Duben 2007

1.4. 2007 neděle
Za svítání lezu ze spacáku na chodbě hotelu, jelikož mnou třese ještě opilý pan Denilo a cpe mi do ruky jakousi smradlavou hroudu neidentifikovatelného materiálu. Smrdící lepivá hrouda mě má ochránit před zlými duchy a impotencí.

Vsedáme na motorku a odjíždíme na západ, do kopců. Jak jsem očekával, na přístupové cestě spí několik černochů a za uvolnění cesty požadují peníze. Pravda, veškeré vstupné v subsaharské Africe několikanásobně převyšuje cenu, za kterou navštívený objekt stojí, ale tentokrát to černouškové poněkud přehnali. Za stejné peníze bych se mohl bez problémů ubytovat v pětihvězdičkovém hotelu v Evropě. I přiopilý Denilo rázem vystřízlivěl. Vracíme se několik kilometrů zpět a obcházíme vyděrače přes les.

Jezero jest na kopci a je takové, jak jsem předpokládal. Nijaké. Na kopci je díra a dole voda.

Lac mystique - vylezete na kopec, nahoře je místo kopce díra a v díře voda

Večer spím na kraji města u potoka. Večeři vaří Denilova sestra a za soumraku jsem nelítostně vyhnán sbírat banánové listí, aby bylo čím zatopit. Kromě banánovníků jsem našel ještě potok, do kterého jsem spadnul a také spoustu komárů, kteří se na mně nepěkně ukojili.

2.4. 2007 pondělí
Ráno jsem přepaden několika vesničany, kteří mne nutí jít kamsi ke starostovi. Proč já? Chce snad malý starosta sníst velkého Chocha?
Z návštěvy se vyklubala neobyčejně nudná záležitost. Pan starosta mi ukazuje místní pýchu, novou školu. Škola ještě není dokončená a žactvo právě synchronizovaně dupe v učebně, aby byla podlaha pěkně rovná. Pan starosta mi cosi povídá a ukazuje na můj břich a na podlahu. Jelikož jazykem bamum nevládnu, dělám, že nic nerozumím. Ale rozumím moc dobře. Ten mizera chce zneužít mého léta budovaného obřího těla a doufá, že mu pomohu udusat podlahu do nevídané kvality. Kdybych byl nekulturní nevychované neslušné nespolečenské neochotné hovado, pravil bych panu starostovi leda tak: "Nasrat."
Pročež jsem se usmál a pravil: "Nasrat."

Autostopem zadarmo (mám pocit, že to byl můj první neplacený autostop v Africe) jsem dojel do Foumbotu a zakoupil sobě bamumský rituální meč. Pravda, meč bych měl zakoupit ve vedlejším Foumbanu, nejlépe v královském paláci, leč smečka divých prodejců navrhovala takové ceny, že mě přešla i chuť na smlouvání. Nyní mám meč pěkný, originální a převelice rezavý. Takto vyzbrojen jsem poté odjel k moři do Doualy. Neuvěřitelné, ale už třetí den žádné mnou využité vozidlo nenabouralo, nerozpadlo se a dokonce i uplácení policistů probíhá příjemně svižně.

V Douale se ubytovávám v mém oblíbeném hotelu s prostitutkami na chodbách a zakupuji sobě v čínské restauraci dvojitou porci pravé kamerunské číny.

3.4. 2007 úterý
Dopoledne jdu navštívit rybáře, jelikož mám ryby rád. Nakonec jsem však nezakoupil rybu nýbrž pět palačinek s krevetami. Od vonících ryb jsem nějakým omylem zabloudil na smrdící květinový trh. Všude jakési roští, ze kterého rostou divné barevné věci, vše je divně zelené a svěží. Černí jsou jen černoši a také černošky. Také bych chtěl být jako oni, pročež vsedám do autobusu na jih, do známého kamerunského letoviska Kribi. Konečně se dočkají užití mé bílé trenýrky s červenými kytičkami, které užiji jako plovací úbor. Lehnu si na písek a nechám se sežehnout africkým sluncem, má kůže zčerná a budu konečně pravý černoch. Navíc si pořídím na kůži pěkné puchýře a zajisté i rakovinu. Kdo by odolal!

Kribi - všechno hnusně barevné, kupodivu i čisté a kupodivu relativně bez turistů

Kribi je horká vlhká díra několik hodin jižně od Doualy. Za městem je plno pláží, palem a turistů. Dokonce i v mém hotelu jeden turista přebýval. Pravděpodobně proto, že to byl majitel hotelu.

4.4. 2007 středa
Slunce mě přestalo bavit již včera. Slunce nesnáším. Stále jen svítí, ale nějaké nápadité činnosti se od něj zřejmě nedočkám. Slunce nesnáším o něco méně v noci, jelikož svítí na chudáky na druhé straně zeměkoule a já se tak pálícím se nebožákům mohu smát.

Několik kilometrů jižně od Kribi jsou proslulé vodopády Lobé. Proslulé proto, že padají přímo do moře. Podívaná je to, jak jinak, veskrze nudná, jelikož vodopády mají jen pár metrů a moře je zregulováno na zátoku zcela neimponujících rozměrů. Po skalách nad vodopády poskakují otravové, kteří lákají na vyjížďku k Pygmejům, avšak já velký příznivec zoologických zahrad nejsem, pročež jsem odmítnul. Vedle otravů poskakují po skalách ještě černošky s povislými prsy a perou prádlo, tudíž jsou vodopády pokryty pěknou pěnou a citrónovou vůní.

Celé slavné vodopády Lobé jsou ubohou říčkou padající o pár metrů. O něco větší vodopády jsou kousek proti proudu, ovšem když ve druhém patře paneláku necháte téct vodu z okna, efekt bude větší.

Pobřeží je lemováno hotely a restauracemi. Hotely jsou prázdné a nehorázně drahé. Restaurace jsou zoufale zoufalé a také nehorázně drahé. Opravdu nehodlám zaplatit za talíř krevet částku, za kterou bych o vesnici dál mohl bydlet a jíst dva týdny. A tak jsem ani nezaplatil.

Večer jsem byl pokousán zubatými komáry, avšak jen jsem se tomu smál, jelikož majitel hotelu byl pokousán psem, který už od pohledu vypadal jako vášnivý sběratel všech chorob a těch kožních zejména.

5.4. 2007 čtvrtek
Katastrofa se dostavila hned po ránu, když jsem byl přepaden mým známým z Foumbanu. Jakým způsobem mě dokázal pan Denile vypátrat o stovky kilometrů dále v zapadlé díře Kribi, to nepochopím.

Šílenec plný energie mi počal bez jakéhokoli varování líčit vše o království Bamum. Počal kdesi ve čtrnáctém století založením celé dynastie. Při popisování pátého krále a jeho libůstek jsem na písku u moře usnul poprvé. Probuzen jsem byl ohnivým líčením jakéhosi vtipu o králi Njoyovi. Poté jsem usnul podruhé. Nakonec jsem byl probuzen panem Denilem, který nade mnou mával klackem. Tím samým klackem dokázal rozrýt celou pláž podivnými klikyháky, ze kterých se kupodivu vyklubala názorná lekce shumonu. Obávám se, že pan Denile je utajeným potomkem šíleného Njoyai (eee... kdo umí česky, vážení čtenáři?), který neměl na práci nic jiného, než ve dvacátém století vymýšlet vlastní abecedu.

Ze spárů zákeřného vzdělavatele jsem se vysmeknul únikem do vln, kde jsem setrval dobré dvě hodiny, než to neplavec na břehu vzdal a kamsi zmizel. Rozmočen jsem se poté za soumraku přískoky mezi palmami dostal do hotelu.

Do Afriky by měl někdo místo humanitární pomoci navozit chápání pojmu "soukromí".

6.4. 2007 pátek
Šílený Denilo mi v pět hodin buší na dveře pokoje. V pět hodin ráno. Jelikož jsem díky výživné literatuře znalý různých fíglů, po špičkách jsem cupital se svými sto kilogramy tuku do koupelny, bych se stal neviditelným, kdyby se šílenec snažil proniknout do pokoje svým zrakem skrze klíčovou dírku. Jsem však zklamán, jelikož první věc, které jsem si v koupelně všimnul, byl rozzářený tyranův obličej, zvenčí přitisknutý na síť proti hmyzu.

Ještě před odjezdem do Doualy jsem vláčen po různých tyranových bratrech a sestrách, přičemž je jistě každému jasné, že slovo "bratr" má v Africe poněkud posunutý význam. "Bratr" znamená v Africe: bratr, kamarád, přítel, známý, kamarád známého, přítel kamaráda známého, soused, kamarád přítele sousedova bratra, jakýkoli člověk, který vám na ulici přijde do cesty a také kamarád bratra sestřenice neznámého člověka postávajícího ve frontě na banány.

Třetí hodina po půlnoci mě zastihla na návštěvě policistky městečka Kribi, která byla něčí sestra. Jak jinak.

7.4. 2007 sobota
Vzhůru do civilizace! Zpět do Evropy plné vodovodních baterií, ze kterých prýští voda, zpět mezi neony a housky s mletým masem, civilizace na mne čeká. A také proklatě drahé banány.
Leč ouha. Letadlo je plné. Před půlnocí kamsi odletělo a mne zanechalo napospas noční Douale. Letenku sice mám, leč otevřenou a to znamená, že poletím, jen když bude v letadle volno. Neváhám a ohromuji domorodce spacím pytlem, do kterého uléhám na trávě před letištní budovou. Kupodivu mne dnes nepomočil žádný pes.

Prodavačka podivuhodně hnusných ořechů kola.

8.4. 2007 neděle
Vzduch se tetelí, horko nevídané. Příjemný odér moči a hnijících slupek z ovoce se mísí se štiplavou vůní, která stoupá ze stoky vinoucí se pěkným africkým ghettem. Stoka je i na africké poměry interesantní. Lesklá černá hladina a viskozita od pohledu konkuruje tuhnoucímu asfaltu. Igelitové sáčky, všeafrický to jev, kosti nebohých prasat. Každá druhá chýše má svého magora, který si nahý močí na nohy, zpívá či brečí a nesrozumitelně cosi žvatlá. Pěkné kulisy pro nezávislý film. Lepší než různá moudra přednášející islandský pastevec souložící se svými svěřenci, obvyklá to náplň intelektuálních filmů.

Večer jsem absolvoval druhý pokus dostat se do letadla do Evropy. Že jsem opět neodletěl by mi ani moc nevadilo, ale nikterak mě nepotěšila poznámka personálu, že na nejbližší týden je nejen vyprodáno, ale na případné volné místo v letadle čeká dalších zhruba dvacet lidí.

Můj uplácaný drn před letištní halou je neobsazen, pročež mi nic nebrání opět se pochlubit spacím pytlem.

Prodavač yamů

9.4. 2007 pondělí
Letošní výlet do Afriky se dostal do nudných kolejí. Ráno sbalím spacák a kráčím kamsi do stínu. Následně zakupuji několik lahví vody a něco jídla. Poté se peskuji, že mnoho utrácím, jelikož není jasné, kdy se dostanu do letadla. Večer se dostavím na letiště na přepážku a čekám. Dvacet minut před odletem mi kdosi oznámí, že je opět plno. Vycházím před letiště a rozbaluji spacák.

Afrika - černoušci, zebry, pakoně, lvi. Velké kulové. Prochcaná tráva před letištěm. Tak je to.

Hard Rock Cafe. Limbe.

10.4. 2007 úterý
Opět stojím u přepážky, kde mě již znají.

"Tak jakpak to dnes vypadá s Paříží?", ptám se žoviálně a chystám se rozbalit spacák.

"Opět plno, pane Chocho.", zubí se zubatá černoška.

Rituálně znovu měním otevřenou letenku za palubní vstupenku, abych vše dvacet minut před odletem opět zaměnil zpět. Slečna se nepěkně chechtá, ani pas už mi nerazítkuje a i letenku nechává.
O pár minut později zubatka odchází na toaletu. Dostávám ďábelský nápad. Prchám k vedlejší přepážce a na nezabavenou letenku fasuji druhou palubní vstupenku.
Dvacet minut před odletem jako obvykle přichází pán v uniformě a několika nešťastným zabavuje palubní vstupenky. Opět plno. Vyvaluji oči smutným výrazem a odevzdávám jednu z palubních vstupenek.

"Vážení cestující, nastupte si."

S druhou palubní vstupenkou se vrhám do masy těl. Usedám na sedadlo a stávám se menším, menším a ještě menším, jak jen mi to mých sto kilogramů dovoluje. Deset minut do odletu.
Po letadle pobíhá jakýsi zoufalý pán a každou chvíli se zastaví u mě, kontroluje svou palubní vstupenku a číslo nad sedačkou. Pět minut do odletu.

"Pane, tady sedím já!", zoufale piští cestující nad mou hlavou. S kamenným výrazem zírám do opěrky sedadla přede mnou.

"Pane! To je moje místo!", křičí pán a strká mi palubní vstupenku před nos.

"Eeee... neumím anglicky, neumím francouzsky.", usmívám se dementně na pána.

Tři minuty do odletu.

Letušky se seběhly a zkoumají obě palubní vstupenky. Pán se rozčiluje, já se počínám rozčilovat také, ale pro jistotu se ze sedadla nezvedám a předpisově jsem se připoutal.

Letušky nervózně pobíhají a kroutí hlavami. Čas odletu nastal, leč já mám smůlu - letadlo neletí. Chaos vrcholí, pán lomí rukama, naříká a počíná slzet. Po několika minutách je nebožák vyvlečen z letadla s příslibem ubytování v hotelu, letu druhý den v první třídě a možná i striptýzem pralesní opičky. Pohoršeně kroutím hlavou a na spolucestující okolo dělám významné posunky, zdvihám obočí a polohlasně pronáším věty: "To je hrozné, tolik peněz za letenku a člověk nemá jisté místo!" a také: "Měli by si v tom udělat pořádek!" a také: "Takový milý pán, to si nezaslouží."

Letadlo jde nahoru, já mávám z okýnka a doufám, že právoplatný držitel mého místa ocení mou upřímnou lítost. Hehe.

Hodina tělesné výchovy, Limbe

11.4. 2007 středa
V Paříži neváhám a jako znalec vbíhám do prvního obchodu s voňavkami. Žádám si ten nejlepší parfém, bych zapůsobil na všechny v okolí, leč francouzštinou nevládnu a tak je tu příslib pěkného fópá. Po několikadenním nocování na trávě před letištěm v Kamerunu působím, jako bych se několik dní nemyl. Což je ostatně pravda. Personál voňavkárny na mne se zděšením zírá, zatímco já se baletním krokem pohybuji mezi vitrínami s voňavými tekutinami a laškovně špinavým batohem při otočkách těsně míjím nablýskané stojany. Nakonec však odcházím s nepořízenou, jelikož fernetovou vůni neměli. Navíc mám nepříjemný pocit, že jsem byl vyprovázen falešným úsměvem a nepřirozeně čistí prodavači by mi nejraději místo voňavky prodali škrabku na brambory, bych se zbavil alespoň nejhrubších nánosů špíny.

12.4. 2007 čtvrtek
Z Paříže jsem odletěl do Irska a jak jsem předpokládal, nikdo mi neuklidil pokoj, postel neustlal, lahve od fernetu nenaplnil a květinu Svini neukradnul. Vše zůstalo tak, jak bylo. Navíc jsem na květině Svini nalezl mrtvou housenku a v mé koupelně jakousi ženštinu. Housenka zřejmě podcenila Svininy schopnosti. Ženština podcenila mou schopnost otevřít nezamčené dveře, pročež vím, že má vyholené strategické místo. Později jsem se dověděl, že je to jakási příbuzná mého poněkud omezeného spolubydlícího.

13.4. 2007 pátek
Je pátek třináctého. Dle mého názoru je každý pátek třináctého pěkným dnem. Například dnes mne potěšilo, že jsem si nepořezal pozadí, když jsem kolegovi Vepřové hlavě rozsedl brýle.

14.4. 2007 sobota
Odletěl jsem do Amsterdamu. Amsterdam je město, kam všichni létají pokuřovat různé sušené a méně sušené byliny, případně se dekadentně ukájet vilnými ženštinami v uličkách přecpaných nadrženými puberťáky. Já létám do Amsterdamu zásadně z chvályhodných duševních pohnutek. Zejména poté, co jsem zkouřený jako hovado rozmlouval s panáčkem na semaforu, což si bohužel všichni přítomní kolegové z práce pamatují lépe nežli opilého homosexuála na růžovém invalidním vozíku. Ona trapná plochá historka okresního formátu má dodnes následky například v tom, že kolega Blbý Džon mne přemlouvá, abych mu naučil mluvit akvarijní rybičky, když už mi to tak šlo s panákem na semaforu.
Jako obyčejně jsem duševní pohnutky uspokojil nákupem několika kilogramů sýra a odletěl jsem zpět do Irska.

15.4. 2007 neděle
Neděle v práci nemám rád. V neděli se moji polští spolupracovníci a podřízení dostavují do zaměstnání ve stavu, který by ani nadšený obhájce konzumentů lihových nápojů nenazval stavem práceschopným. Například kolega Potkan dnes dorazil do práce nejen nepěkně ožralý, ale i roztrpčen, jelikož sobě včera zakoupil láhev vodky a odešel ji vypít do kina. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem pan Potkan neusnul na toaletě, odkud byl vysvobozen po půlnoci poté, co se mu házením toaletního papíru přes zamčené dveře podařilo aktivovat jakési bezpečnostní čidlo a spustil v zavřeném kině alarm.
Pan Potkan je prostě debil.

16.4. 2007 pondělí
Můj veliký šéf se zbláznil. Ve slabé chvilce podlehl výzvám opilých polských podřízených a přislíbil, že s nimi poletí na pár dnů do Polska, kde si nechá ukázat krásy této nehezké země. Šéfa jsem varoval, že v Polsku není nic, jelikož všichni Poláci jsou v Irsku a vodku si přivezli sebou. Ovšem - komu není rady, tomu není pomočit.

17.4. 2007 úterý
Stalo se. Velký irský šéf a malí polští kolegové odletěli do Polska. Prý poznávat kulturní dědictví. Já jsem nelenil a využil toho, že je nyní v Irsku o něco méně Poláků a odjel se podívat za Dublin na jakési rybníky či jezera. Šeď a nuda to byla. Navíc jsem zjistil, že absence mých kolegů zdejší polskou komunitu nikterak viditelně neoslabila, jelikož jsem po cestě potkal miliardu a možná i dvě vřeštících polských Irů. Či irských Poláků. Kdo se má v těch endemitech vyznat.

Glendalough. Nuda a šeď.

18.4. 2007 středa
Absence polských kolegů má samé kladné stránky. Zejména pro kolegy kuřáky, kteří se nyní nemusí bát připálit si jako dříve, kdy se díky alkoholovým výparům řinoucích se z úst polských alkoholiků stávala manipulace s otevřeným ohněm vstupenkou na oběžnou dráhu země.
Večer jsem z Polska obdržel textovou zprávu, že je vše v pořádku a velký šéf  zatím zvracel jen jednou. Do talíře s polévkou.

19.4. 2007 čtvrtek
Výprava polských kolegů a našeho irského šéfa se vrátila z poznávacího zájezdu po krásách Polska. Šéf anglické věty prokládá slovem "kurwa". Také uvedl na pravou míru historku o zvracení do talíře s polévkou.

"To je nehorázná lež! Na té historce není ani zrnko pravdy! Do žádného talíře s polévkou jsem nezvracel. Nebyl to talíř, ale miska pro psa. A byla prázdná!"

20.4. 2007 pátek
Nehet na palci na noze vypadá jako velká rozmačkaná borůvka. Já si z toho však nic nedělám, jelikož vím, že nehet je v pořádku. Horší je to s palcem, který je pod nehtem skutečně černofialový. Afrika, kontinent proklatý, mě pronásleduje i v tak pěkné (to je vtip) zemi, jako je Irsko. Dnes jsem se postavil před zrcadlo, chopil se z Kamerunu dovezeného bamumského meče a pod vlivem globalizace se odhodlal spojovat kultury. Bamumským mečem jsem počal mávat jako při kendó. O několik okamžiků později jsem pronesl: "Ouvej!", jelikož jílec meče sice třímám v ruce, leč čepel mi padla na výše zmíněný palec.

21.4. 2007 sobota
"Uáááááá! Huéééé! Uauauauaua! Olaláááá! Jóóóúúúúíííííí!"

Davy šílí, lidé se objímají a stadionem obíhají irsko-lucemburské mexické vlny.
Irové si v letošním roce otevřeli první regulérní zimní stadion a hned si na něm uspořádali mistrovství světa v ledním hokeji, sportu oblíbeném v Kanadě, východní Evropě a zejména Severním Maďarsku, kde obliba tohoto sportu džentlmenů překročila hranice vkusu a národ se rochní v militantním fanatickém nacionalismu. Aby toho nebylo málo, v turnaji plném skvostných zápasů se Irsku podařilo postoupit do vyšší skupiny, byť mými oblíbenými týmy jsou hráčové (zdráhám se použít slovo "mužstvo") Mongolska a Keni. První místo v turnaji a postup si odnesl Nový Zéland, který mě v zápasech udivoval propracovanou taktikou "všichni najednou pojedeme za pukem a ono to nějak dopadne".
Dnes byl sehrán rozhodující zápas o druhé postupové místo mezi Irskem a Lucemburskem. Borci obou týmů nešetřili svým uměním a kromě tří hráčů na každé straně, kteří uměli i bruslit, byla vidět až neskutečná vůle po vítězství. Na první pohled bylo vidět, že většina hráčů zná pravidla a někteří si před zápasem zřejmě i nabrousili brusle.
Lítý boj se vyvíjel ve prospěch Lucemburčanů, kteří si však ke konci zápasu vzali příklad z krále Jana (blahé paměti, byť ne mojí) a jako slepí se vrhali zcela špatným směrem, čehož Irové využili a srovnali. Přišlo prodloužení, které naštěstí trvalo jen pět minut a hráči už místy připomínali spíše nemotorné hrochy po obrně, nežli líté bojovníky za slávu vlasti.
Následující samostatné nájezdy už jsem přes slzy smíchu téměř neviděl. Jen si pamatuji, že v pořadí jeden irský nájezdník dokázal udělat kličku i poloprázdné brance a poté se snažil trefit reklamu na mantinelu. Dalšímu pro změnu kamsi ujel puk Na druhé straně se nenechal zahanbit ani lucemburský nájezdník, který před irským brankářem prostě a jednoduše upadnul. Ze všech nájezdníků se trefil pouze první Ir a rozpoutal tím vášně na kupodivu zcela zaplněném stadionu.
V této souvislosti jsem si připomněl, že v proběhnuvší hokejové sezóně můj bývalý klub skončil na nepostupovém místě. Abych byl přesný, skončil na místě sestupovém. Není jiného vysvětlení kromě toho, že mužstvo nezískalo hráče mých kvalit, pročež neměl soupeře kdo rozesmávat a vyvádět ho tak z koncentrace.

22.4. 2007 neděle - 30.4. 2007 pondělí
Že prý jsem flákač a do práce se nehrnu, na důchodce se mi vydělávat nechce, ba ani na cikány. Takové nepěkné věci mi povídal pan šéf a já mu vše uctivě odkýval. Ostatně, má pravdu.

Nezůstalo však jen u planých řečí a jsem nucen pracovat deset dní, každý den šestnáct hodin. Já to tušil, že do Afriky nemám jezdit, že jsem nedostal volno jen tak. Mrzká Afrika tak po mně natáhla své hnusné pařáty i na polském zeleném ostrově.

Dublinské letiště roste jako cikánská rodina, práce přibývá. Přibývá i mých spolupracovníků, čímž se exotická sbírka rozšiřuje více a více. Naposled se mými kolegy stali dva Poláci a jeden Ir. Jeden z Poláků třímá na nose brýle se skly o osmdesáti dioptriích (můj skromný odhad), pročež pojíždějící letadla nevidí a natáčí se k nim bokem, prý aby je alespoň lépe slyšel. Druhý polský kolega se uvedl tím, že se snažil přetlačit půltunový kontejner s poštou, pročež byl odvezen do nemocnice. Irský kolega nebyl připraven, že letiště je poměrně rušné místo. A jelikož je to kolega neuvěřitelně plachý, většinu pracovní doby se bojácně otáčí za každým vzlétajícím či přistávajícím letadlem a když na něj zakřičím, protáhne ústa a počne vzlykat.

zpět na hlavní stranu