Duben 2008


1.4. 2008 úterý
„Odjel na kole na volejbalový trénink. Asi v jednu hodinu odpoledne.“, praví přítelkyně mého otce. Jsem v Novém Jičíně a právě jsem dojedl šišku salámu a jeden a půl kilogramu utopenců. Po celém bytě stojí spousta nejrůznějších nádob, ze kterých trčí podivuhodné sukulenty, citrusy a nejroztodivnější rostliny. Můj otec se toto jaro vrhnul na zahradničení. Jsem tomu rád, jelikož je to určitě lepší zábava než před lety, kdy se věnoval odstřelu kormoránů, nutrií, ondater a poté se zamýšlel nad tím, jak střílet po dětech na dětském hřišti, když jsou ty malé hyperaktivní potvory stále v pohybu.

„Z volejbalového tréninku se měl vrátit ve čtyři odpoledne.“, pokračuje otcova přítelkyně.

„Ani nemusíš pokračovat. Určitě se vrátil v deset a ne zrovna střízlivý.“, pravím já, jelikož mého otce znám a živě si vybavuji poslední návštěvu restauračního zařízení, kdy jsme šli na jedno malé pivo a odcházeli nad ránem po čtyřiadvaceti pivech a pěkné řádce fernetů.

„Ale kdeže! Vrátil se ve čtyři hodiny ráno. Oblečení měl potrhané a obličej do krve podřený. Kolo tlačil, jelikož mu na něm chyběl řetěz.“

„Chyběl řetěz? Jak mohl ztratit řetěz? Řetěz může spadnout, ale rozhodně ho z kola nelze jen tak sejmout!“, hlásím se s technickou poznámkou.

„Ve čtyři hodiny ráno mi tady mával rukama a křičel, že ho přepadli mimozemšťani.“

„Jasněže mimozemšťani. Chytili mě, opili a potom ukradli řetěz!“, rozhořčuje se otec, pobíhá po bytě v noční košili a dopíjí nálev z utopenců.

Starý Jičín
Starý Jičín

 

2.4. 2008 středa 
Silou vůle jsem dočetl knihu Katyň. Popravdě řečeno, veškerým americkým autorům literatury faktu bych vrazil jejich psací náčiní do oka, lhostejno či jde o plnicí pero či psací stroj. Ani v případě výše zmíněné knihy autor neselhal a věren tradici píšících Američanů zplodil další zbytečnou knihu, jejímž zřejmě jediným smyslem je tentokrát sdělit čtenářům, že Poláci jsou národem vyvoleným, že co Polák udělá jest skutkem ušlechtilým, že Polákům ubližuje celý svět, že ženy celého světa by se měly spářit s Poláky za účelem rozšíření toho nejlepšího genofondu a když někdo náhodou není žena, nechť si užije také, jelikož s Polákem musí být i anální sex zážitkem, nad jehož krásou se bude absolvent rozplývat ještě léta a s radostí bude událost tlumočit vnoučatům. Těchto několik údajů americký pisálek zopakoval pro jistotu tolikrát, aby to vydalo na knihu pěkně tučnou, ba snad i s náběhem na obezitu.

Irský kolega Pavouk i estonský kolega Velká hlava se shodli, že by stálo zato zapátrat po žijících ruských policistech z katyňského lesa a odměnit je nejvyšším stupněm řádu Budujeme lepší svět. Polští kolegové pravili, že pan Pavouk i pan Velká hlava jsou idioti.

3.4. 2008 čtvrtek 
Sedím v letadle do Dublinu, na klíně počítač a píši Chochoviny. Vtom mi zaklepe na rameno nikterak ošklivá ženština a praví: „To vy jste Chocho? To je neuvěřitelné, vždycky jsem vás chtěla potkat! Můžete se mi tady podepsat, prosím?“

A tak mohu s jistotou říci, že na světě existuje exemplář knihy pana Exupéryho Citadela, kde je napsáno „Prsaté čtenářce na památku Chocho“.

Poté se ženština i s knihou vrátila na své místo a pravila děcku, se kterým letěla: „Podívej, Adélko, tam je Chocho!“

A dítě pravilo: „Mamí, já chci čůrat!“

Blbé děcko.

4.4. 2008 pátek - 10.4. 2008 čtvrtek
Další týden nočních směn. Nejméně deset hodin, někdy dvanáct a nebo také čtrnáct, to když usnu při hraní piškvorek s estonským kolegou Velkou hlavou. My, stateční hoši z nočních směn, jsme obdivováni méně statečnými hochy ze směn denních. Obdiv je nám dáván najevo nevěřícným kroucením hlavou a ťukáním si na čelo.

11.4. 2008 pátek
Balím si nové trenýrky, činím několik dřepů a máchám rukama.

"Jen víc, jen houšť!", dí posměšně kamarádka L.

Jelikož před ženštinami je třeba hrát drsné dobrodruhy, nedávám na sobě znát úzkost a s nadšením spartakiádního cvičence prchám na vlakové nádraží.

"Vůně lesa! Vůně květin! Klíšťata a alergie!", nadšeně vykřikuji, abych se kamarádce L. zavděčil. Jedeme do Českého Švýcarska, kdysi pěkného zapomenutého koutu divného Česka. Dnes je České Švýcarsko podobno spíše výcvikovému prostoru domobrany německých důchodců.

Ubytováváme se ve Vysoké Lípě a já dostávám pohlavek jen proto, že jsem chtěl zabít tři kůzlata a dvě husy. A tak se musím k spokojit s večeří o dvanácti knedlících a omáčce, u které si dle její chuti nejsem jistý, zdali v ní najdu tkaničku od bot či sbírku sušených skarabeů.

Kamenice u Jetřichovic
Kamenice

 

12.4. 2008 sobota
"Hehe!", chechtám se nesmírně ďábelsky, aby mne kamarádka L. neslyšela.

Na dnešní den jsem totiž vymyslel výlet, kterým dokážu, že jsem pravý muž. Hory a doly, výhledy z kopců, do skal, do lesů a na PET lahve! Kilometry divokou krajinou. Však já už kamarádce L. vyženu z hlavy ty hloupé nápady na víkendové výlety, které mi ničí ducha i tělo.

Vysoká Lípa zůstává za zády, využívám kulovitý tvar mého těla a kutálím se k řece Kamenici. Podél Dolského mlýna do Jetřichovic, dále na sever k Tokání a kolem Dračích skal z Zadním Jetřichovicím. Kamarádka L. kupodivu nesténá! Jaká to zrada! Místo toho mne žene vpřed nepěknými pokřiky komentující mou fyzickou schránku a kondici. Zatínám zuby a ženu se dál. Turistický most a dále na sever do Brtníků. To se již potácím ze strany na stranu a od úst mi kape pěna.

"Utekl! Chovanec utekl!", volá náhle jakýsi hromotluk v bílém plášti z oken místního útulku pro mentálně nedostatečně vybavené jedince.

Sakra. Prchám z dosahu lovců a obracím se na jih.

Prásk! Šiškou do hlavy. Těsně uhýbám dalším projektilům a výkřikům kamarádky L.

"Zvýšit tempo! Klus! Kolena výše, lokty k tělu!", volá tyranka a žene mne dále, do Kyjova.

V Doubici si jen tak tak stihnu dát pět piv a již prchám dále. Chřibská, Jetřichovice a zpět Vysoká Lípa.

Žába
Domácí zvířátko pana Mydláře

 

13.4. 2008 neděle
"Ty si snad myslíš, že budeš spát do pěti nebo co?", píchá mě kamarádka L. prstem do oka.

Právě svítá.

"Vstávej, čeká nás pěkný výlet. Hlavně si něco udělej s tím ksichtem. Víš přece, že tě čeká návštěva u mého otce. A když už se ksichtíš takhle příšerně po ránu, tak chci vidět, co budeš dělat po jeho oblíbeném pivu, hehe."

O několik hodin později již sedím v domě kamarádky L. a požírám oběd. Požírám vše do posledního drobku, jak už to tak na návštěvách činívám.

"A nyní přijde zlatý hřeb oběda!", dí otec kamarádky L.

Tázavě se rozhlížím. Kamarádka L. se škodolibě směje, její matka křižuje, kocouři zalezli do pece, chromý pes na zahradě počal výt a květiny náhle povadly.

"A toto... toto je místní šperk, místní rarita a pochutina. Představuji ti místní PIVO!", pravil pan otec a postavil přede mě zaprášenou láhev. Odlévám pěnivý mok do sklenice a ochutnávám. Uf.

"Víte, to počasí, to dusno, to horko... musím na vzduch!", volám a bublám skrze tekutinu, kterou se neodvažuji polknout, ale jelikož jsem slušně vychovaný, přijde mi poněkud nevhodné poblít hned na první návštěvě celý dům.

"Tam nechoď, tam jsou zmije! Celá louka za domem je plná zmijí!", volá za mnou ještě pán stavení.

"Nevadí, zmije mi opravdu nevadí! Zmije miluji, hadi jsou moji miláčci a ti jedovatí obzvláště!"

Poté u potoka vyvrhávám místní delikatesu na vrbu, která jen smutně pokývala větvemi a ve větru počala šeptat testament.

14.4. 2008 pondělí
Navštívili jsem s kamarádkou nákupní dům a zakoupili nábytku, že by nám nejeden obyvatel aúlu záviděl. Ve chvíli, kdy jsem s řítil s vozíkem k pokladně, ozvalo se z tlampačů: "Omlouváme se zákazníkům, ale došlo k poruše počítačového systému. Prosíme o trpělivost, platit můžete, jakmile bude závada odstraněna."

"To si ze mě děláš srandu, ne?", vyjela na mě kamarádka L.

"Co jsem zase provedl?"

"Ještě se ptáš? Co jsi provedl? Kamkoli jdeš, zůstává za tebou katastrofa! V obchodech přestávají fungovat pokladny, vlaky ,ve kterých sedíš, se zastavují na trati, autobusy mají poruchu, metro nejezdí. Pletu se snad?"

"Copak za to můžu? Náhodou... minulý měsíc jsem někam jel vlakem a nic se nestalo!"

"A co ta paní posledně? Jen ses na ni podíval, uklouzla jí berle a ona si zlámala nohu!"

"Beztak už byla stará a neperspektivní!"

"Když jsi si posledně napouštěl vanu, stala se ta havárie v teplárně, pamatuješ?

"E."

"A co ty noviny? Dopředu jsi ohlásil, že si budeš kupovat noviny a v noci do tiskárny uhodil blesk!"

Kamarádka L. má v něčem pravdu. I když mám na výběr spoustu dopravních prostředků, zásadně si vyberu ten, který se porouchá. V obchodech s dvaceti pokladnami si zásadně vyberu tu, ve které dojde páska, peníze nebo prodavačka dostane infarkt. A když jsem jako malý hoch strkal ježka do kondomu, kondom prasknul.

Někdo mě trestá. Já věděl, že jsem neměl nafukovat žáby brčkem.

15.4. 2008 úterý
Odjel jsem do města Chomutova a jeho přícucku Jirkova, které je sídlem pana Josefa, bývalého spolužáka.
Seděli jsme v hospodě a probírali, kterak v září pojedeme do Turecka a Gruzie. Následně přišel ještě pan Lišák, což je strašné individuum chomutovského podsvětí. Pan Lišák by měl jet také. Podle plánu pojedeme do Turecka, nakoupíme tři hektolitry piva, metrák hašiše a odjedeme do Gruzie, kde vše zkonzumujeme. To vše, včetně letenky do Istanbulu a měsíčního pobytu by nás mělo vyjít asi na tři tisíce českých peněz. Když jsem oběma dobrodruhům sdělil, že za tři tisíce peněz si koupí tak maximálně vzteklou veverku v gruzínských horách, byl jsem osočen z marnivosti a buržoazních choutek.

Pročež si myslím, že zářijový výlet by mohl být plný legrace.

pan Lišák
Pan Lišák. Dobrodruh, expedičník, sportovec duchem, opilec tělem

 

16.4. 2008 středa
I pan Čingischán by mi býval záviděl, kdyby o mně býval věděl. Mé nájezdy jsou pustošivé jak bobří zuby a nelítostné jak profesor Šperka ze žateckého gymnázia. Při cestě z ošklivého Chomutova do ještě ošklivější Prahy jsem se zastavil ve městě Žatec a matce vyžral lednici tak, že i světlo uvnitř jen smutně poblikávalo.

17.4. 2008 čtvrtek - 24.4. 2008 čtvrtek
Když jsem byl ještě mladý, odjel jsem pracovat do Irska. Za jeden evropský peníz jsem dostal spoustu českých peněz. Nyní už to tak není. A proto nechápu, proč jsem neustále zahlcován dotazy nešťastníků z Česka a Slovenska, kteří mají v úmyslu britskou kolonii s polským obyvatelstvem dobýt a vydělat si milion. Nešťastníci přijíždějí a následně zjistí, že i když budou bydleti v kontejnerech na tříděný odpad a živit se nemocnými racky, na milion peněz si budou muset počkat. Kdeže zlaté časy jsou. Miliony padaly z nebe, soused nabonzoval otce u pánů z ostrahy státu, pan Šelinger skákal z mostu do vody, ostatní skákali z mostu na ulici... ale dnes? Miliony nikde, otec už nezajímá ani souseda, ani bezpečnost, pan Šelinger už si neskočí a na Nuseláku zbudovali hloupé zábrany. Jak pravil bývalý spolužák pan Jablko, všeobecně známý jako přeborník v onanování: "Jistoty mizí, teď si budu muset najít ženskou." Pravil tak poté, co ho při letní brigádě do ruky kouslo prase a pan Jablko o ruku díky následné otravě a šikovným chirurgům přišel.

25.4. 2008 pátek
Minulý týden jsem zakoupil knihovnu. Knihovna je to pěkná, má jen jednu vadu. Skládá se z přibližně stopadesáti dílů. Dřevěných desek o rozměrech dvacet krát dvacet centimetrů. Tyto desky je třeba poskládat tak, aby vznikla knihovna s pěknými čtvercatými přihrádkami, do kterých je možno umístit například fernet, knihu s fernetovými koktejly, knihu o historii fernetu, čínskou kuchařku a knihu "Vaříme čínu s fernetem". Nábytkoví inženýři vymysleli, že mlácení kladivem do hřebíků je přežitek a díly je třeba pospojovat pomocí titěrných dřevěných kolíčků.
Po hodině jsem poskládal zhruba třicet dílů. Přikládám díl č.34, když vtom se uvolnil kolíček u dílu č.7 a dominovým efektem z knihovny vypadly díly č. 7 - 26. Opatrně upevňuji díl č. 34 a přecházím k druhému konci knihovny, abych opravil nečekaný kolaps. Když opět usazuji díl č.8. na díl č.9, vypadává kolíček u dílu č. 31. Vztekle nakopávám díl č.4 u základny knihovny. Následkem je rachot a naprosté rozložení celé konstrukce.
Po třech hodinách snažení, kdy přebíhám od jednoho konce místnosti k druhému a žongluji s postupně vypadávajícími díly se temně zasměji: "Tak a dost, milá knihovno."
Beru do ruky kladivo a pomocí desítek zuřivých ran do desítek hřebíků buduji knihovnu způsobem pěkně tradičním. Díl č.17, který vypadával nejčastěji, jsem ztrestal několika pěkně mířenými ranami mimo hřebík, dílu č. 41 jsem urazil roh a při nápřahu na díl č.76 jsem udělal důlek do zdi.
A knihovna stojí.

26.4. 2008 sobota
Šíře mých aktivit nezná hranic. Kromě popíjení fernetu (má matka si to přečte a při nejbližší návštěvě dostanu poučení o tom, že jsem mrzký alkoholik, měl bych se léčit a vstoupit do Klubu nepřátel fernetu) a pojídání všeho, co se mi vejde do úst, jsem se stal zahradníkem. Nakoupil jsem semena nejrůznější zeleniny a hromadu květináčů.
Poté jsem rozcupoval tampón a zasadil řeřichu. Byt bude vonět exotickým kořením a tampónovou řeřichou dochutím krmi.

27.4. 2008 neděle
Celou noc jsem sledoval misku s řeřichou, avšak ta potvora nevyrostla ani o centimetr. Misku každou hodinu dolévám vodou a kladu na ústřední topení, jelikož takových návodů jsou díky pěstitelům omamných bylin všude spousty.
Zřejmě jsem pořídil vzdornou odrůdu.

28.4. 2008 pondělí
Odjel jsem do města Žatce, bych si vyzvednul poštu. Obálky s modrými a červenými pruhy raději neotvírám, jelikož pisatelé se neuvědomují, že opakovaný vtip přestává být vtipem.
Být žertovnými písaři se pokoušejí i hoteliéři afričtí.
Když jsem byl ještě mladý a nerozvážný, vydal jsem se na pár výletů do Afriky. Od té doby mi pravidelně chodí dopisy, kterými mě častují neúnavní recepční hotelů (sběrači adres z hotelových knih hostů), kde jsem se ubytoval. Parchanti.
Dopisy prvního typu:

"Ahoj pane Chocho (do svahilštiny možno Chocho přeložit jako ZáchodZáchod)

můj jediný a nejlepší příteli, vážený bratře. Jelikož umírám hlady, hlady umírají mé děti i celá vesnice, žádám Tě o skromný příspěvek ve výši 15000000000 eur. Peníze zašli na konto 135792468/0123 a Bůh Tě spasí."

Dopis druhého typu :

"Vážený pane Chocho,

můj život je nuzný a zřejmě brzy umřu hlady. Jedinou cestou k lepší budoucnost je pro mě světlo Boží a vzdělání. Jelikož kostel jsme líní si postavit, očekávám od Vás, že mi k mému vzdělání pomůžete zasláním osobního počítače (následuje specifikace v podstatě toho nejlepšího a nejdražšího, co se dá na trhu sehnat). Pokud se Vám nechce počítač, zašlete mi na konto 1500000000 eur."

No dobrá, s těmi nulami jsem to trochu přepískl. Nicméně žádosti o šestimístné sumy v eurech jsou naprosto běžné. Pročež bych vyslal do Afriky na studijní stáže české cikány. Po jejich návratu bych se kochal, kterak africkými žádostmi deptají sociálku.

Hotel v Sippi Falls, Uganda
Hotel u pana Mosese - Uganda

 

29.4. 2008 úterý
Dohodil jsem na Chochoviny pár fotek z Kamerunu. Což mi připomíná, že bych se měl opět starat o kamerunské vízum, jelikož díky letošním prosincovým slavnostem ve Foumbanu budou v tomto městečku zajisté množstevní slevy na banány.

30.4.2008 středa
Zakoupil jsem sobě hodinky. Kamarádka L. zuří, jelikož nemá ráda, když si hodinky kupuji. Jakmile si totiž zakoupím další hodinky, následujícího půl roku musím být živ na čínských polévkách, zatímco kamarádka L. by si ráda dopřávala žabích stehýnek, casu marzu, odchlupených žížal na zázvorové omáčce a podobných laskomin.

"Nejsem miliardář, třeba šetřit!", pravívám v napjatých chvílích.

"Kdybys nežral čínu a nepil fernet, tak miliardář jsi.", pravívá v napjatých chvílích kamarádka L.


zpět na hlavní stranu