Duben 2003

1.4. 2003 úterý
Apríl. Ohromně vtipný den. Všichni soutěží o nejtrapnější věc, která jde udělat. Haha, hrozně vtipné. Apríl je zařízen pro sbírku individuí, kteří celý rok dělají jednu idiotinu za druhou a jenom o apríla jim nikdo neřekne, že to idiotina je a tak se jedincové smějí, jakže jsou vtipný, jakýže to zase udělali šprým, ó to je legrace.
Zmrdi.


2.4. 2003 středa
Psal jsem si s matkou:

Matka:
Četla jsem si Chochoviny a moc se mi líbily. Kupodivu tentokrát nejsou ani moc černé a vulgární. Jen tak dál.

Já:
Aha... tak tam přidám nějakou vulgaritu a stříkající krev, ať to má šťávu.

Matka:
To jsem si naběhla. Objevilo tě včera Sluníčko v Praze? Jinak tady nic nového, akorát se se
mnou nebaví sousedi, protože v neděli ve čtyři ráno v naší kuchyňce 11 úplně ožralých lidí pělo, bušilo se do kytary, chlapi se učili pískat a ženy opakovaly ruské častušky. Bránila jsem se, že jsem nebyla doma a asi to byly moje děti.

No. Jako obvykle, matka má ve zvyku ožírat návštěvy. Nedávno ožírala mojí kamarádku paní učitelku. Ono by to nebylo divné, leč já se smál, protože paní učitelka je abstinentka a matka jí nalila pár dávek fernetu, každá dávka měla asi deci. Hehe.
Jo a "Sluníčko" říká moje matka ironicky otci. Když se moji rodičové rozvedli, tak matka začala říkat otci "sluníčko" a občas při tom skřípe zuby.

Jojo, tak je to s mým příbuzenstvem.
Mám například matku, otce a další příbuzné. Otec se za mnou stavil v práci. Já jsem překvapeně hleděl, protože to bylo po třech letech poprvé. Otec shání práci a snad i byt, já nevím, takového něco povídal.
Taky mám sestry. Dvě. Jedna dělá zdravotní sestru a když vypráví o různých prasklých plicích, otevřených zlomeninách a hnijících tělech, tak se směje a říká "ty vole".
Moje druhá sestra pracuje, jen když se jí chce, tuším chodí i do nějaké školy a je hrozně vyčůraná už od malička, jelikož je z mých vlastních sourozenců nejmladší a ti jsou vždycky vyčůraní.
Potom mám taky dědu, co lepí vlaječky na šneky a taky druhého dědu, který mi vždycky počítal prsty, jestli mi nějaký neulomil, když jsem byl malý a on se o mě staral. O mě se starala celá rodina, podle toho, kdo měl zrovna volno, jelikož matka studovala a to dá přece rozum, že studentka se nebude starat o nějaké děcko pořád. Otec taky studoval a když se o mě staral, tak si půjčil moje sáňky a sjížděl na nich v Tatrách ze skokanského můstku a sáňky rozlámal.
Moje matka byla a je učitelka, otec voják, tudíž jsem měl výchovu obzvláště kvalitní. K tomu mě vychovávala i babička, které jsem kamsi schoval kávové lžičky. Babička pracovala taky ve škole. A taky se o mě starala teta. Teta jest učitelka. A taky mám dva strýce. Takové krtky. Jeden leze do jeskyní, je jeskyňář a druhý leze do dolů, je horník. Jo teď mi dochází, že má druhá teta je taky učitelka.
Taky mám chcíplého rozlámaného kraba a ten není voják, horník ani jeskyňář.

3.4. 2003 čtvrtek
Viděl jsem fotky z Indonésie. Ha. O Indonésii jsem už uvažoval víckrát, jenomže letenka je tam nechutně drahá. možná tak letět do Thajska a do Indonésie jen přejet. 

4.4. 2003 pátek
Chci sobě zakoupit bicykl. Nevím jaký, jelikož na bicyklu nejezdím a od dob socialismu, kdy jízdní kola připomínala hnědouhelné rypadlo už uplynula nějaká doba.
Otázal jsem se teda pana Howadoor a pana Joea, cože mám koupit.
Pan Howadoor mi napsal, že jsem tlusté prase a proto si mám koupit kolo co největší, nejželeznější a hlavně takové, jako má on, protože jenom takové kolo je dobré a potom mi začal obšírně vysvětlovat, že jediný správný způsob, jak využít bicykl, je sjíždět s ním nejvyšší hory, nejlépe kolmé stěny, také prý stojí zato nabalit na kolo půl tuny zavazadel a vydat se na druhý konec světa, samozřejmě to vzít přes všechny nejvyšší pohoří a z toho každé druhé si vyjet a sjet dvakrát.

S nepořízenou jsem se teda obrátil na pana Joea.
"Jaké si mám koupit kolo?"
"Kup si auto!", odvětil Joe.
"Nechci auto!"
"Kup si motorku!", odvětil Joe
"Nechci motorku!"
"Jsi tlustý, na tebe kola nedělají", pravil Joe a temně se zachechtal.
"No vážně, mám si koupit silniční? Takové hezké silniční, co se na slunci leskne, to bych chtěl..", snažil jsem se inspirovat Joea k návrhům.
"Silniční kolo je sportovní nářadí, ty si kup přívěs za traktor, nic jiného tě neuveze!", poradil opět Joe.
"Ach jo, s tebou je teda domluva. A o nějakém levnějším kole náhodou nevíš?"
"Já prodávám kolo. Je asi dvacet let staré, má ocelový rám, nemá pedály, řídítka jen na jedné straně, sedlo je na tyčce ze sousedovy jabloně a na zadním kole není plášť.", lákal Joe.
A tak o Velikonocích jedu do Brna, abych si Joeovo kolo vyzkoušel, odkoupil a pak budu bicyklista. Joe mi i slíbil přimontovat na kolo světlo, až pojedu po dálnici z Brna noční Vysočinou.

5.4. 2003 sobota
Obhlédl jsem kola v obchodech a už vím, že pro silniční kolo k Joeovi nepojedu, protože i ve všech obchodech mi řekli, že silniční kolo si kupovat nemám, jelikož jsem tlustý a takové silniční kolo by mě neuvezlo. 
Fakt.

Kromě toho je bicykl převelice drahý, to bych musel prodal chcíplého kraba Mrzáky i fotky pitchy Frau Kozel, abych měl na bicykl peníze.
Psychicky zničen jsem šel a snědl kilo a půl uzenin. V prodejně za rohem mají nebývale levnou uzeninu, kilp už od 29 peněz. Ovšem jako uzenina to nechutná. Má to naproto nepotravinářskou chuť, stejnou, jako když člověk žvýká papír pomazaný bílou lepicí pastou, podobně chutnají i chmelové šišky, když se nechají rozmáčet ve vodě.
Také jsem snědl jogurt, za skvělou cenu. 
Oni v tom obchodě vždycky v dubnu zlevňují vánoční zboží.

6.4. 2003 neděle
Sněží. Ležím v posteli a v pokoji je skoro bílo. Spolubydlící Arnošt si kdysi liboval, že ušetřil na oknech, že mu tam kamarádi ukrajinští dělníci dali speciální těsnění.
Teď speciální těsnění způsobuje, že odfoukávám sníh z peřiny. Abych se zahřál, nasedl jsem na Arnoštův bicykl a jezdil. Tři metry dopředu a poté tři metry couvat. Tři metry dopředu a zase couvat. Mám totiž v bytě jen krátkou chodbu.

7.4. 2003 pondělí
Mám bezdomovce. Spí na rohožce před dveřmi. Už pár dní. Snažím se kolem něj v noci chodit tiše, abych ho nevzbudil. Ovšem dnes se mi to nepovedlo a asi v jednu v noci, když jsem se vracel z hokeje, jsem potichu odemykal, když vtom se na nebohého bezdomovce s šíleným rachotem zřítily moje hokejky a majzly ho do hlavy. Hehe, ten koukal. Asi to budu dělat častěji.
Ukončil jsem anketu. K žádnému překvapení nedošlo, nejhnusnější web má dle očekávání pubertální výrostek Jura. Pokud by náhodou někdo našel něco ještě hnusnějšího, ať mi dá vědět.

8.4. 2003 úterý
Pitcha Frau Kozel nepřišla do práce. Honem jsem pročetl všechna dostupná zpravodajství, bohužel nikde nepsali, že by došlo k dopravní nehodě se smrtelnými následky, nebo že by se někdo upálil.
Je duben a já pořád nevím, kam na dovolenou. Když už si něco vyberu, tak jsou to země, kam se dá jet jen v létě a za spoustu peněz, což nejde, protože do léta nenašetřím. A když chci jet někam v zimě, tak zjišťuju, že jsou tam zrovna záplavy, monzuny a zemětřesení. Určitě to dopadne tak, že na bicyklu, který zakoupím, budu jezdit od Čínova k Žaboklikám.
Taky se na mě nalepila jistá Maus a pořád do mě hučí, že přijde, sváže mě, bude mi skákat po zádech a nakonec mě odvleče kamsi na kopec, ze kterého mě svrhne. Celá říčná se raduje, jaký to bude skvostný zážitek, ona tomu říká "pikantní erotika".
Jenže já na erotiku kašlu, protože chci jíst a spát. A ne si nechat skákat po zádech nebo přednášet pár důchodcům o Africe.

9.4. 2003 středa
Včera večer jsem odjel do Tábora, válel se ve vířivce a požíral smažené žampiony. I když ještě chvíli předtím to vypadalo, že pojedu leda tak do Podolí, do lékárny a dál a požírat budu tak maximálně starou bagetu.

Před pár dny jsem hodil do Chochovin fotku nějaké ženské z Indonésie, jak žvýká tabák. Napsal pan Palun.

"Ty vole, ta ženská má na hubě nádor nebo co? Tahle fotka mě nevzrušuje, já chci pitchu Frau Kozel! Nahatou pitchu Frau Kozel Maso!"

Pan Palun by potřeboval psychiatra a policejní dozor.

Tuším včera jsem taky ukončil anketu o nejlepší webovou stránku. Vyhrál pan Jura se svým koktejlem neskutečně tupých blábolů a přehlídky práce poloanalfabeta, vše vhodně zabaleno do kupy barev nejrůznějších exkrementů, což pan Jura zve grafikou.
Ovšem čtenáři nelenili a jistý pan Míra zaslal další skvost. Nejdřív jsem si myslel, že je i toto Jurova práce, ale ani Jura by nezvládl vytvořit hned dvě podobné záležitosti. A tak se na stránce o chovu koz můžeme věnovat literárním skvostům jako například 

"Krmení vtom vidím asi největší kumšt a je to alchimije která má největší vliv na kvalitu mlíka a rozmnožování a dalšího chovu." 

nebo také 

"hlavně si dávejte pozor na to aby kozy když od nich budete odebírat mlíko se ne do stalí k listí jinak mlíko bude mít různé pachy a chutě".

Jedinečné.

Jo a když už, mí čtenářové, co mi rozumějí, když už jste schopní požadovat nahatou pitchu Frau Kozel či vyšťárat návod duševně postiženého jedince na chov koz, tak byste mi mohli zjistit, jak se co nejlevněji dostat z thajského Bangkoku do indonézské Jakarty. 

No a když jsem dnes po páté ráno sedal v Táboře do busu směr Praha, přistoupila tlustá ženština, dvě berle měla a celou cestu vyprávěla, jak nemůže chodit a že jede do Prahy za specialistou a jak bez berlí neudělá ani krok a že jsou to skvělé berle a pak usnula.
V Praze bus zastavil, ženština se probudila, chvíli nevěděla co se děje a kde je a potom za komického kulhání vypadla z busu, oči zalepené, vnímání zatemněné.
Bus odjel a ženština stála na nástupišti, opírala se o sloupek s jízdními řády a na celé nádraží ječela:
"Berle! Nechala jsem si v autobusu berle! Chyťte ten autobus!"

10.4. 2003 čtvrtek
Až si zakoupím kolo, počnu šetřit. Šetřit začnu proto, abych mohl jet na dovolenou. A na dovolenou pojedu buď do Indonésie a nebo do střední Ameriky, pravděpodobně do Nikaragui. Pokud tedy našetřím.
Indonésie vypadá náramně zajímavě. Pan Králík, první osoba, která hackla Chochoviny, mě do Indonésie láká, že prý tam byl dva měsíce a užíval si rozmanitých dobrodružství, jako je lov na orangutany a rituálních sexuálních obřadů na ostrově Sulawesi. Také se pochlubil, že byl i na jiném ostrově, na ostrově porostlém dešťovým pralesem, ostrovem nedotčené přírody, na ostrově Kepulauan Tanimbar. Potom z ostrova rychle prchal na domorodém člunu, jelikož se při ohřívání klobásy prales vznítil a začal prskat a hrozně řval. Já to znám, když hoří prales, tak je to rachot jak při vojenském cvičení, to z toho, jak praská dřevo. Pamatuju si to, když jsem u Bobo Dioulassa utíkal z pralesa Guinguette, kde nějaký vtipálek asi také ohříval klobásy.
nicméně i tak mě pan Králík navnadil a uvidí se. Někdy v prosinci bych chtěl vypadnout.

11.4. 2003 pátek
Hehe, volal jsem na indonézskou ambasádu a ptal se, jestli se dá v Indonésii jen tak flákat po Timoru a Západní Papui. Úředník počal povykovat, že to možné není a ať letím na Bali, že tam je to úžasné, hrozně dobrodružné, samí tlustí dobrodružní požírači hamburgerů se pečou na plážích a tam prý mám jet. Ještě jsem se chtěl dotázat, jestli si můžu zakoupit lovecký lístek na tamní domorodce a jak propašovat do Čech divého orangutana, ale úředník mi sdělil, že by se mi také mohlo stát, že nedostanu vízum a tak lovecké povolení a pašování budu řešit až na místě, že ano.

A ještě... paní učitelka si hodlá zakoupit auto. To mi bude zase telefonovat, že nemůže z auta vylézt, jelikož má vlevo javor, vpravo břízu, na předním skle borovici a že tu zatáčku před lesem neviděla. Ona to tak dělává, že nevidí, když řídí. Ona vůbec dělá samé divné věci. Tudlenc bouchala na souložící sousedy, protože se jí zdálo, že sousedka heká v jiném rytmu, než soused mlátí postelí. Fakt.

12.4.2003 sobota
Jel jsem do Tábora. A potom do Sezimova Ústí, což je takové polocikánské maloměsto. Šel jsem tam do kina, jelikož paní učitelka pravila, že jsem barbar a třeba mi kultury. Kultura začínala už na návsi, kde jako morový sloup čněly otočné hodiny. Nic zvláštního, takové hodiny jsou v každém druhém městečku. Ovšem v Sezimově Ústí se hodiny netočily, zato na nich trůnil sádrový trpaslík.
Kultura v kině byla za 60 peněz pro dva lidi, což je levnější, než kultura v hnusné Praze pro jednoho. 
"Tohle kino je skvělé, sestra říkala, že jenom v tomhle kině je stereo zvuk!", rozplývala se paní učitelka a vlekla mě do budovy socrealistického stylu, z jedné strany kino, z druhé bar a z třetí hospoda. Na čtvrté straně nebylo nic, tam chodí místní močit ke zdi.
V kině byla zaměstnána celá rodina. Matka prodávala lístky, babka je kontrolovala, vnoučata byla v šatně a otec s dědou zřejmě v sousedním baru.
Pod popisem úchvatného filmu byl nápis "Toto kino není zařízeno na stereo zvuk" a bylo.
Po reklamách na místní firmy - kuželkovou hernu a amatéra, co fotil na svatbách - vypukla kultura. Na plátně se míhaly holé zadky a pravilo se tam, že jsou učitelky úplně blbé. Paní učitelka seděla vedle mě a smála se jen těm holým zadkům, já obojímu.

13.4. 2003 neděle
11.05 - kuřecí bageta
11.07 - balení arašídů
11.09 - višňový džus
11.10 - hermelín
11.11 - sušenky
11.13 - višňový džus
11.14 - jogurt

"Fuj! Podívej se, jak vypadáš! A jako by ti to nestačilo, cpeš se jak pominutý!", mávala paní učitelka rozhořčeně rukama. Šli jsme na procházku a tak jsem se vybavil potravinami a snídal.
"Nic nebude! Dej to sem!", pokračovala paní učitelka a prchala i s batohem, ve kterém jsem měl další bagetu, další arašídy, sušenky a tak.
Načež jsem se s plným bachorem valil přes pole k řece a podél Lužnice kamsi do háje.
"Je to jen pár kilometrů, pohni!", šťouchala do mě ta ženština a poté pravila, že asi po osmi kilometrech dojdeme k mostu, zatočíme doleva, potom přes les asi pět kiláků a dojdeme k rozcestí, dáme se zase podél řeky a po dalších pěti kilometrech dorazíme k dalšímu mostu, přejdeme Lužnici a tam je nějaká hospoda.
S vypětím sil jsem se po několika hodinách zřítil do židle v hospodě a pozoroval ženštiny, bylo totiž teplo, svítilo slunce, já pil pivo a jedl topinky.
"Vstávat!", zavelela paní učitelka.
A šli jsme na nádraží a mně ujel autobus a tak jsem jel jiným, kde byl řidič v červené košili a pravil: "Čuráci." 
Jedna obstarožní cestující zvolala na řidiče: "No toto!"
A pan řidič zvolal: "Vy mi taky můžete!"
Svítilo slunce, bylo to fajn, já po cestě usnul a poslintal jsem si košili.

14.4. 2003 pondělí
Na hokeji nemám rád, když se člověk vepředu honí jak vůl a je od obránců omlácený, že má barvy jak ledňáček a potom se puk dostane k vlastní bráně a je z toho pokaždé gól, protože vlastní obránci jsou líná hovada. No nic, to byla jen taková vsuvka.
Nedávno jsem psal, jak pan Králík zapálil v Indonésii prales, když si ohříval klobásy. Tak se mi z něj podařilo vytáhnout další detaily.
Nebyly to klobásy, ale buřty a měl je od rodičů. On je totiž pozval. I s buřtama.

Pan Králík píše:
"Kdyz jsme chteli udelat v pralese ohen, tak jsme museli pouzit benzinu z motorky. Jo aby to aspon trochu baflo, tak jsem musel polozit motorku a poradne namocit zmuchlanej hajzlpapir v benzinu. Tam nebylo zadny chvoji nebo brezova kura."

Taky matka volala. A to jsem přitom už všechny dluhy zaplatil.

15.4. 2003  úterý - 17.4. 2003 čtvrtek
Nic se mi nechce psát, tak sem prsknu aspoň výživný rozhovor s panem Howadoorem. Doporučuji si předtím trochu upravit vnímání alkoholem, či ještě lépe, dle vzoru pana Howadoora, jakousi drogou.

Howadoor: Jsem mimo. Tráva  Flashback

Howadoor: Kurva

Já: ?

Howadoor: !

Howadoor: O víkendu jsem se zkouřil jak prase a furt to se mnou mává. Tráva s efedrinem, to je maso. Dvacet sekund a jsi na plech. Teda ty možná ne, ale já jo.

Já: A cože jsi začal hulit? Seš dobytek. Prase největší.

Howadoor: Prodal jsem obrázek za trávu. V hospodě.

Já: Co? Ty nosíš do hospody obrázky? A dneska je úterý, to už nemůžeš cítit ani náhodou.

Howadoor: Ne, maluju je tam. Vím co se se mnou děje, vole

Já: To je jen sugesce.

Howadoor: Nemíním se s tebou přít o pičovinách

Já: Maluješ v hospodě?

Howadoor: Jo, venku mi mrznou ruce

Já: Aha... ty maluješ obrázky v hospodě, měníš je za trávu, požíráš k tomu efedrin, v +25 ti mrznou ruce a mně budeš něco povídat o píčovinách.

Howadoor: Jakých +25, magore? V pátek ráno sněžilo, tam co jsem byl na kole byl sníh ještě v sobotu

Já: Dneska není pátek, pokud jsi to nepostřehl.

Howadoor: A ledový vítr

Já: Jo, ledový vítr a laviny na tramvajovém ostrůvku. Ty ses musel zhulit i dneska, co?

Howadoor: Efedrin jsem nežral k trávě. Měl jsem horečku, tak jsem vlezl do rybníka, abych to rozchodil, dostal jsem strašnou zimnici, tak jsem požral efedrin, abych to spravil.

:Pak jsem se šel zahřát do hospody, maloval jsem tam cosi, přišel chlap a že to chce, že mi za to dá trávu. Tak jsem do toho šel.

Já: Ty jsi nenormální!

Když máš horečku, tak lezeš do rybníka, jo? A dostaneš zimnici. A tak se nažereš efedrinu. A pak na to trávu. Zkus ještě skočit pod tank, když už jsi u těch zlepšováků.

Howadoor: Jo, nemohl chodit, tak to je ono. A já jezdil na kole v protisměru, strašně jsem se přitom bavil a pouštěl řídítka.

Já: Kdys hulil naposled? Netvrď mi, že v neděli.... podle toho co plácáš to není déle, jak pár hodin.

Howadoor: A pak jsem viděl divoženku.

Já: Divoženku???????

Howadoor: Čarodějnici, kouzelnici, prostě ježibabu, jak chceš. Uhranula mě.

Já: Uhranula? Jak tě uhranula? Ledovým větrem?

Howadoor: Horečku nejlépe zaplašíš v ledové vodě. Buď chcípneš nebo tě to přejde

Howadoor: Jenže já už dva dny nic nežeru, akorát chlastám kafe.

Já: Aha, takže na to všechno ještě kofein.

Howadoor: Zkus si to. Rybníky jsou ještě studené

Já: Co je to za blbost? Houby ledová voda, pěkná kravina.

Howadoor: Vysála mě

Já: Cože tě???????????

Howadoor: Vysála

Já: Hele, ty jsi opravdu magor.

Howadoor: Správně, já asi v neděli. Nebo ne, v sobotu. Nebo v pátek? Nevím.

Howadoor: Vyjel jsem ve čtvrtek... tak to bylo v sobotu.

Já: Kam jsi vyjel? Proč?

Howadoor: Jsem byl od čtvrtka na kole, včera večer jsem dojel

Já: Na kole, nebo někde zhulenej v hospodě?

Howadoor: Já asi sedm minut nebo deset. Než mi ztuhly nohz

Howadoor: nyho

Howadoor: nohy kurva

Já: Ty jsi ztuhlý celý....

Howadoor: Piče to je tím kafem

Já: Piče s kafem? A to je zase co?

Howadoor: Piča, je to tím kafem. To jsem chtěl napsat. Musím se strašně soustředit.

Howadoor: Ale zato rozumím řeči těla

Já: Co Blable, miluje tě?

Já: Rozumíš řeči těla, jo? Aha.

Já: Ty jsi asi fakt uhranutý.

Howadoor: To ze mne ještě mluví Bestie

Já: Hele a proč zrovna orál?

Howadoor: Co orál?

Howadoor: Jaký orál? Chorál?

Já: Jaká Bestie?

Howadoor: Bestie, v každém je Bestie

Já: No orál... ta čarodějnice tě vysála, ne?

Já: Jaká zase Bestie?

Howadoor: Jo tak... to ne, tak jsem to nemyslel

Howadoor: Uhranula, sebrala mou energii

Já: Hm, energii ti sebrala tráva, troubo.

Howadoor: Když se člověk zhulí, slyší Bestii

Howadoor: Je v tom rozdíl?

Howadoor: Jsem na plech, kurva, teď tu šéf mluví a já mám hroznou chuť se řehtat

Howadoor: Ty byl pekelný matroš, co mi ten chlap dal. On to říkal, ale já mu nevěřil. Fakt, dvacet vteřin a úplně na šrot

Já: Nechceš zajít k psychiatrovi?

Já: To je blbost, aby ti to vydrželo 3 dny. Fakt jen sugesce.

Howadoor: Já nevím co to bylo. Říkal že jedna cigareta je tak pro pět lidí a já že je to kravina, že kecá. On se akorát chechtal. Tak jsem jednu cigaretu dal a už po třech šlucích jsem se chechtal taky.

Howadoor: A pak jsem rozuměl řeči ptáků a viděl čarodějnici. Vážně.

Howadoor: A mluvil se stromy

Já: Hm, kdovíco jsi hulil... podle následků bych tipoval na nařezanou pneumatiku nebo tak něco.

Howadoor: Možná. Nařezaný jsem teď spíš já. Hlavně to nedávej na web

Já: A kam jinam bych to asi tak měl dávat?

Howadoor: Tý vole

Howadoor: Já když to po sobě čtu, co jsem právě teď napsal, tak si vůbec neuvědomuju, že jsem to napsal. Schíza jak noha

Já: No pokračuj, pokračuj.

Já: Hele, co Blable?

Howadoor: Blabli jsem ještě neviděl, před chvílí přijela

Já: Přijela? Ona byla taky prodávat obrázky v hospodě?

Howadoor: To je maso

Howadoor: Ne, u rodičů s děckama

Já: Budeš v hulení pokračovat?

Howadoor: Ne, v žádném případě

Howadoor: Jedině občas

Howadoor: Jednou za půl roku, nejvýš. Asi ani to ne.

Howadoor: Není to nic moc

Já: Jakto nic moc? Mluvíš se stromama, to je fajn, ne?

Howadoor: Když mně se vůbec nelíbí co říkají. Hlavně smrky.

Já: Smrky? A třeba takový buk je v pohodě, jo?

Howadoor: Nepoznám buk. Poznám břízu. Ta je OK.

Howadoor: Ale já už nemluvím, to jenom večer

Já: Co? Ty nemluvíš? Proč zase?

Já: A co javor?

Howadoor: Neznám

Howadoor: Poznám smrk, břízu a borovici a modřín

Já: A borovice? A modřín? A topol přece poznáš taky.

Howadoor: Borovice jako smrk. Jo, topol poznám. Ale ten tam nebyl. Ostatně pak přišla ta čarodějnice a bylo mi špatně. Pak jsem radši usnul. Ten Druhý říkal, že to bude lepší, jinak si prožiju horror trip. Poslechl jsem ho.

Já: Jaký Druhý?

Howadoor: Ráno už nemluvily

Howadoor: Je Bestie a Ten Druhý

Howadoor: Normálně mluví jenom Ten Druhý

Já: Uf. Kolik vás tam bylo?

Howadoor: No já. V lese ve spacáku, sjetý jako prase

Howadoor: Však si zakuř a hned ti to bude jasnější

Já: A kde byla Bestie a kde Ten Druhý?

Howadoor: Jak, kde? To jsou dvě osobnosti. Normálně se projevuje hlavně Ten Druhý. To je "normální myšlení". Zkouříš se a promluví Bestie.

Já: Aha... takže ty jsi schízák... buď Ten Druhý nebo ta Bestie.

Já: A nějaký První není?.

Howadoor: První byla Bestie, ale dneska už ne

Já: A dneska je kdo První?

Howadoor: Jídlo a sex, to je největší svinstvo. Už nikdy nebudu jíst..

Howadoor: Ten Druhý, přece, vždyť ti to vysvětluju už hodinu. Ty jsi snad sjetý nebo co.

Já: První je Druhý? Tak proč je Druhý?

Howadoor: Vývojově, si myslím já

Já: Uf... nechápu... a do tří napočítat umíš?

Howadoor: Nejdřív byli lidi jako zvířata, bestie. To v nich pořád je, ale nad tím je vrstva inteligentního myšlení. Bestii normálně neslyšíš

Howadoor: Slyšíš tu další vrstvu, tu druhou

Já: A když někdo nemá inteligentní myšlení? Například já jsem svině pořád.

Howadoor: Jasně, u někoho je to tak a u jiného jinak

Howadoor: Nejde o morálku, jde o racionalitu

Já: No dyť jo, racionalita... já se chovám furt stejně...

Howadoor: Myslíš že jsem schizofrenik?

Já: Ty jsi magor především.

Howadoor: Hele, zkuř se a pak si promluvíme

Já: Já se zhulil. A nepotkal jsem žádnou Bestii, čarodějnici, mluvící smrky ani borovice. Neprodával jsem v hospodě obrázky a nelezu do rybníka, když je pod nulou.

Howadoor: Jo  jo, každý po svém

Já: Já jsem úplně v klidu, když jsem zhulenej. Akorát jsem si nadvakrát zlomil nohu.

Howadoor: Já ani ne. Mně praskne hlava.

Já: Musíš trénovat.

Howadoor: Možná to bylo tou kombinací s efedrinem. Fakt je, že další den, když jsem zkrmil ten zbytek bez efedrinu a bez rybníka už to tak dramatické nebylo. To bylo v neděli? Ne, v sobotu. Asi. Dneska je úterý?

Já: Jo, dneska je úterý.

Howadoor: Tak to bylo asi spíš ze soboty na neděli. Ale potom zas kdy jsem byl v té hospodě? Tam jsem byl taky v sobotu.

Howadoor: Počkej. Vyjel jsem v pátek.

Howadoor: Ne, chyba, ve čtvrtek.

Já: A v pátek jsi mluvil s čím? Se křovím?

Howadoor: V pátek mi praskla guma

Howadoor: Ne, ta prskla ve čtvrtek večer

Howadoor: V pátek ráno sněžilo a já to lepil

Howadoor: Slepil jsem a jezdil a ztratil se

Howadoor: Jenže co jsem dělal v sobotu? V sobotu jsem měl horečku, koupal se a pak byl v té hospodě

Howadoor: A pak jsem se zfetoval

Já: Zfetoval ses už předtím, takové debility jsi nemohl dělat v normálním stavu.

Howadoor: Jenže další večer jsem měl další trávu. Tak to muselo být v neděli

Já: Cože??? Jak to, další trávu?

Howadoor: Jenže to je blbost, to bych pak v pondělí nemohl být.... ne... asi to bylo v neděli. Proto jsem pak v pondělí jezdil v protisměru. Není středa?

Já: Není středa.

Howadoor: Všechno jsem to nezkrmil najednou. Dal mi dvě cigára, jedno první večer a jedno druhý. Obrázek se mu líbil

Já: Aha... co to bylo za magora?

Howadoor: Tak to bylo asi tak. Hele, radši se mě zeptej koncem týdne jak to bylo

Howadoor: Tlustý v montérkách

Howadoor: Říkal, že celý náš život je jen snem ve snu. Citoval Poea.

Já: Tlustý chlap v montérkách kupuje obrázky?

Howadoor:Jo, líbil se mu. Mně ne. Pil pivo

Já: Poe je Bezruč.

Howadoor: Bezruč?! Co to meleš?

Já: Bezruč a Poe psali podobně. Skoro stejně. Včetně hudební stránky veršů. Intonační.

Howadoor: "Je možné, že celý náš život je jen snem ve snu?" Edgar Allan Poe

Já: Hele, nedostala tě nějaká sekta?

Howadoor: Ne, možná se na tom podepsala ta horečka. Třeba ji ještě mám, nechci se měřit

Howadoor: Na sekty seru, prostě jsem jenom trochu mimo, nedělej ze mě vola

Howadoor: Ostatně co se furt divíš? Ležíš v lese, tak můžeš dostat horečku, když mrzne. Co je na tom divného?

Já: Nejsi trochu mimo.... když je člověk trochu mimo, tak třeba bleje na rodiče nebo močí lidem do schránek, to znám... ale neznám nikoho, kdo by mluvil se smrkama a nechal po době lézt nějakou divoženku.

Howadoor: Tak se vykoupeš, dáš si efedrin a jdeš se zahřát do hospody. To je snad logické.

Já: Já když ležím v lese, tak tam nelezu, abych mrznul, ale obleču se.

Howadoor: Já se taky oblík, ale jaksi mi to nesedlo, no.Se stává

Howadoor: V hospodě není co dělat, tak si čmáráš výčep. Všimne si chlap, chce to, mele blbiny a dá ti za to trávu. Co je na tom tak nepochopitelného? Tak si zas večer lehneš do lesa, zkrmíš trávu a protože je to cosi opravdu výživného, tak jsi na plech. Co je na tom? Banální historka.

Já: No toto...

Howadoor: Ježišmarjá, a on se diví. Zrovna Chocho

Já: No divím, já nikdy nic takového neudělal. Do lesa se obleču, do hospod nechodím, obrázky nekreslím a trávu nehulím...

Howadoor: Věčně zblitej Chocho co žere žáby se diví. Chocho co furt visí nějaký ženský na kozách se diví, to jsou mi věci

Já: Já neblil ani nepamatuju. A tu žábu mi strčil do huby Palun. Nebo Zaas. Nebo Soos. Už ani nevím, byl jsem nalitej.

Howadoor: Radši piš Chochoviny a hlavně tam nic nepiš o mně

Já: A nikomu na kozách nevisím.Chochoviny jsou dopsaný a zítra tam prsknu tenhle rozhovor.

Howadoor: Hovno prskneš, je to moc dlouhé a nikdo by ti nevěřil

Já: Prsknu to do Rozhovorů. A uvěří, zhulenče.

Howadoor: Tobě nikdy: Bulváre  Furt samý sex, drogy a násilí.

18.4. 2003 pátek
Chtěl jsem vyjet na čundr, leč ohyzdné počasí mi překazilo plány, celý den pršelo a večer taky pršelo a já neměl dost lepicí pásky, abych slepil igelitové pytlíky a s takto zrobeným křížencem deštníku a pláštěnky se vydal do divočiny. Plánoval jsem divočinu ukrutnou, kolem Ohře jít a Doupov projít. 
Když jsem byl ještě mladý a hezký, tak jsem byl na Doupově také, to je vojenský výcvikový prostor ten Doupov. A tak jsem tam chodil a nikde nebylo co pít, žádná křišťálová studánka či hospoda U chcípáka, nikde nic, ani potůček, jen kaluže pokryté naftou z tanků. A potom jsem došel na kraj nějakého pole a tam ve skruži byla voda a já pil a pil a pil. A ta voda divně smrděla a byla takové sladká. A viděla mě nějaká baba, co šla krást na pole a pravila mi:
"Jak vám ty splašky z cukrové řepy chutnají?"

No a dneska tedy nikam nepojedu.
A nejel jsem.

19.4. 2003 sobota
V pět hodin ráno jsem vstával a prchal na nádraží. Hodlám se totiž po cestě na čundr stavit v Žatci a vyloupit matce lednici.
Čundrslevu jsem si pořídil do Kladna a prošlo to v pohodě, protože až do Žatce průvodčí nepřišla, jelikož dveře zatarasila dle chování silně heterosexuální dvojice svými zablácenými koly. 
V Žatci jsem se pokusil nenápadně vkrást do bytu, leč zjistil jsem, že nemám klíče a bylo to jasné, klíče jsou ve vlaku. 
Světácky jsem mávnul na automobil taxislužby, kterému my, co jezdíme automobily taxislužby, říkáme zkráceně "taxi" a odjel na vlakové nádraží. Tam jsem sehrál srdcervoucí scénku, že nemám klíče a nemohu vlastní matce vyloupit lednici a páni na nádraží telefonovali a telefonovali a telefonovali a potom mi pravili: "Vážený pane, my vám ty klíče přivezeme."
A přivezli. Ovšem až půl hodiny poté, co mi odjel vlak do divočiny, kde jsem hodlal trávit víkend.
Ze samého žalu jsem tedy vyjedl nejen lednici, ale i špajz a všechny hrnce, které jsem po bytě našel.
Večer se do bytu dovalily mé dvě sestry i se svými drahými polovičkami, všichni hlaholili a drahé polovičky také hlaholily a já šel raději spát, protože co to mohou být za podivná individua, když jsou schopna jít s mými sestrami dobrovolně za naším psem a matkou, že ano.

20.4. 2003 neděle
Stál jsem tak na zastávce busu a chystal se odjet do Prahy, jelikož je večer hokej a jak jsem tak stál, tak slunce pálilo a pálilo a autobus nejel a nejel.
Tak jsem šel stopovat. Po půl hodině mi zastavil jakýsi děda a já se radoval, kamže mě to až zaveze. Ovšem zavezl mě do Trnovan, což je vesnice asi pět kilometrů od Žatce, to se tedy nepřetrhnul. Dalším stopem jsem se dostal do Loun a také jsem zjistil, že slušný člověk to má v životě ukrutně těžké. Já jsem totiž slušný a když jsem vystupoval z auta, tak jsem rozšafně pravil: "Děkuji a nashledanou!"
Ovšem když jsem při vystupování říkal "nashledanou", tak jsem se praštil do hlavy a kousnul do jazyka.
Ovšem zřejmě jsem tím pobavil osádku auta, které stálo opodál a osádka to byla kromobyčejně škodolibá, jelikož mi hned nabídla svezení až do Prahy, určitě čekala, že se pobaví, až budu vystupovat. Ale já jsem liška hrozně mazaná a tak jsem z auta vystoupil a ani nepoděkoval, jen rukou pokynul.

21.4. 2003 pondělí
Pln elánu jsem vstal a umyl se. To tak vždycky dělávám, že se myji, když jdu do práce.
A vyrazil jsem, s náladou stachanovce jsem rázně kráčel a najednou jsem zjistil, že jsem pěkný blbec, protože dnes se nepracuje, je volný den, takzvané Velikonoce. Velikonoce se projevují tím, že se nechodí do práce, ve Vatikánu jeden takový starý nemohoucí děda plácá nesmysly, po ulicích se pohybují skupiny podnapilých výrostků a já jdu do práce.
No a také jsem měl incident s cigaretou. Já totiž když vidím někoho, kterak šlukuje tuberiho tyčinku, zlostně na něj hledím a nesouhlasně vrtím hlavou. Pokud je kouřeno v mé bezprostřední blízkosti, tak jsem značně nerad a nelibě to nesu. No a pokud je kouřeno v mé blízkosti a já jsem nerad, nelibě to nesu a jsem líný odejít, tak dotyčnému kuřáku odejmu hořící cigaretu z úst či ruky, mrštím jí na zem a elegantním příšlapem a zakroucením patou znehodnotím.
A dnes jsem opět jednomu kuřáku uzmul cigaretu z úst, ovšem značně nešikovně, dotyčný kuřák se leknul, škubnul hlavou a já cigaretu uchopil do špiček dvou prstů a popálil se. Zřejmě přejdu na jinou metodu a budu sebou nosit kyblík s vodou, který budu kuřákům vmetat do obličeje.
Kovový kyblík například.

22.4. 2003 úterý
S naditou peněženkou jsem se vydal do víru velkoměsta, jak Pražáci říkají Praze, s úmyslem zakoupit sobě bicykl, bicykl hezký, co bude jezdit a vozit mé obézní tělo. Vybaven informacemi pana Joea, což je velký cyklista a ještě větší cvok, jsem vběhl do obchodu a zvolal: "Bicykl! Chci bicykl!"
Dle Joea se mělo seběhnout celé stádo prodavačů a všichni mi měli nabízet přehršel podivuhodných variant jízdních strojů a slevu měli nabízet, vlastně mi měli v podstatě dát kolo zadarmo a ještě přidat pár utopenců na cestu.
Ovšem Joe je pěkný padouch, vše si vymyslel.
V prodejně jen z rohu zavrčel jakýsi pubescent se sluchátky na uších: "Si přejete?"
"Ano, bicykl bych si přál!"
"Nemáme!", odvětil pubescent.
"Cože? Jak nemáte?"
"No prostě nemáme, stavte se jindy."
A bylo.
I šel jsem do jiného obchodu a tam kola sice měli, ale růžová a jen pro invalidní důchodce.
Ve třetím obchodě neměli zase nic, ve čtvrtém měli inventuru a v pátém prsatou prodavačku, ale kola taky žádná.
"To víte, je jaro, kola vykoupená, stavte se na podzim!", děla prsatá ženština.

Opět poradil Joe: "Musíš si zavolat do jedné prodejny, tam mají zaručeně všechno, tam ti dají vše a ještě poradí."

Po asi desátém telefonátu se konečně někdo uráčil na druhé straně zvednout sluchátko a znechuceně se otázal:
"No co je?"
"Dobrý den, potřeboval bych bicykl. Víte, takový modrý...", snažil jsem se nesměle navázat hovor.
"Modrý? Vy jste se zbláznil! Modré bicykly nevedeme a i kdyby, tak máte smůlu, teď žádné bicykly nemáme! Pche, modrý bicykl! Leda tak žlutou ponorku, ale rozhodně ne modrý bicykl!"

A co jsem tedy udělal? Zašel do obchodního domu, kde se prodávají plínky pro děti, prezervativy pro děti, televize pro dospělé a pro mě kola. Zakoupil jsem první modré kolo, které se mi dostalo pod ruku a bylo. Jsem majitelem bicyklu. Kromě toho jsem majitelem spousty užitečných a nezbytných cyklistických doplňků jako například červeného světýlka, které píská a cyklocomputeru, na kterém se mi při jízdě neustále zobrazuje, že jsem tlusté líné prase, co jede pomalu a ještě blbě. A také jsem majitelem prázdné peněženky.

V jedné věci měl ovšem Joe pravdu. Smál se mému nápadu pořídit si do pražských ulic silniční kolo na krásných úzkých pneumatikách. To ovšem netušil, že si rozbiju hubu i na pneumatikách podstatně širších, které mám na novém kole. Velkoměsto je cyklistovi značně nenakloněno. Při troše nepozornosti cyklista vjede ve špatném úhlu na koleje tramvají a padá, vjede do mezery mezi dlažebními kostkami a padá, vjede do italských turistů a turisté padají. To vše jsem včera zvládnu.
Ovšem dopadl jsem vcelku dobře, bez následků. Ne jako jistý Laco, kulturista ze Slovenska, který mě kdysi opil vodkou a jakýmsi slovenským likérem, že jsem usnul v ledničce. Ten Laco si taky pořídil bicykl a hleděl po ženských, zabrzdil a spadnul. A odřel si ruku. V rychlosti asi 10 km/hod spadnul. Kromě odřeniny si ještě vykloubil zápěstí. On Laco brzdil, protože před ním se ženskými vnady kochal jiný Slovák. Laco si taky zlomil ruku. Otevřená tříštivá zlomenina to byla. Hehe. Ale za pár dní ho z nemocnice pustili, tak letošní letní sezónu obnažených těl ještě stihne.

23.4. 2003 středa
Bohouš přišel. Vrhnul se do kanclu a začal:
"Kde je Bárt? Potřebuju půjčit peníze!"
"Bárt tu není a peníze nemá.", odvětil jsem.
"No to snad ne! Tak že by Zelí? Ne, Zelí taky nebude mít. A nebo Trejbátko? Ne, ten taky ne. Co já budu dělat? Co já budu jíst?", skučel nebohý Bohouš.

Šli jsme tedy do obchodu. Bohouš říkal, že si koupí bagetu, ale nemá dost peněz, tak abych zbytek doplatil. Bageta stála asi třicet peněz. U pokladny Bohouš hrdě vytáhnul padesát haléřů. Zbytek jsem doplatil.

"Bohouši, nechceš jet do Indonésie?"
"Nemám prachy!"
"A na čundr?"
"Nemám čas!"
"Jakto, že nemáš prachy ani čas, to se přece vylučuje, buď máš jedno nebo druhé, ale nemůžeš být bez peněz i bez času."
"Ty vole, já mám ženu, chápeš?"

24.4. 2003 čtvrtek
Chochoviny jsou ohromně slavné. Čtou si je lidi ve Finsku, Kanadě, Rakousku ale třeba i ve Spojených arabských emirátech. A novinářka Lidových novin mi napsala, že Chochoviny vypadají profesionálně a jak prodávám reklamu a tak podobně. Zeptal jsem se jí, kolik má přes prsa.
Kupodivu mě neposlala do věčných lovišť či jinam, jak to obvykle ženštiny po takových dotazech dělají. Divné.

A taky mi napsala jedna miss. Missky, to jsou takové ženštiny, které různě pobíhají v plavkách či bez plavek a konají různé dobré činy a potom se jim změří nohy a musí říct básničku a ta, která to zvládne nejlépe, ta je potom miss. Jedna taková miss mi napsala, že Chochoviny vypadají profesionálně. Ona ta miss totiž píše do takového deníku, co se snaží konkurovat Chochovinám. Jakési Lidové noviny se jmenuje ten plátek.

Taky eviduji chabé pokusy parazitovat na dobrém jménu Chochovin - jacísi amatéři snaží, například na http://chocholatino.com

Moje matka se zase snaží sehnat zubaře:

"Neznáš nějakého dobrého zubaře? Potřebuji spravit zub nebo vyměnit celou držku.
Krásný den. Matka"

25.4. 2003 pátek
Přišla knihovnice Alena a pravila: "Barbare, načteno nemáš, tak si aspoň naposlouchej!"
Vrazila mi do ruky dvě cédéčka a odešla.

26.4. 2003 sobota
Dřívkem od nanuku si vyšťourávám z nosu zaschlou krev ze čtvrtečního hokeje.

27.4. 2003 neděle
Vyjíždím na kole a místo plánovaných 50 kilometrů bloudím 80 kiláků, nacházím velké dešťové mraky, poté déšť, bloudím, mrznu, moknu a večer jdu na hokej.

28.4. 2003 pondělí
Chřipku mám či cosi takového, blbě mi je a do toho všeho je teplo, takže PFK nosí minisukni.
Hrůza.
A večer jsem dostal nabídku ke sňatku. Uvažuju, že přes Vladimira Malyševa, se kterým hraji hokej, se dostanu do emigrace na Sibiř. Dobrovolně.

29.4. 2003 úterý
Ještě blběji mi je a zjišťuju, že včera jsem měl zůstat v práci do šesti do večera a ne odejít ve dvě.
Čtu si knihu, náramně intelektuální knihu. Jsem na straně 37 a zatím jsem se dověděl jen to, že člověku primitivnímu vůbec nevadí, když ho sežere krokodýl.

30.4. 2003 středa
Potkal mě v metru pan revizor. Řekl jsem mu, že zrovna vystupuju, ať jde se mnou, to se nijak nadšeně netvářil, potom jsem mu řekl, ať má strpení, než-li mu dám občanku, jelikož zrovna jím, to už pan revizor vůbec nebyl nadšený a když zase začal sypat svoje naučené poučky, tak jsem pravil, že je to v pořádku, že to znám a nemusí mi to recitovat. A pan revizor začal bublat a nakonec mi oznámil, že takoví jako já patří do kriminálu. A taky říkal:
"Moje dcera se narodila ve stejný den, jako vy."
"A kolik má přes prsa?", tázal jsem se, leč pan revizor neodvětil.
Podepsal jsem se jako "Al Tampone" a bylo.
A včera jsem byl v kině. Takovou blbost jsem ani neočekával. Za 159 peněz jakési zoufalství o mnoha scénách, většinou se navlékal prezervativ na rohlík a film byl plný odhodlaných sebevědomých žen a mužů, kteří pořád někam prchali, nic neuměli, ženy neuspokojili a tak podobně.
Nuda. Nehledě na to, že film začal se zpožděním, následovalo deset minut blbých reklam a na ně navazovalo patnáct minut ještě blbějších upoutávek na ještě blbější filmy.
Potěšilo mě jen to, že když jsem z kina odcházel, stála před dveřmi spousta dychtivých spoluobčanů, kteří se tetelili radostí, jakéže to uvidí úchvatné dílko.

Taky mi píše nějaká potrhlá Pražačka, že má horolezce, co je pořád někde v Nepálu a že je její horolezec hrozně roztomilý, kdežto ona jest velice dominantní, nemá prsa a má ráda orál.
Lidové jsou různí. Hlavně v Praze.

zpět na hlavní stranu