Duben 2017

1.4. 2017 sobota
Do Panama City přijíždíme ve čtyři hodiny ráno. Autobusové nádraží je velké, přehledné a nikterak špinavé. Na první pohled se mi město nejeví nikterak odlišně od jiných větších měst od Mexika na jih. Výjimkou je snad jen panorama mrakodrapů a kocábky rybářů v popředí. Panama City rozhodně není žádná vesnice a peníze pumpované do ekonomiky převážně z nedalekého Panamského průplavu jsou vidět, pohříchu většinou jen ve čtvrtích orientovaných na obchod.

Pod mrakodrapy Panama City se ve špinavé vodě prohání rozpadající se
bárky místních rybářů.

Panama rovná se Panamský průplav. Do značné míry. Příjmy z provozu průplavu tvoří až 40% hrubého domácího produktu Panamy. Nápad spojit oceány Tichý a Atlantský přes středoamerickou šíji ovšem není nápad zrovna nový. Již roku 1534, tedy jen pár desítek let poté, co se o Americe vůbec dověděla Evropa, dostal nápad spojit oba oceány španělský král Karel V., ovšem úmysl nakonec skončil podstatně skromnější bariantou - takzvanou Křížovou cestou, cestou skrze prales částečně dlážděnou kameny. Roku 1855 byla dokončena železnice protínající Panamskou šíji. Roku 1881 počali nápad průplavu realizovat Francouzi. Tedy - celkem se na Francouzi řízeném pokusu podílelo 45 tisíc pracovníků z 97 zemí světa. 20 tisíc z nich ovšem zhynulo na přehršel nemocí v čele s malárií, beri-beri, zápaly plic a mezi akčnější scénky patřila četná uštknutí hady, úpaly a úžehy či efektní exploze nitroglycerinu. Již roku 1889 francouzská společnost zbankrotovala a její majetek za 40 milionů dolarů zakoupily Spojené státy americké. Američané stavbu průplavu zahájili roku 1904 a 15. srpna 1914 kanálem proplula první loď - parník, plovoucí jeřáb Ancón.
Ani následující léta nebyla krátká na všemožné zajímavosti. U průplavu bylo výcvikové středicko Zelených baretů, průplavem odjížděly do 2. světové války desetitisíce vojáků, plavba kanálem zabere téměř 12 hodin (včetně čekání), 36 centů zaplatil Richard Halliburton v roce 1928, když kanálem proplaval ve svým elastických plavkách. Roku 1977 byla mezi USA a Panamou podepsána smlouva o předání a od roku 2000 tak kanál patří Panamě. V současné době je kanál po svém třetím rozšíření (dokončeno v létě roku 2016) umožňujícím proplutí lodí o výtlaku 170 000 tun oproti předchozím 79 000. Tudíž je nyní oblíbenou kratochvílí návštěvníků kanálu pozorovat lodě typu post-panamax převážejících najednou až 14 tisíc kontejnerů. Vzhledem k miliardám (či spíše desítkám miliard, počítám-li návazné aktivity) dolarů, které Panamský průplav každoročně generuje není divu, že se uvažuje o jeho konkurenci. Aktuálně se mluví zejména o projektu protínajícím Nikaraguu skrze Lago Nikaragua a kanálu skrze Kostariku. Nicméně jsem si tak nějak jistý, i vzhledem k útlumu námořní dopravy, že i kdyby se plán naplno realizoval (počáteční práce začaly v roce 2014), nebude to v nejbližších desítkách let.

Pohled na průjezd dvou jachet a kontejnerové lodi skrze zdymadlo Miraflores.

K dokům Miraflores, kde je malé, ale pěkné muzeum týkající se kanálu, se dá dojet z Panama City za pár až pár desítek minut (12 km), záleží na provozu. Vstupné do Návštěvnického centra Miraflores činí 15 dolarů a k dispozici je budova klimatizovaná tak, že pánům se zimou potupně scvrkávají jejich chlouby a ženštinám naopak trčí bradavky. Ve čtyřpatrové budově je i jednoduchá restaurace a hlavně několik vyhlídkových plošin, ze kterých je mono pozorovat proplouvání lodí.

Přímo v Panama City stojí za shlédnutí pramálo míst. Snad jen malé původní centrum, Casco Viejo a nákupní ulice kolem, kde je možno zírat jak na obyvatelstvo v oblečení evropského střihu, tak na domorodce, zejména indiány kmene Kuna. Indiáni Kuna (nebo též Guna) jsou mimochodem etnikem veskrze zajímavým ať už například vyhlášením nezávislého státu 21. února 1925 po povstání proti bílým zlodějům , majetkovou matrilinearitou, vlajkou s výraznou svastikou či albinismem.

Ulice Panama City překypují barvami a odpadky.
Na obrázku indiánky kmene Kuna
s obézní ženštinou nepěkného vzhledu.

Casco Viejo bylo v roce 2003 zařazeno do světového dědictví UNESCO a od té doby je rekonstruováno a obyvatelé kdysi obávaného slumu vystěhováváni na periferie.

"Jen mne přepadněte," láká žeština Ká obyvatele rozpadajících se domů a dme svou hruď, aby nalákala nejdivočejší lupiče. Atmosféra je však víceméně mrtvolná a místo střelby a řinčení chladných zbraní ve vzduchu jen visí sušící se prádlo. Kdepak středoamerické gangy - nuda je to.

V cetnru, nedaleko vcelku pěkné pobřežní promenády a pár minut chůze od Casco Viejo je i rybí trh, Mercado de Mariscos. Poměrně nudný trh a rozhodně ničím zvláštní tak láká nejvíce na spousty stánků s nejrůznějšími  druhy ceviche.

Ze čtvrtí kdysi obývaných gangy drsných panamských mužů a ženštin nezůstalo mnoho.

2.4. 2017 neděle
Sice jsem měl v úmyslu hlouběji proniknout do obydlí gangsterů v centrální části Panama City a na okrajích Casco Viejo, ale nabídka ceviche na Mercado de Mariscos mne svedla jak perverzní nezletilá Thajka tlustého německého důchodce. Celé hodiny posedávám na plastových židličkách, střídám jednu cevicherii za druhou a požírám tolik ryb, že v nejbližších dnech mi na těle zajisté vyraší šupiny a já budu krkat jikry.

Odpoledne odjíždím čistým a klimatizovaným autobusem městské hromadné dopravy na letiště. Na zaměstnaneckou letenku za pět peněz si poté již jen vychutnávám chlupaté nohy starých letušek společnosti Iberia, vyděšené indiány při jejich prvním letu a chuť ceviche, která se mi vrací do hrdla pokaždé, když škytnu.

3.4. 2017 pondělí
Skrze Madrid odlétám zpět do Irska a rovnou z letadla spěchám do práce. Původně jsem si myslel, že projet Střední Ameriku od Guatemaly po Panamu za necelé dva měsíce je holá zhovadilost. Nyní si to již nemyslím, nyní to již vím s určitostí. Nicméně podobný výlet bych si jistě kdykoli znovu zopakoval, navíc s pokračováním do pěkné Kolumbie. Sice stále na cestě, ale vzhledem k nikterak závratným vzdálenostem, bezproblémové dopravní infrastruktuře, bezproblémovým přejezdům hranic a velice levnému a velice dobrému rumu byl to výlet pěkný. Ba neváhám popustit uzdu emocím a pravit: "Fucking bueno!"

Domorodí bandité na Isla Bastimentos. Mimoto se tam vyskytují i bandité z ciziny.
Například americký mladík, který uškrtil svou spolucestující růžovými kalhotkami,
pročež byl v době mé návštěvy ostrov hlídaný znuděnými policisty.

4.4. 2017 úterý - 13.4. 2017 čtvrtek
Kde jsou ty časy, kdy mne v Irsku na ulici občas oslovila individua s krátkým sestřihem v teplákových soupravách světových značek, v ošlapaných keckách podobných značek a nabízela mi k okamžité koupi elektroniku či alespoň marihuanu. Vše mi bylo nabízeno šílenou irskou angličtinou a příslušníci otravných irských gangů při mém odmítnutí hrozili, že mi rozpářou břich a nebo aspoň na bicyklu vypustí ventilky. Tedy předtím, než mi byl bicykl několikrát zcizen. Posledních pár let už ke mně většinou přijede ojetý automobil BMW či Mercedes a kradené zboží jest mi nabízeno příšernou angličtinou východoevropskou. Nabídka marihuany je navíc rozšířena o kokain a heroin a i v zapadlém městečku Swords mi byly již dvakrát nabídnuty střelné zbraně.

Časy se v Irsku mění až překvapivě rychle v mnoha oblastech. Kriminalitu nevyjímaje. A irské gangy tak mají problém s migranty z Ruska, Pobaltí i Polska.

14.4. 2017 pátek
Již jsem si zvykl na to, že některé důchodkyně nesedí u televize, nepletou svetry a nehlídají vnoučata. Některé důchodkyně dobrovolně provozují adrenalinové sporty, lámou si kosti nebo slouží armádě. Například má matka. Rozhodně jsem si však nezvykl na to, že (zřejmě v rámci tréninku pro záškodnické operace v týlu nepřítele) armáda akčně přepadává můj český byt. Nu, stalo se, jak jsem se dověděl. To má matka zaslala mi dopis, ve kterém se praví:

Tak jsem si splnila své přání a vyrazila k tobě na venkov. Všechno dopadlo OK, i když jsem se bála, že se ztratím na hlavním v Praze na Hlavním nádraží, ale nebudu to rozvádět, stejně bys to nepochopil. Dokonce jsem vystoupila ve správné vesnici a ne například v Čierne nad Tisou. Akorát si už moc neotevřu dveře ve vlaku, páč mé prsty zkroucené artritidou to už nesvedou. Naštěstí jsem dveře v poslední chvíli vykopla. Protože jsem nevěděla, kde vlastně bydlíš, kroužila jsem několik hodin krajinou. Nicméně jsem to našla, lilo jako z konve, bláto až za ušima, na poli jsem prchala před bagrem. Jasné, že jediný, kdo nemá jmenovku na domě ani na dveřích bytu, je můj syn. Dvě noci jsem spala v obyváku, našlapala minimálně 5O km a škoda, že tam nemám kolo. Nevařila jsem, jen jsem ti vypila všechna piva z lednice.
Můžeš mi ale vysvětlit, co má znamenat zařízení bytu? Všude nějaké harampádí, ale kde máš dětský pokojík? Jsi normální? Byt bez dětského pokojíku? Víš vůbec, kolik je ti let?  Prober se!

Tvá maminka

Když jsem před zhruba deseti lety dával matce klíče od bytu, nedomyslel jsem následky. Nu co, alespoň jsem se zbavil piva, které jsem před osmi lety vyhrál v práci a od té doby plechovky stály v lednici.

15.4. 2017 sobota
Ač poloslepý a s chřadnoucími končetinami, přece jen jsem se dokopal k tomu, abych naházel na web pár obrázků. Obrázky jsou z výletu do Tanzánie podníknutého v loňském roce. Za účasti hyperaktivního pana hasiče Josefa alias Yusufa The Horrible a naopak flegmatického policisty s gigantickým břichem, pana Lemiše alias Henten-ou-ou-bebloun-uf-uf (Ten, co spolkl a nestrávil meloun vcelku). Výprava to byla ohromně dobrodružná, jelikož při ní panu Yusufovi málem ukradli pindíka, pan hasič i pan policista utíkali v pantoflích před rozzuřenými domorodci, já jsem utíkal před rozzuřenými paviány a poté jsme invazí z pevniny obsadili ostrov Zanzibar, kde výše zmínení pánové uváděli v úžas domorodce tím, že se oba převlékli za modré zebry.

Pan policista Lemiš a pan hasič Josef na Zanzibaru chystají svou loď
na vyjížďku po Indickém oceánu.

16.4. 2017 neděle
Vytahuji letos poprvé motocykl a vychutnávám si pocit osoby narvané do svěrací kazajky a na jakési kolotočové atrakci vystaven na nemilost krutému severnímu větru. Přes zimu jsem opět překročil trojcifernou hranici na váze a jelikož mám v bundě zimní vložku, sotva ohnu ruce. Ve chvíli, kdy se usadím na motocykl, břicho se počne tlačit na hrudník, hrudník na krk, krk na tři trojité brady a ve finále mi lezou oči z důlků a tisknou se zevnitř na hledí helmy.

17.4. 2017 pondělí
Ač polovina dubna, počasí rozhodně nevybízí k motocyklování s odhalenou hrudí a s obličejem nastaveným hřejivému slunci. Ba naopak. Jakmile vjíždím do vyšší nadmořské výšky, motocykl na ledové vozovce nepěkně klouže a ani vyhřívané rukojeti nestačí topit natolik, aby se barva mých rukou změnila z mrtvolně modré alespoň na fialovou. A aby toho nebylo málo, tak mi zimou tuhne tvář, nekontrolovaně slintám a sliny tuhnou v dlouhé rampouchy, pročež  připomínám tlustého šavlozubého sněhuláka.

18.4. 2017 úterý
Počasí je takové pěkné, svěží, osvěžující. Rozhodně si však dovedu představit hezčí počasí pro jízdu na motocyklu. Jelikož jsem však drsný muž (a hlavně jsem si stále nebyl schopen pořídit automobil), na motocykl jsem vsedl a odjel k panu zubaři. Kdysi mi pravil, že mám v ústech zbytečně moc zubů a že je potřeba je vyrvat. K panu zubaři jsem dojel ve stavu pro obvyklé pacianty poněkud neobvyklém. Při jízdě na motocyklu jsem si totiž užil padajících krup, na namrzlé vozovce jsem několikrát dostal smyk a jelikož jsem měl zmrzlá ústa, udělal jsem na sestřičku v recepci: "É....eee...e!"

Poté již přišly ke slovu nejrůznější blyštivé nástroje, chrchlání krve a několik injekcí anestetik.

To byste nevěřili, vážení čtenářové, jak je jízda s umrtvenou hlavou na motocyklu zábavná. Smýkání mi při zpáteční cestě přišlo ohromně zábavné a chvílemi jsem usínal, pročež jsem přejížděl z jednoho jízdního pruhu do druhého a když jsem se probral, do helmy jsem se tomu přihlouple chechtal.

19.4. 2017 středa
S nateklou čelistí jsem odjel opět k panu zubaři, by mi vytáhl stehy po včerejším zákroku. Pravda, napadlo mne i využít pomoc svých kolegů v Irsku, ale vzpomenul jsem si, kterak mi kdysi z nohy odsekávali sádru hasičskou sekerou a raději jsem se svěřil do rukou odborníka.

Poté jsem již pílil ku městu Praha, kde vždy motocykl v garáži na letišti zaparkuji a odlétám do práce.

20.4. 2017 čtvrtek - 28.4. 2017 pátek
Jakýsi vtipálek vyvěsil v práci na nástěnku pamflet popisující naše pracovní povinnosti. Pod nástěnkou leží zhroucený kolega, který noční směny zrovna moc nezvládá a jedinou radostí jsou pro něj peníze. Ty mu přiřkl soud poté, co si kolega loni zlomil ruku, ovšem šéfem byl přinucen zůstat v práci až do konce směny a až poté mu bylo dovoleno si zajet do lazaretu. Tenkrát jsme se kolegovi všichni smáli, jelikož měl zlomenou ruku na straně u řadicí páky, pročež řadit nemohl a celou cestu jel na první rychlostní stupeň. Kolegyně na něj chtěla udělat dlouhý nos, ale moc jí to nejde, jelikož v práci přišla o prst.

Pracovní podmínky můj zaměstnavatel graficky zpracoval a vyvěsil
na intranet k všeobecné zábavě zaměstnanců

Na konci pracovního týdne jsem zjistil, že onen pamflet není ani tak pamflet, nýbrž materiál z firemního intranetu, kterým nás zaměstnavatel varuje před náznaky moderního otroctví.

29.4. 2017 sobota
"Co je tohle za svinstvo? Nemůžete si jít hrát jinam? Třeba strkat prstíky do zásuvky, chytat zmije holýma rukama nebo tak něco?" durdím se před domem. Šklebáci mých sousedů rostou, vylezli z kočárků a již zvládají tvořit. Tvoří zejména tak, že barevnými křídami počmárají celý chodník před domem, což já, nerudný starší pán, nesu s nelibostí.

Náhle se však objevili dva sousedé a nesli v rukách velké kladivo, sekeru a šroubovák.

"Dobrý den, sousedé. Vidím, jak šikovné děti máte, umělci z nich budou, slavní a bohatí! Úplní Píkasové, Rembranti, Botyčelové a Gogénové!" pravím bodře.

Někdy je lepší být diplomat, aby kladivo, sekera a šroubovák neseznaly chuť mé krve.

30.4. 2017 neděle
"Ťa ťa!"

"Ťin ťin!"

"Hůlky hůlky!"

"Ping pong!"

Ráno jsem vsedl na motocykl a odjel do města Český Krumlov. Jelikož je teprve duben a počasí rozhodně neláká k procházkám po kraji (s výjimkou Eskymáků, kteří si ve sněhových smrštích libují a mé osobní psycholožky, která trpí syndromem růžového vidění a procházení se v ledu, bahně a půdních sesuvech považuje za romantickou zábavu), doufal jsem, že se budu kochat líbezným městem v poklidu a bez nepříjemných rušivých elementů, jakými jsou turisté. Zvláště turisté ve skupinách. Realita je ovšem taková, že v motorkářské obuvi dupu po nohách tisíců turistů zejména z Asie, lokty si razím cestu hustými davy a uvažuji, kterak si na motocykl namontuji radlici z buldozeru pro plynulý průjezd městem.

Ulicemi promrzlého Krumlova se valí neustávající vlny zejména z Japonska a Korei, do toho skupiny Číňanů, předzvěst to strašlivé tsunami následujících let. Úzké ulice a malá náměstí mi spíše než české město připomínají skanzen. A bude hůř, řekl bych, jelikož Číňané mají víc a víc peněz, by sobě zakoupili nejen letenky, ale i celou cílovou destinaci.

Na náměstí jsou trhy, kde trhovci nabízejí kýče nejkýčovitější a turisté si vše nadšeně fotografují a zakupují. Na rohu hraje flašinetář a domy skoro nemají oprýskané omítky. Brrrr.

zpět na hlavní stranu