože když se člověk prodere takovou strží, tak je celý od bláta a od vody, protože stržemi protékají potůčky, taky je člověk celý od smůly, je odřený a omlácený, jak přelézá všechny ty padlé stromy, občas se báječně zvrtne kotník, protože do strží slunce nesvítí a všechno je studené, mokré a hezky to klouže.

Vesnička na Ukrajině, jenomže já tam byl v létě, tak jsem tuhle zimní fotku ukradl z Bongobongo. A proto jsem mrzký zloděj, co krade obrázky z Bongobongo.Ovšem někdy člověk nepotřebuje ani neudržovanou strž, aby někam spadnul, nebo si něco udělal.
Například pan Howadoor letos v zimě spadl na horách do jakéhosi potoka a namočil se. A místo aby nadával, tak si liboval, kterak je to dobrodružné a že to nic není, spadnout na horách v zimě do potoka, že správný horolezec a turista to má vyzkoušet. Já když byl na výletě na Ukrajině, tak jsem taky spadl do potoka a to ne jednou. Ovšem bylo to v létě a bylo to báječné, člověk se alespoň osvěžil. Samozřejmě až poté, co se prodral příšernými ukrajinskými kopci.
No a z toho plyne, že není větší slasti, než se nechat ničit přírodou, padat do potoků a ze skal a válet se v co největším svinstvu.
A kdyby bylo na mě, tak zruším všechny turistické značky, stezky a zakážu všem chodit po cestičkách, čímž by cestičky zanikly a lidi by tam nechodili, protože je každý líný a chce chodit jen po cestičkách a ne romanticky padat do potoků a ničit si kotníky na neudržovaném terénu.

Když jsme s Tarabisem večer přijeli do Prahy, Tarabis skvěle kulhal a bavil tím celé nádraží, nejkomičtější bylo, když musel slézt z nástupiště do podchodu, což je asi dvacet schodů... to by i Maresjev, co ho přejmenovali na Meresjeva, působil atletičtějším dojmem, než zničený Tarabis ve svých botopantoflích. 

8.4. 2002 pondělí
Celý den sklízím dotazy, jestli jsem si víkendový výlet vymyslel, nebo se skutečně stal a jestli skutečně probíhal tak, jak jsem napsal. Samozřejmě. Já totiž vůbec nikdy nekecám a všechno co řeknu je úplná pravda pravdoucí a žádná mystifikace.
Každý se směje, že Tarabis si vzal místo bot jen své zoufalé střevíce, něco mezi onucemi a spartakiádními cvičkami.
Tak jen počkejte, on tam totiž měl Tarabis foťák a až vyvolá fotky, tak já je naskenuji a všichni uvidí Tarabise ve cvičkách na sněhu.

A když už teda ten výlet všechny zaujal, tak ještě několik historek, co povídal Tarabis a ještě k tomu něco. Takový dovětek k víkendu prostě.

Pornoherec Rosenberg a pan manžel Například jsem se dověděl, jak je paní Tarabisová hodná paní. Já to teda věděl už dříve, protože mně nikdy nenadávala, když jsem tam přijel a vyžral jim ledničku, špajzku i oběd, co schovali do trouby. Nenadávala mi, ani když jsem jejího milého synka otrávil postřikem na meruňky a nenadávala ani když jsem jí vypil syrová vajíčka, co měla na smaženici.
No a ta paní Tarabisová bydlí v jedné vesničce, kam jezdí spousta brigádníků.
Jednou takhle zazvoní zvonek, paní Tarabisová jde otevřít a za dveřmi stojí pohledný mladík - brigádník a stěžuje si, že se nemá kde umýt, protože brigádníkům nefungují sprchy a jestli by se tedy nemohl osprchovat u ní. Paní Tarabisová je opravdu hodná a tak souhlasila. Brigádník se tedy sprchoval a blaženě se kochal teplou tekoucí vodou, když v tom přišel manžel paní Tarabisové a brigádník zrovna vylezl ze sprchy a na sobě měl župan paní Tarabisové. Paní Tarabisová z toho málem měla infarkt, manžel paní Tarabisové taky, malý Tarabis z toho měl srandu a brigádníkovi to bylo úplně jedno, on byl ten brigádník totiž takový otrlý a mimochodem dnes je z něho herec. Ne jen tak obyčejný přitroublý herec, co odhazuje širák v dáli, sbírá takové figurky, co se jmenují Oskar a koná podobné nudné věci, nýbrž ten brigádník je dneska herec pornoherec a ba úplně největší pornoherec zdejších luhů, hájů a ložnic a jmenuje se Robert Rosenberg.

Největší prasečák v republice má i svého vrchního mistra hovnaře Manžela paní Tarabisové znám. On je úplně dementní, imbecilní, palice vypatlaná a to mu ještě lichotím. Tarabis ho taky nemá rád, ba někdy i zuří, jen co se o té tupé palici mluví.
Když jsem pracoval v prasečáku, tak tam pracoval i manžel paní Tarabisové a měl jedinou funkci. Stále chodil po prasečáku s dlouhou tyčí a odháněl lidi kolem jednoho poklopu na díře v zemi a tvářil se hrozně důležitě, v první chvíli jsem pojal podezření, že pod poklopem je jakýsi velký poklad. Jenomže tam nebyl poklad, ale obrovská žumpa, kam se splachovala hovna z celého prasečáku, který je mimochodem největší v republice. A pan manžel paní Tarabisové občas ten poklop otevřel a tou dlouhou tyčí ty sračky míchal a dloubal do nich a poté nasadil nespokojený výraz, poklop zavřel a zase hlídal a odháněl lidi.
No a čas od času rýpal tyčí ve sračkách a najednou se zaradoval, zřejmě nastala správná hustota a poté povolal auto s hadicí, hadici vhodil do žumpy a poté se kochal, kterak je žumpa vysávána. 
To jen na okraj k manželu paní Tarabisové, kterého nemám rád, zatímco paní Tarabisovou ano.

Ha, napsal jsem toho dost, tak už jen něco krátkého a další historku jedné mé známé a Tarabisovy oběti přidám zase až zítra.

Jak o víkendu mrzlo a Tarabis mrznul a nadával, jak je zima, tak se projevil jako antiekolog, ba barbar a nepřítel přírody.
Ležel totiž ve spacáku, sněžilo na něj a on hromovým hlasem vřeštěl do lesa:

"Zima! Svině příroda! Tohle dovede fakt jen příroda! Zima! Já myslím, že příroda by se měla ničit a znečišťovat. Zima! Ať žije globální oteplení!"

Tak toto vřeštěl Tarabis a chtěl se mstít přírodě, ale byla fakt zima a on se nemstil a raději ležel ve spacáku, protože tam bylo tepleji.

  9.4. 2002 úterý

Po včerejší suché, ploché, nadmíru trapné a nudné, nezáživné a k uzívání hloupé historce o setkání paní Tarabisové, jejího manžela a známého pornoherce (to jsou dvě osoby - manžel a pornoherec) u prasečáku jsem se rozhodl, že dnes se pochlubím historkou lepší, zábavnější, plnou vitálního pozitivismu, historkou z dalekých krajů, kde jsou samí hloupí a blbí lidé, prostě to bude historka z USA o USistech, tedy obyvatelích USA.

Nejdřív ovšem musím důrazně poznamenat, že Tarabis skončil civilní službu na církevní škole a oslava na oné škole proběhla v duchu Tarabisova předchozího účinkování.

Akce probíhala asi takto:
Samozřejmě se všichni ožrali jako hovada, při společenském tanci Tarabis vyzval nějakého starého pána a následně spolu valčíkem protančili večer. Poté Tarabis s učitelem chemie močili do umyvadla. Jenomže Tarabisova přítelkyně Robbie je spatřila a spěchala pro fotoaparát, aby tuto chvíli zvěčnila. Je asi zbytečné dodávat, že si Tarabis pomočil nohavici, když se snažil před dotírající fotoreportérkou ukrýt předmět doličný.
Následně se opilý Tarabis začal líbat s nějakým chlapem, čímž udivil všechny okolo a probudil vášně ostatních pedagogů a tak byl Tarabis následující chvíle naháněn po parketu smečkou rozdováděných kantorů církevní školy za účelem polibků.
Ke konci večera se Tarabis, alkoholem zbavený zábran, nechal odvést učitelem chemie někam, ale už neví kam a nepamatuje si, co se dělo.
Tak to byla Tarabisova rozlučka s civilní službou.
Při jiném setkání Tarabise a chemikáře pro změnu Tarabis zjistil, jak ušetřit na energiích.
Chemikář zase jednou dotáhl Tarabise k sobě do bytu. Jeho byt je takový malý, hezký a hlavně má okna do ulice. A aby bylo na ulici za šera a v noci vidět, jsou tam pouliční lampy. A jedna taková lampa je přímo u okna onoho bytu. Je to lampa velká a hezká. Hlavně tedy velká.
Ve chvíli, kdy se ona lampa rozsvítí, chemikář přiběhne a vypíná topení, vypíná světla v bytě a poté si už libuje, kterak pouliční lampa krásně svítí a osvětluje mu byt a kterak se krásně rozpálí a poté i hřeje a on má byt vytopený.
Mimochodem výše zmíněný učitel chemie na církevní škole je také značný pošahanec a s Tarabisem si náramně rozumí. Již kdysi jsem psal, jak si tito dva, opilí, při návratu ze školního výlet ve školním autobuse porovnávali přirození.
Ovšem když se oba opijí, což se stává často, pozve chemikář Tarabise k sobě do bytu, kde páchají různé zhovadilosti a chemikářova manželka proto nemá Tarabise rád a děsí se chvil, kdy ti dva spolu zase budou pít.
Pan chemikář se také kdysi ukájel na své manželce, následkem čehož se jí asi po třičtvrtě roce nafoukl břich a ona musela být odvezena do porodnice. No a když zrovna rodila, koukal její manžel chemikář a Tarabis na televizi, jelikož zrovna dávali hokej, kde se hrálo mistrovství světa a oni fandili Česku a Česko vyhrávalo. Jelikož tam hráli hráči jako například Robert Reichel a Martin Procházka a další. A náhle u televize chemikáři zazvonil mobil, to volali z porodnice a povídali, že ho manželka obdařila synem, jehož dle dřívější dohody pojmenovala Ondřej. Ovšem v tu chvíli vsítil hokejista Robert Reichel gól a chemikář začal do telefonu z porodnice řičet:

"Ha! Mám syna! Góóóóóól!!!! Reichel dal gól! Okamžitě přejmenujte syna na Roberta Reichela!"

Načež začlo dohadování opilého novopečeného otce, že takové jméno synovi dát nemůže.

Po chvíli ovšem vsítil gól Martin Procházka, načež otec-chemikář vytočil číslo do porodnice a začal opět ječet:

"Néééé, já nechci syna Ondřeje ani Roberta Reichela!!! Pojmenujte ho Martin Procházka!"

V porodnici mu třískli telefonem a to ještě netušili, že to není naposled, jelikož v tom zápase dalo gól šest lidí. 


Tarabis má ve zvyku vstrčit dítěti do pusy kus stavebnice a poté dítě uveznit ve spacáku.No a poslední historka ze spolupráce Tarabise a chemikáře.
To opět byl jednou Tarabis na návštěvě a hrál si s chemikářovým nezbedným synkem, který byl i přes úspěšný hokejový zápas při svém narození pojmenován Ondřej.
Tak si hrál Tarabis s Ondřejem, Ondřejova maminka na to popuzeně koukala, jelikož Tarabise nemá ráda a její manžel chemikář byl spokojen, jelikož byl stejně jako Tarabis přiopit.
Jak si tak Tarabis s malým Ondřejem hráli, dostal Tarabis nápad. Popadl milé dítě a po hlavě ho narval do spacáku. Sám se smál, kterak je vtipný a měl radost, že děcko moc neřve, asi se mu to taky líbí. Jenomže po chvíli se zaposlouchal a zjistil, že děcko neřve, ale chraptí a funí. Ke všemu se při zavírání zadrhlo zdrhovadlo spacáku v zipu a tak dítě nemohlo ven. Malým otvorem poté nejdřív Tarabis a poté k smrtelné hrůze i Ondřejova maminka a kupodivu i přiopilý otec zjistili, že ve Ondřej má v hubě napříč vzpříčený jakýsi kolík ze stavebnice, ten kolík mu roztahuje hubu a leze do krku a malý Ondřej se dusí, navíc ve spacáku. Maminka začala hystericky kvičet, Tarabis se přihlouple smál a Ondřejův otec se snažil otevřít spacák, aby syna vyprostil. Když otec zjistil, že je zip zaseklý, doběhl pro nůž a snažil se spacák rozřezat a synka zachránit. Ovšem náhle zjistil, že se jedná o jeho vlastní spacák, tak nůž obrátil proti Tarabisovi a začal řvát, že ho zabije.
Po velkém dramatu se syna nakonec podařilo vyprostit a ze samého štěstí zapomněl šťastný otec vnořit nůž do Tarabisových vnitřnosti.

Hm, vidím, že jsem toho dnes už napsal dost, tak historka z USA, skvělá a úžasná, se zase o den odkládá. Takže zítra. Jen napovím, že mezi účinkujícími v této historce bude arašídové máslo, televize a spousta lidí. 

10.4. 2002 středa
Včera jsem si byl zahrát hokej a konečně to po dlouhé době mělo nějaký řád, dokonce se i bruslilo.

Už dva dny vyhrožuju, jak napíšu historku o americkém národním zvyku. A když už jsem si byl jist, že ji napíšu, došel mi vzkaz od pana Houmra:

"Jestli budeš psát o historce s arašídovým máslem, tak se ti poblije většina čtenářů... Radši se na to vyser..."

Tímto jsem byl na chvíli zviklán, jelikož ona ta historka opravdu není z neobvyklejších. Jenže vzápětí jsem si uvědomil, že Chochoviny nejsou nějaký mělký internetový plátek, žádná černá kronika, ani naopak přiblblé narůžovělé zprávy, kde se kdo s kým vzal za ruce či kde se v ZOO zase narodilo nějaké to milé zvířátko. Chochoviny jsou odrazem doby ve vší nahotě, realitě a pravdivosti. Proto historku o národním americkém zvyku napíši.
Ovšem najdou se i jedincové, kteří to tu čtou a přesto nevěří. No to snad není pravda. Ano, vážení čtenáři, stále se mezi námi najdou pochybná stvoření, která si myslí, že je možné zde narazit na polopravdu, či snad na lež. Pokud chcete takového jedince poslat do horoucích pekel nebo dokonce do Prahy, tak máte možnost mu napsat a zahltit ho Prahou a horoucími pekly:

"tako@seznam.cz
Ad1.: Jsi uchil.
Ad2.: Ukecanej.
Ad3.: Ale ty tvoje hlody stoji za to. Dik za par mesicu zivota....:-)
bye."

Jste zmateni předchozím? Já to vysvětlím. Napsalo mi jakési individuum, uvedlo svou mejlovou adresu. Jedná se o člověka s vytříbeným pravopisem a zřejmě s anglickými kořeny, soudě dle rozloučení. A navíc si myslí, že jsem léčitel a prodloužím mu jeho trpký život, zmítající se v předsmrtelných křečích, dokonce děkuje za několik měsíců života. Ale to se teda plete.

A nyní k slíbené historce o americkém národním zvyku. 

Ke spáchání sebevraždy je potřeba arašídové máslo a pes.Jistý pan Tarabis, známá to firma, obcuje s mladičkou dívkou, která pochází z Ameriky, konkrétně z USA a ještě konkrétněji z Houstonu, což je zřejmě nějaká obec.
Ta mladičká dívčina se zove Robbie, což je jméno.
A Robbie mívala v Houstonu kamarády a kamarádky a zvláště jednu kamarádku. A ta kamarádka ... pojmenujme si ji třeba Minerva... měla rozverné rodiče a rozverné sousedy.
A tito rozverní lidé ctili americký národní zvyk. Tímto zvykem je umisťovat skrytou kameru kamkoli do bytu, nejlépe do soukromí nějakému členu rodiny a poté se kochat tím, jak se sledovaný jedinec chová v soukromí a poté se celá rodina sledovanému jedinci směje a jedinec se taky směje, protože kdo se v Americe nesměje, tak musí na policii a tam ho zastřelí, jelikož není optimista.
No a tak rozverní rodiče umístili Minervě kameru do šatníku, o čemž Minerva nevěděla. Kamera byla samozřejmě propojena s televizorem, kolem kterého se sesedla celá rodina, kromě nic netušící Minervy a také se sesedli i pozvaní sousedé, dobří to známí rodiny Minerviny.
Zatímco diváci sledovali v přímém přenosu záběry kamery ze šatníku, Minerva vešla do svého pokoje. Poté, jak to tak bývá, sebou unaveně praštila na postel. Ovšem vzápětí šokovaná rodina u televize zjistila, že Minerva až zas tak moc unavená není.
Minerva se totiž svlékla, uchopila pixlu arašídového másla a jala se ono máslo roztírat po svém přirození.
V tu chvíli se u televize již rodina nesmála, smáli se pouze škodolibí sousedé.
Ovšem ani sousedé se vzápětí nesmáli, jen zírali.
Jelikož Minerva zvolala:
"Azore, pojď sem!"
a zavolal si svého psa, který měl rád arašídové máslo a dal se do díla.

No abych to zakončil... Minerva tím u své rodiny ani známých plusové body nezískala, byť se jednalo o vystoupení veskrze originální. Originalita jejího vystoupení způsobila všeobecný věhlas po širém okolí a všeobecný věhlas širého okolí způsobil, že měsíc po skryté kameře učinila Minerva sebevraždu a to dokonce přímo na sobě. Bylo jí osmnáct let.

Tak a je to. Jen jsem zvědavý, kolik lidí si řekne, že jsem debil, úchyl a magor, že sem tohle píšu. Ale jak již bylo řečeno... není místo na nějaké mlžení či zatajování informací a aby lidé nebyli hloupí, tak jsou už teď vzdělání, jaké mají v USA národní zvyky... například natáčení skrytou kamerou. 

11.4. 2002 čtvrtek

Po smršti Tarabisových příhod z minulých dvou dnů je doba podívat se po čase na to, co se děje ve světě kultury. Budu se snažit psát naprosto vážně, aby sis zase nějaký jouda nemyslel, že je to legrace, pokus o vtip a znevažování lidí prahnoucích po informacích a vědění.

První návrh mého loga pro knihovnu... jednoduchý a názornýTak za prvé. Vyhrál jsem. Vyhrál jsem dokonce všechny ceny včetně té hlavní. Abych nemátl... ve hře byla jen jedna cena a to právě ta hlavní a onou cenou je bochník chleba. Tudíž jsem se stal šťastným majitelem bochníku chleba. Ono to ještě není jisté, protože jistě budou podány protesty, ale snad to vyjde. O co šlo?
Vzhledem k mému kreslířskému umění, skvostnému zobrazení dennodenního života na stránkách deníčku, šíří se má sláva do celého světa, knihovny nevyjímaje. A právě z jedné takové knihovny mi napsala jedna hrozně vitální ženština, zabývající se zařazováním sociálně izolovaných jedinců (takzvaní spisovatelé) do běžného života za pomoci besed se spisovateli pořádaných.
A tato knihovnice mě požádala (ano, požádala - nevyhrožovala ani nevydírala), aby stvořil logo pro jejich knihovnu. Toto logo bude ústředním motivem celé knihovny, bude v obrovských rozměrech viset na dveřích knihovny, průčelích a na štítech domů, na obálkách knih a v knihovních průkazkách, na razítku knihovny, na letácích a pozvánkách.

ANO! Vítězné logo - pomocí něho jsem získal hlavní cenu v soutěžiNakreslil jsem dvě loga, dle mého soudu obě báječná a odeslal. V těžké konkurenci jejich dvorního knihovního malíře jsem uspěl a vyhrál výše zmíněný bochník chleba.

Tato soutěž a všechny informace, jakožto i návrhy log a lítý boj o úspěch, to vše bylo ohromně tajné, dokud slídil Howadoor vše nevyslídil a nevystavil na svém ohavném webu.
On si myslí, že když uzme skvostná loga, že já je zde nevystavím a on bude ohromně populární. Ale to tedy ne, já je zde vystavím také a budu populární ještě víc.

Ovšem nevím nevím, on pan Howadoor je také nesmírně populární. Stal se velkým akvalerovým malířem, což ovšem úspěšně tají. Momentálně mě zahrnuje nářky, kterak se mu nevejde do jeho obrovského batohu pytel brambor a dvě zmrazená selata, což si hodlá spolu se stanem, spacákem, spoustou rukavic, cepínů a lan, maček a dalšího vybavení tahat sebou do Himalájí, kam zanedlouho odlétá.

Obraz "Hruška" pana Howadoora visí v galerii pana Forstla, toho času sponzora beznadějných umělců.Pomocí různých lstí a nezměrného úsilí jsem zjistil, že díla pana Howadoora jsou vystavována v galeriích a zaujímají čestná místa a jsou velice obdivována a jejich cena stále roste.

Dále jsem se kulturně vzdělal, jelikož jsem si přečetl časopis Koktejl, který je mnohem lepší, než jeho internetová podoba. Časopis má dokonce 260 stran, dávají k němu mapy i CDčka a tak se kochám a kochám, jelikož tam píší články a hlavně otiskují spoustu fotografií a podle nich já pak zjišťuji, kam pojedu a co tam budu hledat a co uvidím a i když je to nakonec všechno úplně jinak, na začátku je vždycky nějaký hezký obrázek.
V tomto Koktejlu byla spousta stránek z knížky pana Formánka a ta knížka se jmenuje Prsatý muž a je to opravdu moc fajn počtení o ostrově Siberut, kam já rozhodně nepojedu, jelikož po téhle knížce tam budou tuny lidí a hlavně turistů a budou si vše fotit a po takovém nájezdu turistů mívají domorodci trička s reklamními nápisy, sluneční brýle a podobné zhovadilosti, což se mi teda na domorodcích na úrovni doby kamenné moc nelíbí.

Já ovšem nadále na podzim plánuji západní Afriku a při té příležitosti jsem se dal do řeči s panem Kučerou, což je veliký cestovatel a veliký tvůrce internetových stránek, kde píše, jak je veliký cestovatel. Mně se líbilo, jak napsal, že dostal malárii a tak jsme mu napsal spoustu otázek a on mi v podstatě napsal, že jsem úplně pitomý, protože

a) do západní Afriky jezdí jen pošahanci

b) stejně tam jezdí spousta lidí a proto se turistům nevyhnu

c) nemůžu spát pod širákem, jelikož se hned seběhne spousta černochů a budou do mě dloubat hůlkami a divit se, proč jsem bílý a mluvím nějakou idiotskou řečí

d) je tam draho a to hodně draho, ba draho jako ve Francii, což je pochopitelné, jelikož to vlastně francouzské kolonie pořád jsou

e) víza do Burkiny seženu maximálně v Moskvě a načerno prý přes hranice chodit nemám, protože mě zavřou

f) stejně dostanu malárii

A v kultuře dále pokračujeme. Jeden můj kolega mě požádal, abych mu nainstaloval nějaký prográmek a při té příležitosti mi ukazoval dopis pro jednu Finskou delegaci. Báječný dopis. Nejvíce se mi líbila slova "souvyslost" a "zastupytel". Copak "zastupytel", tam bych ještě pochopil, že byl pisatel zmaten vyjmenovaným slovem "pytel", ale co si myslet o "souvyslosti"?

No, kultury bylo dost a na závěr něco nekulturního. Můj bývalý spolužák s mojí bývalou spolužačkou si pořídili potomka, dítě se to jmenuje a psala mi to jiná bývalá spolužačka, co si potomky pořídila dva a teď nadává, že potomci nechtějí spát a ona se o ně musí starat.

Já jsem pravděpodobně bez potomka a doufám, že se někde neopiji a potomka nespáchám. 

12.4. 2002 pátek

Jsem nesmírně bohatý. Skoro. Ač je výplatní termín teprve dnes, jal jsem se znásilnit bankomat už včera večer, jestli náhodou... a ono náhodou jo. Tak jsem obdařen spoustou peněz jel za Zelím a zaplatil mu víno, které jsem tam tuhle vypil a z dobrého rozmaru jsem se cestou zpět stavil v hospodě a dal si dvě sodovky.
O půlnoci jsem šel spát, ale asi ve tři ráno se rozrazily dveře a vpotácel se úplně ožralý spolubydlící se svým úplně ožralým kamarádem a začaly vřískat a ječet a chrochtat jak v posledním tažení. Ach jo.

Dnes ráno jsem našel v poště mejl od knihovnice Aleny, která mi zaslala objednávku na spoustu různých obrázků pro internetové stránky jejich knihovny a slibuje mi za to "několikanásobně více bochníků chleba". A tak jsem se k dnešnímu dni stal profesionálním kreslířem a kapacitou na tvorbu internetové grafiky.
Jen nevím, jestli si Alena nedělala srandu, protože například v dopise napsala "knyhy" a přitom jako knihovnice by asi měla vědět, kde jaké "i/y" napsat.

Ukončuji také anketu "Nejlepší místa pro sexuální hrátky", kde po lítém boji zvítězilo metro v ranní špičce, těsně následováno botanickou zahradou a tureckým záchodem na ruském venkově. Naopak úplně propadl Bílý dům, z čehož usuzuji na klesající zájem o orální sex.

Protože mám po výplatě, tak jsem si zakoupil noviny a hned jsem vypěnil, jelikož jsem si přečetl zase něco o Židech a Palestincích a tak. Já se snažím vůbec do nějaké blbé politiky nešťourat, nehodlám se šťourat ani do věcí nepolitických, co nějak moc politikou zavánějí, ale čas od času mě něco tak nasere, že se vyjadřuji a pak mě nikdo nemá rád.

Tak tady by se to dalo vyřešit nějakou větší bombičkou Tak jsem se například vyjádřil k Usalámu bin Ládínkovi a těm hajzlům americkým a podobně. No a dneska mě v novinách zase dožralo, co si ti parchanti arabský všichni myslí a co mají Židům do všeho kecat. Kdyby kdysi do nich nerýpali, tak by nedostali přes rypák. Jenomže oni do Židů rýpali a přes rypák dostali a teď si myslí, že si budou vyskakovat a že se jako nic nestalo a nic je to jejich rýpání nebude stát. A já děsně moc fandím všem Židům, aby postříleli všechnu tu sviňskou verbež, aby necouvli ani o kousek a aby úplně všechno vyhráli. A kdyby náhodou verbovali nějaké dobrovolníky, tak já teda klidně půjdu a tu arabskou verbež budu mlátit jak žito. Jen tak dále, více a houšť
No a co mě štve ještě víc je to, že mám pocit, že to Židi dřív nebo později neustojí a budou v háji.
Určitě tohlencto zase hne žlučí Trejbátkovi, který Židy nemá rád, protože když pracoval v Izraeli, tak si myslel, že bude houby dělat a dostane za to miliony peněz a protože dělat musel a dostal za to zaplaceno normálně, tak všude vykládá, jací jsou ti Židé mizerové.
Taky by to asi hnulo žlučí panu Šibíkovi, který pořád fandil Židům, jako teď já, ale pak pan Šibík fotil nějaký palestinský pohřeb či co a už tolik Židům nefandí, už snad i dokonce fandí Palestincům. Ale já tedy ne, já si myslím, že je to jenom dobře, když lehne co nejvíc těch mizerů s prostřelenou hlavou a když to bude děcko, tak to vůbec nevadí, naopak, protože ti malí parchanti taky střílí a myslí si, že jim to projde. Kdepak... hezky díru do hlavy a je klid.

No, tak jsem se hezky rozepsal a málem jsem zapomněl napsat, co jsem napsat chtěl.
Dnes ráno jsem hned v metru přivedl k nepříčetnosti hned dva lidi najednou. nesnáším, když totiž někdo vyhuluje tam, kde jsem nucen to čichat. No a ty dvě prasata, ženština a muž, si klidně vykuřovali v metru, všude byl smrad a jako by se nic nedělo. Tudíž jsem přistoupil a beze slova uchopil cigarety v jejich hubách a hodil (cigarety) do kolejiště.
Po chvilce ohromeného zírání začali vztekle řvát. Navíc jsem jim řekl, že jsou dobytkové a smrdí. To už získali báječně rudou barvu a čekal jsem, že buď dostanou infarkt, nebo začnou plivat plameny a jedovatou pěnu.
Ovšem zmohli se jen na ubohé nadávky, navíc zcela neoriginální, tak jsem také zcela neoriginálně řekl, že smrdí jak tchoři a odešel jsem.
Já jsem ohromně klidný a vyrovnaný jedinec, ale asi ne po ránu a ne, když mi něco vadí.
Všem těm smraďochům bych dovolil kouřit jen tam, kde to nemusí čuchat někdo jiný. Tak. 
To jsem napsal tak hezky moralisticky.

Jo a taky mi napsal krajan, jakýsi pošuk Palun a vyhrožuje, cože se mi stane, když pojedu do západní Afriky:

"K tym potomkom: Nelez do tej Afriky, pac ti daju vypit nejaky ten ich drijak a ty si potom spravis potomka, bude cierny, Howadoor sa ti bude smiat a vsetci sa ti budu smiat. Zapadnu Afriku nebrat, jak by povedal Karel."

Protože spousta lidí slovensky neumí, tak pro ně jsem to přeložil:

Souložme v metru a na ruském venkově."K těm potomkům: Nelez do té Afriky, protože tě opijí, otráví a ty zplodíš potomka a bude černý, čemuž se Howadoor, schopný plodit jen obyčejné bílé potomky, bude závistivě smát a všichni kolem také. Západní Afrika není dobrá, jak by řekl Gott." A než jsem dopsal tyhle blbosti, tak se opět pohnulo hlasování v anketě a vítězové jsou tři. Tak tedy konstatuji, že lidé mají nejraději sex v botanické zahradě, v metru v ranní špičce a na tureckém záchodě na ruském venkově.
Děsné. 

 

 

 

13.4. 2002 sobota

Včera jsem jel na Moravu a jako obvykle mě chytil průvodčí. Ovšem tentokrát to dobře dopadlo. Průvodčí byl totiž ožralý a tak kontrola jízdenek probíhala následovně:

Průvodčí opileckým hlasem na lidi v kupé: "Brý den, ukažte!"
První cestující ukázala jízdenku.
Průvodčí: "No o snad ne...eee...e! Vy za chvíli vystupujete, hnedle za bukem, tak to už si tu jízdenku nechte! Kdo vystupuje za bukem, ať mi nic neukazuje!"
Tvářil jsem se, že vystupuji za bukem, leč průvodčí na mě dýchl alkoholové výpary a zvolal:
"Eee..ee...e mladý pán taky jede za buk? no tak se podíváme!"
Já: "Já prosím nejedu za buk a proto jízdenku nemám."
Průvodčí: "Aha, nemáte... tak jakpak to uděláme."
Já: "Já, prosím, nevím."
Průvodčí: "No nějak to vymyslíme, já něco vymyslím a uvidíme."
Odpotácel se.
Za půl hodiny se připotácel zpátky a pravil:
"Tak mi něco řekněte, mladý pane. Vy nemáte jízdenku?"
Já: "Prosím nemám."
Průvodčí: "No nějak to vymyslíme, já něco vymyslím a uvidíme. Například bych vám nějakou tu jízdenku mohl obstarat."
Já: "Prosím, to byste mohl."
Průvodčí: "Tak něco vymyslíme... například... odkud to chcete napsat?"
Já: "No jak chcete... třeba z České Třebové by to nebylo špatné."
Průvodčí: "Aha... ale vy jedete až z Prahy, ne?" 
Já: "Prosím ano."
Průvodčí: "Nevadí, napíšeme to tedy z České Třebové. A kam to chcete napsat?"
Já: "Například do Přerova byste mohl."
Průvodčí: "Aha... a vy jedete do Přerova?"
Já: "Prosím nejedu. Já jedu až do Zlína."
Průvodčí: "Aha... tak nikomu nic neříkejte a já vám to napíšu z České Třebové do Přerova."
Já: "Prosím děkuji."

No a tak jsem jel vlakem načerno... nenačerno.

Svatba.... chlastací akce se ženou v hábitu a pánem, co se mu říká "manžel"A dnes Bára pravila, že jsem barbar a měl bych také vidět, jak žijí civilizovaní lidé a že se pojedeme podívat na nějakou svatbu jejích známých. Svatba je taková chlastací akce, kde je vždycky nějaká ženská v bílém hábitu a pořád ji olizuje nějaký opilec, kterému říkají "manžel" a je úplně jedno, jak se jmenuje. Prostě ať je to Pepa, Franta, Alfons nebo třeba Diogenés, všichni mu říkají "manžel".
Tak jsme jeli na svatbu, ale já jsem utekl hned na začátku, proto jsem neviděl ani ženštinu v bílém hábitu, ani manžela, zato jsem si koupil lázeňské oplatky a časopis o fotografování, kde zrovna byla spousta sprostých fotek a pak jsem tedy v Luhačovicích chodil po Kolonádě, pojídal lázeňské oplatky a koukal na sprosté obrázky.

14.4. 2002 neděle
Snědl jsem krocana, tunu cukroví ze svatby, i když cukroví nejím a ještě něco jsem jedl. Vzhledem k večernímu hokeji se to nejeví jako nejlepší věc. Chcemeli získat na hmotnosti a udivovat protihráče setrvačností při bruslení, sežereme krocana a tunu cukroví Pamatuju si kdysi na hokej a na jednoho spoluhráče, co je každou chvíli v televizi, protože hraje hokej za moc peněz a křičí do kamery sprostá slova, jak už to hokejisté dělají. No a asi dvě hodiny před zápasem jsme šli do místní putyky a ten spoluhráč na všechny řval:
"Opovažte se přežrat jako hovada, pak budete jen jezdit a krkat jídlo!"
Načež si objednal knedlo, zelo a vepřo a toho knedla byly asi tak dvě šišky a vepřovýho jak z půlky prasete. A potom jezdil, hokejku tahal za sebou a nadával:
"Idioti! Takhle mě nechat přežrat!"
Toť je vzpomínka, kryta sepiovým filtrem času.
Nicméně já včera sežral krocana a večer jsem šel na led. 
Zahrál jsem si po strašně dlouhé době výborně, hezky rychlé to bylo a hezky o hubu. Tak to má na hokeji být, hezky o hubu, protože to vypadá akčně, ale vzhledem ke všem chráničům, co má člověk na sobě, zranění ani moc nehrozí a proto je hokej mírná hra, byť to tam nevypadá. Na rozdíl od surového fotbalu nebo házené například.
A tak jsem včera dřel jak kůň, obtěžkán krocanem. Jezdil jsem a vyžíval se, že se hraje hezky do těla a potom jsem dostal hokejkou do čenichu, udělal se mi úplný ohňostroj v hlavě a já začal plivat krev, protože jsem to viděl v televizi a ono to vypadá hrozně akčně, když člověk plive krev. Naštěstí mám jen hubu rozseklou zevnitř, což není vidět.
Vidět nebylo ani to, když jeden kolega dostal krásný dynamický krosček pěknou titanovou hokejkou a pak ležel na střídačce a křičel:
"Já ho zabiju, já ho zabiju!"
Hokej... to není sport pro simulantyJenomže ležel na střídačce a ta je za mantinelem a tak ho nikdo neviděl. Když se dal dohromady, vjel na led a zezadu nádherně podsekl jednoho maníka, jenomže to nebyl ten, který ho obdařil krosčekem a tak se ohnal a už se to krásně mlelo, já zrovna seděl na střídačce a nemlel jsem se, jen jsem se díval, jak se ostatní mlátí a to je fajn, to je totiž taky hodně akční a taky je to v televizi a když se všichni takhle akčně melou, tak lidi tleskají a rozhodčí píská a píská, až z toho všem píská v uších a potom jsou všichni na trestné lavici a jeden druhému vyhrožuje, jak ho zabije, ale nezabije, protože by potom musel hrát sám a to není nic moc, když hraje hokej člověk sám, bez soupeře, který by byl zabitý.

15.4. 2002 pondělí

Ach jo. Tak si tyhle stránky čte další pošuk. Jmenovitě je to jistý pan Palun, který zřejmě nedělá nic jiného, nežli pořád píše ohavné dopisy, ve kterých si stěžuje, že je zde málo obrázků, jindy si stěžuje, že nemá kam psát, že chce, aby jeho dopisy byly veřejné a dnes od rána otravuje, že si ještě nemůže přečíst, jaké ohromné dobrodružství a dech beroucí situace jsem prožil o víkendu.
Takový pan Palun se nudí a píše výhružné mejly jako třeba:
"Co to je? Jak si to predstavujes? Ja uz pijem svoju rannu kavu po porade a ziadne novinky? Ani sobota, nedela, ani prd?"

A já místo toho těžce pracuji. Například dnes jsem opět fotil a ono se ani nezdá, ale je to ohromně náročné, protože leckdy musí člověk obětovat všechny duševní i fyzické síly, aby odolal vábení přírody a neměl nějaké blbé kecy, pokud k focení přijdou objekty, se kterými si dala příroda záležet. Například dnes jeden takový objekt přišel. On to nebyl ani tak objekt, jako spíš objektová. Hm.

Dnes večer přijede pan Howadoor, jelikož zítra ráno cestuje do Himalájí a z Brna by to měl daleko, tudíž přijede i se svým vybavením v ohromném batohu již dnes a bude okupovat můj pronajatý pokoj, což jsem ovšem velice rád, jelikož budu moci směle prohlásit,d že jsem byl jedním z posledních lidí, kteří viděli tohoto známého pošuka naživu, předtím, než se ztratí v horách, horách šíleně vysokých, kde je zima ohromná a všude člověk padá, protože to klouže a silničáři tam cesty neudržují.

Apeluji tímto zároveň na všechny dobré lidi, aby navštívili Howadoorovy úchylostránky a zahlasovali v anketě pro mocného Diogena. Vypadá to totiž, že Diogenes je v anketě poražen přitroublou vulgární odpovědí, pro kterou všichni omezenci hlasují, jelikož tak maskují neznalost velikosti Diogena a jeho génia.

 

 

  16.4. 2002 úterý

Favorit soutěže a nejtrapnější a nejubožejší film všech dobÚplně jsem zapomněl o víkendu napsat, jak jsem bažil tolik po kultuře, že jsem investoval spoustu peněz a odebral se do kina za účelem odpočinku, relaxace, příjemného kulturního šimrání na duši a radosti, kamže dnes kultura spěje a jaké má člověk možnosti se zkultuřit.
Fuj.
Dělal jsem rok a půl ve videopůjčovně, kde bylo mým úkolem shlížet všechny možné filmy, od pohádek až po porno, od filmů relativně normálních, až po největší sračky. Tedy tehdy jsem si myslel, že jsou to největší sračky. Teď už vím, že zdaleka největší filmovou sračku natočil jistý pan Péťa Jackson a jmenuje se to Pán prstenů a ještě asi nějak. 
Takový hnus se jen tak nevidí, něco tak odporně nudného, prašivého a o ničem. Jsa prostřednictvím mé babičky a matky seznámen s odpoledními seriály jistých soukromých televizí jsem myslel, že dno filmové tvorby tvoří právě tyto seriály. Mýlil jsem se. Na dně, ba dokonce pode dnem, v jakési žumpě celosvětové kinematografie, narozeninové záběry souseda Pepy nevyjímaje, vládne svou pevnou rukou ubohý Pán prstenů.
Já na ten film šel až teď, až po hysterických scénách u pokladen kin při premiéře a čekal jsem, že bude aspoň něco pozitivního, čím mě ten sajrajt zaujme. Místo toho jsem viděl neskutečnou zhovadilost, kde se trapné loutky navzájem objímají a na všechny strany vykřikují, jak se milují, jiné trapné loutky pořádají souboje horší než v jednom moldavském filmu, kde na návsi zápasil vozíčkář se slepcem, viděl jsem úplně pitomé a trapné výkony šašků, kterým se říká herci, z nesčetných detailních záběrů do vodnatých očí hlavního hrdiny se mi zvedal žaludek, prostě humus a sračka nepředstavitelných rozměrů.

Naprosto vyděšen jsem zíral na plátno a nechápal, jestli si někdo dělá srandu, nebo co to má jako znamenat. 
Bohužel o pokladen mi nechtěli vrátit vstupné a tak jsem byl hrozně sprostý a přímo v kině mezi diváky jsem vykřikoval slova jako "fuj a "strašné" a "píčovina" a ještě horší slova a kdybych si vzpomněl na něco úplně nejhoršího, tak bych to taky řekl, ale šok byl příliš velký, než abych invenčně vyvolával zdrcující kritiku.

Z toho plyne poučení, že pokud chcete vidět to nejhorší, co kdy kdo natočil, jděte na zmiňovaný film, předtím si ovšem vezměte propriety jako například prášky proti zvracení nebo igelitový sáček, kdyby prášky nezabraly, vezměte si prášky proti spaní, nebo naopak na spaní, vezměte si něco na čtení, pokud zvete svého drahého partnera, vezměte si například šachy či Člověče nezlob se a takto trpte a nebo kruťte hlavou tři hodiny.
Fuj.

Dneska večer jsem měl sraz s Howadoorem u jediného většího obchodu přímo u jisté zastávky metra. Ovšem Howadoor dorazil po téměř půl hodině bloudění, kdy už si stačil i vyhlédnou k nocování místo v parku a svými blbými dotazy ohledně místa schůzky nasíral širé okolí.
Když dorazil, nezbylo, než otočit oči v sloup.
Ano, Howadoor sice odlétá do Himalájí, zdolávat jakousi blbou horu, ale jak to chce dokázat se svým zavazadlem, to opravdu nevím.
On totiž nemá batoh, ale jakýsi karavan s popruhy pro umístění na záda. Jeho takzvaný batoh má od pohledu zhruba půl tuny váhy, přečnívá kolem Howadoora na všechny strany a k tomu si ještě ten jouda tahá další zavazadlo s botama.

Howadoora jsem vzal do bytu, jenomže on mi drze obsadil spacák, řka, že se nikam nehne a začal ve spacáku požírat topinky.

Poté jsme ještě vymysleli úchvatný plán, jak navštívíme besedu s panem spisovatel Vaculíkem, kterou v Rychnově nad Kněžnou pořádá knihovnice Alena. Ten plán je děsně tajný, takže pokud chcete být svědky živé a dynamické besedy, zajeďte se také podívat. 

17.4. 2002 středa

Pán prstenů je hnusný a blbý film pro puberťáky Ha, tak je to báječné, Chochoviny opět naštvaly spoustu lidí. Jednak jsem zabodoval tím, že jsem označil Palestince za hady, co je potřeba postřílet a poté, když jsem zkritizoval blbý film Pán prstenů. Dostal jsem spoustu zábavných mejlů a ohlasy v diskusích taky stojí za to.

Tak tedy z došlé pošty:

"Ty idiote já bych tě nejraději zabil."

No co, neoriginální, o ničem.

"Nejdřív byl Gagarin, aby mohl být Remek."

Hm, tak to fakt nevím, kdo a co tímto myslel.
Další čtenáři byli nadšeni mou recenzí hnusného Pána prstenů:

"Pokud jsou tvé argumenty skutečně takové, jak jsi je popsal ve svém posledním komentáři tak jsi: 
1)Robot bez citu 
2)Divák, který má rád ultrahypermegaturbosupermaxi akční filmy, ve kterých nejde o nic. 3)Pracovník videopůjčovny,jenž nepozná rozdíl mezi kvalitou a brakem. Přikláněl bych se k bodu 1,2 a 3."

Slovo "ultrahypermegaturbosupermaxi" je dlouhé a já se ho naučím a poté budu v recenzích ohromovat čtenáře.
Dále napsal pan Palun, ze kterého se klube děsné individuum. 

"No vidim, ze jeden den s panom Howadoorom a si z toho uplne zblbnuty. Na najlepsie fantasy, ake bolo spravene povies, ze je to stupidny film. Myslim, ze si sa rano na zachode snazil utriet zadok topinkou, a ponozkou sa snazil ovladat telku. Nech ti je odpustene, ked ta ten nanichodny nicema (nech mu je zem lahka) takto tazko psychycky tyral. My len mozeme dufat, ze sa uz z tej hory nevrati a vsetci budu normalny a zdravy jedinci. Tak.
Palun"

Opět přikládám překlad z cizího jazyka:

"Jsi úplně blbý, nakazil jsi se od Howadoora a náhodou Pán prstenů je skvělý film a ty ani nevíš, že se má zadek utírat topinkou a televize ovládat ponožkou. Seš vůl a dobře ti tak."

Tolik výběr z dnešní pošty. Dále se mě pan Palun dotazoval, jestli fotím akty. No samozřejmě, že ano, ono to působí hrozně umělecky, když člověk řekne:

"Slečno, nechcete nafotit nějaké akty?"

Rozhodně to působí lépe, než na rovinu říci:

"Slečno, spácháme sex?"

Na focení aktů je nejlepší to, že se ženštiny fotí neoděné a to je fajn.

Hm, dneska nějak nemůžu chytit nit, co napsat a tak je to nějaké zmatené, o ničem. Aspoň tedy sděluji, že jak jsem psal o střílení Palestinců, tak to nebylo jen tak. Po získání jistých informací a po rozhovoru s Howadoorem jsem napsal dopis na izraelské velvyslanectví a v dopisu žádám o možnost zařazení do izraelské armády. Až odepíší, tak to vrazím na web a ostatní lidé budou mít příklad a já budu zakladatel izraelské cizinecké legie a budu generál a dostanu velký kulomet, nebo možná i tank.

Opět se projevilo, že čtenáři Chochovin jsou seuální maniaci a úchylní pyromaniJo a ukončuji anketu o kouření a kuřácích. Výsledky mě vůbec nepřekvapily, je vidět, že je jaro a na co lidi myslí. A abych se v nové anketě tematicky příliš nelišil od výsledku předchozí, tak dám na radu jedné známé a anketa bude o polohách.

Ha, už vím, co ještě napíšu. Jak jsem byl včera v hospodě. Byl jsem v hospodě se Zelím a divným číšníkem. Číšník se naklonil k Zelímu a pošeptal mu:
"Pánové, přinesu vám kulky!"

Zelí se začal smát a já taky, ale neměl jsem to dělat, protože jsem zrovna pil pivo a tak jsem část piva vdechnul. 

 

18.4. 2002 čtvrtek

Budu mít vlastní vybavený tank s teplou vodou a tak podobněLidi chtějí, abych byl generálem v izraelské armádě a dostal tank, protože jsem dostal kromě obvyklých mejlů o tom, že jsem imbecil, také několik povzbuzujících dopisů a jeden dokonce dá se říci konstruktivní.
Jistý pan Zajíček mi napsal:

"Mily Chocho,

v reakci na tvoje dnesni vylevy o vstupu do izraelske armady bych te
rad
upozornil, ze dle Trestniho zakona se jedna o trestny cin. 
Viz
http://www.army.cz/106/spravy/situace.htm
---
X. VSTUP DO OZBROJENÝCH SIL JINÝCH STÁTŮ

(v souladu s § 54, zákona č. 218/1999 Sb.)

Občané ČR mohou vstoupit do cizích vojenských služeb jen s povolením
prezidenta ČR.

Řádně odůvodněné žádosti, opatřené potvrzením cizího úřadu, o tom, že
žadatel bude do vojenských služeb v dotyčné armádě přijat a na jakou
dobu,
se podávají u ÚVS v místě trvalého bydliště. Žádost je postoupena
ministerstvu obrany ČR, ministerstvu vnitra a ministerstvu
zahraničních věcí
s příslušným návrhem prezidenta. Nebude-li dodržen řádný postup při
vstupu
občana ČR do cizích vojsk a nedá-li k tomu souhlas prezident ČR,
spáchá
tímto občan trestný čin služby v cizím vojsku podle § 115 trestního
zákona.
--

Takze nezapomen na vsechny ty razitka, jinak te ceka:

---
§ 115

Služba v cizím vojsku

(1) Občan České republiky, který bez povolení koná službu ve vojsku
cizí
moci nebo v cizím ozbrojeném sboru, bude potrestán odnětím svobody na
tři
léta až osm let."

Nedostanu jen blbou uniformu jako bych dostal tady, ale se žlutými knoflíky Tak to vidíte, jakou o mě mají lidi starost. Ovšem, milý pane Zajíčku, já jsem ohromně vyčůraný jedinec a proto mám spoustu cestiček, jak se vyhnouti třem až osmi letům v žaláři, byť představa ubytování zadarmo, teplé stravy několikrát denně, televize a další vymoženosti je silným lákadlem.
Například bych se tomu mohl vyhnout proto, protože nejsem Čech. Také bych se tomu mohl vyhnout tak, že se zbavím českého občanství, což problém není. A nebo si rovnou pořídím občanství izraelské, což dle dostupných informací není až zas taková obtíž.
Jak je vidět, vše je vymyšleno chytře a tak poté, co si zjistím možnosti účasti v izraelské armádě, napíši na tamní ministerstvo války, jakouže zbraň bych dostal, jelikož se mi zajisté nevyplatí absolvovat celý proces přerodu v dobrovolného bijce, kdybych měl vyfasovat palcát a motyku a hnát se přes poušť někam do háje.

To je ale blbec, pomyslíte si o mně zajisté a vlastně máte pravdu, já to zjistil taky poté, co jsem dočetl pojetí teorie osobnosti jistého pana Karla Rogerse a zjistil jsem, jakou dává roli strnulosti mezi duševním zdravím a patologií a taky jsem zjistil, že trpím akutním nedostatkem kongruence, ba inkongruence ze mě přímo čiší a to není dobré, to naznačuje, že jsem blb.

Howadoor napsal z Kathmandů, což značí, že tento nebojácný rek zvládl hrůznou cestu pražskou hromadnou dopravou, odvážně se napojil na skupinku dobrodruhů, překonal nástrahy několika letišť a nyní dřímá ve stínu velehor, které hodlá zdolat, pokořit a pohanit.

Já nevím, co pokořím o víkendu. Když jsem totiž napsal Tarabisovi, jestli pojede na čundr, tak odepsal:

"Pojedu do Prahy, nebo zůstanu v Plzni, nebo pojedu do Velhartic, nebo na čundr, nebo do Postoloprt nebo vůbec nevím."

Hm, mám rád takové jasné odpovědi. Z toho tedy plyne, že dokud mám peníze, tak sednu v pátek na vlak a v sobotu, pokud mě nechytnou policajti, revizoři, průvodčí či celníci, již budu opruzovat příbuzenstvo na dalekém východě. 

 

19.4. 2002 pátek
Pěkná demonstrace
Po půlnoci už jsem zpátky z hokeje. 
Pořád uvažuju, jestli pojedu na Slovensko, nebo někam poblíž na čundr. Problém je v tom, že v neděli večer mám další hokej a ze Slovenska bych musel odjet už v neděli ráno, kdežto o týden později žádnej hokej není a tak bych jel z Tater až večer a ráno rovnou dorazil do práce.
Tarabis napsal, že na čundr nepojede a že z celého srdce mi přeje, aby hodně sněžilo, kdybych šel. ještě se evidentně nevzpamatoval z posledního čundru, kdy trochu mrzlo a sněžilo.
Sháněl jsem cenu Praha-Poprad, ovšem stádo tupců na Českých drahách... to je fakt zážitek.
První telefon na číslo uvedení na jejich internetových stránkách - ozvala se ženská a řekla, že bohužel, že ona nic neví a dala mi jiné číslo. Tam se ozval asi po dvacátém zvonění nějaký jouda a řekl, že mi nic neřekne, protože on opravuje potrubí.
Nápadité transparenty na demonstraci proti dětemDruhý telefonát jsem směřoval přímo do osobní pokladny, kde mi ženština řekla, že cenu mi poví, ale jen "velice orientačně".
Třetí telefonát jsem nasměroval, značně rozezlen, přímo na ředitele Českých drah, tam mi ovšem nějaká blbá sekretářka sdělila, že mám smůlu a dala mi číslo, na které jsem volal při prvním telefonátu.
Takže kam pojedu, to se rozhodne asi až večer. Každopádně je jasné, že to bude příšerně drahé a teď tedy studuji jízdní řády vlaků a podle doby stání v jednotlivých stanicích usuzuji, kde se střídají průvodčí a kde policajti a celníci a podle toho plánuji, kam a kolik jízdenek si zakoupím.

Ať žijí děti....Howadoor zdárně dorazil do Nepálu a teď tam pobíhá po městě a stěžuje si, že nikde nejsou chcíplá zvířata a libuje si, že v hotelu, kde se ubytoval, se hulí hašiš.
Taky říká, že se tam levně prodává koření a že prý je pálivé. Doufám, že mi ho přiveze co nejvíc.
Howadoor mě Nepálem docela nalákal, tak jsem zabrouzdal na stránkách velkého pana Kučery a našel něco o Nepálu a fakt, Nepál vypadá zajímavě a někdy... snad, možná, kdoví... se tam vydám. Ovšem ne lézt do hor, jako Howadoor, ale vyžírat tamní restaurace a trhy.

Asi začnu chodit na demonstrace, protože, jak jsem zjistil při návštěvě Kompostu, některé slogany a transparenty stojí za to.

Bára dneska odletěla do Španělska. Tam se bude flákat a až ji to nebude bavit, tak odletí do Mexika a potom letí do USA a potom se možná vrátí. Už je skoro jako výše zmíněný pan Kučera, který mimo spousty cest podnikl i cestu kolem světa a nyní plánuje druhou cestu kolem světa.
Jen já sedím v práci a ze všech sil se držím, jelikož mě dneska svojí blbostí vytočily dvě kolegyně a celé to završil jeden kolega, kterému jsem asi deset minut vysvětloval, co je to internet.> Tak teď volal Zelí, že prý na čundr jedeme. Do Českého ráje. Uvažovali jsme, že by nebylo od věci místo do Českého ráje jet do Velhartic na hrad a navštívit Tarabise s jeho spolužákem, panem Růžičkou. Ta myšlenka mě nadchnula, jelikož je pan Růžička hrozný nervák a jednou, když jsme seděli v bordelu, jsem panu Růžičkovi nastavil na mobilní telefon arabštinu, pan Růžička to neunesl a začal mne po bordelu pronásledovat s krvavýma očima, v ruce třímal těžký skleněný popelník a před zraky polonahého personálu řval jako tur, že mě zabije a popelníkem rozbije hlavu našrot.

Hm, nejede se ani do Velhartic, ani do Českého ráje. Zelí je hrozný zbabělec a deset minut před odjezdem vlaku akci vzdal, že prý prší. Já to nechápu, jak se někteří lidé můžou bát vody.

Tudíž jsem si vzal čisté ponožky a odjel na Slovensko.


20.4. 2002 sobota
Pohled na západní část Vysokých Tater ze zastávky Štrba
Deset hodin ve vlaku mi ani moc nevadilo, protože díky trpělivému plánování a norné dávce štěstí se mi podařilo dojet trasu Praha - Poprad za 113 peněz, což docela jde. Tomu se říká báječná mezinárodní čundrsleva.
Dojel jsem do Svitu, kde bydlí moje milá babička s mým milým dědečkem, ovšem babička mě nepoznala, jelikož od mé poslední návštěvy stačila oslepnout. Taky mi pořád říkala úplně jiným jménem. Divné.
Odpoledne jsem utekl do lesa a sál a sál, ale nikoli alkohol, nýbrž vzduch, protože já to tam mám rád. A taky jsem fotil hory, ale bylo blbé počasí, tak fotky nic moc.
Poté přijela ze Spišskej Belej další část mého příbuzenstva a jali se pít různé destiláty, čemuž jsem neholdoval a raději spal.
Vysoké Tatry - to jsou takové hory na Slovensku, kde mají takového blbce, co se jmenuje Mečiar Když jsem se asi za dvě hodiny probudil, tak má teta zpívala a vykládala historky, jak byl někdo malý a spadl do nějaké žumpy, strejda neustále naléval dědovi panáka za panákem a můj osmdesátiletý děda pil, plácal mojí osmdesátiletou babičku přes stehno a křičel:
"Ještě mi nelijte, ať to oslavíme."
To vzadu je nejvyšší hora Vysokých Tatar, jmenuje se štít a to dokonce Gerlachovský. to vepředu je křoví pod Gerlachovským štítemSice se nic neslavilo, ale nakonec se obě lahve vypily, moje slepá babička byla spokojena, že se už nepije a najednou byl klid, jen dědeček se trošku potácel, babička mu říkala, že na tu spoustu léků, co jí, neměl pít a dědeček říkal, že jednou za rok se to může a smál se a byl fajn.
Potom jsem se s babičkou tradičně pohádal, to já tak dělám vždycky. Babička je totiž hrozná nacionalistka a Mečirovka. Babička nezná nadávky jako třeba "idiot" nebo "blbec", ona nadává "cikáne" a "Žide", což jsou pro ni strašné nadávky, zatímco já říkám, že každý cikán a samozřejmě každý Žid je tisíckrát lepší, než pan Mečiar. Pan Mečiar je jeden takový idiot, co dělá do politiky a volí ho důchodci, protože řekl, že jim dá milion a banán a můžou jezdit autobusem zadarmo a takové věci říká pan idiot Mečiar a proto ho mají důchodci rádi.
A tak babička říká, že všichni jsou cikáni a Židi, jenom pan Mečiar, že je hrdina, ještě větší, než bývali hrdinové socialistické práce a škoda, že není prezidentem světa. Načež tedy řeknu, že pan Mečiar je opravdu idiot a ne prezident světa a babička se chytá za hlavu a říká "panebože, panebože" a potom řekne, že pan Mečiar zachrání Nádraží ve Svitu a vzadu Tatry Slovensko před Židy, cikány a hlavně Maďary, protože moje babička strašně nemá ráda Maďary. Poté, co zmíní Maďary, já řeknu, že Slovensko je stejně jenom kus Maďarska a že všude by se mělo mluvit maďarsky a babička je už skoro na infarkt a já to celé završím tím, že řeknu maďarsky "galaczinhajtobogár" a taky řeknu "geci, geňo, fos, Ferencvároš" a to jsou všechno maďarská slova a řeknu babičce, že se učím maďarsky, protože za pár let Slovensko nebude a bude jenom Maďarsko. A jakmile tohle slyší babičky, tak už nic neříká, jenom mává rukou a vzdychá a určitě si myslí, že jsem úplný blbec.

Večer mě babička překvapila, jelikož se rozhodla, že budeme hrát karty. Vzhledem k tomu, že je slepá, to bylo zajímavé. Dědeček jí říkal, jestli už má hrát a je na tahu a taky jsme jí říkali, jaké má karty a co má hrát a taky co hraju já a dědeček a babička vyhrávala a vyhrávala, až jsem musel zašvindlovat, abych vyhrál já.

21.4. 2002 neděle
Tak to je tuším Slavskovský štít a díky mé tuposti a neshopnosti fotit už vpravo není vidět ukrojený Lomnický štít....
Ráno jsem šel na vlak zpátky. Doprovázel mě dědeček a bylo to fajn, my vždycky někam jdeme a nemluvíme a to vůbec nevadí, když mlčíme. A tak jsme šli a mlčeli a koukali na Tatry, co jsou hned u Svitu, kde babička s dědečkem bydlí. Potom přijel vlak a dědeček mi zamával a já jsem odjel zpátky do hnusné Prahy.

Ha, čundrsleva se povedla i zpátky, platil jsem 240 peněz, cože je skvělé. Tak mě cesta na Slovensko a zpět vyšla asi na 350 peněz, místo tisícovky, či snad ještě více. A ani jednou mě nevyhodili z vlaku, dokonce ani před průvodčím jsem neutíkal, jak to obvykle bývá.

Od babičky z kuchyněV kupé jsem seděl s tlustou holkou, co spala a sliny jí tekly do výstřihu. A vedle seděl starý pán, co pil pivo a luštil křížovku a měl brýle s tlustou kostěnou obroučkou a jedno sklo měl rozbité, popraskané a zalepené černou páskou.

Taky jsem jel s těhotnou paní, co neustále funěla, hladila se po svém velkém břichu a říkala tomu břichu "spinkej, spinkej", což vůbec nechápu.
I jeden pán, co byl hrozně špinavý, s náma jel. V otrhané tašce měl psa ze zlomenou nohou a vedle seděla malá holka a toho psa krmila lázeňskými oplatky.

Jak jsem tak jel, tak musím říct, že cesta vlakem Poprad - Žilina je opravdu skvostná, kolem pořád hory a řeky a všechno krásně polodivoké, prostě paráda. A já si zařadil další plán do kategorie "až bude čas" a až ten čas opravdu někdy bude, tak vezmu spacák a půjdu plus mínus kolem trati odněkud ze Spišské nové vsi až někam za Ružomberok a to bude určitě fajn.
Jo a psal drzý pan Palun: "Naco zistujes cenulistku na vlak, ked chodis na cierno, noumo?" Pche, vážený pane Palune. Jezdit načerno není umění, ale je to barbarské, nekulturní. já jezdím čundrslevou, to není načerno, to je prostě jistý druh jízdného. A kultivovaná podoba šetření a cestování. Ňoumo.
Tak.

Večer jsem na poslední chvíli popadlo věci na hokej a zdrhnul na led. Kupodivu jsem nikoho neseknul, nikomu nic neudělal, mně nikdo nic neudělal a tak aby to nebylo nudné, asi deset minut před koncem jsem v rohu zahranil, cinknul špičkou brusle o díru v ledu a předvedl držkopád, který bych jindy nedal dohromady za tři hokeje. Ostatně není divu, když se mi podařilo vyrvat nýtování na celé brusli a to fakt není nic moc, snažit se vystřelit na bránu a netušit, že mám jen jednu brusli.

Spát jsem šel asi ve tři ráno, protože mi ujela tramvaj. Sakra.

22.4. 2002 pondělí

Bára je fakt úplně praštěná. Klidně si odletí do USA a nevyřídí si víza. Následkem toho je nyní v Mexiku a posílá mi SMSky, co má dělat, jak se má vrátit a podobně.
Občas nechápu, jak se někteří lidé při svém stylu života dožijí tolika let. Jen doufám, že tentokrát nebude nic pašovat přes hranice, jak mívá ve zvyku.

Psal jsem si zase s pošahanou Pavlou, která až do třiceti (sprostě bonznu věk) žila jako rozumná ženština, ale na stará kolena se rozhodla si pořídit potomstvo. Tak jsem se zeptal, jestli není na hlavu a ona odepsala:

"Proč na hlavu? Za to, že mám větší kozy a nemůžu šukat, nemůžu. A děťátka jsou uřvaní hajzlové, tak to prostě je. Jo a navíc jsem to viděla na ultrazvuku a vypadá to jako mlok. Tak mám v břiše mloka. "

Chápete to? Tak takto se projevuje budoucí matka. Kromě toho si stěžuje, že je jí blbě a pořád zvrací a má ještě větší prsa, než normálně, což nechápu, protože i normálně je vyvinutá tak, že si na poprsí může stavět půllitry s pivem.

Ty hnusné citrony samozřejmě můžeme vyhoditNo, zanechme barbarských jedinců a pojďme se věnovat něčemu duchaplnému, například stravě.
Inspiroval mě k tomu opět pan Palun, který mě zásobuje přitroublými mejly. Naposled vyhrožoval, že má tetičku, co dělá ve vlaku průvodčí a ona si na mě počká a až pojedu zase někam bez lístku, tak mě zastřelí a svrhne pod kola vlaku. No a také pan Palun psal, že mu odjela na 20 dní žena a on nemá co jíst, abych mu prý poradil.
Protože pan Howadoor je v Himalájích a nemůže otravovat český internet svými hnusnými recepty na shnilé maso a podobné hnusy, tak se chopím volného místa šéfkuchaře a pro dnešek vám nabídnu "Špagety s moučnými červy".

Moc nesmažit, doporučuji co nejvíce syrové kvůli živinámŠPAGETY S MOUČNÝMI ČERVY 
250g moučných červů (už nasmažených), 4šálky vody, 1 polévková lžíce oleje, majoránka, tymián, 2 bobkové listy, 1 cibule, 250g špaget, 7 lžic másla, sůl, 3 polévkové lžíce mandlí (nasekaných), 250g sýru, bazalka, petržel 
Špagety uvařte ve vodě s olejem, majoránkou, tymiánem, bobkovým listem a cibulí. Pak špagety sceďte a opláchněte studenou vodou. Rozpusťte máslo na pánvi a přidejte špagety, sůl a pepř. Bazalku, petržel a mandle nasekejte na drobno a smíchejte se sýrem a olejem. Přidejte směs se špagetami a dobře zahřejte. Navrch nasypte moučné červy a podávejte. 

Já myslím, že takové špagety nejen zaujmou, ale i překvapí. Doporučuji přiložit namleté psí maso máčené v nálevu chilli, což dodá špagetám úplně jinou, masitou chuť.

Pokud máte chuť i na další pochoutky, je třeba řídit se základními pravidly, která jsou na stránkách o hmyzích dobrotách uvedeny. Například "Hmyz musí být čerstvý, nelze zpracovávat uhynulé jedince" či "Hmyz před použitím šoupneme do mikrovlnné trouby, ale jen krátce, aby neprasknul".

Doufám, že si pan Palun pochutná.

23.4. 2002 úterý

Hm, můj recept na špagety s moučnými červy nesupěl. Naopak vyvolal vlnu nevole a tak i pan Palun napsal, že raději bude hladovět. Také jsem dostal mejly a SMSky znění:

"Ty seš fakt hovado, takový hnusný červy žrát."

nebo

"Fuj, seš prase, kdo se na to má koukat."

A protože je vidět, že problematika výživné stravy zaujala, nabízím tentokrát ne recept, ale výživnou hodnotu. Teď už nikdo nemůže nadávat, že mám blbé recepty, protože si může uvařit sám a navíc dietně a zdravě. Například kdo drží dietu, měl by preferovat salát z velkých sarančat místo z malých, protože rozdíl v kalorické hodnotě je skutečně velký. Jasným favoritem dietních jídel jsou ale samozřejmě ploštice.

Výživná hodnota hmyzu
(na 100g)

  Kalorie Bílkoviny Tuky Uhlovodíky Vápník Železo
Chroust 77,8 13,4 1,4 2,9 22,6 6,0
Ploštice (Lethocerus) 62,3 19,8 8,3 2,1 34,5 13,6
Mravenec 98,7 13,9 3,5 2,9 47,8 5,7
Mravenčí vajíčka 82,8 7,0 3,2 6,5 8,4 4,1
Kukly bource m. 98,0 9,6 5,6 2,3 41,7 1,8
Chrobák 108,3 17,2 4,3 0,2 3,9 7,7
Cvrček 121,5 12,9 5,5 5,1 75,8 9,5
Potápník 149,1 21,0 7,1 0,3 36,7 6,4
Saranče malá 152,9 20,6 6,1 3,9 35,2 5,0
Saranče velká 95,7 14,3 3,3 2,2 27,5 3,0

To tedy bylo o jídle a nyní něco málo o cestování.

Bára se z flákání po světě vrátí úplně v pohodě, jelikož v Mexiku otravovala všechny ambasády v okolí, všechny cestovky a tak podobně, načež si takto vyotravovala potvrzení a do USA letí i bez víza.

Další člověk na cestách, pan Howadoor, se v současné době potácí v Himalájích tuším někde ve výškách kolem 5000 metrů a to dokonce nad mořem a určitě se tam někde opaluje a požírá jídlo, čemuž on říká aklimatizace. Až se spálí a dojde mu jídlo, tak vyleze na nějakou ještě vyšší horu, tak má asi tak 6400 metrů, také nad mořem, tam se podívá, jak je vysoko a zase poleze dolů. 

A abych nebyl pozadu, plánuji podzimní Afriku a pořád počítám a počítám a spočítal jsem, že nikam nepojedu, protože je to hrozně drahé. Tedy pojedu samozřejmě, ale místo západní Afriky to vidím na nějaké přiblblé Mexiko nebo Guatemalu, kam se dostane člověk za pár korun a je tam levně.
Našel jsem takové pěkné stránky zrovna o Mexiku a Guatemale a tam píšou, že je to levné a že nejlépe je jezdit stopem a nejlépe je stopovat policejní auta. Což mě láká, protože policejní auto jsem ještě nestopnul, mám na mysli úmyslně. Neúmyslně se mi to podařilo dvakrát a to jak u Heidelbergu, kde mě vyhodili z dálnice němečtí policajti, tak i u Dijonu, kde mě pro změnu vyhodili policajti francouzští.

Zelí (pravidelné výlety jednou za tři roky)  Trejbátko (objevitel liduprázdného a divokého Chorvatska) Bohouš (spisovatel cestovatelské literatury) To takový pan Trejbátko má po starostech, jelikož on jede do Chorvatska. Ale zřejmě do nějakého jiného Chorvatska, než je to v Evropě, protože Trejbátko mluví o nějaké ohromně vědecké a dobrodružné expedici někam, kde hodlá objevovat nové kraje a kde nikdo nebude a tak podobně. Ale možná to bude právě ono Chorvatsko, kam jezdí tuny turistů, je hnusně drahé, se špinavým mořem a tak podobně. Dobrodružné a vědecké to pro Trejbátka zajisté bude, když si vzpomenu, jak vyprávěl hrozně zaujatě a vzrušeně příběh o tom, kterak dokázal dojet do Holandska a dokonce i zpátky.

Když se tak podívám kolem sebe, tak mi stejně přijde, že jsem obklopen dobrodruhy. Například takový Zelí asi tak jednou za tři roky vyjede na víkend a poté si užívá pocitu cestování, takový Bohouš dokonce jezdí až do skoro sto kilometrů vzdáleného Žatce a dokonce o svém a jiném cestování hodlá napsat a zveřejnit to.

No nic, nechám tyto dobrodruhy a budu se těšit na další jejich akce a adrenalinové výpravy. 

24.4. 2002 středa

Hehe. Včera jsem se rozepsal o velkých cestovatelích a dnes jsem četl dotazy a rady. 

Dotaz Zdeňka, co chce na Island:

"Neporadite mi nekdo ,jak se nejlevneji dostanu na Island?
Letenky jsem zatim sehnal za 17000+taxu. Nevite kde bych to mel zkusit? 
Predem dik.
Zdenek"

A pan inženýr Hlaváček odepsal:

"Arnaud Rossnay překonal na windsurfu Pacifik již v sedmdesátých letech.
Východoněmečtí turisté zase překonávali zcela běžne úžinu mezi Kubou a Floridou.
Máš tam pravidelný bočák a teplý golfský proud.
Honza"

Hehe.

Pošahaný Bárt si obstarává modrou knížku, ještě pošahanější kolegyně potomka Kolegyně Andrea je těhotná. Což se projevuje například tím, že už nekouří ty hnusné cigarety, že se o ní baví všichni okolo, že Andrea neustále požírá různé prášky a pilulky, že za ní neustále chodí ostatní kolegyně a baví se o nějakých divných věcech, že Andrea pořád někam telefonuje a ptá se, jaké pilulky má jíst, proč ty jo a jiné ne, kolik si toho má koupit a tak podobně.

Po takové informační masáži mám hlavu narvanou vědomostmi a mám pocit, že nakonec porodím dřív, než ona.

Včera jsem se bavil s Bártem a Bárt má deprese. Jde totiž žádat o modrou knížku, aby nemusel na vojnu a hodlá to zahrát na hlavu, tudíž ze sebe udělat blbce, protože blbce prý do armády neberou. Podle mě je to nesmysl a čím většího blbce ze sebe udělá, tím raději ho do armády vezmou.
Ovšem na druhou stranu Bárt nechce být úředně blbec, protože by prý neměl řidičák a to by mu vadilo.
Tak teď Bárt má hlavu v dlaních a skučí:
"Ach jo, to snad ne, já se z toho zblázním, úplně zblázním! Já se z toho zcvoknu, mně z toho hrábne, úplně se zblázním!"

Asi tu modrou dostane.


25.4. 2002 čtvrtek
Včera večer jsem byl v kině. Teda v takové kinokavárně. Dávali film Výlet, kde hlavní roli hraje popel. Ne nějaký pan Popel, ale prostě popel. Popel z krbu, popel z pece, popel z mrtvoly.
Během prvních asi pěti minut filmu se chlap zvednul ze ženský, ta si utřela ručníkem sperma z břicha, potom se tam nějaký lidi hádali a potom všichni jedli.
Během pěti minut život v kostce.
Tak, už vidím, jak mi zase nějaký chytrák napíše, že to přece není život a že jsem barbar a bla bla bla.
Seděl jsem u stolku a popíjel limonádu, četl noviny, když byl záběr světlý a od plátna se odráželo dost světla a občas četl anglické titulky, kterými byl film vybaven.
Vedle seděla jedna slečna s kraťoučkým trikem, takže jí bylo vidět celé břicho. Teda spíš takové bříško, hezky vymakané, bez kousku sádla. A v pupíku měla dva malé kovové kroužky a pořád si do nich cvrnkala a ty kroužky o sebe cinkaly.
Taky tam seděli dva Američani a strašně nahlas se smáli každé blbé hlášce, kterou nějaký herec pronesl. A na konci filmu tleskali a křičeli "grejt", což je asi nějaké americké slovo, jenomže já americky neumím, tak jsem kouknul slečně vedle na břicho a jel jsem na hokej.
Už si připadám jak blbec, když je všude horko, lidi jen v kraťasech a tričkách a já táhnu věci na led. No ještě dneska a pak mám od ledu na dva tři měsíce pokoj.
Plány na Afriku pokračují tím směrem, že postupně odškrtávám z finančních důvodů další a další položky. Naposled jsem vyškrtnul pojištění, asi polovinu očkování a nové trenýrky. 

 

26.4. 2002 pátek

Nechce se mi kreslit přiblblé obrázky, tak sem dám přiblblou fotku Je hnusně krásně. To znamená, že je je takzvaně hezké počasí, tedy svítí slunce a je teplo. Ovšem toto počasí je zde v Praze abnormálně hnusné, jelikož celé město zaplaví turisté jako švábi, všude piští a pobíhají a všechno fotí jak jatí.

Protože jsem hrozně líný a navíc je mi blitmo z nějaké chřipky či čeho a tak vůbec, zůstávám na víkend v Praze, tedy v okolí Prahy, protože určitě někam vyjedu aspoň a chvíli.

Zašel jsem do obchodu a zakoupil spoustu různých potravin, jelikož jsem celý říčný zhotovit si nějaké nové originální jídlo.

Jídlo jsem nakonec zhotovil. Zde je recept:

Co je potřeba:
spousta cukru
spusta octu
spousta vody
spousta koření
spousta bramborového škrobu
spousta arašídových oříšků, neboli buráků
trochu masa
jedna velká pánev
jedna velká lžíce

Příprava:
Vše kromě lžíce vhodíme na pánvičku a lžící mícháme a mícháme a mícháme. Pod pánvičkou samozřejmě nesmíme zapomenout zažehnout oheň.

Výsledek:
Pánvička je plná směsi, která je buď velice hutná, velice lepivá a připomíná kousky masa zatavené ve velice pevné folii, nebo to celé vypadá jako kousky masa v méně pevné fólii. To podle toho, kolik do směsi nasypete škrobu.
Já nasypal celé balení.
Já vůl.

Virtuózní hráč na valchu je zbrocen potem a uměním27.4. 2002 sobota
Měl jsem dnes v úmyslu zhanobit mou přítomností jakýsi domek u obce Karlštejn. Jenomže prší a tak jsem, zřejmě totálně pomatý a postižen, zavítal na Karlův most a přilehlých oblastí.
Fuj. Vše bylo zamořeno hnusnými turisty, davy těchto šílenců se hrnuly vedle sebe, proti sobě a za sebou a já si připadal jak za mobilizace nebo při transportu do Osvětimi.
Na hnusném Karlově mostě mezi hnusnými turisty hrála nějaká kapela a já si fotil hlavní hvězdu orchestru, což byl zanícený muzikus, pan Valchista, co hrál na valchu.
A potom jsem šel spát, zhnusen Prahou, zvláště to starou. A nechce se mi sem psát, tak zaplácám spoustu místa a paměti spoustou fotek. Ha.

28.4. 2002 neděle
Karlštejn
 Zakoupil jsem sobě jízdenku na vlak a zajel jsem do obce Karlštejn, kde mají velký dům, kterému říkají hrad Karlštejn a tam je spousta turistů a stánkařů a děsný zmatek.
Opět hrozně starý domek Karlštejn Jeden trouba tam měl sovu, tak jsem ho trochu otravoval a sovu fotil a tak a teď už vím, že sova se hodí na guláš a také, že kromě sovy pálené a jakéhosi puštíka sovy v noci nevidí.
A taky vím, že ve dne sovy létají. Tak, jsem vzdělán.
A takto vzdělán jsem šel na Ameriku, což je všelijakou vyuzenou havětí, trempy se zvoucí, zamořený lom, ba dokonce více lomů, z nichž nejznámější jsou Velká a Malá Amerika.
Tak jsem tam chodil a fotil a čekal, koho budu moci nenápadně svrhnout do lomu. Ale nikdo nešel, tak jsem šel já a to na vlak a zpátky do Prahy. A potom spát.

29.4. 2002 pondělí Malá AmerikaUpravuji fotky z víkendu a do toho odepisuji Báře, která se fláká někde v Mexiku a dnes mi napsala, že jsem blbec, protože jsem jí nenapsal. A pak napsala, že jde skákat z nějakého vodopádu. Tak já jí teda ještě nenapíšu, třeba skočí nějak šikovně na skálu a já už nebudu muset psát.
Hm, tak jsem zjistil, že kromě mejlů, telefonů a podobných vymožeností, existuje ještě jiné způsoby předávání informací. Takzvaná pošta. Ti starší čtenáři jistě ví, o co jde a těm mladším sděluji, že jde o instituci, zabývající se přepravou všeho možného, nejčastěji popsaných papírů, kterým se říká "dopis" a popsaných kartiček, kterým se říká "pohlednice".
Tato instituce se neaktivuje zmáčknutím klávesy, nýbrž vhozením různě popsaných papírů do takové krabice, kam se popsané papíry házejí. A z této krabice nějaký člověk všechny papíry vezme a poté běhá z místa na místo a dává papíry různým lidem.
Malá Amerika No a já dneska obdržel takový papír, kde bylo psáno "Siřemské měsíce Franze Kafky".
Prostě jsem dostal takové lejstro poštou do práce, nepodepsané, nevyžádané a já nevím co s tím.
V těch Siřemských měsících se píše o o nějaké Miloši Formanovi, Václavu Havlovi, Eisnerovi, Kafkovi, sestře Ottle, sestře Elli, Karlovi Hermannovi, Leopoldovi, Hugovi, Maxovi Brodovi, Feiglov, Makuschovi, Felixi Wolfovi, Felici Bauerové, Oskaru Baumovi, Kurtu Wolfovi, Eugenu Pholovi.... atakdále atakdále. Já vůbec nikoho z těch lidí neznám a jsem zmaten, jestli z toho nekouká nějaká sviňárna. Nebo že by dokonce přijeli na návštěvu. Ovšem jsem člověk pohotový a hnedle mě napadlo, že bych takovou návštěvu pohostil včelími placičkami, indonézskými placičkami s moučnými červy nebo mravenčími larvami na pivu.

Malá Amerika Pokud také chcete hostit návštěvy, tak zde jeden recept:

SOUMRAČNÍCI NA BÍLÉM VÍNU 
500g housenek soumračníků, 1 šálek bílého vína, sůl 
Housenky soumračníků naložte do bílého vína (poměr 500g na 1 šálek). Víno přiveďte do varu, pak ho odtavte a podle chuti osolte. Podávejte na avokádu nebo na jiných čerstvých plodech nebo zelenině. 

Tak. 

 

30.4. 2002 úterý
Včera večer jsem potkal Bárta, vtrhli jsme do hospody, poté do další hospody a hráli kulečník a pili pivo. Já kulečník vůbec neumím hrát, ovšem oproti Bártovi jsem mistr světa. Bárt porůznu mlátil do koulí a velice často mlátil tágem tak nešikovně, že číšník jen přišel, otočil oči v sloup a zase odešel.
Poté přišel Zelí. Zelí pracuje. Dělá v hotelu Hilton, což je jeden takový známý hotel. Známý je například cirkus Humberto a hotel Hilton. A Tak Zelí dělá v Hiltonu a včera povzbuzen touto pozicí ležérně kynul rukou a zabořen do hospodské židle ještě ležérněji vykládal, že tam má levný oběd a levnou večeři a že dostane uniformu a bude uniformovaný hotelista-hiltonista.
Bárt v hotelu nedělá. Bárt se stará o chodníky. Včera mi vysvětlil, že to není jen tak a liboval si:

"Dnes jsem byl smeták, to je skvělé, lepší než včera, kdy jsem byl lopata. A naštěstí jsem nebyl ani škrabka."

Tak jsem zvěděl, že zatímco například v armádě je desátník, kapitán, plukovník a nástěnkář, tak u metařů jsou hodnosti "smeták", "lopata" a "škrabka".
Načež Bárt také na ulici názorně předváděl, jak se musí škrabkou škrábat a vyškrabovat.

Soustředění před sportovním výkonemA tak jsme seděli v hospodě a pili pivo a vykládali, kdo je škrabka a kdo má v hotelu levný oběd a poté jsme začali plánovat na léto příštího roku ohromnou akci. Je to děsně tajné a ohromně akční. Zabavíme totiž Zelího otci jeho báječnou dodávku a podnikneme divokou jízdu po krajích střední Evropy. Alespoň doufám, jelikož Zelí říkal, že by řídil a Zelí řídí jako prase. Já sice Zelímu oponoval a připomínal, jak onehdá pronásledoval v autě jakéhosi člověka, který nic netušíc vlezl na přechod pro chodce, ale Zelí sveřepě naznačil, že řídit bude on. Mám obavy, že děsně tajná a ohromně akční výprava skončí po pár desítkách metrů v první propasti u silnice a my se do té propasti zřítíme i s hloupým Zelím, co chce řídit.

Zase jsme hráli kulečník, jenže Zelí neměl tolik piv jako já s Bártem a tak Zelí vyhrál. Dlužno dodat, že Bárt měl piv nejvíce a tak už ani nehrál.

K podzimní Africe mám další kamínek do skládačky všemožných povolení - už vím, jak sehnat vízum do Mali. Volal jsem do jedné cestovky a tam mi dali číslo na jednoho pána a ten pán mi dal číslo na jiného pána a ten mi dal číslo na jednu paní a ta na svého bratra a bratr té paní mi řekl, že vízum do Mali seženu ne v Evropě, ale v Africe, v Senegalu, v Dakaru a to je skvělé, protože do Dakaru hodlám přiletět a začít cestu, ke které už mají lidé přitroublé poznámky a ptají se mě, jestli se hodlám sexuálně ukájet na velbloudici a jestli tam žije puma.


zpět na hlavní stranu