Duben 2016

1.4. 2016 pátek
Vyzvedl jsem si z garáže motocykl a vydal se na první letošní motocyklování. Je sice již duben, ovšem jelikož jsem starší zimomřivý pán, zanechal jsem zimního klouzání po námraze a vyjíždím tak až nyní.

"Ha, to jsem na tebe vyzrál, mrzká přírodo! Přelstil jsem mrazy, námrazy i lední medvědy, nyní nastal čas teplých jarních větrů ve vlasech motocyklistových!" volám rozjařeně.

Rozjařeně jsem přestal volat ve chvíli, kdy se ozvalo prasknutí a z helmy mi uletělo hledí. Což se mi mimochodem stalo již podruhé během posledního roku. Zas až tak moc teplo prvního dubna nebývá. A dnešek není výjimkou. Již při výjezdu z města Prahy cítím v obličeji řezavou bolest. Při sjezdu z dálnice na České Budějovice bolest přechází v pálivé svědění. Před Táborem odbočuji na Košín, jelikož pomyšlení na jízdu po dálnici dále na jih ve mne vyvolává paniku náčelníka afrického kmene Zulu odsouzeného k výměnnému pobytu u Eskymáků. Zastavuji a snažím se omotat kolem obličeje ponožku, leč ponožka se nevleze pod helmu. Legrace končí. Před Táborem jsem se snažil zamrkat, abych si odstranil ledový povlak, který se mi vytvořil na očních bulvách. Nezamrkal jsem, víčka zamrzla.

Po zbytek večera se snažím dostat hlavu do mikrovlnné trouby a nastavit režim na program číslo 8, což je grilování.

Některá válečná zbarvení příliš respektu nevyvolávají.

2.4. 2016 sobota
Po včerejší jezdecké exhibici mne nepěkně bolí hlava, necítím obličej a na nose se objevily drobné, jasně červené prasklinky. Léčbu provádím za pomoci lahve rumu z ostrova Réunion.

3.4. 2016 neděle
Praskliny na nose jsou již fialové. Teď jen doufám, že nezačnou zelenat, poněvadž to už by asi bylo příliš.

4.4. 2016 pondělí
Praskliny na nose začínají zelenat.

5.4. 2016 úterý
Když už jsem si myslel, že trudné dny se zeleným nosem budou pokračovat, obdržel jsem dopis od čtenáře Chochovin, podivného mužíka, pana Hruucoona. Kdysi mi onen dobrý muž poskytl spoustu cenných rad před výletem na safari do Tanzánie. Na oplátku jsem mu doporučil udělat si výlet do kolumbijského Ciudad Perdida. Což onen zjevně naivní pán vykonal. Rázem jsem zjistil, že mít zelený nos není to nejhorší, co může člověka potkat. A dlouho do noci jsem se škodolibě hihňal, ba občas i chechtal. Také škodolibě. Podivný mužík pan Hruucoon se totiž na mé doporučení (hehe)věnoval lovu vlků. A lovil úspěšně.

Ty mizerný dobytku! Ty tvé hloupé rady!

Ciudad Perdida jest vskutku vycházka, jak píšeš, hlavní atrakce jsou: příšerný vedro, příšerný vlhko, ještě že se dá cestou hopsat do řeky a při lovení satelitního signálu se můžeš nechat sežrat komárama.
Protože mi zasraná aerolinka Avianca zašantročila bágl (kde jsem měl věci na výlet) při letu do Santa Marty, včetně repelentu, sandálů, spoďárů, kalhot...vybavení na trek na mě později čekalo v Santa Martě, zatímco já byl na výletě v džungli. Abych měl jistotu desetinásobku, tak jsem si navíc hned první den dokázal zlomit prst na noze a vyrobit na levý hnátě abstraktní obraz od von Hematoma. To si takhle hopkám ve svahu nad prvním kempem, nedávám pozor, fotím a vylomí se pode mnou šutr, na kterej jsem seskočil  a najednou si hraju na veverku poletuchu. Při velikosti mýho panděra bych potřeboval padák pro tank, místo ladnýho plachtění letím asi tři metry jak střelená svině.
Takže jsem i přes nabídku průvodce, abych na ně počkal v kempu, kulhal jak pirát John Silver (akorát bez papouška) dál, o roztržený kraťasy si vyrobil největšího vlka svýho života (kterej zhnisal)  a pak zjistil, že celý Ciudad Perdida je pár šutrů, jedna větší a druhá větší hrouda šutrů jeden zhulákanej šaman (směli jsme položit jednu otázku - tak jsem optal, jak se vyspal dneska) a ty můžu zase pajdat zpět...to mě nasralo, tak jsem si objednal na poslední den mulu a jel si jako pán, s čímž nesouhlasil jednak vlk v třísle, druhak pan mulař, co se mě jal vydírat o dalších 100.000 pesos před poslední třetinou cesty, nicméně se objevil chlapík, co mi zařídil Matějskou - svezl mě dolů na motorce.
Zkrátka, výlet se nevšedně vydařil, díky za rady a inspiraci. Určitě se tam vypravím někdy zase! Ty mizero, do čeho jsi mě to zase uvrtal! Víš co to je, když máš vlka? Hnisavého vlka? Když ti hnisá celá řiť? Od stehen až skoro na záda? Dobytku!

Hruucoon

Hehehe.

Umělecká fotografie zaslaná čtenářem Chochovin, podivným mužíkem panem
Hruucoonem. Ano, zlomit si prst na začátku několikadenního výletu
téměř tropickým lesem je opravdu interesantní kratochvíle.

6.4. 2016 středa
Mám na nose blednoucí zelené prasklinky z omrzlin, stále se směji podivnému mužíkovi panu Hruucoonovi a jeho hnisavému zákoutí a kochám se. Kochám se kopiemi starých novin, které jsem si dovezl z Dublinu. Jelikžo jsem měl po poslední směně několik hodin volna, vtrhl jsem do knihovny a nechal si udělat kopie novin z období Velikonočního povstaní, které před sto lety proběhlo.

To je ale krásy, listovat starými starostmi, kdy byl novinář pánem a ke všemu se nevyjadřoval kdejaký imbecil na internetu (také čtete Chochoviny?). Fotografií je v novinách pomálu a samozřejmě na polovině z nich ani není pořádně poznat, o co se jedná, o to více je však nejrůznějších kreslených obrázků, bombastických titulků a reklam na vše možné.

Povzdech: Ona vysmívaná paní měla pravdu. Všechny ty internety zrušit.

Dobový výtisk Sunday Independent v době Velikonočního povstání roku 1916.
V současné době se povstání připisuje asi tak bambilionkrát větší význam než
v době konání.

7.4. 2016 čtvrtek - 28.4. 2016 čtvrtek
Pěkné tři týdny v práci. Sbírám den po dni v potu tváře a pod knutou vlastní tuposti, abych mohl na podzim vypadnout do teplých krajů, jíst dobré banány a škrábat se na břiše v romantickém západu slunce někde na pláži.
K tropickým plážím patří potrhané igelitové sáčky a domorodci se snaží turistům prodat pantofle, sluneční brýle a hloupé rady. To všechno se slevou za bambilion. To se budu mít!

29.4. 2016 pátek
"Však já ti ukáži, kdo je pánem nad čerstvým vzduchem!" pravil jsem hned po ránu kaktusu, který mají irští spolubydlící pod oknem v obýváku. Kaktus tam umístili poté, co se nám zmíněným oknem vloupal do bytu zloděj.

Kaktus se zatvářil zděšeně, jelikož ví, že své hrozby plním. Pročež jsem přiložil ruku k dílu a od rána až do noci metal po Evropě emise a rozšiřoval nelibé plyny. Začalo to letem z Dublinu do Prahy, přesunem vlakem do Tábora a poté jsem na motocyklu odjel do polského města Wroclaw.

Ve Wroclawi na mne již čekaly polské známé, poněkud extrovertní lesbičky O. a K. Nemám proti extrovertním lidem v podstatě žádné výhrady (většinou), ovšem tentokrát jsem jen suše polkl a protočil oči. Slečna O. má na hlavě punkové číro zelené barvy, naprosto příšerné kostkované podkolenky a minisukni, která je užší než můj pásek. Slečna K. má punkové číro růžové barvy a podkolenky pruhované - bílá a růžová.

Odešli jsme do prvního baru na rozlehlém vratislavském náměstí a jako obvykle následovala smršť rumových koktejlů. Tentokrát jsem se však krotil a opil se jen přiměřeně. Stále mám totiž v živé paměti, kterak jsem se zhulákal v Polsku posledně, u baru se zřítil na nebohého invalidu  a polámal mu dráty v kole invalidního vozíku.

Most Tumski, v pozadí kostely na ostrově.
Na mostě je možno si všimnout tisíce visacích zámků.
Na zbytku fotografie je možno si všimnout fleky.

30.4. 2016 sobota
Do Polska jezdím rád. Do Polska jezdím zejména proto, abych se ubytoval někde na hotelu či u mých známých-lesbiček a poté s výrazem pistolníka vtrhl do baru a zvolal: "Chop se lahve, barmane, zahoď špunt a nalévej!"

A barman nalévá. A já si většinou dám jeden panák rumu či vodky, případně koktejl s rumem či vodkou.  Problém většinou bývá, že si ten panák dám asi tak desetkrát, dvanáctkrát a pravděpodobně znovu a zas, ovšem to si již nepamatuji.

Polské bary nedosahují atmosfér barů irských. Ovšem zatímco v Polsku si člověk může zničit játra i pověst a nemusí kvůli tomu prodat dům nebo panictví, v Irsku aby si vzal na pár panáků půjčku v bance. Polské bary mám rád i proto, že jsou vesměs čisté, moderní a nebo naopak úmyslně ve stylu vintage. A když říkám vintage, nemyslím tím ulepenou špinavou podlahu, pokálené toalety, smrdící číšník, vzduch páchnoucí cigaretami a naříkající štamgasty, což je vintage pojetí typické pro bary v zaostalém Česku.

Vratislavské bary nejsou výjimkou. Atmosféra sobotní noci jest poněkud hustá. Můj oblíbený 23 letý (plus až dva roky blendování, abych byl přesný)  Zacapa střídá Zacapu a poté jsem udělal naprosto školáckou chybu. Vyprovokován motorkářským gangem (polobuzeranti v kůži, s třásněmi, imbecilním tetováním a upatlanými vousy mne nikdy nenechají v klidu, ehm) jsem se vsadil.

"Vy si tady cucáte pivo, praví mužové pijí rum!" zahalasil jsem, jelikož jsem měl již značně nakoupeno.

"Pravý muž nepije rum ve sklenici, pravý muž pije rum z lahve," odvětil upocený vousáč.

"Pche, to dřív sním půlkilový steak, než ty bys vypil láhev rumu," pronáším troufalá slova.

Obě mé známé se přestaly osahávat a lít si koktejly do výstřihu, rázem vystřízlivěly, nasadily zděšený výraz a jaly se vysvětlovat chlapíkům v džínových vestách s nějakým pitomým nápisem, že jsem jen hloupý cizinec, navíc opilý a nejenže nemám motocykl Harley, ale jezdím na BMW. Čímž ovšem vzduch v baru ještě zhoustl.

"To má být výzva?" otázal se vousatý pán.

"Barmane, půlkilový steak a láhev rumu!" volám sebevědomě.

"Kdo prohraje, ten pije," s ledovým klidem pravil můj soupeř.

Na baru zavládlo ledové ticho.

"Sklenici benzínu," dodal.

O chvíli později se událo několik věcí.

Nejdříve jsem se počal dusit kusem nedostatečně rozkousaného masa. Poté vousáč položil na stůl prázdnou láhev od rumu a utřel si vous. Následně dva jeho kumpáni opustili bar, aby se o chvíli později vrátili s decilitrem benzínu. Několik sekund mi po čele stéká pot a není to z horka.

Když jsem o chvíli později zvracel kusy steaků s benzínem, pálilo mě v krku, pálily mě oči a z nosu mi tekla jakási mazlavá tekutina čpící pohonnými hmotami.

Dlužno dodat, že gang zaplatil můj steak, všechny mé rumy a poté jsem musel s očima barvy čerstvé krve pózovat na davové fotce.

Vzpomněl jsem si na výrok jistého irského zápasníka MMA, který pravil: "Někdy vyhraješ a někdy se poučíš!"

Panečku, teď jsem poučený až na hranici geniality.

Pohled z věže katedrály svaté Alžběty na populární spojené domy Jaś i Małgosia.
Za zmínku stojí vpravo dole zaparkovaní železní ořové motocyklového gangu,
 se kterým jsem prohrál infantilní (senilní) sázku.

zpět na hlavní stranu